Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL HALLETZ

Heimat ist mehr... Mít domov je víc...

Heimat ist mehr als irgendwo leben,
oder nur sein.
Heimat ist dem Lande geben,
es hegen und pflegen:
von dem wir sagen:
"Hier sind wir daheim!"

Mít domov je víc než jen žít někde krátce,
než kdesi být.
Zemi je třeba dar života vracet
jako své matce:
i tu jak domov
nelze opustit.

P.S. Tuto krátkou báseň jsem našel kupodivu v pamětním sborníku farnosti Kapličky (Kapellen), jak ho sestavil někdejší hostinský z Guglwaldu Hubert Hehenberger.

Gedanken am Mahnmal Myšlenky u pamětního kříže

Sie ruhen still -
in den Bergen, den blauen.
Gras wächst empor,
blüht und verdorrt.
Steine, einst kunstvoll behauen
sind nicht mehr am geweihten Ort.

Sie ruhen still -
die Leiben uns'rer Ahnen.
Keine Enkelhand legt
Blumen auf ihr Grab.
Verschwunden sind die Steine
mit den Namen
als ob es sie nie gab.

Sie ruhen still -
gebettet in Heimaterde
gerodet von Generationen Hand.
Sie konnten nicht
vertrieben werden.
Friedhoferde sie in sich band.

Sie ruhen still -
getrennt von uns
durch Rache, Bosheit, Neid.
Sie nicht vergessen ist's,
was Kreuz und Stein uns zeigt.

Sie sollen alle mahnen
vom furchbaren Gescheh'n.
In Stein gemeißelt
sind die Namen -
bezeugend friedliches Begeh'n.

Was Hass getrennt,
hat Liebe überwanden;
im Glauben eines Sinnes sein,
der alten und der neuen
Heimat fest verbunden
bekunden Heimatkreuz und Stein.

Spí tiše tam -
v těch horách modravých.
Tráva roste,
kvete a schne.
O tom, co bylo, vypráví
při zdi kameny, umně tesané.

Spí tiše tam -
těla těch našich v zemi.
Vnuk nepokládá
na jejich hrob květy.
Co desek zmizelo
s těmi jmény všemi,
jako by nežili tu lidé před lety.

Spí tiše tam -
pod rodnou oblohou,
v půdě, pěstěné rody, jejich prací.
Už nikdy
vyhnáni být nemohou.
Teď země objetím jim lásku vrací.

Spí tiše tam -
odňati nám
pomstou a nenávistí.
Hovoří k nám však dál
křížem, znamením čistým.

Varují nás všechny
tím vším, co se stalo.
Tiše svědčí
kámen jejich jmény -
pokojné slovo nikdy není málo.

Zlo rozluky
zas láska překonává;
sjednocuje nás víra,
stará a nová vlast
zas jedinou se stává,
kříž cestu domů srdcím otevírá.

Hoam!, 1987, s. 72

P.S. Báseň vznikla a byla přednesena při příležitosti odhalení památníku obce Křišťanov (Christianberg) ve Steinheimu v SRN r. 1986 k výročí 40 let vyhnání.

50 Jahren 50 let

Vor 50 Jahren -
entrechtet, entehrt, verbannt,
aus der Heimat vertrieben.
Sie sind gläubig geblieben
im zerbombten Land.

Vor 50 Jahren -
fruchttragendes, entvölkertes Land.
In Kirchen, die stehen geblieben,
kein Beter Einkehr fand;
nur Rinder und Schafe
in sie getrieben
von gottloser Hand.

Vor 50 Jahren -
verfaulten der Felder Früchte.
Die Säer mussten fort.
Haß verachtete
der Erde Gaben und
der Menschen Hort.

Nach 50 Jahren -
kehren sie wieder.
Sie zeigen den Kindern
und Enkeln,
was einst sie verband,
und das veränderte Land.

Nach 50 Jahren -
erneuern sie Kreuze und Kirchen,
in denen die Ahnen und sie getauft.
Die verbliebenen Häuser,
Wiesen und Felder
werden von Fremden verkauft.

Nach 50 Jahren -
wird, was Hass geschändet,
erneuert mit zitternder Hand.
Bangenden Herzens erschauern
die schuldlos Vertriebenen
in fremd gewordenen - Heimatland.

Před 50 lety -
znesvéprávněné a zneuctěné
je vyhnali pryč z domova.
Museli začít odznova
s tou pevnou vírou, co jim on dal věnem.

Před 50 lety -
kraj dosud plodil, byť už bez lidí.
I prázdný kostel se v něm zachoval,
dnes ho tam stát už sotva uvidíš;
krávy a ovce sem
k patě kříže Kristova
zahnala ruka, co se Boha nestydí.

Před 50 lety -
zetlela úroda v polích.
Museli odejít, kdo na novou by sili.
Nenávist pohrdla
dary země i pílí těch,
kdo po věky tu žili.

Po 50 letech -
se vrátili.
Chtěli jen ukázat
dětem a vnukům,
kde jednou každý doma byl.
Čas ale zemi proměnil.

Po 50 letech -
obnovovali kříže i kostely,
kde byli křtěni předkové i oni.
Ti, kdo té zemi nyní vládli, prodali
ještě teď domy, lučiny
s poli, co zůstala tu po nich.

Po 50 letech -
to, co zhanobila zášť,
chtěla obnovit ruka, co se chvěje.
Úzkostné srdce,
jsi teď bez viny
v cizí zemi, kde vládne beznaděje.

Hoam!, 1997, č. 11, 3. str. obálky

Adventgedanken eines Böhmerwäldlers* Šumavanovo adventní zamyšlení

Auch hinter den Wäldern leuchtet
Das Licht im Dunkel der Zeit.
Doch an mangelnden Einsicht
das Wollen derer zerbricht,
die dazu bereit.

Es sehnen sich Menschen hüben
und drüben nach dem Frieden -
der Heiligen Nacht.
Es sind nur Wenige die lieben
und auf Wahrheitssuche bedacht.

Sind es wieder die Hüter
im nächtlicher Feld,
die Armen – die teilen
Herz und Gemüter -
die Güter der Welt?

Und eilen
um zu heilen
was Hass gesät?

Také tam za lesy září
to světlo i v temný čas.
Ale že rozum chybí,
vůle těch ztroskotává,
kdo by chápali nás.

A přece touží zas lidé
stejně po pokoji Vánoc –
ať žijou tady i tam.
Kdo ale s láskou přijde
pravdu hledat po cestě k nám?

Zas usnou pastýři v poli
té noci kolem svých stád,
chudí – co srdce
i mysl dát svolí –
pro dobro světa a řád.

Spěšně spojí
krok k jeslím, jež zhojí
to, co zasila zášť.

Glaube und Heimat, 2006, č. 12, s. 13

Vertriebenenweihnacht* Vánoce vyhnanců

Fern der Heimat -
Die Heimat
im Herzen
stehen wir
vor der Krippe
und
brennenden Kerzen -
Gedenken der
Heiligen Nacht.

Der Nacht entsproß
der Heiland der Welt.

Der Bruder
uns sein will -
nicht Genosse -
Kumpan.
nicht in der Gosse -
In der Krippe begann
der Menschen
Erlösung
in Liebe
und Treue.

Glaubenden Herzen
wird auch
den Vertriebenen
Heimat auf 's Neue

Daleko domov –
v srdci
o to více
Před námi
jesle
a
planoucí svíce –
vzpomínka
na svatou noc.

Noc, v níž se zrodil
Spasitel světa.

Bratrem
chce být nám –
ne druhem pouze –
kumpánem
na dně a v strouze –
Tam v jeslích počalo
vykoupení
naše
láska
věrně opravdová.

S tou vírou v srdcích
zrodil se
domov
i vyhnancům znova

Glaube und Heimat, 2006, č. 12, s. 14

Erinnerung Vzpomínka

Als Kinder vertrieben
wurzelten wir im fremden Land.
Die Erinnerung ist geblieben -
wo einst unsere Wiege stand.

Wir schufen uns Heimat -
auch Arbeit und Brot.
Liebe und Treue
bezwangen die Not.
Jedoch in stillen Stunden
sehnen wir uns zurück,
trinken im Geiste
vom Brunnen der Heimat
Wehmut und Glück.

Verschwunden sind die Gräber
der Ahnen -
ihre Häuser zerstört.
Orte tragen fremde Namen -
fremd die Sprache, die man hört.

So wird die Heimat fremd -
versinkt tief in Gemüt
und kehrt doch wieder
als Erinnerung zurück.

Vyhnáni jako děti,
domov jsme našli zas.
Vzpomínka vrací se ti,
rodná zem, dětský čas.

Stvořili jsme si domov
z práce, té ze všech sil,
z boje o denní chleba,
co bídu pokořil.
S láskou hledíme nazpět,
se steskem, kde je zem
pramenů, z nichž dál pijem,
v duchu tak stále spolu
se starým domovem.

Zašlé jsou hroby
předků -
i domy zašly tam.
Cizí jsou jména vesnic -
i řeč zní cize nám.

Sám domov se stal cizím -
hluboko po paměti
vrací se nám však znova
a my jsme jeho děti.

Glaube und Heimat, 1999, č. 2, s. 63

Autor básně Karl Halletz mladší se narodil 1. května 1929 a je dlouholetým předsedou spolku vyhnanců z Křišťanova a okolí "Arbeitsgemeinschaft Archiv Christianberg", který má sídlo v bavorském Waging am See. Tam totiž Karl Halletz žil. Spolek byl jednou z prvních krajanských institucí, které se po roce 1989 přičinily o obnovu hřbitovů a kostelů v místech někdejších domovů. To jeho zásluhou vyšla i kniha "300 Jahre Christianberg", jejímž spoluvydavatelem byl autor předchozích veršů. Dostala se mi do rukou až skoro rok poté, co Karl Halletz 7. října 2014 odešel z tohoto světa. Na stránkách krajanského časopisu ho vyprovodil nekrolog, který si tu dovoluji přeložit do češtiny.

Za Karlem Halletzem
Alois Albrecht

Velká účast provázela dne 18. října roku 2014 ve Wagingu pohřební obřad Karla Halletze. "Pulei Koarei", jak se doma říkalo v šumavském Křišťanově (okres Český Krumlov /v originále "Kreis Krumau/" - pozn. překl.) dne 1. května 1929 narozenému synku rodiny Halletzovy, byl vynikajícím příkladem toho, jak také může fungovat integrace do nového domova. Ačkoli musil opustit rodná místa jako mnozí jiní už ve svých 16 letech, nikdy na něj nezapomněl a uměl tu vzpomínku nejen udržovat, nýbrž jako sotva kdo jiný i posilovat a rozvíjet. Přesto se v novém domově, jímž se stal Waging am See, dokázal plně integrovat a vydobýt si tu náležitý respekt. Mohl být rovnou příkladem toho, jak taková integrace může vypadat. To se projevilo právě účastí na jeho pohřbu, kde se vedle sebe sešlo nejen mnoho jeho příbuzných, přátel a známých ze staré vlasti, jakož i z Wagingu a okolí. Za jeho milovaným křišťanovským praporem (v originále "Christianberger Fahne" - pozn. překl.), jako vždy nesené "Weißovými kluky" (v originále "Weiß Buam" - pozn. překl.), kteří sem extra přijeli z Allgäu (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), a také za praporem Sudetoněmeckého krajanského sdružení se řadily i místní spolky jako třeba krojovaní "Mühlberger Trachtler".
Karl Halletz byl iniciátorem založení spolku "Arbeitsgemeinschaft Christianberg" a zřízení "Heimatstube" (tj. rodácké jizby - pozn. překl.) na hradě Tittmoning (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). Mnoho exponátů v ní pochází přímo od něho, ty další získal svým osobním přičiněním. Tu rodáckou jizbu lze právem považovat za jedno z nejlépe vybavených míst historické paměti v souvislosti se Šumavou a vyhnáním německy mluvících obyvatel z ní. Také zde uchovávaný křišťanovský prapor byl jeho nápadem a on to byl, kdo navrhl vzhled jeho výšivky. Halletz spolupracoval i na řešení a realizaci jiných podobných pamětních jizeb. To díky jeho úsilí byl vyhrazen řadě dokumentů a jiných exponátů o Šumavě a jejích někdejších obyvatelích zvláštní prostor v Bavorském státním muzeu v Mnichově. Rozhodující měrou se podílel na sestavení a vydání křišťanovského "heimatbuchu", tj. pamětní domovské knihy "300 Jahre Christianberg" z roku 1994.
Každoroční setkání Křišťanovských o třetí červencové neděli v den tradičního někdejšího místního posvícení bylo, zejména pak po zániku "železné opony", iniciováno a organizováno rovněž jím. Je už pevnou součástí kalendáře šumavských vyhnanců, celé řady jejich každoročních vzpomínkových akcí. Zároveň měl však Karl Halletz vždy starost o to, aby neexistovaly nijaké animozity mezi někdejšími a současnými obyvateli jeho rodných končin. Udržoval stálé přátelské vztahy se zde usazenými Čechy a křišťanovský starosta Martin Menšík (*1958, v letech 1988-1994 byl námořníkem, v roce 2006 zvolen starostou - pozn. překl.) se vždycky ptával, jak se Karlovi vede, když se ten už setkání ze zdravotních důvodů nemohl účastnit.
Vedle svých aktivit ve prospěch domovské obce a její paměti se Karl Halletz angažoval i v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, jehož organizacím v zemských okresech Berchtesgadener Land a Traunstein dlouhá léta stál v čele a posléze byl jmenován i jejich čestným předsedou. Působil činně v mnoha pozicích také v Bund der Vertriebenen (rozuměj Svaz vyhnanců - pozn. překl.). Pravidelně přispíval i svými básněmi do krajanských časopisů (v originále vzletně "in den Heimatpostillen", tj. doslova "do domovských postil" - pozn. překl.) "Glaube und Heimat" a "Hoam!".
V Karlu Halletzovi od nás navždy odešel výjimečný člověk, kterého budou postrádat nejen snad vyhnanci z Křišťanova a ze Šumavy, ale všichni, kdo milují svůj domov, ať už je kdekoli.

Glaube und Heimat, 2015, č.1, s. 63

- - - - -
* Křišťanov / † † † Waging am See (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko