Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ERICH HANS

Jak uspořádat domovskou pamětní slavnost

A. Hudba (její výběr tu sestavovatel pásma zřejmě ponechává na pořadatelích akce - pozn. překl.)
B. Text.
1. recitátor:
Svět je krásný. -
Vlnící se lány a temně šumící lesy, zurčící vody a pokojná údolí, rozložité hory a úrodná země, osamělé dvorce a zářivá města, teplé kouřící se jídlo a bušící hamry, tichý šepot podvečera…
Svět je krásný!
2. recitátor:
Svět je krásný! Nade všemi krásami světa vítězí však láska k domovu. Tomu, kdo oň nebyl nikdy oloupen, je domov denním ložem, svět je mu pak vábivou dálkou a štěstím, zdáli mávajícím vstříc. Tomu však, kdo je z domova vyhnán, tomu je jako hvězda za noci, jako světlo v mlze a nikdy nekončící sen.
3. recitátor:
Mějte rádi člověka, který miluje svůj domov - neboť ten musí být dobrého srdce! - a naslouchejte mu, když vypráví o domově!
4. recitátor:
Od Dunaje při městě Pasově (Passau) směrem na půlnoc vlní se ti naproti něžné vrchy. Putuj těmi cestami mířícími k severu! Po jednom menším vrchu najdeš vždycky nějaký vyšší a po něm zase nějaký ještě výš sahající k nebi, až posléze staneš před místem, modrajícím se lesy, vtahujícími tvůj pohled, kam jen se podíváš, od jihovýchodu až k severozápadu…
5. recitátor:
Ten modravý lesní pás je Nordwald, "severní les"; tak jej nazvali, když v něm před tisíci lety nežhnulo jediné ohniště a šeptem kolovaly jen pověsti o divočině, nepřátelské lidem. A poněvadž naši předkové nad tou divočinou zvítězili, stal se z ní náš domov, Šumava (Böhmerwald).
1. recitátor:
Tak o tom vypráví básník Hans Watzlik:
Gerufen von den Herren Böhmens,
von den Zwang des schöpfungsträchtigen,
kam der deutsche Ahne.
Er fand ein Land, umzäunt von finsteren Wäldern und Gebirg,
getränkt von schnellen Achen, dunkelklaren Flüssen.
Der Deutsche blieb am Rande des Landes, lichtete
den harten Wald, erschlug drin das reißende Getier
und nahm die unbetreute Scholle fröhlich unter seinen Pflug.
Panovníky Čech sem povolán,
hnán vlastním srdcem, těhotným tvořivými činy,
přišel předek nás, lidí německé řeči.
Nalezl zemi, obehnanou temnými lesy a horami,
napájenou z nich bystřinami, temnojasnými toky řek.
Němec zůstal na okraji země, probíral
drsný les, vybíjel v něm dravou zvěř
a radostně oral svým pluhem neobdělanou hroudu.
2. recitátor:
Tak se proměnila divočina v lidský domov, také náš šumavský domov, náš Böhmerwald. A do něho se vťala (v originále "verkrallten sich" - pozn. překl.) srdce těch, kdo jej vytvořili.
3. recitátor:
Osídlení Sudet je hrdinským věkem sudetoněmeckých dějin. V galerii předků sudetských Němců je možno spatřit jen pomálo mužů v zářivé zbroji, zato však miliony ošlehaných tváří brázděných vráskami, miliony mozolnatých rukou. Zdánlivě chudobná galerie předků, nuzný rodokmen. Z těch obličejů a rukou však po staletí vychází záře a říká se té záři lesk české koruny.
Sbor zpívá sudetoněmeckou hymnu:
O heilig Herzland Böhmen,
du starke Burg und Wehr,
aus deinen Gründen strömen
die Kräfte in uns her;
die Wurzeln, die uns speisen,
sind tief in dich gesenkt,
drum danken wir und preisen
den Herrn, der dich geschenkt.

O heilig Herzland Böhmen,
die Fülle deiner Flur,
ihr schenkend Überströmen
verrät der Väter Spur;
die Steine in dir sprechen
von unsrer Väter Hand,
wir wolln das Wort nicht brechen,
geweihtes Ahnenland.
Svatá zem lásky naší,
hrad jsi a silná hráz,
tvá půda do nás vnáší
vždy nové síly zas;
kořeny, jež nás živí,
tkví v tobě hloub i dál,
buď chválen dobrotivý
Pán, že nám tebe dal.

Svatá zem lásky naší,
ta bohatost tvých niv
dál ze stop otců raší,
jež kráčeli tu dřív;
tu každý kámen znova
se k jejich ruce zná,
nám nelze zrušit slova,
nám jsi zem dědičná.
4. recitátor:
"O Böhmerwald, o Böhmen", naše srdce jsou plná těch tvých jmen, domove! Jak ti darovali naši otcové pot na svém čele, jak stavěli a formovali tě ku tvé podobě! A ty, osudově tvrdá zemi, jak jen tě milujeme! Jak jen jsme o tebe zápasili!
1. recitátor:
Tak to napsal Hans Watzlik roku 1917 v románě O Böhmen:
Zemi zvaná Čechy (v originále "O Böhmen!" - pozn. překl.)! Byla bys pouhou hromadou popela, pustinou mrtvého, suchého písku, nehostinným skalním mořem, žhnoucím a lysým, bez sametu mechů, bez požehnání stromů, bez zázraku pramenité vody! Byla bys ohavnou puklinou v kameni, drolivou a bez barvy se rozpadající, vypouštějící zákeřné páry ze svých jeskyní, zabíjející svým dechem! Byla bys vyhaslá jak kráter sopky, šedá a mlhavá či bezútěšná jako ledovec, jako cosi, co cizí lid nectí a co zanechal nám!
Tys však plna obilí a ovocných plodů, tvé prameny osvěžují zemdlené, uzdravují churavějící, tvé vody duní mlýny a vodními díly, tvá horstva překypují stromovím, tvé pastviny nesou tisíce a tisíce stád. Tvá krása se dotýká duše umělcovy, dává žhnout zraku bojovníka. Nádherná a bohatá jsi nade všechny jiné země světa!
Zemi zvaná Čechy (opět: v originále "O Böhmen!" - pozn. překl.)! Dva národy planou k tobě stejnou horoucností. Jejich touha se však stala prokletím, které na tobě věčně a tíživě (v originále "ewig wuchernd" - pozn. překl.) spočívá.
Zemi otců, zemi matek, zemi příštích dětí! Jak jen tě miluji! Jak jen se o tebe bojím!
Rovno převisu skály bylo vždy ono nebezpečí, že německé slovo bude vyhnáno z těchto lesních končin a s ním i německé bytí.
V údolí pod Ostrým (v originále "im Ossertal" - pozn. překl.) se tyčí umrlčí prkna. A jednou po stu letech se bude poutníkovi tudy jdoucímu zdát, že celé to do daleka se táhnoucí hraniční pohoří je jakoby jedním takovým obrovským umrlčím prknem, na němž stojí ohněm vypálena tato slova:
Na tomto umrlčím prkně
leží
někdejší německý lid
v Čechách.
Sbor:
Ta krutá smrt.
2. recitátor:
Ten, kdo neleží zabit, ten žije vyhnán.
3. recitátor:
Žijeme vyhnáni; nikdy však nemůžeme zapomenout, že v našich horách dál leží hroby, ve kterých odpočívají naši předkové, že tam dál leží pole, která nám kdysi dávala chleba, že tam dál stojí lesy, které kdysi byly naším bohatstvím. Selské dvorce, vsi, města volají, poněvadž jim cizí popřáli jen se rozpadnout! Domove, jsi nám nezapomenutelným!
Sbor:
Kein Herrgott kanns so wenden,
dass ich vergessen müsst,
das Land, das mir auf Erden
das allerliebste ist.

Fernblauende, ihr Berge,
ihr dunklen Felsenseen,
ihr gottesfreien Wälder,
o Heimat, du bist schön!

Im fernen, fernen Lande
lausch ich zum Herzen hin:
Mir rauschen alle Buchen
des Böhmerwaldes drin.
To ani Pán Bůh nedá,
abych kdy zapomněl
tu zem, co si mě hledá
kraj světa kdybych šel.

Modravé, širé hory,
jezera v šeru skal.
tvých lesů boží sbory
- člověk by zaplakal.

Dálka snad hlasy tlumí,
já ale pod srdcem
slyším tvé buky, jak šumí,
má Šumavo, tam v něm.
(tato Watzlikova báseň vyšla v listopadovém čísle časopisu "Hoam!" v listopadu 1952)
5. recitátor:
Jsi naším právem, domove, naším svatým právem. Svět hovoří o lidských právech - mluvme tedy i my o právu na náš domov!
1. recitátor:
Toto je naše velká touha, toto je i naše pevná vůle a toto je náš cíl:
Atmen dürfen im eigenen Haus,
schaffen dürfen am eigenen Herd,
lachen dürfen aus freudigem Herzen,
beten dürfen aus gläubiger Seele,
formen dürfen aus eigener Kraft
und wachsen dürfen nach Gottes Gesetz
und eigenem Wesen!
Smět dýchat ve vlastním domě,
smět se točit kolem vlastních kamen,
smět se smát z radostného srdce,
smět se modlit ze zbožné duše,
smět tvořit ze své vlastní síly
a smět růst po Boží vůli
a vlastním způsobu!
2. recitátor:
Vyhnán byl i Hans Watzlik, který nyní už také odpočívá v chladné zemi. Nezlomena zůstala však až do posledka jeho tvůrčí vůle, s níž nás oslovuje:
"Brüder, nicht mit nebelhaften Klagen
starret auf verlor'ne Gärten hin!
Nicht Genuss, nicht dauerndes Behagen
ist der rauhen Erde letzter Sinn.
Liegt das Land vom irren Krieg zertreten,
laßt um Kraft uns, um Geduld uns beten!
Hat im Wahn die Welt sich selbst zertrümmert,
her die Axt und wieder sie gezimmert!
Lasst in Ehrfurcht uns den Pflug berühren,
lasset tapfer uns den Hammer führen,
Spät bei Lampenschein das Werk besinnen!
Lasst die Welt uns neu beginnen!
Vor dem gnadenlosen Antlitz uns'rer Zeit
dennoch sind zu freier Frone wir bereit.
Herzen her und Hände, Schaufeln, Hauen!
Weg den Schutt, wir wollen bauen!"
"Bratři, jenom neplýtvejte stesky
po zahradách, ztracených nám všem!
Nejen pro slast, ne pro oddech hezký
dává smysl mít tu tvrdou zem!
Leží bludnou válkou rozdupána,
síla kéž nám, trpělivost přána,
když už svět se vlastním bludem zláme,
sekeru sem! Nový krov stesáme!
V pokoře zas pluhu slovo dáme,
máchnem kladivem zas gesto známé!
Při lampě chcem prosnít tvůrčí větu,
novým dílem novou tvář dát světu!
Nemilosrdný je jistě vůkol čas,
k svobodné dřině však hotov každý z nás.
Srdce i ruce sem! My stavět chceme,
trosky pryč! My dům tu zbudujeme!"
4. recitátor:
Buď klidný, domove! Zdaleka není všem dnům konec. Dokud dýcháme, dokud v nás srdce hoří, dokud žije věrnost, domove, dotud buď klidný! Síla našich paží, odvaha našich srdcí a žhoucí vůle našeho mozku tě dokáží postavit nanovo a ty rozkveteš jako kdysi; neboť jakkoli jsme snad daleko od tebe, tak neseme všichni tvou tvář.
Sbor:
Neseme všichni tvou tvář.

Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1953, č. 7, s. 6-8

P.S. Pět let po smrti Watzlikově byla zřejmě víra v návrat dosud živá, jeho báseň v závěru vyzývá ovšem spíše k výstavbě nového Německa po válečném bludu nežli k návratu.

Waldbach Lesní potok

Freilich glitzert der Bach nicht:
die Bäume versprühen das Licht;
aber gischtend springt er dahin.
Als ich jung war, wie glich ich ihm!

Ich bin kein Waldbach,
bin nur ein Mann.
Er braust noch unter dem Walddach,
wenn längst mein Atem verrann.

Třpyt potoka se v lese lomí,
rozesrší se mezi stromy;
řítí se zpěněn světlem dál.
V mládí jsem se mu podobal.

Už chlapec nejsem,
jsem jen starý muž.
Šum, proude, lesem,
až nebudu tu už.

Des Waldes Widerhall, s. 46

Gedenkbrett an die Toten der Vertreibung Nápis na umrlčím prkně na vrcholu Javoru

Wende den Blick, Wanderer,
ostwärts!
Land siehst du,
einst von deutschen Menschen
gerodet und gestaltet.
Es wandelt sein Antlitz,
seit die Deutschen vertrieben.
Dies Totenbrett deutet:
Die Gewalt
liegt in der Hand weniger;
die Not trifft die vielen.
Erlösung
finden zuletzt
die guten Willens handeln.

Obrať pohled, poutníku,
východním směrem
a uvidíš zemi,
kterou kdysi zúrodnil a spoluutvářel
německý člověk.
Co byl vyhnán,
její podoba se mění.
Toto umrlčí prkno chce říci:
Moc násilí
spočívá v rukou nemnoha lidí;
nouze však zasáhne jich bezpočet.
Vykoupení
dojdou posléze
ti, kdo jednají v dobré vůli.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 79

P.S. Tento nápis s dodatkem Gedenken an die Toten der Sudetendeutschen bei der Vertreibung 1945/46 (Památce mrtvých sudetských Němců za vyhnání 1945/46) stojí na umrlčím prkně připevněném k čelní zdi kaple na vrcholu Javoru (Arber), nejvyšší hory Šumavy na bavorské straně.

O jednom z nich

Byli dva
Dva mladíci sedí před redaktorem přílohy "Wanderstecken" (součást měsíčníku "Hoam", věnovaná šumavské mládeži - pozn. překl.). Ten zrovna dává dohromady diapozitivy (v originále "Glaslichtbilder", i v češtině se kdysi užíval pojem "promítání světelných obrazů" - pozn. překl.) se záběry domovských končin. Všichni tři se dívají na ty snímky a padne slovo, že by musil být diaprojektor (v originále "Lichtbildwerfer" - pozn. překl.), aby bylo vidět, zda jsou kvalitní. Mohlo by to být docela jednoduché. Ti dva mladí muži odcházejí. Jednoho dne jsou tu ale znovu a to, co vytahují z tašky, je dokonalý diaprojektor. Sestavovali ho po nedělích a po nocích, zkoušeli, předělávali a obměňovali, až ho uvedli do takového stavu, že může plnohodnotně sloužit všude, kde je ho třeba.
Na letním táboře v Lackenhäuser, kde se zase sešla šumavská mládež, byl přístroj použit poprvé. Oba mladíci sice nemohli být přitom, ale děvčata i chlapci myslí s vděčností na šikovné ruce těch, kteří věnovali svůj volný čas tak užitečnému záměru. Ti dva se jmenují Josef Müller z Mettingen a Otto Schüber ze Stuttgartu.

Der Wanderstecken, 1952, č. 8, s. 2

Sepp Müllerů umřel
a nás to všechny hluboce zdrtilo. Je to ten mladý muž, co byl s námi od doby, kdy se na Tandleralm, louce na svazích Třístoličníku (Dreisessel), pořádal prvý letní tábor mladých (právě za předchozí textovou citací je v příloze "Wanderstecken" ze srpna roku 1952 řeč o druhém táboře na Tandleralm v pořadí - pozn. překl.). Vlastně jsme se málo tehdy ptali po jeho povolání a soukromých záležitostech vůbec. Sepp Müllerů tu byl s námi, hluboce spjat s naší věcí jako jeden z těch nejvěrnějších. Nebylo okázalosti v jeho aktivitách. Od samého začátku nám dělal radost svými snímky, ať už to byly fotografie či diapozitivy. Právě v těch raných padesátých letech jsme chtěli svým krajanům ukázat domov v obrazech. Diapozitivy jsme zhotovit uměli; chyběl nám ale diaprojektor. Sepp si věděl rady. Použil optiku ze starého fotoaparátu a po jeho obratnýma rukama se zrodil aparát, který jsme využívali celá léta. Působil ve sdružení Böhmerwaldjugend téměř od jeho zrodu, pamatuji, jakou radost mu dokázaly udělat sportovní soutěže při zemském setkání mladých (Landesjugendtreffen) v Bádensku-Württembersku. Držel se nadále svých obrázků a uplatnil je bohatě o našich přednáškách. Pro krajany měly jeho diasoubory neobyčejnou hodnotu. Po letech v Böhmerwaldjugend se stal členem kulturního výboru bádensko-württemberské zemské skupiny sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. Na základě své dlouholeté práce v něm mohl ke 100. jubileu DBB roku 1984 dát k dispozici dokumentaci o činnosti sdružení v barevných diapozitivech. Josef Müller působil i v radě domovského kraje Krumlov (Heimatkreisrat Krummau) jako zástupce krajského pověřence (Kreisbetreuer). Spolupráce na zřízení spolkového domova v prostorách věže zvané Wolfstorturm v Esslingen na Neckaru, kde by se mělo najít místo i pro "krumlovskou jizbu" (Krummauer Stube), byla pro něho samozřejmostí. To všechno v jeho příznačně tichém, klidném způsobu chování a jednání.
Sepp Müller se narodil 3. ledna roku 1931 v Jägertalu u Langenbrucku (jak se německy říkalo dnes zaniklému Mysliveckému Údolí u Olšiny, dříve zvané i česky Dlouhý Most - pozn. překl.). V roce 1932 koupili jeho rodiče stavení zvané Stiepan-Haus v Glöckelbergu. Tam Sepp navštěvoval i obecnou školu a v Horní Plané (Oberplan) pak měšťanku. Vyhnání ukončilo šumavský úsek jeho životní pouti.
Jako patnáctiletý našel v Esslingen zaměstnání nejprve jako pomocný dělník. Roku 1947 vstoupil do učení na jemného mechanika v jedné provozovně TPW (Technisch-Physikalische Werkstätten). V letech 1956-1959 navštěvoval ve Stuttgartu večerní školu a získal tak kvalifikaci strojního technika. Od roku 1959 pracoval v jedné firmě pro hydraulická zařízení. Usilovnou pílí a tvrdou prací se mu podařilo dosáhnout roku 1967 inženýrského titulu. Při jeho úmrtí jeho firma neopomněla zdůraznit, že v Ing. prokuristovi Josefu Müllerovi ztrácí vynikající vůdčí sílu. V jednom dopise krátce před smrtí se svěřoval, že má ještě plány ohledně své profese. To, že mu povolání ukládá velkou pracovní zátěž, jsme všichni věděli; a tak jsme i jeho přispění naší věci brali vždycky spíše jako dar.
V roce 1960 se Sepp Müller oženil. Jeho žena Helli mu darovala syna a dvě dcery. Děti byly jeho pýchou, našel se v roli dobrého manžela a otce. Nebyl vlastně nikdy nemocen. Tak klidně, jako se chápal každé práce a úkolu, tak vedl i svůj soukromý život. Tu započala před svatodušními svátky roku 1985 křížová cesta Seppa i jeho rodiny. Nemoc byla rozpoznána až v posledním stádiu. Dne 4. září 1985 Sepp Müller skonal a 9. září byl pochován na hřbitově v Berkheimu. Mlčky stál bezpočet Šumavanů kolem otevřeného hrobu pod skloněnými prapory.
Pro nás všechny a především pro Seppovu rodinu zela tu nepominutelná otázka "Proč?"
Sepp Müller, který tak miloval své rodné končiny, působil až do posledních dnů v glöckelberské pamětní jizbě (Glöckelberger Stube) v mühlviertelském Ulrichsbergu. Obohacoval ji zejména svými fotografiemi.
Velkou láskou Seppovou byla take jeho zahrádka ve Wäldenbronnu. Pečoval o své stormy a keře od časného jara a těšil se z jejich květů a plodů. Prospívaly jako všechny slunečné věci kolem něho pod znamením přátelské vlídnosti.
Mít přítele je snad tím nejvyšším darem života vůbec. A když někdo takový zavře oči, stane se nám svět menším. Pravý přítel však po sobě zanechává vzpomínku rovnou zlatému pokladu a to je nekonečně mnoho. Pro nás, pro mne bude znít z mnoha let, po něž jsem je měl to štěstí znát, dobré jméno Seppa Müllera jako zlatý dar, který nás bude zalévat jasem, než my sami vejdeme do vzpomínky bližních.

Hoam!, 1985, s. 603-605

P.S. Tady se Erich Hans v rozpětí poválečného více než čtvrtstoletí projevuje jako vychovatel a navíc před námi figuruje osud jednoho z jeho svěřenců, vyhnaného ze šumavského domova v 15 letech věku. "Jeho", tedy Seppovo rodné Myslivecké Údolí i Zvonková, kde vyrůstal, už také nejsou na světě, jako když z nich musil odejít. Jak má popsat ten citový přízvuk člověk, který to neprožil na vlastní kůži?

Erwartung Očekávání

Einsam im Hochmoor der Baum,
spreizend die Äste in alle Winde;
weit schweift dein Blick - wie im Traum -
vom Stamme fällt ein Stück Rinde.

Tag um Tag stürmt ins Jahr,
dich tragen die Stunden;
nichts bleibt, wie es war.
Auch dieses Jahr wird sich runden.

Je tak sám ve slati ten strom,
své větve všanc všem větrům shůry;
jak přelud - však i ve snu tom
jen holý kmen a cáry kůry.

Ty sám jsi bouřím vzdoroval:
den po dni v nic se tratí;
co bylo, nebude tak dál,
než rok se zakulatí.

Hoam!, 1980, č. 1, s. 1

Sonnwendfeuer Ohně o letním slunovratu

Feuerflammen rauschten aus dem Stoß
auf dem Berge weit und groß,
und umflammt der Bänderbaum.
Alte Heimat, nur noch Traum?

Rings im Kreise standen sie,
die Heimat sangen und die
Liebe meinten, Treue.
Erlosch die Flamme? Brennt sie neue?

Kein Feuer brennt auf unsren Höhen;
doch brennen Feuer, wo wir stehen
und in unsren Herzen ist die Glut
des Rechtes in die Zeit. Habt Mut!

Plamen z hranice zas vyrazil
na vrších a roje jisker sil,
ozářil i stromy kolem nás.
Domove, jak sen mi vzcházíš zas?

V kruhu stáli jsme tak u ohně,
o lásce se tenkrát zdálo mně,
o věrnosti. Že jsou to jen slova?
Zhasly plameny? Či rozhoří se znova?

Žádné ohně tam teď neplanou,
v srdcích sotva plát však ustanou,
dosud trvá v nás ten starý děj.
Pravda trvá. Víru neztrácej!

Hoam!, 1979, č. 6, 2. str. obálky

Das Kriegerdenkmal Památník padlým v Javorné

Wir schritten an der steinernen Wand,
die einst den Friedhof umgab, den Gottesacker;
der Friedhof lag am Dorfesrand,
wo Gräber um Kreuze sich scharfen.
Wir suchten das Denkmal für unsre Soldaten,
das wir einst beim Friedhof errichtet hatten.

Wir wussten, es trug die Namen,
darüber ein Kreuz,
gehauen in Stein und vergoldet zum Dank.
Wer waren die Leute, die nicht sich gescheut,
das Denkmal zu stürzen mit frevelnder Hand?
Und sieh: wir fanden das Mal,
im Grase versteckt liegend,
von Sträuchern fast ganz schon bedeckt.

Das durfte nicht bleiben, das konnte nicht sein:
Wir holten das Denkmal,
wir trugen den Stein übers Gebirg her in diese Stadt,
die der Herrgott als neue Heimat uns gab.
Für unsere Soldaten wolln wir hier beten,
ihnen zur Ehr den Kranz niederlegen
und Gott bitten - in ihrem Geist -
dass er uns allen den Weg zum Frieden weist.

Šli jsme k té kamenné zdi,
která kdysi lemovala hřbitov, to Boží pole
na kraji vsi, s hroby
shlukujícími se kolem křížů.
Hledali jsme památník našim padlým,
který byl kdysi zřízen při hřbitově.

Věděli jsme, že nesl jména, nad nimi kříž,

byl tesán v kameni, pozlacen na znak díku.
Kdo byli lidé, kteří neměli kus studu
a povalili ho v bezbožné zášti vlastní rukou?
A hle: našli jsme opodál kus kamene,
ležící ve vysoké trávě,
téměř úplně obrostlý už hložím.

To nesmělo tak zůstat, to dál nemohlo tak být:
přenesli jsme ten kámen
přes hory sem, až do tohoto města,
které nám Pán Bůh dal jako náš nový domov.
Budeme se tu modlit za ty padlé,
věnce sem pokládat jim na památku
a prosit Boha - tak jistě by to chtěli -
aby nám všem ukázal cestu k míru.

Glaube und Heimat, 1998, č. 11, s. 45

P.S. Javorná se i česky jmenovala ještě mezi válkami Zejbiš.

Plány a skutečnost

Často stojíme v naší době před otázkou, jak bylo možné, že se v uplynulých desetiletích stalo tolik obludného. Velmi mnoho našich současníků si tuto otázku ulehčuje. Dělají, jako by dějiny započaly teprve rokem 1933 a zamlčují, cože se stalo předtím. Nesmíme následovat takové zjednodušené názory, poněvadž bychom tím nejen nikomu neprospěli, nýbrž bychom jen dále zkreslovali historii a nikdo by si z toho nemohl vzít skutečné poučení pro vlastní osobní postoj.
Je v nejvyšším zájmu všech evropských národů, aby si učinily jasný názor na vývojové souvislosti, které v hrozivé řadě úderů a protiúderů způsobily, že vzájemná "národní" provinění nabývala rozsahu stále většího. Zkoumáme-li tyto historické děje podrobněji, získáme dojem, jako by snad evropské národy propadly zákonu krevní msty. Pojednáme o těch otázkách v některém z příštích čísel. Dnes si chceme povšimnout skutečnosti, která se ovšem mnohému může jevit jako pouhá zajímavost, důkladněji promyšlena a zkoumána však ukazuje, jak plány, které byly před lety nastrojeny českou stranou (v originále "durch Tschechen" - pozn. překl.), staly se časem téměř doslovnou skutečností. Tento text je doprovázen dvěma mapami (zde v obrazové příloze těchto webových stran, řekněme však rovnou, že jsou bez udání pramene převzaty z nacistické "protektorátní" publikace "Das Böhmen und Mähren-Buch" s podtitulem "Volkskampf und Reichsraum", vydané v roce 1943 pražským nakladatelstvím Volk und Reich a zasvěcené v úvodu "hrdinství smrtelné oběti Reinharda Heydricha", ačkoli věrohodnost alespoň té druhé z nich stvrzuje v knize "Vertreibung/Odsun" /2000/ reprodukce z překladu Kuffnerovy knihy "Náš stát a světový mír" /1918/ do němčiny /Unser Staat und Weltfrieden/ z roku 1922 - pozn. překl.), které v obou případech pocházejí z doby kolem roku 1917, tedy z časů, kdy Češi bojovali o vyvázání Čech a Moravy ze svazku rakousko-uherské monarchie.
Ta první z obou map byla navržena panslavistou Kramářem (Karel Kramář /1860-1937, podrobněji viz Wikipedia, byl pravoslavného vyznání, v roce 1900 se oženil na Krymu s provdanou Ruskou, vedle níž leží pochován v pražském pravoslavném kostele Zesnutí přesvaté Bohorodice - pozn. překl.). Ukazuje velkoslovanskou říši (Kramář hovořil a psal rovnou o carství - pozn. překl.), jejíž hranice se táhnou západně od Gdaňska (Danzig) k oblasti kolem Ostravy (Ostrau), zahrnují Čechy a Moravu včetně území Lužických Srbů ve Sprévském lese a pak koridorem, mířícím přes rakouský Burgenland (česky se mu říkalo i "Hradsko" - pozn. překl.) k jihu, dosahuje jižního křídla říše, do níž je pojat i Klagenfurt ("slovansky" Celovec - pozn. překl.) a Terst. Německá říše je na této mapě rozdělena na severoněmeckou, jihoněmeckou a západoněmeckou část. Sever Německa je spravován vlastním státem, nazvaným království Hannoverské. Hranice tohoto severoněmeckého státu probíhají až na menší odlišnosti tudy, kde dnes (psáno v roce 1958 - pozn. překl.) dělí sovětskou zónu Německa od západoněmecké Spolkové republiky (v originále jen "Westdeutschland" - pozn. překl.). Francouzské hranice jsou tvořeny tokem řeky Rýn. Tato Kramářova mapa představuje sen panslavistů, jejichž cílem bylo sjednocení všech Slovanů v jediné "Velkoslovanské říši".
Přítomnost milionů Němců a jiných národů v prostoru plánované velkoslovanské říše není přitom brána v ohled, pokud není řeč o Uhrách. S požadavkem práva sebeurčení, jímž usilovali čeští zástupci při mírových jednáních v roce 1918 o vlastní stát, se tedy tato mapa nijakým způsobem nekryje. Zalhává prakticky existenci jiných než slovanských národů.
Druhá mapa byla vytvořena Hanušem Kuffnerem (podrobněji o něm viz Wikipedia, žil v letech 1861-1929, byl rodákem z Mirovic u Písku, znalcem husitského válečnictví, v neposlední řadě důvěrníkem Dr. Edvarda Beneše a mj. i zastáncem pravosti rukopisů Královédvorského Zelenohorského - pozn. překl.). Pod tímto jménem se má snad skrývat Edvard Beneš, nelze to však jasně doložit (viz k tomu předchozí pozn. překl.).
Tato mapa (nadepsaná v už zmíněné Kuffnerově knize "Náš stát a světový mír" z roku 1918 "Střední Evropa v zájmu světového míru" navrhuje jako cíl dalekosáhlé rozkouskování Německa a střední Evropy. Československu tu předvídá vlivové oblasti sahající až k Dunaji (Donau) u Řezna (Regensburg) a vůbec území na sever od Dunaje až k Budapešti. Na severu je předpokládána vlivová oblast, zahrnující podstatnou část Slezska. Mezi Polskem a Československem na jedné straně a západem a jihem na straně druhé jsou plánovány nárazníkové státy (v českém originále "Soustava ,netýkavek' /nárazníky/", německy "Pufferstaaten" - pozn. překl.). Existuje tu ještě úzká zóna zvaná "Mittelmark" (tj. "Středomez" - pozn. překl.) jako malý pozůstatek Rakouska, na severu pak státy "Oberelbe" (tj. "Hornolabí" - pozn. překl.), "Unterelbe" (tj. "Dolnolabí" - pozn. překl.), "Weserland" (tj. "Vezeřansko" - pozn. překl.), na západě nacházíme "Oberrhein" (tj. "Nárazník hornorýnský" - pozn. překl.), Švýcarsko se jeví rozšířeno k východu. Uprostřed pak zůstává malý státní útvar nazvaný "Reservation für Deutschen" (tj. "Německá rezervace" - pozn. překl.).
Obě ty mapy ukazují, jaké plány měly české vedoucí kruhy po skončení prvé světové války, ukazují i to, že tito Češi vůbec nehledali nijaké řešení odpovídající právu na sebeurčení národů, nýbrž byli vedeni toliko snahou přivlastnit si pro sebe samy území, která jim národnostně nijak nenáležela. Nárazníkové státy, zakreslené na té druhé z obou map, měly být Československu jakousi ochrannou zónou.
Po první světové válce k tomuto českému znovuuspořádání Evropy nedošlo. Přesto byly mírovými smlouvami z Versailles, Saint Germain a Trianonu vtělena německá území ke státům, usilujícím bezodkladně o zničení jim podrobených německých menšin. Kolik lidského utrpení a nouze z toho vzešlo, je nám všem známo.
Když ovšem pohlédneme na zeměpisnou mapu z naší současnosti, jeví se nám nejen překvapivá, nýbrž přímo ohromující skutečnost. Prostor "slovanského", lépe řečeno "bolševického" vlivu skutečně dnes dosahuje až k Labi. Zrodila se skutečná východní veleříše, která zhruba odpovídá Velkoslovanské říši Kramářově, jen s tím rozdílem že vláda nevychází z panslavistického carství, nýbrž z bolševického mocenského centra. Samy slovanské národy byly uvrženy do bolševického panství. Německý prostor mezi Labem a německou východní hranicí (snad je tu myšlena "Ostgrenze" z roku 1937 - pozn. překl.) podléhá téže moci. Zbylý německý prostor však odpovídá v hrubých obrysech Kuffnerem předpokládané "německé rezervaci".
Teď by mohl někdo řící, že takové chápání reprezentuje nějaké nacionalistické výzvy. Není tomu tak. Je přesvědčením o tom, že přehnané nároky vedou vždy k neštěstí a zkáze všech, je důkazem toho, že Západ ve své zaujatosti protivníka Německa přehlédl veškerá jiná nebezpečí, které přece mohl jasně vidět, neboť sám Marx, jehož jistě nelze označit za německého nacionalistu, napsal v roce 1853 do jedněch amerických novin (v originále citováno následovně německy - pozn. překl.): "Es besteht die Möglichkeit, daß Böhmen unter der Herrschaft Russlands fällt. Dann ergibt sich die Gefahr einer Teilung Deutschlands." (tj. "Existuje možnost, že Čechy upadnou pod ruskou nadvládu. Pak nastane nebezpečí rozdělení Německa." - pozn. překl.). K tomuto dělení však posléze Západ horlivě napomáhal. Vzešel z toho hřích vůči Evropě, nebezpečný nikoli snad jen pro Němce, nýbrž představující hrozivé břímě pro mír celého světa.

Der Wanderstecken, 1958, č. 10, s. (1)-3

Nutno podotknout, že tento pedagogicky myšlený Hansův text je hluboce ovlivněn zdánlivě bezvýhlednou realitou "studené války" s její nukleární rovnováhou a existencí rozděleného Německa, kterou opravdu v zásadě ukončilo až pádem komunismu umožněné opětné znovusjednocení "obou Němecek" v roce 1990, provázené ovšem uznáním německé východní hranice na Odře a Nise jako výsledku "horké" druhé světové války v letech 1939-1945. To všechno jen pro dokumentaci hluboké souvislosti českých a německých dějin, jak se jí pokusil kdysi "zhuštěně" vyjádřit Karel Marx a jak nám ji právě marxismus (a nacismus jako jeho "alter ego") stvrdil svým vzestupem i pádem.

Der seltsome Klang* Předivnej zvuk

Du gehts durch d' Welt und sturmst dahi,
host Tog und Nocht koa Ruah.
Du gehst und rennst dein Weg dahi,
frogst kam monchmol: wou zua?

Do af amol, do klingt eps fei,
du stehst und schaust um di;
S wird do net eppa Weihnocht sei,
dass i mit oan so lusat bi?

Du stehst und schaust und drahst di um,
du lust - lus nur guat af:
S Weihnochtsrössl geht eitzt um,
und s Hoamatweh, dös holt di af!

Jdeš světem, nemáš pokoje,
dnem, nocí, často sám.
A cítíváš se rozdvojen
a nevíš kudy kam.

Tu najednou cos tiše zní,
ty hledíš kolkolem:
je to, jako zpěv vánoční
zas navštívil by zem.

Nasloucháš trochu zmateně,
jsi steskem okouzlen
vidíš zlatouška na stěně
chvět se, prchat jak sen...

Hoam!, 1996, č. 12, 2. str. obálky

Slovníček: Weihnochtsrössl = zlatý koník.

Ruine Ruina

Ragt noch ein Schornstein über Trümmer hervor,
Brennnessl, Stauden und Bäume wuchsen empor,
von wo ein gutes Leben einst ausging.
Immer brüstet der eine im Recht sich,
der dem andern die Stube zerstörte
und sieht eher sein Unrecht nicht,
bis neue Gewalt sein eigenes Haus versehrte.
Muss das so sein zwischen den Menschen?
Könnte freier Blick auf Geschichte und Recht nicht lenken,
ein Handeln im Frieden von Recht und Billigkeit?

Verderben, Ruinen, Not - das schaffen Hass und Streit.
Weit ist der Weg vom Menschen zum Menschen - so weit.

Ční ještě komín k nebi nad troskami,
houští, zplanělý starý sad, někde kopřivy samy,
a přece lidé žili tu, já vím.
Jen ten, kdo mlčel k rokům bezpráví,
ba sám se podílel na vyhnání a zkáze,
bude i nadále je hájit ve zdraví:
leda by sám byl obětí, pak pochopil by snáze.
Opravdu to tak mezi lidmi musí být?
Chtěl bych se jednou znova narodit,až svoboda zas vrátí dějinám
heslo: Co nechceš trpět, jiným nečiň sám!

Zatím jen spoušť a ruiny - cesta daleká
ke dni, kdy člověk v bližním potká člověka.

Hoam!, 1975, s. 265

Hütte im Böhmerwald Stavení na Šumavě

Vielleicht ärmlich, mit kleinen Fenstern;
vielleicht einsam, weit fort von andere Türen;
vielleicht an einem schmalen, abseitigen Steig?
Was fragst du so? Was sollst gesagt sein darauf?
Begreifst du nicht, dass dort größeres Glück
gewohnt haben kann, als um den polierten Schrank?
Begreifst du nicht, dass der Mensch sein Glück ist
und nicht der goldene Stab?
Kleine Hütte im Böhmerwald:
Wie viel Leben ist von dort in die Welt gegangen!

Snad trochu sešlé, s maličkými okny,
snad příliš odlehlé, daleko odkudkoli,
na stezce úzké, kdesi za světem...
Co ti chce říci tím? Nač se tím ptá?
Což nechápeš, že nesrovnale víc
tu štěstí bývalo, než v přepychu ho kyne?
Že každý v sobě musí najít to,
co zlato nikdy nám nedá?
Malé šumavské stavení:
kolik jen života z něj mohlo ještě vzejít!

Hoam!, 1975, č. 4, s. 109

Baum am Waldrand Strom na pokraji lesa

Weißt du auch noch,
dass der Baum am Waldrand,
seine Äste ein Dach,
zur Herberg' breitet; dem Wandrer,
der bang'
den Weg zum gastlichen Hause verfehlte?

Ich schlummerte manchmal
unter solch einem Baum -
ein Bub noch,
im Gemüte den Gral,
den guten, den seligen Traum
von Leben und Glück. -

Ich höre den Wald
und denke zurück - und denk in die Zeit:
einst wird es still -
vielleicht wird ein Grab mir im Wald;
es sei, wie Gott will.

Pamatuješ ho ještě,
ten strom na pokraji lesa,
s korunou za přístřeší
tomu, kdo jde kolem,
komu se stýská,
kdo zbloudil snad na cestě domů?

Často jsem dřímal
právě v jeho stínu -
hoch ještě,
co snil o Svatém Grálu,
věčný blažený sen
o životě a o štěstí.

Slyším ten les šumět,
stačí jen pomyslet - a cítím pak
i v mysli ticho a klid -
snad jednou tam budu spát navždy,
Bůh bude-li chtít.

Hoam!, 1978, č. 11, 2. str. obálky

Böhmerwald- Musikanten Šumavští muzikanti

Wie sollte nicht Musik auch blüh'n,
wo Vogelsang und Tannengrün
dem Atem Tiefe, Weite gaben?

Kann Musik Konstrukt sein?
Ganz gewiss nicht; nein!
Man muss sie haben.

Jak muzika by nekvetla,
kde lesy šumí do světla
a dechu berle zlomí?

Hudba snad příliš umělá
ladem by tady ležela:
je třeba v sobě to mít.

Hoam!, 1975, č. 5, s. 145

Der Wold is kirchastat Ticho jak v kostele

Der Wold is kirchastat,
is gonz von Schnee verwaht;
hörst koan laut net und koa Saus'n,
in'n Wold, do tuat der Herrgott haus'n.

Und duat drunt auf dera Wies'n,
is der Weg von an Liachtl g'wies'n,
steht a Häusl auf der Hänga,
tuat si wonn zwisch'n d' Bama zwenga.

In der Stubn drin, glei bam Ofa,
sei Türl is ywegn der Liachtn offa,
sitzt a Muatta, tuat stat singa,
und tuat ihra Kind eiwiagna.

Und um's Häusl is 's kirchastat,
olle Wegn sand von Schnee verwaht;
hörst koan Laut net und koa Saus'n,
ba der Muatta, do tuat der Herrgott haus'n.

Ticho jak v kostele,
les sněhem vystele
Bůh, hlásku neslyšet
tu, kde je snad jinej svět.

A tam pod lesem dole
světýlko kmitá polem:
dům, kde se cesta lomí,
je skrytej mezi stromy.

U kamen ve světnici
děťátko růžolící
maminka dobrotivá
kolíbá, jemu zpívá.

Kolem jak v kostele.
Tichem dům vystele
Bůh, zloby neslyšet,
kde chce mateřskej mět svět.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 142

Wunsch zur Weihnacht * Vánoční přání

Hast du schon, der nun reif an Jahren
daran gedacht, wie einst die Stunden waren,
wenn Weihnacht war?
Wie groß ist heute doch die Schar,
die nirgendwo noch wunderbar
des Weihnachtssternes Leuchten sieht,
und die nicht sieht,
welch Wunder dort er blüht
wo neues Leben sich entfaltet.
Des Lebens Wirklichkeit gestaltet
der Glaube.
Wenn Du vergisst
dass Dir das Leben
war gegeben,
weil Lieb'
des Lebens Quell' und Ausgang ist,
dann weißt du auch nicht recht,
was Weihnachten bedeutet.
Ich sage Dir: dort wo die Weihnachtsglocke läutet,
dort ruft die Liebe durch die Welt,
und wenn Du recht bestellt
dann siehst im rechten Christ,
die Aufgab', die Du bist.
Versteh', das, was ich sag', wie Du es willst,
Weihnacht ist ein Schöpfunsbild.

Pomyslels už, nyní věkem zralý,
na to, jak jsme Vánoce slavívali,
ten svatý čas?
Kolik jen lidí kolem nás
nespatřilo až dosud jas
betlémské hvězdy vánoční,
div vánoční,
jež vykvetl s ní
a nový život vdechl světu.
Ta skutečnost, co vidíme tu,
je víra.
Když zapomněls,
že tvoje bytí
náleží ti
lásky
jen zásluhou, již ctít by měls,
pak nevíš také nic
o tom, proč Vánoce se dějí.
Říkám ti: kde vánoční zvony vyzvánějí,
tam i láska oslovuje náš svět;
ty můžeš uvidět
opravdu zblízka Krista,
úkol, jímž dozajista
jsi ty sám pověřen – jinak to věru není,
Vánoce jsou nám darem obnovení.

Deutscher Böhmerwaldbund

P.S. Podle autorova syna Ingo Hanse (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže), který roku 2009 těmito verši doprovodil vánoční poselství Böhmerwaldbundu krajanům, vznikly v roce 1968 - pamatuji se ještě dobře, v jak niterné atmosféře jsme je tenkrát slavili pod "ochranou" ruských tanků.

Zrcadlo šumavské

Obrazovou monografii Der Böhmerwald vydal s úvodním slovem Ericha Hanse krajanský spolek Heimatverband der Böhmerwäldler e.V. ve Stuttgartu roku 1985 už ve čtvrtém vydání (1. vydání vyšlo 1964). Jedna z kapitol textové části je věnována přehledu zaniklých šumavských obcí a osad. V území, které monografie zachycuje zhruba mezi Domažlicemi (Taus) a Novou Bystřicí (Neubistritz), tj. v někdejší německé jazykové oblasti jihočeské do roku 1945, bylo podle statistiky L. Blechingera a H. Schreibera z roku 1930 celkem 919 vsí, městysů a měst. Z toho 346 míst bylo sídlem obecního úřadu. Převážně německých bylo 883 míst, z toho 326 obcí a 557 osad. V dalších 14 obcích a 5 osadách z uvedeného celkového počtu žila německá menšina v podílu od 20% až do 50% obyvatel. Od roku 1945 zmizelo či bylo z větší části zničeno na území Šumavy takto vymezeném podle tohoto sudetoněmeckého zdroje 226 obcí a osad. Srovnáme-li pak přehled následující za tímto naším úvodem s novějším svazkem českého Zeměpisného lexikonu z devadesátých let, jehož doprovodem je také soupis zaniklých obcí na území celého státu, jeví se nám - jaká hrůza! - ten německý počet ještě jako zdaleka neúplný, i když mezi zaniklé jsou v tom českém soupise počítány i obce a osady sloučené či zaniklé jen z důvodů správních. Přesto se domníváme, že právě jako podnět k českému zamyšlení, ohlasu a případnému doplnění, Hansův německý přehled poslouží. Námi doplněná, po válce často až vytvořená česká jména, znějící zde velice klamnou krásou mateřštiny (jejich neklamnou Muttersprache byla totiž šumavská němčina), jsou jen fatou morganou spouště teprve poválečné, zrcadlem naší vlastní viny, zkouškou naší opravdové lásky k Šumavě, neřku-li ke střední Evropě vůbec. Zrcadlo, odpověz! Kdysi byly:

u Nových Hradů (Gratzen) :
Jitronice (Křoviště) GEREUTHERN
Klepná (obec Lužnice) KLEPPEN (Gemeinde LUSCHNITZ)
Pivonice PIBERSCHLAG

u Kaplice (Kaplitz) :
Babín (Babí) BAMBERG
Bludov BLUDAU
Dolní Příbrání (Dolní Sinetschlag) UNTERSINETSCHLAG
Havlov HABLESREITH
Horní Příbrání (Horní Sinetschlag) OBERSINETSCHLAG
Janova Ves (Janoves) JOHANNESDORF
Jiřice GEORGENDORF
Klopanov KROPFETSCHLAG
Kvasov PURITSCHEN
Leopoldov LEOPOLDSDORF
Lhota (Mladoně) NEUSTIFT
Lipoltov RUDETSCHLAG
Ludvické Hory LUDWIGSBERG
Mikulov (u Cetvin) BÖHMDORF (bei ZETTWING)
Morašov HOCHBERG
Nažidla EINSIEDEL
Pavlína PAULINA
Skleněné Hutě (Sklená Huť) BONAVENTURA
Střelcův Dvůr UNTERBERG
Stříbrné Hutě SILBERBERG
Třešňovice (Třešňovec) KIRSCHBAUM
Zbraslav (Horní Steindörfl) OBERSTEINDÖRFL
Žibřidov STÜBLING

u Českého Krumlova (Krummau an der Moldau) :
Bedřichov (Bedřichovice) FRIEDRICHSAU
Březí WURETZHÖFEN
Bučí PUTSCHEN
Černíkov GROSSURETSCHLAG
Klení (Klaní) HAFNERN
Kondratice KAINRATSDORF
Květušov (Dětošín, Dětušín, Kwietoschin) QUITOSCHING
Malá Strašeň (Malé Strážné) KLEINDROSSEN
Nová Víska NEUDÖRFEL
Podolí (Podlí) UNTERHEIMING
Skubice TISCHLERN
Šestov SCHESTAU
Švaňkov REITH
Tatry (Tatrov, Tetřiny) TATTERN
Tisovka (Tostlowitz) DISTLOWITZ
Vysoká HOHENSCHLAG
Záhoří SAHORSCH

u Vyššího Brodu (Hohenfurth) :
Adámky ABDANK
Boršov GIESSHÜBEL
Bystrá SCHILD
Čižkrajice pod Chobolkou (Cizkrajice) SCHLAGEL AM ROSSBERG
Dobrá Voda GUTWASSER
Dobřín DOBRING
Dolní Hraničná (Dolní Markschlag, Dolní Marktschlag) UNTERMARKSCHLAG
Frantoly FRAUENTHAL
Hodoň HORNSCHLAG
Hodslav (Haclov) HATZLES
Horní Drkolná (Horní Schlagl) OBERSCHLAGL
Horní Hraničná (Horní Markschlag, Horní Marktschlag) OBERMARKSCHLAG
Horní Okolí OBEROGGOLD
Horní Ureš (Horní Uráž) OBERURESCH
Hrdoňov (Hrdňov) HEINRICHSÖD
Hruštice WADETSTIFT
Hřbítek HUNDSRUCK
Hvězda STERN
Jasánky ASANG
Kamenná STEIN
Kaplické Chalupy KAPELLNER WALDHÄUSER
Kapličky (Kaplice) KAPELLEN
Konrátov KAINRETSCHLAG
Krásná Pole SCHÖNFELDEN
Kühberg KÜHBERG
Lhota STIFT
Linda LINDEN
Lindské Chalupy LINDNER WALDHÄUSER
Mlýnec LAHRENBECHER
Mlýnská MÜHLDORF
Muckenschlag (Mükenschlag) MUCKENSCHLAG
Multerberg MULTERBERG
Mýtinka (Mýtina) WANGETSCHLAG
Otov OTTENSCHLAG
Petřejov BRETTERSCHLAG
Plíškov (Pliskov) STOCKERN
Radvanov RAIFMASS
Rožnov ROSENAU
Růžový Vrch ROSENHÜGEL
Rychnůvek (Německý Rychnov) DEUTSCH-REICHENAU BEI FRIEDBERG (bei HASLACH)
Studené STUDENE
Svatomírov ZWARMETSCHLAG
Šavléřov (Šafleřov) SCHAUFLERN
Valdov WALDAU
Valkounov WALKETSCHLAG
Velence (Velenec, Bělence) WILENTSCHEN
Zábraní KROPSDORF
Zadní Výtoň (Zadní Hejrov) HINTERHEURAFFL
Žumberk SONNBERG

u Horní Plané (Oberplan) :
Bližší Lhota (Přední Štifta) VORDERSTIFT
Bozdova Lhota HUNDSHABERSTIFT
Brod GRASFURT
Dětochov (Fichtlhöfen) TICHTIHÖFEN
Dolní Borková MAYERBACH
Horní Borková FLEISSHEIM
Hostínov HOSSEN
Hubenov (Huběnov) HUBENE
Huťský Dvůr HÜTTENHOF
Jámy KOHLGRUBEN
Jankov JANKETSCHLAG
Kozí Stráň GEISLEITEN
Kramolín (Gromling) GROMALING
Květušín (Kwitosching) QUITOSCHING
Kyselov SARAU
Lhotka HOSSENSCHLAG
Loutka (Lutka) REITH
Lštín IRRESDORF
Maňávka (Česká Maňava) BÖHMISCH HAIDL
Nová Lhota (obec Lštín) NEUSTIFT (Gemeinde IRRESDORF)
Nová Pec (z větší části) NEUOFEN
Nové Údolí NEUTHAL
Otice (Ottenstift) OTTETSTIFT
Pestřice (Dolní Stögenwald) UNTERSTÖGENWALD
Polečnice (Společnice, Kyselov) (obec Plánička) NEUSTIFT (Gemeinde PLANLES)
Polná (na Šumavě) STEIN
Přední Zvonková (Přední Zvonkov, Přední Glöckelberg) VORDERGLÖCKELBERG
Račín RATSCHIN
Rybáře FISCHBÄCKERN
Skalná (Skalné) PINKETSCHLAG
Slunečná (Žumberk) SONNBERG
Staré Hutě ALTHÜTTEN
Uhlíkov UHLIGSTHAL
Zadní Zvonková (Zadní Zvonkov, Zadní Glöckelberg) HINTERGLÖCKELBERG
Záhliní EISENGRUB

u Chvalšin (Kalsching) :
Beníkovice PENKETITZ
Bezděkov PÖSIGL
Bílovice (Býlovice) PILLETITZ
Bláto BENETSCHLAG
Břevniště TUSSETSCHLAG
Dolany DOLLERN
Dolní Brzotice (České Brzotice, Česká Brotice) BÖHMDORF
Horní Brzotice (Německé Brzotice, Německá Brotice) PERSCHETITZ
Hořičky HÖRWITZL
Hvozd (Havalda) HOCHWALD
Chlumany (Chluman) CHUMAU
Javoří MICHETSCHLAG
Kovářovice SCHMIEDING
Křížovice KRISOWITZ
Ktiška (Malá Ktiš, Malá Vitiš) LICHTENECK
Květná BLUMENAU
Lomek HAIDL
Mackova Lhota (Muckova Lhota) MOSETSTIFT
Míšňany (Myšňany) MEISETSCHLAG
Mladoňov PLATTETSCHLAG
Nová Víska NEUDÖRFL
Nový Špičák NEUSPITZENBERG
Ondřejov ANDREASBERG
Osí SCHÖNFELDEN
Podvoří PODWURST
Pražačka (Prakéř) PRAGERSTIFT
Račín (Radschin) RATSCHIN
Rovence RUBENZ
Sádlno (Sádlná) ZODL
Seníky SCHOBERSTÄTTEN
Stará Huť ALTHÜTTEN
Starý Špičák ALTSPITZENBERG
Stěžerov FISCHERN
Strouhy GRABEN
Střemily RICHTERHOF
Svíba (Švíba) SCHWIEBGRUB
Šavlova Lhota SCHLAGL
Třebovice SIEBITZ
Veselí SCHNEIDETSCHLAG
Vitěšovice KRIEBAUM
Vitěšovičtí Uhlíři KRIEBAUMKOLLERN
Vlčí Jámy (Wolfshäuser) WOLFSGRUB
Vražice (Vrasice, Vračice) PROSSNITZ
Vyšný MIESAU
Zadní Bor HINTERHAID
Zlatá GOLDBERG

u Volar (Wallern) :
Jodlovy Chalupy JODLHÄUSER
Krásná Hora SCHÖNBERG
Nové Chalupy NEUHÄUSER

u Prachatic (Prachatitz) :
Cudrovice ZUDERSCHLAG

u Vimperka (Winterberg) :
Březová Lada BIRKENHAID
Bučina BUCHWALD
Černá Lada SCHWARZHAID
Dolní Cazov (Dolní Zasov) UNTERZASSAU
Dolní Světlé Hory (Dolní Lichtbuchet) UNTERLICHTBUCHET
Horní Cazov (Horní Zasov) OBERZASSAU
Horní Světlé Hory (Horní Lichtbuchet) OBERLICHTBUCHET
Hrabická Lada RABITZERHAID
Huť pod Boubínem (Tabulové Hory) TAFELHÜTTEN
Huťský Dvůr HÜTTENHOF
Knížecí Pláně FÜRSTENHUT
Pokovy Hutě (Pukov) BOCKHÜTTE
Pravětínská Lada (Pravětínské Pustiny) GANSAUERHAID
Samoty (Adlerova Huť, Röhrenberská Huť) ADLERHÜTTE
Silnice LANDSTRASSEN
Slatina FILZ
Stodůlky (Žďárek) SCHEUERECK
Zahrádky MEHREGARTEN
Zelená Hora GRÜNBERG
Žlíbky RÖHRENBERG

u Kašperských Hor (Bergreichenstein) :
Kavrlík GEIERLE
Milov (Müllau) MILLAU
Tuškov DUSCHOWITZ
Vchynice-Tetov CHINITZ-TETTAU
Zelenohorská Huť GRÜNBERGERHÜTTE

u Hartmanic (Hartmanitz) :
Dolní Ždánidla (Dolní Steindlberg) UNTERSTEINDLBERG
Frauenthal (Frauenwald) FRAUENTHAL
Horky SECKERBERG
Hůrka (Česká Huť) HURKENTHAL
Nová Studnice NEUBRUNN
Pomezí GSENGET
Prášily (z větší části) STUBENBACH
Stodůlky (Stadla) STADLN
Velký Bor GROSSHAID
Zhůří (pod Javornou) HAIDL AM AHORNBERG

u Nýrska (Neuern) :
Debrník DEFFERNIK
Hvězda (Šternov) STERNHOF
Mysliv SCHNEIDERHOF
Radčín (Račín, Radšín, Radošín) RATSCHIN
Zadní Chalupy HINTERHÄUSER

u Kdyně (Neugedein) :
Slatiny TRAXELMOOS
Sruby HEUHOF
Svatá Anna (Tanaberk) TANNABERG

u Domažlic (Taus) :
Fuchsova Huť (Fuxova Huť) FICHTENBACH
Kubička PLASSENDORF
Lísková HASELBACH
Nuzarov NIMVORGUT

E. Hans, Der Böhmerwald, s. 36-37
v dalších vydáních doplněno autorem podle Sudetendeutsche Zeitung z 18.2.1966

P.S. Nomen omen. Zde se jména obracejí dvěma jazyky k oběma národům, jimž byl v průběhu dějin ten kus země svěřen. Vyprávějí svůj vlastní příběh. Kdysi byly... a budou vyvolány jménem. Tato "neúplná" Hansova litanie "z dálky" (píše sám: "pokud můžeme registrovat"), která bude už provždy prvá svého druhu, byla mnou v české podobě otištěna až roku 1997, tedy po 33 letech, v č. 33 revue Prostor. U "českých" podob místního jména jsou někde záměrně uvedeny i jejich varianty (včetně těch německých) nebo i chybná někdy označení, užívaná běžně na starých mapách. Daleko bohatší výčet zaniklých obcí poskytuje ovšem nový Místopisný slovník Šumava (1999), který bohatě čerpal i z databází regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny. Vyšel nákladem Spolku Josefa Tascheka a oproti Hansovu číslu 226 zaniklých obcí a osad uvádí číslo 443!

Narodil se 8. listopadu 1912 v Dobré Vodě u Hartmanic v domě pod kostelem, dodnes nesoucím stopy zkázy poválečné, kus od nově založeného muzea při rodném domě rabína a filosofa Šimona Adlera. Erich Hans vyrůstal jako nejmladší z osmi dětí, otec byl budějovický Němec, jehož předkové pocházeli od Nové Bystřice, matka byla z králováckého Zhůří. Jako by se v něm křížily všechny šumavské kraje a tu v Dobré Vodě samé jako by dosud žily stopy poustevníka Vintíře, jehož jméno tu nesou kaple, studánka i skála, odkud býval prý z místa, kde na svatého muž upomínal kříž na vrcholu, fantastický rozhled. Je to trochu příliš symboliky najednou, ta země však už je taková. Jeho syn Ingo Hans je dnešním předsedou spolku Deutscher Böhmerwaldbund a narodil se za války v Českém Krumlově. Tam totiž Erich Hans poté, co složil v květnu roku 1938 státní zkoušky, nastoupil už po záboru Sudet své první učitelské místo. Odtud byla i budoucí matka jeho dětí Martha, rozená Tschunková. Musel odejít na frontu, kde roku 1942 zázrakem vyvázl u Stalingradu s těžkým zraněním. Vrátil se do Prahy, kde převzal jako kvalifikovaný pedagog funkci poradce pro tělesnou výchovu mládeže při úřadě říšského protektora. Až na konci války se měl vrátit do Krumlova, ale to už přišel odsun a nové začátky ve Württembersku, kde dosáhl ve Stuttgartu až řádné profesury na pedagogické vysoké škole. Byl jedním z prvních spolupracovníků Adolfa Webingera, založil hnutí šumavské krajanské mládeže Böhmerwaldjugend, po 25 let řídil měsíčník Hoam!, od roku 1964 vydával při něm i kalendář Böhmerwäldler Jahrbuch, který se stal pokladnicí krajanské šumavské literatury, o které on sám sepsal v jednom z ročníků Hoam!, v říjnu 1980, stať významu dodnes zásadního. Když 8. července 1986 zemřel v bavorském Freyungu, odešel v něm nejen vzorný otec rodiny, pedagog a spolkový pracovník. V tom citlivém muži odešel i jeden z řady básníků, kteří ze Šumavy nejen vzešli, ale spláceli ji svým dílem také věrně svůj synovský dluh...
- - - - -
* Dobrá Voda u Hartmanic / Český Krumlov / hora Javor / hora Třístoličník /Javorná, Čachrov / † † † Freyung (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko