Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUPERT HANY

Lipka na Šumavě

Josef Puhani (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve své práci "Chronologische Notizen zur Geschichte von Winterberg und Umgebung 1195-1926" má o Lipce (v originále "über den Ort Freiung" - pozn. překl.) zachyceno podstatně více událostí, než je tomu u ostatních částí města Vimperka (Winterberg). Na straně 13 je tu udán letopočet 1531 jako rok založení osady. Německé místní jméno "Freiung" (autor originálu samozřejmě ve svém textu, určeném německému čtenáři, česká místní jména vůbec nepoužívá, zatímco v překladu je uvádíme i v souvislostech, kdy úředními nebyla - pozn. překl.) snad odkazuje k osvobození (v originále "auf die Befreiung" - pozn. překl.) prvých osídlenců od odvádění "desátku" (v originále "vom ,Zehent'" pozn. překl.). Mám před sebou jednu mapu - bohužel bez udání roku, kdy byla vydána - na níž je místní označení "Freyung" na Šumavě" psáno s "ey" a "Freiung" v Bavorském lese (někdy bývá ve starších českých průvodcích to místo jmenováno také "Bavorská Lipka" - pozn. překl.) s "ei". V minulých stoletích ovšem pravopis takto kolísal velice často třeba i v příjmeních jako Gutheil/Kutheil či Hany/Hani apod..
Lipka sestává ze dvou sídelních celků, totiž z kruhové vsi ze železniční stanice, jejíž německé označení znělo "Freiung-Windflach" (česky by ta druhá půlka zněla "Větrná Pláň" - pozn. překl.). Poněvadž vítr je tu opravdu prudký a "flach" (tj. "zplošťující", doslova "plochý" či "rovný" - pozn. překl.), je ta slovní složenina "Windflach" celkem výstižná. Obávané byly únorové bouřky, které často zavály koleje tak, že sníh musel být pracně odklízen, aby vlaky mohly vůbec vyjet.
V roce 1930 měla Lipka 29 domů se 190 obyvateli, ještě roku 1946 119 obyvatel (roku 2012 už jen 77 obyvatel - pozn. překl.). V roce 1939 byly tři domy osady Schweiglhaid (česky Švajglova Lada) - a to čp. 5, 6 a 7 - stojící blízko "větrné pláně", k obci připojeny (v originále "eingemeindet" - pozn. překl.). Ze starých stavení dosud šestnáct stojí, k tomu přibylo zejména v někdejší "Windflach" po válce i několik novostaveb.
Už v roce 1629 existoval "revír Freiung". Roku 1721 byla zbudována myslivna (v originále "Jagerhaus" - pozn. překl.) čp. 16, ležící asi 1 kilometr východně od vsi. V roce 1837 pak došlo k výstavbě hájovny, zvané i "Ober Freiung" čp. 21. Kolem roku 1868 byla zřízena spojovací silnice z Lipky do Steindlbergu (část obce Hrabice /Rabitz/ - pozn. překl.). Dne 2. prosince 1874 byl složen na Světlé hoře (Lichtenberg) poslední šumavský vlk. Stal se součástí sbírek muzea na zámku Ohrada (Wohrad) u Hluboké nad Vltavou (Frauenberg).
Roku 1883 byla v Lipce zřízena v čp. 17 obecná škola. Budova krátce nato vyhořela, byla však hned postavena znovu. Do roku 1898 navštěvovaly tuto školu i děti z Klášterce (Klösterle), které byly předtím žáky školy ve Vimperku. V roce 1887 byla v obci založen sbor dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr); jeho náčelníkem se stal Simon Pablitschko, zástupcem pak Alois Tobisch.
Roku 1899 byl zahájen provoz na železniční trati z Vimperka do Volar (Wallern). Můj otec mi kdysi vyprávěl, že původně plánovaná trasa měla vést z Vimperka přes Klášterec a Korkusovu Huť (Korkushütten) do Kubovy Huti (Kubohütten). Kníže Schwarzenberg podal ovšem protest: potřeboval totiž bezpodmínečně železniční stanici pro další přepravu dřeva ze svých rozsáhlých lesních majetků. Pozemek potřebný pro stavbu nádraží dal údajně kníže k dispozici bez nároku na jakoukoli úhradu. Nákladní nádraží v Lipce bylo následně používáno celým okolím až k dnešním Borovým Ladám (Ferchenhaid), Novým Hutím (Kaltenbach) a Kvildě (Außergefild). Krátce před Kláštercem činila trať oblouk a přes zastávku (v originále "Bedarfhaltestelle" tj. "zastávku na znamení" či "zastávku podle potřeby") jménem "Bärnloch" (tj. "Brloh", podle stejnojmenného rybníka /Bärnloch či Bärenloch/, od něhož sem teče Medvědí potok /Bärenloch Bach/ - pozn. překl.) pokračovala do Lipky a na Kubovu Huť.
Kolem roku 1898 byla ustavena obec Klášterec s vesnicemi Lipka, Michlova Huť (Helmbach), Klášterec a Solná Lhota (Salzweg), které předtím náležely k městu Vimperku. Někdy v té době bylo položeno i telefonní vedení z vimperského zámku do revíru Lipka.
V roce 1903 došlo k velkému požáru, za něhož stavení čp. 4, 5, 6 a 7 zcela vyhořela. Při sčítání lidu 1910 měla Lipka 25 domů s 205 obyvateli (203 Němců a 2 Češi). Roku 1920 byla postavena nová myslivna s čp. 21. Už v roce 1910 byla ve vsi zřízena a vysvěcena kaple sv. Anny, jejíž svátek 26. července tu vždy provázela slavnostní bohoslužba.
Na návsi se rozložily prodejní stánky a kolotoč, večer pak se pořádala posvícenská taneční zábava. Předříkávačem modliteb (v originále "Betvater /Vorbeter/" - pozn. překl.) byl Franz Fuchs (čp. 16), narozený v roce 1870 a zesnulý 1956. Poutě odtud se konaly mj. k poutní kapli (jde zřejmě o dodnes živou tradici tzv. Lizovské pouti na svátek Narození Panny Marie 8. září - pozn. překl.) u Zdíkova (Zdikau).
Dne 31. prosince roku 1934 zcela vyhořel statek Heiglhof. Mám dosud v paměti ten hlasitý praskot ohně do silvestrovské noci a nebe na sever od naší vsi celé rudě zbarvené od onoho velkého požáru. Na Nový rok jsem s rodiči zašel k místu, kde oheň předchozího dne a noci zuřil. Z krásného selského dvorce zbyla hromada suti a popela a na jednotlivých místech to dosud řeřavělo. Místní hasiči drželi požární stráž. Vedle hromady suti ležel železný nosník vodního kola, kterým se čerpala voda z hluboké studny. Ten dvorec už nestojí; jeho zbytky byly strženy a na jeho místě je až dodnes veřejnosti nepřístupné území (snad jde o přírodní rezervaci Radost s místem na mapě označeným U Heiglů - pozn. překl.) mezi Kláštercem a Lipkou.
Někdy kolem roku 1933 byla v hotelu Sellner (čp. 25) umístěna česká škola, aby děti českých železničních zřízenců nemusily jezdit až do té ve Vimperku. Bylo jich ovšem značně málo - údajně dohromady ani ne deset. Proto se české úřady pokusily získat i děti z německých rodin, jejichž otcové by odměnou dostali práci (nezaměstnanost byla zejména mezi Němci velmi vysoká). Kromě toho měly děti v české škole učební pomůcky zdarma, dostávaly teplé obědy a také zimní oblečení. Přijížděly pak do ní vlakem především děti z Kubovy Huti. V roce 1938 byla ovšem česká škola zrušena.
Dne 8. října 1938 došlo ke vstupu německých vojsk a k připojení zdejšího území do celku Německé říše. Tíseň, vnucená sudetským Němcům opatřeními české vlády, náhle jako by zmizela. Celé Německo nám bylo rázem otevřeno a mnozí také nových možností opravdu využili. Vydali se na stavbu dálnice u Norimberka a nabídly se jim pracovní příležitosti, o nichž se jim předtím nemohlo ani zdát. Nikdo z nás však netušil, že tento opojný pocit svobody dojde už za jediný rok svého konce. Začala druhá světová válka. Padlo jedenáct mužů ze vsi, jiní byli pohřešováni či pro těžká zranění skonali v polních lazaretech, tak mj. z rodiny Ertlovy a Sellnerovy u každé z nich hned po dvou synech. O padlých z první světové války se mi nic zjistit nepodařilo; není mi ani známo, zda byl ve vsi nějaký památník válečným obětem.
Jako učitelé na zdejší německé obecné škole mi byli jmenováni, ovšem bez nějakého časového pořadí: pan Grantl (později v Klášterci a ještě později v Kašperských Horách /Bergreichenstein/; při dvou poutních výpravách do Kašperských Hor jsem v jeho rodině přenocoval), pan Schramek (zabýval se vlastivědou; kam se jeho zápisky asi poděly? /Josef Schramek je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./), Edenhoffer, Tschutta, Josefine Heinyová, několik mladých začínajících učitelů, Wilhelm Meffert (až k narukování v roce 1943), pak paní Friederike Krohová (Kroh je její dívčí příjmení, nyní žije v bavorském Freyungu; dopoledne učila v Michlově Huti, odpoledne v Lipce a byla tu velmi žádána, navíc ji práce s dětmi opravdu těšila). Po krátký čas byla tu jako učitelská síla činná i její sestra Valerie Krohová. Ta školní budova dosud stojí, majitel je velmí vstřícný a krajanům prostory jejich někdejší školy ochotně ukáže.
Asi roku 1943 byl poblíž tehdejší "Windflach" zřízen zajatecký tábor. Váleční zajatci - Poláci a Rusové - byli umístěni v jednom velkém dřevěném baráku, lágr byl obehnán plotem a střežen německými vojáky (podle Wikipedie dalších pramenů (Encyklopedie válečného zajetí a internace) ovšem tu v táboře s označením "STALAG XIIIB Freyung" nebyli umístěni polští a ruští váleční zajatci - pozn. překl.). Zajatci byli nasazováni na lesní práce v knížecích revírech (na ty byla ovšem už v roce 1940, pokud se týče hlubocko-krumlovské rodové větve, v roce 1942 pak i pokud jde o větev orlickou, uvalena nacisty nucená správa - pozn. překl.). Stravu zajišťoval hostinec Aloise Tobische (čp. 20). Strážní dohlíželi přísně na to, aby jídlo nebylo příliš dobré; vařit se muselo velmi úsporně. Paní Anna Uhligová, roz. Kutheilová, mi o tom dost vyprávěla. Měli blízko louku a přinášeli zajatcům opětovně chleba, musili však přitom být velice opatrní, aby stráž nic nezpozorovala. Když u několika zajatců propukly infekční choroby, byl lágr zrušen.
Za války byly i ženy nuceny pomáhat při překládce dřeva, poněvadž muži byli vesměs ve válce. Od Franze Hollera (čp. 19) jsem se dozvěděl, že jeho otec byl kočím v knížecích schwarzenberských službách. Se dvěma koni svážel dlouhé dřevo z lesa na nádraží v Lipce.
Mezitím bylo ovšem nádražní složiště značně zvětšeno; byla k tomu dokonce stržena i boční přístavba (v originále "das Nebengebäude" - pozn. překl.) čp. 20, tj. už zmíněného Tobischova hostince. Obyvatelé někdejší "Windflach" mi vyprávěli, že se tam po válce mnohé změnilo; ti mladší se pak v dnešní Lipce většinou nevyznají vůbec.
Ve vsi stával po mnoho let tzv. "Pension Weber"; podávali tam chutnou a levnou přesnídávku. Majitel se bohužel penzionu vzdal. Také v restauraci u Sellnerů (čp. 25) se dalo dobře najíst, ale i tam mělo dojít ke změně nájemce.
Rodina Pubalova ("po chalupě" Hendrichen; čp. 14) nebyla vysídlena, poněvadž pan Jan Pubal byl Čech. Ten dům před lety v noci vyhořel a rodina sotva zachránila holý život. Pubalovy dcery Anna a Marie se po mnoho let staraly o místní kapli. Vyhořelý dům byl pak postaven v nové a lepší podobě.
V Lipce samé a kolem ní stály u cest následující kříže: u kaple - dosud stojí; "Peternkreuz" - na starém podstavci stojí nový kříž; "Hiasala Kreuz" - je pryč; poblíž staré myslivny - má údajně dosud stát; směrem k Šeravě (Scherau): "Steinizer Kreuz" (kříž z kamene) - je rovněž pryč.
Když jsem k 1. lednu roku 1994 přebíral roli rodáckého pověřence naší šumavské obce, obdržel jsem od svého předchůdce jen 140 kartotéčních lístků a nijaké další podklady. Usilovnou mravenčí prací se mi podařilo založit seznamy se jmény majitelů usedlostí a jejich nájemníků v jednotlivých vsích, při čemž jsem ovšem došel k závěru, že mám tři seznamy s rozdílnými domovními čísly. Maria Tischlerová, vdova po Pepim Pausalovi, poslala mi pak seznamy jednotlivých vsí, v nichž její muž, zabývající se kompetentně vyřizováním náhrad za majetkové křivdy spojené s válkou a vyhnáním (v originále "die Abwicklung des Lastenausgleiches", doslova tedy "vyrovnání břemen" - pozn. překl.), označil všechny majitele správnými domovními čísly. Ani jejich děti už neznaly domovní čísla otcovských usedlostí.
V měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief" se v listopadu 2005 objevil můj článek o Solné Lhotě. Několik německých krajanů mi pak volalo s otázkou, zda bych něco podobného nemohl napsat i o Lipce. Projevil jsem v tom ohledu svou dobrou vůli, jasně jsem však naznačil, že mám jen velice málo informací a potřeboval bych pomoc pamětníků. Obeslal jsem pak asi 15 krajanů, především žen, neboť muži byli přece ve válce. Ohlas byl ovšem skutečně nepatrný. Teprve na základě telefonických rozhovorů jsem se dověděl víc; krajané věděli o domově mnohé, avšak nic přesného, takže mnohdy se člověku dostalo údajů přímo protichůdných.
Rád bych za podrobné informace poděkoval zejména paní Anně Uhlichové/Kutheilové, paní Waltraud Polzové/Ertlové, panu Karlu Edenhofnerovi a Anně Springerové.
Nyní chovám naději, že si krajané při čtení tohoto článku dokáží třeba ještě na něco vzpomenout a snad mi to i sdělí. Prosím je, aby v tom případě tak učinili pokud možno ihned.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 9, s. 4-7

P.S. V jednom textu se tu objevuje paní Anna s příjmením psaným jednou Uhlig a podruhé Uhlich.

Solná Lhota, obec Klášterec

Nejstarší listina, v níž je Solná Lhota (německé místní jméno "Salzweg", výhradně v originálním textu užívané, se poprvé vyskytuje až roku 1720, viz k tomu zde - pozn. překl.) zmiňována, pochází z roku 1359 (tam je mj. v listině Karla IV. vydané na Karlštejně potvrzující vlastnictví Peška /Petra/ z Janovic a synů jeho bratra Herbarta /objevuje se v ní poprvé označení "solna czista" / ve výčtu více obcí kolem Vimperka uváděna i "Sklenarzowa Lhota", podle některých autorů dnešní Skláře /německy Glashütten/, což ovšem webová adresa http://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a50618.pdf /Historická geografie 21 z roku 1983 ostře odmítá - pozn. překl.). Lze s jistotou říci, že tu už předtím nějaké sídliště musilo existovat. Solná Lhota leží na "prostřední" Zlaté stezce, zvané také "vimperská" (v originále "Winterberger Salzweg" - pozn. překl.) a existující už před rokem 1312. Na začátku i na konci této stezky existovala sídla s německým jménem "Salzweg" (česky "Solná Lhota", doslova ovšem "solná cesta" - pozn. překl.). Čechy neměly nijaká vlastní ložiska soli a musily tento důležitý ochucující a konzervační prostředek dovážet z Bavor. Vimperská stezka byla v letech 1819-1826 zbudována do podoby silnice. Z té se později stala silnice "říšská" (v originále "Reichstraße" - pozn. překl.), ještě později označená "B 12". Mám ještě v paměti, když byla kolem roku 1934 ta silnice dehtována (v originále "geteert wurde" - pozn. překl.).
V roce 1945 měla Solná Lhota 41 usedlostí s asi 200 obyvateli. Dnes zůstalo stát ještě 13 domů a jedna ruina někdejší hostince čp. 19 (Krejsa). 27 budov bylo strženo. Jakýmsi ohraničením obce vůči sousednímu Klášterci byl Arnoštský potok (v originále "Ernstberger Bach" - pozn. překl.). Tak náležely domy čp. 32 (Josef Scherer: mlýn a pila), čp. 33 (Franz Robl: hostinec), čp. 35 (Josef Had) a čp. 27 (Ludwig Häusl: Pinter Luisler) k Solné Lhotě. Stály však zcela v blízkosti Klášterce, kam také zdejší děti chodily do školy. Se vsí a farností Korkusova Huť tvořila hranici silnice na Kubovu Huť. Několik stavení Solné Lhoty leželo na druhé straně této silnice. Usedlosti s domovními čísly 17, 20, 25, 30, 34 jakož 35 a 41 patřily k farnosti Korkusova Huť. Mnozí z tamních obyvatel ani nevěděli, že vlastně přísluší k obci Klášterec.
Roku 1696 postavil jistý Mathias Kerschbaum v Arnoštce (Ernstberg) "chalupu" (i v originále "eine ,chalupa'" - pozn. překl.) a stal se tím prvým osídlencem Arnoštky vůbec. Byl to předek naší rodiny. Podle mně vystaveného "Ahnenpassu" (za nacismu doklad o arijském původu až po čtvrtou generaci, vydávaný od roku 1933 Říšským svazem matričních úředníků, viz Scanzen.cz - pozn. překl.) se můj prapraděd Mathias Kerschbaum narodil v Arnoštce čp. 1 narodil dne 6. února roku 1785.
V roce 1834 příslušela Solná Lhota k Vimperku; až kolem roku 1898 se stal Paul Scherer
prvým obecním tajemníkem nově utvořené obce Klášterec. K ní patřily osady Lipka, Michlova Huť, Klášterec a Solná Lhota. Roku 1865 došlo ke dvěma velkým požárům; vyhořely domy vpravo (cestou od Vimperka) pod silnicí. V roce 1883 byla v Korkusově Huti postavena budova školy. Obyvatelé Solné Lhoty přispěli tehdy k její výstavbě prací vlastních rukou i vysláním povozů (v originále "leistete Hand- und Spanndienste" - pozn. překl.) a obec Klášterec se podílela finančně na stavebních nákladech. Poněvadž Solná Lhota žádnou školu neměla, chodily teď místní děti do školy v Korkusově Huti. Předtím musily chodit do Vimperka a ten, kdo z nich chtěl navštěvovat tamní měšťanku, čekala ho ta cesta asi 3 kilometry dlouhá i nadále.
Kolem roku 1900 byla postavena zdejší kaple, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Přesné datum se mi přes mnohé dotazy krajanům zjistit nepodařilo. Jako první "Betvoda" (tj. "Betvater", rozuměj předříkávač modliteb - pozn. překl.) zůstává dosud ve vzpomínce Paul Hois starší z čp. 31; po něm převzal až do času vyhnání týž úkol jeho syn Paul Hois mladší.
Poutě se odsud nekonaly. V kapli byly umístěny pamětní desky se jmény a podobenkami padlých a pohřešovaných z první světové války. Samostatný památník padlých Solná Lhota neměla. Kaple byla zbořena v šedesátých letech dvacátého století.
V roce 1909 vznikl ve vsi sbor dobrovolných hasičů; náčelníkem byl Innozenz Robl, jeho zástupcem pak Ignaz Krejsa. Hasičská zbrojnice se nacházela níže pod kaplí, ještě níže byl založen rybníček.
Roku 1910 měla Solná Lhota 32 domů a 248 německy mluvících obyvatel; o dvacet let později tu žilo 251 Němců, 9 Čechů a 7 cizinců (celkem tedy 267 obyvatel). Od krajanů mi byly sděleny také některé informace o někdejších událostech a poměrech ve vsi, jak je uvádím v následujících řádcích.
Zdejší obyvatelé měli už kolem roku 1924 zavedeno elektrické osvětlení. Rozvody byly v domovních prostorách uloženy ještě "auf Putz" (tj. "na omítce" - pozn. překl.). Josef Küblbeck z čp. 23 (pila) měl už dynamo a zásoboval tak osadu elektrickým proudem. Byl to člověk velice společenský a pivo měl hodně rád. Když ho jednou kamarádi od stolu (v originále "Stammtischfreunde" - pozn. překl.) čímsi rozzlobili, odešel domů a vypnul proud. Místním se tak pomstil, ale jen nakrátko, než zlost zase brzy vyprchala. Když roku 1945 přišli Češi, vedení prostě přeřezali s odůvodněním, že Němcům nijaké elektřiny netřeba.
Paní Anna Moosbauerová, roz. Kiewegová (dům čp. 25, tak řečený "Wagnerhäusl"). mi vyprávěla, že v dubnu 1945 docela blízko jejich stavení spadla bomba. Po výbuchu zel v zemi velký kráter, střepy bomby poškodily střechu a pronikly až do chléva, kde usmrtily jednu z krav. Už od podzimu roku 1944 byly opakovaně shazovány letáky, vybízející Němce ke kapitulaci.
Na stavení čp. 2 bydlil Franz Robl ("po chalupě" Toumasn). Ten měl dva koně a vozil s nimi dřevo z Boubína (Kubani) do Vimperka na pilu Großmühle. V hostinci Eiskeller (i česky Lednice, na webu viz Zaniklé obce - pozn. překl.), kam pak obvykle zajel, dostalo se mu i jeho koním vydatného občerstvení. Pracovní den byl velice dlouhý: ráno kolem šesté se vyjelo a bylo často opravdu pozdě, než byli zase všichni u sebe doma.
Známou osobností ve vsi byl Ignaz Krejsa. Rolničil, měl hospodu a chodil po zabijačkách. Když nějaké zvíře rozstonalo, věděl si rady. Také u nás pomáhal od roku 1936 každoročně při porážce prasete a dělal opravdu dobré jitrnice. Pověstný byl jeho "Idasch" ("Jidáš"? - pozn. překl.); sestával převážně z hovězího masa a zvláštního koření, které bylo jeho tajemstvím.
V neděli odpoledne se vydávalo mnoho lidí z Vimperka "na špacír" (v originále "machten viele Winterberger ihren Spaziergang" - pozn. překl.) do Solné Lhoty; pro děti tu byl k dostání chleba s máslem a mléko, pro dospělé "Idasch" a pivo.
V čp. 37 ("po chalupě" Turekn /tj. "u Turků" - pozn. překl./) bydlil holič Paul Biebl. Své zákazníky navštěvoval v Korkusově Huti, v Solné Lhoě i v Klášterci. Při stříhání vlasů a vousů jim vyprávěl novinky z velkého i malého světa, jako bonus přidával (v originále "garniert", tj. přizdobovaval - pozn. překl.) vlastní, nezřídka vybájené zážitky. Rádio bylo spíše vzácností, stejně jako noviny či časopisy.
Ve druhé světové válce padlo, bylo pohřešováno či zemřelo v lazaretech na těžká zranění 17 mužů ze vsi. Ten nejmladší byl ročník narození 1928, ten nejstarší 1901. U Springerů (čp. 39) šlo o otce a syna, u Schimeků (čp. 13) o dva bratry.
Snad si rodáci a krajané ze Solné Lhoty při čtení této zprávy vzpomenou na další osobní zážitky a příběhy. Prosím, aby mi je sdělili. Zejména paní Emmě Blaschko, roz. Wolfové (čp. 38), děkuji za její významnou pomoc. Řekla mi toho o Solné Lhotě opravdu hodně.

Prameny:
Adalbert-Stifter-Verein (ed.): Kulturregion Goldener Steig. = Mnichov 1995 (z tohoto svazku pochází i úvodní studie Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Franz Pimmer - Hans Harwalik (ed.): Winterberg im Böhmerwald. Ein Erinnerungsbuch. = Freyung 1995 (2. rozšířené vydání).
dále: kronika obce Klášterec od Steffi Skoupy-Puhaneové /je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a mé vlastní vzpomínky.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 11, s. 10-12

Vzpomínky na Vánoce mého dětství a mládí*

V mé domovské obci Klášterec byla jednotřídní obecná škola s dětmi pěti ročníků narození, tj. od 6 do 11 let věku. Tomu ovšem odpovídaly i rozdíly v jejich chápání světa kolem. Zvláště v době Vánoc bylo o čem šuškat a o čem vyprávět. Ještě si vzpomínám, jak jsem v prosinci roku 1931 od jednoho staršího chlapce dostal vysvětlení, že nijaký Ježíšek neexistuje, dárky že kupují rodiče a ti také zdobí stromeček. Nemohl a nechtěl jsem tomu věřit, poněvadž Ježíšek byl na to všechno přece už odjakživa (v originále "hatte es immer schon gegeben" - pozn. překl.). Pochybnost však už ve mně hryzala a tak jsem všechno, co se kolem Vánoc dělo, sledoval pozorněji nežli předtím. A moje pochybnosti měly brzy spíše narůst.
Bylo to jednoho nedělního odpoledne, myslím že někdy 20. prosince. Náš otec měl jako obecní písař ještě něco na práci na obci, náš dědeček (v originále "unser Näl", ono "Näl" je vlastně obdobou nářečního "Ähnl" - pozn. překl.), častěji v skončil po návštěvě kostela v hospodě (většinou byl jeho poslední štací pověstný "Eiskeller" (viz zmínka o něm už v textu o Solné Lhotě - pozn. překl.) a maminka něco pletla. Kam se však ztratila naše bábi (v originále "unsere Nal", "Nal" je opět pouze obdobou nářečního "Ahnl" - pozn. překl.)? Šel jsem za ní k ní do kuchyně, ale tam nikdo. Náhle slyším z komůrky vedle nějaký šramot. Napadlo mne, že skleněná výplň v horní části dveří do té místnosti má zevnitř zatažený závěs. Dveře samy byly zamčeny, ačkoli jindy by nikoho nenapadlo je snad zamykat. Nezbylo mi než zkusit nahlédnout tam vedle klíčovou dírkou a k mé hrůze jsem tam spatřil naši babičku, jak strojí vánoční stromek. Na podlaze leželo několik krabic a babička věšela na stromek barevné skleněné koule. Vydralo se mi za dveřmi z úst: "Nal, was machst du da?" (tj. "Babi, co to tam děláš?" - pozn. překl.) A v té chvíli babička už nebyla více k vidění. Běžel jsem zčerstva za maminkou a bez dechu jsem ji vyklopil, čehože jsem byl právě svědkem. Maminka se ale bránila tomu uvěřit a trvala na tom, že jsem se musil zmýlit. Babička šla přece k sousedce. Hned jsem se rozběhl nazpátek do kuchyně ke zrádné klíčové dírce. Ta byla teď ovšem z druhé strany zakrytá a já nemohl vidět zhola nic. Znovu jsem běžel za maminkou, která tvrdošíjně odmítala všechny mé postřehy jako čirou fantazii. A skutečně: krátce nato vešla do světnice babička, zimomřivě si třela zkřehlé ruce, jako by promrzla cestou od sousedky. Čemu jsem teď měl věřit? Nakonec vzalo vrch srdce nad rozumem a já uvěřil mamince a babičce a nadále tak i Ježíškovi.
O pár let později, zrovna jsme se těšili nad vánoční nadílkou, něco zaklepalo prudce zvenčí na okno. Když jsme pohlédli přes sklo, spatřili jsme bílou postavu s jasně zářícím vánočním stromkem. My děti jsme byly nad tím zjevením nadobyčej rozrušeny. Maminka řekla, že to byl určitě Ježíšek, měl by nést stromeček i jiným dětem. Bylo u nás obyčejem, že jsme poté, co jsme oslavili Vánoce doma, zašli ještě k sousedům (Ignaz Heinzl, čp. 27). Byl to maminčin strýc s tetou, a poněvadž naše maminka byla nemanželské dítě svobodné matky, vychovávali ji oni dva. Jejich dcera byla něco jako maminčina sestra a oslovovali jsme ji proto také "teto". Pracovala ve Steinbrenerově firmě ve Vimperku a nosila odtud často k Vánocům obrázkové knížky a kalendáře. Když jsme k nim vešli do světnice, stál na stole zrovna ten stromek, který jsme zahlédli oknem. Ano, vysvětlili nám, Ježíšek právě donesl stromeček a my ho asi při tom konání od nás mohli spatřit. Může být lepšího důkazu ve prospěch Ježíškovy existence?
V roce 1939 byli jsme má sestra i já už úplně "poučeni" o pravém stavu věcí, náš bratříček Franzl ve svých pěti letech na Ježíška ovšem dosud věřil. Mezitím náš dům prošel přestavbou a rozšířením. Babička v něm měla bydlení v prvním patře. Zatímco jsme dole slavili, ozvalo se na chodbě hlasité zvonění. Vyběhli jsme tam a zahlédli bílou postavu nesoucí se schody do patra na horu. Když jsme vpadli do babiččina bytu, stál tam stromek s mnoha zářícími svícemi a vedle něho nádherně vyhlížející Ježíšek celý v bílém. Byli jsme opravdu docela zaraženi, zejména malý Franzl. V tom rozrušení se nám ani nezdálo divným, že bílá postava najednou jako kouzlem zase zmizela. Nedalo mi to pokoje. Odkud jsem jen ten obličej s chlapeckými kadeřemi znal? Až se mi náhle rozjasnilo: byla to přece děvečka od Fellerbauerů, našich sousedů, jménem Maria Pablitschko (Koulafeila Maritschl). To bylo opravdu podařené překvapení, dosud živoucí v mé paměti.
Když jsem roku 1941 s rodiči, babičkou i oběma svými sourozenci slavil v Klášterci Vánoce, nikdo z nás netušil, že mají tu v našem šumavském domově být těmi posledními, kdy jsme dosud všichni pospolu. Podle řečí oficiální propagandy bylo "konečné vítězství" na úplný dosah. Vánoce 1942 jsem už strávil u Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst/RAD), Abteilung 8/275 v bádenském Laufenburgu. 28. prosince jsme sice měli být propuštěni, ale Vánoce jsme musili ještě ve "službě" vydržet. Po trochu lepší večeři než jindy byly na vánočním stromě rozžehnuty svíce a vedoucí pronesl oslavnou řeč jako hold "Vůdci" a blízkému "konečnému vítězství". Pak následovala bohatá dávka punče, který brzy projevil své účinky: čím vyšší služební hodnost, tím větší alkoholické opojení.
V roce 1943 jsem prožil válečné Vánoce jako voják ve Schneidemühl (dnes polské město Piła - pozn. překl.), blízko polské hranice (za války ovšem hranice s tzv. říšskou župou Wartheland - pozn. překl.). Dobrovolně jsem se přihlásil do strážní služby. Hned vedle strážnice byly umístěny vězeňské cely, v nichž seděli vězni ve vyšetřovací vazbě (v originále "Untersuchungshäftlinge" - pozn. překl.). Byli to vojáci, obvinění z "rozvracení branné moci" (v originále "Wehrkraftzersetzung" - pozn. překl.), nevěřící už zřejmě v konečné vítězství a odvažující se kritiky "Vůdce". Byl mezi nimi i jeden nadaný hudebník. Službu mající poddůstojník mu povolil - přes ten nejpřísnější zákaz - zahrát na housle několik vánočních koled. Znějí mi dosud v uších ty melodie: "O Tannenbaum" a "Stille Nacht, heilige Nacht". Na krátký čas zavládla kolem vánoční nálada. Mezi 22. a 24. hodinou jsem pak měl svou strážní obchůzku a mohl jsem nerušeně pokračovat ve svých myšlenkách.
Vánoce 1944 jsem znovu konal strážní službu, tentokrát v holandském městě Zwolle. Lidé byli svátečně oblečeni a z kaváren a restaurací, které jich byly plné, se ozývala hlasitá taneční hudba. Přes těžké válečné časy se tu slavily Vánoce ve značně veselé atmosféře. Asi i proto, že osvobození bylo už pro ty zdejší na dosah blízko (v originále "war für sie greifbar nahe" - pozn. překl.)
V roce 1945 se časy dramaticky změnily. Od 5. května jsem byl v ruském válečném zajetí v Gomelu (rusky Gomel, bělorusky Homel, za komunistické "normalizace" se horlivě pěstovala tzv. "družba" Českých Budějovic právě s tímto běloruským městem - pozn. překl.). Krátce před Vánocemi došlo v zajateckém lágru k děsivé události. Když jsme ráno nastupovali k apelu a přepočítání stavu, ležel na apelplace náš mrtvý kamarád. Ruský velitel lágru nám dal sdělit, že tento válečný zajatec byl zastřelen na útěku těsně před polskou hranicí a má tu k výstraze a odstrašení zůstat takto ležet přes svátky.
Na hlavní vánoční svátek jsme nemusili do práce, ačkoli Rusové slaví pravoslavné Vánoce teprve 6. ledna. Kolem desáté hodiny jsem byl spolu s několika dalšími zajatci vyslán ke zvláštnímu pracovnímu nasazení. Na nákladním autě jsme jeli v řezavě mrazivém sněhovém větru k nějaké pile. Tam jsme měli co nejrychleji auto naložit prkny, odvézt je k rozestavěnému baráku, složit z auta dolů a nanosit dovnitř nedokončené budovy. Všechno mělo proběhnout v maximálním tempu. Odpoledne jsme se celí promrzlí vraceli do lágru. Za mimořádný výkon jsme dostali dvojitý příděl od oběda. Následujícího dne jsme se dověděli, že šlo o krádež dřeva. Nebylo to tehdy ovšem vůbec nic neobvyklého.
I rok 1946 jsem prožil v Gomelu jako válečný zajatec. V říjnu mi předali dopis od mých rodičů, z něhož jsem se dověděl o vyhnání a také o tehdy docela živé naději na brzký opětný návrat k nám domů na Šumavu. Nám dali tehdy před Vánocemi poprvé peníze: 25 rublů, ne ale pro všechny. Já si koupil za 10 rublů chleba a za 5 rublů česnek a cibuli, abych si mohl ochutit jídlo. Na nějakou vánoční oslavu toho roku se nepamatuji.
Vánoce 1947: stále ještě v zajetí. Byl jsem zaměstnán v dole Cholodnaja Balka (tj. "chladný úval" či "chladná rokle" - pozn. překl.) v ukrajinské Doněcké kamenouhelné pánvi (Donbas). Tam neexistovaly nijaké svátky, ani nijaké Vánoce. jen přibližně po každých deseti dnech jeden den volna. Organizace "Antifa" (celým slovem "Antifaschistische Aktion" /AFA/, založena už roku 1930 Komunistickou stranou Německa /KPD/ - pozn. překl.) uspořádala v jídelně vánoční slavnost. Naše šichta však začínala následujícího dne už v šest ráno, takže jsme vstávali už o půl páté a na nějaké oslavy nebylo dost chuti. Jeden hlas na našem baráku se pokusil zanotovat "Stille Nacht, heilige Nacht", ale byl přehlušen nesouhlasným mručením. Rozhostilo se tísnivé ticho a nedalo se vyhnout ani slzám - i já poprvé v zajetí nedokázal zadržet pláč. Celá naše budoucnost byla značně nejistá a na návrat domů nebylo ani pomyšlení.
V roce 1948 jsem byl stále ještě v Cholodnoj Balke (v originále chybně "in Cholodny Baiki" - pozn. překl.), jen už nikoli v dole, nýbrž v úřadě práce. Šlo mi to vlastně docela dobře, měl jsem dokonce volnost pohybu. S hladem byl konec, mohli jsme si ledacos koupit. Pošta z domova teď už docházela pravidelně a mohl jsem i poměrně často na ni reagovat. Dopisy byly ovšem právě ze strany "Antify" kontrolovány a projevovalo se to mnoha začerněnými místy nejen v dopisech, ale i na pohlednicích a korespondenčních lístcích. Na tyto Vánoce mi jinak chybí vůbec jakákoli vzpomínka.
Roku 1949 jsem se konečně mohl vrátit nazpátek k rodičům a sourozencům. Dne 24. září 1949 mě v den mých jmenin propustili ze zajetí. Byly to tenkrát prvé moje Vánoce na svobodě a zatlačily do pozadí všechnu tíseň a nouzi poválečných let. Dárků bylo jen zcela poskrovnu.
Po svátečních chvílích v rodinném kruhu jsme navštívili půlnoční mši svatou v Nöham a já měl věru zač děkovat. Sedm let mi bylo doslova uloupeno, všechno jsem však nakonec přestál a můj anděl strážný mne provázel a chránil. Nyní stála v popředí starost o nějaké pracovní místo. Už v dubnu 1951 jsem je našel, v roce 1955 jsem se oženil, máme tři děti a pět vnoučat.
Nikdy bych nevěřil či nedoufal, že se někdy dožiji 80 let. Budiž Pánu Bohu dík.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 12, s. 16-18

Rupert Hany se narodil v Klášterci blízko Vimperka dne 2. listopadu roku 1920. V letech 1939-1942 navštěvoval obchodní školu ve Vimperku a z ní odešel jako její absolvent nejprve k Říšské pracovní službě a pak už do války, která pro něho skončila až propuštěním z ruského zajetí. Pověděl nám to nakonec téměř všechno sám. Žije jako poštovní úředník na odpočinku v dolnobavorském okresním městě Pfarrkirchen (zemský okres Rottal-Inn). Na webové adrese www.csu-pfarrkirchen vidíme svěžího jednadevadesátníka v říjnu 2011, jak přijímá ocenění za 50 let svého členství v bavorské Křesťansko-sociální unii. Vždycky je zač děkovat a nejen o Vánocích: skonal v Pfarrkirchen dne 26. dubna roku 2017 a stačil se tak dožít šestadevadesáti let a téměř půl roku navíc. Budiž Pánu Bohu dík.
- - - - -
* Klášterec, Vimperk / Vimperk / Lipka, Vimperk / Solná Lhota, Vimperk / † † † Pfarrkirchen (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko