JUSTINE HASELSTEINEROVÁ

Vyhnání

Dne 8. března roku 1946 ráno o půl páté přitrhli se hřmotem po schodech mého domu čp. 23 ve Volarech a předali mému muži příkaz k vysídlení - dva četníci, náš správce Bronec a bytový komisař Kortus.
O půl desáté musíte se 70 kilogramy zavazadel na osobu stát před domovními vraty; odtud budete odvezeni, řekli nám.
Později přišel ještě jeden Čech a doplnil, že zavazadlo může mít váhu toliko 50 kilogramů a může v něm být jen prádlo, nádobí a peřiny. Můj muž byl ve svých třiasedmdesáti letech jakoby raněn mrtvicí (v originále "war wie vom Schlag getroffen" - pozn. překl.).
My dva a dcera Leopoldine jsme náš třípokojový byt už v červenci 1945 vyklidili pro správce našeho domu Bronce a musili jsme se přestěhovat do bytu naší provdané dcery Gertraud v témže domě. Její muž byl ve válce, jejich synovi bylo 12 a dceři 14 let.

Další vyklizení bytu
V říjnu 1945 byl i tento byt s veškerým nábytkem zabaven a my jsme se museli přemístit do malé komůrky s jednou postelí a jednou pohovkou, dcera s dětmi pak do jedné místnosti v přízemí. Třípokojový byt získal Čech Jaroslav Slanec, úředník z radnice (v originále "ein Beamter vom Rathaus (Narodni vybor)" - pozn. překl.). Další Čech, Alois Mastný, přišel jako správce do drogerie Gustava Waltera, rovněž v mém domě.
Mému muži se po utrpěném šoku dařilo zdravotně velice špatně. Tu přinesl pan Mastný z drogerie dvoulitrovou láhev srdečních kapek a řekl: "Nehmen 's, Herr Haselsteiner, das sind Herztropfen, sind beruhigend, nehmen sie nur" (tj. "Vezměte si to, pane Haselsteinere, to jsou srdeční kapky, jsou uklidňující, jen si je vezměte." - pozn. překl.), naléhal. My neměli nic přichystáno a sbaleno.
Dcera Traudl slyšela večer od sousedky paní Sitterové: "Morgen sollen die ersten gehen müssen" (tj. "Zítra mají musit jít ti prví." - pozn. překl.). Tak se hned dotázala správce Bronce, když ho potkala na schodech: "Ist es wahr, dass morgen die ersten gehen müssen?" (tj. "Je to pravda, že zítra musejí jít ti prví." - pozn. překl.) Och ne, zněla jeho odpověď, o tom prý neví vůbec nic a vy máte přece číslo 4 na žluté pásce, co nosíte na rukávě, tak na vás dojde řada později.
Poldi, mladší dcera, byla této noci s batohem prádla na cestě přes hranice do Bavorska a zůstala na zpáteční cestě v Chlumu (v originále "in Humwald" - pozn. překl.) u paní Sellnerové. Přišla odtud domů teprve kolem deváté ráno. Šla ke komisaři Reissovi na radnici - byla tam během války zaměstnána jako výpomocná síla - a řekla, že otec pro utrpěný šok není schopen transportu. Prosila Reisse, jestli by se nedal termín nějak posunout, ten ovšem mínil, že se s tím nedá nic dělat.
Reiss měl naše radio, které bylo zabaveno, když ze začátku přišli k nám na domovní prohlídku Američani a Češi. Dostalo se do Prachatic a později stálo u holiče Sommera, kde bylo ubytováno šest mladíků. Chtěla jsem si radio odnést, nedali mi ho ale. Věděla jsem od pana Wurma, kterému patřil obchod s radiopřijímači, že pan Reiss dal naše radio opravit. Můj muž dovnitř napsal naše jméno.
Dceři Traudl zabral americký voják šicí stroj a křeslo klubovku. Dva lidé z Volar jim řekli, kde se dá co odnést.
Jedna česká švadlena byla ubytována v obchodě u Ziwerlů (hostinec U Pošty /Gasthaus zur Post). Dcera Poldi tam musela pomáhat se šitím.
Když se Poldi dověděla, že musíme jít, přišla se svou českou družkou na pomoc s balením. Poloviční lahvička octa, staré skleněné knoflíky, balily všechno, kde co cennějšího stálo a leželo. Češka si vzala divan a šest polstrů do křesel, tři jutové okenní rolety, stolní koberec vytáhla zpod postele; tak jako tak jsme tu museli všechno nechat, to věděla, tak vzala rovnou všechno. Její jméno jsem se nedověděla, ani Poldi ho neznala, ačkoli tam po celé týdny šila. Říkalo se, že při kontrole i tak ještě všechno vezmou, protože jeden vyhnanecký transport z Prachatic už odjel.

Transport "odsunu"
Před dvanáctou hodinou naložili nás a jiné místní, kteří měli už také doma českého správce, se zavazadly na nákladní auta a odvezli k nádraží.
U českého turistického domu zůstalo auto stát a my museli všichni vystoupit. Bedny, kufry a zavazadla byly zaneseny do domu. Bylo nám řečeno, že v nákladních vagonech není dost místa a příštího dne bude všechno odesláno do prachatického lágru.
Po dvou jsme byli - asi 600 nás bylo co do počtu - seřazeni a pod dozorem deseti mužů české četnické ostrahy - kolem mnoha místních obyvatel - odvedeni k vagonům. Postrádali jsme batoh s vyšetřeným cukrem, moukou, ovesnými vločkami a dvěma bochníky chleba. Tak se rozběhly dcery Poldi a Hilde zpátky k autu, ale z toho už bylo všechno odneseno do domu a uzavřeno pod zámkem. Strážný jim prý řekl: "Bei meiner Tschechen-Ehre, morgen kommt alles nach ins Lager" (tj. "Na moji čest, jako že jsem Čech, zítra poputuje všechno do lágru." - pozn. překl.).
Z prachatického nádraží ke sběrnému táboru muselo 650 nás o domov oloupených lidí, mašírovat po dvou v dlouhé koloně - opět kolem množství policistů a přihlížejících diváků. Bylo 8. března roku 1946.

Akce prohledávání zavazadel
Byly jsme prohledávány dvěma ženami, zda nemáme někde na těle ukryty zlato a skvosty. Také muži musili podstoupit prohledávání Čechy. Jeden vyšší úředník vzal mému muži 600 korun, 700 říšských marek a pět vkladních knížek z kapsy pláště a položil všechno na stůl. Tím pádem jsme neměli ani pfenik. Bylo skoro ráno, než byla všechna zavazadla, množství kufrů a beden, důkladně prohledána. Velice často byli přitom lidé odváděni pryč. To, co bylo příliš těžké, nemohli muži vynést do prvního patra. Zůstalo to stát na dvoře a nikdo se o to víc nestaral. Příštího dne to vynesli staří muži, ustanovený vedoucí Zimmer - přistěhovalý do Volar - a Lang (z Volar), přece jen nahoru, také dvě bedny Franze Karla Waltera (jde o otce a jmenovce Franze Karla Waltera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Všichni, staří i mladí, jsme skončili na půdě, kde byla rozestlána sláma. Ty, kdo byli prohledáni dřív, dali i se zavazadly do jedné místnosti: Achatzovi, Sitter-Wickerlovi z příbuzenstva Bairin-Sepperla a jiní.
Ti, jejichž dům byl už v roce 1945 převzat "národním správcem" (v originále "von einem Spravce /Tschechister Verwalter/" - pozn. překl.), tvořili v tomto transportu většinu.

Pytel zmizel
Příštího dne přijely od nádraží vozy s ponechanými tam zavazadly. Všichni, co tam ještě něco měli, se dali do hledání svých věcí. Náš pytel, do kterého jsme nacpali ložní a osobní prádlo i oblečení, chyběl. Hodnota těch věcí byla asi 2 tisíce říšských marek. Byl to pytel na mouku s obsahem 75 kg, jaký se dal koupit u pekaře.
Hlásila jsem to četníkům. Ačkoli usilovali pytel najít, už se odnikud nevynořil. Musel zůstat ve Volarech, řeklo se. Jedno prostěradlo, jedno povlečení na polštář a jedno úplně špínou černé povlečení na peřinu mi dal četnický důstojník.

Krádež ložního prádla
Dceři Traudl vzal jeden četník v prachatickém lágru náruč ložního prádla. Křičela: "Daheim haben sie uns schon genommen" (tj. "Vzali nám je už doma." - pozn. překl.). Tu ji vzal ještě jedno s poznámkou: "Wir brauchen Bettwäsche" (tj. "My potřebujeme ložní prádlo!" - pozn. překl.)! Bylo to deset až dvanáct povlečení. Matrace jsme tam museli všechny ponechat, poněvadž Češi tam u Prachatických našli peníze, jak říkali. Šest kusů matrací s koňskými žíněmi mých, šest úplně nových dcery Poldi, šest úplně nových dcery Traudl a šest úplně nových matrací Schlaraffia rovněž dcery Traudl.

V prachatickém lágru
Mému muži vzali hned při vstupu do lágru téměř všechny chlebové lístky, na ostatní řekli, že už je spotřebován. Tak jsme si po jedenáct dní v lágru nemohli dát donést nijaký chleba navíc. Theobald Sitter vodil každý den muže do města na práci a večer zase zpátky. Mohl přitom za neodevzdané potravinové lístky nakoupit uzeniny, rohlíky atd..
Během těch jedenácti dnů v lágru byla ráno a večer černá kába s chlabem, v poledne každodenně bramborová polévka s chlebem. Někteří měli to štěstí, že jim příbuzní donesli pečivo a prostrčili jim ho plotem z ostnatého drátu. To bylo ovšem možné toliko tehdy, okud to neviděl strážný s karabáčem (v originále "mit der Hundepeitsche" - pozn. překl.) a nezahnal je. Také dcera Irma (Irmgard, *7. března 1903 - pozn. překl.) z Vimperka (Winterberg) nám chtěla do Prachatic přinést něco, co napekla. Právě toho dne však prohledal dozorce s karabáčem celý komplex a nikdo se už k plotu nesměl přiblížit. Tak se Irma musela
se svým balíčkem vrátit domů s nepořízenou. Na druhý den bylo v lágru vyhlášeno, že už nesmíme psát nijaké dopisy, jen korespondenční lístky. Poněvadž nám vzali všechny peníze, šla jsem do kanceláře, kde sedělo kolem jednoho stolu asi šest až osm Čechů a řekla jsem nahlas: "Wir wollen an Verwandte Karten schreiben, doch uns wurde das ganze Geld abgenommen, so dass wir uns keine Karten kaufen können" (tj. "Chceme napsat lístek příbuzným, ale poněvadž nám byly odebrány všechny peníze, nemůžeme si ho koupit." - pozn. překl.). Všichni oněměli, potom jeden utrousil: "Müssen sich Geld von jemaden ausborgen" (tj. "Musíte si peníze od někoho vypůjčit." - pozn. překl.). Podívala jsem se na ně po řadě. - Kdyby pohledy mohly zabíjet - ! "Ich danke schön meine Herren" (tj. "Děkuji pěkně, pánové." - pozn. překl.), řekla jsem a oni vytřeštili oči ještě jednou.

Další transport
Byli jsme pak 19. března 1946 se zavazadly naloženi znovu do dobytčích vagonů a přes Vodňany, kde vlak delší dobu stál, transport s námi zamířil dál na Plzeň. Mnohými nádražími jsme projeli dvakrát. Při zastaveních chtěli Češi vyměnit koruny za říšské marky. My neměli peníze žádné. Před Plzní jsme museli jednu noc strávit ve vagonech, než se vlak pohnul dál na Domažlice (v originále "nach Taus" - pozn. překl.). Když jsme odjížděli z Prachatic, říkalo se, že zítra každý z nás dostane 1000 marek.
Potom bylo opravdu započato u A, B a C.
"Achazovi" byli prví, to bylo 15 osob. Pak ale peníze došly. V Domažlicích jsme dostali také my 1000 marek, jiní po nás však už jen 500 marek, poněvadž Čechům došly peníze znovu.
Za Domažlicemi jsme pak přejeli hranice do Furth im Wald. Tam jsme musili podstoupit "odvšivení" a dostali k jídlu párek s chlebem. V noci jsme ale stáli na trati znovu. Za svitu měsíce se nám to líbilo, takže jsme nechali dveře vagonů otevřeny a ve 30 lidech jsme klábosili. Malá železná kamínka jsme roztopili dřevem a pilinami, poněvadž noc byla pěkně chladná. Všichni nakonec vystoupili a mužští kouřili. Kindermann (Ratzjoglhans) mínil "in a zwoa Johr kejma jo wieda ham, brauchan uns jo zur Orwbat" (tj. "za dva roky budem zpátky doma, potřebujou nás přece na práci" - pozn. překl.). Všichni jsme se tomu zasmáli, nastoupili zase do vagonů a usadili jsme se na našich bednách, kufrech a balících peřin. Mnozí prospali skoro celé čtyři dny cesty, jiní, ke kterým jsem náležela i já, naproti tomu skoro vůbec ne. Cílem naší cesty bylo město Höchst am Main (část města Frankfurt nad Mohanem, spolková země Hesensko - pozn. překl.), kam jsme po čtyřech dnech v noci dorazili. Zavazadla té spousty lidí byla navršena na nádraží. Bylo řečeno, že ráno tu má být někdo z každé rodiny, aby se to roztřídilo a srovnalo. Byli jsme pak umístěni do různých protileteckých bunkrů, kde jsme mohli spát na polních postelích. Bylo v těch prostorách docela teplo. Hned jsme se také v umývárnách zbavili špíny, což nám dalo dobrý pocit. Patnáct dnů po vyhnání z domova jsme k večeři dostali masové ragů. Staraly se o nás milé paní, byli jsme tam v bunkrech po čtyři dny dobře opatřeni. Byla neděle, vedle našeho krytu na nádraží byl jeden hostinský, tam jsme se, my "z vagonů" (v originále "die 'Waggonleute'" - pozn. překl.), v poledne scházeli a koupili si - po 16 dnech - každý jedno pivo, po tolika strastech a starostech, abychom snad nakonec neskončili někde na Sibiři.

Ubytování
Čtvrtého dne rozvážely nákladní vozy, vždy po 30 osobách každý, nás z transportu do obcí v okolí Höchstu. Otec, já, Leopoldine a Traudl, ta s dětmi Franzem a Traudl, jsme se ocitli ve Flörsheim am Main (od roku 1971 se města Flörsheim a Wicker /do třetice se přidal ještě Weilbach/ sjednotila v jedno - pozn. překl.). Nejprve jsme tam seděli všichni před školou, poněvadž ubytování se teprve ještě muselo najít. Město mělo před válkou 7500 obyvatel, v roce 1946 pak 47900 obyvatel. U některých z nás to trvalo dlouho do noci, než nás někam odkázali, poněvadž nejprve museli být přijati uprchlíci ze Slezska. Můj muž a já, jakož i dcera Poldi jsme dostali dne 23. března 1946 u rodiny chemika Schneidera, Plattstraße 48, jednu místnost v prvním patře. Otec a Poldi měli půjčenu palandu a lehátko. Traudl s dětmi přišla k paní Breckheimerové na Bahnhofstraße. Měli tam jednu místnost a v prádelně byla kamna na vaření. Děti měly také jednu palandu na spaní a paní Breckheimerová přistavila ještě jednu postel, jeden stůl se židlemi a skříň k tomu.

Těžkosti s vařením
Neměli jsme nijaká kamna na vaření, poněvadž jsme byly jen tři osoby. Existovalo dalších šest až osm osob, které také žádná kamna neměly, a ty měly přednost v přídělech. Musila jsem tak vařit na plynovém sporáku paní Schneiderové, byla navíc často nouze o místo. Ona vařila jen "eintopf" (tj. zahuštěná polévka "z jednoho hrnce" s různými přísadami - pozn. překl.), na to jsme nebyli zvyklí. Až do ledna jsme museli žít v naší místnosti bez kamen.

Zdravotní ohrožení
Můj muž nesedával ve Schneiderových kuchyni a přivodil si v naší studené místnosti revma do celého těla. V Höchstu byla k dostání plechová kamna do krytu (v originále "Bunker-Blechöfen" - pozn. překl.)za 78 říšských marek a tak jsem v lednu 1947 jedny koupila a vařila pak na nich. Byly bez roštu a velice vysoké. Proto také trvalo velice dlouho, než na sobě dostala něco do varu. Co do otopu se dalo koupit hnědé uhlí a svazky dřeva. Ty tři roky až do roku 1949 se nám vedlo špatně. V místě bylo jen málo sedláků, ti museli všechno odevzdávat a za peníze se u nich nic nedostalo, nejvýš tak někdy dvě až tři libry brambor, řezaného salátu a sbíraného mléka. V roce 1946 jsem chodila pracovat k sedláku Lauxovi. Na podzim jsem byla nemocná podvýživou. Místo někdejších 60 kg jsem teď vážila jen 42 kg. Pozdější transporty vyhnanců z Volar končily do října 1946 všechny v okolí Pasova (Passau). Těm lidem se většinou vedlo líp, poněvadž mohli chodit na práci k sedlákům a dostávali tam slušně najíst.

Problémy s odběrními poukázkami
Otec Haselsteiner roku 1947 vážně onemocněl. Panu doktoru Müllerovi, který ho léčil, jsem řekla, že v místnosti bylo velice horko, když jsem na zmíněných kamnech do krytu vařila a že na malý prostor nejsou zrovna vhodná. Byla jsem kvůli kamnům na vaření čtyřikrát zvlášť v Höchstu. Úřednice mi nedala nijaký poukaz k jejich odběru, poněvadž jsme byly jen dvě osoby; dcera Poldi odjela na podzim 1946 ke svému muži do Neuburg an der Donau (okrední město v Horním Bavorsku - pozn. překl.), když se ten vrátil ze zajetí v Brně. Lékař mi dal pro úřad v Höchstu potvrzení, že je otec nemocen. Teprvr potom jsem dostala kamínka na vaření s roštem a s pečicí troubou. Stála 86 říšských marek a stojí od roku 1949 odloženy (v originále "auf dem Speicher" - pozn. překl.) někde na půdě domu ve Frankfurtu nad Mohanem, Freseniusstraße 11. Přece jen to ale byl snad vůbec první radostný den ve Flörsheimu: mít kamna, na kterých se dá skutečně vařit i péct.

Problém s dřívím na otop
Milý kaplan pan Pabst chodil s místními mladými hochy ke kácení dřeva, které pak dostávali staří lidé. Tak jsme také my dostali roku 1947 metr nařezaného dřeva. Dala jsem mu 10 říšských marek, které si nechtěl vzít. Řekla jsem mu, že to může dát nějakému chudému chlapci. Také dcera Traudl dostala metr dřeva. Traudl a Franz přitáhli z lesa dřevo a větve na ručním vozíku. Cesta jim trvala tak dvě hodiny. Museli se přívozem dostat přes řeku Mohan (Main). Franzovi bylo 14 let. Osvědčoval svou zdatnost (v originále "Er stellte seinen Mann." - pozn. překl.). Jeho otec byl ještě ve francouzském zajetí. Franz si koupil dva malé zajíčky ke krmení; trávu si bral na železničním náspu. Tak měli ty dva roky přece jen častěji zaječí pečínku. Dřevo se řezalo na kruhové pile. Franz a já jsme ho štípali. Dřevo bylo Franziho pracovní doménou a dodržoval v ní úzkostlivý řád.

Cesta do školy
Franzovi bylo 14 a Traudi 15 let. Jezdili oba do Wiesbadenu na obchodní školu. Dědeček to tak chtěl mít. Nejčastěji běhali rovnou přes železniční koleje, ne po přechodu, poněvadž k vlaku měli většinou hodně naspěch.

Sbírání bukvic, obilných klásků a brambor
V roce 1946 a 1947 se urodilo velice mnoho bukvic. Kolem půl sedmé jezdil autobus do Hofheimu, odtud se muselo asi půl hodiny běžet k lesu. Tam bylo na mnoha místech spousta bukvic na zemi a v trávě pod velkými stromy. Koncem října bylo už opravdu chladno na to plazit se po zemi na nějakém hadru. Bukvice se daly vyměnit za olej. Přinesla jsem jich jen půl metráku. Domácí sebrali někdy i metrák. Za peníze nebylo navzdory přeplatkům nic. Bylo jen málo rolníků, kteří by měli čtyři krávy nebo jednoho i dva koně. Měli velká pšeničná a žitná pole a také traktory na jejich obdělávání, ale málo sena, cukrové řepy, krmné řepy atd.. Na selských polích jsme mohli po sklizni brambor paběrkovat (v originále "stoppeln" - pozn. překl.)po smrti své matky., pokud v oranici něco zbylo. Místní byli všichni u toho, muži, ženy i děti. Totéž i při sbírání klásků, když rolníci postavili na polích snopy do mandelů (v originále "Garben/Kornmandeln" - pozn. překl.). Na domluvu Traudl jsem byla také při paběrkování brambor, ale nasbírala jsem jich za tři dny hodně málo. Traudl brala i ty velké jako náprstek, loupala je na bramborový salát nebo na bramborovou kaši. Inu, byla to velká nouze (v originále "Es war halt eine große Not." - pozn. překl.). Pšeničných klásků jsem nasbírala taky málo, poněvadž mi je často sebral někdo jiný pod rukama. Jeden metrák žitných klasů jsem ale dokázala v roce 1948 donést pekaři, když mi jeden sedlák dovolil nasbírat si je na jeho poli. Také oves jsme takhle paběrkovali. Rolníci nevázali při svážení klasy do snopů jako my u nás na Šumavě - snad kvůli uprchlíkům? I v Mengkofen to tak bylo, kde teď žili Achatzovi (Mandl-Mädl), Achatz-Dasl se synem a dcerami, stejně jako Kößl Schuler - syn a tchán.

Úsilí o vlastní nábytek
Chtěla jsem u jednoho truhláře koupit skříň. Když jsem mu donesla dřevěná prkna, řekl, že mi jednu udělá.
Koncem roku 1948 bylo ve Flörsheimu ještě teplo. V Höchstu se dražil nábytek, klavíry a stará křesla. Koupila jsem tak v jedné dražbě jednu skříň a dva noční stolky za 112 říšských marek. Od obce jsme v roce 1948 dostali dvě postele po 50 říšských markách za každou, jeden stůl bez vrchní desky za 35 říšských marek, jednu kuchyňskou kredenc za 68 říšských marek a dvě židle. Tak jsme měli u Schneiderů roku 1949 přece jen už vlastní nábytek. Přitom jsme ve Volarech museli opustit celý svůj dům a třípokojový byt s koupelnou.

Sirup z cukrové řepy
Také po sklizni cukrovky jsme mohli na poli sbírat, co zbylo. Vařili jsme z řepy dvakrát u paní Breckheimerové v měděném prádelním kotli sirup. Celou noc jsme v prádelně jen míchali a míchali. Byl ale jako tekuté zlato a sladký, musel nahradit tuk.

Balíky pomoci Care z Ameriky
Od bratrance Ludwiga Hoise, který jako šestiletý vycestoval v roce 1895 se svými rodiči do Milwaukee v Americe, jsme také my a moje dcery a sourozenci dostali pár balíků Care, když slyšel, jak nás Čši zločinně vyhnali z domova, který založili a kultivovali i jeho předkové. Balíky obsahovaly velice dobré a jemné potraviny, ze kterých jsme měli velkou radost. Po smrti své matky v roce 1953 nás navštívil rok nato a pak ještě po dvou letech znovu poté, co nás hledal v různých zemích. Byl předtím už léta nemocný na srdce a roku 1957 zatoužil zaletět si i tam domů na krásnou Šumavu (v originále "wieder herüberfliegen in die schöne Heimat" - pozn. překl.). Volary mohl ovšem spatřit jen ze skal na vrcholu Hochsteinu při temeni Třístoličníku. Byl tam nahoře třikrát. Při svých návštěvách si prohlédl četná německá města. Zemřel pouhý rok po té poslední z nich v dubnu 1958 na srdeční slabost.

Potravinové příděly v roce 1948
Ještě kolem roku 1948 činily týdenní příděly jen 100 gramů masa na hlavu - tedy jen k nedělnímu obědu; také jiné potraviny jako sádlo a odstředěné mléko (1/4 litru denně, málokdy víc), toliko na lístky.

Zeť
Ve druhé půli roku 1947 se vrátil zeť Franz z francouzského zajetí. Od obce dostal "Amibett", širokou postel, která pro nedostatek místa stála přes den ve stodole a teprve večer mohla do ložnice. První zimu chodil pro obec do lesa na kácení dřeva, pak vzal na pár měsíců zastoupení firmy pro osvětlovací tělesa, jenže ta vyhlásila úpadek. Na jaře 1949 získal Franz ve Frankfurtu nad Mohanem místo nejprve u Nassavské spořitelny (v originále "bei der Nassauischen Sparkasse" - pozn. překl.) a po několika týdnech u Banky německých zemí (Bank Deutscher Länder), takže můj muž a já jsme v říjnu se svou rodinou přesídlili do Frankfurtu rovněž. Od března do října dala banka pro své úředníky, většinou vyhnance, stavět dva domovní bloky. 1/4 litru dobrého mléka dostávali ve Flörsheimu na jaře 1949 jen staří (75 let) a nemocní lidé. Ve Frankfurtu nad Mohanem byly už výklady plné masa, chleba, pečiva a zeleniny. V obchodě s mlékem jsme si mohli koupit litr dobrého mléka. Řekla jsem jen: "Ja für die Stadt wurde schon immer gesorgt, auch im ersten Weltkrieg." (tj. "O město přece bývalo už dřív vždycky postaráno, i za první světové války." - pozn. překl.)
Ve Frankfurtu nad Mohanem jsme bydlili v letech 1949-1953 u dcery Traudl a později u dcery Poldi a zetě Hanse Sellnera ve Freyungu. Tam jsme byli blízko domovu. Říkala jsem si, že tu budeme tak dlouho, než nás vezmou s sebou domů, poněvadž jsme stále ještě věřili na návrat. Dcera Irma z Lince nám poslala hned ze svého zařízení do Freyungu nábytek do ložnice. Můj bratr Rudolf Gayer byl přednostou stanice, takže se postaral o transport a my měli konečně místnost na spaní krásně zařízenou. Můj muž po mrtvici v únoru 1956 (bylo mu už téměř 84 let - pozn. překl.) ochrnul na levou polovinu těla. Jeden rok dokázal ještě chodit po bytě. Upadl však a zlomil si stehenní a pánevní kost. Ležel 5 a půl měsíce ve freyungské nemocnici. Říkali, že by se měla zlomenina zhojit, ležel celou dobu na ortopedické natahovací posteli a nikdy ho nevzali na zkoušku výsledků léčby. Tři lékaři k němu chodili denně na vizitu, až náš Dr. Jockel usoudil, že si ho můžeme vzít domů. Ležel tak ještě dva roky v posteli. Můj muž zemřel dne 15. března 1959 a nalezl místo posledního odpočinku na hřbitově ve Freyungu, kde budu po jeho boku ležet i já. Byla jsem pak zase sedm let ve Frankfurtu nad Mohanem u dcery Traudl.
Strávila jsem mnoho bezesných nocí kvůli vyrovnání majetkových křivd (v originále "wegen des Lastenausgleichs" - pozn. překl.) a bylo se věru co obávat toho, že loupež na našem majetku se nedočká ani přibližné náhrady. Po reklamacích na příslušném úřadě (v originále "an das Lastenausgleichsamt" - pozn. překl.), podaných v letech 1962, 1964 a 1966 jsem konečně 15. června 1966 zbytek částky, určené mi jako vyrovnání mých pohledávek, dostala vyplacen.
(Z originálu přepsal text v úplnosti Franz Karl Walter ve Wiesbadenu během měsíce května 1991.)

Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 467-475

Značně zkrácený výtah z předchozího textu lze najít jako studijní materiál i na webových stránkách univerzity v Pasově. Autorka originálu se narodila 6. srpna roku 1879 ve Volarech čp. 23, kde žil i její otec Pius Geier se svou ženou a její matkou Rosalií, dcerou Aloise Hoise z čp. 45 a jeho ženy Marie Anny, roz. Rauscherové z Volar čp. 44, předtím pak i jeho rodiče Franz Geier a Maria, roz. Reisová z Volar čp. 142. Dne 2. října roku 1900 se pak Justine Geierová ve Volarech provdala za pokladníka zdejší spořitelny Leopolda Haselsteinera, 9. září 1872 narozeného syna volarského měšťana Wenzla Haselsteinera a jeho ženy Justiny, roz. Praxlové z Volar čp. 5. Ten se tedy do domu čp. 23 přiženil. V roce 1946 bylo tedy jí už 67 let, jejímu manželovi 74 let, abychom věděli, o jaké oběti "odsunu" (naštěstí alespoň "do svobody", byť i zprvu nuzné, jak se brzy mělo ukázat) v tomto případě šlo. Pěkný dům čp. 23 na volarském náměstí dosud stojí, byť mnohé stavení kolem zmizelo. Tahle budova se pozná podle zelené plechové střechy. Justine Haselsteinerová, jejíž křestní jméno jako by nám chtělo připomenout, že dovolat se lidské spravedlnosti hraničí s opovážlivostí, zemřela téměř dvaadevadesátiletá dne 16. dubna roku 1971 v Pasově a po převozu do Freyungu spočinuly její tělesné ostatky po boku manželově, jak si přála. Tedy i "blízko domova". Psaní jejího dívčího příjmení kolísá jako její "šumavský" osud: Gaier, Gayer, Geyer. Sup sem, sup tam.

- - - - -
* Volary / † Pasov (BY) / † † Freyung (BY)