Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

VINZENZ HAUSCHKA (HOUSCHKA)

Narozen ve Stříbře…

… in Mies am 21. Jänner 1766 als Sohn des dortigen Schulllehrers geboren (tj. "narozen ve Stříbře dne 21. ledna 1766 jako syn tamního školního učitele" - pozn. překl.)

Tak to prý stojí psáno v životopise, uloženém v archivu vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde in Wien), jedné z nejvýznamnějších hudebních sbírek na světě vůbec, odkud to přebírají všechny muzikologické slovníky jako citaci z autorské pozůstalosti Vincence Houšky (psaného ovšem německy Vinzenz Hauschka), přesněji řečeno "z rukopisu Houškovy autobiografie" - viz Wikipedia. Kdo to byl Vincenc Houška? Zjistíme, že nejen psaní jeho jména samo, ačkoli se vyskytuje na tolikerých místech, není bez záhad. V následujícím textu jsou české překlady citací z Hauschkovy autobiografie, tedy nejspíše jeho vlastní výpovědi, odlišeny od okolního textu kurzívou.

V Beethovenově stínu
Josef Peschek

Následující řádky nemají být věnovány nijakému uměleckému gigantovi, nýbrž muži, který po celý svůj život nesobecky a věrně umění sloužil, kdo měl navíc štěstí žít ve stínu kohosi ze skutečně největších, kdo mohl o sobě říci, že ho někdo jako právě sám Beethoven poctil třeba tykáním. Historie Společnosti přátel hudby ve Vídni zaznamenává jméno Vinzenz Hauschka s úctou mezi jmény svých zakladatelů, vyzdvihuje jeho význačný vliv na záležitosti Společnosti a její konzervatoř, nynější Akademii pro hudbu a výtvarné umění ("Akademie für Musik und darstellende Kunst", v letech 1970-1998 "Hochschule für Musik und darstellende Kunst", od roku 1998 "Universität für Musik und darstellende Kunst" - pozn. překl.); Hauschka byl i prvním dirigentem později světově proslulých "Gesellschaftskonzerte" (měla na nich premiéru např. Beethovenova Missa solemnis či jeho Devátá symfonie - pozn. překl.). Mělo by to být důvodem k tomu, aby i domov v těchto dnech (německý originál tohoto textu byl psán pro sborník k 800. jubileu města Stříbro /Mies/ v roce 1931 - pozn. překl.) vzpomněl muže, udávajícího Stříbro jako své rodiště, ačkoli nijakým "pravým stříbrským rodákem" (v originále "echter Mieser"- pozn. překl.) asi nikdy nebyl.
Příjmení Hauschka (Hausska, Haužka, Hauška, Houška) je ve Stříbře doloženo v první polovině 17. století (matriční index pro roky 1645, viz archívní web Porta fontium už je ovšem v nijaké z těchto podob neregistruje - pozn. překl.); následující jeho nositel pocházel však z Horšovského Týna (Bischofteinitz), kde se podle tamní křestní matriky (lze v ní, v mém případě jsem v ní po údajích k příjmení Hauschka pátral ovšem marně, viz opět Porta fontium - pozn. překl.) narodily Thaddäusi Hauschkovi (ex schola, tj. "ze školy") a jeho choti Barbaře dcery Josefa (19. března 1768) a Justina (26. září 1769). Podle kroniky města Stříbro (Die königliche Stadt Mies und ihre Schicksale. Ein Gedenkbuch nach glaubwürdigen Quellen bearbeitet und einem löbl. Magistrat daselbst ehrfurchtsvoll gewidmet. Praha, Haase 1839 /titul "Excerpten aus der Chronik der K.Stadt Mies 1131-1875" vyšel ještě roku 1957 vlastním nákladem sdružení Heimatkreis Mies-Pilsen/ - pozn. překl.), kterou sepsal a vydal Karl Ludwig Watzka (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) objevuje se už od 14. října roku 1769 Thaddäus Hauschka z Horšovského Týna jako první učitel na dvojtřídní městské škole; byl také vynikajícím varhaníkem a zemřel 26. prosince roku 1807 (úmrtní matrika, kde jsem zápis tentokráte nalezl, uvádí datum 25. prosince a věk nebožtíkův 67 let, příčinou úmrtí pak byla mrtvice /v originále "Schlagfluß"/ - pozn. překl.), Ve Stříbře se mu narodilo ještě více dětí (našel jsem v křestní matrice jako děti Thaddäuse a Barbary zde psaných s příjmením "Haußka" ještě syny Thaddäuse Mauritia Franciska, nar. 22. srpna 1771, Johanna Nepomuka Felixe Josepha, nar. 20. června 1773 a Thaddäuse Caspara, nar. 15. prosince 1774 - pozn. překl.). Vinzenz Hauschka udává ve své v archivu vídeňské Společnosti přátel hudby uloženém a jím patrně inspirovaném životopise, že se narodil ve Stříbře dne 21. ledna roku 1766 jako syn zdejšího školního učitele (tentýž údaj nacházíme u Dlabacze /Bohumír Jan Dlabač, německy psán Gottfried Johann Dlabacz, žil v letech 1758-1820, strahovský premonstrát a knihovník, rodák z Cerhenic u Kolína, autor třísvazkového díla Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, vydaného roku 1815 - pozn. překl./, v Gerberově díle Neues historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler /vyšlo v mnoha vydáních, jeho autor Ernst Ludwig Gerber žil v letech 1746-1819 - pozn. překl./ se objevuje jako rok Hauschkova narození dokonce letopočet 1761!); avšak ani v horšovskotýnské, ani ve stříbrské křestní matrice se nijaký Vinzenz Hauschka nenachází. Zůstává jen domněnka, že Vinzenzův otec byl před svým ustanovením ve Stříbře (v originále mylně "vor seiner Bischofteinitzer Anstellung" - pozn. překl.) učitelem v nějakém bezvýznamném místě, které syn neměl spojen s nijakou vzpomínkou na ně jako na své rodiště a které mu snad bylo pak zatěžko uvádět ve "velkém světě" do spojitosti se svým jménem. Tak došlo k tomu, že uvedl jako místo svého narození město Stříbro, kde prožil svá chlapecká léta a nabyl od svého otce prvních dovedností ve hře na housle a na klavír.
"V osmi letech věku se stal Vinzenz členem chlapeckého sboru svatovítského dómu v Praze, dotovaného zvláštní nadací a řízeného sbormistrem Laubem. Během této doby studoval vyšší třídy gymnázia (tzv. "humaniora", tj. humanitní a společenské vědy) a ,unter Zöger' (tj. pod Seegerovým vedením /!/) basso continuo." Anton Laube (1718-1784), původem z Mostu (Brüx), byl v chrámu sv. Víta nástupcem významného skladatele církevní hudby Františka (Franze) Xavera Brixiho (žil v letech 1732-1771 - pozn. překl.) a uvedl zřejmě svěřeného mu Hauschku ke svému vlastnímu slavnému učiteli, totiž v roce 1782 zesnulému Josefu Seegerovi (Segertovi), který byl ještě žákem velkého skladatele a kněze řádu minoritů Bohuslava Matěje Černohorského (1684-1740), evropské kapacity a učitele Gluckova, Tůmova, Zachova aj., zvaného též "českým Bachem" (v originále "der ,böhmische Bach'" - pozn. překl.). Také Seeger však vychoval významné muže, kteří ve světě prokázali oprávnění skvělé pověsti, jíž se těšila hudba starých českých mistrů škola a Čechy vůbec jako země, zvaná "konzervatoří Evropy". Podle toho se lze domnívat, jak vyhlíželo solidní teoretické školení mladého Hauschky.
Krátce před odchodem ze sborové nadace, který se ovšem časově kryl se ztrátou jeho chlapeckého hlasu, "začal se věnovat violoncellu, k němuž v sobě pocítil zvláštní vazbu. Josef Christ se stal v tomto ohledu jeho učitelem a pouhých šest lekcí položilo i základ jeho vzdělání. Dokonalost na tomto nástroji nabyl však vlastním cvikem a neúnavnou pílí. Za jeden jediný rok to dovedl tak daleko, že mohl zaujmout místo v kapele hraběte Josefa Thuna (vedl ji tehdy význačný virtuóz na cello Stefan Klackel /byl rodákem z Berouna a žil v letech 1753-1788 - pozn. překl./) a od té doby se jeho hudební nadání mohlo projevovat stále výrazněji." Hrál brzy ty "nejtěžší koncertní kusy", z větší části "vlastní kompozice". Tak byl i Hauschka jedním z mnoha hudebníků, kteří našli obživu v domácí kapele nějakého šlechtice, jako tomu bylo třeba u velikého Haydna na zámku v Dolní Lukavici (německy Unter-Lukawitz, zámek hrabat Morzinů v dnešním okrese Plzeň-jih, viz blíže text Joseph Haydn und seine "Lukawitzer Symphonie" - pozn. překl.). Pražská šlechta má však ještě onu zvláštní zásluhu, že založila Stavovské divadlo na Zelném trhu, ve které, byla už roku 1782 uvedena Mozartova opera "Únos ze serailu" (v originále "Entführung aus dem Serail" - pozn. překl.) a v roce 1786 s obrovským úspěchem i "Figarova svatba" (v originále "Figaros Hochzeit" - pozn. překl.), takže se Mozart rok nato vydal do Prahy osobně, aby tu dirigoval první provedení svého "Don Giovanniho". Snad i Hauschka tu mohl být svědkem triumfu velkého mistra, poněvadž teprve roku 1788 opouští po smrti uměnímilovného hraběte Thuna (Johann Josef Franz Anton von Thun-Hohenstein žil Karlových Varů (Karlsbad) a Drážďan (Dresden), odtud pak cestuje po celé téměř Svaté říši římské (v originále "durch das ganze römische Reich" - pozn. překl.), kde se všude dává slyšet při hře na violoncello, zčásti i provedením vlastních kompozicí, to vše za obecně pochvalného přijetí." Konečně Hauschka nachází stálé místo pobytu v hudební metropoli světa, tj. ve Vídni, a i tady se brzy "stává všeobecně známým jako dovedný cellista a bystrý teoretik". Byla to právě doba, kdy do Vídně přesídlil i Haydn, užívající si ohlasů své první cesty do Anglie, a kdy do Vídně přichází rovněž mladý Beethoven. Brzy nejspíš do okruhu plamenného ducha Beethovenova vstoupil "náš" Hauschka, poněvadž i on muzicíroval ve šlechtických domech, ba dokonce i na císařském dvoře. Snad bylo to muzicírování i prostředkem, který zajistil Hauschkovi v roce 1793 místo účetního úředníka (v originále "die Stelle eines ,Raitoffiziers' /Rechnungsbeamten/" - pozn. překl.) při c.k. správě rodinných statků (v originále "k.k. Familiengüterverwaltung" - pozn. překl.), kde se brzy dopracoval titulu účetního rady (webové stránky Oesterreichisches Musiklexikon ONLINE uvádí jako Hauschkovo povolání "der Rechnungsrat der k.k. Familiengüterverwaltung" - pozn. překl.).
Nicméně se Hauschka vedle svého vlastního úředního povolání věnoval i nadále umění a vystupoval na koncertech vídeňského sdružení hudebních umělců (v originále "in den Konzerten der Wiener Tonkünstlersocietät" - pozn. překl.). "Kolem roku 1805 si oblíbil violu di bordoni (v originále "verlegte er sich auf den Baryton" - pozn. překl.) a dosáhl ve hře na ni takového stupně dokonalosti, že roku 1807 zesnulá císařovna Marie Terezie (druhá manželka císaře Františka), které se tento nástroj velice zamlouval, dala právě pro hru na něj komponovovat skladby Paërovy, Weiglovy a Eyblerovy, prováděné pak Hauschkou také u dvora. S mnohým uspokojením si Hauschka dosud (1826) připomíná, jak jednou v Persenbeugu, na venkovském statku císařově, hrál kvintet pro violu di bordoni, při čemž mu dělali hudební doprovod císař, kníže Metternich, hrabě z Vrbna (v originále "Graf Wrbna" - pozn. překl.) ,podmaršál (v originále "F.M.L.", tj. "Feldmarschall-Leutnant" - pozn. překl.) Kutschera a dvorní kapelník Eybler, listy mu pak obracel císařův bratr, tehdejší velkovévoda toskánský." (Viola di bordoni, tenkrát už zastaralý hudební nástroj velikosti violoncella a tvaru violy di gamba, měl 6-7 střevových strun, pod vyhloubeným hmatníkem 14-18 strun kovových, které s ostatními souznějí a na pravé straně desky ještě větší množství natažených střevových strun, na něž se trsá levým palcem a nástroj vydává velice líbezný, měkký a zároveň zádumčivý tón. Také Haydn napsal množství skladeb pro tento oblíbený nástroj svého chlebodárce, knížete Esterházyho /viz i Wikipedia - pozn. překl./) Ještě v únoru roku 1823 hrál Hauschka na violu di bordone při jednom večírku Společnosti přátel hudby, a bylo to snad vůbec naposledy, kdy tento instrument na veřejnosti zazněl.
Neodmyslitelně je však Hauschkovo jméno spojeno zejména se založením a prvními léty Společnosti přátel hudby a její konzervatoře. Když Josef von Sonnleithner (rakouský libretista, divadelní ředitel a archivář, žil v letech 1766-1835 - pozn. překl.), strýc Grillparzerův, vydal provolání k založení instituce, patřil Hauschka ihned mezi příslušníky užšího výboru, zvoleného z 50 "reprezentantů" a autobiografie velebí jeho mnohostranné aktivity "člena komitétu k ustavení Společnosti, člena vedení Společnosti a její konzervatoře, pokladníka a účetního, od roku 1816 inspektora a od roku 1825 představeného pěvecké školy" (do roku 1832), jeho neúnavnou horlivost jako člena direkce (1813-1834), spoluúčinkujícího všech veřejných koncertů, iniciátora malých koncertů a večírků Společnosti, kde 25. ledna 1821 poprvé zazněla Schubertova píseň "Král duchů" (v originále "Erlkönig", zhudebnění proslulé Goetheovy balady - pozn. překl.) a dne 8. března 1827 tu sám Schubert na klavír jednoho pěvce doprovázel. Hauschka byl ale i prvým dirigentem velkých "Gesellschaftskonzerte" (tj. "koncertů Společnosti /přátel hudby/" - pozn. překl.), konaných čtyřikráte do roka, a v letech 1815-1826 řídil celkem 17 koncertů, na nichž se dvakrát objevilo jméno Haydnovo, třikrát Mozartovo a šestkrát Beethovenovo, dne 8. dubna 1821 opět i Schubertovo ve spojitosti s tehdy poprvé zpívaným mužským kvartetem "Das Dörfchen" (jde o zhudebnění stejnojmenné básně Gottfrieda Augusta Bürgera /1747-1794/ - pozn. překl.), přijatým s bouřlivým aplausem. Hauschka sám vystoupil s nějakou kompozicí vlastní (bylo to Adagio a rondo pro violoncello) jen jednou v roce 1817. Připomeňme ještě, že také nezištně podporoval umělecké sbírky Společnosti a přinášel jí snad i jiné osobní oběti, jako když např. do svého bytu dokázal přijmout její tehdy už opravdu rozsáhlé sbírkové fondy knih a hudebnin, uložené předtím v Leopoldstadtu, jemuž v roce 1830 hrozila povodeň, takže se nesmíme divit, když se v autobiografii závěrem vyslovuje přání, "kéž by Hauschka mohl ještě dlouho svůj volný čas a úhrn svých zkušeností v oblasti hudebního umění věnovat instituci, která mu od svého založení a pokroků ke svému zdokonalení za tolikero vděčí". Roku 1834 se muž takto zasloužilý loučí s direkcí Společnosti a ještě v roce 1840 velebí hudební encyklopedie Gustava Schillinga (její plný titul zní "Encyclopädie der gesammten musikalischen Wissenschaften, oder Universal-Lexicon der Tonkunst" a vyšla v 6 svazcích v letech 1835-1838, ve 2. vydání pak v letech 1840-1842 - pozn. překl.) "skromného mistra, který se vždy chtěl jevit jen jako nenáročný milovník umění", 13. ledna 1840 ohlašuje ovšem kronika Společnosti smrt svého nejvěrnějšího příznivce.
Slovo závěrem by mělo platit vztahu mezi Beethovenem a Hauschkou! Jakkoli se rané dokumenty o něm nezachovaly, nemohla ta známost, jak shora zmíněno, začít teprve tehdy, kdy se z "Wiener Zeitung" s datem 20. prosince 1813 dovídáme, že Hauschka spoluúčinkoval vedle "virtuózů prvé třídy", jakými byli Salieri, Spohr, Hummel, Mayseder, Moscheles, Romberg při uvedení Beethovenovy velké "Bitevní symfonie" s názvem "Wellingtons Sieg" (tj. "Wellingtonovo vítězství", opus 91 - pozn. překl.), dirigované Mistrem samotným. Také nově založená Společnost přátel hudby horlivě dbala o to, aby získala pro své koncerty nová Beethovenova díla a tak brzy po svém vzniku navrhla Mistra za svého čestného člena (1814). A byl to opět Hauschka, kdo roku 1818 jednal s Beethovenem o jedno oratorium, a Beethoven brzy z Mödlingu také zaslal svůj příslib "Seine Wohlgeboren Herrn von Hauschka, erstes Vereinsmitglied der F(einde) des österr. K(aiserstaates) wie auch Großkreuz des Violoncells Ordens etc. etc." (tj. "Jeho Blahorodí panu Hauschkovi, prvému členu Společnosti (ne)přátel rakouského c(ísařského státu), jakož i (nositeli) Velkého kříže violoncellového řádu atd. atd." - pozn. překl.) s několika šprýmovnými notovými řádky a přeje s humorem sobě vlastním svému "nejlepšímu domovnímu pacholkovi otevřenou stolici a ten nejkrásnější pojízdný domácí záchod" (v originále "besten Hauskerl einen offenen Stuhlgang und den schönsten Leibstuhl" - pozn. překl.). Bohužel byl pro liknavost autora slovního doprovodu hotov text k "Sieg des Kreuzes" (tj. "Vítězství Kříže" - pozn. překl.) teprve v roce 1823 a Beethoven mezitím ztratil na věci zájem a tak zůstalo při Mistrových slibech, jako třeba v jednom dopise ze září 1824 svému "milému, vzácnému příteli" (v originále "lieben, werten Freund" - pozn. překl.) Hauschkovi, kterého zdraví jako "velkomožného intendanta všech pěveckých a bručounských sdružení, jako c.k. generála violoncella, jako c.k. inspicienta všech c.k. honeb" (v originále "großmächtigsten Intendanten aller Sing- und Brummvereine, als k.k. General-Violoncello, als k.k. Inspizienten aller k.k. Jagden" - pozn. překl.) se všemi možnými narážkami na Hauschku jako "nejvěrnějšího sluhu" (v originále "treuesten Diener" - pozn. překl.) svého pána "ohne Dach und Fach" (tj. "bez jakékoli střechy nad hlavou" - pozn. překl.) a prebendy, jakým je i on (tj. Mistr - pozn. překl.) sám. V jednom jiném dopise těší se Beethoven, že byl už učiněn přinejmenším počáteční krok k založení budoucí konzervatoře, označuje se tu dokonce jako "Dein wahrer Freund Beethoven" (tj. "Tvůj skutečný přítel Beethoven" - pozn. překl.) a my cítíme z každé řádky, jak velkou vážnost a vědomí ceny chová a hájí velký Beethoven vůči svému malému "Hauschkerlovi" ("Hauschkerl" je nepřeložitelná slovní hříčka se slovem "Hauskerl" - pozn. překl.). V roce 1824 podepisuje Hauschka vedle jiných umělců a přátel umění adresu, v níž se vyjadřuje prosba, aby Beethoven neopouštěl Vídeň poté, co je z Berlína vedeno s Mistrem jednání, aby přesídlil právě tam.
Zbývá povědět pár slov o Hauschkových kompozicích. Jen málo z nich vyšlo tiskem: práce pro jeho nástroj, písně a sbory. Mnohé uchovává bibliotéka Společnosti v rukopise. Posudek těchto prací budiž však vyhrazen jinému místu! Nám tu přísluší jen zachovat čestnou památku na našeho krajana Vinzenze Hauschku.

Za obstarání opisu Hauschkovy biografie (1826), z níž pocházejí všechny citace, jakož i za snímek Hauschkovy podobizny náleží obzvláštní poděkování knihovně Společnosti přátel hudby ve Vídni a její ředitelce Dr. Hedwig Krausové.
Prameny:
Gerber: Neues historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler, II., Lipsko 1812.
Dlabacz: Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, Praha 1815.
Wurzbach: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, VIII., Vídeň 1862.
Thayer: Ludwig van Beethovens Leben, IV., Lipsko 1907.
Perger: Geschichte der k.k. Gesellschaft der Musikfreunde in Wien, I., Vídeň 1912.
Hanslick: Geschichte des Konzertwesens in Wien, Vídeň 1869.

Festschrift der Bergstadt Mies zur 800 Jahrfeier 1131-1931, s. 122-127

- - - - -
* Stříbro / Horšovský Týn / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko