Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

LUDWIG HAYDN

O rodu Veithů z Volar

Z naší rodné Šumavy vzešla pěkná řádka věhlasných mužů, z nichž mnozí si získali jméno nejen doma, nýbrž i daleko ve světě. Byli mezi nimi básníci, hudebníci, průkopníci vědy i umění. Můžeme na ně být právem hrdi a neměli bychom je nechat upadnout v zapomnění.
Velké vážnosti si před takřka dvěmi sty lety vydobyl pro sebe rod Veithů původem z Volar (Wallern). Jeho předkové sem přišli snad odněkud ze švýcarských krajů a požívali vždy pověsti řádných řemeslníků a občanů města. Sebastian, syn volarského měšťana Urbana Veitha, byl mistr koželužský a měl za ženu Dorotheu Stiepanyovou, dceru měšťana a radního Karla Stiepanyho z Volar. Jejich synové Jakob a Johann byli pláteníky. Ten první z nich, narozený 15. července 1758 ve Volarech, vydal se v 18 letech jako tkalcovský tovaryš do světa. Jeho cesta na zkušenou vedla přes Německo až do Hamburku, pak přes Alpy dolů do do roviny italské řeky Pádu a dál do Říma a Neapole. Usadil se posléze ve Vídni, přijal práci u jednoho tkalce a svou pílí i obratností se brzy vyšvihl na prvního tovaryše. Byl spořivý a když se po deseti letech vracel nazpět domů do Čech, měl už natolik slušné jmění, že mohl v Budějovicích založit vlastní tkalcovský podnik. Oženil se s dcerou volarského staosty Kiemanna Rosalií a jeho živnost prosperovala, takže si mohl brzy koupit i pěkný dům. Když začala válka s Francouzi, převzal jasnozřivý Veith dodávky pro armádu a nabyl tak značných zisků. Děkoval za to vlastně neobvyklé náhodě.
Jakob Veith si všiml jednou na budějovickém hřbitově kříže, který vyvrátila nedlouho předtím zuřící bouře a jejž nikdo znovu nevztyčil do řádné polohy. Ten hrob choval tělesné ostatky manželky nějakého vysokého důstojníka a Veitha dojal nápis na něm. Zeptal se hrobníka, proč není kříž narovnán jako ostatní kolem a když se od něho dověděl, že tu už nebydlí nikdo z příslušníků rodiny, poskytl na další udržování hrobu potřebnou částku. Uplynula léta. Propukla válka s Francouzi a Veith se ucházel o dodávky pro armádu. Byl všude odmítán s poznámkou, že v úvahu přicházejí jen velké podniky. Nevzdal se a zkusil štěstí v samotné Vídni, kde se mu nakonec podařilo proklestit si cestu až k odpovědným místům, která rozhodovala o příslušných zakázkách. I tady byl už málem opět odmítnut, když se ho vtom jeden z důstojníků zeptal na jméno a místo, odkud se sem dostavil. Vyjasnilo se posléze, že jde právě o chotě oné zesnulé paní, jejíž hrob dal Veith na své náklady udržovat. Ten vysoký vojenský pán se už téhož roku, kdy se tak stalo, objevil totiž v Budějovicích a od hrobníka se dověděl podrobnosti celého případu. V neklidných časech se však nedostal k tomu, aby dobrodinci poděkoval a mohl tak učinit teprve nyní. Jakob Veith získal větší část armádních zakázek a stal se velice bohatým mužem.
Jeho majetek nabyl takového rozsahu, že mohl koupit statek Dub (v originále Düb! - pozn. překl.) v severních Čechách (jde o zřejmý omyl - Alexandr Berndorf píše v časopise Strakonicko, ročník 1938, č. 1, s. 12 o zemském deskovém statku Dub u Vodňan! - označovaném někde i jako Dub u Prachatic, odkud se vyvozuje mj. i rod Dubských z Třebomyslic, z něhož pocházela Marie von Ebner-Eschenbachová) a brzy i panství Liběchov (Liboch) v Polabí. Štěstí mu nadále přálo. Tehdy se právě budovala pevnost v Terezíně (Theresienstadt) a Veith významnými dodávkami dřeva ze svých rozsáhlých lesů na liběchovském panství dokázal vydělat na stavbě nesmírné finanční částky. Vymýcené lesní plochy zčásti rozprodal jako polnosti, které byly hledány pro tehdy se horečně rozvíjející pěstování chmele. Veith získal početné statky v okolí, které spojil s Liběchovem vjedno. Skoupil však i mnoho dalších majetků jinde po Čechách jako Semily (Semil), Děpoltovice (Tüppelsgrün), Nejdek (Neudeck), Červená Lhota (Rothlhota), Kolín, Žíreč (Schurz) aj., dohromady třináct panství, která ovšem s výjimkou Liběchova ještě za svého života stačil rozdělit mezi své děti. Na hospodářstvích zaměstnával své příbuzné, bratry i zetě jako správce či úředníky na významných postech. Veith nebyl jen sám podnikavého ducha, ale dovedl probudit živou činorodost rovněž u svých poddaných. Na svých majetcích zavedl pěstování čekanky a mořeny barvířské, vystavěl prvý cukrovar v Čechách (v Želízech - pozn. překl.) a usidloval soukeníky, zlatníky, hodináře, nožíře, sedláře aj. všude tam, kde podobná řemesla dosud chyběla. Uznáván všeobecně pro svou radost z práce, vyznačoval se vedle pevné vůle i spravedlností a dodržováním řečeného slova, čímž si vydobyl nejen lásky svých poddaných, nýbrž i respektu vně hranic svých rozsáhlých statků. Jeho působení bylo nejvýš požehnané a zanechalo živoucí památku. Mnohé své statky rozdělil nakonec těm, kdo žili v osadách jím založených. Roku 1807 získal ještě šumavský statek Albrechtice (Albrechtsried) a pro syna Wenzela Veitha pak rovněž šumavské Volšovy (Wolschow) u Sušice (Schüttenhofen). I ten si pro svou lidskou vstřícnost získal na svém majetku tu nejlepší pověst.
Svým rodným Volarům odkázal Jakob Veith nadační fond, z jehož výnosů získávaly věno i dcery rodin s ním nějak spojených příbuzenskými svazky. Rozložitý volarský dům čp. 122, zvaný také "Proga Urwa", místo, z něhož alespoň zde rod Veithů vyšel, chovala se k tomu německy psaná listina, jejíž zkrácené znění uvádíme:
"Na této nadační listině nížepodepsaný Jakob Veith, majitel panství Chocebuz (Zebus), Snědovice (Schnedoweiz), Sukorady (Sukohrad), Drahobuz (Drahobus), Brocno (v originále Prutze! - pozn. překl.) a Nejdek, chová v úmyslu a určuje k zachování památky na něho i zesnulou jeho manželku Rosalii, rozenou Kiemannovou, jakož na jejich společné rodiště Volary, vykonat následující:
Každoročně získávají z úroků nadačního vkladu 1. volarský starosta ročně 100 zlatých, 2. z 2000 zlatých příslušných úroků vzniká nadace k zajištění věna pro dívky z Veithova a Kiemannova příbuzenstva za dále uvedených podmínek: a) nároky se musejí nechat ležet tak dlouho, až bude moci být strženo v jejich prospěch alespoň 300 zlatých, b) to k užitku oprávněných dívek, pocházejících od otce zakladatele této nadace a otce jeho choti, tj. Sebastina Veitha a Johanna Kiemanna, c) obnos bude střídavě přidělován oběma příbuzenským stranám."
Po smrti Jakoba Veitha (13.5.1833) zdědil panství Liběchov včetně příslušenství jeho druhý syn Anton. Stejně jako jeho otec byl i on dobrodincem svých poddaných a štědrým podporovatelem umění i vědy. Svým poddaným usnadňoval vykoupení se z robotních povinností za nepatrný obnos. K jejich vzdělání zakládal školy a knihovny. Na jeho statcích pobývali často učenci známých jmen (mezi nimi i slavný Bolzano) a také umělci. Pražský malíř Navrátil vyzdobil zámek v Liběchově mnoha nádhernými nástěnnými i nástropními malbami. Sochař Václav Levý, zprvu pouhý kuchtík kláštera ve Lnářích (Schlüsselburg), projevující své nadání nejvýš tvary vlastnoručně zrobeného pečiva, byl z Veithova podnětu a na jeho náklady poslán do Mnichova, aby se tam stal žákem vysoce tehdy uznávaného Schwanthalera. Vytvořil poté v Liběchově mnohá svá sochařská díla. Veith dal vystavět hrádek (u Tupadel blízko Liběchova - pozn. překl.), který se měl stát jakýmsi muzeem výtvarných děl. Objednal u Schwanthalera 21 soch, jež měly být součástí tzv. Slavína, po Veithově smrti bohužel už nedokončeného. Sedm Schwanthalerových děl, zobrazujících pro zamýšlený Slavín postavy z českých dějin (Přemysl Otakar II., Eliška Přemyslovna, Jiřík z Poděbrad, Libuše a Přemysl, svatý Václav, Arnošt z Pardubic a Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic - pozn. překl.), je nyní součástí sbírek pražského Národního muzea, zbylé mají být snad dosud v Mnichově.
Veith byl se svou rodinou povýšen papežem do stavu římských hrabat (comes romanus), potomci pak získali rovněž šlechtický přídomek "Edle von Wallernstädt". Synové byli jezdeckými důstojníky, o zděděné statky se valně nestarali a postupně je rozprodali.
Jeden z potomků jménem Wilhelm Veith se dostal až do Londýna a založil tam anglickou linii rodu baronetů "Esquire Veith". Sám Wilhelmův syn byl však c.k. rakousko-uherským důstojníkem, který se jako brigadýr účastnil první světové války a když se po ní v Anglii ucházel o otcovy statky, byl vykázán jako obtížný cizinec. Po návratu se v Československu marně ucházel o důstojnickou penzi. Zemřel údajně v Kolíně roku 1931, a to v chudobinci, který tu kdysi dal založit jeho dědeček. Tak skončila v rodné zemi sláva rodu Veithů.
Liběchovský zámek se už po první světové válce dostal do rukou českého majitele, který celý majetek značně zanedbával. V zámeckých interierech (utrpěly roku 2002 velkými povodněmi a čeká je nákladná oprava - pozn. překl.) svědčí dosud nástěnné i nástropní malby, mramorová sloupoví, nádherné podlahové krytiny i sochařská díla o někdejší slávě předchozích vlastníků.
(Viz i Alois Milz - pozn překl.)

Hoam!, 1953, č. 6, s. 3-4

Některé pasáže článku jsou doslova převzaty z encyklopedického hesla o Veithech z Riegrova a pak i Ottova slovníku naučného (kam lze také odkázat k podrobnějším informacím o nich z českého hlediska), což svědčí o autorově znalosti "druhého zemského jazyka". Zajímá nás totiž i on sám, poněvadž je rodem Šumavan. Ludwig Haydn se narodil 8. června 1881 v Rovině (Ebene), zaniklé dnes osadě někdejší obce Stodůlky (Stadln), jako syn učitelův. Navštěvoval obecnou školu v Prášilech (Stubenbach) a ve Filipově Huti (Philippshütte), pak gymnázium v Prachaticích (Prachatitz) a učitelský ústav v Českých Budějovicích (Budweis), po jehož absolvování působil jako ředitel měšťanské školy v severočeských Trnovanech (Turn) u Teplic (Teplitz-Schönau). Založil tam spolek šumavských rodáků, svou bohatou sbírku šumavských písní a tanců uložil v knihách Deutsche Tänze aus dem Böhmerwald a Mein Böhmerwald (Lieder und Tänze). O Šumavě dokonce používal jako zručný fotograf při přednáškách diapozitivy a filmy vlastní výroby o Adalbertu Stifterovi, Hansi Watzlikovi a Zephyrinu Zettlovi. Po odsunu trpěl pokročilou cukrovkou, která vedla nakonec k amputaci obou nohou. Zemřel 17. listopadu 1964 v bavorském Norimberku (Nürnberg). Když jsem v létě 2003 putoval v blízkosti Dobré Vody (Gutwasser) u Hartmanic, narazil jsem nedaleko míst, kde se narodil, v zaniklé samotě Pustina (Einöde) na polorozpadlý dům s nápadným sloupovím přední fasády, v těchto končinách něčím nejvýš nezvyklým. Než jsem se dozvěděl od přítele Ing. Antonína Nikendeye, že se v tom místě 19. dubna 1860 v čp. 146 měl narodit Hermann Johann Baptist Veith, později významný rakouský lesník a ve dvacátých letech minulého století prezident Lesnické společnosti pro Tyrolsko a Vorarlbersko, podle záznamů v Plzni uložených matrik narozených (sign. Dobrá Voda 7, s. 35) syn majitele té usedlosti Jaromira (?) Veitha a vnuk Wenzela (Václava) Veitha, manžela hraběnky Amálie rozené Deymové ze Stříteže. Chodíme snad po světě opravdu v kruhu a jsme doslova odsouzeni vracet se nakonec tam, odkud jsme vyšli. Ta cesta nás vede i Šumavou.
- - - - -
* Rovina, Stodůlky / Prášily / Filipova Huť / Prachatice / České Budějovice / † Norimberk (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko