Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNA VON HERZOGENBERGOVÁ

Jak Stifter vstoupil do Walhally

Podnět k umístění bysty Adalberta Stiftera ve Walhalle vzešel od sdružení Ackermann-Gemeinde, které požádalo náš spolek Adalbert-Stifter-Verein (kde autorka působila - pozn. překl.), aby učinil v tom smyslu nezbytné kroky u bavorského ministerstva kultury a dal tím především také příležitost sudetoněmeckým umělcům představit své návrhy na sochařský portrét Stifterův v nějaké soutěži k tomu vypsané. Podmínky pro "vstup do Walhally" stanovil král Ludvík I. Bavorský velice důkladně: míry byst, jež musely být provedeny v carrarském mramoru, rozhodčí komisi určenou Bavorskou akademií umění, v současnosti zmíněným už ministerstvem kultury, jakož i mnoho dalšího navíc. Vyzvali jsme tedy dvanáct umělců, seznámili je s oněmi přísnými královskými předpisy a také s okolnostmi kolem honoráře, a čekali pak už jen na výsledky.
Soutěžní bysty byly vystaveny v dlouhé řadě ve velkém sále Akademie a za předsednictví jejího tehdejšího prezidenta profesora Henselmanna tu jednotlivé práce posuzovali pánové v nejrůznějších grémiích. Směla jsem se účastnit jako tichý pozorovatel a připadalo mi to moc zajímavé. Zničehožnic jsem si vpravo na samém konci povšimla třinácté figury umělce mně do té chvíle neznámého, ačkoli jsem zajišťovala veškeré přípravy včetně pozvánek, fotografií, přepravy atp. Kdo to tedy vlastně je? Jak vyšlo brzy najevo, šlo o jednoho žáka profesora Henselmanna. Byla jsem rozhořčena a zděšena zejména poté, když jsem zjistila, že právě prezident Akademie obrací pozornost komise znovu a znovu na tohoto "outsidera", takže hrozilo, že se vážky jejího rozhodování začnou pomalu přiklánět na jeho stranu. V nouzi, poněvadž hlasování jsem se účastnit nemohla, vyběhla jsem nahoru do ateliéru profesora Richarda Seewalda, kterého jsem tak trochu znala, a úpěnlivě jsem ho prosila, aby sešel dolů ke komisi a zabránil podobným pokusům o protežování, jelikož bylo známo, že Henselmann pro své lidi dokáže "vyboxovat" vždycky téměř cokoli. Seewald se jen usmál a šel se mnou. Byla jsem šťastná, protože jsem si hodně slibovala od jeho samotné přítomnosti a objektivity. Bysty stály jasně nasvíceny shora a vyhlížely odtud z panoramatického pohledu opravdu pozoruhodně: třináctkrát Adalbert Stifter, kterého jsme znali přece jen z prastarých fotografií, které panu školnímu radovi kdysi kdosi pořídil v Linci. Mnohé z byst se snažily o věrnost do detailu až po ty uhříky a pupínky, jiné zase spíš abstrahovaly a jedna jediná byla jakoby "z druhého břehu", strohá a monumentální sama o sobě. K té teď Seewald pokročil a zeptal se, jak dosud volilo nejvyšší shromáždění - nic totiž nebylo dosud rozhodnuto. Nejprve se vyřazovaly ty práce, které byly vysloveně slabé nebo neodpovídaly podmínkám zadání. Eliminována byla také práce onoho žáka, vzpomínám si jen, že přilepil básníkovi jakési srolované licousy. Poznenáhlu pak zůstala už jen jedna bysta, ta strohá od Otto Herberta Hajeka - a najednou byli všichni zajedno. Fascinovalo mě, jak sama přítomnost seznalého a zároveň zcela neutrálního odborníka - Seewald byl kreslíř a malíř - tím jeho přátelským zásahem zcela změnila situaci a z mého hlediska ji i zachránila.
Mladý Otto Herbert Hajek, původem ze Šumavy, žijící ve Stuttgartu, získal zakázku pro Walhallu. Byla to velká radost a zároveň i vítězství zcela jasného a současného pojetí sochařského portrétu, který zachycoval z velkého časového odstupu básníka Šumavy s přirozeným zjednodušením a nadhledem. Hajekovi bylo tenkrát teprve 26 let a jednou mi řekl, že při téhle své práci myslel vždycky na svého otce, jak lehce předkloněn, jako by naslouchal, kráčí lesem - tak nějak možná chodíval i Stifter! Přípravy na slavnostní umístění a odhalení bysty probíhaly pak dál na bavorském ministerstvu kultury. Vedla jsem řadu různých rozhovorů s panem Christianem Wallenreiterem, pozdějším intendantem Bavorského rozhlasu, jehož jsem se naučila si vážit a s nímž jsem se později setkala v rozhlasové radě, kde jsme spolu působili. Kromě textu rozesílaných pozvánek jsme měli rozhodnout i o složení slavnostního menu, jak se mělo na pozvání spolkové bavorské vlády podávat následně v Řezně (Regensburg). Shodli jsme se na pokrmech, které měly co společného s Dunajem - tedy ryba a jako desert linecký dort!
Pak nastal ten slavný den, 26. září 1954! Za toho nejkrásnějšího počasí se shromáždilo množství čestných hostí v prostorách Walhally s její nádhernou krajinnou polohou, poskytující dalekým výhledem právě přes Dunaj daleko do úrodného Dolního Bavorska. Uvnitř je chladno, původní myšlenku královu je třeba si nechat trochu déle projít hlavou - ale toho dne tu bylo plno života a hovoru mezi všemi těmi zpodobeními velkých Němců. Pak přišel slavnostní projev, který pronesl ministr kultury Dr. Schwalber. Mluvil mimo jiné i o "prozřetelnosti" a když se z bysty svezla bílá látka, zvolal: "Odhaluji sochu Adolfa Stiftera!" Chvíle nejtrapnějšího ticha - vedle mě stála paní Luise Rinserová, která docela suše podotkla: "Když už je řeč o Prozřetelnosti, musí asi přijít na řadu i ten jeden, co se jí tolik navzýval!" Teď došlo na prohlídku díla a bylo mnoho hlasů, především mezi krajany, proti modernímu pojetí básníkova portrétu - my však byli čím dál víc přesvědčeni o tom.že právě toto pojetí ve vzájemné souhře s ostatními zobrazeními kolem má svůj význam a hodnotu a tenkrát, několik málo let po světové válce, si mohlo osobovat plně soudobou věrohodnost.
A ještě jeden trapný moment: před branou stáli krojovaní Šumavané a chtěli pod bystu položit krásný, veliký věnec ze smrkového chvojí - bylo jim v tom však zabráněno. Král Ludvík I. výslovně nařídil, že v této posvátné hale lze klásti věnce toliko vavřínové. Jak jsme se dověděli později, milí Šumavané následujícího dne svůj věnec stejně položili, když už nebyl přítomen nikdo z protokolu Státní kanceláře.

P.S. Ze sborníku Hornoplánské rozpravy 2002 (Oberplaner Gespräche 2002) s. 111-116 - v sousedství toho textu jsou básnické ukázky z Kohoutího kříže od autorů tenkrát v Horní Plané přítomných (Bärbl Greiplová, Karl Halletz, Horst Löffler) - jsem si to pro vlastní potěchu přeložil znovu, byť existuje na následujících stranách svazku převod oficiální od Ivana Slavíka.

Mezi Dunajem a Vltavou
(Dozvuk)

Můj otec měl přítele ševce, který byl kdysi dokonce ševcem tak řečeno "erárním": staral se zejména českým vojákům o podrážky jejich bot a holinek. Pocházel ze Šumavy. Oba muži si často vyprávěli o krásné zemi tam mezi Dunajem a Vltavou, kterou oba dva poznali způsobem kdysi samozřejmým, dnes však už pohříchu tolik vzácným - totiž pěšky.
Jako mladý dobrovolník sloužil ten člověk na sklonku století (rozuměj devatenáctého - pozn.překl.) v Linci u císařských myslivců a o velkých podzimních manévrech, jimž se také říkávalo "císařské", defiloval někde poblíž Kaplice před starým císařem. Věděl právě jako švec z Rychnůvku (rozumí se bývalý a dnes zcela zaniklý Německý Rychnov u Frymburka, za druhé světové války dokonce přezvaný na Deutsch-Reichenau bei Haslach - pozn.překl.), že je tam u nich pěšky do Haslachu hodinu a do kláštera ve Schläglu dvě, tedy blíž do Rakous než třeba i do Vyššího Brodu (Hohenfurth), kam se šlo už pět hodin, nebo řekněme do Kaplice (Kaplitz) až deset.
Občas se už i tenkrát sice jezdilo vlakem, ale k nejbližšímu nádraží v Lippner Schweb (Lipenský zdvih přibližně v místech dnešní Lipenské přehrady a letoviska Lipno nad Vltavou - pozn.překl.) to bylo zase dobré dvě hodiny chůze. Větší nákupy pořizovali Rychnůvečtí ve Frymburku (Friedberg), kam to bylo cestou pěšky (tenkrát dolů do údolí řeky a cestou zpátky zas nahoru do kopců - pozn.překl.) taky asi dvě hodiny.
Můj otec byl i ve vysokém věku - stihl překročit devadesátku - neúnavný chodec. Té radosti z chůze a z pěšího cestování vůbec nás naučil už jako děti. Zima byla vyhrazena plánům a přípravě na velkou prázdninovou cestu, pečlivě přichystány bývaly však i menší cesty "na venek" a drobné výlety vůbec. Často jsme, později už, jezdívali autem: dobře se pamatuji na první větší celodenní výlet, na který jsme pozvali rodiče a poprosili otce, aby plán túry připravil. Listy map brzy spočívaly krásně rozloženy před námi s vyznačením tras, zastávek a pozoruhodností na nich - mělo to být prostě něco velikého. Vyrazili jsme posléze.
Jaké jen to bylo zklamání, ba rovnou zděšení starého pána z rzchlosti, jíž ubíhalo všechno kolem nás do nenávratna! Před polednem už jsme "odbyli" úsek cesty, který on odhadoval na celý den, jak jej měl dosud "v nohou" z dlouhých pěších putování! Jistě, počítal s tím, že to jde autem trochu rychleji, cestu však plánoval jako pěší poutník a jako on se zamilovaně těšil na všechno to, co ho cestou potká. Pro něho osobně byly cesty vroubeny vzpomínkou na pomalu jen se měnící obzory, na horko a stín, na vítr a déšť, na hlad a žízeň, na klidná odpočinutí, na vybalení jednoduché stravy, kterou zvykl mít pro ten účel: chléb, uzenina, jablko, čokoláda. Tam na okraji lesa mohl v klidné chvíli spatřit lesní zvěř, nacházet vzácné květiny, pozorovat káně, které právě ulovilo myš.
To všechno tu rázem nemělo místa: cesty se scvrkly, všechno bylo náhle zdánlivě tak snadno k dosažení. Krajina, byť i tak jistě krásná, byla najednou o celý rozměr chudší. Nemohu na ten pocit dodnes zapomenout. Přenesl ho i na nás - příliš často jsme předtím s otcem putovali po svých, abychom teď nevěděli, co mu tak bolestně chybí: právě že onen čas, kterého je ke každé cestě třeba. Ten čas je naplněn jinak u toho, kdo jde, jinak u toho, kdo se veze. Nekonečně bohatší je pro pěšího poutníka už jen pro tu krásnou únavu na konci cesty, blaženou únavu, kterou nelze vyvážit ničím.
Je snad zbytečné zvlášť připomínat, co všechno nám může poskytnout cesta, jíž je nám dáno v klidu a vnitřní pohodě projít a vychutnat. Věřím však, že i tato kniha se stane čtenáři průvodcem po Šumavě v prázdninových dnech volna, že nadejde i jemu chvíle, kdy na té cestě půjde lesem, zastaví se a odpočine si na jeho kraji, napije se z lesního potoka. Potom i v jeho vlastních vzpomínkách na takovou cestu zůstane navždy uchována všechna ta krása lesní končiny stejně svěží a nekonečně živá, jako byla kdysi darována našemu dětství po boku otcově za oné navždy první mé cesty Šumavou.

Zwischen Donau und Moldau, s. 339-340

Roku 1999 vydala v mnichovském nakladatelství Oldenbourg svou autobiografii Bilderbogen (Aus meinem Leben) jako sedmý svazek řady Lebensbilder zur Geschichte der böhmischen Länder, kterou vydává Collegium Carolinum. Předmluvu ke knize napsal historik Ferdinand Seibt. Její autorka se narodila 23. června 1921 na severočeském zámku Sychrov, vyrostla v dvojjazyčném prostředí široce rozvětveného šlechtického rodu Rohanů, z něhož pochází. Její dětské vzpomínky se vážou nejen k Horšovskému Týnu (Bischofteinitz) na pomezí Šumavy, ale přímo k pěším výletům s otcem, v nichž byla sama Šumava tím cílem hlavním, jak je ostatně patrno právě z předložené ukázky, jíž je doslov ke knize Zwischen Donau und Moldau. Vzdala tou čítankou i o jižních Čechách roku 1968 hold tolikrát už pokořené rodné zemi. Přeložil jsem její text už před deseti lety a nabídl - marně ovšem - k českému vydání. Až po dalších deseti letech, tedy roku 2013, jsem se od přítele Raimunda Paleczeka dověděl, že se prý kniha měla jmenovat "Der Böhmerwald von beiden Seiten", tj. česky Šumava z obou stran, že však ten název tehdy neprošel pro údajnou "politickou nekorektnost" (Šumavu a Bavorský les přece dělila "železná opona", ale myslím si osobně, že by to s tou "politickou nekorektností" bylo stejné i nadále, dlouho po pádu komunistické totality). Johanna von Rohan, provdaná von Herzogenbergová, promovala roku 1943 na pražské Karlově univerzitě v oboru dějin umění a germanistiky. Roku 1946 po internaci v českém sběrném táboře k nucené práci byla rodina vysídlena a usadila se v Bavorsku. Její osud zachytila Ingeborg Kochová v rozhlasovém dokumentu Vyhnáni z ráje do ráje, natočeném a vysílaném roku 1994 i Českým rozhlasem. Po letech studií a cest po novém domově, Porýní a Francii se stala Johanna von Herzogenbergová jednatelkou vrcholné mnichovské kulturní instituce vyhnaných sudetských Němců Adalbert Stifter Verein. kde je dnes jejím nástupcem Peter Becher. Svými nesčetnými přednáškami, rozhlasovými pořady, úspěšnými knihami a výstavami (např. o Karlu IV. či Emilu Orlikovi), svým podílem na založení Východoněmeckého muzea v Řezně přispěla k tomu, že přes mnohaleté trvání železné opony zůstala východní Evropa, v to počítajíc její milovanou Šumavu především, v našem povědomí jako součást evropského kulturního prostoru. To ona napsala do českých novin už 11. ledna 1990 o listopadových dnech předcházejícího roku a svatořečení Anežky České: "Nalezli jsme pojednou společnou řeč nejen lingvisticky, ale i v myšlení, víře a zpěvu. Dlouho jsem zde žila, studovala a v létě 1946 jsem musela zemi opustit. Vracím se sem často a o Praze jsem napsala a věnovala svým zdejším přátelů knihu, která vychází neustále už přes dvacet let. Bývám dotázána, zda znám dávné proroctví, že mír v českých zemích nastane až tehdy, až bude Anežka svatá. Znám je. Avšak celé město pokrývá podobizna muže-spisovatele. Tento muž hovoří pravdu. Dovolíte, abychom i my na něho byli hrdí jako na našeho vlastního prezidenta?" Uchovejme tu jedinečnou dějinnou chvíli souznění v paměti i v činu. Johanna von Herzogenbergová zemřela devadesátiletá v Mnichově 20. února roku 2012.
- - - - -
* Sychrov / Horšovský Týn / Rychnůvek / † Mnichov (BY) / † † Bergen (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko