Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF HOSCHEK

Německá lesnická škola v Českých Budějovicích
Ohlédnutí za 24 lety její existence

Německá lesnická škola (Deutsche Forstschule), úředním označením Revierförsterschule, tj. německá revírnická škola v Českých Budějovicích (Budweis) byla koncem školního roku 1922/1923 po 24 letech své existence zrušena. V květnu 1919 roku byla totiž ministerstvem zemědělství svolána do Prahy znalecká porada (v originále "nach Prag einberufene Enquete" - pozn. překl.), která došla k závěru uzavřít všechny, tedy i neněmecké lesnické školy, aby se tak vytvořily lepší existenční možnosti absolventům vyšších lesnických ústavů (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). Zavedením systému lesních úřadů (Forstamt-System) namísto systému nadlesních (Oberförster-System) má být těmto absolventům zajištěna jako doposud nejen správní, nýbrž i revírní služba. V souvislosti s tím byla tedy absolventům nižších lesnických škol vzata možnost, podrobit se napříště nižší státní zkoušce osob určených k ochraně lesa a pomocné technické službě (Staatsprüfung für den Forstschutz- und technischen Hilfsdienst).
Touto zkouškou se až dosud dal ve smyslu nařízení někdejšího ministerstva orby (Ackerbauministerium) z 3. února 1903, Reichs-Gesetz-Blatt č. 30, resp. zemského zákona z 29. června roku 1911 získat i doklad o způsobilosti samostatně obhospodařovat menší polesí (do 700 hekterů), pro která není zákonem předepsán zkoušený lesní hospodář (s vyšší státní zkouškou). Namísto nižší státní zkoušky vstupuje od roku 1924 v život nově zavedená zkouška z ochrany lesa pro hajné (Forstschutzprüfung für Heger), které budou podrobeni absolventi nově založených hájenských škol (Hegerschulen), německé v Chebu (Eger), kde byla rovněž rozpuštěna lesnická škola, a ještě v dosud neurčeném místě na severní Moravě, českých v Domažlicích, v Jemnici na Moravě a v Liptovském Hrádku na Slovensku.
Po této reorganizaci lesnické výuky, na níž se usneslo ministerstvo zemědělství, budou napříště existovat 3 kategorie lesnických ústavů: a) zemědělské a lesnické vysoké školy v Brně a lesnické oddělení vysokého učení technického v Praze.
b) vyšší lesnické ústavy (např. Zákupy (Reichstadt) a Písek a
c) shora zmíněné hájenské školy.
Zda se toto dělení vyřazením zrušených dvouletých lesnických škol v budoucnu osvědčí, je otázkou času. V každém případě ovšem prospěje hmotným zájmům absolventů vyšších lesnických ústavů.
Následující řádky by měly v krátkém nástinu představit historii zrušeného německého lesnického učiliště.
Budějovická lesnická škola vzešla z jednoroční Waldbauschule (tj. školy pro pěstování lesa - pozn. překl.), která byla zřízena v roce 1899 podle vzoru c.k. lesnických škol v tyrolském Hallu, ve štýrském Gußwerku, v kraňské Idriji (vesměs německé, posledně jmenovaná i slovinská a italská) a v haličském Bolechowě (polská). Tyto jednoroční lesnické školy byly výtvorem ministerstva orby. Nacházely se v sídlech c.k. lesních správ a správ panství, stály pod jejich bezprostředním vedením a měly za účel vzdělání orgánů pro ochranu lesa a technickou pomocnou službu.
Zmíněná jednoroční Waldbauschule v Budějovicích byla soukromou institucí (její statut byl schválen pražským c.k. místodržitelstvím dne 20. července roku 1899) a v první řadě byla dílem neúnavného organizátora, ředitele zemědělské školy (Ackerbauschule) Rudolfa Richtera, zemřelého roku 1905 v Liberci (Reichenberg). Ten si vedle jiných německých mužů našeho města vydobyl o založení budějovické německé zemědělské školy a školy pro úpravu lnu (šlo v tomto případě o jedinou instituci, v originále "Ackerbau- und Flachsbereitungsschule" - pozn. překl.), německé hospodyňské školy a "Waldbauschule" rozhodně největší zásluhy. Všechna tři učiliště byla zpočátku umístěna v nové budově Hannova dvora (Hannhof) ve Čtyřech Dvorech (Vierhöf), jejíž zřízení a vzorné vybavení lze rovněž přičíst na vrub nezdolné aktivitě Richterově, v jehož rukou spočívalo i vedení jmenovaných škol. Vrchní dozor a správu Waldbauschule vykonávalo kuratorium, složené ze zástupců vlády, zemského výboru (Landesausschuss) a místních korporací, poskytujících škole odpovídající subvence.
První kuratorium tvořili následující členové, páni:
Franz Josef Křikawa, místodržitelský rada, Dr. Wilhelm Miegl, advokát a okresní starosta, Karl Ploner, učitel měšťanské školy a majitel realit, Adolf Josef kníže Schwarzenberg, velkostatkář, Franz Stotzky, Josef Taschek (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), poslanec zemského sněmu a místostarosta, Adalbert Wunderlich, statkář, Franz Josef Zink, městský radní a Rudolf Richter, ředitel.
V prvém školním roce 1899/1900 navštěvovalo Waldbauschule 21 žáků. Pocházeli většinou z Čech, jejich věk se pohyboval mezi 17 a 26 lety a bydlili v internátě, se školou spojeném.
Členy tehdejšího učitelského sboru byli následující pánové:
Ředitel Rudolf Richter přednášel geometrii a ekonomiku zemědělství (Landwirtschaftslehre), lesní asistent Otto Petříček německý jazyk a obchodní sloh, aritmetiku, přírodozpyt (německy Naturlehre, tj. fyziku - pozn. překl.) a přírodopis, pěstování lesa (Waldbau), ochranu lesa (Forstschutz), lesní stavitelství (forstliche Baukunde), nauku vyměřování dřeva (dendrometrie, německy Holzmetzkunde, česky byl užíván i výraz "dřevnictví" - pozn. překl.), služební poučení (Dienstunterricht) a zákonovědu (Gesetzkunde); nadlesní Franz Lenk lesní těžbu (Forstbenützung) a praktickou geometrii; nadlesní Julius Kilian nauku o myslivosti; učitel měšťanské školy Karl Ploner český jazyk; učitel měšťanské školy Josef Kienzl kreslení; učitel měšťanské školy Adolf Zobel psaní; správce Raimund Richter nauku o rybářství; Dr. Laurenz
Niescher
(rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) náboženství a Dr. Siegmund Wotitzky hygienu.
V následujícím školním roce pánové Petříček a Lenk učitelský sbor opouštějí; na jejich místo přichází pak někdejší c.k. dvorní lesní a myslivecký správce (v originále "k. u. k. Hofforst- und Jagdverwalter" pan Rudolf Fenzl, který po onemocnění, resp. uvolnění ředitele Richtera z jeho funkce ke dni 22. února roku 1905 převzal vedení Waldbauschule a setrval v něm i později, jako druhá odborná síla působí na škole krátce i asistent Hans Kamml, který však už 1. června téhož roku převzal po svém zesnulém otci místo správce statku a ze služeb školy vystoupil.
Toho roku se Waldbauschule i prostorově oddělila od Ackerbauschule a přestěhovala se do zadního traktu domu U tří korun (Dreikronenhaus) se vchodem z České ulice (Böhmgasse). Od té doby začíná pro školu nové období. Pod vedením zdatného odborníka (ředitel Fenzl byl i civilním geometrem a okresním lesním technikem) získala si i v širších lesnických kruzích ten nejlepší ohlas a vysloužila si u všech zkušebních komisí chválu a uznání. Už v dalším školním roce (1905/1906) stoupl počet přijatých žáků na 40. Jejich větší část pocházela z alpských zemí - jako vůbec školu navštěvovalo až do převratu v roce 1918 množství odtud příchozích - ale i z jiných zemí mimo hranice Rakouska (Uhry, Bavorsko, Švýcarsko, Rumunsko atd.).
Dne 3. října roku 1906 byl škole propůjčen c.k. ministerstvem orby charakter veřejného vzdělávacího zařízení (v originále "der Charakter öffentlicher Lehranstalten" - pozn. překl.). Díky neúnavnému úsilí ředitele Fenzla a asi i díky důkladné inspekci ze strany c.k. ministra orby Josefa rytíře von Popa dne 11. října roku 1909 se posléze podařilo se souhlasem ministerstva orby z 9. května 1910 proměnit školu na dvouletou. Vstřícný postoj tehdejšího budějovického městského zastupitelstva umožnil lesnické škole získat za odpovídající nájem dvoupatrovou, pro účely školy obcí zakoupenou budovu na Pražské ulici (Pragerstraß) čp. 15 a přičlenit k ní i internát vedle.
Následkem rozšíření školy na dvouletou byl počátkem školního roku 1910/1911 ustanoven druhým lesnickým odborným učitelem pan Karl Rautschka z Jindřichova Hradce (Neuhaus), mapovací adjunkt v černínských službách (nyní inspektor statků v Krásném Březně /Schönpriesen/), který pak ten post zastával po 5 let až do vypuknutí první světové války.
Se školním rokem 1914/1915 se projevil v nemalé míře rušivý vliv válečných událostí na počtu přijatých žáků, na trvání výuky apod., poněvadž mnozí ze žáků byli ve věku podléhajícím vojenskému nasazení. Těžkou ztrátu utrpěla škola zejména skonem svého ředitele Rudolfa Fenzla, který zemřel v plné životní síle ani ne pětapadesátiletý dne 24. prosince roku 1915.
Vedením školy byl pověřen člen učitelského sboru a profesor zdejšího německého státního učitelského ústavu Rudolf Hoschek (autor textu tu píše sám o sobě - pozn. překl.), který obstarával ředitelské záležitosti už během nemoci ředitele Fenzla a vedl následně školu, často za nejtěžších poměrů, až do jejího zrušení. Více nežli polovina žáků, zapsaných do obou školních ročníků, byla během válečných let povolána do zbraně a mnozí z těch, kdo byli takto uvolněni z výuky, se domů už nikdy neměli vrátit. Poněvadž větší část školní budovy byla užívána pro účely městského chudobince, došlo koncem roku 1916 po zrušení přilehlého internátu k přestěhování žáků, v něm až dosud pobývajících, do privátů se stravou (v originále "in priváte Kosthäusern" - pozn. překl.), nabízených v domech ve městě. Po převratu byla jedna z učebních místností zabrána staroměstskou českou obecnou školou, takže po dva toky musela být polodenní výuka realizována při počtu téměř stovky žáků v nedostačujícím prostoru. Ačkoli na sklonku roku 1915 klesl jejich počet na pouhých 22, podařilo se řediteli Hoschekovi přes mnohé těžkosti, které trvaly i v době poválečné, učinit školu opět životaschopnou, takže poslední druhý ročník ve školním roce 1922/1923 už čítal na padesátku žáků. Jako lesničí odborní učitelé působili po smrti Dr. Fenzla na škole velmi záslužným způsobem pánové lesní rada Ing. Rudolf Korejs, toho času vrchní lesní rada a zemský lesní inspektor v Opavě (Troppau), naposledy pak lesní rada Ing. Franz Almesberger (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Vedle teoretické výuky byla vždy značná váha kladena na praktický výcvik. Dokud byla lesnická škola umístěna v budově zemědělské školy, sloužila jako praktická cvičná plocha (zejména ohledně pěstební lesnické praxe) osmiarová část pozemku, hraničícího se zemědělskou pokusnou zahradou za Hannovým dvorem. Později, když se lesnická škola osamostatnila, byla na Dlouhé louce (Lange Wiese) od Holanských zakoupená pozemková parcela přeměněna na lesnickou školku. Když ta po smrti Dr. Fenzla přešla zcela do soukromého majetku, byla užívána pro pěstební výcvik státní lesní školka v Remlových Dvorech (Römelhöf).
Na žádost ředitelství školy byl jí lesním úřadem města Budějovic přidělen revír Třebín (Trzebin) jako učební lesina (Lehrforst) a pan revírní lesní Heinrich Böhm určen k tomu, aby školu upozorňoval na všechna v lese prováděná hospodářská opatření. Tímto způsobem byla žákům (až do převratu) umožněna účast na všech pracích v revíru pod vedením odborných učitelů, aby tak měli co možno názorně na očích chod lesního hospodaření.
Praktická cvičení zahrnovala:
  1. v oboru pěstování lesa: zřizování odvodňovacích příkopů na mýtné ploše, příprava půdy na semenné záhony, vzdělávání kulturní půdy, vytrhávání pravidelného sponu na vzdělané ploše, zřizování a obdělávání semenných záhonů, školkování sazenic, vyzvedávání nebalených a balených rostlin, demonstrace nejdůležitějších způsobů sadby důlkové a sadby do kopenců, chomáčková a obalová sadba s různými druhy nářadí na sázení, vyznačování probírky, provádění obnovy smrkového, borovicového, smíšeného lesa apod.;
  2. v oboru ochrany lesa: zakládání sbírek lesu škodlivého hmyzu a nalezených požerek; na škodách způsobených hmyzem v revíru je prováděn výklad o nejdůležitějších momentech života hmyzích škůdců, o druzích a rozsahu škod, o nezbytných preventivních a hubících prostředcích;
  3. v oboru lesní těžby: účast na podzimním kácení, při němž se žáci seznamují s rozličnými fázemi zpracování dřeva, jeho přepravy a odbytu;
  4. v oboru vyměřování dřeva: krychlení kmenů na ležato i na stojato podle rozličných metod, výběr zkušebních ploch, vyprůměrkování porostů za účelem zjištění hmoty, její zjišťování prostřednictvím středních a modelových kmenů různých tříd (v originále "Klassen-Modellstämme" - pozn. překl.), užití výtvarnicových a hmotnostních tabulek (v originále "Formzahl- und Massentafeln" - pozn. překl.). O hodinách praxe v pěstování lesa a vyměřování dřeva si žáci musili vést manuály;
  5. v předmětu praktické geometrie: přímé a nepřímé měření (také za užití trigonometrických pouček), zjištění jednoho a téhož polygonu podle rozličných metod jednoduchými pomocnými prostředky, s měřicím stolem a lesní buzolou; záznam geometrické figury a srovnání rozličných metod ohledně jejich přesnosti, účelnosti a rychlosti;
  6. v oboru lesního stavitelství: trasování lesní cesty daného procenta stoupání za užití různých nivelačních přístrojů, záznam a nákres situace, podélných a příčných profilů, výpočet a vyrovnání nánosové a odebrané hmoty;
  7. v oboru ochranné služby lesní a myslivecké (v originále "Forst- und Jagdschutzdienst" - pozn. překl.): pravidelná obchůzka jednotlivců a skupin po lesním, resp. mysliveckém revíru a podání zprávy o ní příslušnému odbornému učiteli. Starší a spolehlivější žáci, kteří mají delší praxi, byli k tomuto účelu vzati do přísahy;
  8. v oboru zemědělství: zapojení žáků do prací v ovocném sadu a zeleninové zahradě, také při včelích úlech;
  9. střelecký výcvik : v letech 1910-1918 byl na škole zaveden i vojenský střelecký výcvik, povinný pro všechny žáky. Byl konán pod vedením důstojníků z povolání a (během války) příslušníků sboru budějovických ostrostřelců (Budweiser Scharfschützenkorps). V zimním semestru sloužily za místo výcviku prostory školy (střelba kapslemi), v semestru letním pak garnizónní střelnice, resp. střelnice měšťanského sboru ostrostřelců na Kapucínské louce (Kapuzinerwiese), tj. dnešní Dlouhé louce. Na závěr školního roku se pravidelně konávala střelba o ceny, při níž se těm nejlepším dostalo čestných odměn.
Bez připomenutí by neměla zůstat ani skutečnost, že žákům byla poskytnuta možnost nabýt praxe ve vydělávání koží a v preparování zvěře, opakovaně pak i možnost absolvovat kurzy chovu a drezury psů. Během roku byli žáci nabádáni k tomu, aby upevňovali a rozšiřovali své přírodovědné a odborné znalosti zakládáním sbírek (pupenů, semen, hmyzu, dřev jehličnatých i listnatých stromů, exponátů požerek hmyzích škůdců, kamenů a půdních vzorků). Bylo žákům učiněno povinností, aby tyto sbírky vedle odborných deníků a náčrtníků, jakož i jiných písemných prací předložili při závěrečné zkoušce.
Praktické výuce sloužily i konkrétní naučné vycházky (exkurze), při nichž byla během 24 let existence škole projevena vůči ní ze strany P.T. panství, průmyslových závodů i soukromých podniků opravdu maximální vstřícnost. Počet celodenních i půldenních exkurzí je přirozeně velmi značný. Z těch delších (až pětidenních) buďtež připomenuty: opakované studijní cesty na schwarzenberské, buquoyské i obecní revíry jižních Čech; dále proběhly obchůzky po knížecích hohenzollernských revírech v Železné Rudě (Eisenstein), po bavorských státních polesích v Bavorském lese (Bayrischer Wald), po lesních majetcích kláštera Schlägl v Horních Rakousích, opakovaně po státních lesích Solné komory (Hallstatt, Gmunden, Ebensee, Offensee, Hallein, Golling atd.); návštěva I. mezinárodní Jagdausstellung ve Vídni roku 1910, spojená s cestou po řece Dunaji a s návštěvou lesů vévody koburského v hornorakouském Greinu, lesů landkraběte von Fürstenberga na jeho panství ve Weitře, klášterních lesů a borkovišť v Admontu atd..
Při všech těchto exkurzích byla hlavní pozornost žáků směřována na botanické, mineralogické, entomologické, z hlediska pěstování lesa, lesního hospodaření a myslivosti významné jevy a žáci při nich dostali příležitost poznat to, co se ve škole naučili, také ve vší názornosti (např. za prohlídek velkých i menších provozů dřevozpracujícího průmyslu, při ukázkách plavení dřeva a voroplavby atd.).
K dalšímu vzdělávání byla žákům k dispozici vedle četby odborných časopisů také školní knihovna o 812 svazcích.
Německá lesnická škola v Budějovicích měla možnost opakovaně přivítat ve svých prostorách veřejné inspekční orgány a také početné hosty. Inspekce školy byla vykonána:
  1. ze strany c.k. ministerstva orby (ministr orby Karl svobodný pán von Giovanelli s c.k. sekčním šéfem baronem Sackenem, c.k. ministr orby rytíř von Pop, sekční rada rytíř von Zimmerauer atd.);
  2. místodržitelství: vrchní lesní rada Anton Bohutinsky, zemský školní inspektor Dr. Sitensky;
  3. ze strany Zemědělské rady Království českého (Landeskulturrat für Böhmen): ředitel lesů a panství Karl Böhm, poslanec Dr. Gustav Schreiner, rada K.M. Herget, lesní rada F. Knotek, lesní rada Karl Hahn atd.;
  4. ze strany Zemského výboru (Landesauschuss): poslanec Karl Adamek;
  5. ze strany kuratoria: starosta Taschek, Adolf Josef Schwarzenberg.
Jako státní inspektor působil na závěr školního roku 1922/1923 ve své funkci pan Ing. Karl Schiman, ministerský rada v Praze.
Na konci své výuky v lesnické škole podrobovali se její žáci po závěrečných ústních a písemných zkouškách absolutoriu na odchodnou (v originále "Abgangsprüfung" - pozn. překl.), konanému zvláštní komisí. Tato komise byla tvořena jedním zástupcem ministerstva zemědělství, jedním zástupcem Zemské kulturní rady a jedním zástupcem kuratoria, ředitelem školy a příslušnými odbornými učiteli. Zkušebními předměty byly:
1. pěstování lesa,
2. ochrana lesa,
3. lesní těžba,
4. nauka o podnikové ekonomice,
5. nižší zeměměřictví,
6. zákonověda a
7. nauka o myslivosti.
Nabytí propouštěcího vysvědčení nahrazovalo čekatelům 2 až 3 zákonem vyžadovaná léta praxe. Poněvadž mnozí ze žáků absolvovali nejméně jednoroční praxi už před vstupem do školy, mohli se po opuštění školy už v nejbližším termínu podrobit nižší státní zkoušce, která se konala u příslušné k tomu zemské správy (Landesverwaltung) či zemské vlády (Landesregierung).
Během 24 let své existence poskytla budějovická lesnická škola odbornou přípravu pro jejich budoucí povolání téměř tisícovce (927) žáků, z nichž se mnozí nacházejí ve vážených a zajištěných postaveních. Poněvadž značná část žáků náležela k méně majetným stavům, je i ze sociálního hlediska třeba uzavření této školy co nejživěji litovat, nehledě ani na to, že rodiny, u nichž byli žáci na byt a stravu, utrpěli zánikem školy materiální ztrátu.
Tuto zprávu nelze ukončit, aniž by bylo vzpomenuto oněch pánů, kteří od otevření školy v roce 1899 až do jejího zrušení náleželi jejímu kuratoriu, resp. jejímu učitelskému sboru. Jsou to pan staropurkmistr (Altbürgmeister) Josef Taschek, pan Dr. Wilhelm Miegl, advokát, a pan Karl Ploner, majitel realit v Budějovicích, kteří působili v kuratoriu po plných 24 let. Pan staropurkmistr Taschek zastával v něm od roku 1901 předsednickou funkci, pan Karl Ploner působil od otevření učiliště jako školní referent. Jmenovaní pánové si získali o založení, udržení a vybavení učiliště velké zásluhy a průběžně pomáhali škole překonávat mnohé těžké situace. Budiž jim na tomto místě vysloven ten nejvroucnější dík. Jejich jména zůstanou s historií německé lesnické školy v Budějovicích natrvalo spojena.
K učitelskému sboru patřili od založení školy až k jejímu uzavření pan Josef Kienzl, odborný učitel (kreslení a psaní) a pan Dr. Siegmund Wotitzky (jako MUDr. Zikmund Wotitzký, narozený 4. listopadu roku 1866 a zemřelý 3. prosince 1942 v Terezíně, figuruje i se snímkem žlutého listu "Todesfallanzeige" mezi obětmi zločinného nacistického holocaustu v dokumentu na webu Holocaust.cz - pozn. překl.), městský a obvodní lékař v Budějovicích (zdravověda). Také jim budiž za jejich věrnou spolupráci i svědomité a úspěšné plnění povinností po celých 24 let poděkováno co nejvroucněji. Ředitelství je přesvědčeno, že si na ně i veškeří jejich žáci uchovají tu nejlepší vzpomínku.
Z ostatních pánů, kteří stáli po mnoho let ve službách dobré věci, třeba uvést tato jména: pan ředitel Rudolf Fenzl (zemřel v roce 1915) po plných 15 let; pan lesmistr Alexander Hahn (zemřel v roce 1922) s přerušením po 20 let a ředitel Rudol Hoschek s přerušením po celých 22 let.
Konečně budiž také všem ostatním pánům, kteří kdy náleželi ke kuratoriu či k učitelskému sboru školy, jakož i všem oněm pánům a veřejným činitelům, kteří škole v jakémkoli ohledu poskytli pomoc či podporu, ještě jednou vysloven co nejsrdečnější dík.
Budějovice, v červnu 1923.
Prof. Rud. Hoschek.

Budweiser Zeitung, 1923, č. 48, s. 1-6

Kus starého Rakouska i s jeho "slovní zásobou"(dobře je to vidět i na dále připojeném textu o vzácných rostlinách budějovického okolí, kde se "rakouská" jména rostlin liší od německých) jako by mizel se vzpomínkou na školu, kterou jistě prošlo tolik její zásluhou nemálo vzdělaných šumavských revírníků přelomu devatenáctého a dvacátého století, v němž zejména, rozuměj v tom minulém už také dvacátém století došlo světovými válkami konce nejprve staré mocnářství a po něm i celá bohatě tak kdysi zalidněná končina někdejší Šumavy. Viz ostatně na totéž téma jako předchozí překlad novinového "podčárníku" i text Vzpomínky na c.k. lesnickou školu v Budějovicích, jímž je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupen Otto Stöber a ve kterém je ředitel Hoschek psán kupodivu Hoscheck, snad aby to znělo ještě němečtěji. Narodil se však jako Rudolf Hošek 8. dubna roku 1876 v Markvarticích, dnes části obce Zubčice, jak se alespoň dočítáme v křestní matrice farní obce Velešín. Jeho otec Vácslav Hošek byl podle zápisu v ní "sluhou při dráze na stanici Velešín u Krumlova". Novorozencův děd z otcovy strany Vojtěch Hošek, podruh v Dasném (Kronfellern) čp. 24, měl za ženu Kateřinu, roz. Holečkovou z Mahouše blízko Němčic, okr. Prachatice. Matka novorozencova Františka byla dcerou Matěje Zýky, domkáře z Mladějovic čp. 60, okr. Strakonice, a jeho ženy Kateřiny, roz. Vaněrovy, také z Mladějovic. Kmotry dítěte se stali "Leopold Swatosch, Gastwirt in Markvatic (!) s manželkou Terezií". Dva dodatečné přípisy na křestním záznamu nás zpravují jednak o svatbě Rudolfově dne 6. května roku 1908 v Budějovicích, jednak o tom, že jeho křestní list byl odeslán dne 6. února roku 1939 do Vídně. Německy psaný záznam českobudějovické oddací matriky uvádí bydliště ženichovo Budweis, Reichstrasse Nro. 12 (od roku 1919 byla Říšská ulice přejmenována na Husovu). Otec ženichův je už v době synovy svatby psán jako "Fiakrist in Budweis". Rudolfova nevěsta Maria byla dcerou Franze Hankowetze, budějovického majitele realit, a jeho ženy Marie, rozené Králové, rovněž z Budějovic. Z manželství vzešli dva synové: starší Rudolf, narozený v Českých Budějovicích dne 1. září roku 1908, se stal lékařem a působil ve třicátých letech v Prachaticích, Českém Krumlově a od roku 1935 i v Brně, načež i podle přípisu v "knize obyvatel" působil přímo jako ministerský komisař (k tomu viz dokument o meziválečné organizaci československého ministerstva zdravotnictví na webu Medvik.cz), mladší syn František, narozený 16. května 1911 rovněž v Českých Budějovicích, byl v roce 1931 ustanoven zatímním odborným učitelem na německé měšťanské škole dívčí v Českých Budějovicích. Známe i podobu, jakou měl Rudolf Hoschek ve dvacátých letech, podle snímku učitelského sboru německého učitelského ústavu ze školního roku 1927/1928, reprodukovaného ve výroční zprávě této školy, z jejíhož svazku o školním roce 1936/1937 se dovídáme, že pan profesor ("skutečným učitelem" byl potvrzen v roce 1906, profesorskou "definitivu nabyl pak roku 1917) byl "auf eigenes Ansuchen", tj. na vlastní žádost přeložen koncem října 1936 "in den dauernden Ruhestand",tj. na trvalý odpočinek. Od 1. září 1938 je odhlášen z Českých Budějovic do Kaplice, která se brzy nato stala součástí nacistické župy Horní Dunaj (Gau Oberdonau). Víme však z českobudějovických "knih obyvatel" svazek E I. s. 259, že Rudolf Hoschek "starší" nakonec zemřel dne 19. června roku 1944 v protektorátních Budějovicích. Z pouhé noticky ve výčtu zesnulých na stránkách listu Budweiser Zeitung se navíc dovídáme, že se tak stalo ve zdejší všeobecné nemocnici. K dokreslení jeho profilu a odborné zdatnosti připojuji ještě překlad textu, kterým dvacet let před svým skonem bezprostředně reagoval na článek Engelberta Dechanta (ten je i s tímto svým článkem v českém přetlumočení samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), vyšlý téhož roku v českobudějovickém německém listě. Jako podnět k další dodnes neutichající rozpravě neztrácí na ceně už proto, je-li takto konfrontován se stejně podnětným hlasem jiným.

Vzácné rostliny budějovického okolí
(Podnět k zamyšlení)

V návaznosti na článek pana Dr. Engelberta Dechanta o vzácných rostlinách okolí Českých Budějovic v čísle 35 tohoto listu budiž zde ještě poznamenáno následující:
Přítel přírody, který má otevřené oči zejména pro floru svého domova, může mezi vzácnými rostlinami v průběhu času rozlišovat tři skupiny. Především jde o ty, které si udržely v krajině své domovské právo odedávna a k nimž ovšem náležejí mnohé rostliny panem Dr. Dechantem
uvedené.
Z řady u nás vzácnějších rostlin buďtež uvedeny ještě následující: olše šedá (Alnus Ivana, německy Grau-Erle či Weiß-Erle) ve dvou exemplářích u Gellertovy papírny (Gellert'sche Papierfabrik); nadmutice bobulnatá (Cucubalus baccifer, německy Taubenkropf či Hühnerbiss) v asi 6 exemplářích na Dlouhé louce (za bližší údaj o stanovišti děkuji panu prof. Weydemu /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./); vrba pětimužná (Salix pentandra, německy Lorbeer-Weide), jejíž jeden exemplář má být podle nepřímého sdělení pana ředitele zdejší reálky Marka znám na Schnarcherově (dnes Sokolském - pozn. překl.) ostrově. Není tam ohrožen právě probíhajícími zemními pracemi? Dal by se snad zachránit několika sazenicemi. Byl by to vděčný úkol a nemalý prospěch pro regionální bádání, kdyby mohl být sestaven co možno nejúplnější soupis vzácnějších rostlin s údaji o jejich stanovištích a době květu. V úvahu by mohla přicházet zřetelně ohraničená Budějovická pánev (Budweiser Ebene) s obklopujícími ji výšinami. Mohly by přitom být užity už existující soupisy starší, např. ten vyhotovený páterem Mardetschlägerem (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), podrobeny zkoumavé revizi a doplnění (o Mardetschlägerově seznamu viz Budweiser Zeitung z 22. června roku 1921, jeho originál se nachází v majetku pana prof. Weydeho /podle Österreichisches Biographisches Lexikon vyšel Mardetschlägerův text Beitrag zur Flora des Budweiser Kreises in Böhmen roku 1869 v 19. ročníku časopisu Lotos - pozn. překl./). Nějaký příliš přesný a důkladný údaj o stanovišti by ovšem mohl, poněvadž jde o vzácnější rostliny v okolí města s množstvím škol, vést k obavě, že přiláká příliš nežádoucích "interesentů".
Bezohledným vyhlazením či odnětím příhodných životních podmínek zmizely četné rostlinné druhy často během doby relativně krátké. Tím docházíme ke druhé skupině rostlin, o nichž má být řeč. Tak se na západní přístavbě Staroměstského hřbitova (Altstädter Friedhof) vyskytoval ve značném množství u nás vzácný blín černý (Hyoscyamus niger, německy Schwarzes Bilsenkraut). Už několik let není tam po něm stopy. Stejně tak postrádáme na louce mezi někdejší Lannovou pilou (Lannasche Brettsäge) a Rožnovem (Strodenitz) svého času tak hojně tam rostoucí kosatec sibiřský (Iris sibirica, německy Sibirische Schwertlilie či Wiesen-Schwertlilie) a pryskyřník velký (Ranunculus lingua, německy Großer Hahnenfuß). Jen kuklík prostřední (Geum intermedium, německy Nelkenwurz Bastard) je tam ještě k vidění. Když před asi 35 lety (tj. někdy v roce 1889 - pozn. překl.) stál ještě pilíř železničního mostu na levém břehu Vltavy (Moldau) mezi dvěma rybníky, vyskytovaly se na jejich březích dvě rostliny, které po zavezení obou těch rybníků z flory budějovického okolí zcela zmizely: nádherná purpurově rudá mochna bahenní (Comarum palustre či Potentilla palustris, německy Sumpf-Blutauge) a elegantní, až jeden metr vysoký šmel okoličnatý (Butomus umbellatus, německy Schwanenblume, Blumenbinse či Wasserviole). Témuž osudu jde vstříc také míčovka kulkonosná (Pilularia globulifera, německy Gewöhnliche Pillenfarn či Kugel-Pillenfarn /Hoschek ovšem uvádí označení "Pillenkraut" - pozn. překl./), která při nízkém stavu vody bývá k vidění v mrtvém rameni Vltavy za Staroměstským hřbitovem, poněvadž to staré říční koryto bude při právě probíhající regulaci Vltavy zavezeno. Shora zmíněný soupis by snad mohl později dojít i k závěru, které rostliny by v našem okolí našly jim příhodná stanoviště a dokázaly by tu znovu zdomácnět. Starší Budějovičané si snad ještě vzpomenou na morušovníky bílé (Morus alba, německy Weisse Maulbeere), stávající u Dlouhého mostu (Lange Brücke) před Bělohlávkovým dvorem (Bělohlawek'sche Hof), stromy každoročně ověšené plody a k naší veliké lítosti pokácené pravděpodobně jen proto, aby nezacláněly pohledu z oken blízkých budov. Několik morušovníků dosud stojí v zahradě kněžského semináře (v originále "im Garten der Seminärkirche" - pozn. překl.). O vzácnějších stromech, nacházejících se v zahradách a parcích města nemá být však na tomto místě řeč.
To, že se rostlinný svět nějakého ohraničeného území nemusí jen decimovat, nýbrž že ho lze naopak obohatit novými druhy, byť často i bez lidského přispění, vidíme právě na panem Dr. Dechantem uvedeném případu řezana pilolistého (Stratiotes aloides, dříve zvaný řezan aloesovitý, německy Wasserschere, Krebsscheere, Wasseraloe, Wassersäge či Sichelkohl), plovoucí, napůl ponořené vodní rostliny, která se svými do růžice uspořádanými, na okrajích ostnatě ozubenými listy (proto "Wasseraloe", tj. "vodní aloe" /a proto jistě i české označení "řezan pilolistý" - pozn. překl./) velice dobře hodí do akvárií. V severním Německu se (podle Mönkemayera) vyskytuje v takovém množství, že je tam užívána jako krmivo pro prasata. Vedle Dunaje by tedy přicházelo v úvahu i tato oblast jako země původu. Jedna rostlina s řezanem pilolistým příbuzná a zároveň i vzorný zástupce třetí skupiny rostlin, tj. té z jiných oblastí u nás zdomácnělých, je vodní mor kanadský (Elodea canadensis, německy Kanadische Wasserpest), masově se vyskytující v téměř všech našich tůních, příkopech a rybnících s dlouhou tenkou lodyhou, která je hustě pokryta vždy po třech ve stejné výši přisedlých lístcích. Tato rostlina, která hodně přispívá k obohacování vody kyslíkem, pochází z Kanady a byla před 90 lety (tj. někdy ve třicátých letech 19. století - pozn. překl.) poprvé zpozorována v Irsku, odkud se rozšířila téměř po celé Evropě. My však chceme hovořit jen o některých u nás vzácněji se vyskytujících rostlinách, k nám zavlečených. Tak je to zejména na železničním náspu tratě na Linec naproti vojenskému hřbitovu rostoucí rýt barvířský (Reseda luteola, německy Färber-Wau či Färber-Resede /Hoschek ovšem užívá označení "Wilde Reseda oder Wau" - pozn. překl./). Jinak se v širším okolí nikde nenalézá. Poněvadž je však příkladnou potravou včel, dá se předpokládat, že tu bylo jeho semeno před nějakými 25 lety (od té doby zde rostlinu pozoroval pisatel těchto řádků) rozeseto včelařícím železničním hlídačem. Máme tedy ve vlastních rukou možnost v rámci možností (v originále "innerhalb gewisser Möglichkeitsgrenzen" - pozn. překl.) ať už semeny či jinými částmi rostliny přispět u nás ke zdomácnění nových rostlin, což ovšem vždy nedochází kýženého zdaru. Když jsem byl ještě horlivým "schöningeriánem" (v originále "eifriger ,Schöningerian'", česky by se dalo říci "Kleťař" - pozn. překl.), rozséval jsem po celé dva roky (vždycky plnou hrstí) mnou samým nashromážděná, tedy dosud klíčivá semena čemeřice černé (Helleborus niger, německy Schneerose, Christrose či Weihnachtsrose /Hoschek ovšem uvádí označení "schwarze Nießwurz" - pozn. překl.), oné krásné alpské květiny, která už v lednu otevírá své velké bílé kalichy, na místech k tomu příhodných, avšak bez jakéhokoli úspěchu. Naproti tomu se čemeřici už po více než deset let docela dobře daří na školní zahradě německého učitelského ústavu, kam jsem několik oddenků přesadil, aniž bych snad půdu vápnil. Některé oddenky pěnišníku chlupatého (Rhododendron hirsutum, německy Bewimperte Alpenrose /Hoschek užívá označení "behaarte Alpenrose" - pozn. překl./), které jsem svého času na Kleti vysadil, vzešly velmi pěkně a nesly i květy, než byly po 3 letech pravděpodobně nějakým milovníkem květin i s kořeny vyrýpnuty a odstraněny. V širokých kruzích jako přítel přírody známý zesnulý ředitel měšťanské školy Goldmann vysadil před válkou (rozuměj před první světovou válkou - pozn. překl.) s velikou námahou na hřebeni zmíněné hory (i Josef Sobischek, zastoupený samostatně svým textem o Kleti na webových stranách Kohoutího kříže, připomíná ředitele Josefa Goldmanna /1857-1921/, rodáka z Vídně a švagra významného archiváře Karla Köpla, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže /Goldmannův nekrolog a záznam z českobudějovické úmrtní matriky viz obrazová příloha/, jako "nesrovnatelného obdivovatele kleťského vrcholu" - pozn. překl.) vysadil početné druhy čeledě lomikamenovitých (Saxifragaceae, německy Steinbrechgewächse) a tlusticovitých (Crassulaceae, německy Dickblattgewächse), aby se tu pokusil o jejich rozšíření. Všechny však, pravděpodobně proto, že byly vysazeny blízko cestě, zmizely, až na lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis, německy Schneesteinbrech), který jsem tam našel ještě loni.
Více štěstí mělo schwarzenberské lesní ředitelství v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) s vysazením a pěstěním lupiny úzkolisté (Lupinus angifolius, německy Blaue Lupine či Schmalblättrige Lupine /Hoschek ovšem používá označení "blaue Wolfsbohne" - pozn. překl./) na svazích Kletě směrem k Červenému Dvoru (v originále "auf der Rotenhofer Seite des Schöningers" - pozn. překl.), která tam skvěle prospívá a rychle se šíří. Tato až jeden metr vysoká motýlokvětá rostlina nepovznáší jen krásu lesa, nýbrž je i skvělou potravou zvěře a se svými hlubokými kořeny a schopností shromažďovat dusík i prvotřídním vylepšovatelem půdy. Velký hospodářský význam mají i pokusy o vysazování a pěstění lesnicky přínosných, většinou ze severní Ameriky pocházejících druhů dřevin, ať už s ohledem na jejich schopnost přizpůsobení a výnosnost či na jejich přispění ke kráse lesa.
Tak se setkáváme u Dobré Vody s většími skupinami borovice Banksovy (Pinus Banksiana, německy Banks-Kiefer) s hustým, tuhým, jasně zeleným jehličím. Není nijak zvlášť vysoká, nemá však snad téměř žádné nároky na půdu. Podél železničního náspu poblíž rybníka Bezdrev (Bezdrewer Teich), také mezi Hosínem (Hosin) a Zámostím (Zamost) nachází se porosty borovice vejmutovky (Pinus strobus, německy Weyhmout-Kiefer či Strob) se svým jemným, po 5 ve svazečcích rostoucím jehličím a dlouhými převislými šiškami. Některé exempláře jedle obrovské (Abies grandis, německy Küsten-Tanne či Riesen-Tanne /Hoschek uvádí označení "kalifornische Tanne" - pozn. překl./) stojí na svazích Kletě vůči Křemži (v originále "auf der Kremser Seite des Schöningers" - pozn. překl.). Strom s jehličím střídavě dlouhým a krátkým ve své vlasti dosahuje výšky až 80 metrů. Dále stojí za zmínku: borovice černá rakouská (Pinus laricio austriaca, německy Schwarzkiefer) s dlouhým temně zeleným jehličím za Vidovem (Wiederpolen), borovice přímořská (Pinus maritima či Pinus pinaster, německy See-Kiefer, Bordeaux-Kiefer či Seestrand-Kiefer) v několika exemplářích v lese U Hada (Haiderwald) blízko vojenské střelnice, douglaska (Pseudotsuga menziesi či Douglasia, německy Douglasie /Hoschek uvádí označení "Douglas-Tanne" - pozn. překl./) s velmi aromatickým jehličím a převislými šiškami, jinak podobnými jedlovým v revíru Borek u Hluboké nad Vltavou (Frauenberg). Bohužel bývaly její větve právě pro nápadné šišky olamovány a v Piaristické ulici nabízeny k prodeji. Nádherný exemplář tohoto jehličnanu, druhově někde mezi smrkem a jedlí, stojí v bočním klášterním dvoře ve Zlaté Koruně (Goldenkron). Tamtéž, stejně jako při nádraží Velešín (Welleschin) a také v poměrně vysoko položené vsi Netřebice (Netrobitz) nacházíme kaštanovník setý či jedlý (Castanea sativa, německy Edelkastanie či Esskastanie /Hoschek užívá označení "eßbare Kastanie" - pozn. překl./), jehož plody zůstávají ovšem jen malých rozměrů. Jednotlivě je k vidění smrk sitka (Picea sitchensis, německy Sitka-Fichte), jehož drobné, tuhé a ostré jehličí chrání strom před okusem zvěře a který pro svou odolnost vůči mrazu i v drsných a vlhkých polohách by jednou mohl místy vytlačit náš domácí smrk. Kdo by byl např. tušil, že dub červený (Quercus rubra, německy Roteiche či Amerikanische Spitzeiche), jehož červenohnědé listoví na podzim tak těší náš zrak, dostal se z Ameriky do Evropy teprve v 18. století? Zesnulá městský lesmistr Alexander Hahn vysadil v lese U Hada plochu zhruba jednoho aru rozličnými cizokrajnými jehličnany, mezi nimiž byl zastoupen i cedr libanonský (Cedrus libani, německy Libanon-Zeder), aby dále pozoroval zdejší růst těchto druhů dřevin. Poněvadž jsou tyto stromy ještě malé, sotva 10 let staré, nelze tu přesněji uvést jejich stanoviště.
Nezůstaniž beze zmínky, že setí semen by se mělo dít opatrně a botanický zájem ani hospodářské důsledky by nikdy neměly být spouštěny ze zřetele (viz ondatra pižmová /obavy z hospodářských škod, které by rozšíření ondatry přineslo, se v zásadě nepotvrdily, přesto bylo zvíře téměř vyhubeno - pozn. překl./). Tak se dá najít prostřed louky, ležící mezi židovským hřbitovem a dvorem Světlík (Swietlikhof), na malé ploše vedle nevinného hořce panonského (Gentiana pannonica, německy Ostalpen-Enzian, Pannonischer Enzian či Ungarischer Enzian) také jedovatý ocún jesenní (Colchicum autumnale, německy Herbst-Zeitlose), který tam byl zřejmě vyset, přestože se velmi rychle šíří a je nezvykle škodlivým lučním plevelem, který se jen velmi obtížně hubí.
Založením katastru (tj. rejstříku či seznamu - pozn. překl.) rostlin, by mohl být rostlinný svět, nakolik se týká rostlin u nás vzácnějších, veden v užitečné "evidenci".
Snad vzbudí předešlé řádky u naší vlastivědné obce přátelskou pozornost.

Budweiser Zeitung, 1924, č. 38, s. 1-3

- - - - -
* Markvartice, Zubčice /Velešín / České Budějovice / Kaplice / † České Budějovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko