logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALBERT ILG

Z umělecké topografie schwarzenberských majetků v jižních Čechách

Poznámka úvodem
Podnětem k realizaci těchto textů se stalo uplynulého léta 1889 jejich autorovi pozvání, kterého se mu dostalo od Jeho Jasnosti pana knížete Adolfa zu Schwarzenberg do několika jeho majetků, ležících v jižních Čechách. Živý umělecký smysl, který mi poskytl v knížecí rodině příležitost k mnoha stejně tak příjemným jako poučným studiím o rozličných artefaktech opatrovaných ve vídeňském paláci, je mi i v mnoha starobylých památkách na rozsáhlých teritoriích schwarzenberských zboží neustálým pramenem uspokojení a zaměstnání a tak se zrodila myšlenka učinit tuto pestrou plnost vzácných pozůstatků minulosti podrobněji známou i odborníkovi, láskyhodný záměr, za který děkuji opravdu šťastnému pobytu v oněch končinách. Jeho Jasnost panující kníže, trvale zaneprázdněný vyhledáváním, údržbou a opravami starých objektů, výtvarně cítící patron svých kostelů, reprezentuje dnes stále vzácnější lásku k umění, stejně potěšitelnou v praktickém ohledu, jak ji má někdejší žačka, princezna Marie, s horlivostí věnovala oblasti historickému výkladu, o čemž podalo dostatečné svědectví její vydařené pojednání o zámku Kurzweil (tj. Kratochvíle - pozn. překl.) v Mittheilungen der k.k. Central-Comission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale (tj. ve zprávách Ústřední komise pro výzkum a uchování uměleckých a historických památek). S natolik zainteresovanými vlastníky tak skvostného bohatství krás minulých věků činit pozorování a úvahy, vyměňovat si názory a badatelsky pracovat, muselo být příteli tohoto studia obzvláštím požitkem.
Když jsem doma posléze znova přehlédl své početné, během těch feriálních pobytů na knížecích zámcích učiněné poznámky, došel jsem k domnění, že je v nich obsaženo mnoho nového, co stojí za poznání; osmělil jsem se věřit, že by jejich uveřejnění nemuselo být nevítáno i širšímu okruhu přátel starožitností. V tom mne posílila další úvaha, že totiž právě končiny, o kterých je řeč, byly pojednány v topografické a uměleckohistorické literatuře až dosud velice nedostatečně; má sdělění bohatě doplňují to, co je k dispozici, jakkoli ten předmět nemohou vyčerpat, poněvadž objekty jako Prachatice, Hluboká (Frauenberg), Krumlov atd. by nabízely látku k samostatným monografiím. V každém případě je práce mnou předkládaná o této části jižních Čech tou nejdůkladnější a může se stát pobídkou k dalším výzkumům (jejich výsledkem se opravdu stala v dalších desetiletích místy dvojjazyčná edice Soupisů památek - pozn. překl.). Nemohu opomenout vyjádření svého nejlepšího díku zdatnému odborníkovi, který mi na přání knížete svými rozsáhlými místními znalostmi ulehčil mnohé zkoumání, panu knížecímu inženýru Janu Sedláčkovi (v originále Johann Sedláček, je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Krumlově (Krumau). Následně jsou popisovaná místa uvedena v pořadí, jak jsem je navštívil (můj překlad uvádí jen úplný výčet místních jmen ve znění originálu, byť i chybném, z textů k nim volím k překladu, jakkoli by si ho zasloužily rozhodně všechny a některé zvláště, jen ty, týkající se tří míst dnes už zaniklých - pozn. překl.).
Libějice
Lomec
Netolic
Kurzweil (Katochvile)
Groß-Blanic (Blanice-velké)
Prachatitz (Prachatic)
Alt-Prachatitz
Ohrad (Wohrad)
Frauenberg (Hluboká)
Krumlov (Krumau)
Goldenkron (Zlatá Koruna)
Gojau (auch Kojau Kájov)
Polletitz (Boletitz, Boletice)
Rothenhof (Červený dvur)
Kalsching (Chwalcin)
Andreasberg
(osada i s kostelem srovnána se zemí pod jménem Ondřejov jako součást vojenského prostoru Boletice - pozn. překl.)
Kostel této vysoce položené osady dal zřídit teprve kníže Adam Franz zu Schwarzenberg, jehož manželka, kněžna Eleonore Amalie, položila ke stavbě dne 27. července 1728 základní kámen; presbyterium (kněžiště - pozn. překl.) bylo dokončeno už v listopadu téhož roku, zbytek pak dokončen v den 2. července roku 1729, vše ke cti Navštívení Panny Marie, sv. Josefa a Ondřeje (v originále "zu Ehren Mariae Heimsuchung, St. Joseph und Andreas" - pozn. překl.). Boží dům je jednoduchá barokní stavba, určená zřejmě k vnitřní freskové výzdobě, k níž ovšem už nedošlo.
Nikoli ta prostá architektura je však tím, kvůli čemu kostel připomínám, nýbrž obrazy obou postranních oltářů, - přičemž onen na oltáři hlavním je bez větší hodnoty. Listinně je doloženo, že Daniel Gran (1694-1757 - pozn. překl.), velký mistr a hlavní malíř ve službách knížecího domu, byl v roce 1729 pověřen "für Andreasberg 'mehrere' Altarbilder zu malen" (tj. "aby namaloval hned 'vícero' obrazů pro Ondřejov" - pozn. překl.), jak o tom svědčí Anton Mörath (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Monatsblatt des Alterthum-Vereines zu Wien, 1889, s. 53. Na přání Jeho Jasnosti jsem dotyčná díla na bočních oltářích, tj. obrazy sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého, prozkoumal a uznal za výtečná díla mistrova (snad alespoň některé z nich je po zániku Ondřejova a jeho kostela dodnes uchováno v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě - pozn. překl.). Říká se, že i pro hlavní oltář byl vyhotoven obraz od něho (rozuměj od Grana - pozn. překl.), byl však údajně příliš velkých rozměrů a došlo k jeho odstranění (a možná k náhradě nehodnotnou kopií - pozn. překl.). Oba zmíněné obrazy mají převýšený oválný formát a jsou to "Kniestücke" (tj. "podobizny po kolena" - pozn. překl.), vysoce ušlechtilé prosté kompozice, zejména sv. Josef s nahým Jezulátkem v krásném klasickém duchu (v originále "im Geist einer schönen Antike" - pozn. překl.) je zduchovnělým výrazem svatého otcovského živitele nadmíru velkým a ideálním (v originále "der durchgeistigte Ausdruck des heil. Nährvaters überaus groß und ideal" - pozn. překl.). Sv. Jan Nepomucký se jeví neméně vznešeným, zvláště svou hlavou přímo básnicky cítěnou. Pro příběh uměleckého vývoje autorova je však opravdu pozoruhodná zejména ona hlava Josefova, poněvadž zcela odpovídá typu, jaký kdysi vytvořil Carlo Maratta (1625-1713, dvorní papežský malíř italského baroka - pozn. překl.), jehož jsem už dříve rozpoznal jako nejvýznamnější příklad našeho Rakušana (rozuměj Grana - pozn. překl.). - Sakristie chová jeden kalich se značkou M.M., tj. zlatnické rodiny Mannlichovy v Augšpurku (Augsburg), z 18. století, jakož i barokní monstranci s falešnými drahokamy.
Pozn. Dne 22. června 1728 bylo Anně Marii Schwarzmannové (v originále "Schwarzmanin" - pozn. překl.) ve Vídni vyplaceno 67 zlatých "vor eine goldene Platen per 12 Ducaten schwer, welche Ihre Durchlaucht allen Fleißes zum grundsteinlegen bey der newen Andreasberger Kirchen stechen lassen und dahin abschicken" (tj. "za zlatou desku 12 dukátů těžkou, na kterou Jeho Jasnost s veškerou pílí dala vyrýt /nápis/ k položení základního kamene nového ondřejovského kostela a tam poslat" - pozn. překl.).
K položení základního kamene došlo, jak už zmíněno, dne 27. července 1728 kněžnou Eleonore Amalií zu Schwarzenberg. Monstrance, kalich a ciborium (tj. nádoba na hostie - pozn. překl.) dal kníže Adam Franz zu Schwarzenberg zakoupit dne 23. února 1728 u klenotnické firmy "Rauner und Münich" ve Vídni. Jak známo, bylo tehdy v tamním prodeji obzvláště mnoho augšpurské zlatnické práce.
Dne 26. března 1729 byly pak na příkaz knížete z Vídně odeslány rozličné "Kirchenornaten nacher Crumau in den Andreasberger Kirchen" (tj. "kostelní ornáty do Krumlova a dál později do ondřejovského kostela" - pozn. překl.).
Ogfolderhaid (Jablonec) (osada i s kostelem srovnána se zemí jako součást vojenského prostoru Boletice - pozn. překl.)
Střízlivá kostelní stavba z josefinské doby (rok 1789), jinak ničím nezajímavá.
Stein (Polna)
Ottau (Zaton)
Rosenberg
Hohenfurt
Kienberg
Heuraffl (na Vejtoně)
St. Thoma
Friedberg (Frimburk)
Unter-Wuldau (Vltavice dolné)
(osada i s kostelem téměř úplně zanikla zatopením vodami Lipenského přehradního jezera - pozn. překl.)
Ačkoli tu už koncem 14. století existoval kostel sv. Linharta, nacházejí se tu pozůstatky středověku jen poskrovnu. Současnou budovu kostela dal zřídit kníže Joseph zu Schwarzenberg teprve roku 1767, a to značně velkou a pěknou, bez uměleckého výrazu ovšem. Významným pozůstatkem někdejšího stavu je jen gotický portál, vsazený dnes ve zdi hřbitova obklopujícího kostel, velmi podobný onomu ze Zátoně (v originále "Ottau" - pozn. překl.)) a Přední Výtoně (v originále "Heuraffl" - pozn. překl.), s kanelováním (v originále "mit Verstäbungen" - pozn. překl.). Zřejmě to byl starý portál kostela, jen dnes zůstavený na jiném místě. Také věž, na dvou svých spodních patrech ještě goticky lemovaná, je starší nežli kostel z roku 1767 a mariánská kaple připojená v podobě příčného ramene by měla podle svých architektonických znak být zbudována už někdy v 17. století. Na jednom z postranních oltářů je obraz svatých 14 pomocníků zajímavý tím, že pod jejich nebeskými postavami vymalován pohled na osadu s někdejším jejím kostelem. Při vchodu do kostela stojí kamenná schránka na milodary (v originále "ein steinernes Opferstock" - pozn. překl.) ze 17. století s nápisem. V sakristii jsem viděl cínové lavabo (tj. obřadní umyvadlo na ruce - pozn. překl.), nahoře se třemi volně zpracovanými tepanými listy, 17. století, zdobený pozlacený stříbrný kalich tepané práce v rokokovém slohu, jeden pacifikál (církevní relikviář v podobě menšího zdobeného kříže, obsahující v zasklené skříňce malou částečku ostatků svatých, používaný při slavné mši a podávaný věřícím k políbení - pozn. překl.) s relikviemi patrona kostela, 18. století, konečně malý stříbrný pyxis (schránka na vonné masti, opatřená víčkem - pozn. překl.) s rytinami, datovaná rokem 1683, okrouhlého tvaru. - Na náměstí (Dolní Vltavice byla městysem už od roku 1350, 1669 byla na městys povýšena opětovně - pozn. překl.) žulový pranýř ze 17. století.
Höritz (Hořice)

P.S. Práce "Kunsttopographische Mittheilungen aus den fürstl. Schwarzenbergischen Besitzungen in Südböhmen" vyšla ve Vídni roku 1891 a byla, jak autor sám podrobněji zmiňuje v úvodu, výsledkem jeho jihočeských a šumavských pobytů na zdejší schwarzenberské državě dva roky předtím. Aktuálně z nich ostatně vytěžil pro renomovaný vídeňský list "Die Presse" cyklus fejetonů "Aus dem südlichen Böhmen", publikovaný v č. 212, 214, 216 a 217 z počátku měsíce srpna 1889 - následující úryvek je překladem posledního odstavce celého jejich textu.

V nejhlubším osamění nekonečných lesů...

V nejhlubším osamění nekonečných lesů, na výrazném hřebeni vrchu (rozuměj Tomášský vrch /Thomasberg/, 1053 m - pozn. překl.) při jižní hranici království (rozuměj Království českého - pozn. překl.) zvedá se půvabný gotický kostelík Svatý Tomáš (Sankt Thoma) vysoko nad městečkem Frymburk (Friedberg). Docela příjemně zařízený lovecký dům knížete stojí nedaleko domu božího; bylo to pohodlné místo k oddechu. Zjitra se tu otevíral daleký výhled k jihu. Dlouhý protáhlý pás mlhy, táhnoucí se od západu k východu, naznačoval běh Dunaje (Donau) tam v dálce, nad ním však vystupovaly z par horské vrcholy Alp, od Schneebergu přes Oetscher, Hochschwab, Dachstein a Traunstein na západě. Myslivnu obklopuje krásná zahrada, kde se protěži a rododendronu, pěstovaným tu jako cizinci, dobře daří. Široko daleko kolem se prostírá mlčelivá samota a pustina, jakoby odloučená ode všeho světa a kultury, ale v té ztracené odlehlosti zdravily mne v jadrně ryzích rytinách Albrechta Dürera a Lucase van Leydena na stěnách komnat loveckého pána opět ta nejušlechtilejší výtvarná kultura a výsostný umělecký výraz. Brzy nato šla má cesta vstříc strmým alpským hrotům, které sem do Svatého Tomáše kynuly pozdravem od jihu; Na to krásné místečko české země (v originále "Fleckchen böhmischer Erde" - pozn. překl.) zůstane mi však už provždy přátelsky vlídná upomínka.


Die Presse, 9. 8. 1889, s. 2

Umělecký historik Albert Ilg se narodil ve Vídni 11. října 1847 a v metropoli na Dunaji i skonal ani ne padesátiletý 28. listopadu roku 1896. Na vídeňské univerzitě studoval nejprve germanistiku, poté u Rudolfa Eitelbergera von Edelberg (1817-1885), rodáka z Olomouce, dějiny umění. Eitelberger, prvý vůbec ordinarius dějin umění na rakouské Alma mater, proslul jako zakladatel "vídeňské školy" tohoto vědního oboru (Wiener Schule der Kunstgeschichte). Roku 1871 se Ilg stal oficiálem Rakouského muzea pro umění a průmysl, jehož byl jeho učitel iniciátorem a prvním ředitelem (dnes nese instituce název Rakouské muzeum užitého umění), už rok nato docentem pro dějiny umění na škole uměleckých řemesel při právě zmíněném muzeu, kde působil od roku 1873 jako kustos a od roku 1884 jako ředitel sbírek zbraní a uměleckoprůmyslových předmětů. V roce 1891 byl jmenován vládním radou. Mnoho jeho prací se obíralo uměním baroka, které se v jeho době poprvé přiřadilo jako uznávané pole výzkumu ostatním klasickým slohům. Nebyla to tedy rozhodně osobnost pominutelná, kterou si "šumavské" kníže schwarzenberské vyvolilo k posouzení svých uměleckohistorických pokladů. To Ilgovou zásluhou vešla jednak jihočeská doména do skutečně evropské topografie výtvarného umění (předchůdcem mu ovšem bylo i romanticky a "novogoticky" ještě zaměřené dílo Bernharda Gruebera, zastoupeného ovšem rovněž na webových stranách Kohoutího kříže), jednak se veškeré jeho vědění opíralo o pramenné podklady, které ve Vídni vydával v Eitelbergerem založené edici "Quellenschriften zur Kunstgeschichte". Ne, nic nezaniká pod takovýma očima.

- - - - -
* Vídeň (A) / Ondřejov / Jablonec / Dolní Vltavice / Svatý Tomáš / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1891) jeho práce
Arkýř v Českém Krumlově na kresbě, signované Karlem Liebscherem, z Ilgovy knihy
Záznam o jeho narození...
... a úmrtí v matrice vídeňské farnosti Wieden

zobrazit všechny přílohy

TOPlist