Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRIEDRICH JAKSCH-BODENREUTH

Budějovice!
Pozdrav z ciziny

Říkají, žes město chudé na krásu. A přece - jak zvláštní: když procházím tvými ulicemi ve snu, jako bych putoval krásou samou - jsi mi zahradou, v níž po paměti natrhám tisíce pestrých květů. Už z tvého jména jako bych slyšel dětskou vzpomínku.
Když jsem jako chlapec v těch blaženě bláhových hrách běhával podloubím tvého rozlehlého náměstí a k Samsonově kašně uprostřed něho, abych obdivoval hrozivou sílu olbříma v zápasu se lvem, asi jsem se tenkrát dotkl nohou bludného kamene, který tu tkví v dlažbě jako zaklet temnou silou. Teď mne jeho kouzlo nutí vždy znovu se k tobě vracet zpět.
Tak tajně v duchu přilétám a snáším se častokrát i za noci do tvých úzkých starých uliček, na omšelé věže v hradbách s drolící se omítkou a z každého tvého kouta mi znějí vstříc staré pověsti a hrůzostrašné příběhy se derou z temného pavučí zašlých časů. Noc zhluboka přede a duše hledá, jak se vymanit z neurčité tísně. Tu se rozlehne důvěrně známý hlas věžného, zažehnávající z tvé Černé věže dávnou průpovědí jako ochrannou paží všechny síly temnoty. To jí vstříc letí vykoupená duše budějovického dítěte. Tam kdesi u nebe mezi věžními zvony jí lze i spočinout, než se za horami rozhoří ráno a vnoří se do vln Vltavy. První paprsky slunce se rozřeřaví v jejím proudu a ona tě obejme jako kovová spona, pojící milované město voňavými lukami až s obzorem, na němž stojí horské hřebeny jako šumavská stráž.
Jsi prý město chudé na krásu, říká se: jde však z tebe záře, jakou dokáže vydat pouze slovo domov.
Říká se, že ani slávou nijak neoplýváš - neznějí hlučné písně na tvou počest a světu jsou jaksi utajeny tvé činy. Ty však neseš v tiché, už svou podstatou nesdělitelné a nevýslovné cti svůj štít, do třpytu obroušený meči nepřátel. Pyšně se k tobě znám, vždy věrné, allzeyt getreue, když stojím u tvých bran. Svůj pozdrav, svou modlitbu za tebe kladu ti do křídel za hlaholu ranních zvonů.
Jsem od tebe daleko - chlapecká noha se však kdysi dotkla budějovického bludného kamene.
Domove! Jen vyslovím to slovo a je mi, jako bych se zhluboka nadechl.
Kdesi ve mně se však zahryzla tichá závist: vždyť jen být opravdu doma znamená žít i v lásce.

Der Knecht Čeledín

Er hat den Rücken, schwer von Fechsen,
Breit liegen lassen auf dem Raine.
Die Fäuste schob er ab, wie Steine
Zum Sonnen für die grünen Echsen.

Am Karren döst der nasse Gaul.
Die Pfeife stirbt im faulen Maul.
Da oben geht zwei Wolken.
Heut morgen war di Kalbin tot.
Jetzt richten sie zuhaus das Brot.
Die Kühe sind gemolken.

Die Magd hat Hüften wie ein Schragen.
Sie könnte sieben Kinder tragen,
Doch hat sie nur ein Hemde.
Man pflügt und eggt zehn Morgen aus
Und kommt nie zu einem Haus.
Dort hinten winkt die Fremde.

Doch eine Kette ist die Plag.
Auch Wächter braucht der Acker, und
Man ist schon wie ein treuer Hund.
Und morgen wird ein heißer Tag.

Na hřbetě leží, žněmi znavený,
v celé své délce na zelené mezi.
Rozevře pěst, ve které slunce vězí,
jak ještěrka se hřeje v kamení.

Zpocený kůň i vstoje spí.
Fajka ti zhasne na záspí.
Nebem jde oblak dvojí.
Jalůvka pošla, to je věc.
Na nový chleba žehne pec.
A krávy už se dojí.

Děvečka, v kyčlích jako štít,
by sedm dětí mohla mít
a jenom ústrk sklízí.
Oráš a vláčíš, jen se dřeš,
k vlastnímu nikdy nepřijdeš,
pořád jsi jako cizí.

Aťsi soužení kyne jen:
polím je třeba věrná stráž
a službu psí už konat znáš.
Zítra bude zas horký den.

Des Waldes Widerhall, s. 28

Vor der Kartoffelschüssel Nad mísou brambor

Die Mutter stellt in unseren Kreis die Schüssel.
Der Ahn stemmt sich empor an Stock und Knauf.
Sein Wink sperrt, schwerer alter Schlüssel,
Die rostigen Laden unserer Fäuste auf.

Zum Händefalten muss man sie verschrauben,
Es knackt ein Finger wie ein alter Ast.
Man denkt an Pflug und Schweiß und Atemschnauben
Und sagt: Herr Jesus, komm, sei unser Gast.

Matka mezi nás mísu postavila.
Děd vztyčí se pak zpříma o holi.
Jeho pokyn jako klíč, temná síla,
sevření našich pěstí povolí.

V sepnutých rukou rezitých jak z plechu
jak stará větev lupne suchá kost.
Myslíš na pluh, pot, sípot jeho dechu,
v němž řekne: Buď, Kriste Pane, náš host.

Des Waldes Widerhall, s. 28

Der Vater spricht Otec mluví

Die Zeit geht hin.
Nichts geht an uns vorbei.
Hunger, Pest, Hussitenritte,
Karbatschen ungarischen Panduren,
Versailles!
Alles waren doch bloß Schritte
Von etwas Nahendem!

Čas jde dál.
Nic nás tu neminulo.
Hlad, mor, ni spanilé jízdy
či důtky uherských pandurů,
Versailles!
To všechno byly jen kroky
čehosi, co se blíží!

Budweiser Zeitung, 1944, č. 24, s. 10

Die Ahnen Předkové

Unter dem Acker hatten die alten toten
Bauern die Brüste offen für die Saat.
Sie reifen in den Halmen hin zur Mahd
Und bringen sich zum Opfer in den Broten.
Sie stehn am Brunnen, rauschen in den Bäumen
Sehn aus den Zweigen in ein fernes Land
Und haben in den Wiegen, mit den Träumen
des Kinds das alte Heimweh in der Hand.

Pod oranicí, tam leží mrtví staří
sedláci, hruď pod brázdou ku setí.
Do klasů ženou, do zrn na mletí
a v pecnech chleba se pak statku daří.
U studen stojí, šumí v korunách
stromů, z nichž zří větvemi do daleka,
v kolébkách vnuků, v dětí teplých snách
stesk po půdě jim uplývá jak řeka.

Budweiser Zeitung, 1944, č. 24, s. 10

Und kommt erst die Zeit Ten čas teprve přijde

Gott wird die Pendel seiner Uhren
Einmal auch unserem Volk in die Fäuste legen,
Und sie werden in weißen Tagen
Mit hellen Schlägen
Eine heiße Stunde aus den Glocken schlagen.
Wir müssen nur treu sein, wie die Aecker sind,
Und stark und schweigsam wie die Berge tragen.
Vielleicht bist du dann schon bei mir, mein Kind,
Und bei den anderen in dem großen Garten
Und schläfst unterm Kreuze mit dem bleichen Schweiger
Das Volk ist ewig! Das Volk kann warten!
Gott stellt die Zeiger!

Bůh jednou vloží kyvadlo svých hodin
i Tobě, lide, pevně do pěstí.
Teprv pak jasem
po letech neštěstí
se čas jak zvon z nich jistě ozve zase.
Jen věrní být, jako ta pole kolem,
silní a tiší, jako hora zdá se.
Všechny nás přijme, kde je svaté pole,
tebe i mne ta náruč země měkká
pod křížem, na němž mlčí Kristus do všech stran.
Věčně žij, lide, který umíš čekat!
Tvůj čas určí Pán.

Budweiser Zeitung, 1944, č. 24, s. 10

Abendliche Heimkehr Večerní návrat domů

Land, du zu meinen Füßen,
So muss ich dich begrüßen
nach einer langen Zeit.
Die alten Felder ruhen
in deiner Wälder Truhen
Bei diesem vollen Monde sanft und breit.

Ich woll mit hellen Weisen
Zu dir die Ankunft preisen
Und werde doch so still.
Als wie ein Kind beginnet,
Wenn es sich noch besinnet,
Dass seine müde Mutter schlafen will.

Ich habe sonst im Leben
Dir nicht viel Gut's gegeben;
Du schienst zu eng und klein.
Was ich von dir bekommen,
Hab' danklos ich genommen
Mit mir und in ein fremdes Land hinein.

Und tat mir einer sprechen,
In Böhmen wollt' aufbrechen
Just Saat und Blut am Strauch,
Dann dachte ich daneben
Es müsst' der Herrgott geben
Den gleichen Lenz dem andern Lande auch.

Und tat mir einer sagen,
Wie sie in Böhmen tragen
Schwer Korn von unserm Feld,
Meint' ich, es ließ sich ernten,
Wie wird's vom Vater lernten,
So reich auch anderswo in dieser Welt.

Drum habe ich gefället,
Gerodet und bestellet,
Gebaut ein hohes Dach.
Und wohl ein Glúck gefunden,
Wenn ich zu frommen Stunden
Den ander'n Abendglocken horchte nach.

Doch als ich hörte künden,
In Böhmen tät' man finden
Arg Kümmernis und Not,
Man wolle uns als Herren
Das eigene Land versperren
Und über Böhmen sei die Sonne rot:

Bin ich aus jenen Landen
Ein's Morgen aufgestanden
Und also bin ich hier.
Ich glaub', es müss ' wen geben,
Der mit dem ganzen Leben
Und letzte Atem jetzo stünd' auf dir:

Ich komme ohne Sachen,
Will auch bloß drüber wachen
Ans Ende meiner Zeit,
Dass deine Felder ruhen,
Von alter Wälder Truhen
Umschlossen, bis in alle Ewigkeit.

Ty země u mých nohou,
což pouhá slova mohou
smýt odloučení z nás?
Je ticho nad tvým polem
a lesy mlčí kolem,
úplněk lije na to shůry jas.

Chtěl bych jen prostě říci
nad rodnou zemí spící,
co přivedlo mne zpět.
Jak syn, který se vrací
a matku, sešlou prací,
stydí se hned z dřímoty probouzet.

Nic jsem ti vlastně nedal,
ba zdálo se mi, běda,
že vlastně nechceš nic.
A cos mi darovala,
má ruka lehce brala
do ciziny, na cestu bez hranic.

Ačkoli jaro v Čechách
málokdy zrovna spěchá,
tenkrát ho bylo dost.
Řekl jsem si však stranou:
i jinde vítr vanout
umí a země kvete pro radost.

Navíc mi někdo stačil
povědět, že až k pláči
má v Čechách tuho být.
Teď, mínil jsem, se hodí,
s čím otec vyprovodil
mě do světa, jak se v něm uživit.

Ne snad v nějaké slávě,
stačilo to však právě
na to, mít vlastní krov.
Se štěstím z toho mála
pak večer při mně stála
o klekání modlitba beze slov.

Když ale došly zprávy,
že v Čechách bída slaví
svou bitvu poslední
a že se pro nás chystá
vyhnanství dozajista,
jak stoupá kal a v něm se rudě dní,

tu sebral jsem se zrána
a cesta nečekaná
mne sem přivedla zpět.
Musí být vždycky kdosi,
kdo na trh kůži nosí,
když nad domovem zdá se hořet svět.

Jdu jen tak beze všeho,
nechci nic závratného
ani cíl daleký.
Chci mír nad rodným polem
ve vůni lesů kolem
a tak aby to bylo navěky.

Deutscher Böhmerwaldbund 1884-1934

Friedrich Jaksch se narodil - bylo to 4. dubna 1894 - podle vlastního svědectví v Rittově domě na (česko) budějovickém náměstí (Ringplatz, za druhé světové války přezvaný na Adolf Hitler Platz) č. 13 (dnes v tom domě sídlí rakouský konzulát a Raiffeisenka), vystudoval zdejší gymnázium, pak v Praze práva a filosofii, byl poté dramaturgem, nakladatelem, redaktorem, nakonec 15 let vedl významnou německou knihovnu (Bücherei der Deutschen) v Liberci (Reichenberg). Od roku 1938 už se věnoval jen literatuře, v níž byl známý spíše pod pseudonymem Bodenreuth. Snad měl zvuk toho slova vyjadřovat selskou kolonizační zarytost rodu, z něhož vyvozoval svůj původ. Jeden předek z otcovy strany jménem Peter Jaksch se alespoň uvádí jako rolník a majitel statku č. 68 v Lichtenecku v Horním Podunají s datem úmrtí před 26. červencem 1623, předkové po matce byli zase skláři ve Slezsku. První Jakschovou knihou byla sbírka básní, kterou vydal roku 1914. Následovala řada dalších, naposledy 1935 s titulem Gott stellt die Zeiger (Pán určí čas), ale je i autorem několika románů, z nichž jmenujme Der enthauptete Heiland (Spasitel bez hlavy, 1921), Sonne über Böhmen (1934), Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland (1937) a Söhne am anderen Ufer (1941). Je i autorem důležitého slovníku Lexikon sudetendeutscher Schriftsteller und ihrer Werke für die Jahre 1900-1929 s připojeným seznamem sudetoněmeckých novin a časopisů za toto období. Pokud bychom chtěli zkoumat, jak on a mnozí jiní z "hraničářů" skončili v náruči nacizmu, posloužila by jako dokument ona jinak těžko pochopitelná báseň o návratu z roku 1934 ze sborníku českobudějovického Böhmerwaldbundu, předestírající už tehdy nebezpečí vyhnání německého živlu z rodných Čech. Ty jejich hranice zničil Mnichov a válka, do níž odešel i Jaksch-Bodenreuth. Zahynul za nejasných okolností - některé prameny uvádějí, že to bylo 18. února 1946 v sovětském sběrném táboře v Buchenwaldu u Výmaru, podle jiných byl z Bad Berka také nedaleko odtud odvlečen už roku 1945 a je od té doby natrvalo nezvěstný.

Všechny řeky Čech plynou do Německa
Franz Dittrich

V obecní knihovně u nás v podkrušnohorském Reischdorfu (dnes zaniklá Rusová, přezvaná tak česky až po vyhnání svých obyvatel po druhé světové válce - snímek nynějšího i dnešního stavu místa, kde stála, lze nalézt v záslužné dokumentaci Zmizelé Sudety - pozn. překl.) bylo něco na jeden tisíc knih. Téměř všichni sudetoněmečtí spisovatelé tu byli zastoupeni některou z vlastních prací. Nechyběl mezi nimi ani Friedrich Bodenreuth. Pod tímto pseudonymem psal své básně, divadelní hry, povídky i romány Friedrich Jaksch, jak znělo jeho vlastní jméno, zakladatel pověstné liberecké knihovny Bücherei der Deutschen (dnes na její tradici navazuje novostavba "smíření" Krajské vědecké knihovny, která uchovává i zbylé fondy tzv."sudetik" - pozn. překl.) a její ředitel až do roku 1945. Po skončení války byl odvlečen ruskými vojáky a zahynul 1946 zřejmě v sovětském sběrném táboře v Buchenwaldu. Jeho nejvýznamnějším dílem se stal román s názvem "Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland" (Všechny řeky Čech plynou do Německa).
Mnozí Češi chápou ten románový titul jako vědomou provokaci a cítí za ním velmi dobře jeho sotva skrytý smysl. Já sám jsem onu knihu četl už v roce 1940 (tři roky po jejím prvém vydání - pozn. překl.). Sám její název mě fascinoval natolik, že jsem autora i děj románu nikdy v budoucnu nedokázal zapomenout. Klíčová postava díla, student Christopher Jakobs, stává se v Praze svědkem rostoucího pronikání českého živlu a všemožného omezování vlivu Němců ve všech oblastech veřejného života. Nenávist ke všemu německému zažívá na vlastní kůži jako voják během první světové války, kdy je spolu s několika dalšími ("rakouskými" či "českými", řekli bychom dnes - pozn. překl.) Němci příslušníkem převážně české jednotky za bojů na italské frontě. Nad veškerým děním tu stojí touha po Německu, cit, jejíž sugestivní sílu vyjadřuje nejen sám název románu, ale pouhopouhý pohled na mapu Čech s jejich říčními toky, pro každého dostatečně přesvědčivý.
Hned na první pohled je patrno, že celý charakter dolní, jinak řečeno té jižní půle české země určuje tok řeky Vltavy (Moldau). Ten má svůj původ v šumavských lesích, kde pramení Teplá i Studená Vltava (Warme und Kalte Moldau). Řeka teče nejprve spíše k jihovýchodu, u Vyššího Brodu (Hohenfurth) prudkým záhybem obrací však svůj směr na sever, ku Praze. Než dál za Prahou u Mělníka ústí do Labe (Elbe), přijímá cestou tam četné přítoky z obou stran svých břehů, ať už máme přitom na mysli Malši (Maltsch), Lužnici (Lainsitz), Sázavu (Sasau), Otavu (Wottawa) či Berounku (Beraun), o těch drobnějších ani nemluvě. Vltava je nejvydatnější vodním tokem v Čechách vůbec (ne nadarmo je ta řeka nazývána někdy i "bohatou nevěstou" Labe a jak píše třeba Emanuel Chalupný, Labe po soutoku s Vltavou, která je "půltřetíkrát silnější", "vlastně přestává být Labem"! - pozn. překl.) a jeho povodí zabírá plochu celých 28 100 čtverečních kilometrů. Výškový rozdíl říčního dna Vltavy od jejího pramene až k ústí činí 1 027 m. Její délka pak obnáší v celém svém průběhu 435 km.
Hlavním říčním tokem českým je Labe (citujme opět Chalupného z kapitoly o Labi v jeho knize Vody: "…z průměrné střední řeky české stává se veletok bezmála čtyřikrát silnější, jenž místy se rozlévá jako jezero v hladinu několik set metrů širokou…" - pozn. překl.), vyvěrající na pověstné Labské louce (Elbwiese) v Krkonoších (Riesengebirge). Na své téměř 400 kilometrů dlouhé cestě Čechami přijímá ještě před svým soutokem s Vltavou jako přítoky takřka všechny řeky východní části země. Jde o Úpu (Aupa), Metuji (Mettau), Orlici (Adler), Chrudimku, Cidlinu (Zidlin), Jizeru (Iser), Ploučnici (Polzen) a Kamenici (Kamnitz). U Hřenska (Herrnskretschen) opouští pak Labe Čechy a plyne Německem k Severnímu moři (Nordsee).
K řekám, odvádějícím své vody "do Němec", patří i Nisa (Gablonzer Neiße). Ze své celkové délky 256 kilometrů prodlévá rovných padesát kilometrů na českém území, než je u Hrádku nad Nisou (Grottau) definitivně opouští. Ústí pak už jako Lužická Nisa (Lausitzer Neiße) kus na sever od Gubenu (po válce na mj. především generalissimem Stalinem vytyčené pomezní linii Odra-Nisa hraniční město s polskou polovinou Gubin, za éry tzv. DDR na německé straně přezváno na Willhelm-Pieck-Stadt Guben! - pozn. překl.) do Odry (Oder). Obě ty řeky (i Odra pramení u nás na Moravě v Oderských vrších - pozn. překl.) se měly po válce stát výrazem osudu Německa.
Řeka Ohře (Eger) poté, co urazí dlouhý úsek svého běhu podél úpatí Krušných hor (Erzgebirge), obrací se u Kadaně (Kaaden) do nitra Čech. Pramen Ohře leží v bavorském pohoří Fichtelgebirge (Smrčiny), na českou půdu vstupuje řeka pod zbytky tvrze Pomezná (Hohenberg - dnes nad hladinou přehradního jezera Skalka - pozn. překl.) a přijímá pak početné přítoky z Krušnohoří, ze Slavkovského lesa (Kaiserwald, dříve i česky Císařský les) a Doupovských vrchů (Duppauer Gebirge), ať už je to Svatava (Zwotau), Rolava (Rohlau), Teplá (Tepl) a Bělá (Biela). Po 310 kilometrech samostatného toku ústí Ohře při Litoměřicích do Labe.
Ať už však míří potoky a řeky pramenící původně v Čechách do Ohře či ať ústí až do saské Muldy na druhé, severozápadní straně Krušných hor, sejdou se nakonec v Labi, tedy posléze na půdě Německa. Tak se naplňuje i maxima z titulu Bodenreuthova románu. Vskutku, "všechny řeky Čech plynou do Německa".

Sudetendeutscher Kalender 1999, s. 69-70

- - - - -
* České Budějovice / † Buchenwald (TH)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko