logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

CHRISTOPH JANACS

Adalbert


du kamst den Waldweg herab
die Farnblüte schäumte
ich fragte dich nach Witikos Rose
nichts weiter

Adalbert


přicházíš dolů lesní cestou
šumí kapradí v květu
ptal jsem se tě po Vítkově růži
nic víc

Tato jediná báseň ať poslouží zatím za ukázku tvorby básníka, jehož poslední sbírka se jmenuje česky, a to Šumava. Vyšla v edici Lyrik aus Österreich roku 2000, toto čtyřverší je z ní a s jejím autorem jsem se poznal téhož pozdního léta právě na krumlovském sympoziu o Stifterovi. Narodil se 4. října 1955 v Linci a žije v Niederalm/Solnohradsko. Vydal roku 1989 román Schweigen über Guernica (Mlčení o Guernice), dále několik svazků povídek a básní, z nich některé i ve španělštině. Přednáší na salcburské univerzitě a vede kurzy a semináře kreativního psaní. Jeho verše o Šumavě, odkud ostatně, přesněji z Vimperka, pocházel jeho dědeček z matčiny strany - po otci má zas původem uherské jméno a zaokrouhluje tak obraz "staré říše" - četl v Českém Krumlově Václav Maidl v překladech Ivana Binara.

P.S. V roce 2003 se Christoph Janacs podílel jednou svou rozsáhlejší básní na sborníku prací (všechny ostatní měly charakter prózy), iniciovaném sdružením Netzwerk Memoria a Obcí jihočeských spisovatelů "Střídavě jasno : povídky rakouských a jihočeských spisovatelů" (v německé verzi "Hinter dem Niemandsland - Wechselnd bis heiter : Böhmische und österreichische Geschichten"), z něhož přetiskujeme německý veršový originál i český překlad Lenky Houskové, v němž opravuji jen příliš zjevné chyby (např. dávám "Moos, der vergisst=mech, který zapomíná" namísto "lišejník, zapomíná";"entkleidet sich, durchlässig=svléká se, prosvítá" namísto "halí se, propouští"; "du bist es vorübergehend=jsi přechodně" namísto "jsi průběžně"; "Mohn, und Moos=mák a mech" namísto "mák a lišejník"; "sehen, was ist=vidět, co je" namísto "vidět, co se děje"; "auf sinkenden Steinen=na zanořujících se kamenech" namísto "na potápějících se kamenech"; "(die Stimme) schwieg, überschlug sich=(hlas) zmlkl, přeskočil" namísto "mlčel, převrátil se"; "stemmten den Himmel=podpírají nebe" namísto "popírají nebe").

Landschaft, verkleidet


Seid vorsichtig, es gibt eine Zukunft.

Margaret Atwood



1

...wir erwarteten - was nur? -, wenn wir
(zum wievielten Mal eigentlich?) hinauf-
fuhren, immer desselben Bewegung folgend,
immer diesselben Bilder
vor uns
die Sintflut: blauschwarz und hoch-
mütig der Wald, seine Stämme ein Heer
aufgepflanzter Lanzen, abweisend
und lockend zugleich, eine Landschaft
mit Bann belegt, schlummernd
in ihrem Verfall, die Front war
noch aufrecht hier, eine Wunde,
für ein Kind unbegreiflich, und un-
sichtbar, sichtbar nur die Gesichter
der Entschwundenen, ihr nächtlicher Blick
in Geschichten und Träumen (und hier
träumt man viel), und was sich so
über das Auge legt. was es sieht,
begreift es nicht, was es begreift,
ist nicht erwünscht: alle Wege enden
hier
finden
die Wege kein Ende; nur der, der
sie geht
das schon wieder los: vertieft in
die Lektüre der Landschaft, versuchte das Kind
zu verstehen, was nicht zu verstehen war.
und ist. und bleiben wird: vermint
das Gedächtnis der Dinge - tätowiert
und versehrt alles Land -, unruhig
selbst ihr Schlaf; hier ist kein
Moos, das vergisst, kein Halm verliert
sein Gedächtnis, und der Farn entrollt sich
aus Trotz. zu trauen
dem Zug des Hähers, dem Geröll seines Gelächters?
das Kind, versunken in den Anblick des Landes,
schaute, schaute, das Auge

ans Fernglas gepresst, bis es merkte:
das Land schaut zurück, erwidert, kein Zweifel,
erwidert den Blick. und der Verdacht: es liegt nichts
hinter dem Horizont
dämmerte es, dämmert
schon wieder noch immer Erkenntnis: Entfernung
wächst, je näher du trittst. Steine und Wurzeln,
und was sie, Jahrzente danach, frei-
gaben und geben und geben werden. das Un-
begreifliche: was es heißt, nicht mehr zu sein,
und dies nicht
erleben
wirst du, was du
nicht glauben kannst: schließen wird sich
die Wunde, das Land
wächst zusammen, entkleidet sich, durchlässig
das Dickicht, betretbar
die Dämmerung, endlich, dennoch: es gibt kein Versteck,
man findet dich immer, egal,
wie du dein Fernglas hältst. noch beschützt dich
die Stimme der Mutter, Vaters Hand
über dem Scheitel
das Kreisen des Vogels,
sein Schatten in euren Gesichten; schmerzlich
das Wissen, unzeitgemäß: wo du auch bist,
du bist es vorübergehend. so
kehrten wir um, kehren wir um, kehren
wir wieder und wieder, un-
versöhnt mit der kargen Fülle dieses Landes,
dem Duft nach Erde und Harz, dem Licht
und dem lautlosen Schriftzug des Vogels,
Wasserzeichen in deinem Spiegel-
bild, am Morgen danach. Einsicht
auf markierten Wegen: wir gingen
nicht weit genug; immer gehen wir
nicht weit
genug
jetzt! Schatten öffnen sich:
hinter der Grenze ahnte das Kind schon
die lauernde Welt

2

dennoch: immer wieder die Ausflüge hinauf
zu einem der Türme (ausgediente Bohrtürme
waren es, hieß es) mit ihrer
freien Sicht in ein unfreies Land.
und von drüben (herüben) die un-
freie Sicht auf das, von dem wir
nicht genug kriegen konnten
sie alle, wir alle
nicht. zu viel an Sehnsucht gespeichert,
an Träumen; zu viele Bilder: was verband,
war die Landschaft, das Licht; und Narben,
die nicht mehr aufbrechen durften, die Stille,
die die Stille in uns
zerreißt kein Bericht,
keine Nachricht, kein noch so gut gemeinte Rat:
über die Fluren ziehen, wie ehedem, Schwärme
von Vögeln; die Blindenschrift ein Kreuzwort-
rätsel, die weißen Flecken
in der Überzahl. doch die Legenden-
bildung blüht bereits: Flucht kommt
von flüchtig und Stille bon stillen; und
Wunde von wundern
uns nicht, denn das weiß
hier keiner. oder ohnehin jeder (was
auf dasselbe hinausläuft). die Fährten
können nicht falsch sein, weil keine
Fährten vorhanden. sprach hier einer
von getilgt? das bezog sich wohl auf
die Landessprache der Käuzchen, nachts,
das Knacken im Wald, im Gehörgang. dass mir
hier keiner mehr hochschreckt! nomadisch
wie die Wolken der verwehende
Schrei, das Wandern der Stimmen
und wie sie erloschen, immer
von neuem, im Hagel. verirrtes Brombeer-
gestrüpp, der Erschöpfung nahe: hier
pflücken Kinder, die Farbe der Nacht
an den Fingern, di glühenden Früchte,
hier enden
die Wege
auf einmal nicht mehr,
hier kleidet der Tag sich neu. Vermehrung
der Schatten: dass uns die entfallenen Namen
folgen, ein lautloses Wolfrudel, das sich
verirrt, maanchmal, in unsere Gärten; dort
wartet es, wartet worauf? im Gleichmaß
des lichts sieht alles ganz anders aus, da
lässt es sich atmen, sehnsuchtslos nach-
blicken den Vögeln; selbst Brennesseln
wirken dann unverdächtig. wenn nicht
die Krähen die Dunkelheit in sich trügen;
die Wintersaat ein Versprechen,
das einzulösen die Erde
bereit war. und ist. und bleibt
ein Rest
Zweifel, ein Knoten, obgleich
der Tag uns tröstet, wo es zu trösten
nichts gibt. und gab. und geben wird
dies Land
uns eine zweite Chance? Habichte zersägten
die Erde mit ihrem Schrei, ihr Echo
sägt weiter im Traum jenseits der Grenze,
auf dem Papier. Botschaft der wiedervereinigten
Landschaft: an die neuen Namen
sich gewöhnen müssen,
das veränderte Licht. bewohnbar,
von neuem, der Fuchsbau, zu beschreiben
der Bogen des Vogelschwarms: wie er
die Seiten wechselte, mühelos
kehrte, verschwand, wiederkehrte,
keine Spuren hinterließ. der Hagel?
ein Geräusch von weither: Findlinge wuchsen
dem Auge entgegen, entladen sich
lautlos (was man hört, ist schon
lange verklungen), die Druckwelle
ein unschwer entzifferbares Signal
(wenn man will). doch versöhnt uns
das Licht, der Blick, der ins Weite geht,
der Herzschlag des Landes, das verliebte
Haar des Grases, Mohn, und Moos
auf Steinen und Bäumen, die geheime
Revolte der Farne: mählich
die Schatten, verkraftbar wie alles, was
wir verkraften, und wie verkraften viel:
die bescheidene Gegenwart der Hoffnung,
wo es
nicht zu hoffen gibt es genug,
auch wo
es zu hoffen nichts gibt. wozu auch:
wir sind aus Vergessen gebaut. es genügt uns
zu sehen, was ist. unentzifferbar
die Nacht wie die Inschriften
auf sinkenden Steinen, dies Weinen, der un-
ausgesetzte Schmerz. unentzifferbar
Erinnerung (wenn es denn eine ist),
unentzifferbar wir selbst. doch
was wollen wir mehr
gibt es nicht, gab es nicht,
wird es nicht geben. das Käuzchen,
das rief, ist verstummt, zumindest
im Traum ist jetzt Stille,
im Wald, herrscht Frieden im Land.
was stört, ist Metapher, doch bleibt es deutbar;
und wir deuten ja gerne und viel
nach drüben,
herüber, obwohl uns kein Balken mehr trennt,
Papier seine Bedeutung verlor. aber
immer noch schreckt einer hoch
beim Geräusch eines knackenden Astes
(oder wars bloß die Leitung, die
schlechte Verbindung gestern Nacht?):
all die entsicherten Träume, sie
holen uns ein
für alle Mal: das muss
ein Ende finden, wenn es ein Ende gibt;
Geschichte droht

3

doch vorerst war alles noch Gegenwart: die Stimme
aus dem Lautsprecher sagte das Unfassbare,
stotterte, stammelte, schwieg, überschlug sich, schrie
uns die Bilder in Stirn und Gedächtnis, dort blieben sie,
bleiben sie, durch nichts mehr zu löschen,
stieg uns die Träne ins Auge, bis wir
klar sahen: dass die Steine die Mauer
verließen, brachen, zu wandern begannen,
die Seiten wechselten wie die Vögel, sich bargen
wie Vögel in den Händen, nicht flogen, nicht stürzten,
nicht trafen, nur die Stimmen flogen, flogen, kamen
von drüben (herüben), trafen sich, mischten sich,
wurden ein einziger
Schrei doch nicht so laut, wer weiß,
was gespielt wird
findet sich in keinem Dreh-
buch, kein Skript diktiert den Text, keine
Souffleuse aus doppelten Boden sagte ein;
Statisten wurden Akteure, Schauspieler Regisseure,
und der Vorhang fiel nicht, fällt nicht, fällt
noch immer nicht, nur die Schüsse, nachts,
in den Träumen, fallen die Getroffenen
aus allen Wolken, ins Laub,
in den Schnee
von gestern, von heute an
wird alles anders, wird alles anders werden müssen:
die Balken hoben sich aus den knarrenden
Angeln, stemmten den Himmel, der hier
stets zu tief hing und hängt und
hängen wir nicht
alten Märchen nach: wie sie herüber-,
herunterkamen in ihren hustenden, holpernden Wagen,
lachend, winkend, hupend, blinkend,
jeden im Geiste umarmten, der ihnen entgegen-
kam und kommt
darauf an, was wer will, doch
am besten, man bleibt, wo man herkommt und
hingehört
sich das nicht, so die Seiten zu wechseln,
wo kommt man denn hin
und wieder
die gleiche Hoffnung: Atlantis, der Himmel
auf Erden, zumindest Schlaraffia, verborgen
hinter der nächsten Wegbiegung, aber da, ganz gewiss,
kein Zweifel: die Türen steht offen
wie die Münder der Kinder (und nicht nur ihre),
und dass es so bleibt, dafür
sorgt euch nicht:
die Grammatik der Landschaft, die lernen
die nie, und Geschichte verspricht viel und
löst nichts ein und hört nicht mehr auf,
Geschichte zu sein, und der Farn dort entrollt sich
in einem Land, gut getarnt, und der Farn hier
in einem, das jeden Tag fremder wird -
immer in Reichweite des Schmerrzes, aber un-
erreichbar für sein Werben: so lebt es sich
nichts
leichter
als das, nichts schwerer, nicht wirklich; selbst
das Verschwinden, von manchen zur Reife gebracht,
will nicht gelingen - aber wozu auch: wohin
wir auch gehn, wir tragen die selben Bilder
in uns; wir sind immer schon da. so
bleiben wir, die Augen verschmolzen
mit dem Fernglas, dem Augenpaar drüben,
herüben, das folgt uns, verfolgt uns bis
über die Träume hinaus; aufgehoben
in allem Vergangenen: Grenzpfähle
morschten, Türme rosteten, Schlag-
bäume hoben sich; wir rückten
voran
ging es, geht es,
kein Zweifel, in der Umarmung des Lichts,
gäbs nicht diesen Donner, der nachhallt: un-
bestimmt seine Herkunft, unbestimmbar sein Ziel,
das, hüpfend im kreisrunden Ausschnitt,
erschien und verschwand und erstarrte, Stand-
bild, geätzt auf die unschuldige Netzhaut,
löschbar durch nichts, keinen Lidschlag,
selbst durch den letzten nicht, den
wir erwartetetn...

Krajina, zastřená


Buďte opatrní, budoucnost existuje.

Margaret Atwoodová



1

...očekávali jsme -- co jen? -- když jsme
tam (pokolikáté vlastně?)
jeli, následujíce vždy stejný pohyb,
vždy stejné obrazy
před námi
záplava: modročerný a povznesený
les, jeho kmeny vojsko
vypěstovaných kopí, odmítající
a vábící naráz, krajina
zastřená kouzlem, dřímající
ve svém zániku, fronta se
zastavila právě tady, rána,
dítěti nepochopitelná a neviditelná,
viditelné jen tváře
zmizelých, jejich noční pohled
v příbězích a snech (a zde
se hodně snívá), a v mihnutí
okem. co vidí,
nechápe, co chápe,
není žádoucí: všechny cesty končí
nemají

cesty žádný konec; jen ten, kdo
po nich kráčí
pořád dál: pohrouženo
v četbě krajiny, pokouší se dítě
porozumět tomu, čemu nelze porozumět.
a je. a zůstane: podminovaná
paměť věcí -- tetuje veškerou zemi
a škodí jí -- neklidný je
i její spánek; není tu
lišejník, zapomíná, žádné stéblo neztratí
svou paměť, a kapradí se rozvíjí
ze vzdoru. věřit
letu sojky, oblázku jejího smíchu?
dítě ponořené v pohledu země
dívá se, dívá, oko

se tiskne k dalekohledu, dokud nezjistí:
země se dívá také, opětuje, bez pochyb,
opětuje pohled. a podezření: nic neleží
za horizontem
stmívalo se, stmívá se
už zase ještě stále poznání: vzdálenost
roste, čím blíže kráčíš, kameny a kořeny,
a to, co staletí poté uvolnila
a uvolňují a uvolní.
nepochopitelné: co znamená už nebýt,
a tohle ne
zažiješ
budeš tím, čemu
nemůžeš uvěřit: zavře se
rána, země
srůstá, svléká se, prosvítá
houští, přístupné
stmívání, konečně, přesto: není úkrytu,
vždycky tě najdou, jednou,
jak držíš dalekohled, ještě tě chrání
hlas matky, otcova ruka
nad hlavou
kroužení ptáka,
jeho stín ve vašich tvářích; bolestné
vědomí, bezčasí: kdekoliv jsi,
jsi přechodně. tak
se obracíme, obracíme, obracíme
se znovu a znovu,
nesmířeni se skrovnou hojností této země,
s vůní půdy a pryskyřice, se světlem
a bezhlučným písmem ptáků,
vodoznaky v odrazu tvého
zrcadla, ráno poté, stopy
na označených stezkách: nešli jsme
dost daleko; nikdy jsme nešli
dost
daleko
teď! stíny se otevírají:
za hranicí už tušilo dítě
číhající svět

2

přesto: stále znovu výlety nahoru
k jedné z věží (vysloužilé vrtné věže
to byly, říkalo se) výhledy z nich
do nesvobodné země,
a odtamtud (sem)
nesvobodný pohled na to, čeho jsme
nemohli mít dost
všichni ti, my všichni
ne. příliš nastřádané touhy,
snů; příliš obrazů: co je spojovalo
byla krajina, světlo; a jizvy,
které se už nesměly otevřít, ticho,
ticho v nás
nezničí žádné oznámení,
zpráva, ani dobře míněná rada:
nad poli táhnou, jako kdysi, hejna
ptáků; slepecké písmo křížovka,
bílá místa
v přesile. přece však stále vznikají
legendy: útěk je původem
od těkání, ticho od tišení;
a ráno od zranění
ne však těch našich, nikdo to tu
neví. nebo skoro každý ví (což
vyjde nastejno). cesty
nemohou být špatné, protože žádné
nejsou. mluvil tu někdo
o vyhlazení? to se prý vztahuje i na
místní nářečí sýčků, noční,
praskání v lese, v uších. ať se
tu už nikdo neděsí! být nomádem
jako mraky odnášející
výkřik, putování hlasů
a jejich zhasínání, stále
od začátku, v krupobití. spletený keř
ostružin, blízko vyčerpání: tady
otrhávají děti barvu noci
na prstech, žhnoucí plody
tady nemají
cesty
najednou konec
tady se den znovu obléká, více
stínů: že pronásledují nás ztracená
jména, bezhlučná vlčí smečka, která občas
zabloudí do našich zahrad; tam
čeká, čeká na co? v denním
světle vypadá všechno docela jinak, lze
najednou dýchat, neroztouženě
pozorovat ptáky; i kopřivy
pak nevypadají podezřele. kdyby
v sobě vrány nenesly tmu;
zimní setba je slib,
a země byla připravena
jej splnit. a je. a zůstane
trochu
pochyb, uzlík, přestože
nás den tiší tam, kde k útěše
není nic dáno. a nebylo. a nebude nám dána
touhle zemí
druhá šance? jestřábi rozřezali
zemi svým křikem, jejich ozvěna
řeže dál ve snu na druhé straně hranice,
na papíře. Poselství znovuspojené
krajiny: muset si zvykat
na nová jména,
na jiné světlo, znovu obyvatelné
liščí nory, popsat
záhyb ptačího hejna: jak
mění strany, bez námahy
se otáčí, mizí, vrací se,
nenechá po sobě stopy. krupobití?
zvuk z dálky: to bludné balvany rostou
před očima, zuří
do ticha (co slyšíš, už
dávno odeznělo), tlaková vlna
lehce rozluštitelný signál
(když se chce). Stejně nás sbratřuje
světlo, pohled, který se upírá do daleka,
srdeční tep země, zamilované
vlasy trávy, mák a mech
na kamenech a stromech, tajná
revolta kapradí: roztrhaný
stín, přemožitelný jako vše, čeho
se zmocníme, a my se zmocníme mnohého:
skromná přítomnost naděje,
kde
není dost ničeho k doufání
a kde
k doufání není nic. k čemu také:
vznikli jsme ze zapomínání. stačí nám
vidět, co je. noc
nevyluštitelná jako nápisy
na zanořujících se kamenech. ten pláč,
nevystavená bolest. nevyluštitelná
vzpomínka (když už nějaká je).
nevyluštitelní my. přece
co chceme víc
není, nebylo.
nebude, sýček,
který volal, umlkl, alespoň
ve snu je teď ticho,
v lese, v kraji vládne mír.
co ruší, je metafora, přesto zůstane odhalená;
a my přece odhalujeme tak rádi a mnoho
odtamtud,
sem, ač nás už nedělí žádná závora,
papír ztratil význam. ale
vždy se někdo vyděsí
při zvuku praskající větve
(nebo to bylo jen vedení,
špatné spojení minulé noci?):
všechny odjištěné sny,
dohánějí nás
pokaždé: to musí
skončit, pokud to má konec;
historie hrozí

3

ale předtím bylo vše přítomností: hlas
z tlampače říkal nepochopitelné,
koktal, zajíkal se, zmlkl, přeskočil, veřval
nám obrazy do hlavy a paměti, tam zůstaly,
zůstanou, ničím nesmazatelné,
slzy nám vstoupily do očí, dokud jsme
neviděli jasně: že kameny opustily zdi,
rozbily je, daly se na pochod,
měnily strany jako ptáci, skrývaly se
jako ptáci v dlaních, neletěly, nepadaly,
nepotkávaly se, jen hlasy letěly, letěly, přicházely
odtamtud (sem), potkávaly se, mísily se,
spojily se v jediný
křik však ne příliš hlasitý, kdo ví,
co se hraje
nepíšou v žádném scénáři,
žádný skript nediktuje text, žádná
předříkávačka neradí z nápovědní budky;
ze statistů jsou aktéři, z herců režiséři,
opona nepadla, nepadá, ještě stále
nepadá, jen výstřely, v noci,
ve snech, padají potrefení
z mraků, do listí,
do sněhu
ze včerejška, ode dneška
bude vše jinak, bude muset být vše jinak:
trámy se zvedají ze skřípějících
háků, podpírají nebe, které tu
vždy viselo nízko a visí a
nevisíme
na starých pohádkách, jak sem
sestoupili ve svých supících, drkotajících vozech.
smějíce se, mávajíce, houkajíce, blikajíce,
každého srdečně objali, kdo jim naproti
přišel a přijde
na to, co chce, přesto
nejlépe zůstat tam, odkud člověk pochází a
přísluší
snad někomu takhle měnit strany,
kampak lze takhle dojít
a dál
stejná naděje: Atlantida, nebe
na zemi, alespoň zahrada rajských potěšení, skrytá
za příštím ohybem cesty, ale tady, jistě,
bez pochyb: dveře jsou otevřeny
jako ústa dětí (a nejen jejich),
a že to tak zůstane, o to
se nestarejte:
gramatika krajiny se
nevyučuje, a dějiny slibují mnohé a
nesplní nic a nepřestanou
být dějinami, a to kapradí tam, v jedné zemi
se rozvíjí, dobře skryté, a to kapradí tady
v jedné, která se každý den více odcizuje --
vždy v dosahu bolesti, ale ne
nepolapitelná na návnady: tak se žije
nic
lehčího
než to, nic těžšího, ne skutečně; samo
mizení, někteří je dovedli k dokonalosti,
se nechce podařit -- ale proč také: kamkoliv
jdeme, neseme v sobě stejné
obrazy; oči splynuly
s dalekohledem, s párem očí na druhé straně,
zde, to nás následuje,
pronásleduje až
do snů; vytyčeno
ve všem minulém: hraniční kůly
práchnivěly, věže rezly, hraničn
závory se zvedly; my se sunuli
vpřed
šlo to, jde to,
bez pochyb, v objetí světla,
neburácely takové hromy, které teď doznívají:
neurčitý jejich původ, neurčitelný jejich cíl,
který, hopsaje ve kruhové výseči,
objevil se a zmizel a strnul jako
socha, vyleptaná až na nevinnou sítnici,
ničím nesmazatelná, žádným přivřením víček,
ani tím posledním ne, který
jsme očekávali...

- - - - -
* Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho medailon na stránkách Linz aktuell z června 2003

zobrazit všechny přílohy

TOPlist