Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF JAUKER

Ze starého selského rodu

Rodina Jaukerova (zajímavostí je, že slovo "jauker, joker" je v německém lexikonu "výpůjček" z jidiš, resp. z hebrejštiny, uváděno s významem "drahý", "velkorysý /člověk/", "vzácný", "Jaukerei" s významem "drahý handl", "jaukerig" = "draze handlující", sloveso "jaukern" pak má značit "lichvařit" či také "bujet", obrat "nicht jauker sein" pak dokonce "nebýt košer" - pozn. překl.) byla ve Starém Vrátě u Českých Budějovic, farnost Rudolfov (v originále "in Brod /Stare Vrato/ bei Budweis, Pfarre Rudolfstadt" - pozn. překl.) doložitelně usedlá už od poloviny 17. století. Obhospodařovala tu statek o 20 hektarech a provozovala i obchod s dobytkem. Dne 17. října roku 1945 musili Katharina a Wenzel Jaukerovi s 30 kilogramy zavazadel, přípustnými pro jednu osobu, opustit bez náhrady svůj majetek (podle matriky farní obce Rudolfov se tu v kostele sv. Víta 6. září 1884 administrátorem Johannem Krejsou pokřtěný Wenzl /takto zde psaný/ Jauker narodil ve Vrátě čp. 5 v rodině svého otce a jmenovce Wenzla Jaukera, majitele téhož stavení po svém otci a jmenovci Wenzlu Jaukerovi a Anně, roz. Bendíkové z Kněžských Dvorů /Pfaffenhöf/ čp. 6, a jeho ženy, tj. své matky Theresie, dcery sedláka v Kněžských Dvorech čp. 6 Mathiase Jandyho a Evy, roz. Turko z Vráta čp.2, podle přípisu k témuž záznamu si pak 25. listopadu 1913 vzal v Budějovicích za ženu Katharinu, roz. Saiko /v českobudějovické matrice se mi ovšem zápis o té svatbě najít nepodařilo - pozn. překl.).
Já se jim narodil ve Vrátě 29. prosince roku 1922. Absolvoval jsem obecnou školu v Rudolfově a po ní měšťanku a reálné gymnázium v Českých Budějovicích, na kterém jsem maturoval v roce 1941. Hned poté jsem byl povolán k válečnému námořnictvu a nasazen pro operaci Seelöwe (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), mající za cíl invazi do Británie, k jejímuž uskutečnění bohudík nedošlo (v originále "zur Landung in England, das Gott sei Dank nicht zur Durchführung kam" - pozn. překl.).
Roku 1946 jsem byl propuštěn z britského válečného zajetí poté, co došlo k vyhnání rodičů z domova ve Vrátě. Už v převratných květnových dnech roku 1945 prý stálo před naším stavením nákladní auto, na něž bylo naloženo 23 německých rolníků a dělníků. Strůjce jejich následné likvidace byl u nás zaměstnán jako čeledín. Na otázku mého otce, což má v úmyslu, odpověděl, že by otec měl co nejrychleji někam zmizet, nebo ho také naloží. To otci (bylo mu tenkrát už přes 60 let - pozn. překl.) zachránilo život. Můj bratr byl 8 let u vojska a já sám 6 let, jinak by nás doma asi potkal týž osud jako ty zabité. Moje sestra měla být likvidována den nato, co ti muži, jen Rusové tomu zabránili. Mým rodičům se nestalo nic, poněvadž se prý chovali loajálně (v originále "weil sie sich loyal verhalten haben" - pozn. překl.).
Já v letech 1946-1949 pracoval jako pacholek u koní na Berndlově mlýně (Berndlmühle) v Aigenu, abych dosáhl rakouského státního občanství.
V letech 1949-1951 jsem byl pak zaměstnán ve státním hřebčinci při hornorakouském městysi Stadl-Paura za účelem získání zemědělské kvalifikace (v originále "mit dem Ziel Bodenkultur zu studieren" - pozn. překl.).
V roce 1951 jsem se ve Schläglu oženil s Christine Pflegerovou a rok nato se nám narodil syn, kterému jsme dali moje křestní jméno Josef.
Toho roku 1952 jsem započal s výstavbou a rozšířením rodinného hospodářství. Tři roky nato jsem zřídil při silnici na Rohrbach první čerpací stanici pohonných hmot. V roce 1958 jsem otevřel a pak i rozšířil obchodní středisko a pět let nato roku 1963 jsem založil vodárnu (vedle mnoha domácností zásobuje toto široko daleko jediné soukromé zařízení svého druhu vodou nejen četné domácnosti, nýbrž i proslulý klášterní pivovar "Brauerei Stift Schlägl", jehož mok se pyšní tím, že na 1 litr piva spotřebuje 5 litrů čisté a měkké vody "aus dem Granit des Böhmerwaldes", tj. "ze šumavské žuly" - pozn. překl.). V roce 1976 bylo k obchodnímu středisku přistavěno patro pro prodej konfekce. Roku 1982 byly zemědělské budovy zrušeny a přestavěny na obchodní prostory.
Práce, píle a vděčnost byly v našem domě vždycky na prvém místě a má to tak zůstat i nadále.
Prodělal jsem ve svém životě všechno. Smrt mé ženy na rakovinu prsu a smrt mého syna při dopravní nehodě byly těmi největšími osudovými ranami mého života. Má paní Christine Jaukerová, dívčím příjmením Pflegerová, se narodila 5. září roku 1925 a zemřela 1. ledna roku 1984. Byla perlou domu.
Můj syn, magistr Josef Jauker, narozený 3. března roku 1952, zahynul dne 15. prosince 2005 (jeho osobní automobil byl zcela rozdrcen nákladním vozem s těžkou míchačkou na beton - pozn. překl.). Byl to všemi uznávaný, oblíbený a k pomoci potřebným ochotný člověk.
To spolu s ním se mi podařilo po 3 letech usilovné a namáhavé práce otevřít 29. dubna roku 2000 za přítomnosti starosty Mosera a pánů kanovníků ze zdejšího kláštera domácí muzeum na adrese Schlägl čp. 14. Všechny exponáty pocházejí z vlastního domu, kde se scházely po mnohá desetiletí.

Předchozí text mám od ředitele gymnázia v České ulici, tedy školní budovy, v níž jsem jako učitel také krátce působil ve školním roce 1965/1966 po svém návratu z dvouleté vojenské služby, Mgr. Antonína Sekyrky, který ho od Josefa Jaukera "staršího" jako někdejšího žáka německého gymnázia získal u příležitosti oslav 110. výročí otevření novostavby roku 1903. V materiálu, z něhož jsem čerpal, je i docela podrobná zpráva o vražedném (a také sebevražedném) květnu 1945 ve Vrátě (jejím autorem je nijak neidentifikovaný H. Kastner), jakož i referát Marie Edlerové, roz. Turko (i samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže) o znovuvysvěcení obnovené vrátské či vrátecké kaple sv. Václava v létě 2011. Zbývá snad jen dodat, že Josef Jauker "starší" vedl rodinnou firmu v "šumavském" Schläglu až do roku 1987. Pak ji převzal jeho syn a jmenovec, který tragicky zahynul při dopravní nehodě a od roku 2007 ji vede už ve třetí generaci Maximilian Josef Jauker. Josefu "staršímu" udělila Hospodářská kamera (Wirtschaftskammer) v Rohrbachu k jeho devadesátinám roku 2012 Čestnou listinu (Ehrenurkunde).

Ještě pár slov o Jaukerových
Franz Kaiser

Dne 5. června 1963 zemřel tady v Aigenu (rozuměj obec Aigen-Schlägl v hornorakouském Mühlviertelu - pozn. překl.) někdejší rolník z Vráta u Českých Budějovic (v originále "aus Brod b. Budweis" - pozn. překl.) Wenzel Jauker (Oberlimitzer) v 79 letech svého věku. Po vyhnání roku 1945 byl v Rakousku přijat i se svou ženou zdejším svým bratrem, starostou a majitelem Berndlova mlýna v Aigenu. Pomáhal neúnavně v hospodářství, dokud ho syn Josef Jauker neubytoval ve svém vlastním domě. Syn se pak i přiženil do jednoho selského stavení a vybudoval vlastní obchodní živnost. Přesto, že jeho otci bylo přes 70 let, činně se na synových aktivitách podílel a i v zemědělství se řádně činil, dokud byl schopen práce. - Na poslední cestě k aigenskému božímu poli, na kterém je už 12 let pochován jeho bratr, doprovázel zesnulého velký zástup truchlících. Vedle děkana Bredla pronesli zástupci sdružení Kameradschaftsbund (jeho členy jsou aktivní i bývalí vojáci - pozn. překl.) a místní skupiny sdružení Böhmerwaldbund srdečná slova na rozloučenou. Kapela zahrála Lied vom guten Kameraden a Hartauerovu šumavskou hymnu (na webových stranách Kohoutího kříže viz Uhlandovu Píseň o dobrém příteli i Hartauerovo samostatné zastoupení s textem písně Tief drin im Böhmerwald/Na krásné Šumavě - pozn. překl.).
Jauker pochází z nejstaršího snad selského rodu na budějovickém jazykovém ostrově (Budweiser Sprachinsel). Rodový selský dvorec byl stavením čp. 1 ve vsi Vráto, který dědilo osm generací po sobě následujících. V jednom svatebním záznamu českobudějovického farního úřadu je roku 1646 doložen jistý Jakob Jauker jako prapředek rodu (v originále "als Ahne der Sippe" - pozn. překl.). Při příchodu Rusů roku 1945 zvolil poslední majitel rozlehlého statku, "okresní selský vedoucí" (v originále "Kreisbauernführer" - pozn. překl.) Johann Jauker, dobrovolnou smrt. Vdova, syn a sourozenci byli vyhnáni: našli útočiště v okolí Schweinfurtu. Pět příslušníků rodu, tři vážení sedláci a dva jejich synové byli za masakru v Ullmannově fabrice v hrůzných květnových dnech poválečné msty konané Čechy a Rusy ubiti k smrti. - Před vyhnáním bylo na jazykovém ostrově příslušníky rodu Jaukerových obhospodařováno 18 statků:
Vráto: Jauker čp. 1 Odamondl, Oberlimizer, Schleifer, Jaukermartin,
Hlinsko (Hlinz): Plodek, Hofhansl,
Kněžské Dvory (Pfaffenhöf): Stidl,
Haklovy Dvory (Hackelhöf): Hansen,
Branišov (Branischen): Jauker.
I obchodníci, hostinští, řemeslníci, úředníci, učitelé a lékaři však patřili mezi Jaukerovy.
Žijí nyní rozeseti po celém Bavorsku a Rakousku, ale opět v dobrých vztazích navzájem. Jen mizivě málo Jaukerových vešlo do smíšených manželství s partnery české národnosti (v originále "Mischehen mit Tschechen" - pozn. překl.)

Hoam!, 1963, s. 246

P.S. Autor předchozího časopiseckého textu je v něm titulován "Rektor i.R. Franz Kaiser".
- - - - -
* Vráto / Schlägl (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko