Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ KAFKA

Je v tom jen jeden háček…

[Praha 2. srpna 1920]
Pondělí

Ale podle jízdního řádu alespoň je to ještě mnohem lepší, než jsem si myslil, doufám, že jízdní řád souhlasí, tedy je to tak:
I. možnost, ta mnohem horší: odjedu odtud v sobotu odpoledne ve 4.12, jsem v 11.10 ve Vídni, máme pro sebe několik hodin, poněvadž odjíždím v neděli brzy ráno. Předpokládám těch sedm hodin ovšem jen pokud se noc předtím (nijak lehký úkol) trochu vyspím, jinak máš před sebou jen ubohé nemocné zvíře.
II. možnost, která by podle jízdního řádu byla přímo skvělá: vyjedu také ve 4.12, jsem ale už (už! už!) v 7.28 večer v Gmündu. I když odjedu v neděli dopoledním rychlíkem, to bude teprve v 10.46, máme pro sebe přes patnáct hodin, z nichž také několik můžeme spát. Ale zlepšuje se to ještě: nemusím jet ani tímto vlakem, odpoledne ve 4.38 jede do Prahy osobní vlak, jímž tedy pojedu. To by tedy bylo 21 společných hodin a ty můžeme mít (pomysli jen!) alespoň teoreticky každý týden.
Je v tom jen jeden háček, myslím však, že nijak vážný, rozhodně by ses na to musela optat. Gmündské nádraží je totiž české, město rakouské; mohla by zajít hloupost s pasy natolik daleko, že by Vídeňák k tomu, aby přešel českým nádražím, potřeboval pas? To by pak i lidé z Gmündu, kteří jedou do Vídně, museli mít pas s českým vízem, tomu přece nedokážu uvěřit, vždyť to by bylo namířeno rovnou proti nám (… asi 10 slov nečitelných). Je zlé dost už to, že snad budu musit čekat v Gmündu hodinu na celní prohlídku, než budu smět z nádraží, a tím se ztenčí oněch 21 hodin. (…)
Má hlava je jako nádraží, vlaky odjíždějí, přijíždějí, celní prohlídka, vrchní inspektor finanční stráže číhá na moje vízum, ale tentokrát je v pořádku, prosím, tady je: "Ano, v pořádku, prosím, tudy můžete z nádraží vyjít." "Prosím, pane vrchní celní inspektore, byl byste ještě tak laskav a otevřel mi ty dveře, nedokážu to. Snad jsem tak slabý, poněvadž (…2 slova nečitelná) venku čeká Milena?" "Ó prosím," řekne on, "to jsem ovšem nevěděl." A dveře se rozletí - - -

Jeden z Kafkových slavných Dopisů Mileně, jako vše, co kdy napsal, znepokojivé vždy znovu. To "ubohé nemocné zvíře", jak se K. před Milenou viděl, mělo trpět i kvůli úzkosti z nové tehdy státní hranice (11. srpna 1920 teprve němečtí zřízenci opustili nádraží, o němž se tu píše - pozn. překl.), sama schůzka v Gmündu, "malém pohraničním městě v horách" (ty Novohradské jsou opravdu na dosah), jak se alespoň píše v životopisu Mileny Jesenské Kafka, láska a odvaha (česky 1999) Mary Hockadayové, však měla pro oba její aktéry význam mezní. Vztah těch dvou, zachycený v Kafkově korespondenci, dělí se dokonce na údobí "před Gmündem" a "po Gmündu". Poněvadž to setkání bylo zklamáním v sexu (podle slov Slávky Vondráčkové z knihy Kolem Mileny Jesenské, kterou jsem měl kdysi vydat v českobudějovické Růži, než nás normalizace rozehnala, pod názvem Milena Jesenská - návrat nežádoucí) a i Kafkův Zámek, vznikající mimochodem v Plané nad Lužnicí (v autorově životopise, jak ho na svých webových stránkách prezentuje S. Fischer Verlag, se uvádí Plan im Böhmerwald, tj. Planá na Šumavě!) při stejné železniční trati, na níž leží i Gmünd, dnes už vlastně České Velenice (Lužnice protéká i Gmündem, samo to německé místní jméno znamená "ústí") se vypořádává v podivném poměru zeměměřiče K. a Frídy, plném sexuálního napětí, s nedopovězeným nezdarem. Tedy strach, touha, hranice - i tady Kafkův génius ve slavných Dopisech předznamenává konec nejen osobní, ale nebezpečí a úzkosti daleko obecnější. Milena Jesenská to nazývá "úzkostí správnou", které my ostatní kromě K. nejsme jen zcela schopni. Poté, když se počátkem roku 1921 s Milenou rozešel, vyjádřil v letním dopise z tatranských Matliar sestře Ottle úzkost i vůči Šumavě (její "severní úbočí jsou příliš nevlídná" a místo, kam je Ottlou zván, "je příliš blízko Špičáku (Kafka píše 'Spicak')", kam "kdosi", rozuměj Milena (odtud tenkrát právě napsala do pražské Tribuny: Kdyby poslední ze synů země zemřel, nezatřese se nad tím větvička jedlová...), jel místo do Tater, "a já tam teď mám jet taky?" (viz Franz Kafka : Dopisy Ottle a rodině, Praha 1996, s. 133). Byl sám, když šel nijak dosud starý (narodil se 3. července 1883 v Praze a zemřel 3. června 1924 v rakouském Kierlingu) na smrt, ale každým řádkem, co napsal, mluvil za miliony v budoucnu. Provázel nás v těžkých letech, mne osobně v letech totality i prostřednictvím Hovorů s Kafkou od Gustava Janoucha (1903-1968), které česky dodnes nevyšly a já si je proto přeložil z němčiny a dával číst přátelům. Ať už jde o literární fikci či nikoli, byl s námi jako v té slavně absurdní Haďákově karikatuře, kdy jde roku 1968 ulicemi Prahy s vlaječkou ponížené země pod paží. Nevzali jsme ho přesto nikdy za svého, poněvadž to mělo jeden háček…Vždyť mluvil jinou řečí - a to v každém slova smyslu. Bál se jakoby za nás dobře nevidoucí každého zdánlivého detailu historie a lidských vztahů, ale každý z těch zdánlivých detailů vyrostl v letech následujících do velikosti věru nestvůrné. Lidé se nedokázali sejít na hranici ani potom, často ani dnes to ještě zdaleka nedokážeme.
- - - - -
* Praha / Gmünd (A) / † Kierling (A) / † † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko