logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL KLEIN

Ceny za "starých zlatých časů"

V časech války či po neúrody šplhaly se ceny potravin někdy až závratně nahoru, takže se stávaly sotva únosnými. Je docela zajímavé zjišťovat, jaké ceny platívali naši předkové v rodných končinách za potraviny a řemeslné výrobky ta oněch "starých zlatých časů". Jeden z nejstarších dokladů o tom nám zůstal zachován v jedné účetní písemnosti kláštera Pivoň (Stockau) z roku 1597 (moje domovská obec Wassersuppen /Nemanice/ byla založena v roce 1591). Poněvadž je Pivoň vzdálena od Nemanic sotva jednu a půl hodiny cesty, dá se předpokládat, že podobné cenové poměry panovaly tehdy i u nás. V této souvislosti by mělo být nejprve připomenuto něco o penězích, resp. o měrách a vahách v časovém rozmezí od založení naší obce až k letům našeho vypovězení.
Jak z historických pramenů vyplývá, platilo se kolem roku 1600 českými a míšeňskými kopami (Schock) a rýnskými zlaťáky. Jedna kopa se přitom rovnala jednomu zlatému a deseti krejcarům. Sama měla 60 grošů, jeden groš pak 7 feniků. Zlatý měl 60 krejcarů, krejcar 6 feniků. Roku 1748 uzavřelo Rakousko s Německem mincovní konvenci a zlatý byl napříště označován "fl CW" (tj. "zlatý konvenční měny" - pozn. překl.). Jeden zlatý "konvenční měny" měl 60 krejcarů či 3 dvacetníky (Zwanziger, rozuměj dvacetikrejcar - pozn. překl.) či 10 šestáků (Sechser). Později (rozuměj po rakouské měnové reformě z roku 1857, kdy se přešlo na desetinný systém a zlatý měl nyní 100 krejcarů - pozn. překl.) se tak říkalo 10 krejcarům a ještě později (po zavedení korunového systému v roce 1892 - pozn. překl.) 20 haléřům. Označení šesták pak přesahovalo i do časů nové republiky. Z mědi byly raženy i tříkrejcary, kterým se říkalo také groše. Rakousko se "francouzskými" válkami nesmírně zadlužilo, takže kovová měna nestačila a musely být vydávány peníze papírové, zvané "bankocetle". Třeba říci, že byly přijímány velice nerady. V roce 1798 musel proto být zaveden tak řečený "nucený oběh" (Zwangskurs). Hodnota peněz klesala stále víc. Roku 1811 byla snížena hodnota jednoho zlatého na 12 krejcarů (!), čímž mnoho lidí přišlo o své úspory a bylo doslova ožebračeno (tzv. rakouský "státní bankrot" - pozn. překl.). Vedle konvenčních mincí byla zavedena tzv. "vídeňská měna" (Wiener Währung). Dva zlaté konvenční měny (CM) platily nyní co pět zlatých "Scheinwährung" (SW). Vídeňskou měnu tvořily jen papírové peníze, kterým se říkalo "Scheingeld" a byly velmi neoblíbeny. Při prodeji domů a pozemků či při jejich propachtování se např. vymiňovalo placení kovovou měnou. Tak v roce 1813 byl zaplacen pacht sklárny Františčina Huť (v originále Franzbrunnhütte a v závorce Arberlhütte, německá jména sklářské hutě patřící kdysi k dnešnímu Rybníku nad Radbuzou /Weiher/ - pozn. překl.) 1000 zl. v tzv. "korunních dukátech" (Krondukaten), 1200 zl. ve W.W. a 30 zlatých dukátech. Když si v roce 1819 propachtoval tuto huť Wolfgang Ziegler, musel zaplatit 2200 zl. a 50 zlatých dukátů. Dosud jen propachtovanou Friedrichshütte (Neuhütte) chtěl koupit Georg Michel von Schmaußer a poslal sudy plné stříbrných mincí, ovšem ke koupi to nestačilo a ta se neuskutečnila. 100 zl. v mincích bylo nyní 325 zl. v papírových penězích. Tedy také už inflace.
V roce 1858 byla zavedena rakouská měna (österreichische Währung), jeden zlatý měl nyní (jak už zmíněno v pozn. překl.) 100 krejcarů, 100 zl. W.W. platilo nyní co 42 zl. "rakouské měny". S 1. lednem 1900 byla pak v celém tehdejším Rakousku zavedena papírová koruna (kterou do té doby zastupovala pětizlatková bankovka "rakouské měny" - pozn. překl.). Jedna koruna představovala půl zlatky (z toho vzniklo později lidové označení desetikoruny "pětka" - pozn. překl.). Korunovou měnu mělo i nově vzniklé Československo. Úzkými a velmi živými hospodářskými vazbami mezi Čechami a Bavorskem bylo způsobeno, že při hranicích bylo v oběhu množství "říšských" marek, které byly přijímány stejně jako domácí peníze. Říšská měna byla před první světovou válkou velmi stabilní a jedna marka platila za 1 rakouskou korunu a 16 haléřů. Po inflaci začátkem dvacátých let měla jedna marka hodnotu 8 Kčs. Budiž připomenuto, že před první světovou válkou platilo Rakousko své úředníky a učitele v deseti- a dvacetikorunových zlatých mincích. Také výrobci dřevěných krabiček, vyvážených z našich rodných končin do Bavor, dostávali své zboží placeno markami téměř výhradně v podobě zlatých mincí. Kromě těchto druhů peněz se dříve počítalo ještě v tolarech a dukátech. Tolar ražený v Rakousku měl hodnotu 2 zlatých a 22 krejcarů. Ražba zlatých dukátů byla zastavena roku 1892.
Jako délková míra platil dříve sáh (Klafter) = 1, 90 metru, dále loket (Elle) = 60 cm. Pozemkové míry byly označovány podle obilí, které bylo na polích vyseto. Jeden korec (Strich) = 14 arů a 28 metrů čtverečních, 2 korce = 1 jitro (Joch). Pro dřevo a kámen platily čtvereční sáhy (Kubikklafter), pro obilí 1 korec = 92 litrů, 1 korec = 4 věrtele (v originále "Sturz", německy i "Viertel", česky také čtvrť, čtvrtec, vědro - pozn. překl.), 1 věrtel = 2 měřice (v originále "Maßl", německy také "Metze", 1 měřice = 12 žejdlíků (Seidel).
Míry tekutin pro pivo atd.: 1 vědro (Eimer) = 42 a půl mázu (Maß), 1 máz = 1, 41 litru, 1 máz = 4 žejdlíky, 1 vědro = 60 litrů.
Váhy: 1 cent (Zentner) = 100 liber (Pfund), 1 libra = 0, 56 kg, 1 libra = 32 lotů. V roce 1876 byl v Rakousku zaveden metrický systém měr a vah, v běžném denním styku se však až do našich časů vážilo a měřilo na libry, korce a sáhy, zejména mezi staršími lidmi.
Kolik co stálo v roce

1597

1 pár tažných volů
1 sající tele
1 ovce
1 korec pšenice
1 korec hrachu
1 korec ovsa
1 džber (v originále "Steyber"! - pozn. překl.)
soli z Řezna (Regensburg)
1 dopis do Prahy
1000 nýtových šindelů (Nietschindel)
1000 cihel
1 radlice z Tiefenbachu
1 cent železných prutů
1 drvoštěpská sekera (Schrothacke)
1 srp
1 čeledínova roční výplata
1 pasáčkova roční výplata
20 kop grošů
36 grošů
40 grošů
1 kopa 05 grošů
2 kopy 15 grošů
46 grošů

1 kopa 05 grošů
1 kopa grošů
55 grošů
1 kopa 40 grošů
15 grošů
3 kopy grošů
16 grošů
4 groše
5 kop grošů
3 kopy grošů

1644
(v originále následné ceny uvedeny jen čísly - pozn. překl.)

1 korec žita
1 tele
1 sviňátko
1 slepice
7 kusů vajec
1 pracovní den
1.30
-.30
-.26
-.06
-.01
-.08

1688

1 libra vepřového masa
1 libra hovězího masa
1 libra skopového masa
1 husa
1 kuře
1 žejdlík sádla
5 kusů vajec
1 žejdlík piva
1 žejdlík vína
1 žejdlík kořalky
4 krejcary
3 krejcary
2 a půl krejcaru
10 krejcarů
6 krejcarů
7 krejcarů
1 krejcar
3 krejcary
6 krejcarů
5 krejcarů

1720

1 korec žita
1 korec ovsa
2 páry volků
1 plemenná prasnice
1 letošák (mládě černé zvěře)
1 vědro piva
3 zlaté 40 krejcarů
2 zlaté 8 krejcarů
24 zlatých
2 zlaté
1 zlatý
1 zlatý 50 krejcarů

V roce 1798 byla v Klatovském kraji (Klattauer Kreis), do něhož patřila i obec Wassersuppen, úředně stanovena cenová sazba za maso (Fleischtaxe). Stála tehdy

1 libra hovězího masa
1 libra vepřového masa
1 libra telecího masa
1 korec žita
1 korec pšenice
1 korec ječmene
1 korec ovsa
1 vůz sena
1 pecen chleba
1 sud piva
roční mzda čeledínova
roční mzda děveččina
6 krejcarů
5 krejcarů
5 krejcarů
118 krejcarů
240 krejcarů
103 krejcary
42 krejcarů
2 zlaté
15 krejcarů
8 zlatých
18 zlatých
8 zlatých 15krejcarů

1848

roční mzda čeledínova
roční mzda děveččina
1 kůň
1 kráva
1000 cihel
1 libra hovězího masa
1 libra pšeničné mouky
1 špekáček
1 vejce
1 pecen chleba
1 libra soli
1 libra másla
1 litr mléka
půl mázu piva
1 celý oblek
1 košile
1 pár vysokých bot
1 paklík tabáku
1 denní mzda nádeníkova
35 zlatých
20 zlatých
60 zlatých
30 zlatých
10 zlatých
15 krejcarů
15 krejcarů
5 krejcarů
2 krejcary
25 krejcarů
4 krejcary
35 krejcarů
3 krejcary
6 krejcarů
12 zlatých
80 krejcarů
4 zlaté
4 krejcary
15 krejcarů

1884
(v originále následné ceny uvedeny jen čísly a za nimi jednotnou zkratkou "fl.", rozuměj "zlatých" - pozn. překl.)

1 denní mzda nádeníkova
roční mzda čeledínova
1 kůň
1 kráva
denní poplatek za 2 koně
1 podsvinče (sající prase, sele)
1 husa
1 slepice
1 zajíc
1 kg hovězího masa
1 kg špeku
1 špekáček
1 litr mléka
1 kg másla
1 vejce
1 slaneček
1 pecen chleba
1 kg pšeničné mouky
1 q pšenice
1 q žita
1 q ječmene
1 q ovsa
1 kg rýže
1 žemle
1 kg sušených švestek
1 q brambor
1 kg zrnkové kávy
1 kg fíkovky (kávové náhražky)
1 kg cukru
1 kg medu
1 kg soli
1 kg jádrového mýdla
1 kg petroleje (1 litr)
1 litr octa
1 litr piva
1 litr vína
1 litr rumu
1 cigáro viržinka
1 krabička sirek
1 psací sešit
dopisní porto
pánský oblek
pánský klobouk
košile
pánské boty
1 q slámy
1 m dřeva
nájem za světnici a komoru
1000 kusů cihel
-.50
50.-
80.-
60.-
6.-
2.-
1.-
-.30
-.60
-.24
-.60
-.05
-.05
-.60
-.04
-.05
-.25
-.10
4.-
3.50
3.-
2.50
-.16
-.04
-.11
-.70
1.20
-.24
-.44
1.-
-.14
-.18
-.24
-.07
-.10
-.40
-.50
-.05
-.01
-.02
-.05
15.-
2.-
1.-
5.-
-.50
-.80
10.-
10.-

1894
(v originále následné ceny uvedeny jen čísly a za nimi jednotnou zkratkou "fl.", rozuměj "zlatých" - pozn. překl.)

100 kg uherské mouky č.2
100 kg krmné mouky 8
100 kg hrachu Viktoria
100 kg krup č. 4
100 kg pšeničné krupice
100 kg rangúnské rýže
100 kg zlomkové rýže
100 kg bosenských švestek
100 kg kuchyňské soli
100 kg homolového cukru
100 kg pražené kávy I.a jakost
100 kg zelené kávy
100 kg sody
100 kg vepřového sádla
100 kg jádrového mýdla
100 kg ječné mouky 3
100 kg sladové kávy
100 kg petroleje (100 litrů)
1 sud skotských slanečků
1 litrová sklenice znojemských okurek
1 kg pepře
1 kg skořice
1 kg šafránu
1 kg holandského kmínu
1 kg rozinek sultánek
1 kg rozinek korintek
1 kg mandlí
1 kg sicilských lískových oříšků
11.30
4.62
11.-
15.-
13.50
15.-
11.-
11.-
11.30
32.-
190.-
172.-
4.50
66.-
26.-
7.50
40.-
14.50
24.-
-.90
-.70
-.76
40.-
-.60
-.30
-.36
-.20
-.15

Tyto velkoobchodní ceny jsou převzaty ze zákaznické knihy velkoobchodníka Adolfa Löwyho v Domažlicích (Taus), datované právě rokem 1894.
Před vypuknutím první světové války 1914 a pro srovnání uprostřed ní 1916 činily ceny:



1 kg pšeničné mouky
1 kg rýže
1 kg sušených švestek
1 kg ječné mouky
1 kg pražené kávy
1 kg sladové kávy
1 kg kokosového tuku
1 kg fíkovky (kávové náhražky)
1 kg sirupu
1 kg petroleje (1 litr)
10 krabiček zápalek

1914
-.40
-.40
-.48
-.28
3.60
-.48
1.36
1.64
-.40
-.40
-.16

1916                   
1.40
1.60
1.12
-.58
7.70
1.44
5.52
1.36
1.20
-.80
-.34

1938
(ceny uvedené tu v Kčs byly po záboru pohraničních území přepočítávány v kurzu 1 Kčs=12 říšských pfeniků)

hodinová mzda pomocného dělníka
hodinová mzda zedníka
roční mzda čeledínova + deputát
1 kůň
1 kráva
denní poplatek za 2 koně s kočím
1 pár podsvinčat
1 husa
1 kohout
1 pár holubů
1 kg hovězího masa
1 kg vepřového masa
1 kg pšeničné mouky
1 kg másla
1 kg zlomkové rýže
1 kg rangúnské rýže
1 kg sušených švestek
1 kg zrnkové kávy
1 kg fíkovky (kávové náhražky)
1 kg krystalového cukru
1 kg jádrového mýdla
1 kg soli
1 kg sirupu
1 bochník chleba 3 kg
1 vejce
1 houska ("Stritzerl") 100 g
4 rohlíky (Hörndl") po 50 g
1 špekáček
1 litr mléka
1 litr piva
1 litr rumu
1 litr vína
1 litr octa
1 litr petroleje
odměna za odvoz 1 kubického metru dlouhého dřeva do Höllu
(na hraniční přechod v dnes zaniklé Lískové /Haselbach/)
100 kg ovsa
100 kg slámy
1 láhev limonády
1 šálek kávy s rumem
1 porce oběda s polévkou
malá
velká
1 talíř polévky
1 talíř plíčků na kyselo (Beuschl)
1 pánský oblek na míru z čisté vlny
1 pánský klobouk
1 pánská košile
1 pár polobotek Baťa
1 pár vysokých bot Baťa
1 pár ponožek
1 kubický metr palivového dříví
1 kubický metr odkorků (odřezků)
nájem za světnici a komoru
1000 kusů cihel
1 kůň okovaný čtyřmi podkovami
1 kovový ráf vozového kola 1 kg
1 kg hřebíků 60 mm
1 kosa
1 srp
1 korec pole (=14 arů a 28 metrů čtverečních)
cigareta Sport 1 kus
cigareta Zora 1 kus
cigareta Vlasta 1 kus
cigareta Memphis 1 kus
cigareta egyptka 1 kus
cigareta egyptka se zlatem 1 kus
viržinko krátké 1 kus
viržinko dlouhé 1 kus
doutník Kuba 1 kus
doutník Portoriko 1 kus
dýmkový tabák 1 balíček
dýmkový tabák jemně řezaný
dýmkový tabák Hercegovina
dýmkový tabák Maryland
1 krabička zápalek
1 litr benzinu
nákladní automobil Škoda 1 a půl tuny
osobní automobil Alfa šestisedadlový
1.50                                      
2.50
2000.-
4000.-
2400.-
150.-
130.-
30.-
5.-
5.-
14.-
16.-
2.90
16.-
-.90
2.-
2.-
90.-
12.-
5.90
7.90
2.40
2.40
5.-
-.50
-.50
1.-
1.-
1.50
2.50
20.-
14.-
1.5O
2.-

50.-
130.-
5.-
1.-
2.50

3.-
6.-
-.20
1.-
450.-
50.-
20.-
49.-
69.-
1.-
35.-
20.-
80.-
140.-
100.-
-.60
4.90
20.-
5.-
od 600.-
-.20
-.10
-.15
-.25
-.35
-.60
-.60
1.20
-.90
-.50
1.-
1.50
4.50
1.20
-.20
2.40
67 000.-
59 000.-

Glaube und Heimat, 1967, s. 312-315

P.S. Tady informace o cenových relacích, jejímiž prameny byl podle Karla Kleina německý text o kulturních dějinách obce Mutěnín na Domažlicku (Kulturgeschichte von Muttersdorf - autorem je řídící učitel Johann Micko), dále už zmíněná zákaznická kniha domažlického velkoobchodu Adolfa Löwyho a vlastní zápisky, končí osudným rokem 1938 už proto, že druhá světová válka přinesla v Německu a v zemích jím okupovaných vázané hospodářství (Zwangswirtschaft) s přídělovým (lístkovým) systémem (Rationierung), který se udržel různě modifikován i v několika letech poválečných (v Československu byl zrušen až s komunistickou měnovou reformou roku 1953) a ceny učinil vlastně čímsi naprosto pomyslným. Staré zlaté časy opravdu tenkrát končily na samém prahu totalitních slibů.

Du - Döz (Öz) - Sie

Výraz sociálního rozvrstvení v nářečí našeho kraje

V našem nářečí doma bylo rozlišení těch tří forem oslovení, uvedených v titulu, tj. "Du", "Döz (Öz)" i "Sie", ještě plně živé. Oslovení "Du" (tj. "ty", tykání) bylo užíváno mezi stejně starými věkovými vrstevníky, dále mezi lidmi stejného sociálního postavení, ústy starších vůči věkově mladším a ústy výše postavených vůči těm níže na společenském žebříčku stojícím. "Döz (Öz)" je starou podobou oslovení "Ihr" (tj. "vy", vykání), tj. druhou osobou množného čísla. V okolí Wassersuppen se říkalo "Döz". Tato nářeční forma se vyvinula z tvaru "Diaz", jak zní v chebském dialektu (Egerländer Mundart) a ze starobavorského "Öz". Zřejmě tu nářeční hranici tvoří hřeben Pivoňských hor (v originále "Hirschsteiner Berge", tj. "Herštýnské" vrchy - pozn. překl.), za nímž se už "vykalo" po chebsku, tj. "diazilo" se (v originále "wurde 'gediazt'" - pozn. překl.) tam už zvesela. Jako všude na nářeční a jazykové hranici bylo i tady slovo přejato z dialektu sousední oblasti a uzpůsobeno do zdejší podoby. "Döz" (tj. "vy") oslovovaly děti své rodiče, mladí staré a služební své pány. Jak docházelo ke společenským přesunům, vyhlíželo to často docela zvláštně. Tak např. duchovnímu po kněžském svěcení tykali jen v tom nejužším rodinném kruhu, zatímco všichni ostatní příbuzní mu ovšem od té chvíle už jen vykali. V mnoha rodinách oslovovaly děti matku "Du" a otce "Döz" z toho prostého důvodu, že na mamince visely a točily se věčně kolem ní, zatímco vůči otci chovaly náležitý uctivý odstup. Prarodiče si dávali od vnoučat tykat, zatímco vlastní jejich děti jim vykaly. Když vnoučata vyrostla, byli i jimi prarodiče oslovováni "Döz". Děti, které rodiče oslovovaly vykáním, činily tak po celý život. Zatímco byly domácí osoby, zasluhující respekt, jako byl třeba starosta obce, oslovovány lidmi téže sociální vrstvy "Döz", těm, co už jako domácí přestávali být chápáni, např. těm "studovaným", dostávalo se oslovení "Sie" (tj. vlastně "oni"! - pozn. překl.).
Pokud se tykalo, oslovovalo se křestním jménem, těm, co se říkalo "Döz", dostávalo se pak jména "po chalupě" (Hausname). Kdo byl osloven "Sie", náleželo se pokračovat "pane" (Herr), spisovným úředním příjmením či příslušným titulem. Kdo už užil oslovení "Döz", musil namísto "Euch" (tj. "Vás, Vám") použít nářečního "Enk", např. "Wöi göihts Enk?" (tj. doslova "Kam je vám jít?" - pozn. překl.). Kdo byl delší čas jinde "v cizině" a něčeho tam dosáhl, byl poté, co zavítal domů, oslovován "Sie", tj. "poctěn" onikáním. Vzpomínám si ještě na jednoho muzikanta z naší vsi, bylo to ještě za starého Rakouska, který odešel k vojsku a sloužil ve Vídni. U vojska i zůstal a dotáhl to až na vojenského kapelníka při jednom vídeňském regimentu. Když se každým rokem objevoval o dovolené doma, oslovovali ho někdejší spolužáci a muzikantští kolegové uctivým "Sie". V Bavorsku je hovorová forma "Öz" už na vymření a užívají ji častěji snad jen ti nejstarší. Mládež zná jen "Du" a "Sie". Je s politováním, že původní starobavorské oslovení "Öz" mizí z hovorové řeči ve vlastní zemi. Mládež už tyká starším ve svém okruhu docela běžně a souvisí to bohužel se zhrubnutím forem chování vůbec. Spolu s oslovením totiž se užívají i jazykové obraty, které přímo odporují úctě a respektu před stářím. Právě při starém způsobu vykání užitím nářečního "Öz" a "Enk" k tomu nemohlo dojít.


Glaube und Heimat, 1967, s. 315-316

Nemanická pouť

Jednou v roce se naše ves Wassersuppen (česky Nemanice, původně česká osada Loužnice, zřízená kolem roku 1591 o 4 staveních městem Domažlice /Taus/; německé jméno značí "vodovou polévku", což s "loužnicí" a "nemanicemi" celkem koresponduje - pozn. překl.) přes noc proměnila natolik, že když jsi ráno vstal, myslels, že jsi se snad ocitl v bájné zemi Šlarafie (v originále "Schlaraffenland" - pozn. překl.). "Woallfoarth", tj. pouť, nebo náš "Fäst", jak jsme krátce říkali našemu svátku, byly zase tu. Na tu prvou neděli po Navštívení Panny Marie (2. července) se netěšili jen mladí, ale i ti věkem pokročilejší. Ve všech staveních se drhlo a smýčilo, pekly buchty a koláče (Küchel und Kuchen), aby bylo očekávané hosty čím přivítat a uctít. Kdysi to byl časový úsek v průběhu roku, na který připadaly a měly být vyrovnány různé dávky a platy, jako byly např. "interesy" (úroky). Naše farnost mělo celkem 12 osad s více než 2600 dušemi. Kostel zbudovaný v roce 1765 platil za oblíbený cíl poutníků z Bavorska i Čech a "Wassersuppener Wallfahrt" (tj. česky "nemanická pouť" - pozn. překl.) byl prostě pojem. Vždy dobře sezpívaný chrámový sbor, v jehož čele vždy stával někdejší pan řídící učitel, doprovázel toho dne navíc i smyčcový orchestr, aby slavnostní bohoslužba získala zvláště slavnostní ráz.
K pouti dorazil obvykle zejména velký počet poutníků z Bavor, poněvadž příbuzenské a hmotné vazby tu byly z té i oné strany hranice velice živé. Tím pádem bylo jistou samozřejmostí, že "Wassersuppener Wallfahrt" byla pevnou součástí života hraničního kouta při Waldmünchen (8 km jižně od Nemanic na bavorské straně - pozn. překl.). Někteří přicházeli až z okolí města Neunburg vorm Wald, jako selské ženy se svými špičatými nůšemi, aby nakoupily nádoby na mléko, které tu nabízeli hrnčíři z Klenčí (Klentsch). Když na obecní novině bývalo ještě pastvisko, konával se tam velký hrnčířský jarmark s kameninovým a hliněným nádobím. Dvanáct až patnáct velkých žebřiňáků tohoto kdysi velice žádaného vybavení (a také snadno rozbitného - pozn. překl.) každé kuchyně tu stávalo vyloženo. O takovém dni museli mít bavorští celníci bdělé oko, neboť mnohdy docházelo k pokusům to zboží, které jak známo nabývalo ostatně už kvůli půvabu pašování značně na ceně, přepravovat přes hranice beze cla. Následkem polohy naší obce blízko státní hranice a také hranice jazykové (v originále "Mundartgrenze", tj. "nářeční hranice" - pozn. překl.) nabízel pouťový "fest" se svými návštěvníky z celého širokého okolí pestrou a rušnou podívanou, která dávala vsi alespoň pro tento den jaksi vskutku "mezinárodní" ráz.
Přirozeně si tu přišla na své i tancechtivá mládež. Byly to ještě časy nezatížené politickými konflikty, plné bujného veselí. Bavorští mládenci tu s potěšením vytáčeli černooká chodská děvčata. I když někdy jazykové dorozumění trochu vázlo, zábava byla skvělá. Mnoho vzpomínek zůstalo trvale živých pro lidi z bližšího i širšího sousedství na ty družné hodiny svátečního dne.
Už od časného rána stavěli kramáři své prodejní stánky a vybalovali své bedny, kufry a koše, hromadili prádlo a součásti oděvů na stoly z dlouhých prken, rozvěšovali na tyče šátky, stuhy a krajky, vršili na sebe talíře a mísy a rachotili hrnci i pánvemi. Vábící pokřik prodejců lákal už první návštěvníky kostela ke koupi jejich zboží. Jako sladký oblak vznášela se nad kramářskými boudami vůně perníku, tureckého medu a cukroví. Po obou stranách vesnické ulice od pošty až ke Geigerově hospodě a na cestě ke kostelu řadil se stánek ke stánku. Podle jednoho záznamu z roku 1910 napočítali jich tu tenkrát přes sto třicet. Tak vysokého čísla nebylo v poválečných letech už nikdy dosaženo. Nabídka zboží byla vždycky velmi bohatá. Nabízela tu své výrobky nejrůznější řemeslná odvětví, ať už šlo o ševce, krejčí či švadleny, klempíře, kloboučníky, hodináře, pilníkáře, hřebenáře atd. Stánek tak řečeného "Feigenhanse" býval vždycky obležen, poněvadž k němu dovedl svými špásy přilákat lidi a odvrátit pak šikovně pozornost každého z potenciálních kupujících od toho, že jejich závdavek na věnec fíků pokaždé nepozorován spadl pod pult. Nával byl u Wenzla Tausera s jeho sudem okurek, závratný odbyt měly ty zvláště kyselé. Když tak zase jednou ponořil svou dřevěnou naběračku do bečky, vynořila se na světlo Boží namísto okurky zelená žába. Obchodu to však bylo sotva k nějaké újmě, do večera byl sud prázdný až do dna. Dětem se sbíhaly sliny nad sladkostmi, jaké nikdy dosud nespatřily, nad obrovitými bonbony a cukrovými "štanglemi".
Rodiči a štědrými příbuznými darovaný sváteční peníz brzy změnil svého majitele. Dosud nerozhodnutým bylo dopřáno vychutnávat sladká muka volby déle a držet mince zavázané v cípu kapesníku pevně v kapse, než za ně získají něco ještě krásnějšího, ještě lepšího. Třeba balónek, cukrovou píšťalku, která se po posledním hvizdu dala celá sníst i s vibrační kuličkou, která způsobovala trylek (v originále "ein Zuckerlpfeiferl samt der Trillererbse" - pozn.). Za pouhý jeden krejcar se však dal pořídit i "balíček štěstí", krátce "štěstíčko", z něhož se dal třesoucími se prsty vydobýt prstýnek, zdobná tužka či pár cukrlat. Jednotliví kramáři měli pro své stánky většinou už léty vydržená místa. Tak poutního prodavače vuřtů, zvaného u nás "der Würstelmann" jste našli pokaždé nalevo při cestě do kostela, zatímco jeho kolega koňský řezník (Roßmetzger) míval stánek vpravo, obsypaný kol dokola těmi z Bavor (von den Bairischen), poněvadž obrovitý koňský špekáček stál pět krejcarů! Pár za párem sázel řezník opásaný bílou zástěrou k jednomu rohlíku a podával je spolu nataženým už rukám nedočkavých zákazníků.
Výlohy a pulty místních obchodníků přesto nijak nezely prázdnotou a ačkoli koupěchtiví zvědavci rádi o pouti vyzkoušeli ceny a kvalitu zboží na kramářských stáncích, základní běžnou spotřebu rádi pokrývali u svých dosavadních dodavatelů. I hospody měly u stolů všude plno a personál se měl co otáčet, aby i s dodatečně nasazenými servírkami zvládl ten sváteční nával. Odpoledne, když velký proud návštěvníků dorazil zplna, mezi stánky to jen zvučelo jak v úle. Ze všech světa stran sem připlynul ten příval, aby každý z toho mnohohlavého zástupu buď něco koupil, uzavřel tu často i vlastní "handl" či alespoň novou známost, anebo se opravdu jen přišel podívat nebo být viděn.
Samozřejmě patřil k pouti i "zábavní park" (v originále "der Prater") s kolotočem, houpačkami, cirkusem či jinými atrakcemi. Když se slunko chýlilo už k západu, putovalo neprodané zboží zase pomalu nazpět do krabic a beden, v pokladnách zacinkaly stříbrňáky a zašustěly papírové bankovky. Mnohdy trochu ztěžka a kymácivě klopýtali návštěvníci nemanického "festu" cestou domů a kramáři opouštěli na vozech s plachtou ves, jako by svou spokojenost dávali najevo i slavnostním práskáním bičem. Na vesnické cestě se opět rozhostilo ticho a jen pár prken, něco chomáčů dřevité vlny a pohozených papírků od cukrlat připomínalo teď už slávu a lesk předchozího dne.


Glaube und Heimat, 1966, s. 523

Narodil se v Nemanicích za horou Čerchov (německy i Schwarzkoppe, ti místní Němci ji ale říkali Cherkov vlastně jako Češi ze sousedství) 24. května 1897. Když v roce 1974 u příležitosti čtvrtstoletého jubilea místní skupiny sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) v Chamu vzpomněl mluvčí SL Walter Becher (předali mu tu po jeho projevu knihu Dr. Ernsta Raffelsbergera, někdejšího předsedy krajské skupiny SL v Chamu -- mimochodem samostatně zastoupeného i na internetových stranách Kohoutího kříže -- s titulem "Der Kunstbesitz des Böhmerwaldes", tj. "Umělecké poklady Šumavy) prvého Sudetoněmeckého dne v Německu vůbec právě tu v Chamu o svatodušních svátcích 1948 jako jedné z největších demonstrací (sešlo se k ní přes 20 000 lidí), jež město kdy zažilo, komentoval to Karl Klein jako rodácký zpravodaj vyhnanců z Wassersuppen na stránkách Glaube und Heimat slovy, že iniciátorem a organizátorem té pamětihodné akce byl tenkrát Josef Klein (Beckn Pepp) z rodné vsi. Roku 1977 stačil Karl Klein v hornofalckém Schönthalu oslavit ještě své osmdesáté narozeniny, těch pětaosmdesátých se však už nedožil. Měl k nim dostat právě obraz Čerchova, domovské hory i Němců kolem, "Hausberg" se po jejich takové výšině říká, od krajana Franze Freie. Dílo ale bylo nakonec předáno do rukou jeho neteře a nástupkyně ve funkci rodáckého zpravodaje Annemarie Müllerové, roz. Paa. Po boku jejího otce Karla Paa její strýc Karl Klein v Schönthalu, kde i ona žije, poté, co zde 7. dubna 1982 skonal, na místním hřbitově také spočinul v zemi, třeba dodat, ne tolik vzdálené rodných míst. Na jihozápad od Waldmünchen leží Schönthal na stejné řece Schwarzach, která vzniká spojením na "české straně" pramenícího Černého potoka a Nemanického potoka u bavorské obce Höll. Ze střechy domu čp. 17 na evropském rozvodí v "české" vsi Závist (Neid) stéká na sever voda do Radbuzy, Mže, Labe a Severního moře, na jih do pramenícího tu Nemanického potoka a dál do Schwarzach v povodí Dunaje. Taková je to země, země nás Kleinů z Wassersuppen, nás Malých z Nemanic.

- - - - -
* Nemanice / † † † Schönthal (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Nynější znak obce Nemanice s motivem ze znaku Stadionů, tj. třemi zlatými "vlčími udicemi" (viz i Josef Bohmann)
"Jeho" Wassersuppen s lány kolem na pohlednici českokrumlovského fotografa Josefa Wolfa
Kostel sv. Jana Nepomuckého v Nemanicích mezi stromy na starém snímku z krajanského časopisu
Nemanický kostel dnes

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist