Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

BRUNO KREISKY

Teplo rodinného hnízda

Můj dědeček Benedikt Kreisky byl původně učitelem v Kolodějích nad Lužnicí (Kaladei), malé české vesnici nedaleko od Budějovic (Budweis). Ve zdejším okolí existovaly dvě zvláštní sociální skupiny: na jedné straně tzv. "čeští bratři" (v originále "die sogenannten ,Böhmischen Bruder'" - pozn. překl.), menšinové náboženské hnutí, na druhé početní židovští rolníci (v originále "zum andern zahlreiche jüdische Bauern" - pozn. překl.). Čeští bratři v naději, že by se jim podobně jako protestantům či Židům dostalo tolerančního patentu, intervenovali v tom směru u císaře Josefa II.. Císař se k něčemu takovému ovšem necítil ochoten, poněvadž se zřejmě obával, že by se tím iniciovala česká národní církev, kolem které by mohlo vzniknout nacionální hnutí. Když se Českým bratřím přiznání kýžených práv dosáhnout nepodařilo, měli mnozí z nich, zejména v okolí Tábora, přestoupit k židovské víře, poněvadž jim židovská liturgie vyhovovala více nežli ta katolická. To by vysvětlovalo, proč mezi českými Židy je nejen tolik rolníků, nýbrž i relativně mnoho českých příjmení.
V této končině tedy nalezl můj dědeček svou školu, podporovanou od prastaré české šlechtické rodiny Wratislavů z Mitrowicz. Původní česká šlechta nechtěla mít vlastně s vídeňským dvorem nijak mnoho co do činění; habsburský dům byl zpravidla chápán jako uzurpátor. Prví náboženští exulanti pocházeli ze starých českých šlechtických rodů, a to ještě před reformací. Moravský místodržící Žerotín - také příslušník vysoké české šlechty - se tehdy obrátil na emigrovavší aristokraty v Dánsku, aby je přiměl k návratu. Byla mezi aristokracií jména, znějící dnes zcela německy, jako Thurn, Kinsky, Schwarzenberg. K dějinám rakouské šlechty patří, že mnoho rodů bylo českého původu, a Schwarzenbergové například, dnes největší pozemkoví majitelé, hovoří doma ještě stále česky. Nesmí se také zapomínat, že "Herzog von Österreich" (tj. "vévoda rakouský" - pozn. překl.) byl, což je jistě pozoruhodné, Čech Přemysl Otakar II.. Rozhodnou měrou podpořil stavbu vídeňského Hofburgu a uskutečnil historické rozdělení Rakouska na zemi "nad Enží" a "pod Enží" (v originále "in ein Land oberhalb und unterhalb der Enns'" - pozn. překl.). Přemyslovci by tu pravděpodobně panovali ještě dlouho, kdyby se Přemysl Otakar (v originále jen "Ottokar" - pozn. překl.) po zvolení Rudolfa Habsburského německým králem nezdráhal přijmout opět Rakousko lénem. Měl své zdráhání podložit argumentem, že nevidí jediný důvod vzdávat hold nějakému zkrachovanému hraběti z Aargau (rozuměj Rudolfu Habsburkému - pozn. překl.), který vděčí za královskou korunu jen okolnosti, že rozhádaní kurfiřti povolali k této hodnosti toho nejslabšího. V roce 1278 ztratil Přemysl Otakar II. u Suchých Krut (Dürnkrut) svůj život. Už tři léta předtím prohlásil Rudolf rakouské země pro Přemysla za ztracené. Ani proto nijak neudivuje, když se Habsburky do šlechtického stavu povýšení čeští Rakušané až do našich časů chápou za vlastní a původní rakouskou šlechtu.
Na základě říšského školského zákona (z roku 1883, zvaného "školní novella" - pozn překl.) se zvláštní pasáží o obecných školách se stal můj dědeček odpovědným ředitelem jedné z nich. Tím mohl být podle předpisů toliko ten, kdo "Befähigung zum Religionsunterricht jenes Glaubenbekenntnisses nachweisen konnte, welchem die Mehrzahl der Schüler nach dem Durchschnitte der vorausgegangene fünf Schuljahre angehört." (tj. "má způsobilost vyučovati náboženství toho vyznání, ke kterému přináleží většina žáků té školy, a to podle průměru pěti ročníků předchozích", viz přesná citace znění této pasáže školského zákona v Digitální parlamentní knihovně - pozn. překl.). Předpis nezněl přímo tak, že to nesmí být Žid, ale bylo to ovšem stanovisko za jeho zněním skryté. Poněvadž však mezi jednadvaceti žáky jednotřídní obecné školy v Kolodějích nad Lužnicí bylo sedmnácte žáků "izraelitského" vyznání (psávalo se česky i "mojžíšského vyznání" - pozn. překl.), nedalo se mému dědečkovi místo řídícího učitele upřít. Později se můj dědeček stal zástupcem ředitele německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích (Budweis). Zástupcem proto, že právě na základě už zmíněného říšského školského zákona nemohl většině tamních studentů zprostředkovávat náboženskou výuku. Jeho švagr Joseph Neuwirth (žil v letech 1839-1895, od roku 1873 až do své smrti byl poslancem vídeňské Říšské rady - pozn. překl.) položil tehdejšímu ministru školství otázku, zda by nemohla být učiněna nějaká výjimka. Není nijak závaznou normou, dostalo se mu odpovědi, že by snad v Budějovicích musil být ustaven ředitel, a dokud bude můj dědeček na ústavu působit, ani nijaký ustaven nebude. Ten učitelský ústav v Budějovicích zásoboval učiteli celý sever Rakouska a já se na sociálnědemokratických schůzích ve Waldviertelu často potkával se starými učiteli ještě v nezbytném měkkém širáku, zvaném "Schlapphut" a s mohutnou vázankou na hrudi, kteří se mě obvykle ptali na to, zda ten ředitel Kreisky z učitelského ústavu v Budějovicích není snad můj otec. "Nein, er war mein Großvater." (tj. "Ne, to byl můj dědeček." - pozn. překl.) Jak mi vyprávěli staří venkované z Kolodějí nad Lužnicí, těšil se můj dědeček obzvláštní přízni svého patrimoniálního pána, hraběte Wratislava. Když se dědeček musil podrobit těžké operaci žlučníku, byl jeho švagr profesor Beer, proslulý pražský lékař, povolán do Koloděj za ním. Dlouhý transport už by pacient sotva snesl a tak bylo rozhodnuto operovat ho v hraběcí jídelně kolodějského zámku, poněvadž tam bylo nejlepší světlo; sedláci vystlali vytlučené díry na silnici slamou, aby to s vozem tolik nedrkotalo. Ještě dlouho poté, co můj dědeček odešel na penzi, přijížděli o jeho narozeninách každoročně za ním venkovani z Koloděj, těžkopádní mužové s plnovousy, aby mu pogratulovali. Měli s sebou všechny vzácnosti, jaké přinášela česká země: velký bochník domácího chleba (v originále "große Laibe ,domácí chléb'" - pozn. překl.), salámy a šunku. Ačkoli byl můj dědeček Žid a nikdy to neuváděl v nějakou pochybnost, pojídal zřejmě vášnivě rád šunku a ti venkované to věděli.
Dědeček byl pro nás synonymem dobra, plný dojemné starostlivosti o všechno, co se týkalo budoucnosti jeho synů. Všichni nakonec dosáhli úspěchu ve svém povolání, jistého stupně blahobytu i dobrého jména. Toliko jedné sestře mého otce se hmotně nijak zvlášť dobře nevedlo. Byla provdána za jednoho frontového vojáka, který po návratu z války nedokázal zakotvit zrovna nejlépe; provozoval dovoz budějovického piva do města Allentsteig ve Waldviertelu (v dolnorakouském okrese Zwettl - pozn. překl.). Vzpomínám si, že v tomhle koutě Rakouska nebylo v létě snad nikdy horko a v zimě panovaly mrazy přímo sibiřské. Jak chladno tu bývalo, dá se nahlédnout z toho, že led v tak řečené americké ledárně, kde bylo pivo uskladněno, ani v létě nikdy neroztával. Ačkoli byl Wilhelm Schnürmacher obráncem vlasti a válečným invalidou, šel s velkou částí své rodiny, jak se po válce říkalo, "do plynu" (v originále "ins Gas gegangen" - pozn. překl.). Jiná sestra mého otce, kterou jsem měl moc rád a která byla velice inteligentní, bydlila rovněž ve Waldviertelu, v dolnorakouském městysi Gars. Vzala si za muže jednoho lékaře, se kterým už jsem se nestačil seznámit. Její syn byl sionistou "první hodiny", a to na nejkrajnější pravici celého hnutí jako přívrženec revizionisty Vladimira Žabotinského (* 1880 v Oděse, † 1940 v New Yorku, revizionistický sionismus byl nacionalistickou větví hnutí a požadoval revizi tzv. praktického sionismu Ben Guriona a Chajima Weizmanna ve prospěch vize "politického sionismu" v duchu odkazu Theodora Herzla - pozn. překl.). Tento můj bratranec jménem Viktor Much se mě po celé léto se značnou obratností snažil pro sionistickou myšlenku nadchnout. Úspěchem bylo, že jsem se o ni začal zajímat, zavrhl jsem ji však. Není tomu tedy tak, že bych byl se sionismem konfrontován teprve značně později. Ačkoli sionistické hnutí mládeže má svého zakladatele v proslulém psychoanalytikovi Dr. Siegfriedu Bernfeldovi, jednom z čelných žáků Sigmunda Freuda, a lze říci, že právě Bernfeld se stal velkým teoretikem mládežnického hnutí vůbec, nedokázal jsem se pro ideje sionismu nijak nadchnout. Můj bratranec odešel v logickém souladu se svým přesvědčením velice záhy do Palestiny a stal se široko daleko známým očním lékařem; mezi jeho pacienty patřili šejkové z mnoha arabských zemí, poněvadž u Arabů se jak známo hojně vyskytují těžké oční choroby. Po smrti své matky se roku 1958 vrátil nazpět do Vídně.
Teta Rosa byla vůbec poslední z rodiny, koho jsem viděl předtím, než jsem onoho úterý po "anšlusu" šel znovu do vězení. Chtěl jsem vykonat u své staré babičky, které bylo tenkrát 92 let, poslední návštěvu, poněvadž jsem měl pocit, že ji už nikdy neuvidím. Bylo to pro mě jedno z nejdojemnějších setkání té doby. Byla kdysi jednou z prvních učitelek v celém rakousko-uherském mocnářství a teď tu seděla s bílými vlasy, překrásnýma očima a velmi starýma, velice už unavenýma rukama, hleděla na mě smutně přes desku stolu a řekla: "Dein Vater und deine Brüder, alle meine Kinder waren immer sehr ehrliche, aufrichtige Menschen; in einer Sache haben mir nur leider angelogen, über deine Gefängniszeit. Da wollten sie mir begreiflich machen, dass du im Ausland studierst. Ich wusste es besser." (tj. "Tvůj otec a tvoji bratři, všechny moje děti byli vždycky velice čestní a poctiví lidé; jen v jedné věci mě obelhali, a to o čase, kdys byl ve vězení. Chtěli mi namluvit, že studuješ v zahraničí. Věděla jsem líp, jak tomu je." - pozn. překl.) Poslouchala rádio a věděla o tom, k jaké změně v Rakousku došlo. "Und jetzt kommst du, weil du wieder in Gefängnis gehen wirst. Sie sagen mir nichts, aber ich weiß ganz genau, da ein großes Unglück passiert ist." (tj. "A teď jsi tady, že máš jít do vězení zase. Neříkají mně nic, ale já vím dobře, že se tu stalo veliké neštěstí." - pozn. překl.) A ačkoli netrpěla nijakou akutní nemocí, dva dny nato docela prostě umřela. Moje teta Rosa přesídlila nejprve k mým rodičům a pak ke svému synovi do Tel Avivu.
Můj dědeček byl tak řečený "Deutsch-Freiheitlicher", tj. německý liberál. Opakovaně se v řeči uměl opřít do sociální demokracie, které zazlíval, že ve svém boji proti kapitalismu, jak tvrdil, nasazuje antisemitskou notu. To se dalo vyvodit z toho, že kapitalisté té doby byli velice často Židy a početní karikaturisté je také jako takové zpodobovali. Můj dědeček říkával: "Gott sei Dank kommen di Sozis nie ans Ruder!" (tj. "Bohudík se ti socani ke kormidlu nikdy nedostanou!" - pozn. překl.)
V rodině mého dědečka byly zastoupeny tři politické směry. Můj otec Max Kreisky sledoval sociální demokracii se sympatiemi. Jako mladý tovární ředitel se zúčastnil jedné demonstrace za neděli jako den pracovního klidu, poněvadž ve své mladickém nadšení byl pro volnou neděli, myšleno samozřejmě volnou neděli pro zaměstnance, o dělnících nebyla v tom ohledu ještě dlouho vůbec nijaká řeč. Jakkoli groteskní se to z dnešního pohledu může jevit, platilo se tehdy za podobné angažmá postavením. Můj otec, který v oné textilní továrně zastával už dost vysokou pozici, dostal se tím do blízkosti sociálně demokratických zaměstnaneckých odborů. Soukromí zaměstnanci byli první, kdo dosáhli úpravy penzí, nijak sice závratné, ale byl to začátek. Jak blízký lidský vztah měl otec k dělníkům, vyplývá z toho, že v roce 1918 za ním do Vídně přijel jeden z členů dělnické rady podniku, jemuž stál otec v čele, s prosbou, aby se dal jménem dělníků a zaměstnanců celého podniku právě do oné dělnické rady zvolit. Později se otec v úporných bojích mezi dělníky a podnikateli několikrát nabídl zastávat roli urovnavatele konfliktu.
Dva bratři mého otce Oskar (žil v letech 1886-1976 - pozn. překl.) a Otto (* 1878 v Kolodějích nad Lužnicí - † 1944 v Osvětimi (Auschwitz/ - pozn. překl.), z nichž ten prvně jmenovaný byl profesorem němčiny a francouzštiny, druhý pak uznávaným vídeňským advokátem, byli členy bojovného sdružení, nesoucího název "Budovisia", poněvadž její členové pocházeli větší měrou z Budějovic. Při každé příležitosti, jež se k tomu nabízela, zpívali oba s velkým zaujetím německé turnerské a studentské písně, ze kterých znám díky tomu mnohé dodnes nazpaměť, od Burschen heraus až po Wacht am Rhein. Na střední škole jsem byl patřičně německy nacionálními profesory - volba byla ostatně toliko mezi nimi a klerikály a ten či onen sociální demokrat byl pak jakousi výjimkou na způsob malého ošklivého kačátka - veden ke zpěvu písní toho druhu.
Ludwig (žil v letech 1874-1943 - pozn. překl.), z bratří nejstarší, rovněž německy liberálního zaměření, pokračoval v učitelské tradici a byl ředitelem školy v Jihlavě (Iglau). Snažil se nikoli bez úspěchů o uchování německého živlu v Čechách a jako školní rada bojoval s plným osobním nasazením o každou německy mluvící školní třídu ve svém okrese. Nezabránilo to ovšem později nijak tomu, že byl nacisty i s celou svou rodinou poslán "do plynu".
Rudolf, čtvrtý z bratří mého otce (žil v letech 1882-1966 - pozn. překl.), vynikal mezi nimi v mých očích nejvíce a to on byl tím, kdo mě přivedl k sociální demokracii, pokud jsem v tom směru nějakého přispění vůbec ještě potřeboval. Byl jedním z vedoucích činitelů sudetoněmeckého hnutí konzumních čili spotřebních družstev.
Můj strýc Rudolf Kreisky mi v rozhodující fázi mého života - po onom otřesném 15. červenci roku 1927, kdy jsme byli já a jeho syn Artur svědky krvavé demonstrace před Justičním palácem - zajistil bezprostřední kontakt s realitou. Mé tehdejší zdrcení bylo tak veliké, že jsem tenkrát dokonce patřil k těm, kdo by sociální demokracii pod dojmem slabosti jejího vedení nejraději ukázali záda. Je vždycky velkým problémem pro lidi, kteří vyrostli v buržoazním prostředí, aby prostřednictvím knih a přátel nějak vyšli za jeho obzor. Dělnictvo se jim prezentuje v osobě domovníka či snad ještě šoféra. To můj strýc se mnou putovával o letních prázdninách po Šumavě a po Krkonoších často doslova ode vsi ke vsi. Dopoledne jsme navštěvovali malá konzumní družstva, večery jsme trávili po schůzích. Ačkoli mi pěší putování bylo vlastně docela protivné, musil jsem se strýcem jít dál a dál a poznával jsem chtě nechtě nouzi, panující v sudetských oblastech (v originále "das Elend in den Sudetengebieten" - pozn. překl.). Zatímco strýc pročítal knihy, vedené místními vedoucími konzumních družstev, seděl jsem venku na lavičce nebo jsem procházel vsí a pozoroval lidi: havíře, skláře, tkalce, utrápené ženy. Nové Československo bylo bohatou zemí, zejména pro někoho, kdo sem jako my přicházel z chudého Rakouska, ale o sudetské Němce se tenkrát nikdo nijak nezajímal (v originále "aber um die Sudetendeutschen kümmerte man sich damals nicht" - pozn. překl.). Politicky se ovšem brzy uchytili (v originále "haben sie sich allerdings rasch gefangen" - pozn. překl.). Strany ze starého Rakouska měly v sudetských oblastech delší tradici než u nás; i první sociálně demokratická sdružení vznikla právě tam.
Politická situace v Československu byla o mnoho lepší než kdy ve starém Rakousku. Mezi ministry bylo mnoho českých i německých sociálních demokratů; byli tu křesťanští sociálové, velká agrární strana a liberálové, kteří u nás už nebyli a říkali si tu v Československu "národní socialisté", strana Benešova.
Když vidím příbytky sudetských Němců, které po poslední válce vyrostly všude ve Spolkové republice Německo a v Rakousku, pěkné domky s automobily před nimi stojícími a srovnám je s tím, co jsem vídal ve dvacátých letech v Čechách, pak se často ptám, po čem vlastně ti lidé touží nazpět. Zdá se mi podivné toužit z blahobytu nového domova po nouzi, kterou jsme opustili a přát si návrat k ní. Postupně nastává čas, aby se přestalo s pojmy jako "volksdeutsch" či "vertrieben" chtít prosazovat politické zájmy. Přirozeně však existují citové komponenty, které jsem poznal i já: ten podivný stesk po domově, který člověk pociťuje, když tam, kde žil, nemůže vstoupit, ta touha po horách i údolích, kde se narodil, po řekách a jezerech, ale i po hřbitovech. Carl Zuckmayer to v emigraci vyjádřil krásnou větou, že domov není ta země, kde se člověk narodil, ale ta, kde si přeje zemřít (přesný citát pochází z knihy "Carl Zuckmayer 1896-1977: Ich wollte nur Theater machen" a v originále jeho druhá půle zní: "sondern wo man zu sterben wünscht" a ne, jak uvádí Kreisky, "sondern das, nach dem man sich sehnt, um dort zu sterben" - pozn. překl.).
Politicky nebyli sudetští Němci v Československu nikdy pronásledováni. Ani od mého dědečka, ani od mého otce. kteří se oba považovali za "Deutsch-Böhmen", jsem nikdy o ničem takovém neslyšel. To, co "Deutsch-Böhmen" - setrvávám záměrně u toho starého klasického výrazu - přivedlo k takovému odporu vůči českému státu, byla jejich materiální nouze. Z velké části byly ty oblasti kraji bídy odjakživa - stačí vzpomenout pohádek o Rýbrcoulovi (v originále "an die vielen Märchen um Rübezahl" - pozn. překl.). Tkalcovská bída byla něčím dávným, a když Heine ve své proslulé básni z roku 1844 napsal:
Deuschland, wir weben dein Leichentuch,
wir weben hinein den dreifachen Fluch -
Wir weben, wir weben!"
(tj. "Ó, Německo staré, my tkáme ti,
v tvůj rubáš trojité prokletí -
my tkáme, my tkáme!" - překlad Otokar Fischer)
platilo to stejnou měrou pro tkalce v Čechách. Byla to zřejmá neschopnost české hospodářské politiky zdolat tamní nezaměstnanost (rozuměj v jazykově převahou německých oblastech - pozn. překl.), zatímco v českém vnitrozemí panovala prosperita pro nás Rakušany nevídaná a neslýchaná.

B. Kreisky, Erinnerungen: Das Vermächtnis des Jahrhundertpolitikers (1986)

Bruno Kreisky se narodil a zemřel ve Vídni. Spatřil světlo světa dne 22. ledna 1911 v bohaté rodině textilního továrníka Maxe Marcuse Kreiskyho (1876-1944) a jeho ženy Ireny, roz. Felixové (1884-1969). Zatímco otec byl rodákem z pošumavských Klatov (německy Klattau, viz reprodukce německy psané klatovské židovské matriky, příjmení je tam psáno Kreiski a dědečkovo povolání "Gage-Lehrer", tj. učitel s pevným platem), matka pocházela z Třebíče (Trebitsch). Těch doteků s českými zeměmi najdeme už v úvodní pasáži jedné z kapitol kancléřových pamětí celou řadu, ostatně i proto jsem ji k českému překladu vybral. Zejména postava dědečkova má nespornou váhu i pro České Budějovice. Místní český list Budivoj přivítal v roce 1900 v antisemitsky laděné noticce pod titulkem "Zdejší Němci proti zdejším židům" příchod Benedikta Kreiskyho z Koloděj nad Lužnicí sem do "Budivojova" města větou: "Jak čtenářům našeho listu známo, byla v Kolodějích zrušena německo-židovská škola, jejíž správce, žid Benedikt Kreisky, byl z rozkazu zemské školní rady přeložen na jednu z německých obecných škol v Č. Budějovicích". Informaci, že byl řídícím učitelem v Kolodějích a pak zástupcem ředitele německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích, zaznamenal v jednom svém deníkovém textu z 21. prosince 2008 (zveřejněném v 6. čísle ročníku 2010 brněnského časopisu Host) i spisovatel Věroslav Mertl, který ji zřejmě získal od svých rakouských přátel. Mně se však v análech německého učitelského ústavu, ve fondu Jihočeské vědecké knihovny značně mezerovitých, nijakou zmínku o nositeli toho jména, alespoň v rozmezí od založení té instituce až do roku 1907, najít nepodařilo. Benedikt Kreisky (Kreiski) se podle přípisu v už citované židovské matrice, pořízeném až v roce 1976 (tj. sto let po původním záznamu!), narodil 24. února 1845 v Dolních Kounicích (Kanitz) na jižní Moravě, jeho žena Katharina, roz. Neuwirthová, 27. října 1846 v Třešti (Triesch). Irena, už zmíněná žena jejich syna Maxe, roz. Felixová, byla rodem z Třebíče (Trebitsch). Její syn Bruno vystudoval ve Vídni práva a po útěku před nacisty do Švédska, kde v roce 1944 zemřel jeho otec Max a kde se on sám dva roky předtím oženil s Verou Alicí, roz. Fürthovou (* 1916 ve Stockholmu- †1988), dcerou Theodora Fürtha (1881-1951) rodem ze šumavské Sušice (Schüttenhofen) a jeho manželky Margarethe Grete, roz. Grossmannové (1885-1973), vídeňské rodačky, zemřelé ve Stockholmu. Po válce a po návratu ze švédského exilu se stal v letech 1951-1953 poradcem rakouského prezidenta Theodora Körnera, v letech 1953-1959 státním tajemníkem v úřadu rakouského spolkového kancléře, v letech 1959-1966 rakouským ministrem zahraničních věcí a po opozičním mezidobí 1967-1970 následovalo 13 let jeho působení ve funkci rakouského spolkového kancléře. V letech 1976-1989 byl navíc viceprezidentem Socialistické internacionály. Zemřel ve Vídni 29. července 1990; svou ženu Veru, která zemřela 5. prosince 1988, přežil o pouhého půldruha roku. Henry Kissinger o něm řekl, že ho měl snad ze všech světových politiků nejraději, poněvadž rozuměl problémům světa lépe než mnozí představitelé velmocí a že rakouskou neutralitu, jejímž byl spoluarchitektem, využil k získání vlivu, který nebyl s mocenskými poměry naší zeměkoule v nijakém poměru. Česká republika, s níž měl jak vidno tolik společného (po srpnu 1968 i jeho zásluhou přijímalo Rakousko až 5 tisíc uprchlíků z Československa denně a on sám podpořil československé disidenty až do listopadu 1989, kterého se ještě stačil dožít, celkovou částkou více než milion šilinků), mu v roce 2000 posmrtně udělila nejvyšší své vyznamenání: Řád Bílého lva.
- - - - -
* Vídeň (A) / České Budějovice / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko