JOSEF KUFNER
Kilian Nowotny zemřel
V nemocnici ve Waldkirchen zesnul dne 12. března (roku 1977 - pozn. překl.) po těžké nemoci Kilian Nowotny (Nanni Sepp'n Kilian). Zemřelý pocházel z rodiny manželů Josefa Nowotnyho a Petronilly, roz. Uhlirschové, o pěti dětech.
Narodil se 1. prosince 1905 (jeho bratr Josef spatřil světlo světa podle novosvětské matriky o pět let předtím na adrese Planie čp. 88, záznam o Kilianově narození není zatím na webu veřejně dostupný - pozn. překl.), navštěvoval obecnou školu (rozuměj v někdejším Kaltenbachu, nynějších Nových Hutích - pozn. překl.) a ve Vimperku (Winterberg) se u řeznického mistra Gollera v letech 1919-1922 vyučil řeznickému řemeslu. V Českých Budějovicích (Budweis) sloužil u československé armády (v originále "biem tschechischen Militär" - pozn. překl.). V roce 1935 se oženil s Theresií Pfeifferovou z Kaltenbachu a z jejich manželství vzešly dvě dcery, Elma a Helga. V letech 1940-1943 narukoval zesnulý k německému válečnému námořnictvu (Kriegsmarine). Sloužil na minolovce, která byla potopena a on v únoru 1943 zápasil šest hodin o život na ledovém otevřeném moři, než se ho podařilo zachránit. Tři roky válečného zajetí strávil ve francouzské pevnosti Saint Nazaire. Zdařil se mu odtud pokus o útěk a dokázal se z Francie probít až do bavorského Röhrnbachu (po válce se stal Röhrnbach shodou okolností patronátní obcí vyhnanců z Kaltenbachu - pozn. překl.), kde si roku 1947 otevřel obchod se dřevem a zbudoval i vlastní dům s adresou Am Faberberg Nr. 5. Ze zdravotních důvodů musel v roce 1967 firmu prodat a stát se důchodcem. K poslední cestě ho na hřbitov v Röhrnbachu vyprovodili jeho krajané a místní občanstvo.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1977, č. 7, s. 240-241
P.S. Stručný nekrolog "krále Šumavy", jak bývá Kilian Nowotny zván v nespočetných českých pramenech (viz např. webové stránky Moskyt.net), tu pod šifrou J.K. napsal, jak je patrno zejména z detailní zasvěcenosti do životopisných detailů, do krajanského měsíčníku jeho spolurodák "z Plání", byť o osmnáct let mladší. Nápadné jistě je, že o nebožtíkových aktivitách pašeráckých a převaděčských (ve službách americké CIC) tu není proneseno jediné slovo. Nejen to: v dosti nespolehlivých jeho českých životopisech je převážně uváděn pod jménem Franz Nowotny (prý s přezdívkami Sekáč či Dlouhý Hans) a Kilian údajně bylo toliko jeho krycí označení. Rodácké publikace a staré matriky však hovoří jinak. Není ovšem důvod nevěřit tomu, že od roku 1947 do poslední výpravy v roce 1950, z níž vyvázl postřelen jen taktak životem, podnikl dva tisíce úspěšných pokusů překročit hranice, což odpovídá takřka jedné cestě denně. Američané mu prý říkali "král cesty"(Němci zase "Paschkönig", "Pascherkönig" či "Grenzkönig"), kde sama Šumava byla tou cestou z podivného příběhu boje o svobodu z časů studené války, v níž hrála místopisná obeznámenost poměrně zásadní roli.
Pláně, severní místní část Nových Hutí
Při staré okresní silnici z Kvildy (Außergefild) do Zdíkova (Groß-Zdikau) a Zdíkovce (Klein-Zdikau), jakož i do města Vimperka (Winterberg), leží v nadmořské výšce 1073 m Pláně, místní část Nových Hutí (Kaltenbach).
Začíná tam, kde nalevo od nové obecní silnice z Nových Hutí přicházíme ke stavení čp. 70 (Otto Eisler, postaru po chalupě Zuinei Otto) a napravo máme čp. 67 (Martin Nowotny - Schofawenzl Martin), končí pak směrem na sever při už zmíněné okresní silnici stavením čp. 105 (Franziska Müllerová - Heisei Franzi a Bruno Nowotny - Odum Bruno), při čemž k Pláním patří ještě daleko odtud odlehlá chalupa čp. 102 (Franz Pösl - Poitl Franz) u rašeliniště blízko až Zlaté Studny (Goldbrunn). Tam se říkalo Torfstich-Planie.
K místní části patřilo celkem 22 domů, z čehož "státním majetkem" byla myslivna čp. 88 (naposledy nájemní dům), hájovna čp. 60 (Alois Kufner, tj. můj otec), tři dřevorubecké domky čp. 56 (Max a Ferdinand Bartikovi), tzv. Domonikn-Haus čp. 15 (Rupert Frank a Wenzel Kowaschik) a už zmíněná chalupa čp. 102 (Franz Pösl) v řečených Torfstich-Planie. Na tamním rašeliništi těžili a sušili borky a rašelinné stelivo obyvatelé Plání, Nových i částečně také ještě Starých Hutí (Althütte). Těžební parcely byly očíslovány a jejich uživatelé je měli v pouhém nájmu. Lesní revíry totiž, patřící dříve knížeti Thun-Hohensteinovi, sídlem v severočeském Děčíně-Podmoklech (Tetschen-Bodenbach), staly se po první světové válce majetkem československého státu a připadaly pod lesní správu ve Vimperku.
Ve třicátých letech byla vybudována nová obecní silnice z Plání do Nových Hutí ke kostelu, cca 2,5 km. Po ní vedla i autobusová linka z Kvildy přes Pláně, Nové Hutě, Pokovy Hutě (Bockhütte) a Paseku (Passeken) do Vimperka.
Na křižovatce okresní a obecní silnice stál v Pláních místní hostinec čp. 14, jehož posledními majiteli byli před vyhnáním roku 1946 manželé Anton a Anna Kukralovi (Franto Anton a Tondlisei Anna). Od této křižovatky se větvilo ještě více dalších cest, mezi nimi i stará silnička směrem na severovýchod kolem vrchu Výška (Hohe Berg), která ústila krátce před hostincem Kubiček (Zum Kubitschkerl) na starou okresní silnici na Nový Dvůr (Neuhof), Zdíkovec a Zdíkov. Dále vedla z křižovatky na Pláních i cesta na Planie-Torfstich a za Zlatou Studnu do kašperskohorského lesního revíru a jiná přes Churáňov (Kuran) a Popelnou (Reckerberg) přímo do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Tudy se vydávala i procesí z Nových Hutí ke kašperskohorské Panně Marii Sněžné (Maria-Schnee-Kapelle). Cesta, která spojovala Pláně s místní částí Přední a Zadní Staré Hutě (Vordere- a Hintere-Althütte) vedla cípem lesa k jihozápadu a říkalo se jí postaru Wedpalenez. S Pláněmi hraničily na západě lesní úseky č. 23, Wedpalenez, Tafel a Docher č. 14 na okresní silnici do Kvildy, jakož i úseky č. 7, č. 6 a č. 8. Ten poslední ležel severně nad vrchem zvaným postaru Hohrinner Berg (Hochrinne, tj. "vysoký žleb") při úvozové cestě na Zlatou Studnu. Na tom vrchu byl i krátký a strmý lyžařský svah a shora, od lesního úseku č. 8 byl nádherný daleký výhled na Stachy a dál do kraje, kde se už mluvilo česky. Možnost koupání nabízelo jezírko U kyzu (Kiesgrube) s asi 12 metry hloubky při silnici ke Kubičkovi ve zdíkovském revíru.
Obyvatele Plání živila vlastní hospodářství a byli to ponejvíce dřevorubci, podomní obchodníci a vyučení řemeslníci.
Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 50-55
Otec Josefa Kufnera, který tu popsal rodné Planie, byl jednou z nejrázovitějších postav celé zdejší končiny. Sotva by se našel někdo, kdo by neznal Kufner-Hegera, všemi mastmi mazaného, hubeného a vytáhlého chlapíka s veselýma očima, kdo by si nevážil jeho znalostí lesa i zvěře, kterou tolik miloval. Ve vysokém sněhu roznášel v zimě seno ke krmelcům, deště ani bouřky mu nebránily křížem krážem rázovat svěřenými lesy nahoře na Pláních. Znal každý ptačí hlas, každou stopu. Nezbytnou "fajfku" stále pohotově v koutku úst věděl o každé liščí i jezevčí noře, o každém stanovišti daňků, tetřívků či tetřevů. Často prý musili dřevorubci pod jeho osobním dohledem přestat v práci, když na poraženém stromě bylo hnízdo veverčích mláďat, než je stačila veverčí máma v zubech jedno po druhém odnosit do bezpečí. Doma u Kufnerů nechyběli zpěvní ptáci, jak je sem hlava rodiny nosívala ze svých pochůzek pro radost i ostatním. Svou dobrou ženu žel brzy ztratil a byl svým třem dětem otcem i matkou zároveň. Další ránu mu osud zasadil smrtí nejstaršího syna Franze, v civilu učitele, na jednom z bojišť druhé světové války. Následoval odsun, po němž se Alois Kufner ocitl s mladším synem Josefem a dcerou Hilde v bádensko-württemberském Süßenu, odkud později přesídlil k dceři a její rodině ještě kus dál na západ do Stuttgartu, metropole té spolkové země. Když tam roku 1959 i zemřel, jeho nenahraditelný Planiwoid zdaleka jistě zašuměl ze vší hloubi. Starý šumavský hajný je pochován na lesním hřbitově ve Stuttgartu. Josef (Peppi) Kufner, narozený 3. února 1923 na Pláních, o nichž napsal i do rodáckého sborníku podrobnou zprávu, aby je ve vzpomínce ještě živé uchránil zapomenutí, v tom velkoměstě žil až do svého skonu 12. srpna 1998 a leží tam blízko otce i pohřben.
- - - - -
* Pláně, Nové Hutě / † † † Stuttgart (BW)
