Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ KUPLENT

Šumavští dobytkáři
Obžaloba agrární celní politiky

Až dosud vystupovali jako mluvčí v otázkách zemědělství toliko velkoagrárníci. Celá agrární politika je založena na lži, že rolníci dobytkáři (v originále "Hörndlbauern" /Viehbauern/ - pozn. překl.) a rolníci obilnáři (v originále "Körndlbauern" /Ackerbauern/ - pozn. překl.) patří dohromady, že blahobytní producenti obilí a cukrové řepy z údolních rovin a ztýraní chalupníci (v originále "die ausgeschundenen Häusler" - pozn. překl.) mají stejné hospodářské a politické zájmy. Započnou-li však jednou malorolníci a chovatelé dobytka přemýšlet o své situaci, zhroutí se ta lživá stavba agrárního zájmového společenství jako domeček z karet. Mělo by to být užitečné ponaučení pro každého čtenáře a každou čtenářku tohoto spisu: jen samostatné myšlení, jen samostatné jednání může zachránit těžce soužené pracující obyvatele našich pohraničních oblastí (v originále "die schwergeplagte Arbeitsbevölkerung unserer Grenzgebiete" - pozn. překl.) před katastrofou, do níž je jinak velkoagrární celní politika nevyhnutelně vhání.
(…)
Je proto nejvyšší čas, abychom se také my Šumavané plně rozešli s agrární politikou a pokusili se vlastními organizacemi spolu s průmyslovým a lesním dělnictvem a s pomocí sociálně demokratické strany působit k tomu, abychom byli i my v nejodlehlejším okrajovém území slyšeni a aby byla zjednána náprava té truchlivé sudby.
(…)
Předchozího roku (1925 - pozn. překl.) zavedená agrární cla znamenají pro nás jen novou zátěž.
(…)
Zavedení agrárních cel představuje pro nás opětné zhoršení naší životní situace. Nejsme nijací agrárníci, nýbrž převážnou měrou konzumenti a to znamená i setrvání majetku na jednom místě. Naše děti si musejí hledat obživu jako námezdní dělníci a jen jedno jediné z nich může jednou jako námezdní dělník a majitel dále vést náš smutný chalupnický osud (v originále "einmal als Lohnarbeiter und Häusler unser trauriges Los als Besitzer weiterführen" - pozn. překl.).
(…)
Za dobytek, který máme na prodej, musí být zaplacena částka odpovídající jiným zdražováním životních potřeb. Přitom musí být řečeno, že nejsme nijak zainteresováni na jednostranném zvyšování cen dobytka a masa, poněvadž maso musíme také nakupovat a znamenalo by pro nás katastrofu, kdyby nás nějaká nešťastná náhoda donutila k nákupu drahého kusu dobytka.
(…)
Jako konzumenti jsme velice zainteresováni na tom, abychom dostali levné spotřební zboží za ceny, odpovídající našim příjmům.
(…)
Poněvadž jsme vesměs veskrze zadluženi, musí nám záležet na snížení úrokové míry, abychom za zápůjční kapitál nemuseli vydat nějak příliš velkou část plodů naší práce.
(…)
Také my jsme dospěli k názoru, že nemůžeme vést zápas o lepší existenci ve spolku s majiteli velkostatků, nýbrž že máme jako chalupníci a lesní dělníci mnohem více společných zájmů s průmyslovým dělnictvem!
(…)
Souhlasným míněním všech odesilatelů bylo, že agrární cla jim nepřinesla nijaký užitek, naopak toliko škody a že i rolník se 30 hektary půdy na Šumavě je zainteresován na nízkých cenách životních potřeb.
(…)
Velkoagrární politika Šumavu postihla strašlivým způsobem.
(…)
Je potěšitelným jevem, že všichni pisatelé došli k přesvědčení, že všichni malí zemědělci nemohou jít ruku v ruce s velkými pozemkovými majiteli, nýbrž že jejich blaho spočívá ve společné cestě s námezdním dělnictvem.

Rote Revue, 1927, č. 3

Docela obsáhlé citace z knihy "Die Viehzüchter des Böhmerwaldes" s podtitulem "Eine Anklage gegen die agrarische Zollpolitik" tlumočíme z německého originálu tak, jak byly uveřejněny v listopadu roku 1927 ve 3. čísle 7. ročníku časopisu Sociálně demokratické strany Švýcarska (Sozialdemokratische Partei der Schweiz) jako součást článku Ernsta Nobse (švýcarský politik, žil v letech 1886-1957 a byl ve Spolkové radě /Bundesrat/, jejímž se stal členem jako vůbec prvý sociální demokrat, ministrem financí a v roce 1949 i švýcarským spolkovým prezidentem) "Und nochmals die Landswirtschaft" (tj. "Ještě jednou zemědělství"). Citovaná publikace je přitom jihočeské provenience: vyšla totiž v nakladatelství Verlag Franz Kuplent na adrese Lannova 4, B.-Budweis (tj. České Budějovice). O osobě vydavatelově a snad i spoluautorově (jako vlastní autoři zaslaných vyjádření jsou jmenoviě uvedeni čtyři zemědělci, z nichž jeden je starostou jedné venkovské obce) nám podává plastický obraz Roman Wirkner (1907-1987), někdejší příslušník německé sociální demokracie v ČSR a tajemník demokratických svazů mládeže v ČSR, pak vězeň nacistického koncentračního tábora v Dachau a po válce a osvobození zahraniční pověřenec vysidlovací akce sudetoněmeckých sociálních demokratů (označení "Aussiedler-,Aktion Ullmann'"/Alois Ullmann /1888-1957/, byl 6 let vězněn v Dachau, po osvobození majetkový poručník, německy "Vermögenstreuhänder" tohoto koncentračního tábora a člen Sudetoněmecké rady/, také "Antifa-Transporte") na Západ, iniciátor založení Seligerova archivu (Josef Seliger /1870-1920/ byl prvním předsedou německé sociální demokracie v ČSR /DSAP/ a krátce i poslancem Národního shromáždění Československé republiky), redaktor kalendáře "Sudetenjahrbuch", vydávaného sdružením Seliger-Gemeinde a stálý spolupracovník měsíčníku "Die Brücke". K šumavským kořenům Franze Kuplenta nám zbývá dodat jen tolik, že jeho otec Karl Kuplent, zesnulý 1. května (tedy týž den jako později roku 1947 jeho syn) 1922, se narodil 29. srpna 1858 ve Františkově (Franzenthal) blízko Kvildy (Außergefild), děd z otcovy strany Wenzel Kuplent, který zemřel 4. listopadu 1905 ve Vídni, také v šumavském Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě) 15. června 1834, kde spatřila 7, listopadu 1863 světlo světa i manželka Karla Kuplenta a Franzova matka Marie, roz. Kübelbecková. Franzovi rodiče se brali ve Vimperku (Winterberg), kde se jejich syn 9. listopadu 1889 narodil, dne 6. října 1882. Sám Franz Kuplent se oženil 13. srpna 1913 s Annou, roz. Smola, narozenou 5. května 1890 ve Vimperku a zesnulou 24. dubna 1976, tedy téměř 29 let po mužově smrti v městě Sundern (Sauerland) ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. V čísle pražského listu Sozialdemokrat z 10. prosince roku 1937 byl otištěn příspěvek Franze Kuplenta, vztahující se k jeho i ženinu rodnému městu, který celý přetiskujeme ještě před textem Wirknerovým v českém překladu:

Vimperské sklo

Obyvatelé města Vimperka se nadechli novou nadějí. V pondělí se pustilo stávající dosud osazenstvo zdejší sklářské firmy Meyrs Neffe znovu do práce. Bude to kolem 40 osob, ovládajících po dlouhém nicnedělání umění kdysi tak obdivované. Od listopadu 1935 tu provoz zcela umlkl. Zastavení výroby předcházely od roku 1930 špatné obchodní výsledky (v originále "ein schlechter Geschäftsgang" - pozn. překl.).
Nová naděje nevzešla však toliko dělníkům. Také vimperský obchodní svět očekává všeobecné oživení, když nejprve skláři a pak i brusiči budou mít výnosné zaměstnání.
Vimperské sklo! Neobjevovalo se jen na dvoře Marie Terezie, dalo se vidět už v papežských komnatách ve Vatikáně (v originále "in den Gemächern des Papstes in Rom" - pozn. překl.). Smělo sotva chybět na nějakém knížecím sídle tehdejší doby. Sklářský um vábil i někdejší vysoké panstvo k návštěvě města Vimperka. V srpnu roku 1841 navštívila "Jeho císařská Výsost arcivévoda Štěpán Rakouský" (v originále "Seine kaiserliche Hoheit der Erzherzog Stephan von Österreich" - pozn. překl.) vimperskou sklárnu a zapsala se do pamětní knihy firmy. V čísle 106 pražského listu "Bohemia" téhož letopočtu zveřejnil MUDr. Popper (Albert Popper, starosta Vimperka a lékař schwarzenberského knížecího domu, má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) delší článek o této návštěvě, v němž se v závěru píše: "Schon öfters sind die berühmte Mayrschen Glasfabriken mit höchsten und hohen Besuchen beehrt worden. So von Sr. Majestät dem jetzigen König von Sachsen, von St. Exzellenz unserem hochverehrten Herrn Oberstburggrafen, von Sr. Durchlaucht dem Fürsten Johann Adolf zu Schwarzenberg, von dem französischen Marschall Marmont und von dem durch seine Misssion nach Griechenland bekannten k. bayrischen Staatsrathe von Rudhart." (tj. "Už častěji byly proslulé Meyrovské sklárny poctěny nejvyššími a vysokými návštěvami. Tak Jeho Veličenstvem nynějším králem saským /byl jím v letech 1832-1854 až do své smrti Fridrich August II. Saský/, Jeho Excelencí nasím vysoce ctěným nejvyšším purkrabím /v letech 1826-1843 zastával ten úřad Karel Chotek z Chotkova a Vojnína/, Jeho Jasností knížetem Janem Adolfem ze Schwarzenbergu, francouzským maršálem Marmontem (Auguste-Fréderic-Louis Viesse de Marmont, duc de Raguse, tj. vévoda dubrovnický, žil v letech 1774-1852/ a svou řeckou misí známým královským bavorským státním radou von Rudhartem /Ignaz rytíř von Rudhart, jurista a politik, byl v roce 1837 od února do prosince řeckým premiérem/." - pozn. překl.).
Dokonce i v divadelním listu "Wiener Theaterzeitung" (snad nejčtenější rakouské noviny doby "předbřeznové", vycházely i třikrát týdně! - pozn. překl.) z 29. října roku 1834 (list měl tehdy titul "Allgemeine Theaterzeitung und Originalblatt für Kunst, Literatur, Musik, Mode und geselliges Leben" - pozn. překl.) můžeme číst ve zprávě "Aus Winterberg in Böhmen" (vyšla ve dvou pokračováních 28. a 29. října a byla na konci podepsána "Ein Augenzeuge", tj. "Jeden očitý svědek" /článek přeložen do češtiny v celém znění na stránkách Kohoutího kříže pod záhlavím "ANONYM (19. stol.)" - pozn. překl./), kde sklářské umění stojí při slavnostním přijetí knížete Schwarzenberga (mělo vlastně opravdu vysoce "teatrální" ráz - pozn. překl.) a jeho choti v samém středu děje: "Zum festlichen Empfang war die Brücke mit Glaskugeln, mit blauen und weißen Glasstäben geziert. Am Ende der Brücke stand eine Ehrenpforte, gebildet aus weißen und blauen Glasstäben und mit den Figuren des Merkur und der Industrie geschmückt, zwischen welchen das fürstliche Wappen (v originále "Wapen"! - pozn. překl.), auf Glas gemalt, zu sehen war, umgeben von großen, roten (v originále "rothen"! - pozn. překl.) Glasvasen mit blühenden Aloepflänzen. Die Glasarbeiter erschienen in weißen Staubhemden mit breiten blauen Binden, weißen Hosen,schwarzen Kappen mit Silberborten verziert, und standen neben den Glassäulen und Glasbögen, durch welche das Feuer der Arbeitsherde hereinschimmerte. Jeder Arbeiter hielt eine andere Gattung von Glas in der Händen, um die verschiedenen Manipulationen der Glasmacherkunst anschaulich zu machen." (tj. "Ke slavnostnímu přijetí byl připraven most zdobený skleněnými koulemi a bílými a modrými skleněnými tyčemi. Na konci mostu stála čestná brána, zbudovaná z bílých a modrých skleněných tyčí a krášlená figurami boha obchodu Merkura a Industrie, mezi nimiž bylo lze spatřit knížecí erb malovaný na skle, obklopený velkými vázami z červeného skla s kvetoucími aloemi. Sklářští dělníci se objevili v bílých lněných kytlicích, opásáni kolem boků širokými modrými šerpami, v bílých kalhotách a na hlavách černé klobouky se stříbrnými obrubami. Stanuli vedle skleněných sloupů se skleněnými oblouky, za nimiž prokmitával oheň sklářské pece. Každý z nich držel v rukou jiný druh skla, aby názorně předvedli různé manipulace se svým uměním spojené." - pozn. překl.).
Takovému významu a vážnosti se těšilo umění vimperských sklářů před 100 lety (psáno v roce 1937 - pozn. překl.). Podnik byl všude znám jako výrobna nejjemnějšího kvalitního skla. Nastaly však jiné časy nejen snad pro sklářskou produkci, nýbrž pro všechno kolem. Nejde ovšem o to, abychom snili ve stesku po zašlých hodnotách, nýbrž záleží nám na produkci skla navazující na požadavky nynějška a o organizaci jeho zdárného odbytu. Kéž by se podařilo, aby pondělní obnovení provozu vimperské sklárny Adolf bylo skutečně počátkem nového hospodářského oživení a vzestupu. Nepřejeme si toho toužebně toliko v zájmu sklářských pracovníků, ponechaných po léta bez práce, nýbrž v zájmu celého města Vimperka

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1960, s. 40

P.S. Válka a vyhnání znamenaly další přeryv pro vimperské sklářství, které pak skončilo až neúspěšnou privatizací "znárodněné" výroby v roce 1995. V roce 2011 založil pak pan Jiří Kozel sklářskou huť, která provozuje ruční výrobu podle norského designu a jako jediná na Šumavě nabízí školám možnost exkurzí.

Památce Franze Kuplenta
Roman Wirkner

Dějiny jsou lidským dílem, průkopnickou prací. Tak byl i návrh Hanse Kudlicha (rakouský lékař a politik, žijící v letech 1823-1917, zvaný "osvoboditelem sedláků" - pozn. překl.) v rakouské říšské radě na zrušení poddanství selského lidu včetně roboty a povinných dávek, který vešel jako zákon v platnost 7. září roku 1848 bezesporu pokrokovou iniciativou, byť nepřivodil celkové řešení problému (sám Kudlich uprchl z mocnářství přes Švýcarsko do USA, kde zemřel - pozn. překl.). To dokazují sociální poměry na Šumavě daleko po roce 1848 až do počátečních let prvé Československé republiky. Ještě platilo právo pozemkového vlastníka rozhodovat o námezdní pracovní síle a o místě pobytu šumavských obyvatel. Byli to polonevolničtí dřevorubečtí nájemníci na šlechtickém velkostatku. K jejich skutečnému osvobození došlo teprve 70 let po revolučním roce 1848, když byl roku 1919 vydán zákon o výkupu dlouhodobých pachtů (v originále "das Pachtablösunggsgesetz" - pozn. překl.) a v roce 1920 byla uzavřena první kolektivní smlouva. Je proto třeba v sudetoněmeckých sociálních dějinách zaznamenat jména, která napomáhala k prosazení moderního pracovního práva. Jedním z nich bude jistě jméno Franz Kuplent! Brožuru pod názvem "Von der Ansiedlungsurkunde (1780) bis zum Kollektivvertrag (1920)", kterou vydal v roce 1930 (nákladem Krajského sekretariátu německé sociálně demokratické strany v Plzni /Kreissekretariat der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei, Pilsen/ - pozn. překl.) je nutno chápat přímo jako rámcovou směrnici pro obsažnou historickou práci.
Franz Kuplent je vskutku zosobněnou historií socialistického dělnického hnutí na Šumavě - ba celých Sudet… Jeho životní dráha byla - a to i v kritických časech - vždy přímočará: jeho myšlení a snahy náležely socialistickému hnutí, ke kterému se připojil už v mladých letech a jemuž zůstal věrný až do smrti… Jako spoluzakladatel lokální organizace sociálně demokratické strany a místní skupiny odborového sdružení sklářských dělníků ve Vimperku (kde se 9. listopadu 1889 narodil) a jako jejich důvěrník se už v zárodku plně osvědčil, takže poté, co působil ve všech odvětvích šumavského dělnického hnutí a byl organizátorem jeho zápasů, byl povolán v roce 1914 do Českého Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.), aby tam pracoval jako stranický tajemník. Po skončení prvé světové války měl rozhodující podíl na znovuorganizování strany, odborů a kulturních organizací na Šumavě, které se staly v novém státoprávním uspořádání nezbytnou potřebou. Stál v odporu vůči komunistické infiltraci a v čele sociálně právního zápasu o osvobození lesních dělníků z dávno zastaralých vztahů závislosti. Tak srostl s celým hnutím, že byl v listopadu 1919 zvolen krajským odborovým tajemníkem pro jižní Čechy, dočasně působil v pražském ústředí DSAP, byl v letech 1929-1934 tajemníkem šumavského kraje DSAP (Pilsen-Budweis, tj. Plzeň-České Budějovice) a nato posléze redaktorem listu "Freigeist" v Liberci (Reichenberg). Roku 1937 odešel do důchodu. Zůstal však - přes chatrné zdraví - i nadále aktivní, takže byl na podzim 1938 zatčen gestapem a držen delší dobu ve vazbě, ze které byl propuštěn teprve po záchvatu mrtvice… Stáhl se pak do obce Křešice (Kreschitz) u Litoměřic (Leitmeritz) s asi tisíci většinou německými obyvateli (připadla jako celý litoměřický okres po roce 1938 a za války k tzv. "říšské župě Sudety" /Reichsgau Sudetenland/ - pozn. překl.). A tam čestného člověka (po skončení války a porážce nacismu - pozn. překl.) potkalo největší bezpráví. Franz Kuplent, který byl vždy zastáncem svobody člověka a porozumění mezi národy, byl 12. července roku 1945 odsunut v otevřeném uhelném vagonu do Saska a vysazen na labském břehu… Pokud mají být vzájemně zváženy hanebnosti té doby, má tento ohavný přečin vůči osvědčenému zastánci a důvěrníkovi pracujících lidí závažnost více než dvojnásobnou. Město Riesa (ležící skutečně při řece Labi /Elbe/ - pozn. překl.) udělilo právo pobytu Kuplentovi i jeho rodině - mnohem později ovšem teprve samotný byt. To by mohlo být jistě chápáno jako běžný vyhnanecký osud, kdyby právě v tomto případě nepřistupoval onen výjimečný osobní moment. Franz Kuplent zůstal věrný svým zásadám - nedal se politicky zneužít a snášel raději nemajetnost a ústrky, než by přijal nabídky sovětských mocipánů. O posledních měsících Kuplentova života víme od jeho přátel, že mu je činily snesitelnějšími jen četné důkazy solidarity jeho starých spolubojovníků. Když se stalo známým, že při vyhnání přišel o pokrývku hlavy, docházely mu z různých stran darované klobouky. To působilo Franzovi velikou radost. Vzpružen psal ještě 17. března roku 1947 jednomu starému příteli: "Hoffen wir, dass wir uns doch wiedersehen und unsere letzte Kraft noch irgendwo einsetzen können!" (tj. "Doufejme, že se přece jen znovu shledáme a budeme ještě moci někde nasadit své poslední síly!" - pozn. překl.) O několik týdnů později - právě v den světově slaveného svátku práce 1. května 1947 - vyhasl bojovný a čestný život Franze Kuplenta, zasvěcený dělnickému hnutí. Před 15 lety (psáno v roce 1962 - pozn. překl.) byl ve městě Riesa pochován do domovu odlehlé půdy (v originále "in die heimatfremde Erde" - pozn. překl.).
Jeho životní dílo bylo násilím zmařeno - jeho úsilí předbojovníka za zájmy nuzného šumavského lidu se přesto stalo kusem dějin a jeho památka je uchována v srdcích všech, kdo spolu s ním sloužili onomu velkému dílu.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1962, s. 167-168

- - - - -
* Vimperk / Františkov / Nové Hutě / Český Krumlov / České Budějovice / † † † Riesa (SA)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko