Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN LACHINGER

Hornorakouský "Adalbert Stifter Institut" v čase globalizace

Otázka: Hornorakouský zemský Institut Adalberta Stiftera v Linci (v originále "Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich in Linz", zkratkou ASILO - pozn. překl.) je i sídlem Hornorakouského literárního archivu, který je podle svého statutu věnován hornorakouské literatuře. Z toho vyplývá nezbytnost nějaké regionální definice literatury: jak lze takové vymezení vztáhnout na Stifterův institut?
Odpověď: V čase dalekosáhlé globalizace, která se možnostmi elektronických medií a internetového provozu razantně zrychlila, získává "region" jako historicky vyrostlý sociální a kulturní celek novou důležitost (v originále "erhält die ,Region' als historisch gewachsene soziale und kulturelle Einheit einen neuen Stellenwert" - pozn. překl.). Literatura nějakého regionu je byť i nestálou oblastí "sebevědomí", zakládajícího regionální identitu; regionální literární archivy mohou jako paměť kulturní tradice (v originále "als Speicher der kulturellen Tradition" - pozn. překl.) splňovat cennou funkci. Definitorní vymezení regionální literatury je obtížné. V Hornorakouském literárním archivu je - v odstupňované formě - shromažďován v zásadě všechen materiál literární povahy, který má s touto zemí jakýmkoli způsobem co do činění: vedle stifterian např. i strindbergiana (vedle Adalberta Stiftera, zastoupeného samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, jsou na nich i vztahy Augusta Strindberga /1849-1912/ zmíněny v souvislosti se samostatným zastoupením Christiana Morgensterna a Guido Rodingera - pozn. překl.), původní i nářeční literární tvorbu, samozřejmě vždy s ohledem na její kvalitu.
Otázka: Pociťujete při pokusech získat buď už za jejich života či jako jejich pozůstalost písemnosti hornorakouských autorů nadregionální závažnosti konkurenci ze strany vídeňských institucí, třeba Dokumentačního střediska novější rakouské literatury (v originále "Dokumentationsstelle für neuere österreichische Literatur" - pozn. překl.), Rakouského literárního archivu Rakouské národní knihovny, vídeňské městské a zemské knihovny nebo i jiných rakouských literárních archivů, např. Brennerského archivu (v originále "Brenner-Archiv" - pozn. překl.) v Innsbrucku, disponujícího rovněž hornorakouskými fondy, a také německých institucí, třeba při nákupu Stifterových rukopisů?
Odpověď: Přirozeně může dojít u neregionálních veličin ke konkurenčním situacím s jinými archivy. Zásadně by měly pozůstalosti autorů a autorek, jejichž dílo vznikalo převážně v nějakém regionu a je "krajinou svého původu" (v originále "von der ,Herkunftlandschaft'" - pozn. překl.) ovlivněno, v tom regionu i zůstat, pokud tam k tomu existuje adekvátní instituce. Jistě existují i mnohostranné "vztahy věrnosti" (v originále "Loyalitäten" - pozn. překl.) spisovatelů a spisovatelek, narozených a vyrostlých tu v Horním Rakousku, jejichž literární dílo ovšem vznikalo především ve Vídni, jako je tomu např. u Hermanna Bahra (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Uvnitř Rakouska by mělo jít u archivů o co možná velkorysou flexibilitu, něco na způsob "do ut es" (latinské rčení ve významu "dávám, abys dával" má tu charakterizovat zásadu vzájemnosti - pozn. překl.). Kvůli Stifterovým rukopisům došlo ke sporu toliko jednou, a to v roce 1964, kdy se konala dražba Schockenovy sbírky (Salman Schocken /1877-1959/ byl židovský obchodník, nakladatel a sionista, emigrant před nacisty a sběratel rukopisů - pozn. překl.) a Bavorská státní knihovna získala z ní lví podíl. Od té doby to se vzájemnými domluvami docela klape.
Otázka: Tváří v tvář narůstajícímu odborně specifickému vědomí o kanonizačních (doslova má ten přívlastek význam "svatořečící" - pozn. překl.) procesech, které se přes literární archivy vedou, dostavuje se úkol chápat pojmy "regionálního" a "nadregionálního" významu diferencovaněji. Není tomu tak, že často teprve intenzívním regionálně historickým bádáním lze objasnit nadregionální souvislosti, jež samy zůstávají pohledem na kanonizovanou literaturu zasuty a ztraceny?
Odpověď: Ano, tady se otevírá před regionálními literárními archivy velká šance: tou měrou, jíž je každá literatura relevantním (tj. nepominutelným - pozn. překl.) svědectvím své doby, může být právě regionální literatura exemplárním dokladem pro nadregionální tendence a souvislosti. V našem institutu to lze dokumentovat např. výstavou o dnes zapomenutém hornorakouském spisovateli a germanistovi Edwardu Samhaberovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a o jeho vztazích k dílu slovinského národního básníka France Prešerena (1800-1849), pádně demonstrující virulenci (tj. otravné či přímo patogenní až smrtelné působení) národnostní otázky ve slovinskojazyčném území dohasínající habsburské monarchie. Výjimečně obsáhlá pozůstalost Enricy von Handel-Mazzetti (i ona je na webových stranách Kohoutího kříže samostatně zastoupena - pozn. překl.) může být dokladem situace katolicko-konfesijní literatury v jejím vypořádání s protestantismem a liberalismem, jakož její role při střetu modernismu s antimodernismem, v neposlední řadě pak i dokladem dějin nakladatelství a literárních časopisů. Záleží i na perspektivě, pod níž pozůstalost "etwas hergibt" (tj. "něco vydá" - pozn. překl.).
Otázka: Už před lety byla literatura označena jako záležitost stále menšinovější (v originále "als zunehmend minoritäres Unternehmen" - pozn. překl.). Narůstá skepse, zda se vůbec dají ještě navazovat společenské komunikační vazby, a to nejen snad, o nadregionálních už vůbec nemluvě, ty regionální. Nehrozí tu regionálním a národním literárním archivům jisté nebezpečí, že se stanou odkladištěm překonané rozpravy (v originále "Speicher einer überholten Diskursform" - pozn. překl.)?
Odpověď: Skutečnosti, že čtení knih ubývá tváří v tvář snadno konzumovatelné nabídce elektronických médií, televize, videa, internetu atd., odporuje rostoucí produkce knih, jak to stále ještě dokumentují stoupající čísla četných knižních veletrhů. To nás ovšem nesmí činit slepým vůči tomu, že literatura jako vzdělávací základ ztrácí i v tradičních vzdělávacích vrstvách ve prospěch jiných informačních nabídek a že tím určité kulturní a estetické hodnoty nemohou už být obecně zprostředkovávány. Měla by však existovat centra, v nichž je kulturní "zásoba" (v originále "Vorrat" - pozn. překl.), která by byla jinak ztracena, opatrována a udržována v použitelné formě, ať už by se to dělo pro nějakou kvalifikovanou menšinu, ať už pro nové formy (reflektovaného kritického) zpracování v nějakém nepřetržitém úniku dějinám (v originále "in einer perpetuierten Geschichtsflucht" - pozn. překl.).

Österreichische Nationalbibliothek

P.S. Otázky kladli Andreas Brandtner z vídeňské městské a zemské knihovny a Volker Kaukoreit z Rakouského literárního archivu při Rakouské národní knihovně a text vyšel v originále roku 1998, doplněný na konci roku 2001 pak byl v lednu 2002 vystaven na webu.

Hugo Rokyta, člověk "stifterovský"

Hugo Rokyta (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), velký, univerzální učenec, humanistický duch a člověk vpravdě humánní, zemřel dne 16. března 1999 ve stáří 86 let ve své moravské domovině (tady se pisatel textu mýlí - Rokyta zemřel na nemocničním lůžku v jihočeské Třeboni - pozn. překl.). Byla to nepřízeň doby, která tomuto významnému zástupci středoevropské kultury zabránila vstoupit do nejpřednější řady mezinárodně uznávaných velikánů evropských kulturních a duchovních dějin. Jeho osud jako vědce byl určen a narušen politickými osudy československého státu mezi lety 1939 a 1989, oněmi padesáti lety despocie, nejprve nacionálně socialistické a pak komunistické - historickými determinantami, které učinily nemožným svobodný rozvoj ducha, resp. radikálně mu zabránily pronásledováním a šikanami.
Přesto si Hugo Rokyta za nepříznivých okolností své epochy dokázal získat uznání jako vědecká osobnost. Jeho znalosti se jevily nenahraditelnými i politicko-ideologickým odpůrcům, což se projevilo v tom, že on sám jako vyznávající katolík měl své místo v Československé akademii věd a směl působit ve Státní památkové péči, na jejímž poli působnosti se mu podařilo uskutečnit úžasné věci.
Mohl ujít duchovnímu útisku ve své zemi jen díky svým vědeckým spojením se svobodným Západem, zejména pak s politicky a vojensky neutrálním Rakouskem, kde existovala takříkajíc jakási politická mezizóna, kterou režim v časech studené války - i když s omezeními - toleroval.
Jedním z těchto rakouských opěrných bodů Hugona Rokyty byl "Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich" (nadále jen ASILO - pozn. překl.) v Linci, jehož členem byl jmenován v roce 1958 zemským hejtmanem Dr. Heinrichem Gleißnerem. S Heinrichem Gleißnerem spojovalo Rokytu přátelství, sahající nazpět až do temné éry národně socialistického režimu, kde se poprvé setkali "na apelplacech koncentračních táborů Dachau a Buchenwald" (v originále "auf den Appellplätzen der Konzentrationslager Dachau und Buchenwald" - pozn. překl.) /1/. Ve znamení odkazu Adalberta Stiftera si dal tento osobní vztah za úkol oživení kulturních kontaktů mezi železnou oponou rozdělenými sousedními zeměmi, mezi Československou republikou (od roku 1960 ČSSR - pozn. překl.) a Horním Rakouskem. Aldemar Schiffkorn (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), zakladatel a první ředitel ASILO, byl spřáteleným partnerem v tomto obtížném procesu znovusblížení kulturních sfér v duchu starých společných kulturních tradic Čech a Rakouska.
Právě universalistická osobnost Adalberta Stiftera nabízela styčný bod - Stifter jako nejvýznamnější "böhmisch-österreichischer" (tj. "česko-rakouský", přičemž přívlastek "český" by tu musil mít opravdu jasný význam "zemsky český" - pozn. překl.) spisovatel se svými díly spojujícími oba kulturní prostory, jeho hluboký smysl (tj. "sein tiefes Sensorium" - pozn. překl.) pro historické umělecké památky, jak se zrcadlí v jeho tvorbě a jak se mohl konkrétně projevit Stifterovým působením v úřadu hornorakouského zemského konzervátora, jeho humanistické pojetí vzdělání, pedagogické myšlení, prostupující a charakterizující celé jeho dílo i pověření profesí zemského školního inspektora, posléze a především pak samotné Stifterovo umění a jeho požadavek, aby umění bylo výchovou prostřednictvím umění - to všechno jen stvrdilo duchovní příbuzenství, jehož si byl vědec a citlivý ochránce kulturních statků Hugo Rokyta intuitivně vědom. Tak se i spojení s ASILO stalo Rokytovi velkou záležitostí, které se ukázal být práv mnohostranným způsobem.
Svou kulturní angažovaností překonal bariéru železné opony a jako prostředník ulehčil ASILO přístup k místům v Čechách, spojených s osobností Stifterovou, zasloužil se o jejich ochranu a v případě Stifterova rodného domu v Horní Plané přímo o jeho uchování a jeho uznání za kulturní památku, převzatou jako muzejní zařízení do péče československého státu. Prof. Rokyta se ujal jeho adaptace a muzejního vybavení. Oficiálního otevření adaptovaného rodného domu u příležitosti 155, výročí Stifterova narození dne 23. října roku 1960 se zúčastnili zástupci ústředních československých kulturních institucí a regionálních politických správních útvarů. Hugo Rokyta reprezentoval přitom i ASILO jako jeho člen.
Analogicky k tomu se Rokyta v letech 1972-1973 zasadil o záchranu domu v Linci, ve kterém Stifter žil a zemřel a který byl kvůli plánovanému dopravnímu řešení ohrožen demolicí. V dopise valné hromadě členů ASILO napsal: "Ich halte es für undenkbar - als Mitglied des Institutes und als Denkmalpfleger, der in aller Bescheidenheit sagen kann, daß man auch im Ausland meinen Namen und meine Arbeit kennt, daß man in Linz das Stifterhaus unter was immer für einem Grund praktisch liquidieren könnte… Ich glaube mich als Konservator des Oberplaner Stifterhauses, das ich unter weitaus schwierigeren Umständen vor einem ungünstigen Schicksal bewahren konnte, dazu berechtigt, meine Stimme zu erheben." (tj. "Považuji za nemyslitelné - jako člen ASILO a jako památkář, který při veškeré skromnosti může říci, že jeho jméno a práci znají i v zahraničí, že by Stifterův dům v Linci z jakéhokoli důvodu mohl být prakticky likvidován… Domnívám se, že jako konzervátor Stifterova rodného domu v Horní Plané, který se mi za daleko těžších okolností podařilo uchovat, jsem oprávněn k tomu, abych pozvedl svůj hlas." - pozn. překl.)
Linecký "Stifter-Haus", tehdy ještě v majetku česky Dunajské paroplavební společnosti (v originále DDSG, tj. Donaudampfshiffahrtgesellschaft - pozn. překl.), byl zachráněn a v roce 1973 zakoupen Zemí Horní Rakousko (v originále "vom Land Oberösterreich" - pozn. překl.). Dnes, po celkové přestavbě a nové adaptaci budovy je z ní prvořadý kulturní památník spolkové země a jako funkční "Zentrum für Literatur und Sprache des Landes Oberösterreich" (tj. "Hornorakouské centrum pro literaturu a jazyk" - pozn. překl.) tvoří integrální složku kulturního života v Horním Rakousku.
ASILO vděčí Hugonu Rokytovi za mnohé fundované vědecké publikace, z nichž si zaslouží zvláštní zmínky dalekosáhle informovaná drobná knížka Adalbert Stifter und Prag (1956, česky nevyšlo - pozn. překl.) /2/, komentovaná edice jednoho dotud nezveřejněného Stifterova dopisu kněžně Marii Anně Schwarzenbergové (žila v letech 1768-1848, byla provdána za Karla Schwarzenberga /1777-1820/, vítěze nad Napoleonem u Lipska - pozn. překl.) /3/ a příteli Aldemaru Schiffkornovi věnovaný článek Zur Entstehung von Adalbert Stifters "Witiko" aus böhmischer Sicht (tj. "Ke vzniku Stifterova románu ,Witiko' z českého pohledu" - pozn. překl.) /4/. Studiemi k osobnostem ze Stifterova okruhu jako jsou Emilie von Binzer či Friedrich zu Schwarzenberg (oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ke vzájemnému vlivu Stiftera a jiných autorů jako byla např. Božena Němcová, ke Stifterovým vztahům s jeho přítelem ze studií v Kremsmünsteru / P. Paulusem Rathem, kustodem metternichovských sbírek na zámku Kynžvart u Mariánských Lázní (v originále "auf Schloß Könitgswarth bei Marienbad" - pozn. překl.) /5/, rýsuje se nám onen polyhistorický obzor, který je pro Hugona Rokytu tak nadmíru charakteristický. Nejzřetelněji je manifestována tato téměř geniální osnova ve velké kulturně historické standardní práci Die böhmischen Länder. Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischen Kulturbeziehungen in den böhmischen Ländern (tj. "České země. Průvodce památnými místy evropských kulturních vztahů v českých zemích" - česky dosud nevyšlo - pozn. překl.) /6/. Toto především i literární místopis českých zemí dokumentující hlavní Rokytovo dílo bylo zejména v časech komunistického panství nezbytným průvodcem při cestách do Čech a na Moravu a i dnes v novém trojsvazkovém vydání je nepřekonatelnou kulturně historickou příručkou podrobně mapující tuto velkou evropskou krajinu. To, že byl Hugo Rokyta hlavním Stifterovým prostředníkem v někdejším Československu, dokládají v neposlední řadě četné jeho texty a články v českém jazyce.
ASILO mohl vždy vděčně spoléhat na Rokytův rozhled a nasazení, když se v Čechách či v Horním Rakousku konala nějaká bilaterální stifterovská slavnost.Tak Hugo Rokyta zahajoval slavnostními proslovy velkou, hornorakouským zemským kulturním referátem (v originále: O.Ö. Landeskulturreferat - pozn. překl.) i ASILO koncipovanou a spolu s okresním muzeem v Českém Krumlova pořádanou dvojjazyčnou stifterovskou výstavu Adalbert Stifter - Schrecklich schöne Welt - Adalbert Stifter - Děsivě krásný svět 1990 v hornorakouském Zemském muzeu (v originále: O.Ö. Landesmuseum - pozn. překl.) v Linci a 1991 v pražské Národní knihovně - klášter Strahov. Při velkých oficiálních oslavách 190. výročí narození Adalberta Stiftera roku 1995 v Horní Plané, pořádaných Českou republikou, spolkovou zemí Horní Rakousko a Svobodným státem Bavorsko, byl Hugo Rokyta oslavovaným čestným hostem, jemuž bylo během tohoto slavnostního aktu v uznání jeho zásluh o Stifterův rodný dům uděleno čestné občanství města Horní Planá. Nezapomenutelné zůstávají pisateli těchto řádek i jeho obsáhlým věděním se vyznačující, vrcholně živé průvodcovství Prahou a jinými českými kulturně pozoruhodnými místy.
Hodnocení Rokytových historicko-vědeckých zásluh jako bohemisty a památkáře budiž přenecháno odborníkům. Jeho působení bylo oceněno mnoha vysokými vyznamenáními, z nichž tím asi nejvýznamnějším bylo v roce 1965 uskutečněné propůjčení Ceny Johanna Gottfrieda von Herdera nadací F.V.S. (tzv. Alfred Toepfer Stiftung se zkratkou odvolává ke jménu svobodného pána von Stein /Freiherr von Stein/ a Herderova cena byla už od roku 1935 udělována ve východopruském Královci /Königsberg/ - pozn. překl.) prostřednictvím vídeňské univerzity. Tato cena je podle jejích stanov věnována péči o podporu kulturních vztahů k východoevropským a jihovýchodoevropským národům (v originále "der Pflege und Förderung der kulturellen Beziehungen zu den ost- und südosteuropäischen Völkern" - pozn. překl.). V odůvodnění tohoto aktu evropským kuratoriem Herderovy ceny se o prof. Dr. Hugonu Rokytovi jako jejím laureátovi praví: "Er hat der Denkmalpflege seiner Heimat durch die Verbindung historischer, literaturgeschichtlicher und kunstwissenschaftlicher Gesichtspunkte neue Impulse gegeben und so mitgeholfenm zahlreiche Bauten vor dem Verdfall zu retten, um sie - als historisme und kulturelle Gedenkstätten belebt - seinem Volk und der Welt zu erhalten." (tj. "Dal památkové péči své domoviny spojením historických, literárně historických a uměleckohistorických hledisek nové podněty a napomohl tak záchraně mnoha stavebních objektů před zkázou, aby je jako památníky kulturní historie zachoval svému národu a světu." - pozn. překl.) /7/.
Rakouská republika vyjádřila vděčnost Rokytovým vědeckým zásluhám tím, že ho povolala jako honorárního profesora bohemistiky na salcburskou univerzitu (Paris-Lodron-Universität Salzburg /PLUS/ podle jména svého zakladatele z roku 1622 arcibiskupa Parise hraběte von Lodron - pozn. překl.) a tímto způsobem mu umožnila plody jeho kulturně historického vědění předat rakouskému akademickému světu.
Ve svém univerzálním vzdělanostním myšlení stejně jako ve svém kulturním působení v humanistickém duchu uskutečnil profesor Hugo Rokyta ideový odkaz Adalberta Stiftera za nejtěžších podmínek své doby. Hermann Bahr razil pro lidi takového ducha a takového charakteru označení "Stiftermensch" (tj. "stifterovský člověk" - pozn. překl.), představu člověka, kterou Bahr postuloval pro budoucnost jako rakouský příklad (v originále "als österreichisches Leitbild" - pozn. překl.). Zpřítomnil se nám v Hugonu Rokytovi.
Jako duchovní veličina evropského formátu bude Hugo Rokyta i nadále žít a působit jako ukazatel cesty ke společné kulturní Evropě budoucnosti.

Poznámky:

/1/ Rokyta, Hugo: In memoriam Heinrich Gleißner. In: VASILO (Vierteljahresschrift des Adalbert-Stifter-Instituts des Landes Oberösterreich), Linz, 1952 nn.) roč. 33, 1984, s. 13.
/2/ Schriftenreihe des Adalbert-Stifter-Institutes, sv. 24, 1965.
/3/ VASILO, roč. 9, 1960.
/4/ VASILO, roč. 33, 1984.
/5/ In: Studien und Mitteilungen zur Geschichte des Benediktinerordens. 1979
/6/ Salzburg 1970. - 2. přeprac. a rozšířené německé vydání ve 3 svazcích. Praha 1995-1997.
/7/ Schiffkorn, Aldemar: Hugo Rokyta -25 Jahre Institutsmitglied. Ein Wirken im Geiste Herderschen Humanität. In: VASILO, roč. 32, 1983, s. 10.

Das Wesen Österreichs ist nicht Zentrum, sondern Peripherie - Gedenkschrift für Hugo Rokyta (1912-1999) (2002), s. 20 -24

P.S. Ačkoli by tento text měl jistě své místo i při samostatném zastoupení Hugona Rokyty na webových stranách Kohoutího kříže, týká se podstatně zejména ASILO, rakouské instituce, která byla vlastním polem působnosti Johanna Lachingera (jejím ředitelem se stal v roce 1978), a také ovšem díla a památky šumavského klasika, jehož jméno Institut Adalberta Stiftera nese.

Rakouského dvorního radu Johanna Lachingera jsem měl to štěstí osobně poznat při hornoplánské oslavě v roce 1995 a českokrumlovském sympoziu, věnovaného roku 2000 Stifterovu dílu. Už jeho rozšafný tělesný vzhled šumavského klasika čímsi připomínal. Narodil se ovšem v časech a místech docela jiných, a to 16. ledna roku 1939 jako syn Anny a Johanna Lachingerových ve Vöcklamarktu v předpolí Alp u řeky Vöckla. Oblast řek Vöckly a Ageru byla původně osídlena Římany (Noricum), po nich se stala nejstarším místem bavorské kolonizace v Rakousku. Město, které je i turistickou branou do rakouské Solné komory (Salzkammergut) má oficiální partnerství s Českým Krumlovem. Johann Lachinger byl po studiích činný na Institutu pro germanistiku vídeňské univerzity a v letech 1978-2004 vedl ASILO v Linci. Vedle díla Stifterova byli předmětem jeho zájmu i Nikolaus Lenau (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) a Thomas Bernhard. Johann Lachinger byl ženat s Mgr. Brigitte, roz. Irmlerovou a měli spolu dceru Elisabeth (* 1977) a syna Lorenze (* 1982). Zesnul pokojně v neděli dne 16. října roku 2016 a byl devět dnů nato uložen do hrobu na lineckém hřbitově sv. Barbory, kde před více než 148 lety spočinuly i ostatky jeho milovaného šumavského klasika.
- - - - -
* Vöcklamarkt (A) / Horní Planá / † † † Linec (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko