Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEPH ANDREAS LINDAUER

Pastýřský list veškerému ctihodnému duchovenstvu a všem věřícím diecéze z 10. července roku 1849

Josef Ondřej z Boží milosti biskup budějovický veškerému ctihodnému duchovenstvu a všem věřícím diecéze dobro a požehnání od Pána!
S trnoucím srdcem jsme viděli, jak plynuly události předešlého roku (1848), ve kterém se z kvítků blažených nadějí urodilo ovoce pro církevní a státní život. Láska ke svobodnému rozumu zvrhla se v zálibu v bezuzdnosti, podřízenost zákonům v nevázanost, záliba v cizím právu v násilí, dohled zákonů byl s výsměchem odvrhnut a každá vášeň se dostala ke slovu, nepomohlo ani přesvědčování, a dokonce samotné jazyky lidu musely sloužit jako záminka k probuzení národnostní nenávisti.
Přece něco málo dokázaly tyto hrozivé útoky, a to, že se setkali rakouští biskupové všech jazyků této rozsáhlé říše, aby se po vzývání Ducha svatého ve společné dohodě poradili o tom, jak vést svaté záležitosti jim svěřených obtížných pastýřských úřadů ke chvále Boží a ke spáse věřících v této situaci nových poměrů.
S pevnou důvěrou, že Pán toto úsilí shledá příjemným a skrze Jeho nejsvětější požehnání dá sílu tvořit vše k obecnému dobru, nechtěli se rozloučit bez toho, aniž by pozvedli ve společném srozumění své hlasy, a stejně jako ke ctihodným kněžím, jakožto jim od Boha určeným pomocníkům, tak také k veškerým společenstvím, za které jeden každý z nich jsou dlužni Bohu svou odpovědnost, se rozhodli směřovat slova poučení a napomenutí.
Když jste tedy obdrželi, milí spolupracovníci v Pánu, tuto biskupskou promluvu, která je určena vám i jednomu každému dalšímu, můžete ji ocenit pro vlastní povznesení srdce, tak ji chtějte oznámit i věřícím, 29. tohoto měsíce z kazatelen, tam, kde je společenství jazykově smíšené, ať se oznámení vedou v obou řečech, k tomuto účelu bude přiložen dostatečný počet textů v obou jazycích.
Nicméně, aby tato srdečně míněná poučení získala nebeské požehnání, nařizuji, aby zároveň ve svátek Nanebevzetí nejsvětější Panny Marie ve všech kostelích diecéze, kde se bude konat farní bohoslužba, byla od brzkého rána s největší slavnostností vystavena Nejsvětější svátost oltářní, jež bude ponechána k uctívání až do konce hlavních bohoslužeb.
V tomto dni ať se věřící sdružují v modlitbách, aby Pán zástupů milostivě shlédl na svou církev a na naši zem, aby ji obdaroval požehnáním míru a všeobecného blaha, aby propůjčil
našemu milovanému vládci sílu, moudrost a moc, svoji všemohoucí ochranu našemu statečnému vojsku věrně a oddaně bojujícímu za Boha, vládce a vlast, padlé oběti aby přijal podle svého milosrdenství do domovů věčného života, nás milostivě chránil před útrapami a nebezpečími, které nám všude hrozí od útoků nepřátel církve, trůnu a zákonného pořádku, a nám konečně po vykonaném díle daroval nevadnoucé korunu věčného života.
Dáno v Budějovicích 10. července 1849.

P.S. Překlad německého originálu textu, uloženého pod titulní větou "Joseph Andreas aus Gottes Gnade Bischof von Budweis der gesammtenehrwürdigen Geistlichkeit und allen Gläubigen der Diözese Heil und Segen von Herrn!" ve Státním okresním archivu v Českých Budějovicích, pořídil pro svou životopisnou práci "Nebroušený diamant. Třetí českobudějovický biskup Josef Ondřej Lindauer", kterou vydalo v roce 2016 nakladatelství Vyšehrad, doc.ThDr. Rudolf Svoboda Th.D. (*1978 v Praze), od roku 2016 děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ta sídlí v budově někdejšího kněžského semináře v českobudějovické Kněžské ulici, kde jsem kdysi bydlíval na koleji Pedagogického institutu na samém konci neblahých padesátých let minulého století. Tenkrát také sto let po revolučním roce 1848 "surová libovůle otřásla ctihodnými institucemi" a chybělo málo, abychom se nedožili po třiceti letech komunistického režimu návratu práva a úcty k tradici.

Podle plzeňské křestní matriky se ve zdejším domě čp. 166 narodil 29. listopadu 1786, podle potvrzení z roku 1804 však platí všude mimo matriku jinak uváděný letopočet 1784 z důvodů ne plně doložených (snad pro dosažení věku potřebného k přijetí do semináře či ke kněžskému svěcení). Otec Andreas Lindauer (1740-1812) byl zaměstnán jako sluha v plzeňském klášteře řádu františkánů, se synovou matkou Marií Annou Fialovou měli svatbu 7. ledna 1784. Marie Anna Lindauerová zemřela v roce 1825 v "šumavských" Přešticích, kde syn po svém vysvěcení na kněze pražským arcibiskupem Salm-Salmem roku 1807 působil jako děkan a sekretář zdejšího vikariátu. Předtím byl kaplanem v Horšicích (okres Plzeň-jih), kaplanem a pak farářem v Lukavici (dnes část města Strážov v okrese Klatovy), mezitím farářem v Letinách (okres Plzeň-jih), abychom jmenovali místa Šumavě blízká. Po přechodném působení v pražské arcidiecézi a po skonu druhého českobudějovického biskupa Arnošta Konstantina Růžičky byl posléze ustanoven jeho nástupcem a intronizován v katedrálním kostele sv. Mikuláše 2. února 1846. Doba byla neklidná (v březnu 1846 do "svobodného města" Krakova, zachváceného povstáním, vstoupila rakouská armáda a připojila ho k Rakousku), "jaro národů" si vybíralo daň a pastýřský list biskupův je jen matným odrazem nevyřešených konfliktů "revolučního" roku. Třetí českobudějovický biskup přežil dataci svého textu ani ne o rok. Už v roce 1848 se u něho objevily potíže krevního oběhu, 4. června 1850 byl pak ve své biskupské rezidenci smrtelně raněn mrtvicí (v úmrtní matrice nacházíme v rubrice "příčina úmrtí" výraz "Apoplexia"). Tři dny nato byl pochován na českobudějovickém Starém městě (v matrice psáno "Palaiopoli") do nevyzděného hrobu (přál si to tak proto, že sám vyšel z chudých poměrů, ve své závěti), který kryje novogotický sloup, dílo sochaře Emanuela Maxe, s reliéfem biskupského znaku. Na obraze malíře Charlese Louise Philippota de Sénanget (1801-1859, zemřel v Českém Krumlově) a fotografii podle anonymní olejomalby zřejmě z doby Lindauerova působení v Praze, zdobících papírovou vazbu knihy, z níž čerpá naše textová ukázka i tento medailon třetího biskupa českobudějovického (jeho nástupcem na českobudějovickém biskupském stolci se stal Jan Valerián Jirsík /1798-1883, biskupem v letech 1851-1883/), vidíme toho muže ve dvou fázích jeho životní pouti. Adolf Rodler, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, napsal o Lindauerovi do Mariánského kalendáře na rok 1885 tato slova:

"Řídil diecézi jen krátkou dobu. Jej možno nazvati 'nehlazeným démantem'. Bylť velice horlivý a pilný, církve a duchovenstva v té bouřlivé době statně se ujímal, měl srdce šlechetné a povahu ryzí; ale že jen svým přesvědčením se řídil a málo dbal úsudku lidí, vytýkáno mu někdy bezohlednosti a přísnosti a zneuznány jeho vzácné úmysly. On povolal roku 1849 kongregaci milosrdných sester do Budějovic, a složiv značný kapitál na jejich vydržování, odevzdal jim správu městské nemocnice, a téže nemocnici po své smrti zůstavil celé jmění své."
Dodejme jen, že šlo o částku přibližně 24 tisíc zlatých (celková suma věnovaná biskupem za jeho působení v úřadě na sociální a charitativní účely, činila podle Svobody neuvěřitelných 45 tisíc zlatých, což se vlastně téměř rovná třem čtvrtinám jeho biskupského platu za celá ta léta). Chodím domů kolem Staroměstského hřbitova, palouk mezi hroby se občas modrá mořem pomněnek. Kdo by však vzpomněl Lindauerova jména?
- - - - -
* Plzeň / Přeštice / † † † České Budějovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko