Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF LUKSCH

O mém učiteli náboženství

Všichni jeho někdejší farníci přijali se smutkem a srdečnou účastí (v originále "mit Trauer und herzlicher Anteilnahme" - pozn. překl.) zprávu, že už nikdy nespatří jeho vždy veselé a dobré oči, z nichž vyzařoval nevyčerpatelný humor: zbytinský farář (v originále "Pfarrer von Oberhaid" - pozn. překl.) a poslední děkan prachatického děkanátu dp. jubilující kněz Eduard Pechtl dne 6. května 1960 v Haus im Wald v Bavorském lese odevzdal svou duši Bohu. Více ne tři roky hájil drahý zesnulý svůj tělesný život proti zákeřné nemoci. Už na prahu své padesátky musil farář ve Zbytinách pocítit příznaky cukrovky, představující vážné ohrožení organismu. Dokázal jí zprvu čelit dvěma léčebnými pobyty ve Františkových Lázních a dodržováním předepsané diety, s pokročilým věkem však se látková výměna nedala normálně regulovat. "Jetzt ist jeder Tag, den ich noch lebe, eine Gnadengabe Gottes" (tj. "Teď už je každý den, který žiju, dar milosti Boží." - pozn. překl.), napsal zvěčnělý autorovi tohoto nekrologu, když ho týž na podzim roku 1958 informoval o skonu svého otce. Někdejší zbytinští farníci, kteří se každoročně setkávali se svým domovským farářem v Günzburgu, sledovali vývoj jeho nemoci s tísnivou úzkostí: kdysi tak zvučný farářův hlas se stal mdlým, jeho postava a tvář nesly stále více rysy starce, blízkého smrti, i když jeho osobnost až na několik dnů před jeho skonem zůstala neporušena. "Přijdu k vám…, ale u vás bych chtěl zůstat déle" (1 Kor, 16, 5 , ekumenický překlad - pozn. překl.), tato slova sv. apoštola Pavla ke Korintským byla mottem jeho úvodního kázání u příležitosti ustanovení farářem ve Zbytinách na jaře roku 1928 (pisateli originálu tohoto nekrologu bylo tehdy necelých 10 let - pozn. překl.). Zůstal tomu citátu z Nového zákona věren až do své smrti. Poněvadž se i podle církevního práva směl i nadále považovat za zbytinského faráře, považoval i vyhnáním rozptýlenou obec nadále za své "Pfarrkinder" (tj. doslova "farní děti" - pozn. překl.), při nichž chtěl až do konce života vytrvat a také vytrval, přičemž puzen láskou Kristovou předestíral na své kněžské pateně (tj. liturgické obětní misce - pozn. překl.) přání a svízele svých odloučením rozptýlených někdejších farníků milosrdnému Bohu a dávak tomuto niternému spojení každoročně zřetelný výraz setkáními v Günzburgu. Svou farní bohoslužbu tam zahajoval slovy: "Begleitet auch ihr mich, wohin ich gehe" (tj. "abyste vymne doprovodili, kamž bych koli šel", 1 Kor, 16, 6, text Kralický - pozn. překl.), prosbou kterou Pavel kdysi adresoval Korintským a kterou zvěčnělý oslovil zbytinské farníky už ve svém zmíněném úvodním kázání roku 1928. Došla zdárného ohlasu a přímo úžasného uskutečnění, pomyslíme-li na trvající roztroušenost vyhnanců: 1200 farníků provázelo svého někdejšího duchovního pastýře dne 19. července 1959 při vstupu do mariánského chrámu Frauenkirche v Günzburgu, kde u příležitosti svého zlatého kněžského jubilea celebroval slavnostní bohoslužbu. Sekundiční požehnání (sekundice je 50 let po primici sloužená jubilejní mše - pozn. překl.), které s rozepjatýma pažema svolával na své "farní děti", bylo tím posledním požehnáním, jež od něho směli přijmout.
Děkanu Pechtlovi mělo být v tomto roce 77 let a měl v něm dovršit 51 let svého kněžství. Jeho život a působení budou ještě předmětem ocenění v příštích číslech tohoto časopisu (autor naráží na cyklus svých článků o zesnulém, zahájený ještě téhož roku v 17. čísle "Glaube und Heimat" a pokračujících s několika přerušeními, zaviněnými zdravotními problémy pisatelovými, i v dalším ročníku 1961 /4. pokračování v č. 15/ - pozn. překl.). Všechny nás musí naplňovat smutkem, že jen tak málo lidí z domovské farnosti ho mohlo doprovázet na poslední cestě. Pisatel těchto řádek byl hluboce dojat líčením dp. faráře z Haus im Wald o posledních dnech a hodinách zesnulého. Zapadají do rámce jeho osobního a charakterového portrétu, jeho vynikajících kněžských předností a eucharistické zbožnosti. Dva dny před svou smrtí sloužil ještě mdlý už a zesláblý mši svatou, místy podpírán ministranty. Kdyby ho právě zdejší farář s ohledem na jeho tělesnou slabost od toho neodradil, byl by se i v den svého úmrtí, v pátek na den Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, pokusil celebrovat. Ve Svatém týdnu (začíná Květnou nedělí a končí Velikonocemi /nedělí Vzkříšení/ - pozn. překl.) konal ještě ve farním kostele v Haus im Walde svatou liturgii; výslovně požádal místního faráře o tuto láskyplnou bratrskou službu. Z posledních sil zazpíval na Velký pátek třikrát svým jasným sonorním hlasem "Ecce lignum crucis" (tj. česky v plném znění "Ejhle dřevo kříže, na němž spása světa pněla" - pozn. překl.) tak dojemně, že mnoha návštěvníkům kostela vyhrkly slzy. A o velikonoční vigilii (v originále "in der hl. Osternacht" - pozn. překl.) zazněl jeho hlas ještě jednou úchvatně k velikonočnímu chvalozpěvu Exsultet (celý latinský a český text viz Christnet.cz - pozn. překl.) a k trojímu velikonočnímu Aleluja. To velikonoční Aleluja zpíval i v den svého úmrtí ráno na loži, když se domníval, že ho nikdo neslyší a že jeho sestra a obětavě oň pečující slečna Rosa mají být v kostele. Tak jako byl ve svém životě přesvědčen o tom, že Pán je při mešní oběti přítomen netoliko zažitím smrti, nýbrž i zjasněnou postavou Zmrtvýchvstalého, i za umírání vlastního putoval jeho pohled od kříže a posledních věcí opětovně ke Kristu velikonočního jitra, jitra Vzkříšení. V modlitbách odešel po přijetí svátosti umírajících do Božího míru. V pondělí 9. května roku 1960 byl pochován do kněžského hrobu na hřbitově v Haus im Wald. Třicet kněží v čele s dp. děkanem Bosserem ze Schönbergu, který měl v kostele i smuteční proslov, mu s velkým zástupem truchlících tvořilo poslední doprovod. Devět kněží ze starého šumavského domova, dp. duchovní rada a děkan Gabriel (Isidor Gabriel má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), dp. faráři Matschl, Glimsche (i Franz Glimsche je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Dussl Anton Grillinger, Wenzel Schmid, Nehyba, kteří všichni vyšli z farnosti zesnulého, dp. duchovní rada Mathe (Ferdinand Mathe má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a dp. farář Wagner prokázali svému příteli a spolubratru poslední poctu.
Kéž je mu Všeslitovný, kterému platila jeho práce i jeho poslední modlitby, dobrotivým Odplatitelem.

Glaube und Heimat, 1960, s. 441-442

Vyšší dávky pro uprchlíky ze sovětské zóny

Změnou dvou zákonů došlo v postavení uprchlíků ze sovětské zóny (rozuměj z východní části dnešní Spolkové republiky, která byla kdysi podřízena dnes už neexistujícímu Sovětskému svazu - pozn. překl.) k podstatnému zlepšení. Třetí novela spolkového zákona o uprchlících a osobách vysídlených (v originále "zum Bundesvertriebenengesetz", užívaná zkratka BVFG - pozn. překl.), která vyšla z Bundestagu počátkem května tohoto roku, nově určuje sám pojem "Sowjetzonenflüchtling" (tj. "uprchlík ze sovětské zóny" - pozn. překl.), čímž je § 3 tohoto zákona i nově chápán. Zní nyní takto (citujeme v českém přetlumočení - pozn. překl.):
"Uprchlík ze sovětské zóny je německý státní příslušník nebo příslušník německého národa (v originále "oder deutscher Volkszugehöriger" - pozn. překl.), který má nebo měl své bydliště v sovětské okupační zóně nebo v Sověty okupovaném sektoru Berlína a uprchl odtud, aby unikl jím nezastupovanému a politickými poměry podmíněnému výjimečnému nouzovému stavu (v originále "von ihm nicht zu vertretenden und durch die politischen Verhältnisse bedingten besonderen Zwangslage" - pozn. překl.). Výjimečný nouzový stav je dán především poté, pokud existuje bezprostřední ohrožení života a zdraví či osobní svobody. Výjimečný nouzový stav je dán i za těžkého konfliktu svědomí. Ekonomické důvody lze uznat jako výjimečný nouzový stav, pokud byla zničena či rozhodujícím způsobem narušena existenční základna nebo pokud zničení či rozhodující narušení bezprostředně hrozí."
Tento poslední odstavec zmíněného § 3 je nejnovějším vývojem v sovětské zóně směrem ke kolektivizaci selských hospodářství a řemeslnických živností zvláště aktuální. Nebude už tak v budoucnu možné proti uprchlým rolníkům, kteří byli nuceni vstupovat do zemědělských družstev, vznášet námitku, že by mohli jako kolchozní rolníci existovat i nadále. Stejně tak nějakému řemeslníkovi už nebude lze vyčítat, že by mohl dále žít jako "zaměstnanec" kolektivního podniku. Výbor Bundestagu pro vyhnance z domova ve své zprávě prohlašuje, že pojem dosavadní existenční základna zahrnuje nejen materiální existenci, nýbrž i svobodnou profesní samostatnost a právo osobnosti na takovou existenci. V dřívějším znění § 3 se pravilo, že ekonomické důvody samy uznání za uprchlíka ze sovětské zóny neospravedlňují.
14. novela zákona o náhradě škod (v originále "zum Lastenausgleichgesetz", nadále zkratka LAG - pozn. překl.) přináší změnou rozhodující časové lhůty a jednotlivých určení také pro uprchlíky ze sovětské zóny nikoli nepodstatná zvýšení platných zákonných dávek. Jako doplnění § 230 LAG o určujícím dni pro škody způsobené vyhnáním bylo určeno, že podle LAG oprávněně nárokujícím vyhnancům je postaven na roveň ten, kdo až do 31. prosince 1960 měl jako uprchlík ze sovětské zóny stálý pobyt v oblasti podléhající platnosti Ústavy Spolkové republiky nebo v Západním Berlíně. Mohutný proud uprchlíků, který by nastal po nabytí platnosti 14. novely, vynutil by si přirozeně další změnu určujícího dne (rozhodující časové lhůty).
Na základě této změny obdrží nyní také uznaní uprchlíci ze sovětské zóny tzv. příplatek za vykořenění (v originále "Entwurzelungszuschlag" - pozn. překl.) na základě § 248 LAG, pokud měli až do 31. prosince 1960 stálý pobyt ve Spolkové republice nebo v Západním Berlíně. Příplatek z vykořenění činí deset procent základního obnosu hlavního odškodnění a byl dosud neomezeně přiznáván toliko vyhnancům z domova. Není nijaký rozdíl v tom, zda základní obnos pro uprchlíky ze sovětské zóny spočívá na škodách z vyhnání, na válečných věcných škodách či na "Ostschäden" (tj. na škodách, vzniklých během cizí správy německých východních území - pozn. překl.). Nový předpis se projevuje vždy tam, kde příplatek k základnímu obnosu není už poskytován podle dosavadních ustanovení kvůli majetku poškozených vyhnáním z domova nebo evakuovaných už během války. Příplatek nebude poskytován těm uprchlíkům ze sovětské zóny, kteří se měli do okupační zóny vrátit.

Glaube und Heimat, 1961, s. 490 a 753-754

P.S. Josef Luksch vedl v časopise Glaube und Heimat rubriky "Soziale Ecke" (tj. "Sociální koutek") a "Aus Kirche und Welt" (tj. "Z církve a ze světa"). Z té prvé pochází i příspěvek, až dojemně navozující starost o poškozené ze zdrojů liberálního státu, který už jako křesťanská a sociální demokracie neměl s minulou válkou ani sousedící s ním totalitou téměř nic společného, přijímal ale v téměř nekonečných zástupech vyhnance a uprchlíky "od východní strany", kteří by bez minulé války a sousedící totality vůbec neexistovali.

Josef Luksch zemřel v Mnichově 24. února roku 1984. Když necelých šest let předtím slavil své šedesátiny, pozdravil ho přátelskými slovy prelát Johannes Barth (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Je k nim právě kromě data Lukschova skonu sotva co dodat, a proto je připojuji v českém překladu.

Josefu Lukschovi k šedesátinám
Johannes Barth

Zastupující předseda našeho sdružení "Glaube und Heimat", mnichovský advokát Josef Luksch slaví na Štědrý den (v originále "am Heiligen Abend" - pozn. překl.) své 60. narozeniny. Sdružení i náš časopis "Glaube und Heimat" mu za mnoho vděčí.
Už více než 15 let je Josef Luksch zastupujícím předsedou sdružení. Disponuje tudíž v nynějším předsednictvu těmi největšími zkušenostmi. S pěti jeho členy (farář Dr. Hüttl, zesnulý farář Feyrer, farář Weiß, farář Kitzhofer a prelát Barth /kromě faráře Feyrera mají všichni zbylí i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) činorodě, věcně a spolehlivě spolupracuje.
V časopise zpracovává dvě rubriky: "Soziale Ecke" a "Aus Kirche und Welt". Časopis "Glaube und Heimat" se už velice záhy věnoval sociálním otázkám, zejména pokud se týkaly vyhnanců z domova, především problému vyrovnání škod, pro naše krajany tak naléhavého. Dr. Kiener a po něm advokát Josef Luksch vedli rubriku "Soziale Ecke" příkladným způsobem, který si dobyl všeobecného uznání. Advokát Luksch, který své texty označoval (ne vždy - pozn. překl.) pseudonymem "Justus" (tj. "Spravedlivý), vnikal v nich do často vyslovovaných a nejasných právních otázek, jak ukazuje např. jeho výklad závěti a dědičného práva.
V rubrice "Aus Kirche und Welt" podával resumé nejvýznamnějších událostí měsíce v krátkých informacích. Ze záplavy zpráv dokázal s jemným citem odlišit ty trvalého rázu od krátkodechých aktualit. To, že tak činil vesměs ve svém skrovně odměřeném volném čase, si zasluhuje díku. Je to zároveň svědectvím jeho důkladného vzdělání, které uměl solidně postavit na základech, získaných doma na Šumavě v početné a velmi nenáročně žijící rodině poštovního zřízence a malorolníka Josefa Luksche "staršího" (ten má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a jeho ženy Theresie, roz. Kölblové ve Zbytinách na Prachaticku.
Poté, co vychodil obecnou školu v rodné obci a jednu třídu prachatické měšťanky, vstoupil ve svých 12 letech do jezuity vedeného veřejného gymnázia v Bohosudově (Mariaschein) u severočeského města Teplice-Šanov (Teplitz-Schönau), kde úspěšně maturoval dne 1. června roku 1938. Po třech semestrech na Filosoficko-teologické vysoké škole (Philosophisch-Theologische Hochschule) v Pasově (Passau) a německé Karlově univerzitě (Deutsche Karlsuniversität) v Praze byl v roce 1940 odveden k wehrmachtu, v jehož uniformě byl nasazen k protivzdušné obraně ve Francii, Belgii, Nizozemsku a Německu. Roku 1943 byl povýšen na poručíka. Jako velitel baterie padl 29. dubna 1945 do amerického zajetí, které strávil ve velkém táboře na území jižní Francie. Také v zajateckém lágru pokračoval v teologickém studiu. Když byl v září 1945 propuštěn na svobodu, byl na bavorsko-české hranici zadržen na cestě ke svým blízkým českými ozbrojenci a po krátké vězeňské vazbě ve Volarech (Wallern) převezen do zajateckého lágru v Písku. Odtud pak byl na podzim roku 1946 prpuštěn ke svým do Bavorska mezitím vysídleným rodičům ve švábském zemském okrese Krumbach. Po tříletém působení při denacifikační rozhodčí komisi (v originále "bei der Spruchkammer" - pozn. překl.) v Krumbachu začal studovat práva na juristické fakultě mnichovské univerzity (Universität München). Dne 1. října 1952 tam složil první a 27. října 1955 druhou státní zkoušku. Od listopadu 1954 je ženat s dcerou majitele pily Marií Sailerovou z Gundelfingen an der Donau. Z manželství vzešly dvě děti, obě dnes na studiích. Dne 1. března 1957 se Josef Luksch jako právník osamostatnil a provozuje úspěšně advokátní kancelář v bavorském Mnichově.
Účasnil se už přípravných porad, předcházejících založení krajanského časopisu "Glaube und Heimat" a od té doby mu zachoval trvalou věrnost.
Předsednictvo sdružení "Glaube und Heimat" a velká čtenářská obec stejnojmenného časopisu blahopřejí Josefu Lukschovi k jeho šedesátým narozeninám. Děkujeme mu za všechno, čím za ta mnohá léta neúnavně a nezištně vyhnancům z domova přispěl svou pomocí. Dík budiž vysloven i jeho rodině, mající porozumění pro to, kolik svého volného času tomu všemu obětoval. Předsednictvo je šťastno, že má v Josefu Lukschovi člověka tak znalého práva, tak obezřelého a vždy tak ochotného pomoci. Přejeme mu hojnost Božího požehnání a dobrého zdraví pro jeho působení ve vlastní profesi i pro "Glaube und Heimat".

Glaube und Heimat, 1978, č. 12, s. 5-6

- - - - -
* Zbytiny / Volary / † † † Mnichov (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko