Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ALFRED MADL

Z dopisu někdejšího letního hosta o tom, jak se učíval zvonit na klekání

Milá Wally,
už léta čtu a sleduju různé zprávy a rozpomínky v časopise "Hoam!", zejména pak Tvoje příspěvky, týkající se Německého Benešova (v originále "Deutsch Beneschau", dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.). To místo má totiž také pro mě svůj význam a vyvolává v paměti časy mého raného mládí. Také Tvoje zpráva o německobenešovských zvonech tak učinila obzvláštním způsobem. Když mi bylo asi tak deset let, jezdili jsme po několik let během mých školních prázdnin z Českých Budějovic (Budweis) do Německého Benešova na letní byt. Můj otec (psán i v německém záznamu českobudějovické oddací matriky "Mádl" s čárkou nad a! - pozn. překl.) měl pronajaty místnosti, dnes by se řeklo "Ferienwohnung", v domě, kde bydlil při konci městečka směrem na Černé Údolí (Schwarzthal) hrnčíř Schinko. Tam jsme má sestra, otcův lovecký pes a já prožívali v nádherném lesním okolí svá prázdninová dobrodružství, především v romantické divočině hned za domem pana Schinko s výhledem do údolí říčky Černá (Schwarzau), v níž se dalo koupat a chytat ryby pouhou rukou. Pro mě jako dítě z města bylo výjimečným zážitkem třeba kostelní zvonění k večerní modlitbě, jiným slovem ke klekání (v originále "das abendliche Gebetsläuten der Kirchenglocken", nutno ovšem poznamenat, že výraz "klekání" se v češtině užívá jak pro ono večerní zvonění, tak pro onu večerní modlitbu - pozn. překl.). Zdejší "privilegovaní" bosí chlapci tahali za provaz od zvonu a už to samo lze označit za neobyčejný výkon. Zvony totiž nesměly "zadrhávat" (v originále "stottern" - pozn. překl.) a musely naopak od prvního až do posledního úderu znít stejnoměrně a plynule. To znamená, že bylo nutno na začátku zatahat zvláště silně, zatímco na konci se člověk musil dát provazem od zvonu vytáhnout vysoko vzhůru jakoby vlastním výskokem proto, aby srdce zvonu pokud možno už nenarazilo do jeho věnce (v originále "damit der Klöppel tunlichst nicht an der Glocke ,nachschlug'" - pozn. překl.). To všechno bylo opravdu vrcholně vzrušující. Poté, co jsem několik dnů jen toužebně přihlížel, soucit se mnou vedl k tomu, že jsem směl večer být vždycky jedním z nich (v originále "durfte ich abends immer mit von der Partie sein" - pozn. překl.), byl jsem takříkajíc integrován do řad "domorodců". Byl jsem na to docela hrdý. Poslední den prázdnin byl ovšem o to smutnější, když jsem na rozchodnou směl zvonil naposledy. Při loučení mi řekl "Vorläuter" (tj. doslova "předzvoník" - pozn. překl.) nejkrásnější šumavskou "spisovnou" němčinou: "… und wenntu wieder kommst, dann kannstu wieder loiten!... " (tj. "… až zas přijedeš, můžeš zas zvonit!" - pozn. překl.)

Böhmerwäldler Jahrbuch 2014, s. 91

Ona Wally v úvodním oslovení dopisu je paní Valerie Maiová, která mi už mnohokrát ohledně "Německobenešovských" pomohla (je ostatně i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže) a která tento dopis, adresovaný jí s datem 6. listopadu 1999, také zařadila na stránky šumavského kalendáře. Na základě dat, jimiž doprovodila jeho otištění, jsem se dostal nejen k záznamu oddací matriky o českobudějovické svatbě rodičů pisatelových a k matričním záznamům o jejich narození, nýbrž i k nekrologu, jímž se v krajanském měsíčníku rozloučil se zemřelým Gerhard Madl, nejspíš jeho syn. Než se dostaneme k životopisu samotného Alfreda Madla, jak jej nastiňuje zmíněný nekrolog, několik slov o rodině, v níž přišel na svět. Alfredův otec Antonín (Anton) Mádl, kterého 24. února 1914 oddával v českobudějovické katedrále sv. Mikuláše s Marií Annou Hutzlerovou zdejší profesor bohosloví ThDr. Karl Petersilka (zastoupený rovněž i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže) už jako železničního úředníka v Českých Budějovicích, Střelnická ulice (Schießstattgasse), se podle českého zápisu křestní matriky narodil ve Čtyřech Dvorech (Vierhöf) 4. června 1883 jako syn tamního (Čtyři Dvory byly tehdy ještě samostatnou obcí) nádeníka Antonína Mádla, narozeného v Podhájí (tehdy hejtmanství Týn nad Vltavou) čp. 21 (kde chalupničil jeho otec Jan Mádl se svou manželkou Alžbětou, roz. Rehákovou z Nuzova čp. 9), a jeho ženy Marie, narozené v Jaronicích čp. 5, nemanželské dcery Terezie Nožičkové, která sama byla manželskou dcerou Antonína Nožičky, nájemníka (německy v matrikách tomuto výrazu odpovídá označení "Inwohner") v Kvítkovicích čp. 29 a Evy, roz. Weberové v Kvítkovicích. Z německého záznamu českobudějovické křestní matriky o narození Alfredovy matky Marie Anny, roz. Hutzlerové, dne 7. dubna 1888 ve zdejší Hradební ulici (Schanzgasse) čp. 3 (kde bydlila i v době svatby s Alfredovým otcem) vysvítá, že jejím otcem byl dozorce českobudějovické tabákové továrny Johann Hutzler, syn majitele usedlosti v Bonětičkách (Kleinwonetitz), dnes téměř zaniklé součásti městyse Stráž (německy Neustadtl) na Tachovsku, a jeho ženy Marie Anny, roz. Worwetzové, matkou pak Anna, roz. Felbingerová, dcera českobudějovického učitele Franze Felbingera a jeho ženy Marie, roz. Lustigové. Kdybychom neznali tato data, něco by nám v Madlově nekrologu asi chybělo.

Když už je nějaká tryzna za mě nezbytná, ať na ní zazní šumavská hymna…
Gerhard Madl

"Když už je nějaká tryzna (v originále "eine Trauerfeier" - pozn. překl.) za mě nezbytná, ať na ní zazní šumavská hymna (v originále "Böhmerwaldlied" - pozn. překl.), bude-li k tomu čas a možnost. Už to sice neuslyším, patří to však tak trochu ke mně. A děti znají to panorama Kletě (v originále "Schöninger" - pozn. překl.), které mne v dětství provázelo den co den, přece také.
Tief drin im Böhmerwald,
Da ist mein Heimatort,
Es ist gar lang schon her,
Dass ich von dort bin fort.
Doch die Erinnerung,
Die bleibt mir stets gewiss,
Dass ich den Böhmerwald
Gar nie vergiss!
Na krásné Šumavě,
tam víska je malá
a už po dlouhý čas
stojí opuštěná.
Však přece vzpomínka
zůstala v mém srdci,
že já na Šumavu
zapomenout nechci.
A to mi teď dává klid."
(z originálního textu Dr. Alfreda Madla, dokumentu /psaného ovšem toliko německy - pozn. překl./ s datem 17. října 2005)
Dne 11. ledna roku 2006 zemřel (stalo se v saském městě Riesa, zemský okres Míšeň /Meissen/ v dnešním Svobodném státě Sasko /Freistaat Sachsen/ - pozn. překl.) Dr. med. vet. (česká zkratka zní MVDr. - pozn. překl.) Alfred Madl. Narodil se dne 18. září 1926 v Českých Budějovicích, Hradební ulice čp. 3, jako nejmladší dítě manželů Antona a Marie Madlových. Po vychození obecné školy v Kněžské ulici (Priestergasse) absolvoval přijímací zkoušku do tehdejšího německého státního vyššího reálného gymnázia v Českých Budějovicích (Deutsche Staatsoberrealgymnasium Budweis) v Jeronýmově ulici (někdejší Klaudigasse). To se v roce 1939 přestěhovalo do Radniční ulice (v originále "Rathausgasse", dnes Česká ulice - pozn. překl.) a bylo přejmenováno na "Deutsche Oberschule für Jungen". Roku 1944 byl povolán k Luftwaffe a leteckou kvalifikaci měl nabýt na letecké válečné škole ("Luftkriegsschule 7") v Tulln an der Donau. Náhoda tomu chtěla, že letecký výcvik probíhal na odloučeném prostoru školy a tím bylo letiště v Plané (Plan) u Českých Budějovic. Jen vzácně mívá člověk to štěstí, že může být během své vojenské služby v rodném městě. Vždycky rád připomínal ten pocit štěstí, který zažíval, když mohl v malém školním letadle denně zakroužit nad městským centrem a bylo mu dopřáno to krásné - válkou tehdy zcela ještě nepoškozené - město seshora pozorovat. Vojenskou službu zde v Budějovicích (za války ztratilo město přívlastek "České" ve svém jméně - pozn. překl.) směl konat až do konce roku 1944 (k bombardování města došlo až v dubnu 1945 - pozn. překl.). Pak musil zpátky do Tullnu. Situace se pomalu vyhrocovala a po krátkém školicím pobytu v Německém Brodě (v originále "Deutsch Brod", dnes Havlíčkův Brod - pozn. překl.) šel v dubnu 1945 přes Vídeňský les (Wiener Wald) do Vídně, aby ji bránil. Dne 7. dubna byl ("am Spitz", blízko Floridsdorfského mostu /Floridsdorfer Brücke/) raněn střepinou granátu a skončil znovu - přeprava se konala lazaretní lodí po Dunaji kolem Wachau a z Lince železnicí - opět v rodných Budějovicích, kde v lazaretu prožil poslední dny války. 9. května byl lazaret evakuován, ale cestou na Západ byla kolona za Českým Krumlovem (v originále "hinter Krummau" - pozn. překl.) zadržena americkou jednotkou a přikázána do zajateckého tábora na louce u Černé v Pošumaví (Schwarzbach). Dne 7. června byl Alfred Madl Američany propuštěn a následovala odysea Šumavou přes Zwiesel a zpátky i přes Černou v Pošumaví, kde v létě pracoval jako čeledín na statku, až do Lüneburgu, kde byl přijat jedním přítelem z válečných časů. Odtud se pokoušel dostat na univerzitní studia, což se mu nakonec podařilo v případě univerzity v Greifswaldu, ležící ovšem v sovětské okupační zóně. Po několika semestrech přešel odtud na univerzitu v Lipsku (Leipzig) a vystudoval tam veterinární medicinu až ke složení státní zkoušky a k promoci v roce 1954. Oženil se s dcerou jednoho zvěrolékaře v saském městě Riesa a po krátkém působení ve funkci lékaře na jatkách města Drážďany (Dresden) převzal roku 1956 jeho praxi. Madlova žena pracovala v Riese jako lékařka tamní všeobecné nemocnice. Narodily se jim dvě děti, dcera a syn (zřejmě pro znalost reálií i autor tohoto nekrologu - pozn. překl.). Po východoněmeckém zestátnění byl pak až do důchodu vedoucím jednoho státního zvěrolékařského střediska (v originále "Leiter einer staatlichen Tierärztlichen Gemeinschaftspraxis" - pozn. překl.) Po zániku tzv. Německé demokratické republiky (Deutsche Demokratische Republik / DDR) pak se mohl zase konečně setkat se svou sestrou, bydlící v Mannheimu ve Spolkové republice Německo (její součástí se východní Německo, s nímž spolková ústava vždy počítala, nyní stalo - pozn. překl.). Společně navštěvovali každoroční "budějovická" setkání ve Freilassingu, jakož i setkání starých kamarádů z budějovické školy, až to zdravotní poškození silně omezilo. V roce 1998 prodělal Alfred Madl srdeční infarkt, byl operován v lipském kardiologickém centru (v originále "Herzzentrum Leipzig" - pozn. překl.) a dostal čtyři bypassy. Zotavoval se jen s obtížemi. Roku 2001 zemřela jeho žena. Jeho největším hobby - s létáním byl po válce konec - bylo radioamatérství, spojené s počítačovou technikou. Po více než čtyřicet let až do vysokého věku navazoval z radiostanice ve svém bytě tisíce a tisíce spojení do všech koutů světa, pěstoval jejich prostřednictvím přátelské vztahy s radioamatéry mnoha zemí a získával od jejich sdružení množství čestných diplomů. Se svou životní družkou Reginou, která o něho s láskou pečovala, stačil ještě podniknout několik větších cest. Teď už není mezi námi, ale myšlenky a vzpomínky na něj a na jeho jedinečnou osobnost by dokázaly zaplnit celou knihu. To, co ho nikdy neopustilo, byla nezlomná láska k jeho domovu, jímž byla podle něj Šumava (v originále "Liebe zu seiner Heimat, dem Böhmerwald" - pozn. překl.). Oběma svým dětem se ji snažil přibližovat v tom smyslu, aby v ní i ony viděly svůj druhý domov. Po svém vyhnání nevypustil nikdy z úst jediného křivého slova, nikdo ho jaktěživ neslyšel mluvit ve zlém o jiných lidech. Harmonie mu byla věcí nejvyšší a nikdy si na nic nestěžoval. Byl to člověk, který slovo spolehlivost snad vymyslil, a když ho kdokoli potřeboval, nemohlo být nijaké pochybnosti o tom, že vykoná všechno, co je v jeho moci, aby tu byl právě po toho potřebného. V jednom dokumentu, který napsal krátce před svou smrtí, poprosil o to, aby se při smutečním obřadu za jeho osobu hrála šumavská hymna. Jeho přání bylo vyhověno. Kdyby bylo víc lidí jako byl on, byl by svět maličko krásnější!

Hoam!, 2006. č. 3, s. 79-80

- - - - -
* České Budějovice / Benešov nad Černou / † † † Riesa (SA)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko