Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF MAIER-KOLBINGER

Pagoda ze Ždánidel

Šumava je jedním z nejstarších pohoří na naší Zemi vůbec, mnohem starším než Alpy. Oč jen muselo být vyšší, pomyslíme-li, že jeho nejvyšší krystalické vrstvy postupně zmizely odnosy, trvajícími celé miliony let. Zůstala odolná žula a rula, zčásti v podobě skalních věží, které dodnes vzdorují zvětrávání třeba na vrcholu Třístoličníku (Dreisesselberg) či Bärnsteinu, zatímco jiné, jako třeba hrot (v originále "Horn", tj. "roh" - pozn. překl.) Luzného (Lusen), skalní útvary (v originále "Riegeln" - pozn. překl.) na temeni Poledníku (Mittagsberg) a "kamzičí hřbet" ("Gamsgebirg") na Ždánidlech (Steindlberg), zčásti i Čertova stěna (Teufelsmauer) nad údolím Vltavy (Moldau) se rozpadly v kamenná moře a nemají s morénou nic co činit.
I žula jako vulkanická vyvřelina vykazuje jisté vrstvení, přestože není tak výrazné jako u jiných nerostných druhů. Tvrdé a trochu měkčí vrstvy se střídají, což má za následek, že ty měkčí ohlodává zub času silněji. Skalní věže vyhlížejí pak jako do výše na sebe nakupené polštáře. Odtud i německé geologické označení "Matratzensteine".
Podobný osud sdílel i skalní útvar, svalený na Vintířově stezce (Günthersteig) v místech, které nesou jméno "Jagerschachtl" (na výborné meziválečné mapě Českého skiklubu v Plzni je psáno rovněž jen německy Jagerschachten, na novějších jakékoli české pojmenování chybí - pozn. překl.) a mající roztodivným rozmarem přírody podobu jakési čtyřposchoďové, směrem vzhůru se zužující indické pagody s typickými "vlaštovčími" stříškami (v originále "mit den typischen 'Schwalbendächern'", tj. česky také "koutovými střechami" - pozn. překl.) nad každým svým poschodím.
Po léta stála tato kamenná přírodní hříčka v zahradě hájovny při obci Prášily (Stubenbach) až do chvíle, kdy sem jednoho dne zavítal jeden pražský geolog, který pozoruhodný kus skály dlouho nadšeně pozoroval a přemlouval pak mého otce s takovou neodbytností, že ten nakonec svolil k jejímu odvozu do Prahy. Tam teď stojí pagoda ze Ždánidel (v originále "indische Pagode vom Jagerschachtl" - pozn. překl.), obdivována návštěvníky muzea, jimž se neodbytně vtírá myšlenka, že k jejímu vytvoření musela přírodě pomoci lidská ruka - ačkoli jde ve skutečnosti jen o výmluvné svědectví z ledových dob našeho šumavského domova.

Šumavská symfonie hory Poledník

Překrásný den pozdního léta voní loučením. Hluboko dole v údolí zalehají už potemnělé stíny koryto Prášilského potoka (Stubenbach), stále naléhavěji a silněji doráží odtud rytmické šumění jeho prudké vody sem nahoru, k "Salcburské skále" ("Salzburgerriegel") na hoře Poledník. Ani větřík se nepohne. Blahodárné ticho leží nad vrcholky stromů a je tak svátečně kolem, jako by dobrý Bůh sám kráčel mlčícím lesem a čas tiše odbíjel hodinu jeho přikázání.
Je přece tu v dřevorubecké osadě Horní Ždánidla (Obersteindlberg) chvíle odpočinku po práci. Obraz hlubokého, opravdového míru vprostřed nepřehledného moře lesů při hřebenech hraničního pohoří. Stříbrně se třpytí stářím zšedlé šindelové střechy chalup, zasažených posledními paprsky zapadajícího slunce, jako svíce přímý vine se kouř z jejich komínů. Na plotně vře večerní polévka a dobrá hospodyně pečlivě ohřívá odloženou večeři mužům, vracejícím se domů z těžké lesní lopoty. Nebude dlouho trvat a večerní stíny se ujmou vlády nad svahem Ždánidel zvaným "Eisenhäng" i nad tamními lukami jménem "Hüttenschachten".
Mohutný smrkový pařez, pozůstatek posledního větrného polomu, mi slouží k posezení. Čekám se zjitřenými smysly na jelena šesteráka, zralého k odstřelu, který má vystoupit z blízké houštiny. Nepřichází však. Prošlý několikerou zkušeností větří zřejmě nebezpečí. Hleďme ale! místo něho tu z lesa vyskočí jako vystřelen z revolveru hbitý "špičák" (jelen ve druhém roce - pozn. překl.), zarazí ani ne dvacet kroků přede mnou, zvedá hubu a hledí na mě dobrosrdečně pátravými světly. Nebylo by pro mne teď nijak těžké ho skolit. Zvednout jen připravenou zbraň a padl by jedním výstřelem. Ale to ne, říkám si, jako syn hajného s loveckým oprávněním se tak snadné kořisti raději vzdej. Daruj tomu mladému důvěřivému ztřeštěnci život, ať může naplnit své poslání ve službách všemocného přírodního koloběhu. Asi minutu jsme tak na sebe oba hleděli navzájem, pak se jeho nedůvěra rozplynula a začal se klidně popásat kolem.
Tady na Poledníku je ještě stále dost světla na střílení. Stinná strana Ždánidel se však už noří do pološera blížící se noci. A kde je stín, musí i vzduch rychle stydnout. Těžkne pak, klesá dolů ze svahů hloub a hloub do údolí, vrství a vytěsňuje teplé masy vzduchu a nutí je stoupat vzhůru. Zvedá se pak to, čemu plachtaři říkají "vzestupný proud" (v originále "Aufwind" - pozn. překl.).
Prozatím musím čekat, než se otec vrátí z obchůzky revíru. Co tam jen dělá? Jak je tu nahoře pěkně, jak tiché všechno blízko i daleko!
Tu náhle - odtamtud od Scheuerecku (naproti už na bavorské straně - pozn. překl.)! To není šumění Prášilského potoka. Ten jako by na pár vteřin zadržel tep i dech. Tak to zní, když vítr vpadne do vrcholků korun. Nápor a vzepětí, útlum a nenadálé zmlknutí. Jen tiché ševelení a chvění kolem mne dává znát, že se blíží cosi většího a silnějšího.
A tu slyším už její věkověkou píseň, hukot a šum křídel vichřice (v originále "Windsbraut", tj. i bájná Meluzína - pozn. překl.). Vpadá sem prudce krokem bouře, napadá všechno, co jí stojí v cestě: strom i keř, stébla trávy i obilí, kmen i kámen, rve jehličí i listí (v originále "Reisert und Laubert" - pozn. překl.). Stromy se houpavě kolébají, ohýbají, starý buk vzdychá a sténá, ztrouchnivělá větev s praskotem padá k zemi, zdá se mi, že slyším i zalehlé halekání honáků, podobající se hlasům duchů z dávných pověstí a tichému skučení spíše, jak je znám ze dnů svého nejranějšího mládí, kdy starý dobrý "trhač zubů" ("Zähnreißer") Krenjogl z Horních Chalup (Oberhütten) vyprávěl nám všem vážným hlasem o hrůzách a nebezpečích "divokého honu" (v originále "von den Schrecknissen und Gefahren der 'Wilden Jagd'" - pozn. překl.). A zatímco za mnou v hvozdu rozpoutaný běs bouře ovíjí a drtí skalní výčnělky ("Riegeln"), doráží sem její druhá, třetí a čtvrtá vlna, tentokrát už ne tak zběsilá a vzpurná. Něžný tón harfy, chce se mi zdát, nadchází sem z velké dálky, podmalovávají ho těžší ozvuky houslí a violy, hoboj a bručící basa se do něj mísí a dirigován neviditelnou rukou sílí a stoupá mnohohlasý přírodní orchestr až do fortissima a pak se konečně pomalu utišuje.
My všichni, kdo známe tajemné hlasy šumavského lesa (v originále jen "die raunende Stimmen des Waldes" - pozn. překl.), jsme to často zažili. A zažijeme to znovu, budeme-li v pevné víře stát při starém domově.

Hoam!, 1962, č. 3, s. 8

P.S. Autor je na konci textu uveden v Hoam! jen příjmením "Maier-Kolbinger"!

Útlý, avšak obsažný svazeček pod názvem "Allerhand Laubert aus dem Künischen Wald" (tj. Všelijaké listí z Královského hvozdu) vydal jeho autor ve Vídni už po vyhnání. V krátkých kapitolách, z nichž jednu vedle textu o hoře Poledník otištěné v měsíčníku Hoam! překládám přímo z něho (ze s. 17-18), se dotýká mnoha historických detailů šumavské vlastivědy (samotný výraz Laubert z titulu jeho práce je šumavskou nářeční obměnou slova "das Laub"), neváhá u Thekly z Neubrunnu (postava ze Schillerova dramatu Wallenstein, začínajícího mimochodem ve vojenském ležení před Plzní) označit sám sebe za "rodilého z Neubrunnu" (dnes zaniklá Nová Studnice) a z té příčiny přičíst tu literární bytost Šumavě, stejně jako horlit proti Čechům jako dějinně doloženému (cituje tu franckého kronikáře Fredegara z roku 623) předvoji Avarů (třeba poznamenat, že jsme byli v době, kdy to psal, jistě i vinou nacizmu vazaly sovětské říše). Nutno však i dodat, že v duchu evropského snu rakouského poslance Wilhelma Pollaufa z Horské Kvildy (Innergefild) už z dob před tou prvou z obou světových válek zve nás všechny ke společnému stolu v budoucnosti, které se ovšem nedožil. Zemědělský inženýr Rudolf Maier spatřil světlo světa 27. listopadu 1887 v Prášilech, blízko nichž byl jeho otec hajným. Studoval ve Vídni a už roku 1919 se učinil trvale známým svou zprávou o tzv. "šumavské župě" (Böhmerwaldgau) pro versailleská mírová jednání a pamětním spisem požadujícím začlenění okresu Kaplice a Krumlov do státního svazku "německého" Rakouska (text Deutschösterreich ohne Böhmerwald nicht lebensfähig! vyšel ve zmíněném roce hned ve trojím vydání). Zabýval se i místním a pomístním názvoslovím "starého hraničního okresu" Sušice (Schüttenhofen) a rodovou posloupnost svých předků sledoval v rozmezí let 1670-1970 v historické práci Ahnenreihe der Mayr-Mayer-Maier. Ing. Rudolf Maier-Kolbinger zemřel ve Vídni 24. září 1971 a byl tam i pochován na evangelickém hřbitově v Matzleinsdorfu. Doba ledová tenkrát ještě daleko nekončila.
- - - - -
* Nová Studnice, Prášily / hora Ždánidla / hora Poledník / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko