Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL FRIEDRICH MAY

Des Waldes Seele Duše lesa

Es war im Wald. Die Bäume alle schliefen;
der Mond belauschte lächelnd ihren Traum.
Die Schatten lagen ruhig in den Tiefen;
Die Welle küßte still des Weihers Saum.

Da kam ein linder, milder Hauch gezogen,
des Träumenden gewürzger Atemzug,
der in des Maienduftes zarten Wogen
des Waldes Seele auf zum Himmel trug.

Dort schwebte sie zur ewgen Gnadenquelle,
vor der die Bitte um das Leben kniet,
und wie vom Vöglein an der Waldkapelle
erklang ein sanftes, frommes Klagelied:

"Es preisen dich des Firmamentes Heere,
auf deren Licht dein Ruhm herniederschallt.
Von ihm erfüllt sind alle weltenmeere;
im Tau und Regen trinkt ihn auch der Wald.

Von da soll er aus tausend Quellen fließen,
dem Erdenland zum Heil und Segen sein,
in alle Flüsse, Ströme sich ergießen
und dich verkünden, Vater, dich allein.

Doch schau hinab! Die Menschen, die du segnest,
begreifen deine Gottesweisheit nicht.
Die Liebe, die di ihnen niederregnest,
wird ihrem Unverstand zum Strafgericht.

Sie haben weder dich, o Herr verstanden,
nach deines freundlichsten Gesetzes Sinn;
drum handeln sie, als sei ich nicht vorhanden,
obgleich ich ihnen unentbehrlich bin.

Lass mich nicht sterben, lass mich nicht verschmachten,
sonst ist 's auch um ihr eignes Heil geschehn.
Lehr sie, den Wald mit Liebe zu betrachten,
damit sie endlich seine Seele sehn!"

Sie schwieg und senkte wartend ihre Schleier;
der Traum entfloh; es war die Nacht vorbei.
Die Erde lag in stiller Morgenfeier;
ein Glöcklein kündete, dass Sabbat sei.

Der Wald erwachte, und der Vöglein Lieder
erklangen jubelnd über Berg und Tal.
Die Seele kehrte aus dem Himmel wieder,
getragen von dem ersten Sonnenstrahl.

Sie tauchte in des Weihers klare Welle
und stieg sodann ans tauesfrische Land,
empfangen von dem Kehlchen der Kapelle,
bei dem sie nun des Vaters Antwort fand:

"Ich ließ für dich das Sabbatglöcklein läuten:
Es läutete den Waldesfrieden ein.
Das hat für dich Erhörung zu bedeuten;
du sollst fortan dem Menschen heilig sein.

Er wird nun deine Sänger nicht nur hören;
er wird das, was sie singen, auch verstehn:
'Hör auf, hör auf, die Wälder zu zerstören,
sonst wirst mit ihnen du auch untergehn!'"

Bylo to v lese. Stromy všecky spaly;
luna se smála opojena snem.
Stíny se níž a níže ukládaly,
pocel vln ztichal spícím rybníkem.

Tu přitáhl sem vánek, v něžném dechu
kořenných vůní, co má jenom les,
jak by vzduchem, co máj má pro potěchu,
duši lesa chtěl nést výš do nebes.

K věčnému zdroji milosti ji nese,
před nímž pokleká prosba o život,
jak od ptáčete při kapli tam v lese
zazní ta čistá píseň zbožných not:

"Oblačné voje Tebe, Pane, chválí,
ze kterých srší Boží slávy jas.
Nejen snad moře kéž by děkovaly
Ti za vodu, jíž les má všechen čas.

Prameny z něho zurčí po tisící,
rosa i déšť zem spásou požehná,
kéž všechny toky světa umí říci,
že Tys, Otče, jich síla bezedná.

Leč hleď, jak lidé, kterým neseš spásu,
moudrostí Boží snadno pohrdnou
a lásku, co jim skýtáš v deštném času,
jako snad trestnou sudbu chápou Tvou.

Nerozumí Ti, Pane, nezná ani
nikdo z nich smysl Tvého poselství;
neví, že les je tady pro ně k mání,
že nezbytný je, sotvakdo z nich ví.

Nedej mi chřadnout, nedej zajít lesu,
jde i o ně, co popírají řád,
nauč je chápat, co jim všechno nesu,
mne, duši lesa, dej jim, Pane, znát!"

Zmlkl hlas, jak by zakryly jej šláře
mlh, prchl sen, noc přešla a den vstal
do tiše rozprostřené jitřní záře,
v níž hlahol zvonu svátek zvěstoval.

Les procitl a zpěvné ptačí sbory
jásotem naplnily všecku zem.
Duše se vrátila, doly i hory
pokryla čerstvým ranním paprskem.

Vnořila se i do rybniční hládi
ve třpytu rosy krajem vzešla teď,
v prameni kaple, v stružce, kam se svádí,
jak by Bůh Otec dával odpověď:

"To pro tebe sváteční zvony znějí,
zvěstují pokoj, který umíš nést.
o vyslyšení mluví, o naději,
že les dál bude lidem Boží zvěst.

Nebudou slyšet teď jen zpívat ptáky,
budou i jejich písni rozumět:
'Zajdou-li lesy, zajdete vy taky,
zničíte-li je, zajde i váš svět!'"

http://gutenberg.spiegel.de/buch/2346/1

P.S. Báseň pochází ze sbírky básní Karla Maye "Himmelsgedanken"(vyšla poprvé k Vánocům roku 1900, pak až roku 1921 jako 49. svazek autorových sebraných spisů), zpřístupněné v rámci projektu Gutenberg-DE. Autor prokládal však i své práce prozaické, dokonce i své kolportážní romány, jako je třeba právě časově poslední z nich (1886-1888), jehož četné pasáže se odehrávají na české straně "šumavské" hranice, veršovanými "vstupy".

Z románu Cesta za štěstím

Za horami tam na české straně leží ves Slowitz mezi výběžky pohoří (rozuměj česko-bavorského - pozn. překl.). Sestávajíc většinou z malých a chudých chalupnických stavení, má jen tři selské statky, z nichž ten největší patří bohatému Kerymu, s nímž se co do zámožnosti v okolí nemůže nikdo měřit. Tak, jak je bohatý, je i lakotného a tvrdého srdce. Zná jen jediné potěšení - totiž počítat své peníze, a má jej jedinou vášeň, které se tajně oddává - totiž tu hráčskou. Když přijede do Plzně (Pilsen), je v zájezdní hospodě, před kterou vypřahá, malá zadní místnůstka, ve které po jídle očekává své kumpány. Pak jdou karty z ruky do ruky a zlatkové bankocetle (v originále "die Guldenzettel" - pozn. překl.) mění své majitele. To ale, že i doma ve své vsi tajně hraje o peníze, to vědí jen nemnozí a ti to neprozradí.

Na konci strany 1245 celkem 2616 obnášejícího celkového počtu webových stran souboru Karl-May-Stiftung Radebeul nacházíme tento začátek osmé kapitoly rozsáhlého "románu na pokračování" (těch pokračování je dohromady 109). Kapitola nese název "Zweimal gerettet." (tj. "Dvakráte zachráněn.") a jako celý román "Weg zum Glück" se vztahuje k osobě bavorského krále Ludvíka II., jehož smrt 13. července 1886 v dnešním Starnberském jezeře byla i podnětem ke vzniku této Mayovy práce, ve svém kolportážním žánru poslední a tématicky v jeho díle ojedinělé. Její obsah lze v českém znění podrobně najít na webové stránce Karel May - Mayovky na Internetu, my tu zmiňme jen okolnost, že v románě s dlouhým podtitulem "Höchst interessante Begebenheiten aus dem Leben und Wirken des Königs Ludwig II. von Baiern" (tj. "Nejvýše zajímavé příběhy ze života a působení krále Ludvíka II. Bavorského" - pozn. překl.) bavorský panovník nepoznán, ba ilegálně, tj. bez platných dokladů, překračuje tajně bavorsko-české hranice, aby - státním záležitostem i historické pravdě navzdory - v jednom osamělém mlýně trávil svou královskou dovolenou. Mísí se přitom mezi lid, aby poznal jeho starosti a bědy, přičemž mu hrozí ode dvou temných postav - jsou to, "bitte schön", mimochodem Slováci - smrtelné nebezpečí. Loupežné přepadení, které ti dva chystají, když zvědí, o koho jde, nakonec selže - viz název kapitoly. Více neprozradím: zmařil bych požitek z četby dvanáctidílného českého překladu, který vydalo nakladatelství Návrat v letech 1997-2003 s ilustracemi Libora Baláka. Zbývá ovšem co povědět o autorovi, slavném natolik, že jakákoli informace o něm je opravdu nošením dříví do lesa. Krutě a asi i nespravedlivě to kdysi pověděl Klaus Mann: "Celé generace v Německu rostly pod ďábelským vlivem Karla Maye…Otrávil jejich srdce a duše pokryteckou morálkou a odpornou glorifikací krutosti… Předjal tak v kvasiliterární sféře katastrofickou skutečnost, kterou nyní prožíváme (psáno v USA 1940); stal se groteskním prorokem nepravého Mesiáše… Třetí říše je konečným triumfem Karla Maye, hrůznou realizací jeho snů. K nerozeznání souhlasí s etickými a estetickými normami, podle nichž se nyní rakouský nedělní malíř (rozuměj Adolf Hitler), uchvácený ve svém mládí postavou Old Shatterhanda, pokouší přebudovat svět." Prý opravdu našli u Vůdcova lože Mayovy knihy jako jeho i později oblíbenou četbu a Klara Mayová (1864-1944), druhá spisovatelova žena a vdova po něm (ostatky prvého svého muže Plöhna chtěla dát v Radebeulu odstranit jako nacistka z hrobu pro nebožtíkův židovský původ) opravdu už ve třicátých letech dvacátého století, které jsou v Německu lety nástupu "hnědého moru", napsala do drážďanského listu "Freiheitskampf"(!) seriál cestopisných reportáží pod názvem "Unter dem Hakenkreuz um die Welt" (tj. "Pod hákovým křížem kolem světa"), kdyby nebylo i jinak četných dohadů, že hákový kříž sám převzali nacisté z chlapeckého obdivu k indiánské symbolice mayovek. Jenže literatura má mnoho tváří a idealismus je její hlavní zbraní. Oblibu Karla Maye lze vyčíst stejně tak z knihy Maxe Broda "Jüdinnen" (tj. "Židovky"), vydané 1911, tedy rok před Mayovým skonem a dávno před nějakým nacizmem, z obdivu k Mayovi se vyznal Franz Kafka i Franz Werfel, pozdější uprchlík před Hitlerovými rasovými zákony, stejně tak jako třeba první prezident poválečné Spolkové republiky Německo Theodor Heuss, jakož ovšem i Albert Einstein, Hermann Hesse, Albert Schweitzer, Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Egon Ervín Kisch či náš "východoněmecký soudruh" Erich Honecker. Karl Friedrich May (původně psán Carl Friedrich May) se ostatně narodil v saském Ernstthalu hluboko v devatenáctém století (Hitler až 1889) 25. února 1842 v rodině chudého tkalce. Byl pátým dítětem ze čtrnácti celkem, devět z nich ovšem zemřelo v prvních měsících života. Rád se toulal už ve svém mládí (roku 1870 byl dokonce v Dolních Valkeřicích /Nieder-Algersdorf/ pro "potulku" zatčen) a co nestihl procestovat, napsal a vymyslel ve svých knihách. A že jich bylo! Na hrobě evangelického hřbitova v Radebeulu 9 kilometrů na severozápad od Drážďan, v němž spočinuly po spisovatelově skonu 30. března 1912 (byl rozhodným pacifistou a nedožil se ani prvé z obou světových válek) jeho tělesné ostatky, čteme verše, které si tam sám ještě určil vytesat:
Sei uns gegrüßt! Wir, Deine Erdentaten,
Erwarteten dich hier am Himmelstor.
Du bist die Ernte deiner eignen Saaten
Und steigst mit uns nun zu dir selbst empor.
(tj. Buď pozdraven nám! My, tvé zemské činy,
čekaly jsme tě tu u nebes bran.
Jsi žeň své vlastní setby, nikdo jiný,
než ty s námi nestoupá k sobě sám.
– pozn. překl.)
Kéž by ta slova měla pravdu! Kéž by to, co se tu kolem nás všechno stalo, byla jen sama "šumavská" literatura a všichni její autoři! To, že Karl May mezi ně patří, jsem si ostatně věru nevymyslil já. Pod heslem "Böhmerwald - Wikipedia! ve Wikipedii můžeme číst: "In der Literatur erscheint der Böhmerwald in den Erzählungen von Adalbert Stifter, Karel Klostermann, Hans Watzlik, Karl May und Johannes Urzidil. Pět jmen a co všechno jen se za nimi a v souvislosti s nimi skrývá! "Kdybych uměla vytvořit jen jedno jediné z jeho děl, dokázala bych víc!" řekla o Karlu Mayovi slavná pacifistka Bertha von Suttnerová. To abychom opravdu raději rozuměli řeči lesních ptáků.
- - - - -
* Ernstthal (SA) / † † † Radebeul (SA)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko