Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF MESSNER

Du starbst… Mrtvému příteli

Du starbst und heute werden sie
Dich feierlich begraben. -
Gestorbener Mensch! – was wolltest du
Vom Leben mehr noch haben?
Das Leben liebt das Leben nur
Heut singen sie und weinen -
Nach Jahresfrist trägt keine Spur
Von Trauer eins der Deinen!
O könnte ich an Deiner Statt
im stillen Sarge liegen!
Kein Unterliegen wär mein Tod -
Für mich wär er ein Siegen!
Ein Siegen über Leid und Not,
Ein glücklich Überwinden
Der Mächte, die an 's Elend mich
mit starren Ketten binden!
Du schläfst den Traum des Lebens aus
in stiller sel'ger Ruhe!
Gibt 's wohl ein bess'res Heimathaus,
als eine Totentruhe?
Schlaf' wohl! Mein armer Kamerad!
Hm – arm? Mein Freund so bleich -
Wie bist in Deiner Ruhe Du
So unermesslich reich?
Dich kümmert all' der Flittertand
Kein Härchen fürder mehr.
Entrückt dem falschen Erdenland -
jetzt erst – bist du ein Herr!
Schlaf wohl! Im Frühjahr wird Dein Grab
wohl manche Blumen schmücken ---
Ach! wollt' auch mich bis zu der Zeit
Die Erde freundlich drücken.

Zemřels a dnes Tě se slávou
do hrobu pochovají.
Nebohý člověče, vždy tak
se totiž věci mají:
Chtěls od života něco víc?
Teď zpívá se a stýská
na pohřbu Tvém a za rok nic
nevzdechne duše blízká!
Kdybych tak na Tvém místě snad
moh' v tiché rakvi ležet,
co vítězství bych bral to rád
od stálé žití řeže.
Bolí někdy až do krve
ta bída, v níž teď vězí
tělo, duše, jí teprve
spoutaná na řetězy!
Vyspíš se ze sna života
v hrobě, kde ticho vítá
jak domov. Vlídná samota,
ta truhla z dřeva sbitá!
Spi jen, ubohý příteli!
Hm – ubohý? Proč vlastně?
Tvá mrtvá tvář v své úběli
což nevyhlíží šťastně?
Už netrápí Tě pozlátko
té země, její klam
už nedrží Tě nakrátko –
svůj pán jsi dole tam!
Spi blaze, přijde jaro zas,
celý hrob rozkvete Ti.
Kéž i mne tak, až přijde čas,
zem sevře do objetí.

Der Böhmerwald erzählt (1983), s. 60-61

P.S. Naléhavě mě ta báseň, víc ještě než tematicky příbuzná následující, připomněla svým tónem českého současníka, jímž je svým Hřbitovním kvítím Jan Neruda.

Allerseelentag Na Dušičky

Wenn etwan stirbt und banget zu schlafen so allein
tief drunten in der Erde im dunklen Leichenschrein,
da gibts ein freundlich Wörtlein, das ihn wohl trösten mag:
"Wir kommen alle zu dir am Allerseelentag!"

Und wenn sie alle kommen, die mit ihm treu geweint,
und knien um seinen Hügel und denken sein vereint,
da müssen all die Blümelein, die sie ihm gaben mit,
im Grabe drunten brechen frisch auf zu neuer Blüt'.

Wenn einer in der Fremde mehr als die Heimat fand,
und muss sie dann verlassen und muss hinaus aufs Land
und wandern friedlos, freudlos und tostlos hin und her:
ist 's da nicht, als ob er hier und dort gestorben wär'?

Mit traurigem Herzen setzt er sich selbst den Leichenstein
und schreibet ins Album den toten Namen ein.
So oft ein Freundesblick dann auf seinen Namen schaut,
hat Wanderers Nacht – der Allerseelentag gegraut.

Když někdo umřel a dávají ho spát
tam dolů do země v té rakvi napořád,
je vlídné úsloví, útěšné jak sám čas:
"My všichni na Dušičky přijdeme k Tobě zas!"

Kdyby tak vskutku všichni, kdo oplakali jej,
sem přišli k jeho rovu za rok děj se co děj,
pak na věncích, co sem nesou, byť živ byl jeden květ,
i v černé tmě tam dole smí víra rozpučet.

To z domova když má někdo navždycky odejít,
zaživa vše tu ztratit, jen ze vzpomínek žít,
putovat bez útěchy tak světem sem a tam:
není to víc jako by navěky umřel nám?

Náhrobní kámen sám sobě, sám sobě těžký žal
opatří si a jménu vlastnímu zajít dal.
Poutník tak do noci mizí i přátelům jak sen,
jak píseň a s ní ten sirý dušičkový den.

Budweiser Zeitung, 1928, č. 85, s. 4

P.S. Ze smrtelného lože poslal prý Paul Messner do Budweiser Zeitung tuto romantickou báseň strýcovu (vyšla tam se zprávou o odesilatelově úmrtí), zveřejněnou kdysi dávno v Erinnerungen W.H. Landta (Praha 1854) a předznamenávající tolikeré příští šumavské odchody vidoucími verši. Wanderers Nachtlied je ovšem ona slavná píseň Franze Schuberta (dokončená 1822 na slova ještě slavnější básně Goethovy, vzniklé už roku 1776 za cesty Harcem), co se nám tu připomíná.

Před Prachaticemi 1620

Císařská armáda byla rozdělena do dvou zbrojných vojů, z nichž jednomu, sestávajícímu většinou z mužů německých, velel sám vévoda Maxmilián a při něm generál Tilly; druhý pak sestával z Valonů, Italů a Španělů pod vrchním komandem císařského generála hraběte Karla Longuevala z Buquoyů.
Krumlov, Budějovice, Netolice a Vodňany byly už v rukou císařských, když se mohutný proud jejich oddílů pohnul hlubokým údolím Leptačského potoka (Rohnbach) směrem k Prachaticím.
Nadešlo chladné a mlžně kalné ráno 26. září 1620, kdy se prachatičtí měšťané s tvářemi vyděšenými a pobledlými strachem shromáždili na hradbách a hleděli ustaraně dolů směrem k Bavorovu, poněvadž odtamtud se valil k městu hučící, nepřehledný ve svém množství les kopí a hlavní, Buquoyova armada.
Naplnila úval celou šíří svých hřmotně se přibližujících mocných houfů.
Vpředu táhla v jakési hrozivě pochmurné vzdorné vážnosti italská legie, většinou Neapolitánci, v bitvách zešedlí a sluncem sežehlí veteráni pod velením Carla Spinelliho, svého plukovníka. To byl předvoj zástupu. Za jejich dlouhými blesknými řadami přicházel útvar skvělé a bohatě vyzbrojené kavalerie a předních bojových velitelů. V jejich čele na pyšném vraníku bavorský vévoda Maxmilián, který osobně vedl tažení proti tomu tak nepřátelskému hraničnímu městu, jakkoli jeho vlastní vojsko se utábořilo v městě Vodňanech a v jejich blízkém okolí. Jemu po boku jel na klidném mimochodníkovi Tiscimonius, jeho zpovědník, který provázel od samého počátku voje císařských a později také popsal pod jménem Constantinus Peregrinus jako očitý svědek i jejich vítězství skládáním výmluvného titulu: Buquoy quadrimestre iter progressusque, quo favente numine ac auspice Ferdinando II. R. J. Austria est conservata, Bohemia subjugata, Moravia aquisita etc.
Kolem vévody harcovali rytířští páni Gottfried von Pappenheim a Fritz von Teufenbach s početným, skvěle urozeným doprovodem.
Pak přišla legie Valonů pod Donem Guiliemo Berdugou, po ní přirachotily ve svém zdobném brnění švadrony jízdy vedené samým Albrechtem z Valdštejna, budoucím vévodou frýdlantským, zaháňským a meklenburským, jehož hvězda tehdy právě začala zářivě stoupat na válkou potemnělém obzoru vlastní otčiny.
Nato se objevili, vpředu s hrabětem Buquoyem a jeho spolustanujícím, baronem Harrachem, za temně dunivého, zemí otřásajícího hřmění těžkých a neohrabaných obléhacích nástrojů tehdejší doby: dlouhé hřmotné kartány na nepohyblivých těžkých lafetách, těžké moždíře na vysokých nákladních vozech s posádkou nanejvýš dobrodružného vzezření - vepředu dělmistr, s koženými měšci plnými střelného prachu na šerpě kolem ramen a se zápalníky v rukou; potom v sevřených řadách vážný, v temné zeleni oděný zástup arkebuzírů, používajících dlouhých a zašpičatělých terčových vidlic jako cestovních holí. Nade všemi povívaly pak praporce pravého zeměpána a vládce, na žlutém hedvábném podkladě v ježatě načepýřené podobě černá dvojhlavá orlice; jen nad doprovodem vévodovým se vesele třepotala v jasných barvách modrobílá bavorská zástava.

Síla toho románu spočívá prý právě v hromadných válečných scénách jako je tato, pro nás z ní však vysvítá především niterný vztah rodákův k městu, o němž kdysi řekl nikdo menší než slavný rakouský malíř, zastoupený ostatně rovněž v naší antologii, Egon Schiele: "Prachatice musíte vidět!" Josef Messner se v tom městě narodil 3. ünora 1822 a také zemřel 4.1.1862 ve svých nedožitých čtyřiceti letech. Vedl dobrodružný život, zkusil štěstí jako voják, vyučil se koželužskému řemeslu, pak se pár let toulal světem jako vandrovní tovaryš, mimo jiné také po Itálii. Po návratu do rodného města vedl prý k pohoršení příbuzenstva jakož i počestné obce prachatické bohémský život, který jak patrno byl až tragicky krátký. Jeho román Der Primator, z něhož je v naší čítance přeložena pouhá krátká ukázka, vyšel poprvé roku 1852 a pak vícekrát i ve století následujícím. V ročníku 1862 Vetterlova píseckého časopisu Poutník od Otavy vyšel deset let po zveřejnění originálu i český překlad Aloise Františka Čtvrtečky. Přímo ze Šumavy čerpají povídky Messnerova souboru Waldgeschichten (1857), téhož roku vyšla i jeho povídková kniha Handwerkburschen, kterou uvedl vlastně postavu potulného tovaryše, jímž jak zmíněno býval i on sám, do literatury.
- - - - -
* Prachatice / † Prachatice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko