Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANTON MÖRATH

Nejstarší městské znaky krumlovské

Pravnuk Vítka (v originále Witigo /1169-1194/ - pozn. překl.), praotce rodu Vítkovců (Witigonen), zvaný rovněž Vítek (1220-1277), doprovází v jedné listině, vystavené v Praze dne 1. dubna 1253 Otakarem (Ottokar), vévodou rakouským a štýrským, synem českého krále Václava I. (v originále Wenzel I. - pozn. překl.), toto své jméno poprvé přídomkem "de Chrumbenowe".
Cisterciácký klášter Zlatá Koruna (Goldenkron), který byl založen českým králem Přemyslem Otakarem II. (v originále jen "Ottokar II. von Böhmen" - pozn. překl.) v roce 1263, dal na krumlovském městském rynku (Ringplatz) zbudovat roku 1309 dodnes tam stojící dům. Jindřich z Rožmberka (Heinrich von Rosenberg), zemřelý 4. července 1310, jakož i jeho syn Petr (Peter), zemřelý 14. října 1347, tento "Zlatokorunský" dům osvobodili ode všech dávek s výjimkou těch, které musely být následkem války vybírány po celém království nebo které byly určeny k opravám městského mostu. Také obchodník, zřejmě klášterem v tom domě ubytovaný, byl osvobozen od tržního i soudního poplatku. Další nám známé listiny pocházejí z let 1274, 1281, 1302, 1332, 1336, 1347 atd. (podle Pangerlova listináře Goldenkroner Urkundenbuch, s. 37, bylo jméno Krumlova psáno v jedné z listin roku 1290 jako "Crummenowe" a i Vítek uvádí predikát "de Crummenowe", čímž je ospravedlněn pozdější německý způsob psaní "Krummau" se dvěma "m" nejen jazykově, nýbrž i historicky). Při listině z roku 1336 (podle archiváře Jiřího Zálohy nejspíše vůbec prvé městem vydané - pozn. překl.) na pergamenovém proužku (v originále "an einer pergamentenen Pressel", při čemž starý a spolehlivý Deutsches Wörterbuch bratří Grimmů uvádí původ dnes neužívaného slova "/die/ Pressel" ze středověké latiny, v níž znělo "pressula" - pozn. překl.) visí v hnědém vosku vytlačená nejstarší městská pečeť krumlovská. Má průměr 6 centimetrů a znázorňuje městskou hradbu s cimbuřím a třemi věžemi, z nichž prostřední vysoká (jak na reprodukci patrno, nahoře složitě členěna s výrazným křížem na vrcholu - pozn. překl.) má dole bránu s lomeným obloukem, dvě menší po stranách zas každá nahoře stříšku (a malý křížek na ní - pozn. překl.). Pečetidlo, které se nedochovalo, mělo by být, soudě alespoň podle raně gotického slohu právě vylíčeného zobrazení znaku, zhotoveno snad už ve druhé polovině 13. století. Legenda pečeti je bohužel oprýskaná natolik, že její znění nelze už rozluštit. Ke druhé nejstarší pečeti města, pořízené v roce 1405, je dosud zachováno na radnici (dnes v okresním archivu - pozn. překl.) původní železné pečetidlo. Na obraze vtisklém do pečetního vosku vidíme městskou bránu stojící mezi dvěma věžemi, s vytaženou mříží v plném oblouku klenby a otevřenými vraty. Po stranách je brána opatřena hradbami s cimbuřím. Mezi oběma věžemi se vznáší třírohý štítek s pětilistou rožmberskou růží. Latinou psaná legenda na této pečeti zní: Sigillum cinium in Chrumpnaw annorum d. IIII C. V. Jméno Krumlov je právě takto, tj. "Chrumpnaw", psáno i v mnoha listinách 14. a 15. století. Zmíněná listina z roku 1336má pro nás tak velký význam také proto, poněvadž jde o nejstarší německy psanou jazykovou památku krumlovskou. Stejně jako se tomu stalo u ostatních jazykově německých měst v Čechách, bylo i německému živlu v Krumlově souzeno doznat za husitských válek značné újmy. Zcela vypuzena však ani v 16. století německá řeč z Krumlova nebyla, jak dokazují některé náhrobní kameny dochované při kostele svatovítském a také soudní knihy v městském archivu. Dokonce i privilegia cechu kameníků, zedníků, tesařů a zámečníků byla posledními Rožmberky dále vystavována v německém jazyce.

30 Jahre Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich 1949-1979, s. 117-118

Text, přetištěný v krajanském sborníku téměř šedesát let po smrti svého autora, je upraven z původního Mörathova příspěvku, jak ho v roce 1898 otiskl renomovaný časopis Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB). Na jeho stránkách vyšel roku 1910 i nekrolog, v jehož úvodu čteme: "Sotva se nám chce věřit, že už nikdy nepotkáme toho vysokého, černě oděného muže planoucích lící rámovaných bílým plnovousem, že už nás nikdy na ulici neosloví, aby si s námi vyměnil přátelský pozdrav či literární, vědecké či národovecké (v originále "völkische" - pozn. překl.) novinky". Tu se pisatelem nekrologu, jímž byl známý historik Adalbert Horčička (1858-1913) - s těmi háčky píše jeho jméno ctihodný Rakouský životopisný lexikon (ÖBL) -, citují slova vzpomínky krumlovského středoškolského profesora Dr. Rudolfa Jordana z červnového čísla listu Deutsche Böhmerwaldzeitung napsané bezprostředně po smrti ředitele Schwarzenberského ústředního archivu, k níž došlo 23. 5. 1910 v Českém Krumlově. Do tohoto města byl archiv přestěhován z Vídně v roce 1892 a dvě léta nato se Anton Mörath stal jeho doživotním ředitelem. Znal schwarzenberské archivní fondy věru dopodrobna: byl nejprve archivním adjunktem v tehdy ještě vídeňském ústředí, kde došel posléze funkce přednosty, mezitím působil jako archivář i v Třeboni (Wittingau) a německém Schwarzenbergu. Jinak původem Rakušan, narodil se 31. října 1848 ve Štýrském Hradci (Graz) jako syn osobního lékaře hraběte Antona Alexandra Auersperga (známějšího pod literárním pseudonymem Anastasius Grün), vystudoval v letech 1859-1867 tamní gymnázium a málem se stal ze suplenta natrvalo středoškolským profesorem dějepisu, kdyby ho už předtím přece jen daleko víc nelákala přímá práce s historickými prameny. Už ze Schwarzenbergu v Horních Frankách podnikal řadu studijních cest za objevováním archiválií k dějinám schwarzenberského rodu, ve Vídni zdokonalil pořádací systémy rodinného archivu a po přestěhování ústředního archivu do Krumlova se podle Biografického slovníku archivářů českých zemí plně věnoval pořádacím pracím a psaní drobných studií o dějinách rodu. Zde čerpáme i jejich stručný výčet: Beiträge zur Geschichte der rheinischen Linie des Fürstenhauses Schwarzenberg (1877), Stammtafel des mediatisierten Haus Schwarzenberg(1901), Die Pflege der Tonkunst durch das Fürstenhaus Schwarzenberg im 18. und zum Beginn des 19. Jahrhunderts (1901), Schloss Schwarzenberg in Franken (1902). Nelze pominout ani Mörathovu zásluhu o zachování třeba památek zlatokorunských ve funkci konzervátora rakouské státní památkové péče, kterou byl na sklonku života pověřen. Od mládí ho fascinovalo dílo Adalberta Stiftera a když psal třeba o prvním uvedení Haydnova Stvoření ve vídeňském paláci Schwarzenbergů, věděl asi, co právě Stifterovi ta skladba (poprvé ji podle vlastního životopisu slyšel v kostele rodné Horní Plané) znamenala. Historik Horčička (Horcicka), který se shromažďování stifterovských materiálů zabýval, uvádí v už zmíněném Mörathově nekrologu, kolik mu jich přítel archivář dokázal poskytnout. Stejně tak byl Mörath podle Horčičky nápomocen spisovateli Augustu Sperlovi von Dofern při psaní jeho románu Die Söhne des Herrn Budiwoi, který se odehrává v Krumlově. Paměť slova a obrazu je totiž stále ještě jediná, kterou známe.
- - - - -
* Štýrský Hradec (A) / † † † Český Krumlov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko