Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

MARIA MÜLLEROVÁ

Z deníků

Kvůli jednomu vrácenému odsunovému transportu s nemocnými jsem mohla po roce 1946 zůstat nadále u nás doma, a tak jsem prožila postupnou zkázu a úplný zánik někdejší farní a školní osady (rozuměj Rychnůvek, (dříve Německý Rychnov u Frymburka, německy Deutsch Reichenau bei Friedberg, za války v "Říši" Deutsch Reichenau bei Haslach, v českém textu nadále jen "Rychnov" - pozn. překl.). Ráda bych pro naše potomky o tom zachovala alespoň nějaké drobné svědectví (v originále "Ich möchte dies für unsere Nachkommen gerne ein wenig festhalten." - pozn. překl.).
Prvý transport vyhnanců z naší farnosti byl vypraven 25. dubna 1946 s 22 rodinami, 73 osobami s povolenými zavazadly po 30 kg na každou z nich. Byl svátek sv. evangelisty Marka (v originále "Markustag" - pozn. překl.), o němž se mělo v Rychnově konat tradiční polní procesí. Všichni farníci se na rozloučenou shromáždili v kostele (byl zasvěcen sv. Václavu - pozn. překl.), kde farská hospodyně spustila na varhany mariánskou píseň "Geleite durch die Wellen" (celý text viz na webu poutního místa Bernhofen - pozn. překl.). Loučení to bylo srdceryvné. Němci byli odváženi s tím málem, co směli vzít s sebou , na nákladních autech jako nějaký dobytek. O nějakém "humánním vysídlení" nemohlo být ani řeči.
Během roku 1946 následovalo od nás dohromady 17 vyhnaneckých transportů. Zůstaly rodiny s rakouským státním občanstvím, s těžce nemocnými a také ty rodiny, které měly muže v českých sběrných táborech (v originále "im tschechischen KZ" - pozn. překl.) a rodiny "loajální". Později byly zůstavší rodiny zavlečeny do českého vnitrozemí k sedlákům nebo ke státním statkům (v originále "oder zu den staatlichen Kolchosen" - pozn. překl.).
Úplné zrušení politické obce Reiterschlag (dnes jen pár domů obce s novým označením Pasečná - pozn. překl.) se protahovalo až do roku 1952. Češi a Slováci z někdejší Podkarpatské Rusi (v originále "aus der Karpato-Ukraine" - pozn. překl.) jako novoosídlenci v naší neúrodné krajině zcela selhali. Poté, co zpustošili a vyčerpali všechno, co po vyhnancích zbylo, zase odtáhli jinam. Rodiny Perfollových a Hehenbergerových jako poslední původní zdejší obyvatelé v roce 1952 přesídlily ke státnímu statku v Přední Výtoni (v roce 1950 byl zřízen Československý státní statek /ČSSS/ Frymburk s odděleními Blatná, Kovářov, Přední Výtoň a Slupečná - pozn. překl.). Do jara 1948 byli pryč i všichni Rakušané. Také jejich majetek byl konfiskován, směli si však vzít s sebou jeden koňský povoz plně naložený zavazadly. Poslední rakouská rodina Sommerových z "Baumau" (tak se říkalo stavení čp. 21 v Lindě /Linden/ - pozn. překl.) přesídlila v roce 1955 dobrovolně do Frýdavy.

Dne 2. září roku 1946 jsme se vzali s Josefem Müllerem (Koasa Sepp). Ve farním kostele v Rychnově nás oddal páter Evermod Groß (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, autorka originálu ho tituluje zásadně "Pater Evermund" - pozn. překl.). Na varhany hrál přitom krásně na varhany Maxl Schneider (i on má na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení - pozn. překl.). Abychom to mohli také trochu "oslavit", dostali jsme poukaz na 5 kg masa. Dobrý "Anresl" (v originále "der "gute Anresl" - pozn. překl.) nám k tomu ještě 5 kg přidal (samozřejmě bez poukazu).

23. září 1946
Dnes nastoupila rodina Franzla Josla (jde o Franze Zierlingera /1910-1977, zemřel v německém městě Mosbach/s rodinou z čp. 6 /Joslhaus/ v Rychnově - pozn. překl.) do transportu "odsunu" (v originále "zum Transport /Aussiedlung/" - pozn. překl.). "Joslhaus" převzal cestář Alois Stelzer se svou ženou Poldi a synem Herbertem, který je ještě kojencem.
V už prázdných staveních dochází ke stálému rabování. Komisař Kučer, Rusín, si od Wostlů (rozuměj čp. 15 v Perneku, kde hospodařila v roce 1945 Maria Schmidová, roz. Perfahlová - pozn. překl.) odvezl do Rychnova nábytek a benzínový motor. Mladí muži z rodin už vysídlených přecházejí stále načerno rakouskou hranici. Spí přes den u nás na seníku a přes noc odnášejí věci ze svých stavení. Rádi je u nás necháváme a nikoho z nich bychom neprozradili, přestože nás neustále přivádějí do velkého ohrožení. Jeden financ řekl před pár dny našemu otci: "Vorsicht, Herr Lang! Euch geschieht nichts, aber die Kerle, die möchten wir erwischen!" (tj. "Opatrně, pane Lang! Vám se nic nestane, ale ty chlapíky bychom rádi pochytali!" - pozn. překl.)
Dobytek z už opuštěných vsí byl přepraven do Perneku, poněvadž tam zbylo ještě 5 rodin, které ho mohou krmit.

30. září 1946
"Joglhiasl" (rozuměj Alois Stadlbauer 1890-1956/z Dolního Markschlagu čp. 1, zemřel v Přední Výtoni - pozn. překl.) si přivedl z Dolního a Horního Markschlagu 17 volů
do prázdné Hoferovy stáje v Perneku čp. 10 (v roce 1945 tam hospodařila Aloisia Hoferová, roz. Dolzerová /1891-1970, zemřela v bavorské obci Schneeberg/ - pozn. překl.). Sám "Joglhiasl" musel z Dolního Markschlagu přesídlit do stavení řečeného "Richterwenzel-Haus" ve vsi Asang (tamní čp. 24 a 25 - pozn. překl.). Tak svévolně se teď s lidmi hýbe sem a tam jako se šachovými figurkami, bez jakéhokoli ohledu na jejich pocity. Jsou prostě přemístěni tam, kde je jich momentálně zapotřebí.
Na "Bayerhansl-Haus" (čp. 17 v Perneku, roku 1945 tam hospodařila Maria Bayerová, roz. Hoferová /1898-1983, zemřela v bavorském městě Amorbach - pozn. překl.)se v říjnu 1946 nastěhovali "Wochswindlleute" (tj. lidé z usedlosti čp. 26 v Multerbergu, řečené "Wochswindl", kde hospodařil Karl Pomeißl /1889-1956, zemřel v bádensko-württemberské obci Gingen an der Fils/ se svou ženou Marií, ovdovělou Bayerovou /1888-1969, zemřela jako její druhý muž v bádensko-württemberské obci Gingen an der Fils/ - pozn. překl.). Nemocný čeledín Rupert Venzl ze stavení "Bayerhansl" se uchýlil ke své sestře Hedwig Pomeißlové do Rožnova.
Zeť Marie Bayerové z usedlosti "Wochswindl" Hyc (manžel Marie Hycové, roz. Bayerové /1915-1991, zemřela v Lipně nad Vltavou - pozn. překl.) se s rodinou zabydlil na usedlosti "Joslbaun-Haus" (také "Joslhaus" čp. 6 v Rychnově, majitelem byl v roce 1945 už zmíněný Franz Zierlinger - pozn. překl.).

6. října 1946
Dnes jdou do transportu poslední dvě rodiny z Perneku: Maria Schmidová (už zmíněná "Wostlin z čp. 15 - pozn. překl.) a Karl Grill (/1899-1986, zemřel v hornobavorském městě Traunreut/ z usedlosti čp. 19 řečené "Turlma" - pozn. překl.) se svými.

30. října 1946
Dnes vsadili četníci a financové tady z Rychnova kříž u lesíka zvaného tu "Wergonerwäldchen" na památku Němci při převratu (rozuměj na podzim v roce 1938 - pozn. překl.) zastřeleného Antonína Měsíčka (velitel zdejší četnické stanice byl zastřelen ze zálohy příslušníky tzv. freikorpsu, viz i foto padlého a pamětní desky na webu CodyPrint - pozn. překl.).

14. listopadu 1946
Dnes je vypraven z naší obce poslední transport do Německa: Zemann, poněvadž mu otec zemřel 1. listopadu na den Všech svatých, Alexander Braunschmid (ze Svatého Tomáše /Sankt Thomas/ čp. 20 /"po chalupě" "Buwei-Xandl"/, žil v letech 1904-1898, zemřel v Augsburgu - pozn. překl.), který byl propuštěn z vazby, "Brunnerschleifer" (tak se říkalo dnes zcela zaniklému stavení čp. 43 v Reiterschlagu, kde byl nájemcem Franz Brunner /1870-1950, zemřel neznámo kde v Německu/se svou ženou Marií - pozn. překl.), Johann Bertlwieser, řečený "Springerhansl" (/1902-1992, zemřel v hornorakouské vsi Märzing, která je dnes částí obce Berg bei Rohrbach/ z Reiterschlagu čp. 26 - pozn. překl.), poněvadž zadržený syn Hans Čechům vystačil na pracovním nasazení v blízkosti Kaplice, "Bayersöhne" řezník, kteří se po převratu odstěhovali sem do Rychnova z Kaplice.
My museli ke svému zklamání zůstat, poněvadž maminka byla nemocná a my jsme se stali součástí řešení vráceného transportu s nemocnými.
V listopadu 1946 jsme byli my, co jsme zůstali, nuceni táhnout od místa k místu, od domu k domu a obilí, které tam zůstalo svezeno po vyhnaných obyvatelích, strojově zpracovávat mlátičkou. Hospodářský komisař Bečvář na všechno dohlížel. Chodil do každého stavení. Z těch, kam se nedalo s mlátičkou zajet, musilo být k ní dopraveno. Byli jsme ve stálém pracovním nasazení.
K mlácení musel Hubert Anzinger (/1904-1958, zemřel v hornorakouské osadě Pulgarn, části oce Steyregg v okrese Urfahr-okolí/ z Rychnova čp. 3, kde se říkalo "Fleischhacker", tj. "řezník" - pozn. překl.) ve stavení "Koasa" v Perneku (čp. 7, pocházel odtud manžel autorky deníkového textu Josef Müller - pozn. překl.) porazit tele, stejně tak u Hehenbergera v Rožnově (Rosenau čp. 1 - pozn. překl.), u Möstla v Multerbergu (čp. 11 - pozn. překl.) a ve stavení řečeném "Lenzn-Poidl" v Lindě (Linden čp. 4, kde v roce 1945 hospodařil Leopold Schuster /1901-1963, zemřel v bádensko-württemberské obci Hardheim - pozn. překl.) a dotyčná hospodyně byla povinna pro všechny navařit oběd.
Od ledna 1947 dostávali pak lidé zaměstnaní při mlácení zaplaceno 8 korun na hodinu. Na svatého Mikuláše 6. prosince 1946 se toho roku naposledy mlátilo u "Steiningerů" (v Perneku čp. 29, kde v roce 1945 hospodařil Franz Atzmüller /1892-1984, zemřel v Oßweilu, což je část bádensko-württemberského okresního města Ludwigsburg - pozn. překl.). Poněvadž ale hrozně sněžilo, musela zůstat mlátička ve stodole.

16. listopadu 1946
Dnes nás navštívil farář Alois Püchler (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ze Sankt Stefan.

27. listopadu 1946
Následující muži, které vzali Češi do vazby, byli dnes propuštěni: Gimpl-Wagner (Johann Gimpl z Rychnova čp. 43 - pozn. překl.), Nazlmann z Perneku a Stögmüller z Muckenschlagu.
Náš kostel v Rychnově dosud stojí - a stejně jako dřív je útočištěm toho malého, často zoufalého houfce těch, kdo zůstali.
Každou neděli odpoledne, později pak každých 14 dní, přicházíval sem páter Evermod Groß z Frymburka sloužit mši.
Dne 1. listopadu 1946 musel však Frymburk opustit a byl přeložen do Ulrichsbergu v Horním Rakousku. Odtud pak přijížděl v neděli kolem čtvrté hodiny odpolední na koni. Z Českých Budějovic dostal povolení konat bohoslužby pro poslední obyvatele naší domovské farnosti.

8. prosince 1946
V neděli jsme čekali na pátera Evermoda, ale on nepřijel. Tak jsme se ve své nouzi a zklamání společně modlili růženec a Alois "Bayerwenzl" (Alois Bayer z Rychnova čp. 16 - pozn. překl.) zahrál na varhany dvě písně.

15. prosince 1946
Sněží a sněží. Za takového opravdu zimního počasí přišel páter Evermod přes Muckenschlag a vyprávěl, proč nemohl přijet minulou neděli. Byl v Ellwangen/Jagst v Německu. Po mši svaté mu vyběhl naproti nějaký chlapec. Byl to drogistův synek z Rychnova (čp. 5 - pozn. překl.) a hořce plakal (byl to ty, milý Franzle?). Páter Evermod nám vyprávěl, že všichni vyhnanci trpí v Německu velkou nouzí a steskem po domově!
Páter Evermod zůstal 3 dny u nás v Rychnově. Pokřtil malého Rudolfa od "Wirtů" (čp. 4 v Rychnově - pozn. překl.). Porodu se ujal "Stetkowitz-Doktor".
"Wastl-Agnes" (jde o Agnes Traxlerovou /žila v letech 1886-1979, zemřela po vyhnání v blízkém Sankt Oswaldu ve věku 92 let/ - pozn. překl.), učitelka ručních prací na škole v Rychnově (bydlila v domě čp. 32 se svou schovankou Resi Autengruberovou, která byla prodavačkou v obchodě naproti - pozn. překl.), mi řekla, že páter Evermod vždycky odveze do bezpečí nějaké cennosti z kostela v Rychnově, tak třeba i mariánskou korouhev s pozlacenou špicí. Kde to ale teď všechno je? Snad by se dalo doptat v klášteře Aigen/Schlägl. Snad jim tam o tom něco pověděl.
Čas plyne přes všechna naše soužení a jsou tu Vánoce 1946.
Na Štědrý večer nijaká půlnoční mše nebyla - myslím ale, že z věže nahoře bylo slyšet někoho troubit "Stille Nacht" (kdo to byl, říci nedovedu!).
Na prvý svátek vánoční ve tři hodiny odpoledne se konala slavnostní bohoslužba. Všichni naši milí jsou daleko rozeseti, ale my je máme všechny na mysli a jsme si jisti, že činí totéž, což nám dodává alespoň trochu útěchy.
Před mší jsme zpívali německé vánoční koledy (v originále "deutsche Krippenlieder" - pozn. překl.), naše staré, důvěrně nám všem známé písně, při kterých ruka stírala mnohou tajnou slzu. Pan učitel Schaffranek (má rovněž své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) hrál na varhany. Alois Bayer (už zmíněný "Bayerwenzl" - pozn. překl.) hrál na housle a zpíval hlubokým basem, Franzl Bayer, který byl právě na dovolené, dělal kostelníka.
Děvčata ze mlýna v Rychnově (v originále "die Reichenauermüller Mädchen", tj. z čp. 17 v Rychnově, kde v roce 1945 hospodařil Johann Perfahl /1891-1972, narodil se v Otově, zemřel v bádensko-württemberském městě Ulm/ se svou ženou Marií, roz. Mayerovou /1892-1976, narodila se v blízkém Rožnově, zemřela jako její muž v bádensko-württemberském městě Ulm - pozn. překl.) a mladá "Schmiedmüllerin" zpívaly na kůru a hoši Weißhäuplovi, Kastnerovi a Gimpelovi dělali ministranty.

30. prosince 1946
Den před koncem "starého roku" byl pochován "Haißn Franzl" (tj. Franz Haiß /1875-1946/ z Rožnova čp. 21 - pozn. překl.). Bůh mu dopřej pokoj věčný!
Ano, takový je život! Jedni přicházejí, druzí odcházejí; a pro nás je tu stále bezútěšněji!
Na Silvestra k večeru musili "Kaiserwirtsleute" (tj. Kaiserovi z čp. 12, řečeného "Kaiser-Wirt" - pozn. překl.) opustit svůj dům. Když si chtěli vzít pár svých talířů, šálků a několik jídelních příborů, řekl jim nový "majitel" Ludvík Fürst (Vyšebrodský zpravodaj č. 6 z roku 2009 přinesl článek o životním příběhu jeho syna Ludvíka Sommera /narodil se v listopadu 1948, kdy mohla matka dostat tisícikorunu, kdyby mu dala jméno Klement po prezidentu Gottwaldovi!/, kterého zplodil se svou "novou" zaměstnankyní Annou Sommerovou z Lindy /je tu i fotografie/, pokračování bohužel nenásledovalo - pozn. překl.): "Alles was ihr gebrauchen könnt, kann ich auch gebrauchen. Also bleibt alles stehen!" (tj. Všechno, co byste mohli potřebovat vy, můžu potřebovat i já. Tedy zůstane všechno na místě!" - pozn. překl.)
Co jen člověk zažívá! "Kaiserwirtsleute" museli do stavení řečeného "Wognerhäusl", které bylo zcela vyrabováno. Dům byl pustý a ledově studený. Byli nuceni tajně si odněkud opatřit pár náručí dřeva, aby se alespoň trochu ohřáli. Potom si našli v chalupě "Wies-Nanni" (čp. 29 v Rychnově - pozn. překl.) pár talířů a hrníčků, jedno k druhému nepatřilo, ale nebyla doba na to, aby byl člověk vyběravý.
Prvou noc museli spát na podlaze. Bez pokrývek, než si sem stačili snést něco ubohých ponechaných věcí z opuštěných stavení.
Ach Bože, ti "Kaiserwirtsleute" - takoví snaživí, vážení a bohatí lidé! Dobře, že se toho dva staří "Kaiserwirtsleute" nemusili dožít (Genoveva Kaiserová /1877-1947/ zemřela v Českém Krumlově a Rudolf Kaiser /1873-1956/ až v Porýní-Falci ve městě Kaisersesch - pozn. překl.) ! Jak veselo a přívětivě bývalo bývalo kdysi v jejich hostinci. Kolik svateb, křtů dětí i novokněžských primic se tu slavil a kolik jen bálů tu proběhlo ve velkém hostinském sále.
Tak uplynuly poslední hodiny roku 1946 a když jsme naší "Ahnl" (tj. babičce) přáli šťastný Nový rok, řekla jen: "Siebn is schlimm!" (tj. "Sedmička nestojí za nic!" - pozn. překl.) Jakou jen měla pravdu: rok 1947 měl být ještě horší nežli ten předchozí, a to zejména pro ni samu.
Němci už nepotřebují nosit pásky na rukávech, poněvadž se dají poznat jako Němci už zdálky.
V roce 1947 museli také rakouští státní občané jeden po druhém opustit svá stavení. Nebyli však vysídleni do Německa, ale do Rakouska.

22. ledna 1947
Dnes "Kaiserwirtových" Tini (tj. Christine roz. Kaiserová /*1904/ - pozn. překl.), která se svou svatbou stala rakouskou státní příslušnicí, odešla do Rakouska. Její stěhování proběhlo na 6 koňských povozech, poněvadž si směla vzít s sebou svůj nábytek a výbavu. Jaký protiklad vůči těm, kdo si při "odsunu" do Německa směli vzít jen 50 kg zavazadel na osobu!

23. ledna 1947
Hubert Anzinger (už zmíněný řezník z Rychnova čp. 3 - pozn. překl.) se dnes vystěhoval do Schläglu na "Moarhof". Také on si směl s rodinou kromě jejich dobytka vzít všechen svůj movitý majetek. To velké rozlehlé stavení ale se všemi k němu náležejícími pozemky si však přivlastnili Češi. Legální loupež, zlodějna!

Od 7. března 1947 jsme dostali příkazem za úkol vyklidit všechny opuštěné domy. Hadry zvlášť, papír zvlášť! U nás v Perneku přišlo všechno do komory a do sklepa stavení řečeného "Foischtnerhaus" (čp. 12, v roce 1945 tam hospodařil Josef Lausberger /1877-1956, zemřel v bavorské obci Schneeberg/ a jeho žena Marie, roz. Dolzerová /1885-1968. zemřela stejně jako muž v bavorské obci Schneeberg/ - pozn. překl.). Celá akce trvala u nás v Perneku tak týden. Byla to ošklivá práce - odsuzovat k zániku často s takovou námahou nabyté věci sousedů, příbuzných a známých!
"Wochswindlfrauen" (tj. ženy z už také zmíněné usedlosti čp. 26 v Multerbergu - pozn. překl.), moje sestra Paula a já jsme musely pro českého komisaře u "Rosie Marie" a u Huberta Anzingera drát husí peří. Se steskem jsme vzpomínaly, jak veselo kdysi bývalo, když se u sousedů, příbuzných a známých zvávalo ke "dračkám" (v originále "zur ,Federngaudi'" - pozn. překl.) To se nejdřív dralo peří hostitelčino a probíraly se přitom v řeči nejrůznější novinky. Jistě by se to dalo označit i za "drby", ale o nějaké "nactiutrhání" nešlo (v originále "sicher wurde auch ein whig dabei getratscht - aber er war nie so, dass jemanden dabei ,die Ehre abschnitt'" - pozn. překl.) Na to se velice dbalo! Pak se něco snědlo a vypilo a mnohdy se ještě v té světnici dokonce tančívalo. K tanci hrávalo několik mládenců na tahací harmoniku.

5. března 1947
Dnes umřela v Malém Perneku (Klein-Berneck) Sophie Braunschmiedová ("Gowai-Sophie" /1875-1947/ ze stavení čp. 27). Při pohřbu v Rychnově jsme čekali dvě hodiny na pátera Evermoda. To se dříve nestávalo!

29. března 1947
Dnes nám donesl pan Schaffranek příkaz, abychom nemocné "Ahnl" (babičce), kvůli které jsme nemohli být vysídleni do Německa, sbalili 50 kilo věcí, poněvadž má být s transportem nemocných převezena do špitálu. Jak zlá zpráva!

30. března 1947
Květná neděle! - Po službách Božích dostal můj otec nakázáno, aby zítra kolem šesté ráno nemocnou dovezl koňským povozem do Přední Výtoně. Nikdo z nás neměl to srdce, abychom tu zprávu nějak sdělili ubohé "Ahnl", tak bezmocné, bolestmi soužené ležící v posteli. Strávili jsme noc v bdění a v modlitbách (v originále "wachend und betend" - pozn. překl.) - na spánek nebylo ani pomyšlení.

31. března 1947
Den tak hrůzný, že naň co budu živa nemohu zapomenout. Postavili jsme se před postel, na které "Ahnl" ležela, a zkoušeli jsme zabránit tomu, aby nám babičku odvezli. Četníci nás odstrčili stranou a vyvlekli "Ahnl" z lože. Křičela zoufale: "Erschießt mich doch bitte, ich will nicht von meinen Kinder fort!" (tj. "Zastřelte mě, prosím vás, nechci pryč od svých dětí!" - pozn. překl.) Nepopsatelná scéna!
Na kodrcavém žebřiňáku ji dopravili do Přední Výtoně. Až tam ji směli otec s maminkou doprovázet, pak od ní byli definitivně odloučeni. Nemocní byli naloženi na nákladní auto a odvezeni. - A to byl jen jeden "případ" z bezpočtu jiných!
To byl pašijový týden roku 1947, pro nás "pašije" v tom pravém smyslu slova (tj. "passio" = utrpení - pozn. překl.)! 6. července 1947, o dobré tři měsíce později, přišel telegram "Matka zemřela" - "Mutter gestorben" (Cäcilia Langová /Jungwirth/ z Perneku čp. 16, *1863, zemřela 4. července 1947 v Teplicích-Šanově - pozn. překl.) To se dalo očekávat. Nebohá, nebohá "Ahnl", co mohla ještě všechno zažít, jak jí asi bylo, co cítila! Určitě byla samotná a opuštěná na té daleké cestě, kterou musela podstoupit. Pro nás bylo jedinou útěchou alespoň to, že nebohá "Ahnl" už netrpí a byli jsme si jisti, že náš milosrdný Bůh jí přiřkne krásné místečko v nebi. Páter Evermod za ni v pondělí nato sloužil zádušní mši (v originále "ein Requiem für sie gehalten" - pozn. překl.).

1. dubna 1947
Den poté, co byla "Ahnl" od nás odvezena, musili jsme ze všech opuštěných domů snést len do stavení řečeného "Reisingerhaus" v Perneku (čp. 13, kde v roce 1945 hospodařila Maria Neulingerová, roz. Reisingerová /1911-1990, zemřela v bádensko-württemberské obci Gingen an der Fils/ - pozn. překl.). Předchozí týden našli financové, zejména Pecar, v prázdných staveních množství věcí zahrabaných majiteli před jejich odchodem, zejména u Lausbergerů v Malém Perneku ("Binderheisl" čp. 26, kde byl v roce 1945 majitelem Johann Lausberger a jeho žena Maria, roz. Zierlingerová (/1914-1985/, zemřela v bádensko-württemberském městě Waiblingen - pozn. překl.).

7. dubna 1947
Velikonoční pondělí. Bylo pokřtěno dítě Hintenbergerových (z čp. 40 v Rychnově, kde byl v roce 1945 majitelem Josef Hintenberger /1875-1951, zemřel v Pelhřimově/ a jeho žena Maria, roz. Radingerová (*1885 - pozn. překl.). Paní Theresia Antengruberová ("Norberten Resl") z Otova (Ottenschlag) byla při krmení pokopána koněm a zemřela (bylo jí 60 let - pozn. překl.).

9. dubna 1947.
Dnes ji pochovali. Děkan Unger, náš někdejší farář (Němcům velmi přátelsky nakloněný Čech), k nám přišel na návštěvu, aby potěšil otce.

13. dubna 1947
"Kaiserwirt Trudi" (tj. Gertrud Kaiserová z Rychnova - pozn. překl.) šla dnes k prvnímu svatému přijímání. Její sestra Greti (tj. Margarete - pozn. překl.) zpívala jí k tomu na kůru sólo a učitel Schaffranek ji k tomu doprovázel na harmonium, poněvadž krátce předtím byly z kostele ukradeny varhany. Není těžko uhodnout kým! Krátce předtím bylo řečeno děkanu Ungerovi, že by měl krásné varhany z Rychnova dát odvézt do svého nynějšího farního kostela v jižních Čechách (bylo to v Ševětíně, kde působil 18 let - pozn. překl.), poněvadž ten má špatné, staré a rozladěné. Ušlechtilý kněz však prohlásil, že to nemůže v nijakém případě učinit: co by řekli jeho někdejší farníci, které měl rád (ačkoli byl v roce 1938 donucen z Rychnova odejít poté, co byla zdejší fara ostřelována příslušníky freikorpsu - pozn. překl.), kdyby se jednou vrátili a jejich varhany nebyly na svém místě? Dobrý děkan Unger byl jeden z těch, kdo vyhnání prostě nedokázali akceptovat a považovali ho ne-li za špatný vtip, tak rozhodně za osudný omyl. - Cosi tak strašlivého se vůbec dalo pochopit jen ponenáhlu, aby to jednoho dne mohl člověk přijmout jako holý fakt.

20. dubna 1947
Dnes přijel prelát z kláštera Schlägl sem do Rychnova, aby tu sloužil mši svatou. Útěšná hodina! Už o dva dny později udeřil osud znovu. Naše maminka byla večer tak těžce potrkána býkem, že ji můj muž musil s 18 cm dlouhou ranou na pravém předloktí okamžitě dopravit do nemocníce v hornorakouském Haslachu.

2. května 1947
Dvě řeholnice (nemocniční sestry z Haslachu přišly pěšky k nám do Perneku. Potřebovalynaléhavě léky, které v Haslachu nebyly k dostání (Rakousko bylo tehdy po druhé světové válce úplně na lopatkách a obsazena Rusy).
"Wirtssepp" (Josef Anzinger /1909-1968, zemřel v hornorakouské obci Helfenberg v okr. Rohrbach/ z už zmíněného čp. 4 v Rychnově - pozn. překl.)se svým koněm jel kvůli nám do lékárny ve Frymburku. Tam koupil za 2500 korun léky pro maminku, aby je pak večer načerno dovezl do Haslachu.
Třikrát jsme směli na hraniční průkaz navštívit maminku v nemocnici. Takřka přesně po 6 nedělích ji mohl 15. června odvézt zpátky domů.

8. července 1947
Dnes se musela paní Pachnerová (Gunzlin) se svými dětmi Fritzem, Fanny a Hedwig (Katharina Pachnerová /1905-1954, žila v Rychnově čp. 5 s manželem Wenzelem Pachnerem /Gunzl-Wenzl/, zemřela v Trais, části hesenského města Münzenberg - pozn. překl.) přestěhovat k jednomu novoosídlenci do Milné (Mühlnöd) u Frymburka. O rok později přišli pak s tímto člověkem na naše stavení a na "Bayerhanslhaus" (už zmíněné čp. 17 v Perneku - pozn. překl.), poněvadž v Milné už "dohospodařil".
Ano, tak mohou dnes lidé zacházet s hospodářstvím a půdou (v originále "mit Haus und Hof, Grund und Boden" - pozn. překl.), které jim nepatří.
Koncem července 1947 přišli rakouští ženci z Ödt a Leimbachu do Čech, aby tu pokosili obilí.

1. srpna 1947
Dnes jsem sváželi první obilí do stodol opuštěných stavení. Bylo zaseto loňského podzimu ještě právoplatnými majiteli zdejších usedlostí.
Musila jsem na poli rovnat fůry (v originále "die Fuhren ,fassen'" - pozn. překl.), což mi bylo velmi zatěžko, poněvadž jsem byla už v šestém měsíci těhotenství. Na něco takového ovšem nebral nikdo z nových mocipánů nijaký ohled.

8. srpna 1947
"Ortsbaum Otto" (také "Oichtbaun" se říkalo na čp. 2 v Perneku, kde v roce 1945 hospodařila Maria Schneiderová, roz. Wolfschlägerová /1886-1953, zemřela v hornorakouské obci Berg bei Rohrbach/ - pozn. překl.) přešel načerno hranici a byl jeden den a noc u nás. Bylo to spojeno s velkým rozčilením, poněvadž jen o vlásek unikl českým financům. Co by z toho mohlo být, líp ani nedomýšlet.

15. srpna 1947
Dnešního dne se v naší někdejší farnosti konávala velká slavnost, zvaná "Anbetungstag" (šlo o slavnost uctívání Svátosti oltářní - pozn. překl.). Páter Evermod přijel. Kolem sedmé hodiny byla Svátost oltářní vystavena, pak se k ní hodiny modlilo, lidí bylo ale jen docela málo.

25. srpna 1947
Dnes byli "Wochswindlleute" (tj. už zmínění lidé z usedlosti čp. 26 v Multerbergu, řečené "Wochswindl", kde hospodařil Karl Pomeißl /1889-1956, zemřel v bádensko-württemberské obci Gingen an der Fils/ se svou ženou Marií, ovdovělou Bayerovou /1888-1969, zemřela jako její druhý muž v bádensko-württemberské obci Gingen an der Fils/ - pozn. překl.) násilně přesídleni, odvlečeni k jednomu sedlákovi ve vsi Výheň u Kaplice. Ta truchlivá rozloučení člověka vždycky úplně vyřídí.

9. září 1947
Zase jeden "černý den"! Můj bratr Franzl (Franz Lang /1921-1992, zemřel v hornorakouském městě Schwanenstadt - pozn. překl.) uprchl do Rakouska. Seděl na hromadě dřeva před "Wirtem" (už zmíněné čp. 4 v Rychnově - pozn. překl.) a čekal na pátera Evermoda, který chtěl přijet na mši. Poněvadž slyšel otevřeným oknem budovy četnické stanice, jak Rudl Perfoll četníkům prozrazuje, že on, Franzl, o nedělích často přechází "načerno" hranice do Rakouska, a bylo tomu opravdu tak, zachvátila Franzla panika a uprchl do Rakouska natrvalo (jeho žena se po jeho útěku provdala znovu - pozn. překl.).
Srpen už skončil,ale všude na lukách ještě leží seno. Rakušané směli na senoseč přejít hranici a za jednu fůru sena svezenou do prázdných chalup si dvě fůry mohli odvézt k sobě domů. Mnozí si přitom k tomu na fůru přibrali do odváženého sena zahrabané věci z opuštěných stavení.

6. listopadu 1947
Dnes jsme museli odvézt z Perneku dvě fůry sena na faru v Rychnově. Jeden český četník mluvil přitom s mým mužem o nějakém vysídlení dál do Čech. Poněvadž jsem ale byla v jiném stavu, stále jsme ještě doufali, že by nás mohli nechat v Perneku.

10. listopadu 1947
Dnes dostali mí rodiče příkaz sbalit si uzlíček. Nejmladší dcera Paula (Paula, roz. Langová /1931-2011, zemřela v obci Zahrádka poté, co se roku 1954 provdala v Přídolí za Antonína Soukupa/ - pozn. překl.) směla jít s rodiči.
Koňským povozem je vzali na Lipno, odtud nákladním autem do Kaplice. Tam už na pracovním úřadě čekali čeští sedláci a novoosídlenci jako nějací obchodníci s prasaty na děvčata, která si odváděli za děvečky s sebou.
Mezitím jsem pak porodila v Českém Krumlově a do našeho stavení přišel také jeden z novoosídlenců, ke kterému jsme s mužem museli nastoupit jako čeledín a děvečka. Jeho žena měla dvě malé děti. Byl dřív promítačem v kině a teď se stal sedlákem! Pan a paní Hrabalovi byli ale dobří lidé. On mluvil také docela dobře německy.
Rodiče Langovi s dcerou Paulou se dostali k jednomu českému novoosídlenci na statek ve Velenově (v originále "nach Jirinhof in Velaun", dvůr německy psaný spíše Wellaun s blízkou osadou Ermelei /Jermaly/ pod českým jménem Velenov po válce zcela zanikl - pozn. překl.)
Dvorec byl už tenkrát zcela zpustlý a prohospodařený (v originále "total verlottert und heruntergewirtschaftet" - pozn. překl.) a vedlo se jim tam velice zle - bylo to na vyhladovění!
Můj muž a já jsme s dítětem oslavili ve vší tichosti a velice stísněni Vánoce. Ten osudový a zlý rok končil.

16. ledna 1948
Můj muž směl krávu "Liesl" odvézt do Vyššího Brodu. Udělal si zajížďku a navštívil moje rodiče ve Velenově. Příštího dne se vrátil. Přivezl s sebou od mých blízkých jen špatné zprávy. Stýskalo se jim po domově, museli tvrdě pracovat a nejednou neměli co jíst. A to jako bývalí sedláci!

18. ledna 1948
Dnes byly zase jednou v Rychnově služby Boží. Dokonce se objevily i posvícenské stánky.

21. ledna 1948
Sepp, můj muž, musil pro četníka Šimáka ve svém rodném stavení "Koasa" (už zmíněné čp. 7 v Perneku - pozn. překl.) pomáhat při zabijačce. Dostal tisícikorunu na krmení.

22. ledna 1948
Dnes přišel jeden Čech na "Hoferbauerhaus" (čp. 5 v Perneku - pozn. překl.). "Hoferbauerleute" se museli přestěhovat na "Ortbauernhaus" (už zmíněné čp. 2 v Perneku - pozn. překl.) a vzít si tam s sebou 10 kusů dobytka.
Rodina Hrabalova byla na našem stavení do konce února. Pak odešli na "Buweidrachslerhäusl" v Malém Perneku (čp. 23 obývali v roce 1945 Johann Braunschmid /1900-1992, zemřel v Jindřichově Hradci/a jeho žena Maria, roz. Schmidová /1909-1980. zemřela v Jindřichově Hradci jako její muž. - pozn. překl.). My jsme na "Boheisl" museli jít s nimi a obhospodařovat celý Malý Pernek.
Na naše stavení přišel penzionovaný četník z Prahy se ženou, dvěma čeledíny a jednou Slovenkou jako děvečkou, která ale byla momentálně v Českém Krumlově, kde se jí od čeledína jménem Slavo narodil chlapec.

9. února 1948
Pan Křivohlavý se nám přišel představit jako nový majitel našeho stavení a také stavení řečeného "Bayerhanslhaus" (už zmíněné čp. 17 v Perneku - pozn. překl.). Musili jsme ze světničky (v originále "aus dem ,Stübl'" - pozn. překl.) pryč, poněvadž ji potřeboval pro chov slepic. Tedy, tenhle četník z Prahy mluvil dobře německy, stejně tak i jeho paní.
Rodina Pachnerova (z čp. 5 v Rychnově, jak už také zmíněno - pozn. překl.), tedy paní Pachnerová se svými třemi dětmi se z Milné vrátila, a to sem do Perneku. Musela pracovat pro právě zmíněného Čecha a bydlila s dětmi ve stavení "Bayerhanslhaus".
Můj muž musel náš dům od střechy až po sklep nově vymalovat. My ostatní jsme musili ven a nové přístřeší nám poskytl "Wostlhaus" (už zmíněné čp. 15 v Perneku - pozn. překl.). Ten pocit, pobývat ve stavení, jehož majitele člověk přece tak dobře znal. Bylo to něco jako špatné svědomí - změnit jsme na tom ale nemohli pranic. Bylo to přece jen z donucení. Kolikrát jen se ještě budeme asi stěhovat (než směla autorka originálního textu odejít do Německa, bylo to dohromady pětkrát - pozn. překl.), než dojde k vytouženému povolení vycestovat!
Teď jsme tedy bydleli se svou tři měsíce starou Annerl v čp. 15 a byli jsme nuceni pracovat jako čeleď u Křivohlavých.

22. března 1948
Ach Bože, to byl dne zase truchlivý den! V Rychnově byly rozděleny příkazy k přesídlení a sice pěti rodinám do Pelhřimova v Táborském kraji (předcházel Českobudějovickému kraji, ustavenému 1. ledna 1949 - pozn. překl.). Šlo o rodiny Kaiserwirtovu (už zmíněnou - pozn. překl.), Nußbaumerovu (z čp. 9 v Rychnově, patřícím v roce 1945 Oswaldu Veitovi /1887-1960, narodil se v Horním Markschlagu, zemřel v hornobavorské obci Palling/ a jeho ženě Aloisii, roz. Radingerové /1900-1985, zemřela jako její muž v hornobavorské obci Palling - pozn. překl.), Perfahlovu (z už zmíněného "Reichenauermühle" čp. 17 v Rychnově - pozn. překl.), Schmiedovu ("Schmied" se v Rychnově říkalo čp. 22, které v roce 1945 obývali Johann Ruml /1888-1952, zemřel v příhraniční rakouské vsi Ödt/ a jeho žena Aloisia, roz. Pachnerová /1889-1969, narodila se v Multerbergu, zemřela jako její muž v příhraniční rakouské vsi Ödt/ - pozn. překl.) a Bayerwenzlovu (z už zmíněného čp. 16 v Rychnově, kde byl v roce 1945 majitelem Wenzl Bayer /1882-1964, zemřel v Linci/ a jeho žena Franziska, roz. Sprinngerová - pozn. překl.).

30. března 1948
Už zase nové příkazy k přesídlení (zavlečení!!?). Z Perneku Hoferbauer (z čp. 5, kde v roce 1945 hospodařil Johann Bayer - pozn. překl.) a Lackinger (z čp. 25 /Kaiser-Nazi/, které v roce 1945 obývali Franz Lackinger /1908-1994, zemřel v osadě Apflau, náležející k bádensko-württemberskému městu Tettnang/ a Maria, roz. Reiterová /1908-1978 zemřela jako muž v osadě Apflau, náležející k bádensko-württemberskému městu Tettnang/ - pozn. překl.), z Rychnova Hintenberger (z už zmíněného čp. 40 - pozn. překl.) a Fellhofer (nájemník Karl Fellhofer /1902-1987, narodil se v Horním Markschlagu, zemřel v městě Wattenscheid, dnes části města Bochum ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko/ z čp. 44 /"Spitzenberger"/, kde žil se svou ženou Annou, roz. Hammerlindlovou - pozn. překl.). Museli jsme ze stavení "Ortbauernhaus" (už zmíněné čp. 2 v Perneku - pozn. překl.), které v poslední době byl nucen obhospodařovat Hoferbauer (než byl, jak zmíněno, vyzván k přesídlení - pozn. překl.), převzít dobytek. Ten úkol nás zastihl na stavení "Wostlhaus", kde jsme byli právě pět dnů, když se objevili rumunští Slováci a obávaný Bečvář nám řekl, že musíme okamžitě pryč. poněvadž ti lidé chtějí naše stavení. V Perneku dostali "Wostlhaus", "Wagnerhaus" (čp. 14, které v roce 1945 Karl Dolzer /1904-1965, zemřel ve městě Miltenberg v bavorských Dolních Frankách/ a Anna, roz. Bayerová /1899-1977, zemřela v bavorské obci Schneeberg/ - pozn. překl.), dále stavení "Foischtner" (už zmíněné čp. 12 - pozn. překl.), "Odom" (čp. 11, kde byl v roce 1945 majitelem Josef Atzmüller /1900-1966, zemřel v obci Schaippach, dnešní části města Gemünden am Main v bavorských Dolních Frankách/ a jeho žena Cäzilia, roz. Müllerová /1910-1970, zemřela jako její muž v obci Schaippach - pozn. překl.) a "Haislkorlhaus" (čp. 8, kde byl v roce 1945 majitelem Karl Atzmüller /1880-1965, zemřel v Oßweilu, což je část bádensko-württemberského okresního města Ludwigsburg/ a jeho žena Maria, roz. Laherová /1891-1983, zemřela jako její v Oßweilu/ - pozn. překl.).

5. dubna 1948
Nyní musila i paní Pachnerová (už opakovaně zmíněná "Gunzlin" - pozn. překl.) se svými dětmi do českého vnitrozemí. Stejně tak Hedwig Venzlová (provd. Pomeißlová, už rovněž zmíněná sestra čeledína Venzla - pozn. překl.) a z Lindy "Lenznpoidlovi" (také už shora zmínění - pozn. překl.).

6. dubna 1948
Zase jsme se museli stěhovat. Tentokrát na "Bayerhanslhaus" (už zmíněné čp. 17 v Perneku - pozn. překl.). Stále více rodin s rakouským státním občanstvím opouští dobrovolně zemi! Smějí vycestovat, my bohužel nikoli. Byly to v posledních dnech následující rodiny: Stelzerovi z Perneku (z už zmíněného čp. 6 - pozn. překl.), Marthaovi z Reiterschlagu (z čp. 38 - pozn. překl.), z Horního Ureše (Oberuresch) Leibetsederovi (z čp. 8 /"Bachtl"/, kde v roce 1945 hospodařila Franziska Leibetsederová, roz. Preiningová /1897-1978, zemřela v rakouské obci Winkl/ - pozn. překl.) a "Wentalovi" (také "Wenderlovi", jak se "po chalupě" říkalo na čp. 2, kde byl v roce 1945 majitelem Ludwig Laher /1884-1963, zemřel v rakouském už "Dolním Ureši", německy Unterurasch - pozn. překl.) a jeho žena Aloisia, roz. Prieschlová /1888-1966, zemřela jako její muž v rakouském už "Dolním Ureši", německy Unterurasch - pozn. překl.). Manželka Otto Schmida ještě téhož dne, kdy vycestovávali do Rakouska, stačila porodit dítě. Poměry "wie im alten Rom!" (tj. "jako ve starém /pohanském/ Římě" - pozn. překl.), dalo by se povědět.
V dubnu a v květnu roku 1948 skoro ani nesprchlo, zato pak v červnu a v červenci o to hojněji. Bylo spousta hříbků a lišek. Nosily jsme jich se slovenskou děvečkou Kati domů hromady. Mužští musili celé dny kosit na lukách.

17. července 1948
Konečně jsme se dočkali pěkného počasí na sena (v originále "schönes Heuwetter" - pozn. překl.) a tak jsme svezli v tomto týdnu 20 for sena do stodol. Museli jsme pracovat ve dne v noci. O žních dokonce i o všech nedělích.
Svou malou Annerl jsem byla nucena nechávat celý den doma samotnou a viděla jsem ji jen časně ráno, v poledne a večer. Všechen zbylý čas trávila uvězněna za mřížemi své dětské postýlky - ponechána jen sama sobě.

říjen 1948
Tohoto roku se urodilo neskutečné množství jablek. Celých 14 dnů jsem jsem je v našem ovocném sadu, který už dlouho nebyl náš, trhala do košů a beden. Byla jsem z toho už celá křivá.
Koncem října jsme také měli, můj muž a já s Annerl, odejít dál do českého vnitrozemí do Dobechova. Křivohlavý, náš šéf, nás ale pryč nepustil.

20. listopadu 1948
Dnes odešla děvečka na dovolenou. Musela jsem tak zastat všechnu práci sama. Padla jsem každý večer na postel celá mrtvá.

27. listopadu 1948
Dneska nás nečekaně navštívil Johann "Hoferbauer" (tj. Johann Bayer, původně hospodář na čp. 5 a 6 v Perneku - pozn. překl.). Odešli do Pelhřimova a musejí tam pracovat na jednom statku u krav.

2. prosince 1948
Dnes přijeli z Dobechova s traktorem a chtěli si nás odvézt. Ššéf nás ale pustit odmítl - a tak se traktor musel vrátit bez nás.

8. prosince 1948
Dnes by se slavil svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. To byla dřív vždycky krásná slavnost. Nezůstala z toho všeho ani stopa! Dostali jsme nyní, a to s konečnou platností, příkaz k přesídlení.

9. prosince 1948
Dnes nás nákladním autem odvezli do Dobechova u Kaplice. Musíme na státním hospodářství krmit krávy a koně.
Advent - brzy budou Vánoce, co jen to bylo dříve za krásný čas! Jsme velice sklíčeni.
Útěchou je mi, že budu žít jen 6 kilometrů od mých rodičů, kteří se přece dostali do blízkého Velenova.

15. prosince 1948
Dnes odpoledne jsem se mohla tajně "vykrást" a na kole paní Klingerové jsem zajela přes Kaplici do Velenova za maminkou. Je velice nemocná, úplně vysílená. Byla jsem naprosto zdrcená, v jakém stavu jsem svou dobrotivou chudinku maminku zastihla.

18. prosince 1948
Nemám klidu. Musím najít nějaký důvod, abych se přes Kaplici dostala za maminkou. Povedlo se mi to. Odjela jsem do Kaplice a odtud jsem běžela až do Velenova. Řekli mi, že je už od 2. prosince upoutána na lože a velmi těžce nemocná. Byla ještě v Kaplici u doktora, ale 3 kilometry do Velenova už nedokázala ujít, jak byla zesláblá a zbídačelá. V pondělí ji chtěl lékař dát odvézt do kaplického špitálu. Viděli jsme hned, že je na umření a byli jsme jen všichni zoufalí, že jí nedokážeme poskytnout pomoc. Ráda bych zůstala sedět u její postele, ale nesměla jsem a nemohla. Musela jsem naopak hledět co nejrychleji se vrátit do práce. Rozloučení bylo hořké, a mělo být poslední.
V půl čtvrté odpoledne náhle klidně usnula (Maria Langová se málem dožila 73 let: narodila se 21. března 1896 v Přední Výtoni /Heuraffl/ - pozn. překl.). Bylo to pro nás něco hrozného. Jedinou útěchou nám mohlo zase a znovu být jen to, že už nemusela nadále trpět.
Zprávu o maminčině smrti nám přinesl německý čeledín Karl Irsigler. Večer jsme šli Sepp (můj muž) a já do Velenova (6 kilometrů). Maminka ležela ještě v posteli, tak jak umřela. Oblekli jsme ji pak a modlili jsme se oba spolu růženec. Potom jsme se museli zase vrátit zpátky do Dobechova.
Dne 21. prosince 1948 měla naše drahá maminka pohřeb. Smuteční obřad vykonal děkan Unger, který zvlášť kvůli tomu přijel. Byl to dobrý člověk a vůbec mu nevadilo, že jsme Němci.
Ještě tři dny zbývaly do Štědrého večera. Nedokázali jsme myslet na Vánoce. Byli jsme příliš smutní a sklíčení. Ke všemu onemocněla i Rosi. Postihl ji zánět sedacího nervu (v originále "eine Entzündung am Ischiasnerv" - pozn. překl.) a nemohla se ani pohnout.

2. ledna 1949
Dnes jsme jeli z Dobechova do Perneku, poněvadž nám "šéf" Křivohlavý ještě dlužil peníze a máslo.
Šlo to s ním bez nás rychle s kopce. Přišel na mizinu (v originále "er hat ,abgewirtschaftet'" - pozn. překl.) a udělali mu dokonce domovní prohlídku, poněvadž už naplnil dodávky.

30. dubna 1949
Dnes jsme museli s naším správcem jet do Perneku, abychom vzali s sebou čeledína Slavo s Kati k nám do Dobechova. Teď je naše stavení v Perneku pusté.

18. května 1949
Sepp odjel s naší dcerkou Annerl k Müllerovým ("Koasa") do Perneku. Annerl měla černý kašel. Bohudíky to přestála. Sepp ale chytil těžký zápal plic, kterého se nemůže zbavit. Je pořád ve stavu nemocných.

Od února 1949 jsme usilovali o to, aby můj otec s nejmladší sestrou Paulou a také s mými ostatními sestrami mohli přijít k nám do Dobechova.
Stálo to mnoho bojů s pracovním úřadem v Kaplici, než jsme pak v září 1949 konečně všichni dohromady mohli bydlet v jednom stavení v Dobechově. Pracovat jsme museli všichni ve stejném kolchoze (v originále "auf der gleichen Kolchose" - pozn. překl.).

10. října 1950
Maria Stadlbauerová (z čp. 20 v Rychnově /"Hohner"/ umřela včera v Hubenově (*1889 - pozn. překl.).

11. října 1950
Dnes měla Maria Stadlbauerová pohřeb v Kaplici.

9.-16. listopadu 1950
Jsem v pátém měsíci těhotenství a byla jsem kvůli bolestem břicha poslána do nemocnice v Českých Budějovicích. Ale zase to jde.

11. prosince 1950
Jela jsem do Prahy na ministerstvo kvůli žádosti o vystěhování. Jestlipak to vyjde? Ach Bože, jak bychom byli rádi, kdybychom mohli konečně pryč! Domov bez svobody se stává cizinou!

24.-25. prosince 1950
Mnoho práce ve stáji u krav i u koní. Osamělé Vánoce bez návštěv.
A tím také bude i ten rok 1950 patřit minulosti. Co asi přinese ten nový?

Unterm Regenbogen - eine Dokumentation (1993), s. 146-165

Měl jsem v rukou více vyprávění o životě paní Marie Müllerové, ale deník pro svou autenticitu dostal nutně i přese svou délku přednost - takových textů není zase tolik. Už pro zachycení tolika jiných osudů (a to ještě většinou jen osudů těch, kdo po "odsunu" nějaký čas zůstali "doma"), než jen ten její, který sám vydá za román: nebo tam vystupují i ty mrtvá stavení? Tam, kde autentický deníkový text končí, připojuje paní Maria Schulz-Kroiherová ve své knižní "dokumentaci" pod názvem "Unterm Regenbogen" (tj. "Pod duhou") pasáže z dopisů "Koasa-Leute", tj. rodiny jejího muže "Seppa" Müllera, které zasílali ze zcela zanikajícího domova a okolí otci paní Müllerové Josefu Langovi (1889-1964, zemřel v Riedlingen jako jeho dcera). Nelze ani je pominout:

1. ledna 1949
… všichni sudetští Němci, kteří ještě bydlí v původním domově, se musejí hlásit. Mohou usilovat o československé státní občanství a také vykoupit domy z konfiskací.

26. ledna 1949
… Museli jsme vprostřed ledna hnát 22 kusů dobytka do Vyššího Brodu. … Malý zvon pro kostel v Rychnově má být v Českých Budějovicích. Nikdo ho ale nepřiveze… Říká se, že tu všude mají být jen pastviny…

únor 1949
… Maria Stadlbauerová ("Richterwenzel Maria" /1871-1949/, podle seznamu zesnulých vyhnanců po roce 1945 v knize "Verlorene Böhmerwald-Heimat /1995/ zemřela v obci Kirschfurt v bavorských Dolních Frankách 19. března 1949! - pozn. překl.) na "Richterwenzel-Haus" (už zmíněné stavení čp. 24 a 25 ve vsi Asang /dnes zcela zaniklé Jasánky/ - pozn. překl.). Johann Müller jí vykopal hrob.

březen 1949
… říká se, že v Reiterschlagu (ještě průvodce Rudolfa Máši Jižní Čechy /Průvodce po ČSR svazek 1/ ho jmenuje "Reuterschlag" /!/ a blízký, dnes zcela zaniklý Rychnůvek tu figuruje jako "Něm. Rychnov u Frymburka"! - pozn. překl.) bude zřízen kolchoz, ale slovenští osídlenci se do nějaké práce nijak nemají (v originále "die angesiedelte Slowaken wollen ja nicht viel arbeiten" - pozn. překl.). Kdo má obdělávat ta veliká pole?

1. dubna 1949
… Konzum v Rychnově chtěli zavřít. Teď ale musí zase znovu zůstat otevřený… Každou neděli se musí teď také vykazovat, co se přes týden udělalo. Šikana až kam…

14. dubna 1949
… Srb Valentičič z Reiterschlagu utekl i s koňským povozem do Rakouska… Jeho žena, Kathi Emmerichová, její matka a Rudl utekli také…

1. května 1949
Financové v Rychnově si teď musejí hledat nový "kšeft"… Hehenberger (z už zmíněného čp. 1 v Rožnově - pozn. překl.) má předepsány vysoké dodávky: 1700 vajec, 9000 litrů mléka, 2000 kg hovězího masa, 400 kg vepřového, 2500 kg sena, 2500 kg slámy, 2500 kg obilí (za rok)… Osídlenci pracují špatně na polích, všude divočina!

10. července 1949
… Franz "Bayerwenzl" (z také už zmíněného čp. 16 v Rychnově - pozn. překl.) měl primici v rakouském Linci. Jeho rodiče byli toho dne pozváni děkanem Ungerem do Tábora. Chtěl je utěšit, protože nedostal povolení odjet k synově primici v Linci…

1. srpna 1949
… Z Rychnova byla stažena finanční stráž… U "Koasa" (tj. čp. 7 v Perneku, jak už zmíněno - pozn. překl.) v kapli vojáci sejmuli zvon a odnesli ho pryč…

28. srpna 1948
… někteří osídlenci se znovu zabydleli v Asang. Předtím už "vyzkoušeli" stavení v Dolnim Markschlagu. Tato sběř putuje trvale. Pan Bláha přesídlil teď do Kaplice a já musím dělat ministranta. V neděli jsem byl s Maxem Schaffrankem ve Frymburku. Pak jsme jeli autem do Přední Výtoně, kde byla v 11 hodin mše svatá a my šli po ní pěšky do Rychnova, kde byla bohoslužba ve 14,30. Frymburský farář přijel do Rychnova na své nové motorce, aby tu sloužil mši…

1. října 1949
… V Rychnově už není nadále poštovní úřad. Pošta dovezená z Frymburka bude uložena v domě "Fuchsen Wettla" a lidé si ji mohou v neděli vyzvednout. Vydávat se bude oknem…

prosinec 1949
… V Perneku se člověk cítí velice osaměle… Schaffranek až dosud pracoval jako cestář a lesní dělník, teď se dostal jako kostelník, kde také v malé komůrce bydlí…
… Nadchází nový rok. Co se asi všechno tady u nás zase stane? Jak dlouho tu máme ještě zůstat?

17. února 1950
… Ovocné stromy hodně nesou. Zemědělští dělníci z kolchozu v Přední Výtoni všechno nakradli…

1. července 1950
… Četnická stanice v Rychnově je úplně zrušena…

5. srpna 1950
… Ve středu měl Hehenberger (už zmíněný Josef Hehenberger /1888-1950/ - pozn. překl.) pohřeb. Sotva se sešli čtyři nosiči rakve. Otec předříkával. Otto "Joglhiasl" (z už zmíněného čp. 1 v Dolním Markschlagu - pozn. překl.) musel obstarat rakev ve Vyšším Brodě, Johann a Franz vykopali hrob… "Kaiserwirt Gerti" (z už také zmíněného čp. 12 v Rychnově - pozn. překl.) a "Lackinger Trudi" (z čp. 7 v Rychnově - pozn. překl.) přijely z Tábora, poněvadž jim byl poslán telegram. Jen syn Josef, který studuje ve Vídni, nesměl přes hranice. Díval se z vrchu Fellnerhöhe z rakouské strany, jak otce vynášejí z domu. Chudičký pohřeb - a také v Rychnově vůbec poslední. Už nebyly varhany, nebylo ani nikoho, kdo by na ně zahrál - jen pláč pozůstalých bylo slyšet. Starý farář Růžička (Jan Růžička byl v Rychnově administrátorem od roku 1946 se tiše modlil…

28. srpna 1950
… Ničitelé domů! V Markschlagu stojí už jen "Schaftner" (čp. 8 v Dolním Markschlagu, kde byl v roce 1945 majitelem Rupert Schöftner /1906-1984, zemřel v Jebenhausen ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko/ a jeho žena Theresia, roz. Mayerová - pozn. překl.) a "Lenzen" (čp. 7 v Dolním Markschlagu, kde byl v roce 1945 majitelem Johann Hofer a jeho žena Hedwig, roz. Mayerová - pozn. překl.)… také v Reiterschlagu dnes strhli dům "Buastaudn Karl" (tj. čp. 25, kde byl v roce 1945 majitelem Karl Atzmüller a jeho žena Anna, roz. Perfollová - pozn. překl.) a "Dolzerhaus" (čp. 23, kde byl v roce 1945 majitelem Franz Dolzer /1882-1963, zemřel v bádensko-württemberském městě Ludwigsburg/ a jeho žena Maria, roz. Keplingerová /1877-1967, zemřela jako její muž v bádensko-württemberském městě Ludwigsburg/ - pozn. překl.) - člověka děsí na to pohledět…

říjen 1950
… V Rychnově stojí ještě jen pár domů… Starý farář Růžička (už na penzi) chce také z Rychnova pryč…

15. ledna 1951
… Ve Frymburku v kostele ukradli chrámový betlém…

10. února 1951
… do školy a na faru v Rychnově nastěhovali vojáky Pohraniční stráže. Všude při hranici u rakouského Guglwaldu a kolem někdejšího Multerbergu jsou skoro všechny dom y strženy. Musel jsem s koněm ke kováři až do Přední Výtoně, když jsem to viděl…

14. srpna 1951
… Schaffranek rovněž požádal o vystěhování. Rád by do Diendorfu (ves v rakouském okrese Rohrbach - pozn. překl.), už ne do Rychnova, poněvadž tam už nijaká mše nebude… "Koasa Christine" se dokázala vydat do kostela v Rychnově. Stojí tam osamělý a prázdný…

11. září 1951
… Ani v Přední Výtoni už se neslouží mše svatá. Kostel by prý musel být znovu vysvěcen, říká se… (nikdo z nás neví, co se tam stalo)… říká se teď, že musím všichni pryč - nikdo už tu nechce pracovat. Rádi bychom do Rakouska… bez zvláštního povolení se ale teď nesmí ani do tzv. hraničního pásma (od roku 1950)… Inventář obecního úřadu byl převeden do Frymburka...

Tady končí i dopisy. Teď jen pár slov o samotné paní Marii Müllerové. Narodila se dne 4. srpna roku 1922 v Perneku čp. 16 ("Jungwirthn") jako Maria Langová. Její otec Josef Lang (*1. února 1889 v Perneku, †9. dubna 1964 v Riedlingen) byl synem rolníka v Perneku čp. 16 Hermanna Langa (jeho otec Mathias Lang hospodařil na zdejším stavení čp. 14, matka Anna Maria, roz. Watzlová, pocházela ze zcela dnes jako Pernek zaniklého Multerbergu čp. 23) a jeho ženy Cäzilie, dcery Josefa Jungwirtha, v době narození Josefa Langa už jen výminkáře na stavení v Perneku čp. 16, a Elisabeth, roz. Kaiserové z Perneku čp. 3. Dne 28. dubna 1921 se tehdy dvaatřicetiletý Josef Lang v Německém Rychnově u Frymburka oženil s pětadvacetiletou Marií Keplingerovou rodem ze dnes ovšem rovněž zcela zaniklých Multerberských Chalup (Multerberger Waldhäuser, česky i Multerberské Lesní Domky) čp. 11. Dcera Maria byla druhé nejstarší z devíti dětí Josefa a Marie Langových. V Německém Rychnově u Frymburka chodila do tamní obecné školy a učení zvládala tak lehce, že se chtěla jednou stát sama učitelkou. Z toho ovšem pro potřebu každé pracovité ruky na rodném stavení nebylo nic. Bylo jí sedmnáct let, když vypukla strašlivá druhá už světová válka. Po jejím skončení si 2. září 1946, jak o tom už sama píše v předchozím textu, si v Rychnově (tak v předchozím textu zkráceně uvádím místní jméno Německý Rychnov u Frymburka, za "Třetí říše" Deutsch Reichenau bei Haslach, jehož česká varianta Rychnůvek je poznamenána souběžným zánikem farní a školní osady) vzala za muže Josefa Müllera ("Koasa Sepp") rovněž jako ona z Perneku. Následující události nám zachovala unikátním způsobem ve svém deníku, jakož i v dopisech perneckých "Koasaleute". Josef Müller zemřel 12. října 1953 v českobudějovické nemocnici na následky zápalu plic ve věku pouhých 40 let. Vdova Marie pracovala následně přes den v jedné lesní školce v Blansku u Kaplice a večer si přivydělávala jako divadelní šatnářka, aby se finančně protloukla jako matka tří dětí. Ve svém deníku stačila ještě zachytit "fámu" (nebo šumavskou báji?) o lipenské přehradě:

Už za Hitlerových časů plánované přehradní jezero bylo budováno až po roce 1945.
Dělníci na stavbě přehrady pracující měli do přehradní hráze vložit miny, které měly prostřednictvím časované roznětky vybuchnout a zaplavit tak vodami přehradního jezera celý Vyšší Brod, Rožmberk nad Vltavou, Český Krumlov i České Budějovice.
Matka jednoho z dělníků se o tom dověděla a věc ohlásila - položené miny mohly tak být ještě včas odstraněny a nebezpečí likvidováno.
Stará žena měla být poté sabotéry hozena do vln jezera, v nichž utonula.
Nakolik jde v tomto případě o skutečnost či o planou fámu, nelze už s jistotou určit. Bylo to tehdy frekventovaným předmětem šuškandy.
(Při slavnostním otevření přehradní hráze na den 1. máje roku 1958 se daly na pravém břehu přehradního jezera spatřit stopy po výkopech a implantaci trávníkových pásů.)
K zahájení provozu na jezeře byly sem po silnici dopraveny z Bratislavy dvě velké výletní lodě, spuštěné následně na vodu jako turistická atrakce

Teprve roku 1960 bylo jí, jejímu otci, jejím dětem a její sestře Nani povoleno vycestování do Spolkové republiky Německo. Absolvovala tam doučovací kurz pro noční sesterskou službu. V roce 1979 koupila se svou sestrou Nani dům v Riedlingen na Scheffelstraße čp. 5 (ta ulice má jméno po autorovi mého oblíbeného románu Ekkehard, jímž je Joseph Viktor von Scheffel /1826-1886/). Zatímco se Nani starala o domácnost, mohla se Maria věnovat krajanské práci, zejména od března 1988 více než desetiletému vedení rodácké rubriky v měsíčníku "Glaube und Heimat", do níž uložila množství svých neocenitelných rozpomínek na zaniklý kout "jižní" Šumavy. Znala osobně obyvatele zmizelých stavení, organizovala jejich setkání a sama se často vracela do rodných končin, poněvadž se "in der böhmischen Luft am wohlsten fühlt" (tj. "na českém vzduchu cítí nejlíp"). Spolu s Johannem Bertlwieserem, i samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže, založila v roce 1991 sdružení "Rettet die Kirche von Sankt Thoma" pro obnovu kostela ve Svatém Tomáši. Její děti naplnily matčin pedagogický sen: Anni (*1947) se stala učitelkou mateřské školky, Gertrud (*1951) učila na základní škole a syn Josef (*1953) na odborném učilišti jako "Berufsschullehrer". Daly jí i sedm vnoučat: Stefanii, Petera, Joachima. Katrin, Birgit, Andreu a Martina, kterým jako dobrá babička zprostředkovala paměť svého šumavského domova. Její nezlomná selská víra jí dala přežít kruté údery života ve zdravé činorodé síle žít pro ty druhé. Zemřela 26. listopadu roku 2007 v bádensko-württemberském městě Riedlingen. Nad hrobem promluvil Sepp Hofer, zazněla Hartauerova šumavská hymna i Wallnerova píseň o Vltavě (oba autoři figurují i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), doprovázeny na trubku Franzem Mayerem. Jako by v těch melodiích ožívalo, co se pokoušela zachovat právě ona: rodný kraj i jeho lidé.
- - - - -
* Pernek, Pasečná / Rychnůvek / Dobechov / Kaplice / Velenov, Žďár / České Budějovice / † † † Riedlingen (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko