Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HANS MULTERER

Dahoam is dahoam Doma je doma

Af de russischen Wiesna, do liegt no der Schnee(j),
ejtz wird ma af oamol um mein Böhmerwold wej(h).

Do follt ma da Ossa, dö Brücklolm ei',
i möcht holt so gern dahoam wieda sei'!

Dahoam is dahoam! Konnst schon sogn, wos da will,
's is ninads so friedla, 's ninads so still.

Bist ninads so glückla, wirst ninads so woarm...
Da Mensch ohne Hoamat, o mei, der is oarm.

Na ruskejch pláních se eště sněhy bělá,
Šumava najednou se mi tam připomněla.

Vostrej, na Můstku louka povědomá -
jak rád bych byl zasejc tam u nás doma!

Doma je doma, řikej si co chceš:
to ticho, ten mír nikde nenajdeš.

To teplo, štěstí, kus dobrýho slova...
Co člověk má, když zvostal bez domova?

Des Waldes Widerhall, s. 61

P.S. Znám kupodivu i spisovnou verzi této Multererovy nářeční básně, která jinak obsahuje vzácné svědectví "ruského" komplexu německé viny a stesku. Jenže právě v oné druhé verzi se v úvodu hovoří o "schlesischen Bergen", na nichž se bělá sníh. O to cennější se mi jeví nářeční podoba, pojatá ostatně do antologie Des Waldes Widerhall.

Legenda o čtveráckém kloučkovi

Jednou šla Nebeská Matka s Jezulátkem po kraji a poněvadž byla už celá unavená po daleké cestě, sedla si k odpočinku na polní mezi. Jedna malá děvenka, co právě hnala kolem husy, jí ale hned poznala podle svatozáře a vykřikla: "Pojďte honem, pojďte sem honem! Je tu Jezulátko a Nebeská Matka!"
Nato se z luk a pastvisek seběhli všichni pasáčci a husopasky, co jich jen kolem bylo a nemohli se ani dost vynadívat na ten zázrak.
Tu jednu z děvenek napadlo, že by tomu chudému Jezulátku měla taky aspoň něco dát a natrhala mu malou kytičku sedmikrás. A všechny děti se teď předháněly v tom, co by malému snesly. Některé jablíčko a jiné zas hrušku k neukousnutí či co našly právě po kapsách. Jeden z kluků neměl než svůj bič a tak ho Ježíškovi dal. Jen malý Hansl nevěděl, co by měl k darování. Ani ten nejposlednější oblázek nenašel kolem. Užuž začal natahovat moldánky, ale pak najednou povídá: "Podívej, Ježíšku malej, co dokážu," a postavil se v trávě na hlavu.
Tu Nebeské Dítě zatleskalo ručičkama samou radostí, jasným hláskem se rozesmálo a chtělo si s Hanslem hrát.
Dobré dílo neváží Bůh podle jeho ceny, ale podle toho, zda vzešlo z dobré vůle.

Hoam!, 1998, č. 5, 3. str. obálky

D' Hoamaterdn Rodná zem

Grüaß enk da Herrgott, grüane Wälder
Mit den tiaf 'n dunkl'n Seen,
Grüaß enk da Herrgott, Wiesen, Felder
Drunt im Tal und auf den Höh'n.
Mir grüaß 'n enk mit frohem Singa,
Dass es von den Bergen hallt,
Frei soll unsa Ruf erklinga:
Hoamaterdn - Böhmerwald.

Hoamaterd, Du bis voll Stoana,
Hoamaterd, du bis voll Doarn,
Bist so hoart und doch hot koana
No sa Lia (b) zu Dir verlorn.
Wia bist Du goarso oft verschloss'n
Und Dei Himml trüab und koalt,
Doch mir liabn Di unverdross'n,
Hoamaterdn - Böhmerwald.

Hoamatliab auf allen Wegen,
Hoamatsprach liegst mir im Bluat,
Hoamaterdn mit Dein' Segen
Wia a Muatta bist Du guat.
I (ch) hob koan andern Wunsch auf Erd'n,
Bin i oamoi stad und koalt,
Als in Dir begrob'n werd'n:
Hoamaterdn - Böhmerwald.

Bůh pozdrav vás, vy lesy kolem,
hluboký temný jezera,
Bůh pozdrav vás, vy luka, pole,
hory v slunci i za šera.
Zrána tě buděj ptačí zpěvy,
skalním hvozdem i doubravou
chválej tě hlasem bez oulevy:
ty zemi rodná, Šumavo.

Má zemi, kamení seš plná,
má zemi, trní plná seš,
seš tvrdá hráz a žádná vlna
lásku naši nevodnese!
Jak zacházíš se slunkem brzy,
pod nebem šero, zimavo,
vzácná seš, nikdá nevomrzíš,
navěky rodná, Šumavo!

Láska k tobě, ta konce nemá,
tvoje řeč krví kolotá,
jak matka si nám mezi všema,
tvý srdce samá dobrota.
Nemám na světě jiný přání,
až tělo zmůže ounava,
do hrobu uložit se k spaní,
zem rodná kde je - Šumava.

Železnorudský Nepomuk

Je to už pěkných pár let (v originále "hübsch ein paar Jahrln" - pozn. překl.), co hanebný nečas odplavil Železnorudským (v originále "den Eisensteinern" - pozn. překl.) jejich svatého Jana z Nepomuku i s mostem, na kterém stával, a odnesl ho až do Zwieselu. Bylo pro svatého na mostě samo o sobě dost smutné, že místo aby byl pánem nad vodami, dal se jimi odnést, takže poté, co selhal, ztratil u lidí důvěru a ti teď nosili svíčky ofěrou jinému světci. Železnorudskému Nepomukovi (v originále "Eisensteiner Nepomuk" - pozn. překl.) se však mělo vést zle i dál. Zwieselští jej sice vytáhli z vody, ale nevystavili sochu, jak by se patřilo, v kostele, nýbrž uložili ji jako každý jiný takto nalezený předmět v obecní kolně. Nu dobře. Dva nebo tři dny nato přinesl nějaký kramář světem jdoucí zprávu, že Železnorudským uplaval jejich svatý. Zwieselský starosta napsal starostovi do Železné Rudy list následujícího znění: "Der ihnen abhanden gekommene Nepomuk dürfte mit demjenigen identisch sein, den wir beim letzten Hochwasser aus dem Regenguss zogen und welcher zwecks Abholung in unserem Gemeindeschupfen deponiert wurde. Hochachtungsvoll." (tj. "Nepomuk, který se Vám ztratil, by mohl být ten samý, kterého jsme vytáhli při poslední velké vodě z toku Řezné a deponovali k vyzvednutí majiteli do obecní kůlny. V hluboké úctě… - pozn. překl.)
Nato odpověděl železnorudský starosta doslova takto: "Wenn dem bei Ihnen deponierten Johann von Nepomuk die Nase fehlt, welchene ihm ein Lausbub mit einem Stein wegwarf, so ist derselbige der unsere." (tj. "Jestli tomu u Vás deponovanému Janu z Nepomuka chybí nos, kterýžto mu urazil nějaký uličník kamenem, pak je dotyčný ten náš." - pozn. překl.)
Poněvadž svatému z mostu to při nedobrovolné plavbě do Zwieselu vzalo i uši, několik prstů a svatozář, starosta Zwieselu psal nazpět znovu: "Der bei uns deponierte Johann von Nepomuk ist in einem Zustand, dass das von Ihnen angegebene Kennzeichen einer abgeschlagenen Nase zur Identifizierung allein nicht genügt. Wollen Sie ein anderes sicheren Kennzeichen bekanntgeben. Hochachtungsvoll." (tj. "Ten u nás deponovaný Jan z Nepomuka je ve stavu, že Vámi udané poznávací znamení samo nepostačuje. Račte uvést jisté poznávací znamení jinačí. V hluboké úctě… - pozn. překl.)
Naštěstí napadlo železnorudskému obecnímu strážníkovi, že do podstavce sochy světcovy vyryl jednou jeden zpropadený zamilovaný párek srdce a své monogramy. Železnorudští o tom Zwieselské následně uvědomili a tak ta věc konečně došla vzájemného souhlasu (v originále "hat die Sache endlich gestimmt" - pozn. překl.). Jak už to tak ale chodí (v originále "aber wie es halt schon geht" - pozn. překl.), nenašla se po celé týdny nijaká příležitost k tomu, aby si nějaký povoz vzal s sebou z Zwieselu svatého Jána domů a vypravit jeden vůz "extra" bylo Železnorudským přece jen moc drahé. Zwieselský starosta přitom každých osm dní hrozil: "Der in Eisenstein zuständige Johann von Nepomuk möge ehestens abgeholt werden, da für nichts garantiert werden kann und Genannter nur ein Platz in Gemeindeschupfen verstellt." (tj. "Železné Rudě příslušející Jan z Nepomuka by měl být co nejdříve vyzvednut k odvozu, poněvadž zmíněný není nijak zajištěn a je umístěn toliko v obecní kolně." - pozn. překl.)
Starosta Železné Rudy jen pokaždé lítostivě žádal: "Wollen Sie mit unserem Johann von Nepomuk noch ein paar Tage Geduld haben, bis Genannter abgeholt wird." (tj. "Račte mít s naším Janem z Nepomuka ještě nějakých pár dnů strpení, než bude zmíněný odvezen." - pozn. překl.)
Když ale výměna psaní tam a sem trvala už dobrého půl roku, připadlo to zwieselskému starostovi už přece jen hloupé příliš a vystavil železnorudským jasné ultimatum: "Wenn der nach Eisenstein zuständige Johann von Nepomuk nicht binnen 48 Stunden hierorts abgeholt wird, so wird er von uns aus per Schub angeschafft werden." (tj. "Nebude-li do Železné Rudy příslušející Jan z Nepomuka vyzvednut zde na místě během 48 hodin, bude od nás vypraven postrkem (šupem)." - pozn. překl.)
Tu pohanu si na sebe Železnorudští přece jen vzít nechtěli a tak konečně najali potah a svého svatého z mostu dovezli z Zwieselu domů.

Sudetendeutsche Zeitung, 1951, č. 30, s. 6

Hans Multerer se narodil 28. února 1892 v Pláni (Plöß) u Nýrska. Otec byl tamním hostinským, v obecné škole v blízkém Červeném Dřevě (Rothenbaum), dnes už dávno neexistujícím, byl synovým prvním učitelem slavný historik Královského hvozdu Josef Blau. Následovala studia na českobudějovické reálce a maturita v Praze, kde došlo i k prvému styku s divadlem. Multerer byl pak žákem Vysoké školy tělesné kultury ve Vídni a po návratu ze světové války vstoupil na pražskou malířskou Akademii, získal i knihovnické vzdělání a působil jako knihovník v Ústí nad Labem, Brně a Mikulově. Když našel místo v Deutscher Schulverein ve Vídni, podnikal s vysokoškoláky výpravy za poznáním středoevropských regionů. Počátkem třicátých let se usadil v Nýrsku, kde žili i Blau a Watzlik, a už jen psal. Jeho hra Saat und Ernte (Setba a žeň) o životě a smrti šumavského sedláka byla uvedena i na scéně pražského Národního divadla a za války mělo 1943 dokonce její uvedení nahradit slavné hořické pašijové hry! Jeho Bauernpredigten (Selská kázání) vysílal i bavorský rozhlas. Z jiných titulů jmenujme příběhy z kraje kolem Ostrého (Osserland) Antoniwirtin a ještě před válkou vyšlý román Der himmelblaue Wagen (1935). Hans Multerer zemřel po nemoci a těžkém utrpení v převratných dnech po květnu 1945 12. června téhož roku v Nýrsku (Neuern), kde byl ve stínu hornonýrského kostela i pochován a nedožil se tak potupného odsunu. Přijala ho šumavská země, jak si přál nejvíce. Tzv. "prostřední hřbitov" byl ovšem po válce zplanýrován, takže Multererův hrob nelze nalézt stejně jako třeba ten, v němž byla pochována žena Josefa Blaua Betty, sestra sběratele chodských písní Jindřicha Jindřicha. Trvají však spolu s námi i po smrti v půdě tisíckrát zdeptané v dědičném údělu, který nelze odejmout.

Ze vzpomínek na Hanse Multerera
Franz Böhm

Tímto článkem chci podnítit nýrské krajany k tomu, aby sbírali básně a písně, které Multerer napsal o svém domově. Způsobil nám svými přednáškami, písněmi a divadelními kusy hodně radosti. V mnoha jeho textech jsou zachyceny šumavské obyčeje. Neměly by zajít do nenávratna.
Živě si vzpomínám na jeden slunečný červencový den roku 1909. Právě začaly prázdniny a já jel s mým otcem na žebřiňáku kolem "Peternových rohu" (v originále "Petern-Eck" - pozn. překl.) k Hornímu Nýrsku (Oberneuern). Na kameni při kraji cesty stál nějaký výrostek, bílošedý "Birkenen" (tak říkal svému ohmatanému plyšovému klobouku) směle nad rozložitým čelem. Ze zarudlého obličeje s modrýma očima vyrážely už tenkrát dvě mocné špice světlého kníru. Bod, který si zvolil za stanoviště, byl snad nejhezčím místem v Nýrsku pro pěkný výhled, který poskytoval do všech čtyř světových stran. Hans na mně už toho dne učinil silný dojem. Osobně jsem ho dosud neznal, věděl jsem ale, že je žákem reálky v Praze.
Ve velkém "Peternových hostinci" (v originále "Petern-Gasthaus" - pozn. překl.) na rohu bydlil v prvním patře notář Dr. Rietsch se svými blonďatými dcerami, vzadu byla tělocvična turnerského sdružení "Eiche". V přízemí se rozkládaly hostinské místnosti, v nichž se Hans už jako sedmnáctiletý pohyboval coby nějaký starý mazák (v originále "wie ein Alter" - pozn. překl.). Mezi turnery byl už tehdy velmi oblíben. Obyvatelé Nýrska mu říkali "Plößerer Wirtsbube" (tj. "pláňských hospodských kluk", poněvadž jeho rodiče měli tenkrát v Pláních (Plöß) hostinec a hospodářství. Na vsích se ale dodávalo nářečím: "Der Plöißerer Wirtsbou singt wej a Zoiserl!" (tj. "Ten pláňskejch hospodskejch kluk zpívá jak ňákej čížeček!" - pozn. překl.)
Kde jsem se s ním poprvé opravdu setkal, už nevím. V každém případě jsme spolu později v Praze mluvili vždycky, když jsme na sebe trefili. Bydlel na Vinohradech (v originále "in den Weinbergen" - pozn. překl.). Jednou mě nějaký profesor zastavil kvůli světlomodré čapce, kterou jsem měl schovanou pod kabátem. Na přísnou otázku, cože to tam nesu, jsem opáčil lehkým tónem: "Eine Mütze, wie sie die bayerische Infanterie trägt; die trage ich zum Multerer Hans, der braucht sie zum Theater spielen." (tj. "Je to čepice, kterou nosí bavorská pěchota; nesu ji k Hansi Multererovi, potřebuje to k hraní divadla." - pozn. překl.). V té době přihlížel jednou Hans v "Novém německém divadle" (v originále "im ,Neuen deutschen Theater'", dnes Státní opera Praha - pozn. překl.) na galerii, řečené "Juchhe" (v originále "auf dem ,Juchhe' /der Galerie" - pozn. překl.), jednomu představení operety "Der fidele Bauer" (česky "Sedlák filuta", na libreto Victora Léona /vl.jm. Victora Hirschfelda/, rodáka z dnešní Senice u Bratislavy, který žil v letech 1858-1940, hudbu napsal Leo Fall /1873-1925/, rodák z Olomouce - pozn. překl.). Byl jím hluboce zasažen. Na jednom místě hry říká sedlák svému synovi "Du mein Zuchtstier!" (tj. "Ty můj plemenný býčku!" - pozn. překl.). Nějaký divák za Multererem se tomu zasmál. Hans vstal, otočil se a vlepil smíškovi facku, až to mlasklo (v originále "eine saftige Ohrfeige" - pozn. překl.).
Hans hrál sám rád divadlo. V turnerském sdružení byl proto stále oblíbenější. Nejraději hrál role ze selského prostředí. Byl v Nýrsku s každým dobrý kamarád, ať šlo o křesťana či o Žida, o Němce či o Čecha. Politicky nevystupoval nikdy. Po reálce studoval na pražské vysoké škole.
Roku 1913 narukoval jako jednoroční dobrovolník k výkonu vojenské služby. Na jaře 1915 jsem přijel po vyléčení mého válečného zranění do Nýrska na dovolenou. Hans byl tenkrát jako praporčík (v originále "Fähnrich" - pozn. překl.) také doma a běhal o berlích kolem. Často sedával v městském parku nebo na lavičkách v aleji. Když jsem k němu přišel na návštěvu, hrál v loubí své zahrady dvěma děvčatům na kytaru (v originále "auf der Klampfe" - pozn. překl.) a překypoval veselými nápady. Teprve v srpnu 1918 jsem se po svém útěku z ruského zajetí dostal znovu domů do Nýrska. Také nadporučík Multerer tu zase byl. Byla kolem něho teď celá veselá společnost děvčat a chlapců a naše dny byly plné radosti. Nevymizí mi z paměti jeden výlet na Ostrý (Osser). Hans sáhl často po loutně a uměl nám připravit nádherné chvíle. Ty písně zčásti sám složil, jiné převzal od známých autorů. To, co si k tomu spatra přibásnil a to, jakým způsobem své písně uměl přednést, okouzlovalo všechny jeho posluchače vždy nanovo. Když zpíval třeba "Švališéra" (v originále "Schwalangschör" /francouzsky "chevau-léger"/, tj. příslušník lehkého jezdectva, jinak jde o německou píseň "Nicht schöneres auf Erden", kde se zpívá o tom, že "nic krásnějšího na zemi" není než švališér, viz Musicanet.org - pozn. překl.) nebo "Mir gemma af Passau" nebo "s' Hüaterl" nebo "Dort unt in der grünen Au", byli posluchači vždycky uchváceni. Můj bratr Robert a učitel Oswald Fritz (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) si notují ty jeho písně ještě dnes.
Později byl Hans v Nýrsku ještě víc středem veselé nálady a radosti ze života. I bručiví hospodští byli náhle přístupnějšími, když se vynořil jako host. Při jedné takové příležitosti nám vyprávěl, že před nějakým časem měl jako podle hodnosti nejstarší důstojník hlásit nástup praporu (v originále "das Baon melden" - pozn. překl.) jednomu nedoslýchavému majorovi. Když už hlásil dvakrát a nadřízený pořád neslyšel, zařval plným hlasem: "Herr Major, jetzt können sie mich - - !" (tj. "Pane majore, teď už mně můžete - - !" - pozn. překl.) Celý prapor odpověděl salvou smíchu. O du mein Österreich! (sentimentální narážka na titul stejnojmenné písně O du mein Österreich… (1852) se slovy Ferdinanda Preise /1831-1864/ na nápěv Franze von Suppé /1819-1895/ - pozn. překl.).
Po pádu monarchie (v originále "nach dem Zusammenbruch" - pozn. překl.) v roce 1918
jsme se v našem domovském městečku uviděli znovu. To už byl Hans trochu vážnější. Přece jen ovšem hrál ve společenském životě značnou roli. Přednáškový cyklus pro silvestrovskou slavnost Turnvereinu na závěr roku 1918 sestavil samozřejmě on. Při jedné zkoušce divadelní hry vzal do obou rukou mou šavli s černožlutým střapcem. Ten jindy vždycky tak veselý muž pronesl dojat hluboce až k slzám: "Das war unser alles. Wir haben viel verloren!" (tj. "To bylo naše všechno. Ztratili jsme tolikero!" - pozn. překl.) Měl tenkrát pravdu. Co by asi řekl dnes, kdy jsme ztratili víc než nějaký jeden stát!
Tak se ještě nijaký silvestrovský večer Turnvereinu nevyvedl, a to nikdy předtím ani potom. Konec války, návrat domů, shledání se starými přáteli - Multerer byl zas ve svém živlu. Po přání do Nového roku hrála Hacklova kapela vesele k tanci. Poněvadž byl sál přeplněn, pozval Hans spoluúčinkující do kamrlíku (v originále "in ein Kammerl" - pozn. překl.) za jevištěm. Tam dal k lepšímu ušetřenou láhev sektu. Přiťukli jsme si na veselé časy. Tu se v sále objevila po zuby ozbrojená jednotka českých legionářů. Hans předstoupil jako pořadatel. Poté, co Češi slavnost ukončili, vzali ho s sebou do Bystřice (v originále "nach Bistritz", rozuměj Bystřice nad Úhlavou - pozn. překl.). Bylo mu ještě té noci souzeno zažít leccos nepříjemného.
V těch poválečných časech stál Hans častokrát na jevišti a na pódiu před napjatě naslouchajícím publikem, zahrnujícím ho nadšeným potleskem. Rýmoval hodně a mířil trefně. Jednou popsal ve svých verších tradiční svatodušní jízdu (v originále "das Pfingstreiten" - pozn. překl.) a přiléhavě v nich popsal nejznámější nýrské z ní. Bohužel se mi uchovala v paměti jen některá místa. Při jedné selské svatbě dělal družbu (v originále "Hochzeitslader", tj. doslova "svatební zváč" - pozn. překl.). Jeho proslovy a říkání byly přitom v opravdu ryzím lidovém duchu. Svatební tanec uvedl slovy: "A junge Henn, an olta Hohna - Musikanten, spölt 's ehm an recht an longa!" (tj. "Slepička mladá, kohout v letech - muzikanti, ho nešetřete!" - pozn. překl.)
Občas se hodně zaměstnával písemnými záznamy. Jeho maminka mu musela dlouze vyprávět své vzpomínky ze života prostých vrstev. Také malování se tehdy věnoval. Zní to neuvěřitelně, ale opravdu ovládal hru na snad všechny hudební nástroje. Z leckterého bálu si odskočil pro nějakého hráče na trubku nebo houslistu. Mnohdy dokázal být i pěkně zlomyslný. Technický ředitel optické fabriky v Nýrsku pan H. ho jednou pozdravil na ulici před skupinou mladých lidí slovy: "Herr Theaterdirektor!" Multerer ukázal odpovědí, že je od rány: "Sie taugen natürlich nicht dazu, Sie Stehkas, Sie frisierter!" (tj. "Na to byste Vy neměl, Vy oholená pyramido!", přičemž "Stehkas" je doslova "sýr, postavený na talíři na způsob pyramidy" a o jednom pověstném francouzském sýru původně ve tvaru pyramidy se říká, že o vršek ho kdysi připravil sám Napoleon a od té doby má trvale tvar komolého jehlanu - pozn. překl.)
Poté, co byl knihovníkem (v originále "Buchwart" - pozn. překl.) v Jihlavě (Iglau) a ve Vídni, stal se skutečně ještě divadelním ředitelem. S ochotnickým souborem (v originále "mit Exner Laienspielgruppe" - pozn. překl.) zcestoval mnoho měst a dostal se s ním až do finských Helsinek (v originále "bis Helsingfors /Finnland/" - pozn. překl.). Na zpáteční cestě navštívil Nýrsko a dával tu pohostinské představení. Toho večera byl velký Hambachův sál (Hambachsaal) tak přeplněný, že se na mě už nedostalo místo.
Když později žil zase nějaký čas v Nýrsku, vydal knihu "Der himmelblaue Wagen". Nýrský list "Böhmerwaldbote" (tj. "Posel ze Šumavy" - pozn. překl.) zveřejnil mnoho jeho veselých črt z lidového prostředí. Jeho největším úspěchem byla asi lidová hra "Vom Leben und Sterben des Bauern". Premiéru měla v Novém německém divadle v Praze a autor dosáhl velikého úspěchu. Tisk byl plný pochvalných recenzí. Hlavní roli hrál sám Hans, mistrovsky jako vždy. Všichni herci byli ochotníci z Nýrska. Hudební část obstarala nýrská Hacklova kapela. Když se vlak s ochotnickým souborem vracel z Prahy, čekal na nádraží nepřehledný lidský zástup a za zvuků hudby doprovázel je pln radostné pýchy do centra městečka. V posledním roce před vypuknutím druhé světové války byl kolem Hanse poměrně klid. Žil v rodičovském domě. Jeho manželství mělo krátké trvání a alkohol v té době měl nepříznivě působit na jeho tvůrčí síly.
Když jsem roku 1940 byl ze svého služebního místa v Krumlově (v originále "Krummau", celé oficiální místní jméno města znělo za války "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) na nějaký čas povolán k wehrmachtu, zaslechl jsem opět něco o Hansovi. Byl činný jako četnický důstojník (v originále "Gendarmerieoffizier" - pozn. překl.) Tehdy mi napsal: "Wir sind schon AS. Es ist nicht mehr wie vor 20 Jahren!" (tj. "Jsme teď ESO. Nic už není jako před 20 lety!", lze dodat že "As" je sice "eso", ale v latině i výraz pro minci nepatrné hodnoty - pozn. překl.)
Po půl roce jsem byl zase doma a byl jsem přeložen do Nýrska. Hans přijel na dovolenou. Seděli jsme dlouho na jedné z laviček naší zdávna tak důvěrně známé aleje. Hodně vyprávěl a mnoho věcí kritizoval.
V posledních válečných letech přinášel každý týden posluchačům v "selské hodince" (v originále "in der Bauernstunde" - pozn. překl.) mnichovského rozhlasu pořad o starých lidových tradicích a písních. V létě 1944 jsem šel s kolegou Gobesem Dolním Nýrskem (Unterneuern). A kdože nám to tam jde naproti? Multerer v civilu? Měl držení těla jako nějaký generál, ale byl z něho najednou starý muž a vypadal nemocně. Duševně vypadal svěží jako dřív.
Jednoho dne na jaře 1945 jsem ho viděl naposledy. Učitel Fritz (rozuměj Oswald Fritz - pozn. překl.) se sem na několik dnů dostal ze západního bojiště a pozval Hanse, starého pana řídícího učitele Müllera a mne do Haasova hostince v Horním Nýrsku. Teprve za ranního úsvitu jsme se s veselou rozcházeli. slíbil jsem Hansovi ještě jednu návštěvu. Pro převratné události, které vzápětí následovaly, k tomu ovšem už nedošlo. Neštěstí, které postihlo náš domov, mu, zdá se, zasadilo tvrdou ránu. Jednoho dne jsem se dověděl, že je mrtev. Několik týdnů předtím ho ve smrti předešli jeho švagr Schreiner a také vlastní otec.
Dlouhý lidský zástup z Nýrska i okolí následoval vůz s jeho rakví a v pohnutí truchlil za mužem, v němž se svéráz našeho domova tak mnohostranně projevil. Mnohý z těch mužů a žen dokonce asi záviděl tomu mrtvému na domovském hřbitově při starém kostele v Horním Nýrsku. Tušili už, že nás má potkat ten vůbec nejtrpčí osud, který může člověka potkat: ztráta domova?

Hoam!, 1951, č. 1, s. 3-6


P. S. Franz Böhm, autor předchozích řádek o Hansi Multererovi a jeho přítel, se narodil roku 1893 v Nýrsku, maturoval na učitelském ústavu v Praze a učil v rodném městě na tamní střední odborné škole (Mittelberufsschule). Byl i definitivním učitelem v blízké Skelné Huti (Glashütten), o jeho dalších osudech víme však zatím jen tolik, že svůj text zaslal v roce 1951 do redakce krajanského časopisu z města Regen (je městem od roku 1932) v Bavorském lese.
- - - - -
* Pláně / Červené Dřevo / Hořice na Šumavě / Železná Ruda / † † † Nýrsko
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko