Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF NOWAK

Dějiny hradu Kašperka

Císař Karel IV., následník krále Jana Lucemburského, svého otce, kterého podpořil "Bergreichenstein" (rozuměj dnešní Kašperské Hory ještě před zbudováním Kašperka, 1273 zmiňované v mírové smlouvě mezi Čechami a Bavorskem jako Reichenstein či Gresenstein /tj. 'Grenzenstein'?/ - pozn. překl.) při jeho tažení proti bavorskému Landshutu, zůstal "Reichensteinským" nakloněn stejnou měrou jako král Jan, potvrdil jim práva otcem udělená, přál podle svých sil a možností horlivě tu provozovanému zlatokopectví, věnoval celému okolí svou plnou pozornost a poněvadž zdejší kraj už za krále Jana začasté trpěl vpády z Bavor, za císaře Karla IV. opakovanými, rozhodl se panovník k ochraně města, výnosného dolování a později císařem rovněž založené obchodní cesty (do bohatého bavorského Pasova /Passau/) tady nedaleko od Reichensteinu zbudovat hrad a nařídil obyvatelům Prachatic (Prachatitz), Sušice (Schüttenhofen) a jiných měst, aby stavbě přispěli svou pomocí.
Stavbu v roce 1356 skutečně započal císařský stavitel Vít řečený Hedvábný (v originále "Veit Hedvabny /der Seidene/ - pozn. překl.) a celý nákladný podnik byl dovršen už v roce 1361. Po vznešeném zakladateli dostal hrad jméno "Karlsberg" (dále užíváme v překladu české slovní podoby Kašperk - pozn. překl.).
Po dokončení hradní stavby dostalo její okolí zanesené jako majetek Kašperka i do zemských desek označení "panství Kašperk" (v Nowakově originále "Herrschaft Karlsberg", rovněž "Bergreichenstein" v řádcích dalších uvádíme už jen pro větší jasnost jen česky odtud jako "Kašperské Hory" - pozn. překl.).
Kašperské Hory zůstaly samostatným svobodným majetkem, musily však pánům na Kašperku platit 2 kopy grošů a tři čtvrtě feniku dávky.
Císař Karel IV. propůjčil tehdejšímu majiteli hradu soudcovský úřad a právo justičního výkonu pro Prácheňský kraj.
Kolem roku 1365 postoupil císař Karel hradní majetek svému příteli, arcibiskupovi Očkovi z Vlašimi (v originále "Očko von Wlašim" i s těmi háčky - pozn. překl.).
1380 připadl Kašperk nazpět královské komoře;
1381 přešel Kašperk do doživotního užívání Jana landkraběte z Leuchtenberka (v originále "zu Leuchtenberg" - pozn. překl.). Ten tu panoval mnoho let, dal hrad zkrášlit a vykonával soudcovský úřad prostřednictvím k tomu ustanovených purkrabích.
1396 byl správcem hradu Jindřich (Heinrich) Ramsperger, po něm Zdeněk z Rožmitálu (v originále "Zdenek von Roschmital" - pozn. překl.);
1402 dal Jan landkrabě z Leuchtenberka hrad do zástavy Habartovi z Hartenberka (von Hartenberg);
1411 se Kašperk dostal do vlastnictvé Petra Zmrzlíka ze Svojšína a na Orlíku (Peter Zmrzlik von Swojschin und Orlik), královského hormistra a mincmistra. Král Václav IV. (Wenzel IV.) mu uvolnil 200 kop českých grošů na vylepšení hradu.
Zmrzlík se přidal k táboritům, zůstal však přes žádosti havířů z Kutné Hory (Kuttenberg) při králi Václavovi jejich důlním představeným a vládl klidně a spravedlivě až do roku 1421;
1421 převzal Kašperk jeho syn Petr a zůstal přívržencem táboritů;
1434 obsadili Kašperk oddíly Norimberských (Nürnberger) a zničily přilehlý opevněný Pustý hrádek (Ödschlößl);
1454 postoupil Petr II. ze Svojšína a na Kašperku panství Zdeňkovi ze Šternberka (Zdeněk von Sternberg) a jeho nástupci Zdislavu ze Šternberka (Zdislav von Sternberg);
1487 stali se majiteli Kašperka Bohuslav ze Švamberka (Bohuslav von Schwamberg) a jeho syn Jindřich (Heinrich).
V této době je už hrad dosti rozpadlý. Král Vladislav II. (Wladislav I., rozuměj Jagellonský - pozn. překl.) uvolnil v roce 1493 k jeho obnově 100 kop grošů.
1500 byl Půta Švihovský z Rýzmberka (Puta Swihovsky von Riesenberg), vrchní sudí Království českého, zástavním držitelem hradu až do roku 1504.
1504 připadl po jeho smrti Kašperk nazpět královské komoře.
1530 se stal purkrabím na Kašperku Jan z Reizensteinu (Johann von Reizenstein).
1538 pronajal Ferdinand I. (rozuměj Habsburský - pozn. překl.) Kašperk svému vicekancléři Jiřímu z Lokšan (Georg von Lokschan) na 10 let. Ten měl význam pro hospodářské poměry Kašperských Hor. Ferdinand I. mu roku 1539 daroval tzv. "Freihaus" (dnešní radnice) v Kašperských Horách. Pán z Lokšan vybudoval ve městě vodovod a žil na hradě se svou pozdější manželkou Kateřinou von Adler (Katharina von Adler) a její neteří, krásnou Filipínou Welserovou (Philippine Welser).
1543 je držitelem hradu Břetislav Švihovský (Bretislav Schwihovsky), poté Kašperk znovu připadl královské koruně.
1553 dal Ferdinand I. hrad do zástavy Ludvíku Tobarovi (Tovarovi, Toberovi) z Tobaru na Encenfeldu (v originále chybně "Ludwig Tovarov /!/ von Enzenfeld", podle seznamu účastníků panských sněmů se psal poté "na Encenfeldu a Karlsperce"! - pozn. překl.) za 7000 tolarů.
1562 nacházíme jako úředníka na Kašperku jistého Lčovčíka ("Lčovčík" i v originále - pozn. překl.).
1594 byla nájemkyní hradu (v originále "Bestandinhaberin des Schlosses") paní "von Tabor" (Tobar? - pozn. překl.).
1614 pronajal císař Matyáš (Mathias, rozuměj Habsburský - pozn. překl.) hrad Kašperk městu Kašperské Hory za 178 kop míšeňských grošů, které mělo v nájmu hrad opravovat na vlastní náklady a držet na něm klíčníka.
1617 prodal císař Matyáš Kašperskohorským hrad Kašperk, který zůstával až do té doby hradem královským, přestože hradní panství přešlo prodejem na město Kašperské Hory a z části i na Sušici už v roce 1584 (jednací spis o tom lze spatřit v muzeu a archivu města Kašperské Hory).
Když město hrad převzalo, byl už blízek zániku a ani zamýšlené jeho opravy nemohly ho vrátit nikdy do původního stavu.
Po uzavření míru, jímž skončila válka třicetiletá, přišel roku 1655 příkaz všechny české hrady zničit. K jeho provedení došlo v případě Kašperku tím, že nebyl sice přímo pobořen, nýbrž jen ponechán svému osudu, až sám postupně nabyl podoby zříceniny, jakou spatřujeme dnes.
O Pustém Hrádku, zbudovaném rovněž už ve 12. či 13. století k zajištění větší bezpečnosti země a hraničních měst - zejména pak za vlády Jana Lucemburského byly, jak už zmíněno, bavorské vpády do Čech zvláště časté - pravděpodobně hrabaty z Bogenu, bohatě obdařenými statky v okolí Sušice, a to na skalním hrotu vybíhajícím směrem k východu, nepodařilo se nic podstatného zjistit a jsou z něho dnes patrny pouze pozůstatky obvodního zdiva (podle pamětní knihy, jejímž autorem je Engelbert Panni).
Hrad Kašperk se zvedá hodinu cesty na sever od Kašperských Hor v nadmořské výšce 886 metrů na jednom z výběžků hory Ždánov (Zosumberg).
Z Kašperských Hor je sem přístup hned po několika trasách. Ulička na severní straně náměstí míří přes kopec zvaný "Binderhübl" stezkou dál údolím a pak lesními cestami až nahoru k hradu.
Přes osadu Kavrlík (Geierle) vede rovněž docela pohodlná cesta tam.
Přes Žlíbek (Rindlau), kam se dá dorazit i poštovním vozem, směřují k hradní zřícenině polní pěšiny.
Silničkou pro osobní automobily právě zřízenou můžeme ostatně dojet až na hradní nádvoří a ukazatele cesty nám nedovolí zbloudit.
Od staré stromové aleje při silnici na Sušici (v originále "von der alten Schüttenhofner Straßenallee" - pozn. překl.) nás vede značená cesta přes tzv. "Vlčí jámu" (Wolfsgrube) také až k samému hradu.
Kašperk byl podle všeho obehnán valy a hradním příkopem, přes který vedl padací most k bráně (1) mezi dvěma okrouhlými vížkami, z nichž se zachovaly jen sporé zbytky. Odtud míří cesta (2) uvnitř hradeb (14), zčásti už zřícených, a podél skály, na níž se hrad tyčí, až k západnímu cípu jeho protáhlé stavby, na jejíž předdvoří (5) se dá vstoupit po dřevěném mostě (4), nahrazujícím někdejší padací most, spouštěný z brány. Předdvoří uzavírá na západě čtverhranná bašta, která nesla zřejmě nad klenutým sklepem obytné prostory. Nyní byla budova při zachování původního obvodového zdiva přeměněna na hostinský lokál a vyhlídkovou věž.
V předdvoří východním směrem dojdeme k příkopu (12), přes který kdysi rovněž vedl padací most (7), k malému vrcholně gotickému vchodu (8) v příčné zdi, mířícímu do hradního nádvoří.
Příkop dosud obsahuje zbytky okrouhle klenuté sklepní budovy (K) a vchodu do sklepa vytesaného ve skále pod příčnou zdí.
Vchod do sklepa je sice dosud přístupný, chodba je však brzy nato zavalena nánosy štěrku.
Už zmíněná gotická vstupní brána (8) vede ke trochu výše položenému hradnímu nádvoří (9), na němž se zvedá vlastní budova hradu.
Ta sestává ze dvou hranolovitých věží (10), zvaných také "bergfrity" či věže "útočištné" (Bergfried), 28 metrů vysokých a 10 metrů každé nadél měřící kromě stavení mezi nimi ležícího a dlouhého 32 metrů, představujícího hradní palác (11).
Východní z obou věží je beze střechy, má na své východní straně malý vchod (E) a ve své západní stěně pak malé přístupové schodiště do paláce.
Malá vstupní brána (E) byla pravděpodobně kvůli většímu pohodlí přistavěna teprve později. Vlastní přístup k hradu byl z bezpečnostních důvodů zajišťován z předsunutého pilíře (M) jižního obvodu hradeb přímo do paláce. Východní věž sestává ze sklepa a 4 poschodí. Ve třetím poschodí se nacházely až do poslední doby staré nástěnné malby, představující podoby svatých.
Západní věž je dodnes kryta cihlovou helmicí v podobě skoseného jehlanu, jen na jedné straně nahrazeného šindelovou střechou.
Obě věže jsou stejně silné, postaveny v gotickém slohu a také kamenná ostění oken vykazují gotické profilování, zčásti ještě dobře zachovalé. Kamenné konsoly při věžních římsách s opěrnými kameny vespod zřetelně prozrazují někdejší ochozy, které měly na plošině vedle střech dostatek místa, aby mohly sloužit jako obranná podsebití (tj. s otvory v dřevěné podlaze ochozů, umožňujících obráncům "bít pod sebe" - pozn. překl.).
32 metrů dlouhý palác (11) už nemá nijaké zastřešení ani příčné zdi.
Severovýchodní roh vykazuje ještě pozůstatky krbu v místech, kde podle vykopaných zbytků bývala nejspíše udírna.
Jižní zeď paláce má na sobě zvláštní výklenek o šířce 4, 2 m s pěti malými okénky, jejichž ostění je zevně i dovnitř skoseno a jejichž účel zůstává dodnes nejasný. Některá okna někdejšího druhého patra mají při sobě postranní výklenky s odpočívadly.
Po schodech, které tu dalo zřídit v roce 1861 město, lze vystoupit až ke střeše západní věže a užít si z ní krásného a dalekého rozhledu.
Hradní vrch (Schlossberg) byl kdysi porostlý horskými javory. Ten javorový les prý v roce 1473 hořel po celých osmnáct týdnů a nic o něm dnes nesvědčí. Dnes se tu převážně vyskytují jen smrky, jedle a borovice.

P.S. Jde o úplný překlad textu brožury Geschichte der Karlsburg, vydané německým pěstitelským a okrašlovacím spolkem (Anpflanzungs- und Verschönerungsverein) v Kašperských Horách a vytištěném u vimperského Steinbrenera. Čísla v závorkách jejího popisu hradu odkazují k plánku v obrazové příloze.

Samota Baderhof, nesprávně Bajerov, při Červené (Rothsaifen)
u Kašperských Hor

Ustavičná a bezedná potřeba peněz, která byla tak příznačná pro středověké vládce, jakož jejich snaha obrátit naruby významový smysl známého (Kristova - pozn. překl.) rčení: "Dávat je blahoslavenější než dávat" na "brát je blahoslavenější nežli dávat", zdají se u panovníka vskutku "z Boží milosti", jakým byl císař Karel IV., činit výjimku. Aby svým národům uchoval jejich životaschopnost a také koupěschopnost, uvedl do života mnohé, co se mělo vzápětí stát právě jeho poddaným vydatným zdrojem značných příjmů. Zakládáním hradů zaštiťoval hraniční končiny před chtivostí nepřátel, podporou dolování, obchodu a dopravy pomáhal k zisku nejen poddaným, nýbrž v neposlední řadě i státní pokladně. Jedním z jeho činů, přinášejících zemi doslova hotové požehnání, bylo pak zřízení obchodní cesty, zvané nikoli neprávem "Zlatá stezka" (Goldene Steig) z Kašperských Hor přes zemskou hranici do Pasova (Passau). Vypovídá o tom listina, vydaná Karlem IV. dne 11. dubna 1356, kterou se sedláku Heintzelinovi, řečenému "Bader" (tj. "lazebník" - pozn. překl.), za mnohé zásluhy, zejména za vymezení cesty do Pasova, uděluje půda v rozsahu 64 jiter a jeho statek se ustanovuje svobodnickým dvorcem.
Zmíněná listina je až dosud v majetku sedláka Wenzela Matschinera v Červené čp. 3, opatrována ovšem městským muzeem v Kašperských Horách. Zde jsou uloženy také četné překlady textu téže listiny, které v dřívějších letech po několikeré pořídily a daly ověřit různé panské úřady jako Krumlov (Krummau), Klatovy (Klattau), Domažlice (Taus), Vimperk (Winterberg). Ty překlady jsou - pravděpodobně následkem nedostatečné znalosti latiny a neznalosti zkratek v ní užitých - tak žalostně ubohé, že nejsou prostě k potřebě a mohly by se nanejvýš stát příčinou nejrůznějších omylů. Je až neuvěřitelné, jak mohl být tenkrát bezmyšlenkovitě zaznamenáván jeden nesmysl za druhým a poté i úředně prohlášen za ověřený: zatímco originál hovoří o "Heintzlinovi, řečeném Bader" (latinsky "Hentzlinus, dictus Bader"), čte to překladatel jako "Venceslaus Dumbauer alias Bayer". Rovněž není v originále řeč o tom, že by Heintzlin dostal darem tolik půdy, kolik by stačil jeden pár volů za jeden den ohraničil vyoranou brázdou nebo podle jiného překladu, kolik by jí v jednom dni dokázalo obdělat 61 párů volů. Pravda je, že Heintzlin (tj. Heinrich, česky Jindřich - pozn. překl.) dostal "jeden lán půdy … o šedesáti čtyřech jitrech ten lán počítajíc". 64 jiter je opravdu totéž co denní práce 64 párů volů a jitrem půdy se opravdu rozuměla plocha, která se dá oborat za den jedním párem volů (německým označením té míry je ostatně slovo "Joch", což česky doslova znamená to, co "volské jho" - pozn. překl.).
U cesty, za jejíž vyhledání a vymezení Heintzlin půdu obdržel darem, šlo o jednu z větví zmíněné už "Zlaté stezky", po níž byla přepravována bavorská sůl z Pasova do Prachatic (Prachatitz) výměnou za obilí ("Kern umb Salz", tj. "zrno za sůl" - pozn. překl.) či jiné zboží. Císařem Karlem IV. nařízená výstavba cesty měla ji vést z Pasova přes Freyung, Kreuzberg, Mauth, Hohenröhren, Außer- a Innergefild (tj. Kvildu a Horskou Kvildu) a Ziegenruck (Cimruky, dnes Kozí Hřbet) do Kašperských Hor a odtud do Hartmanic (Hartmanitz) a Sušice (Schüttenhofen). Cesta byla dokončena teprve v roce 1366, tedy deset let po započetí své výstavby a dne 5. ledna 1366 zavazuje Karel IV. město Kašperské Hory, aby v jejím budování pokračovalo i nadále. Za to mu uděluje právo, aby tu veškeré po cestě dopravované zboží zůstávalo přes noc a bylo nabídnuto ke koupi (tzv. "Stapelrecht", tj. "právo skladu" - pozn. překl.). Originál listiny sice prý v Kašperských Horách nemají, jen zápis ve "staré knize výsadní", ale Václav IV. ji listem daným v Praze 25. března 1399 v plném znění potvrzuje, takže o její pravosti není pochyby.
V následujících řádcích uvádíme překlad latinského originálu listiny z 11. dubna roku 1356 (za ten německý vyjadřuje Rudolf Nowak vděčnost sdružení Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen, český je beze změny přejat z I. dílu souboru Český jih a Šumava v lidové písni /1928/ - pozn. překl.):

Karel IV., z Boží milosti římský císař, vždy rozmnožitel říše, známo činíme tímto listem všem, že majíce na paměti mnohonásobné zásluhy a doklady věrnosti a stálosti, jimiž nám Henczlin, řečený Bader, věrný náš milý, až dosud v rozličných potřebách našich a zvláště při hledání a vymezování nové cesty či stezky zemské, kterouž k Pasovu do Bavor jsme zříditi ustanovili, se snažil nám se zalíbiti, a ještě více se bude moci v budoucnosti zalíbiti, rozhodli jsme se jemu a potomkům jeho uděliti a tímto listem udělujeme a dovolujeme, aby si mohli jeden lán půdy, buď luk, neb jinak zdělané nebo dosud křovinaté, či jinak ladem ležící půdy, mezi potokem malou Loznicí a Červenou (Rotenseifen), u dvora jeho tamže ležícího, o šedesáti čtyrech jitrech ten lán počítajíc, volně zdělávati, nebo také vymýtiti, udělujíce jim zároveň plnou a veškerou možnost, řečený lán držeti, užívati v pokoji, svobodě a míru, prodati, směniti, zastaviti a i jinak s ním nakládati, jak by se jim uzdálo. Rozkazujeme proto všem úředníkům našeho království českého vůbec, i jednomu každému, věrným našim, nynějším i budoucím, aby zmíněnému Heintzlinu v řečené milosti naší nepřekáželi a nebránili, aniž dopustili, aby mu kdokoliv jiný v tom jakkoli překážel, chce-li se vyhnouti naší nemilosti. Na důkaz toho stůjž tento list pod pečetí naší císařskou, daný v Praze, léta Páně tisícího třístého padesátého šestého, 11. měsíce dubna, kralování našeho roku desátého, císařství roku prvého.
Z příkazu pana biskupa Mindenského
Johannes Eystetensis.

Biskup mindenský (Minden je biskupské sídlo ve Vestfálsku) Dětřich z Portic (Dietrich von Portitz) byl důvěrným rádcem císaře Karla IV., duchovní Johannes Eystetensis pak písařem kanceláře Karlovy, jemuž na Karlovu přímluvu dostalo se kanovnictví v bavorském Eichstättu, s nímž byl spojen příjem bez povinností. Od toho přídomek Eystetensis. Zůstal ovšem nadále písařem dvorské kanceláře. Jmenoval se vlastně Jan (Johannes) Zufrazz.
Zůstává nevyjasněno, proč namísto Heintzlinova přízviska Bader vešlo v užívání ono Bayer (viz jeden z chybných překladů s oním "Dumbauer alias Bayer", svědčící jakoby o bavorském původu nositele přízviska - pozn. překl.), takže je majetek dodnes na mapách i úředně označován Bayerhof (na dnešních mapách ovšem jen Bajerov - pozn. překl.). Může být, že zmíněný původní majitel (rozuměj Heintzlin) byl opravdu původem Bavor, který se ještě před provedením svého úkolu vyhledat a vymezit "pasovskou cestu" osvědčil jako lokátor či přinejmenším jako "extirpátor", tj. klučař. Souvisí-li však přízvisko "Bader" skutečně i s povoláním svého nositele, pak by nebylo nemožné, že se úřadu lokátora a extirpátora dostalo nějakému vzdělanějšímu a snad i zcestovalejšímu muži než byl městu Kašperské Hory poddaný sedlák, jehož zbavila poddanství až císařova listina. To je ovšem toliko domněnka.
V každém případě byl však asi tento Heintzlin (česky vlastně "Jindříšek" - pozn. překl.) řečený Bader, předtím královské komoře poddaný sedlák v zapadlé šumavské vesnici Červená (asi tři čtvrtě hodiny na východ od královského města vzdálené), zdatný chlapík, když si svou pomocí při hledání a vymezování odbočky Zlaté stezky natolik naklonil císaře Karla, že ten mu dal důkaz své přízně po svém způsobu snad jedinečný, důkaz, který ho zbavil poddanství a značnou měrou rozmnožil jeho majetek. Škoda, že se nám o tom muži nezachovaly další a podrobnější zprávy. Už to je ovšem malý zázrak, že se nám o něm uchovalo privilegium Karlovo na usedlosti původně jemu náležející, a to po celých šest století! Vysvětluje to snad jen ta okolnost, že svobodnický dvorec Baderův leží jako samota stranou obce, což jej chránilo zejména před požáry.
Velikost a podoba jeho pozemkové državy zůstaly přitom od císařova darování Heintzlinu Baderovi nezměněny.
Dr. Valentin Schmidt napsal do listu Südböhmische Volkszeitung, ročník 19, č. 27 ze 6. července 1919, článek na téma "Bayerhof bei Bergreichenstein". V článku se připomíná listina z 10. května (Nanebevstoupení Páně) 1347, mající s tématem jistou souvislost v tom, že je v ní Heintzlin Bader spojován i s králem Janem Lucemburským (padl u Kresčaku v roce 1346 a rok nato byl Karel korunován za českého krále - pozn. překl.) a hraje v ní jistou roli i jméno Kolmar. Tato listina je ovšem obecně považována za zfalšovanou. Naproti tomu je listina Karla IV. z roku 1356 zanesena v "knize svobodníků" (Freisassenbuch) II. M 11 a sice někdy mezi rokem 1680 a 1685. Proč k zápisu došlo, vysvětluje ta okolnost, že město Kašperské Hory chtělo po získání jiných osad (mezi nimi i Červené) v roce 1584 svobodnický dvorec, který ležel uprostřed jeho území, učinit rovněž sobě poddaným.
Z pozdějších majitelů Baderhofu buďtež jmenováni: 1748 Josef Kholmar; 1789 Josef Kollmar (Freisassenhof mit 2 Chaluppen!); 1793 Kolmar; 1810 Wenzel Rziha; 1836 Thomas Kollmar (z toho roku pochází i prvá mapa katastru); 1918 Wenzel Matschiner. Mezi dřívějšími majiteli se uvádí kolem roku 1615 jistý Christoph Schober. Ještě dnes (rozuměj 1930 - pozn. překl.) se usedlosti říká postaru (usedlostním jménem) Schoberhof a jejímu i současnému majiteli pak Schoberbauer.
Jménem Kollmar, které se v okolí vyskytuje i v jazykové podobě "Kollmer", zavádějící padělanou listinou z roku 1347 a privilegiem Jana Lucemburského, vesměs pojmy uváděnými do jisté souvislosti, zabývá se pisatel těchto řádků už proto, že souvisejí i s jejich tématem, k čemuž, jak doufá, mu zčásti dosud neprobádaný kašperskohorský archiv může nabídnout ještě mnohá vysvětlení.

Festschrift zur Sechshundertjahrfeier der königl. freien Goldbergstadt Bergreichenstein (1930), s. 66-70

P.S. Na webových stránkách Boiohaemum - Časopis o historii od pravěku po středověk najdete označení samoty Bajerov jako místa v samém "srdci Gabréty", tj. Šumavy. Není asi proto nijakou náhodou, že česky psaný příspěvek velmi podobný tomu Nowakovu (na některých místech přímo doslovně) a odvolávající se i na zprávu o "Bayerhofu" v Südböhmische Volkszeitung 1919, podepsanou šifrou Dr. V. Sch. /=Valentin Schmidt, šifra je ovšem autorem příspěvku mylně opsána jako Dr. B. Sch.!/ a na článek P. Josefa Schwarzmeiera ve Waldheimat 1926, se ocitá v samém čele prvého dílu monumentální práce Karla Weise Český jih a Šumava v lidové písni, a to v roce 1928, tedy dva roky před Nowakem, který ovšem dva roky po napsání svého textu umírá. Nadepsán titulem Památná, dotud neznámá privilej Karla IV., je Weisův článek doprovozen jako později i Nowakův (ten navíc provází i snímek mapy katastru z roku 1836 a také fotografie Baderhofu dnes, tj. roku 1930) snímkem vzácné císařovy listiny, jejíž latinský text je zřejmě zásluhou "dra Mendla, dr Stloukala a dra Kvapila" z pražského Národního muzea zprostředkován čtenáři také česky. Dovolujeme si ten překlad použít. Ještě o jedné listině je ve Weisově příspěvku řeč. Nalezl ji také "v archivu karlšperskohorském" (nabádá k užívání tohoto tvaru přívlastku namísto prý nesprávných zkomolenin Kašperk, Kašperské či dokonce Kašparské Hory atd.) a Karel IV. tu 5.ledna 1366 poté, co byla Zlatá stezka jistě i za Heintzlinovy účasti po 10 letech dohotovena, německy ("da Wir zu gemainen nutz und gemach ein vertig Strass auffgericht und gemacht haben, von Passav her gen Behaimb über das gewilde", tj. "poněvadž jsme ku obecnému užitku a prospěchu zřídili a hotovou učinili tuto cestu z Pasova sem do Čech přes pláně") uděluje privilegium městu, že všichni kupci, touto cestou se ubírající k Horám ("dem Perg zu dem Reichenstein"), tam toho dne, kdy na místo dorazí, musili i přenocovat. I Karel Weis tedy hned na úvod svého souboru nenechává nikoho na pochybách o zdávna jazykově německém rázu staré Šumavy.

Ves Dolní Příbrání

Osada Dolní Příbrání (Unter-Sinnetschlag) je situována v poloze sice příhodné pro zdejší obyvatele, přesto však značně otevřené, takže zima je zde krutá. Vesničané se věnují polnímu hospodářství, vozí v zimě palivové dříví k plavení polen (v originále "Holzschwemme" - pozn. překl.) u blízkých Ludvických Hor (Ludwigsberg) nebo na železniční stanici Certlov (Zartlesdorf, dnes Rybník). Polními produkty jsou tu len, oves, žito a brambory. Cesty do Cetvin (Zettwing), Rychnova nad Malší (v originále jen "Reichenau" - pozn. překl.), Bělé (Ziernetschlag) a z ní dál do Kaplice (Kaplitz) jsou jediným dopravním spojením. Poštu vyřizuje dvakrát týdně do Kaplice docházející posel. Škola je jedinou veřejnou budovou. Velké okolní lesy jsou majetkem hraběte Buquoye. Ta nejstarší stavení školní obce stojí tu už tak 200 až 300 let. K založení osady mohlo dojít asi před 400 lety. Její jméno připomíná paseku (tj. Holzschlag, německé Sinnetschlag je pak zkomolenou podobou původního Ziernetschlag, přešlého na dnešní Bělou, nejspíš původně značícího "Černatova paseka" - pozn. překl.), kde klučaři lesa zbudováním svých chýší poskytli tomu založení důvod. Vrch Glasberg připomíná někdy tu existující sklářské hutě. Ves má 207 německých obyvatel římsko-katolického vyznání, je přifařena k Cetvinám a náleží poštovnímu obvodu Kaplice.

J. Märten, Heimatskunde des Bezirkes Kaplitz (1894), s. 200

P.S. Jeden z příspěvků vzorného vlastivědného sborníku okresního učitelského sdružení v Kaplici napsal Rudolf Nowak jako jednatřicetiletý venkovský kantor o dnes zaniklé osadě na samé zemské hranici Čech a Horních Rakous, tvořené tu řekou Malší (Maltsch). Je třeba poznamenat, že její české jméno Příbrání (Příbrání), jak se lze dočíst v Profousově nepřekonatelné práci Místní jména v Čechách, pochází až z 19. století a má naznačit polohu místa při jakési "zemské bráně", utvářené tu samým terénem kolem toku Malše. Dovídáme se tu z Nowakova textu i o plavení dřeva po Pohořském potoce (Bucherser Bach) u Ludvických Hor, jejichž obyvatelé (ta osada už dnes také neexistuje) sem byli vlastně kdysi hrabětem Ludwigem von Buquoy povoláni za tím účelem, aby je budováním hrází při rovněž dnes zaniklých Jiřicích (Georgendorf) pod Pohořím na Šumavě (Buchers) s osudem nejiným vlastně umožnili. Jak uvádí Pavel Koblasa v knížce Novohradským jihem (v druhém vydání Místopis Novohradských hor), bylo Dolní Příbrání (tehdy se ovšem Příbrání ani Příbrání nejmenovalo) jednou z nejstarších vsí na Novohradsku, založenou kdysi pány z Velešína, kteří ji až později předali Rožmberkům. Až do svého zániku po druhé světové válce byla pak ves sídlem místní obce, kterou tvořily spolu s ní osady Horní Příbrání (Ober-Sinnetschlag), Janova Ves (Johannesdörfl) a Leopoldov (Leopoldsdorf) i vzdálenější od ní samoty Breininger, Dreihäusl, Hausberg, Kohl-Zeughütten, Maltschbach (také Bachhäusl, česky někdy Horní Malše), Prussing a Ulrich-Hiesl (dnes na mapě Ulrichov). Jednotřídní škola v Dolním Příbrání vznikla roku 1884, o rok později i kaple Panny Marie Karmelské. Po vzniku republiky tu stálo 35 domů, ve kterých žilo přes 200 Němců, byly tu dva hostince, kovář, kramář, obuvník, tři truhláři, obchod s lahvovým pivem, koloniál, šindelna a pojišťovací jednatelství. Ve své Zemi zamyšlené (2. díl vydání z roku 1966, s. 151) jako by se dvacet let už po vyhnání někdejších obyvatel loučil s tou končinou Ladislav Stehlík větou: "Už dávno se nepasou stáda strakatých krav na pastvinách u Dolního Příbrání, jen špačkové sklízejí úrodu zralých třešní v aleji při cestě k Rapoticům a na prázdných půdách opuštěných stavení vladaří vítr." V roce 2006, šedesát let od odsunu, stojí tu dvě rekreační chalupy a krávy se opět pasou na svazích klonících se k rakouské straně. 1. ledna 2008 zmizí i u řeky Malše hranice se svým "tady" a "tam".

Vznik a vývoj majetkového vlastnictví města Kašperské Hory

"Město Kašperské Hory disponuje takovým pozemkovým a lesním majetkem jako málokteré město v Československé republice (v originále "tschechoslov. Republik"/!/ - pozn. překl.)."
Toto suché zjištění by snad mohlo vést k ješitné vychloubačnosti, kdyby každá věc neměla své dvě stránky, jednu potěšitelnou a jednu bezútěšnou, jejichž společným působením řetězí se pak ona řada událostí, které vedle velkého hoře mají nakonec za následek přece jen štěstí a bohatství v podobě vynikajících územních zisků. Přemíra osudových zvratů, které bez ustání tvoří hlavní jádro dějin Kašperských Hor, táhne jako vlečné lano za sebou početná ústní podání, které se zase spřádají v podivuhodnou síť pověstí a bájí. Při velkém nedostatku písemných záznamů z prvních dob města jsme odkázáni jen na závěry a dohady, upřeme-li tázavý pohled do tmy historie města. I když v tomto pojednání se historické údaje opírají hlavně o zápisy prvního zdejšího vlastivědného autora, jímž byl městský kronikář Engelbert Panni (1841 Želnava - 1896 Kašperské Hory), jakož i o historické písemnosti, které v poslední chvíli unikly postupující zkáze a byly shromážděny za účelem vytvoření archivu dějin města, přece jen se jeví nezbytným obrátit pozornost k jevům a skutečnostem, umožňujícím vyvodit tolikerý úsudek o vývoji věcí minulých. Chci se pokusit o to, abych v následujícím líčení zachoval co jen možno nejen časovou následnost, nybrž i věrnost pramenným údajům.
Při vzniku osady Reichenstein, jak se původně nazývala, může být sotva řeč o osídlení ve smyslu kolonizace a mýcení lesní divočiny. Sám proud řeky Otavy (Wottawa), resp. Vydry (Widra) a jejích přítoků tvořil cesty, po nichž se podél tekoucí vody ubíraly mnohdy až zdaleka zástupy hledačů nejcennějšího kovu a odnímaly zlatonosnému písku v tak řečených "sejpech" (Saifen) jeho skryté poklady. Je samozřejmé, že tam, kde místa u řeky nabízela vydatnou a trvalou kořist, vznikla i myšlenka na stálé osídlení, získání a vzdělávání orné půdy k úrodě polních plodin a tím i na položení samých základů obytných a pozemkových majetků. O majetku v našem slova smyslu nemůže být ovšem tehdy ani řeč. Vždy se jen vědělo, že jde o osídlování půdy královské; ta sama neměla však tady nijaké přísně stanovené meze, ba neexistovala ani nijak přesně určená hranice zemská. Teprve nastupující kolonizace a postupné přidělování a parcelace území ve prospěch přesně zjistitelných držitelů začaly razit sám pojem pozemkového vlastnictví.
Na soutoku potoka Losenice (Losnitzbach) a Otavy se naskytla společnému úsilí obyvatel vhodná příležitost k ustavení místa trvalého pobytu nejprve. Když se však následkem menší výnosnosti rýžování zlatonosného písku napřelo úsilí k vlastnímu zdroji pokladu zlaté rudy ve skalních slujích, dal "bohatý kámen" ("der reiche Stein") nové osadě i původní jméno (ostatně i v české podobě jména Rejštejn /Unterreichenstein/ dodnes trvající - pozn. překl.).
Má proto v sobě hodně pravděpodobnosti názor, že osídlení dnešního Rejštejna bylo i počátkem někdejší osady Reichenstein, v níž se vedle rýžování zlata z říčního písku začalo prosazovat vlastní jeho dolování v podobě těžby zlaté rudy. Nebylo ovšem zprvu obvyklé razit do země hluboké štoly a šachty, časté, mnohdy denně se vyskytující nálezy zlata pořizovali horníci jen v nepatrné, podle dnešních měr sotva desetimetrové hloubce, kdežto "hory", v nichž by kynula nová možná naleziště, zřejmě sahaly až někam do okolí nynějšího hřbitovního kostela sv. Mikuláše (v originále "St. Nikolauskirche", původní kašperskohorský kostel vůbec - pozn. překl.), kde se podle ústního podání má vlastně nacházet jen pokračování Rejštejna. Další rozvoj důlní činnosti, která nabyla na intenzitě zejména přílivem odborně vzdělaných havířů většinou z Německa sem přicházejících, dosáhl svého vrcholu, když se právě v okolí dnešních Kašperských Hor přikročilo k ražení nesčetných, dodnes ostatně patrných štol a šachet, které dosahovaly každá jednotlivě úctyhodných rozměrů. Tady se nyní ocitlo těžiště vlastního dolování, ačkoli místo samo tvořilo s Rejštejnem dlouho ještě pod jménem "Reichenstein" jednu společnou obec a na pečetích se vykazovalo jedním společným znakem. Jak dlouho tato společná obec existovala a kdy došlo k dělení na "Horní" a "Dolní" Rejštejn (Ober- und Unterreichenstein), nepodařilo se až dosud zjistit. V každém případě však "Horní Rejštejn" (v originále "Oberort Reichenstein" předstihl následkem výnosného dolování zlata Rejštejn "Dolní" a ve 14. století dosáhl už vrcholného rozkvětu. K majitelům důlních "hutí" patřili tenkrát značně zámožní lidé. Jejich zbožnému duchu a štědrosti lze děkovat i za zbudování už zmíněného kostela sv. Mikuláše. Zdá se, že se kolem svatoanenského hřbitova (v originále "um den Gottesacker von St. Anna" - pozn. překl.), kde nejspíš už předtím stávala kaple sv. Anny, vytvořila skupina osídlenců, z jejichž okruhu dal nějaký bohatý havíř (podle nápisu na freskové malbě svatomikulášského kostela znělo jeho jméno Johannes Chugner) podnět ke stavbě kostela sv. Mikuláše s určením za kostel hřbitovní. Tato osada tvořila sice samostatnou část obce Rejštejn, asi nikoli však hlavní či farní obce Kašperské Hory, jak se v lidovém podání opětně tvrdívá. Místní část u sv. Mikuláše mohla ovšem s Kašperskými Horami stát řadou obydlí v jistém spojení. Skutečnost, že dnes není nic z toho už patrné, lze přičíst primitivnímu způsobu někdejších obytných staveb, vlivům zdejší drsné povětrnosti, loupežným přepadům nepřátelských sousedů i strašlivým časům válek. Záznamy urbářů (die Urbarialregister) hovoří o mnoha dvorcích a staveních, po nichž už není dnes ani té nejmenší stopy. Připomínka uvedená v pamětní knize Engelberta Panniho, že totiž město bylo během 13 let za někdejší rebelie jedenáctkrát vypleněno a vypáleno a že jeho obyvatelé následkem tolika pohrom už nemohli obnovit své zničené domy, nám může vysvětlit, nakolik se obraz obce "Reichenstein" během času změnil způsobem zcela zásadním.
V hospodářském životě města se střídalo štěstí s neštěstím docela často. Město se však dokázalo z každé pohromy dokázalo vždy brzy vzpamatovat, uhradit často nikoli právě zanedbatelné své dluhy a znovu naopak nabýt schopnosti nově koupí rozšiřovat své územní majetky. Mnohá privilegia ze strany českých panovníků, jejichž přízeň si město v každé době dokázalo získat i uchovat, k tomu jistě nemálo přispěla.
Už roku 1345 došlo k darování "Kvild" (v originále "Schenkung des 'Gewildes' - pozn. překl.), tj. Horské Kvildy (Innergefild), Kvildy (Außergefild) a Zhůří (Haidl) městu, jemuž připadly nejen ty osady samy, nýbrž i značné lesní plochy k nim přilehlé a také tři železné hamry.
V roce 1396 získaly Kašperské Hory darem části vsí Damíč (dnes místní část obce Soběšice), Pohorsko, Ostružno a Nezdice.
Roku 1500 nabylo město koupí od Jiřího Cenuta (v originále Georg Zenut - pozn. překl.) rozsáhlé lesní majetky v oblasti Modravy (Mader) a Antýglu (Antigl). V roce 1579 byla za 145 kop míšeňských grošů koupena od Albrechta z Žeberka (v originále Albrecht Ziberka /!/ - pozn. překl.) ves Radešov (Schröbersdorf), 1581 pak za 30 kop míšeňských grošů od Jana Vchynského, purkrabího na hradě Kašperk, mlýn pode vsí Řetenice (Jettenitz).
Největšího územního rozšíření doznaly ovšem Kašperské Hory koupí mnoha vsí, které patřily k hradu Kašperk a ležely blízko městu.
Smlouva o tom byla uzavřena v sobotu po Nanebevstoupení Páně roku 1584 s císařem Rudolfem II. a opatřena císařskou pečetí a podpisem panovníkovým. V městském archivu se chová ověřený český opis této vzácné listiny.
Aby byli Kašperskohorští informováni o povinnostech poddaných, které město onou koupí nabylo, vyhotovila jim správa královské komory na Kašperku výtah (část z něho autor i s českými jmény vsí z originálu listiny na téměř dvou stranách svého textu uvádí - pozn. překl.), vypočítávající všechny uvedené částky v českých groších.
V roce 1585 získaly Kašperské Hory nájmem (durch Pachtung) čtyři dvory náležející ke hradu Kašperk (není dnes známo, které to byly) a ves Kavrlík (Gaierle) na 6 let za 3 a půl set kop českých grošů a také mýto v Cimrukách (Ziegenruck, dnes Kozí Hřbety - pozn. překl.) za 36 kop českých grošů.
Císař Matyáš pronajal hrad Kašperk roku 1613 městu na 3 roky za 178 kop míšeňských grošů.
V roce 1617 pak císař Matyáš (obojí císařova transakce zmíněna už v předchozím Nowakově textu k dějinám Kašperka - pozn. překl.) hrad i s už dříve pronajatými a mezitím zpustlými čtyřmi dvory a vsí Kavrlík městu prodal za 4200 "bílých" grošů. Touto koupí byla dokonána majetkové výdobytky města a právě zisk Kašperka, byť už v podobě rozpadlé ruiny, je alespoň formálně vzato korunoval.
Během let nabylo město do svého vlastnictví mnoho hospodářských dvorů, z nichž mnohé byly pak opět prodány buď za pevný obnos či dědičný roční nájem (autor je dále vypočítává německými jmény takto /v závorce za některými uvádíme dnešní české obdoby/: Dornhof /Trnové Dvory/, Neuhof /Nový Dvůr/, Kaiserhof, Hirschensteiner Hof /v Jelenově/, Altjägerhaus /u Svojše/, alte Paterlhütte /stará Pateříková Huť/, Buchingerhof /Puchingerův dvůr/, Flußhaus /Flusárna/, Schröberdorfer Gasthaus /hospoda v Radešově/, Zechhäusel, Abdeckerei, Flachsdörrhaus beim Wittinger, Brettsäge in Weißenbach, Schrollenhaid /Výhledy/, Tiefentaler Glashütte, Papiermühle bei Vogelsang /Podlesí/, Kaltmühle, Häuselmühle, Mittermühle, Scherlmühle, Hammerschmiede, Weihermühle, Reckerbergermühle /v Popelné/, Gefildermühle /v Kvildě/, Zwoischnermühle /u Svojše/, Ranklau /Ranklov/, Hochreit /Vysoká Mýť/ a mnoho jednotlivých pozemků).
Přesto, že se prodejem realit zbavilo město postupně značné části svého majetku, zůstal mu přece jen významný komplex užitkových lesních ploch, které dodnes představují doslova bytostný nerv a základní podstatu celého městského hospodářství.
Podle geometrických měření (rozuměj stabilního katastru - pozn. překl.) z roku 1837 obnáší majetek panství Kašperské Hory:
lesů
produktivní půdy
neproduktivní půdy

celkem
8179 jiter 464 čtverečních sáhů
1111 jiter 525 čtverečních sáhů
257 jiter 345 čtverečních sáhů
_________________________
9547 jiter 1434 čtverečních sáhů
(jitro=5754,642 metrů čtverečních, čtvereční sáh=3,59665 metrů čtverečních - pozn. překl.)
Dva vysoce významné majetkové přírůstky učinilo město Kašperské Hory v posledních letech i v ohledu své životní kultury koupí Čeňkovy Pily (Vinzenzsäge) k 1. červenci 1892 a továrního komplexu v Radešově, přestavbou pak obojího na elektrárenská zařízení, umožňující jak zásobovat dodávkami proudu průmyslové a zemědělské závody, tak zajistit osvětlení a celkovou modernizaci života všech míst širokého okolí.
Nesčetné jiné nákupy i prodeje měnily po léta plošnou rozlohu městských majetků a jejich evidence k roku 1929 nám o nich podává ten nejsměrodatnější obraz. Podle katastru pozemkové daně z téhož roku vlastní politická obec Kašperské Hory na území samotného města Kašperské Hory 439.3466 ha pozemků, z toho 365.2970 ha lesů; na území k ní příslušejících osad Studenec (Brunn), Vchynice-Tetov (Chinitz-Tetau), Tuškov (Duschowitz), Zhůří, Horské Kvildy, Lidlových Dvorů (Liedlhöfen), Nicova (Nitzau), Opolence (Oppelitz), Žlíbku (Rindlau), Červené (Rothsaifen), Radešova, Dolních Dvorců (Unterhöfen), Rejštejna, Svojše (Zwoischen), Filipovy Hutě (Filippshütte) dohromady 4845.8449 ha pozemků, z toho 4483.7858 ha lesů.
Ten obrovský městský majetek by snad mohl svádět k obdivné pokloně, kdybychom nutně nepomysleli na všechny správní náklady, daňovou zátěž a celkovou finanční režii, které tím Kašperským Horám neodbytně vyvstávají. Okolnost, že daňový základ městského území je zcela nepatrný, takže i mnohasetprocentní obecní přirážky mohou hrát v hospodářství města sotva nějaký význam, město však kromě nesčetných výdajů v ostatních osadách by mělo vykazovat ještě přirážky na svůj vlastní pozemkový majetek v městě samém, činí pochopitelným, proč Kašperské Hory jsou jedním z mála měst, kde se nijaké přirážky na dávkách neplatí. Tady totiž nerozhoduje jen velký majetek, ale také obratná a obezřetná městská správa.

Festschrift zur Sechshundertjahrfeier der königl. freien Goldbergstadt Bergreichenstein (1930), s. 7-15

Z mého života a práce

Narodil jsem se 9. dubna 1863 v Českých Budějovicích (v originále "in Böhm. Budweis" - pozn. překl.), po čtyřech letech obecné školy tu absolvoval nižší gymnázium ("Untergymnasium in B. Budweis") a učitelský ústav ("Lehrerbildungsanstalt"), kde jsem v roce 1883 získal i maturitní vysvědčení ("das Zeugnis der Reife"). Současně s počátkem svého učitelského působení na různých venkovských školách kaplického a budějovického školního okresu jsem se snažil být věrný zásadě, věnovat své síly nejen škole, nýbrž i lidovým vrstvám (v originále "dem Volke" - pozn. překl.) a vedle školní činnosti jsem se vždy snažil vycházet vstříc také potřebám obce. V místech, jejichž obyvatelé nebyli schopni umožnit tamním dětem vyšší vzdělání a jeho prostřednictvím i lepší vyhlídky na životní uplatnění, zvával jsem žáky do svého bytu a připravoval je ke vstupu do života, který je čekal jako řemeslníky, malé úředníky apod. a k němuž potřebovali osvětlit nezbytné odpovídající předpoklady.
Zejména to bylo kreslení, účetnictví a vedení písemností, zhotovování plánů a návrhů stavebních konstrukcí, nauka o ornamentu pro tkalce a truhláře; musím říci, že mnozí dosáhli brzy postavení obvykle daleko lépe placených než bylo to moje, ačkoli jsem vykazoval stejně služebních let jako oni let svého života. Veškerou svou mimoškolní činnost jsem konal bez náhrady.
V tehdejší době vlastnily školy naprosto nedostatečný počet učebních pomůcek, navíc značně nedokonalých. Znamenalo to shromažďovat je co nejusilovněji v dobré kvalitě a budovat postupně kabinety odborných předmětů, na něž by nebylo stydno hledět. Fyzikální přístroje a přírodovědecké sbírky vycpaných a tekutých preparátů z oboru botaniky, mineralogie aj. stávaly se pak pýchou venkovské obce i jejího okolí. Tak tomu bylo v Dolním Příbrání (Untersinnetschlag, obec dnes zcela zaniklá - pozn. překl.) u Kaplice (Kaplitz), v Německém Rychnově u Frymburka (Deutsch-Reichenau bei Friedberg, zanikl také zcela pod jménem Rychnůvek - pozn. překl.) a v Boršově nad Vltavou (Payreschau) u Českých Budějovic (Budweis).
Prohlížení sbírek obvykle vyvolávalo tolik zvídavosti o účelu a podstatě jednotlivých jejich položek, že jsem musel slíbit lidem, často Šumavanům z končin, kam vzácně jen pronikl paprsek znalostí a vzdělání, krátké zajímavé výklady v podobě volné přednáškové řady, které k mé radosti měly opravdový úspěch a jak jsem se mohl později přesvědčit, přinesly horlivým zájemcům i mnohé požehnání. Nezbytné proměny mých služebních míst způsobovaly pak těm, kdo zůstali, hodně bolesti a vháněly jim slzy do očí.
To, že jsem neméně pečoval o vzdělání dětí ve zpěvu a hudbě jako nezbytných prostředků jejich citového rozvoje, je samozřejmé. Služba na kůru a hudební představení s mými žáky byly i mými zamilovanými zaměstnáními.
Moje úsilí po dosažení dalšího vzdělání vlastního přineslo své plody v tom, že jsem v roce 1898, tedy po 15 letech svého působení na obecných školách - ty roky vyvolávají ve mně pokaždé blažené rozpomínky -, složil zkoušku učitelské způsobilosti pro měšťanské školy ve třetí odborné skupině. Hned nato následující umístění na dívčí měšťanskou školu v Kašperských Horách (ke dni 1. listopadu 1898) mělo být příležitostí k novému začátku.
Nevysvětlitelným způsobem dokázaly sice závist a jiné okolnosti opakovaně bránit mému působení záštiplným pronásledováním, nakonec však přímá cesta, kterou jsem se chtěl dál ubírat v práci na dobré věci a nedat se z ní svést, dosáhla svého cíle.
Tím prvým pro mne vždy bylo, dostát věrně svému povolání ve škole a vykazovat se v ní úspěchy, které by mi zjednaly uznání spoluobčanů i úřadů.
Teď jsem se sám ve škole střetl s bezútěšným nedostatkem učebních prostředků a pomůcek. Stejně tak tomu ostatně bylo i v ostatních školách celého školního okresu. Moje výzva kolegům, abychom spoluzaložili pracoviště, shromažďující a zhotovující učební pomůcky (v originále "eine Lehrmittelsammel- und Arbeitstelle" - pozn. překl.), nalezla ten nejživější ohlas. Sbíralo se a preparovalo a s dotacemi ze školních fondů jsme se ekonomicky zmohli natolik, že jsme brzy měli ve vlastní škole pomůcek nadbytek a ještě jsme byli schopni bohatě jimi obdarovat ostatní školy okresu.
Poměry ve městě byly tehdy nad pomyšlení truchlivé. Sotva nějaká společenská či hudební událost rozvířila duchovní život jeho obyvatel, natož aby dokázala hmotně přispět všeobecně prospěšným nebo národně sebezáchovným účelům. Shromáždil jsem proto kolem sebe skupinu mladých lidí, kteří měli zájem o zpěv a divadlo a založil jsem pěvecké sdružení, k němuž jsem pak pomohl přidružit i hudební těleso. Po osm let jsem pak nepřetržitě zastával funkci sbormistra.
Příležitostná vystoupení vyvolávala živý zájem a stále rozšiřovala okruh spolupůsobících.
Za pomoci několika známých umělců jsem vybudoval sbírku divadelních dekorací a scénické vybavení, které nepostrádalo opravdové výtvarné hodnoty. Později jsem sám rozhojňoval tu sbírku, takže dnes je opravdu bohatá a pro velký svůj rozsah nalézá sotva dostatek místa pro své uložení.
Představení se stala pramenem finančních prostředků, jimiž se dodnes dají pokrýt mnohé potřeby národně i obecně prospěšné.
Také škola nepřišla přitom zkrátka, poněvadž hojné školní akce přinesly mnohou korunku do jejího pokladního měšce a z nich se zase mohla pořídit buď nějaká školní pomůcka či naučný výlet do širokého okolí.
Aby mělo obyvatelstvo příležitost ocenit a zamilovat si domov se všemi jeho historickými, uměleckými a přírodními pamětihodnostmi, založil jsem posléze v Kašperských Horách vlastivědné muzeum (Heimatmuseum), Ve dvou sálech, z nichž každý má 17 metrů délky a 7 metrů šířky a které mi byly k tomu účelu poskytnuty obcí, byly shromážděny během necelých dvou let sbírkové předměty, modely, výstavní exponáty k historii města a většinou vlastnoručně zhotovené obrazy a plány, sestavené pak podle obsahu do tematických skupin.
Nachází se tu na 3000 položek a speciálních souborů. Mezi jinými představuji model hradu Kašperka, zbudovaného v roce 1361 císařem Karlem IV. a tyčícího se v délce 234 metrů na výšině v samé blízkosti Kašperských Hor. Půdorys a výškové míry jsem osobně zakreslil na místě samém a model hradu včetně souvisejícího terénu, dlouhý celkem 4 metry, podle toho poté i sám zhotovil.
Zvláštní skupinu tvoří v muzeu soubor preparátů a prostorových modelů, zachycující životní společenství a prostředí zde se vyskytující lesní zvěře v podobě preparátů imitujících přirozené situace na pozadí šumavské krajiny se stromy a keři uměle olistěnými a v půdě, napodobující původní lesní podloží.
Sbírka olejů a akvarelů většinou mnou samým zhotovených zpřítomňuje minulou podobu města Kašperské Hory stejně jako soubor asi stovky diapozitivů, které uchovávají obraz jeho historických a uměleckých pamětihodností a jejichž promítáním jsem doprovodil svou přednášku, nazvanou "Aus der Vergangenheit der Stadt Bergreichenstein" (tj. "Z minulosti města Kašperské Hory" - pozn. překl.).
Mnohé pěkné nálezy starých písemností historické ceny v domovních podstřeších, kde bývaly obětí myší, molů a sem pronikajícího deště, podnítily mne k vybudování historického archivu, který by umožnil uchovat zmíněný materiál vyčištěný a uspořádaný do krabic a regálů a jako podstatný informační poklad nabídnout jej pak vlastivědným badatelům.
Probuzená láska k dějinám města nalezla pak výraz v konání slavností k 600. jubileu jeho trvání ve dnech 18.-20. července 1930. Provedení bylo svěřeno největší měrou opět mně, zejména pak historický průvod, který jsem sestavil za pomoci kolem 200 kostýmovaných představitelů historických postav. Všechny významné momenty kašperskohorské historie byly předvedeny řadou alegorických vozů i pěšího lidu v historicky věrných úborech. Byl to uznávaný výkon, ale také nevýslovná námaha s ním spojená.
Nespočetným snahám během 33 let mého aktivního působení v Kašperských Horách, pokračujících ostatně i po mém odchodu do penze, nebylo upřeno uznání zemských úřadů ani obce samé, která mne povolala do městského zastupitelstva a posléze i jednohlasným rozhodnutím jmenovala čestným občanem kašperskohorským. Tím se úspěšně završila původně spíše mučednická léta mého zdejšího pobytu, což chápu jako tu nejkrásnější odměnu za neochvějnou vytrvalost ve službě dobru, pravdě a kráse.

P.S. Strojopis, z něhož je překlad pořízen, mi laskavě poskytl PhDr. Vladimír Horpeniak z dnešního Muzea Šumavy v Kašperských Horách, jemuž je Jihočeská vědecká knihovna zavázána i za umožnění fotokopie vzácné Váchalovy knihy Šumava umírající a romantická. Při návštěvě muzea právě za tímto účelem došlo i k rozhovoru o Kohoutím kříži a Rudolfu Nowakovi, následně pak k jeho zařazení mezi autory těchto internetových stran.

Řekl o sobě vlastně všechno sám, než se 2. května 1932 ve 3 hodiny odpoledne "po strašlivém zápase" ("furchtbarer Kampf") stal obětí "neúprosného muže s kosou" ("der unerbittliche Sensenmann") a byl za obrovské účasti ("ungeheure Menschenmenge") pochován do hrobu v Kašperských Horách, jak praví dlouhý nekrolog na osmé straně 37. čísla Budweiser Zeitung z toho roku. Končí citací známých veršů Goethových:
O Menschenseele,
Wie gleichst du dem Wasser!
Vom Himmel kommt es,
Zur Erde muss es.
Und wieder zum Himmel
Steigt es,
Ewig wechselnd.
Duše člověka,
jak jen jsi podobna vodě!
Z nebe přichází,
v zemi jít musí.
A opět k nebesům
stoupá
věčně se měníc.
Krajanský měsíčník "Hoam!" připomíná u příležitosti úmrtí Rudolfa Nowaka mladšího 25. února 1975 slovy Ericha Hanse další osud jména, které nejen pro kašperskohorské muzeum tolik znamenalo. V souboru zdejších pověstí, jak je 1925 vydal Hans Kollibabe, nacházíme už otce i syna Nowakovy jako zdatné ilustrátory. Po otcově smrti syn městské muzeum, vedené krátce právě i Kollibabem, převzal a rozšířil. V Kašperských Horách se už 2. srpna 1899 narodil necelý rok poté, co sem byl otec přeložen, vystudoval zde reálku, v Praze pak absolvoval uměleckoprůmyslovou školu a externě tam navštěvoval i univerzitní přednášky. Po státních zkouškách 1921 učil do roku 1925 v Aši (Asch), pak na reálce v rodném městě, kde kdysi maturoval. Stejně jako otec věnoval se vedle školních povinností i výtvarnému umění a hudbě. Koncem května 1945 byl zatčen a vězněn v Sušici, celá rodina až k datu odsunu odsouzena vykonávat nucené práce na jednom statku blízko Klatov. Květen 1946 přinesl vysídlení, v červnu se ocitli v Bad Heilbrunn kus na jihozápad od hornobavorského Bad Tölz. V Heilbrunnu i v Bad Tölz byl Rudolf Nowak i společensky a krajansky činný. Tak nacházíme jeho ilustrační doprovod se signaturami hned z roku 1949 i v knihách, které vydal z odkazu Hanse Kollibabeho ještě po letech Morsak Verlag a které jsou i součástí regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny. Vždyť Nowakovi jsou vlastně naši z Budějovic.
- - - - -
* České Budějovice / Dolní Příbrání / Rychnůvek / Boršov nad Vltavou / † † † Kašperské Hory
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko