Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

BRUNO NOWOTNY

Doma je doma

Boží cesty jsou zázračné a nevyzpytatelné. Tři roky už mám dvě místnosti k obývání na faře v Nových Hutích (v originále Kaltenbacher Pfarrhaus - pozn. překl.). Jsou tam akumulační kamna, elektrický sporák, lednička, sprcha a záchod. Luxusní apartmá, když pomyslím na naše bydlení před šedesáti lety u nás doma. Byt se dá zamykat a je rezervován jen pro mne. Mohu ho užívat až do své smrti. Dal jsem ho ovšem renovovat a přestavět. Můj bratr Martin obstaral zednické práce, nábytek, postele, sporák, ledničku a kuchyňské nádobí jsem si nechal dovézt do Nových Hutí (i nadále jen postaru Kaltenbach) z Německa. Z oken vidím přes cestu na kostel, ve kterém za svého pobytu denně sloužím mši svatou. Jen jedna ovečka se o pracovních dnech účastní té pobožnosti, a to Jaroslav Stuchlý, syn někdejší farní hospodyně Luisei Maritschl. V neděli přijde do kostela přece jen o pár lidí víc. Většinou jsou to letní hosté, kteří tu na Šumavě tráví svou dovolenou a pocházejí z Prahy, z Moravy či jiných míst.
Z domácích lidí chodí v neděli do kostela jen tři lidé a i ti jen tu a tam. Jaroslav je jediným pravidelným návštěvníkem. K farnosti Nové Hutě patří ještě Nový Svět (Neugebäu) a Borová Lada (Ferchenhaid), dále zčásti zaniklé samoty a místní části (originál uvádí kupodivu kromě Nového Světa jen Jägerhäuser, ačkoli Katalog diecéze stále dosud vypočítává abecedně za sebou česká místní jména Černá Lada, České Chalupy, Hrabická Lada, Paseka, Pokova Huť, Staré Hutě, Svinná Lada, Šindlov, Švajglova Lada - pozn. překl.). Dohromady je to na 300 českých obyvatel, z nichž většina není pokřtěna. Komunismus lidi Bohu vzdálil. V neděli sloužím mši česky a německy. Český jáhen má kázání.
Dne 24. června 2003, byla to sobota, se mi stala veliká čest. Nový českobudějovický biskup (v originále "neue Bischof aus Budweis"), kapucín, navštívil Nové Hutě, přišel i na faru za mnou, požehnal mi a řekl, že tu mohu zůstat. Není to zvláštní vyznamenání pro nás Kaltenbašské? Roku 1946 byl náš farář Prinz a my všichni s ním vyhnáni odtud z domova a teď smí s biskupovým svolením kněz rodem odtud bydlet na zdejší faře. Až ovládnu český jazyk, poněvadž zatím znám jen jednotlivá slova a lehké věty, měl bych navštívit všechny zdejší obyvatele a učit je ve víře, být prostě misijně činný. Snad k tomu ještě dojde. Musím se ve svých dvaasedmdesáti intenzívně učit česky.
Můžete se ptát, co tady sám v Nových Hutích dělám. Zdržuji se tu vždycky jen po měsíčních lhůtách v období od dubna do října. Loni jsem tak na faře strávil dohromady tři měsíce. Mohu si to teď dovolit jen proto, že jsem už v důchodu.
Denně chodím na dlouhé procházky, hodně se modlím a konám také návštěvy. Jezdím do Vimperka (Winterberg), do Zdíkova (Zdikau), mám tu v okolí známé a taky české příbuzné. Večer chodím do Jaroslavova domku a pomáhám mu občas při práci. Když rostou houby, toulám se celé hodiny po lesích, hledám místa, kde se najdou hříbky nebo lišky a která znám jenom já sám. Očistit takový úlovek, rozřezat a usušit celou tu kupu hub dá dost práce. Pytlík sušených hub tu ale rozhodně není nijak těžké dát dohromady.
Na jaře a v létě je tady doma nádherně. V lese je to samý cvrkot a bzukot nesčetné muší a hmyzí havěti, skřivánci trylkují v povětří. Většinou se vydávám na putování už časně zrána, za šera, kdy je vidět a slyšet, jak vyplašená srnka mizí skokem v lesním podrostu, jak přes cestu náhle přeběhne liška, jak datel buší do kmene stromu, aby odtud vydobyl broučí larvy. Do lesního ticha zaznívá k tomu ze smrkových větví švitoření ptačích hlasů. Vídávám, jak srnčí stádo mění za svítání místo svého úkrytu. Jednou se až těsně u mých nohou usadil zajíc, když jsem seděl nehybně na kameni při kraji lesa. Jedinečným koncertem je tetřívčí tok v místní části starého Kaltenbachu, které se neřeklo jinak než Froschau (tj."žabí niva" - pozn. překl.). Stačí se ovšem přiblížit a ti ptáci oněmí a ulétnou.
Jsem tu doma. Vzpomínky probouzejí paseky plné borůvek, které jsme jako děti chodívaly sbírat na prodej. To všechno může člověk spatřit a prožít, jen když je doma delší čas. Kdo jede do staré vlasti jen na pár hodin, opustí ji, sotva ji našel. Domov žije, i když ho obývají lidé, které neznáme, i když mnohý dům stojí už jen ve vzpomínkách, i když se tu všechno změnilo. Domov žije v nočním třpytu hvězd, za měsíčního svitu, za krvavě rudých východů slunka, které rozdává své paprsky a teplo lidem dobrým i těm méně dobrým.
Jezděte domů na návštěvu, jak často je vám to jen možné! Vyprávějte o domově, dokud vám duch slouží a má vám kdo naslouchat. Jsme to dlužni svým rodičům, prarodičům a předkům, kteří po staletí ten domovský kout země obývali, obdělávali a zúrodňovali. Bůh žehnej domovu!
Dne 20. června 2004 na svátek Nejsvětějšího Srdce Páně, slavíme stoleté jubileum kostela v Kaltenbachu.
O půl jedenácté sloužím mši svatou. V obnoveném hostinci vedle kostela (říkalo se mu Leohaus) se sejdeme u oběda. Jsou zváni všichni kaltenbašští a naši ze Šumavy (v originále Böhmerwäldler) vůbec.
Bruno Nowotny
Hermansgasse 4
87700 Memmingen

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2004, č. 5, s. 5-7

Kázání ke spolurodákům při "Kaltenbacher-Treffen" v Pasově 1981

1. Tohoto roku je tomu 35 let, co jsme museli opustit svůj domov. Mnozí z vás budou na to vzpomínat. Je to už dlouho, ale ty strašlivé měsíce před vyhnáním, během vyhnání a po vyhnání se nedají zapomenout. Něco takového nelze v nitru umlčet a umrtvit (v originále "totschweigen" - pozn. překl.).
Bylo mi tenkrát 15 let. Když se rozšířila první zvěst, že Němci musejí odejít, nechtěli tomu lidé uvěřit. Být vyhnán z domu, z hospodářství, z půdy a polností (Grund und Boden), to se vymykalo lidskému chápání. Nejistota a nervozita mezi obyvatelstvem rostla, když bylo dokonce slýchat, že někde jsou lidé německého jazyka vyháněni za noci a mlhy jen s tím, co mají právě na sobě.
Když pak také u nás byl nařízen první transport, opravdu se to i stalo. Polní práce se zastavily. Někteří ještě obdělali pole v naději, že budou moci zůstat, někteří ještě svezli seno do stodol. Byly to přece jejich luka, jejich pole, jejich dobytek, co chtěli nakrmit! Po staletí žili němečtí lidé v Čechách. Byl to podivný pocit! Vidím dosud v duchu tu řadu náhle prázdných stavení. Na oknech ještě seděly kočky, psi obíhali dům kolem dokola, lidé však už byli pryč. Lidé balili a zase vybalovali zavazadla, jak rozhodovali, co vzít, mnoho věcí zahrabávali do země v naději, že se vrátí. Čekali, až přišel rozkaz být v 8 hodin ráno připraveni k odjezdu.
Slzy tekly proudem. Pláč a nářek plnil celý sběrný tábor. V bednách, koších a pytlích byly naměstnány pomyslné nezbytnosti. Zpočátku bylo povoleno organizátory "odsunu" 30 kilogramů na osobu. Na nátlak Američanů smělo se později vzít s sebou až 50 kilogramů. Čas po vyhnání byl v každém případě něčím hrůzným. Ti starší z vás vědí, jak nás mučil hlad. Já sám chodil žebrat o brambory. Po celý rok jsme nejedli nic jiného než brambory a mrkev. Nezaměstnanost byla velká. Ve srovnání s dneškem brali lidé jakoukoli práci. Chtěli přitom pracovat už proto, že na to byli z domova zvyklí. Postupně nadešel vzestup. My vyhnanci z domova jsme značnou měrou přispěli k dnešnímu blahobytu, poněvadž si mnozí z nás dokázali do nové vlasti vzít s sebou i své vědění, svůj um a svou píli.
2. Co je základem a příčinou toho, že se vyhnanci vždy znovu ve větším i menším kruhu setkávají navzájem?
Vidím příčinu ve vzpomínce na to, co bylo. Vzpomínka zůstala. Čím pokročilejší věkem je vyhnanec z domova, tím bližší se mu zdá vzpomínka na to, co se v letech po druhé světové válce přihodilo. Je to však vzpomínka na rodný dům, na dětství a školní léta, je to vzpomínka na domov, která přetrvává. Jak je často slyšet od starších vyhnanců, doma to bylo totiž přece jen jiné. Co tam bylo jiného? Dnešní sociální výdobytky a zařízení chyběla. Ani tady tenkrát neexistovala. Peníze byly vzácné. Nebyla žádná auta, žádné tak krásné domy, možnosti profesního růstu a nabídka vzdělání se nedají vůbec s těmi dnešními srovnat. To ostatně platí i pro celou Spolkovou republiku Německo.
Jistě, měli bychom být nekonečně rádi, že se nám všem dnes dobře vede. To nechci vůbec nijak zpochybňovat. Co však bylo skutečně ve srovnání s dneškem jiné? Duch společenství žil tam doma zastara! Lidé drželi při sobě navzájem, byli ochotni si navzájem pomáhat. Nemyslil každý jen na sebe. Lidé se navzájem po celé generace dobře znali.
Našemu dnešnímu "velkoprostorovému" myšlení chybí srdce. Člověk se cítí jen jako jakési číslo v kartotéce, jako paměťový údaj nějakého počítače. Žijeme ve zmasovělé společnosti, kde se jen více žádá a kde je vše dovoleno. Vzájemné vztahy lidí jsou následkem "vůle k blahobytu" stále chladnější a sobečtější. I rodinný život býval doma jiný. Děti vyrůstaly v početné rodině, prožívaly spolu její hodnoty. Prarodiče zůstávali v rodině. Nebyli jako dnes "odsunováni" do domova pro seniory. Mnoho našich dětí je dnes duševně narušeno, poněvadž se jejich rodiče rozešli či oba, otec i matka, jdou jen za svou prací a sotva si pro své dítě vyšetří nějaký čas.
Tolik nových bytů bylo postaveno a přece se stále znovu hovoří o bytové nouzi. Doma byla jedna světnice, ve které se odehrával celý život od narození až k smrti. A přece byli lidé šťastni a spokojeni. To je jen několik málo postřehů a náznaků.
3. Jiný byl i náboženský život. Život se řídil podle křesťanských svátků. Dnes začíná před každým větším církevním svátkem především cosi jako "stěhování národů". Mnozí přitom už vůbec ani netuší, co to církevní svátek je. Cestují na jih nebo do hor, aby tak oslavili Velikonoce či Vánoce. Naše děti a mládež se stále více vzdalují tomu, do představuje svěcení svátků doma v rodině, se zpěvem a s modlitbou. Vpádem techniky jako by zašlo tiché usebrání. To, co však zmizelo především, je víra, víra v našeho Pána Ježíše Krista. Na náboženském poli se mnohé změnilo. Bohužel k velké lítosti každého faráře! Nemá to být nijaká výčitka, jen konstatování skutečnosti. Náš někdejší pan farář z domova mi řekl při mém posledním shledání s ním: doma byla návštěva kostela tak 99 procent všech lidí ze vsi. Dnes něco skutečně nepředstavitelného! A přitom právě my vyhnanci máme všechen důvod děkovat Pánu Bohu za to, že to dopadlo nakonec tak, jak to nyní je. To Bůh náš strašlivý osud v dobré obrátil. Mohli nás tenkrát také transportovat třeba na Sibiř. Kdo z lidí by se nás asi zastal? Jakou jen zbožností se vyznačovali naši rodiče a prarodiče kdysi tam doma! Nebylo neděle či svátku bez návštěvy mše svaté. Modlitba celé rodiny před i po jídle byla samozřejmostí. V postní čas se celá rodina modlívala denně růženec.
My z Kaltenbachu jsme čtyřikrát za rok chodili na poutě: k Bründlkapelle (Na Lizu nad Zdíkovcem - pozn. překl.), do Kašperských Hor (Bergreichenstein), do Srní (Rehberg) a ke kapli svaté Anny u Borových Lad (Ferchenhaid). Ty dny bývaly vždy pro nás velkým zážitkem.
Je truchlivé, že blahobyt, technika a bohatství vzaly mnoha Šumavanům víru v Krista! Bez víry, bez života z víry a bez přátelství s Kristem není dosažení věčné vlasti možné. Bůh chce, abychom svůj život zbudovali podle jeho pokynů.
K čemu by nám byl všechen užitek světa a všechno jeho bohatství, kdybychom se na konci svého života neměli sejít s Bohem! Seberte znovu odvahu vzít si na Boha víc času, víc času k modlitbě! Byl bych rád, kdyby jste si vzali při dnešním našem setkání k srdci právě toto předsevzetí jako hlavní.

Glaube und Heimat, 1982, č. 2, s. 4-5

Myší komora

Bylo to v listopadu 1946, kdy mě maminka dala v mých patnácti letech na zaopatření k jednomu sedlákovi. Nouze a nedostatek byly tenkrát po vyhnání tam od nás z Nových Hutí (Kaltenbach), kde jsme měli domov, opravdu nepopsatelné. Otec byl ještě v zajetí a maminka nevěděla, jak nás pět dětí má vůbec uživit. U sedláka jsem se mohl alespoň třikrát za den poměrně slušně najíst.
O páté ráno mě selka probudila, abych šel pomáhat ke kravám. Musel jsem je kartáčovat, vyvážet hnůj ze stáje do dvora, dokonce i koupat kravské oháňky. Přes den měl pro mě sedlák pořád co na práci, jako třeba loupat kůru z tyčkoviny dovezené z lesa, sekat dřevo na otop, odhrnovat a zametat sníh, to všechno za trochu toho jídla.
Byl jsem slabý, vyhladovělý a ubohý jako nějaký žebrák. Spát jsem musel v komoře, kde byla ledová zima, bez topení i bez vody. Všechen nábytek v ní sestával ze staré postele s tuhým slamníkem, vycpaným ovesnou slámou. Ve slamníku se zalíbilo myším, které si v něm udělaly hnízdo. Zpočátku jsem o tom ovšem neměl ani tušení. Únavou jsem usnul, sotva jsem ulehl, ale mnohdy mě za noci v temné komoře bez jakéhokoli osvětlení vytrhl ze spaní šramot až příliš hlasitý. Nejprve jsem pomyslel na duchy. Párkrát jsem nechal zapálenu donesenou petrolejku, ale při probuzení už byla dávno zhaslá. Měl jsem strach spát s duchy v jedné komoře. Ve vedlejší místnosti spala děvečka. Chtěl jsem si tam přetáhnout svoji postel, abych nemusel ostávat u sebe tak sám. Děvečka to ale nedovolila.
Trvalo drahný čas, než jsem přišel na to, že příčinou toho nočního rámusu jsou právě myši. Jednou když jsem vcházel s petrolejkou do komory, zahlédl jsem myši, jak zrovna vklouzávají do slamníku. Nejenže jsem s nimi musil spát v jedné posteli, semtam mi ty potvůrky přeběhly i po obličeji. Myslel jsem, že to je snad jen větřík, co se prodral do komory škvírami v okenicích. Ne že by u nás doma v Nových Hutích nebyly také myši, ale tak daleko, jako tehdy v zimě roku 1945 u cizího sedláka, to přece jen nemohlo dojít.
Maminka si mě vzala brzo zase k sobě domů, poněvadž bych jinak v té myší komoře snad přišel o rozum. Můj bratr a já jsme raději chodili žebrat o brambory a chleba, než abychom se dali odírat od sedláků.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2001, s. 273

Pacholkem u českých příbuzných

V Masákově Lhotě (německy Mehlhüttl, dnes část obce Zdíkov - pozn. překl.) "na české straně" (v originále "im Tschechischen" - pozn. překl.) jsem ještě v červnu roku 1946 nastoupil do služby jako pacholek u většího českého sedláka. Jmenoval se Randák, po chalupě mu říkali Kukač. Z toho velkého statku pocházela moje babička z otcovy strany, která přišla na svět v roce 1830. Doba mé služby obnášela nakonec pouhé dva týdny. Bylo mi tenkrát patnáct let. Vidím jako dnes, jak se sedlák Randák s lehkým povozem, taženým dvěma koňmi, objevil před naším stavením na Pláních (Planie). Měl při sobě svou matku, která mluvila německy. Nikdy předtím nás naše české příbuzenstvo nenavštívilo. Pravděpodobně chtěli vůbec zjistit, zda tu ještě jsme. Vzali mě s sebou do své selské usedlosti. Byl jsem náležitě pyšný, že mohu poprvé sedět na voze za koňskou zápřeží. Maminka mě pravděpodobně svěřila českým příbuzným proto, poněvadž si myslela, že bych se předtím, než budeme muset odejít z domova, mohl u těch lidí aspoň ještě pořádně najíst poté, co u nás už přes rok nebylo nijaké maso k dostání. Tak tomu i bylo. Selská rodina byla ke mně hodná. Musel jsem ovšem tvrdě a těžce přiložit ruku k dílu. Mým ložem byla lavice u kamen, na které jsem únavou spal zhluboka asi jako svišti v zimní noře.
Zrána mě stará selka budila voláním: "Tak pojď sem!" (i v originále psáno česky - pozn. překl.). Naboso, oblečen jen v kalhotech a jediné košili, jsem vyběhl do stáje a na luka kolem. Bez nějakého mytí a česání jsem horlivě konal svou službu. Hřebelcoval jsem dobytek, nosil vodu a trávu do stáje, vyvážel trakařem hnůj do dvora. Z koní jsem měl strach. K těm jsem se neodvážil. Pokusil jsem se dokonce se sedlákem kosit, ale na to jsem silou nestačil, poněvadž jsem byl značně tělesně slabý.
Byl zrovna čas senoseče. Na "patře" stodoly jsem musel seno, které děvečka podávala zdola vidlemi, odebírat a rovnat do vrstev. Bylo tam nahoře horko, vzduch jsem sotva polykal a celý zpocený jsem se málem dusil. Ti lidé si mysleli, že kluk to lehce zvládne, ale já byl slabounký klučina "ohne Kraft und Saft" (česky by se řeklo "neslaný nemastný" - pozn. překl.). Dělal jsem, co jsem mohl.
Selka vícekrát pekla koblihy. Jednou leželo v předsíni na stole řešeto plné koblih. Spolykal jsem jich, co se do mě vešlo. V neděli bylo uzené s knedlíky a se zelím. Vázly mi ty kusy v krku, poněvadž jsem věděl, že doma maminka a sourozenci v téže hodině jedí jen knedlíky se zelím bez masa.
Když jsem se koncem druhého týdne vracel domů, řekla mi maminka, že musím nazítří pryč. Plně naložené bedny a pytle stály ve světnici kolem. Ještě toho dne jsem musel k Randákovým běžet znovu vyprosit trochu mouky, aby maminka mohla v noci upéct něco k jídlu na cestu s sebou. Když jsem selce řekl, že zítra musíme opustit domov, začala venku na dvoře hlasitě plakat a naříkat. S moukou jsem spěchal lesem k nám domů. Byla už tma. Celou noc jsme nemohli usnout. Byla to poslední noc v domovské světnici.
Den nato mě maminka brzo ráno poslala do Pillerových pekařství (z toho stavení pocházela Ida Gerstbergerová, roz. Pillerová, samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pro chleba. Pekař mi dal dva bochníky, právě vytažené z pece. Teplý chléb v ruksaku mi zahříval záda.
Při odchodu z domu lehce pršelo. Zdálo se, jako by nebe plakalo nad strašlivým bezprávím vyhnání. Juleiwanger z Plání, který musel odejít až s následujícím transportem, odvezl naše zavazadla povozem taženým našimi vlastními kravami ke shromaždišti u kostela. Odtud jsme spolu s mnoha Kaltenbašskými odjeli na nákladním autě do lágru Svatá Anna ve Vimperku.

Hoam!, 2011, č. 10, s. 13-14

Narodil se 23. srpna 1931 v horské osadě Pláně (Planie), dnes zaniklé, patřící ale už tehdy k obci Nové Hutě (Kaltenbach). Stalo se tak v čp. 67, kde se po chalupě říkalo Schoferwenzel Martin už proto, aby se Nowotných nepletli se sousedy stejného jména. Byl druhým nejstarším synem z osmi dětí manželů Martina Nowotného a jeho ženy Marie. V rodné obci navštěvoval osmitřídní školu a jako patnáctiletý šel 10. července 1946 do tzv. "odsunu", který ho s rodiči a sourozenci zanesl do Dietrariedu u Memmingen v hornobavorském kraji Allgäu. Tam někde asi se nacházela i strašidelná myší komora z jeho vyprávění. Vyučil se zámečníkem, ale cítil se povolán ke kněžskému povolání a tak za podpory místního duchovního, který mu jeho studia finančně umožnil, absolvoval nejprve v tyrolském Innsbrucku maturitu na rakouském spolkovém reálném gymnáziu ve svých už 29 letech, pak na tamní jezuitské univerzitě i filosofii a teologii, aby mohl být 23. července 1967 v mnichovské Ludwigskirche slavně vysvěcen pro duchovní službu bližním. Stal se knězem opravdu oblíbeným a nezapomněl přitom nikdy ani na domov, ani na své spolurodáky. Nechyběl na jejich setkáních, kázával tam a sloužil mše. Už za dob velmi nepříznivých pro podobné aktivity se zasloužil o záchranu kostela v rodné obci, ležící tehdy ještě za několika řadami ostnatých drátů a strážních věží. Od září 2001 má pobývat ten mezi rodáky jeden z nejčelnějších alespoň nějaký čas v roce na faře nad kostelem, tam, kde jsme měli i my to štěstí sdílet po několik let předtím řadu nádherných letních měsíců. Vrací se domů poté, co oslavil požehnanou sedmdesátku.
- - - - -
* Pláně, Nové Hutě
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko