Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANTON PACHELHOFER

Zu Besuch in der alten Heimat K návštěvě ve staré vlasti

Auf der lautlosen Bühne
wächst aus allen Lippen ein Tod.
Man hält die Hände
zum Fenster hinaus
und vertreibt die Geister
der verstummten Welt.
Das Kleinod ohne Königskind
schwört den Eid auf das Grab
des toten Geigers.
Saitenblitze verschenken ihr Gold
an die Vögel.
Die Bäume geben ihre Liebe
dem Mond.
Da steht er im Kahn
mit Sporen und einem Schwert,
das leuchtet.

Na bezhlesém jevišti
roste ze všech úst už jen smrt.
Strnulé pohyby
rukou u oken
směřují k vyhnání
němého ducha.
Na klenot bez krále
skládá se přísaha na hrobě,
housle a sen.
Struny blesků rozdávají zlato
ptákům v letu.
Stromy se odevzdávají
luně.
To ona stane ve člunu
zlatá ostruha, meč,
který září.

Fruchtbares Erbe - 20 Jahre Sudetendeutscher Kulturpreis (1974), s. 145

Novemberschnee Listopadový sníh

Himmel stürmt, uns zu verjagen,
türmt sich Stirn, uns zu bewahren,
türmt sich auf in finstern Schauern
wie zu Mauern, uns zu schützen.

Aber in der Seele schneit 's;
Schlitten, wie sie gleiten, klingen!
Damen steigen aus mit Herrn,

treten in den Silberraum,
drin zu tanzen, drin zu geistern
um den stillsten Sternenbaum.

Nebe bouří, hrozí mraky,
chmuří čelo, varuje nás,
vrší se až do tmy vchází
jako stěna, co nás střeží.

Ale v našich duších sněží;
sáně už po stráních zvoní,
dámy přijíždějí s pány

stříbrnými sály tančit,
tichou radostí se nadchnout,
kde se třpytí hvězdný strom.

Des Waldes Widerhall, s. 38

Nach dem Gewitter Po bouřce

Nun wächst der Berg aus Blitz und Donner wieder
ind Blaue; wie auf Knien der schwarze Wald
zu seinen Füßen liegt. Beruhigt auch
hinaus schon zeigt das Tal, wo seine Kinder,

der Baum, das Feld, im Abendwinde spielen,
umtost von Silberschellen, von Trompeten
des Wasserfalls, und aufs Gewitter, das
auf goldnen Krücken stolpert hügellang.

Teď roste hora zas z hromů a blesků
do modra; na kolenou černý les
leží u jejích nohou. Klid je zas
i v údolí níž tam dole, kde se děti

v polích a mezi večerními stromy
rojí s trumpetami a rolničkami
jak bystřina, zatímco bouře
o zlaté berle stoupá do vrchů.

Des Waldes Widerhall, s. 38

Herbstblätter Podzimní listí

Dort tanzen Blätter noch wie frohe Mädchenfüße,
bevor es schneit und Lasten sie begraben;

die Erde aber geht in Tränen, den Zweig in Händen,
der See ist tot und stumm des Waldes Glocke.

Tančí ty listy ještě svěže jak nohy dívek,
než padne sníh a ve spoustách je pohřbí;

země ale jde v slzách už, má haluz ve svých rukou,
jezero umřelo a zvon lesa je němý.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1970, s. 363

Alter Pflaumenbaum im Vorfrühling Stará švestka v předjaří

Ich mach mir nichts aus Spuren.
Mit Prognosen plag ich mich nicht.
Ich scheu weder Verzichte noch Tod.

Es gibt kein Aufhören.
Ewig alles, jedes. Zittre nicht
vorm Ausflackern,
ob heut, ob morgen!

Es gibt ja wieder Kerzenzauber
Und keinen Mai, der nicht zum Sommer fände.
Wir sind schon Unendlichkeit.

Ich aber will aus der Ader blühn
Und mich von meinen Feuerzungen schieben lassen.

Nic si nedělám z příznaků.
S předpověďmi se netrápím.
Neděsí mne odříkání ani smrt.

Není úniku.
Všechno je věčné, všecičko. Nechvěj se
před vyhasínáním,
ať už se ohlásí dnes či snad zítra!

Vždy znova se rozsvítí má koruna jak svícen
A není máje, který by v sobě necítil už léto.
To v nás samých je skryt slib nekonečna.

Dál chci kvést z vlastních tepen a žil
a dát se pohánět jen plamennými jazyky svého nitra.

Hoam!, 1978, č. 2, 2. str. obálky

Abend Večer

Soeben erdröhnte der Mond,
ein Gong, so voll, so weich;
Das Dorf, es lauschte; nun liegt's
in tiefem Schlaf, die Glocke
wie ein Kind im Arm;
das Tal, schon rein vom grauen
Rauch, nun steigt's wie eine
Seele silberschleiernd
sanft zum Himmel auf.

Právě se rozduněla luna,
gong, tak zplna, tak luzně.
Ves naslouchá, leží teď
v hlubokém snu, zvon
dřímá jí v náruči jak dítě;
údolí, čisté už ode všech
šedivých dýmů, stoupá teď jako
duše ve stříbrném šlojíři
něžně tam ku nebi výš.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1960, s. 13

P.S. Báseň pochází z autorovy sbírky Die kleine Hand.

Anton Pachelhofer se narodil 12. ledna 1904 v Prachaticích, kde i studoval na tamním gymnáziu. Po maturitě si zapsal na pražské německé univerzitě obor germanistika a slavistika. Jeho učiteli byli Sauer, Hauffen, Jungbauer (to byl rodák hornoplánský jako kdysi Stifter), Cysarz, ze slavistů Gesemann a Spina. Po promoci na doktora filosofie se věnoval povolání vysokoškolského učitele. Odsunut žil v bavorském Dachau poblíž Mnichova. Z jeho díla uveďme sbírky Moderne Fabeln, Parabeln und andere Geschichten (Praha 1937), Die kleine Hand (Pasov 1958), Aus dem Autoklaven (Pasov 1960), Silbenthalam (Vídeň 1962), Wortwabe (Pasov 1964), Geigengarn (Mnichov 1967), Rast ohne Gewähr (Mnichov 1972). Za sbírku Schattenfrüchte in der Hölle des Lichts (Ovoce stínu v pekle plném světel) získal roku 1973 sudetoněmeckou literární cenu. Zemřel 1. října 1993 v Dachau kus na sever od bavorské metropole Mnichova, když se dožil požehnaného věku 89 let. Psával i trojverší v rozměru japonského haiku. Jedno z nich zní takto:

Wie Bäume
verzweigen sich die Menschen
entsteht Heimat.

Jako stromy
košatí se lidé,
aby vznikl domov.

A z jiného je slyšet rezignace věru šumavská:

Ach, die Heimat ist nicht
immer Wunschhügel, sondern
Tür ins Leere.

Rodný kout není jen
pahorek snů, ale
i dveře do prázdna.
- - - - -
* Prachatice / † Dachau (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko