Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF PALECZEK

Dvousté výročí diecéze českobudějovické a výstava o svědectvích
a pamětihodnostech náboženské víry ze Šumavy v Pasově roku 1985

Projev k jejímu zahájení

Velevážení slavnostní hosté, moji milí krajané!
Pasov (Passau), patronátní město německých Šumavanů, otevírá touto výstavou oslavy 200. jubilea českobudějovické diecéze. Svými exponáty a obrazovými panely chce výstava korigovat četné omyly, týkající se historie jižních Čech a názorně je ukázat jako starou kulturní krajinu, která opravdu stojí za vidění. Snímky jejích kostelů, kaplí, klášterů, obrazů a soch, listin a knih, hudebních materiálů a zvykoslovných obyčejů roku hovoří samy za sebe. Výstava je nadto přiznáním k systému hodnot, které vyplývají z osobitosti tohoto bavorsko-rakouského kolonizačního území a lidí, kteří na něm déle než 700 let žili a dosáhli tu velkých civilizačních výkonů, kteří po sobě zanechali význačné kulturní poklady. Přinesli sem s sebou jako výjimečnou investici duchovní a pracovní schopnosti, o které nelze nikdy nikoho oloupit. Snad se mnozí zeptají, proč se tato slavnost a tato výstava koná právě tady v Pasově. Dá se to vysvětlit mnoha zeměpisnými, církevně historickými, politickými, kulturními i hospodářskými důvody, které vždy spojovaly Pasov a šumavský kraj i lid. Stalo se to zřejmým v nejnovějších dějinách, když byly tři děkanáty, jmenovitě Kašperské Hory (Bergreichenstein), Prachatice (Prachatitz) a Vimperk (Winterberg) přenechány zpět diecézi do její správy a když po nepředstavitelné katastrofě vyhnání popřál Pasov sluchu výkřikům nouze lidí, rozesetých jako plevy za kořist větru, čekajících na pomoc materiální i duchovní, na důstojný lidský příbytek, na pracovní místo, krátce na nový začátek. Tehdy se stal Pasov místem naděje, ba kusem domova. Dokazují to nezapomenutelné poutě vyhnaných Šumavanů k pasovské Panně Marii Pomocné (Mariahilf) v letech 1954, 1955 a 1957, na kterých se slily do jediného proudu desetitisícové lidské zástupy.
Někdejší jazykově německá část českobudějovické diecéze prostorově přesahuje geografické vymezení Šumavy až hluboko do kotliny českého vnitrozemí. V podstatě jde o územní oblast, do níž vstupuje od jihu tok horní Vltavy (Moldau). Prastaré dopravní cesty spojují Pasov a Podunají (Donauland) s jižními Čechami a s Prahou. Jde o prostor průchozí (v originále "Raum des Durchgangs" - pozn. překl.), prostor setkávání a vzájemně obohacující výměny. Světská i duchovní panství a oblasti vlivu se tu navzájem prostupovaly a překrývaly. Zemské hranice hrály podřadnou roli, když na nich začali němečtí kolonisté klučit široké lesní pásmo, odstraňovat pahýly a pařezy padlých stromů a obdělávat těžkou lesní půdu kolovým pluhem a železnými branami.
O počátcích křesťanství na tomto území není nic určitého známo. Jako i jinde, následovalo i zde dopravní a obchodní cesty. Svatý Volfgang (Wolfgang) a svatý Vojtěch (v originále "hl. Adalbert von Prag" - pozn. překl.) měli snad působit i v okolí Krumlova (Krummau) a Prachatic. Do plného světla dějin vstoupil až Vintíř (Gunther), benediktinský mnich a poustevník přišlý z Niederaltaichu a Rinchnachu, misionář Slovanů, diplomat a mírotvorce (v originále "Friedensstifter" - pozn. překl.), který se svým doprovodem prorazil pralesem cestu do Čech a zemřel vysoce nadán pověstí světce ve své poustce při Dobré Vodě (Gutwasser) roku 1045.
Prvé kostely vznikají ve 12. století. V následujícím století třináctém houstne obraz sídel a církevních založení podstatnou měrou. Rytířské rody, králové, biskupové a kláštery jsou hybnou silou tohoto vývoje. S přemyslovskými panovníky soutěží jako o závod šlechtická dynastie, která brzy ovládne svou mocí větší část jižních Čech, totiž Vítkovci (Witigonen), vzešlí z ministeriálního rodu Wilhering-Blankenbergů, který měl velké majetky na řekách Vils a Ranna. Jednou z jejich větví byli Rožmberkové severně odtud. Ve Strakonicích byli sídlem Bavoři (v originále "Bawor /Bayer" - pozn. překl.). Vidíme, že politicko-hospodářská moc a zakládání kostelů a klášterů na zbožný úmysl jsou tu jako jinde úzce propleteny. Tento strukturní zákon uspořádání feudální společnosti je platný až daleko do novověku.
Když král Přemysl Otakar II. po smrti posledního z Babenberků Fridricha Bojovného (Friedrich der Streitbare) roku 1247 spojil podunajské země s Čechami a Moravou a svou expanzívní politikou sahal i po německé císařské koruně, přál si ještě lepší spojení k jihu. Roku 1265 založil proto město Budějovice (Budweis) a povolal dva roky předtím 1263 z Heiligenkreuz u Vídně cisterciácké mnichy do Zlaté Koruny (Goldenkron) a obdaroval je skutečně královským pozemkovým majetkem, aby se tak chránil vůči rozpínavému náporu Rožmberků, kteří krátce předtím, v roce 1259, povolali cisterciáky z Wilheringu do Vyššího Brodu (Hohenfurth) na řece Vltavě, aby tam založili domovský klášter rodu i s rodovou hrobkou.
Niterným základem existence šedých mnichů z pasovské diecéze byla modlitba a půst, škola služby Nebeskému Pánu, duchovní péče o lid a kolonizace. Také jiné řády udělaly velké věci, jako poustevníci augustiniáni v Pivoni (Stockau), premonstráti v Milevsku (Mühlhausen), německý řád v Jindřichově Hradci (Neuhaus), křižovníci s červenou hvězdou (die Prager Kreuzherrn) v Klatovech (Klattau), dominikáni v Budějovicích a Klatovech, minoriti v Krumlově, augustiniáni v Třeboni (Wittingau), klarisky v Krumlově, benediktini v Zátoni (Ottau), poustevníci pauláni v Přední Výtoni (Heuraffl) u Frymburka (Friedberg). Více než 70 farností děkuje rodu Rožmberků za svou existenci či obnovu. Pětilistá růže na pilířích a klenebních svornících kostelů svědčí dodnes o Rožmbercích jako o jejich zakladatelích. Přitom je nápadné, že kostelní patroni oblíbení v Bavorsku a v Rakousku se nacházejí i na české straně. Bezpochyby chtěli kolonisté mít při sobě své dávné ochránce, které si povolali jako pomocníky v díle. Kostely "klučařských" svatých, jako byli Volfgang (Wolfgang), Bartoloměj (Bartholomäus), Gothard (Godehard), Vintíř, Mořic (Mauritius), Jakub (Jakob), Linhart (Leonhard), Jiljí (Ägidius) lze najít po obou stranách hranice. S koncem kolonizačního procesu závěrem 14. století je i výstavba sítě farností v podstatě ukončena.
S Karlem IV. začíná "zlatý věk" i pro jižní Čechy. Zbožnost této epochy měla skvělou vnější podobu v církevním umění. Kamenné zdi domů Páně zůstavených ve městech, městysích, vsích i samotách, kaple se sochami a malbami vydávají svědectví o víře umělců i jejich objednatelů, kteří tu ke cti Boží vytvořili něco opravdu grandiózního. Pár jmen stojí za to přece jen jako důkaz zvlášť připomenout: biskupský hrad Jana III. z Dražic v Horšovském Týně (Bischofteinitz), dominikánský chrám Obětování Panny Marie v Budějovicích, burgundsko-raně gotické kostely cisterciáků ve Zlaté Koruně a ve Vyšším Brodě. Parléřovská škola pražská je patrná na kostele sv. Mikuláše v Kašperských Horách (Bergreichenstein) s prvky mohutného původního opevnění, na trojlodí chrámu sv. Jakuba v Prachaticích i na svatovítském kostele v Krumlově, kde bohatá síťová klenba, spočívající na osmi tenkých pilířích, dává poznat inspiraci Hansem Stetheimerem, činným na stavbě kostela sv. Martina v bavorském Landshutu. Mistři od krumlovského sv. Víta jsou nám Pasovským důvěrně známi, jmenovitě Hans Krummauer, kterého povolal biskup Georg von Hohenlohe do Pasova, kde začal se stavbou gotického dómu, v níž pak pokračoval jeho syn Stephan dokončením kněžiště, příčné lodi a kupole nad křížením. Parléři ("parléř" byl ve stavební huti zástupcem mistra, nejde tedy v tomto případě o nijaké příjmení - pozn. překl.) z Prahy, Krumlova a Prachatic vedli stavbu svatoštěpánského dómu ve Vídni. Hans "von Prachatitz" dokončil roku 1433 jeho věž. Bylo to předávání a přebírání vzájemné.
Ještě bohatší svědectví stavebního umění zanechala pozdní gotika. "Jihočeská" stavební vlna jde souběžně s tou sousední bavorskou a rakouskou. Znovu jen pár příkladů: kostel sv. Jiljí v Dolním Dvořišti (Unterhaid) blízko rakouské hranice, trojlodní, s velkolepou síťovou klenbou, která se v kněžišti mění v hvězdicovou. Dále mariánský kostel v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg), trojlodní s krouženou a síťovou klenbou s přetínajícími se žebry (je zajímavé, že Cechnerův Soupis památek a novější Umělecké památky Čech označují kostel jako zasvěcený Panně Marii, zatímco Katalog diecéze uvádí jen zasvěcení sv. Mikuláši a informační systém Český Krumlov dokonce zmiňuje Cechnerův údaj o kostele coby mariánském za výslovnou chybu - pozn. překl.), kostel sv. Máří Magdaleny v Chvalšinách, jehož kroužící, navzájem se pronikající žebroví jakoby beztížné síťové klenby bylo v lidovém podání označováno za "Himmel von Kalsching" (tj. "chvalšinské nebe" - pozn. překl.). Patří sem vyhledávané poutní místo Kájov (Gojau) s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, postaveným v letech 1472-1475, rovněž s bohatou síťovou klenbou, spočívající na třech tenkých sloupech. Farní kostely v Hořicích (Höritz), Suchdole (Suchental), Přední Výtoni a v Nových Hradech (Gratzen) byly zbudovány podle reglementu jihoněmeckých stavebních hutí bavorsko-rakouskými pracovníky. To na jejich žádost zřídil Petr z Rožmberka dekretem z roku 1497 v Krumlově vlastní stavební huť s cechem a bratrstvem, podřízenou huti pasovské a pracující podle jejích pravidel. Jako "obrister Maister des Steinwerchs" (tj. "nejvyšší mistr kamenného díla" - pozn. překl.) byl ustanoven Hans Getzinger, původem z okolí Pasova, po něm pak jistý Ulrich Pesnitzer z Burghausen pro výstavbu krumlovského hradu.
Tento bavorsko-rakouský vliv je patrný i ve skulpturách "krásných madon" dívčího výrazu a líbezně hravých projevů mateřství, jak vznikaly kolem roku 1400 v opravdu početné řadě. Jednou z těch nejvýznamnějších je "die schöne Krummauerin" (tj. "krásná Krumlovanka" - pozn. překl.) v podobě 112 cm vysoké vápencové plastiky, která se dnes nachází ve sbírkách Uměleckohistorického muzea (Kunsthistorisches Museum) ve Vídni. Zde v Pasově vystavená fotokopie dává sotva co tušit z přemáhající síly vyzařování jejího milostného půvabu, její nadpozemské, světu odvrácené krásy, zjasněné mateřstvím. Stojí za to ponořit se před její postavou do tiché meditace, která dá teprve pochopit mnohonásobné lomení figury a nepřekonatelnou duchovní plnost, která z ní sálá. Hlava Božské Matky se sklání k Dítěti, které neseno oběma jejíma rukama i napříč leže vzestupuje nad něžná ramena Mariina. Její prsty se zarývají do masa Dítěte. Autor plastiky je neznámý.
K dalším význačným plastikám této řady se počítají Madona z Vimperka, z Boletic (Polletitz), ze Suchdola, ze Svéraze (také zmíněná "Madonne aus Deutsch-Reichenau" je nejspíš zařazena omylem - pozn. překl.), dále socha světice z Dolní Vltavice (Untermoldau), práce, které lze dnes obdivovat v Alšově jihočeské galerii na zámku v Hluboké nad Vltavou či v pražské Národní galerii. Malby Mistrů vyšebrodského a třeboňského o díle našeho vykoupení a spásy nemohou být ve své umělecké a náboženské výpovědi nikdy dost doceněny. I ony se dnes nacházejí v péči Národní galerie v Praze.
K jedinečným malířským dílům gotické doby lze přiřadit i zde v Pasově vystavenou Madonu vyšebrodskou a střední díl křídlového oltáře ze Zlaté Koruny s Boží Matkou a Dítětem, po obou stranách pak se sv. Kateřinou a Markétou. Příklady nástěnné malby jsou sgrafita z kostela sv. Mikuláše v Kašperských Horách a na jindřichohradeckém hradě. Pro knižní malbu pak může jako doklad sloužit Kaplický misál, uchovaný v prachatickém kostele sv. Jakuba.
Po husitských bouřích působili v jižních Čechách bavorští umělci ještě zvýšenou měrou, poněvadž náboženským vykořeněním byly kontakty s Prahou přerušeny.
Architekturu, plastiku i malířství nacházíme pak i v malých venkovských kostelích.
K velkým výtvarným výkonům té doby patří rozměrné dřevěné reliéfy s náměty "Smrti Panny Marie" ve Vyšším Brodě a v Kájově, "Svatých 14 pomocníků" v Rožmberku nad Vltavou, "Klanění svatých Tří králů" v Českých Budějovicích a "Oplakávání Krista" (zřejmě z hradu Zvíkova /Klingenberg/ - pozn. překl.). Mistrovským dílem pozdně gotické plastiky je Trůnící Madona z Kájova, předmět tamní poutnické úcty. Maria drží nahého kučeravého Ježíška levou paží. Její gesto a tvář prozrazují důstojnost, hluboké vědění a uvolněnost. V pravé ruce má žezlo, Dítě pak zeměkouli (v originále "Weltkugel" - pozn. překl.) s křížem. Řezba z lipového dřeva bývala později oblékána do skvostně vyšívaného roucha, jehož barva se měnila podle liturgických období. Vliv Mistra oltáře z Kefermarktu a pasovské "Kriechbaumschule" je evidentní.
Madona z Malšína (Malsching), křídlový oltář rožmberské kaple na krumlovském hradě a oltářní skříň se skupinou sv. Anny Samatřetí (dnes ve sbírkách Regionálního muzea v Českém Krumlově - pozn. překl.), (…) také krumlovský sv. Volfgang, Madona s Dítětem na srpku luny z Rovného (Ruben) a také z Lužnice (Luschnitz) u Pohorské Vsi (Theresiendorf), sv. Markéta z Kašperských Hor, "Trpící Kristus" z Homolí (Hummeln) u Budějovic (v originále zřejmě mylně "Hammern" - pozn. překl.), sv. Florian a Pantalus a Anna Samatřetí z Prachatic, krucifix z Krumlova jsou dalšími vynikajícími doklady nejvyšší umělecké úrovně.
Všechny už zmíněné kolonizační a kulturní výkony násilně ukončily či alespoň přerušily husitské války v letech 1419-1434. Vyvolaly náboženskou, sociální a politickou krizi, izolovaly Čechy od ostatní Evropy a vrhly je daleko nazpět. Jižní Čechy se staly zvlášť těžce zkoušeným jevištěm bezuzdného fanatismu a nelidských krutostí. Kostely byly ničeny, duchovní i laici pobíjeni, věřící zavíráni v kostelích a tam i upalováni. Jen opevněné kláštery jako třeba ten už zmíněný dominikánský v Budějovicích odolaly nájezdům, jakož i některá místa nalézající se pod ochranou Rožmberků. Tento rod nejen věrně vytrval v katolické víře, ale prokázal se jako platný ochránce obecné církve. Katolická zůstala německá pohraniční území. Když pražský arcibiskup Konrád z Vechty přestoupil roku 1421 k utrakvistům, zůstaly Čechy po 140 let bez biskupské správy. Pasovští biskupové převzali tehdy sakrální funkce a svěcení. Proslulý humanista Eneáš Sylvius, pozdější papež Pius II., stejně jako lidový kazatel Jan Kapistrán působili tenkrát i v Krumlově. - Za renesance umění zesvětštělo. Vyrůstaly budovy radnic, zámků, schodišť, portálů a arkýřů pro objednatele z urozených rodů i z řad sebevědomých měšťanů. Zámky v Českém Krumlově a v Jindřichově Hradci se staly centry nastupujícího humanismu a nových renesančních ideálů vedle císařského dvora Rudolfova na Pražském hradě. Podobnými centry nepřestaly být ovšem ani v době barokní. Rekatolizace započala už s nástupem vlády císaře Ferdinanda I., který v té době povolává do země jezuity. Vilém z Rožmberka zakládá v roce 1586 v Krumlově jezuitskou kolej. S konverzí posledního Rožmberka Petra Voka k Jednotě bratrské utrpěla katolická věc v jižních Čechách krátkodobou újmu, ale vymřením rodu Rožmberků a následkem bitvy na Bílé hoře se rekatolizace v celém kraji rozeběhla napříště už naplno. Koncem 17. století existovalo v jižních Čechách 26 mužských a ženských klášterů a plná čtvrtina všech farností byla obsazena řádovými kněžími. Náboženský úchvat vedl k novému rozvoji duchovního a kulturního života. Stavba betlémů, duchovní hry a poutě se probudily k novému životu a umění baroka rozkvetlo mnoha květy. Převážná část oltářů a kazatelen náležela k radiačnímu okruhu alpského, bavorsko-rakouského řezbářského umění. Mnohdy jde ovšem o naprosto anonymní výtvory. Několik jmen se však přece jen dochovalo. Georg (Jiří) Bendl (pocházel z Horního Švábska /Oberschwaben/ - pozn. překl.), tvůrce velkého mramorového náhrobku Viléma z Rožmberka ve svatovítském kostele v Krumlově, Wolfgang Eck, řezbář zemřelý roku 1658 v Jindřichově Hradci, Abraham Melber, umělec působící v Krumlově v letech 1600-1657, Jakob Eberle, sochař z Chebska (Egerland), který pracoval v letech 1771-1772 ve Zlaté Koruně (a to z příkazu posledního opata Bylanského na kenotafech Přemysla Otakara II. a Bavora III. - pozn. překl.), dále Daniel Kirzmyr, zesnulý 1648, Leopold Gomelich ze sochařské rodiny v Augšpurku a Frankfurtu a z Lince přišlý Johann Baptist Spaz, který ve Zlaté Koruně zhotovil náhrobek Jana hraběte Zrinského. Slavný Ignaz Dientzenhofer projektoval stavbu kostela na Dobré Vodě (Gutwasser) u Českých Budějovic, jehož kupoli vyzdobil freskami Wenzel Lorenz (Václav Vavřinec) Rainer. Dientzenhoferovi bývá připisována i dvouvěžová fasáda poutního kostela v Dobré Vodě u Nových Hradů (Brünnl) s příčně oválným vnitřkem, honosným oltářem a milostným obrazem mariánským.
Bratři Georgius a Leonhardus Wullimann z cisterciáckého kláštera Salem na Bodamském jezeře (Bodensee) se stali autory hlavního oltáře kostela ve Vyšším Brodě, schwarzenberský dvorní truhlář Laurenz Kienmüller vyřezal kazatelny a oltáře pro kostely v Krumlově, Zbytinách (Oberhaid), Záblatí (Sablat) a v Chrobolech (Chrobold). Martin Lindemayer se postaral o barokní vybavení gotického kostela ve Zlaté Koruně a v Chvalšinách. Johann a Anton Worath, přišlí z Tyrolska (Tirol), vyřezávali oltáře pro zámeckou kapli, minoritský klášter a svatovítský kostel v Krumlově, dále v Rožmitále na Šumavě (Rosenthal), Frymburku a Prachaticích.
Vídeňský umělec Johann Anton (Jan Antonín) Zinner, který pracoval ve službách knížete Schwarzenberka, vytvořil hlavní oltář farního kostela ve Volarech (Wallern) a v Třeboni, dále pro kapli sv.Václava a sv. Jiřího na krumlovském zámku. V Železné Rudě (Eisenstein) u Sušice (Schüttenhofen) vznikla na hvězdicovém půdorysu kaple Panny Marie Pomocné. U Trhových Svinů byl zase na kostele zvaném Svatá Trojice důsledně sledován princip architektonického ztvárnění stejnojmenné Božské osoby. Kromě toho docházelo k barokním přestavbám gotických kostelů s figurálně bohatou oltářní výzdobou, kazatelnami zastřešenými přepychovými baldachýny a baculatými putti.
Vedle architektury tu bylo zejména malířství jitřivých výjevů ze života svatých, zemských patronů a mučedníků, zejména pak ale mariánská ikonografie, zakládající si především na motivu Nanebevzetí. Barokním leskem je naplněn knihovní sál vyšebrodský. Jednou z vůbec nejskvělejších církevních inscenací 18. století se staly slavnosti svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1729.
Velkou roli sehrávalo umělecké řemeslo. Skleněné předměty ze schwarzenberských a buquoyských hutí, zlatnické práce na monstrancích, kališích a mešním nářadí, výšivky liturgických rouch a paramentů, kovářsky umná mřížoví oken a bran se zachovaly až do časů, kdy mnohé z nich po roce 1945 byly v horším případě zničeny a roztaveny, v tom lepším přeneseny do sbírek státních muzeí.
Vše mohlo být ovšem jinak. Výstava dokazuje, jak velevýznamnou roli hrála i v lidovém umění citově vroucná zbožnost. Inspirovala i naivní výtvarné talenty v oblasti řemeslné tvorby, která měla dlouhou a pestře mnohostrannou tradici. Svaté obrázky z poutí, podmalba na skle, sochy, výklenkové kaple a boží muka, domácí, polní i horské kříže, křížové cesty a výšinné kalvárie, památníky zesnulých, epitafy a náhrobky podávají o tom svědectví. Mnohé z toho se obrací ke zvykosloví spojenému jak s během lidského života, tak s koloběhem roku. Připomeňme jen dušičkové obrázky zvané "Armenseelenbilder", vánoční jesličky a svěcení ratolestí, "olivetské" kaple s připomínkou Getseman, Boží hroby, výzdobu hřbitovů, okázalost procesí, obřady při narození, svatbě a pohřbu atd. Uměleckou podobu vykazují četné prostředky samotného lidového náboženského kultu, jako např. modlitební knížky, nádržky na svěcenou vodu, růžence, šátky a potřeby k poslednímu zaopatření (v originále "Versehtücher" - pozn. překl.), votivní dary ("Votiv- und Weihegaben"), devocionálie, domácí požehnání. Zřizování polních křížů a kaplí podél cest nebylo výrazem proklamace dogmatu, nýbrž eucharistické a mariánské úcty, důvěry v pomoc svatých ochránců. Na této lidové zbožnosti brali podíl i vzdělanci a kněží, kteří na ni zaměřovali své působení. Všechno bohatství lidového umění bylo vázáno na náboženskou víru, prohlubovalo ji a zušlechťovalo, docelovalo řivot prostých lidí.
Dovolte mi jen krátký historický exkurz k vývoji v 18. století. Státně církevní systém za vlády Marie Terezie a Josefa II. rozpoznal nezbytnost vlatního biskupství pro oblast jižních Čech. Byly k dispozici žádoucí prostředky, aby mohl být uskutečněn záměr odtržení Budějovic od pražské arcidiecéze, což byla nakonec jen část celkového plánu nového uspořádání a regulace far a diecézí v rakouských dědičných zemích. Zřízením jazykově smíšeného biskupství, které bylo ze dvou třetin české, vzniklo 65 nových míst duchovní péče, které šetřily cestu za ní široko daleko roztroušené obci věřících. Vykoupeno bylo to mohutné zabezpečení organizační základny duchovní péče zrušením mnoha klášterů i na Šumavě. Nový program církevní reformy sestával z ingrediencí osvícenství a pozdního jansenismu, což mělo velký vliv na vzdělance, úředníky a měšťanstvo. Byla požadována charita a vzdělání lidu, nikoli horlivost doktriny. Selský lid, tvořící většinu v nové diecézi, se tak jako tak od forem opravdové zbožnosti a citových hodnot nijak odtrhnout nedal, měšťanstvo ale přitakalo smyslu josefinismu pro to prakticky lidské. Následkem opatření shora byl ovšem velký nedostatek kněží a teprve otevřením kněžského semináře v roce 1803 se situace změnila. V tom ovšem nebyla budějovická diecéze nijakou výjimkou. Jako reakce na osvícenství a josefinismus ostatně nadešlo v 19. století období restaurace katolicismu, návrat k srdci církve, představovaný zjevy jako byl Michael Sailer v Landshutu a Řezně (Regenburg), Klemens Marii Hofbauer ve Vídni či Jan Nepomuk Neumann. Jako velké jméno katolické restaurace v Čechách lze uvést i Hermanna Dichtla (1802-1877), který v pravý čas poznal, že dětmi tak bohaté selské rodiny ze Šumavy se mohou stát vydatným rezervoárem pro nábor nových kněží i příslušníků církevních řádů.
Průběhem 19. století hrála národnostní otázka stále větší roli, při čemž české obyvatelstvo plánovitě pronikalo do německy jazykových oblastí a pro nedostatek německých kněží obsazovalo i původně německé fary (nelze to přičíst spíše rozvoji českého školství a hlavně rostoucímu pohybu pracovních sil? - pozn. překl.). Během posledního sta let až ke svému vyhnání ztráceli Němci i v církevním životě staré pozice. Mnoho kněží opouštělo zemi a působilo v Rakousku, poněvadž odmítli učit se češtině. Plně pak otráven byl vývoj po pádu dunajské monarchie a založení Československa, kdy byla Němcům upírána jejich základní práva. Události se kvapem zrychlily po připojení československých pohraničních území k Německé říši a po prohrané válce, kdy vše skončilo nepředstavitelnou katastrofou vyhnání.
Při tomto konstatování jsme si vědomi veškeré rozdírající síly bolesti, která události před 40 lety provázela. Kamenné stavby, figury řezané ze dřeva, zářivé malby nevyčíslitelné ceny zůstaly po těch, kdo odcházeli, aby vydávaly dál svědectví o více než sedmi stech letech kulturního díla církve v tomto dějinném prostoru. Kulturní dědictví nesestává však jen ze svědectví kamene a muzejních exponátů, žije dál v říši ducha, který je nezničitelný a přetrvává časy, který nám po sobě zanechali básníci, světci, vědci a objevitelé. Tento přínos je sám o sobě dost významný. K velikánům, kteří dosáhli světové platnosti, patří Adalbert Stifter, epik a pedagog z Horní Plané (Oberplan), který ve svém díle prozřel obraz člověka, světa přírody a věcí jako jeden jediný celek a představil ho jako v sobě sestávající ústrojí smyslu a řádu. Svými pracemi chtěl probudit pravou uměřenost v jednání, mravnosti, seberozvoji a lidskosti. Jeho tvorba se stala příkladem dalším šumavským autorům jako byli Wenzel Wenhart, August Sperl, Josef Gangl, Zephyrin Zettl, Hans Watzlik, Hans Multerer, Karl-Franz Leppa, Leo Hans Mally a Sepp Skalitzky.
Až v našem exilu vlastně nabývají tři jiné velké zjevy ztraceného domova na světelné síle, totiž naši šumavští světci, které si přivoláváme, aby nám poskytli jako naši patroni orientaci a ochranu a které proto nepřestáváme ctít: Vintíř, poustevník z durynského šlechtického rodu, šumavský pionýr, politik a posel kultury (v originále "Kulturbringer" - pozn. překl.) při Dobré Vodě, svatý na mostě Jan Nepomucký, pomocník v nouzi o vodu a při neoprávněných podezřeních, a rodák z Prachatic Johann Nepomuk Neumann, misionář, biskup ve Filadelfii a průkopník církevního školství, který zemřel v roce 1860 a roku 1977 byl svatořečen jako vzor pro povolání duchovního.
Dobré osvědčení svému šumavskému charakteru vystavilo v letech po vyhnání 200 světských i řádových kněží, kteří nastoupili pastorační službu v jednotlivých německých diecézích. Své farníky provázeli do cizího s posledními transporty "odsunu". V pasovské diecézi pocházelo 1954 29 kněží právě z budějovické diecéze. Přes dobová cestovní omezení od okupačních úřadů, osobní napětí v nových obcích a nedostatečné finanční prostředky navštěvovali své farníky rozeseté po lágrech, dřevěných barácích, nouzových ubytovnách komorách a odkládacích prostorách, aby jim projevili svou účast, utěšili slovem a uchránili hořkosti a zoufalství. Platili sami za jakési reprezentanty autority domova. Podobnému účelu sloužil krajanský list (v originále "Rund- und Heimatbrief" - pozn. překl.) "Glaube und Heimat", který dbal o uchování svérázu šumavského domova přes všechny proměny doby. V těch letech nejhlubší nouze odpadlo ryzí zrno od pouhých plev. Velká starost kněží patřila výchově kněžského dorostu, které se znovu chopilo tzv. "Dílo biskupa Neumanna" ("Bischof-Neumann-Werk"). Péče o náboženské dědictví zahrnovala i myšlenky na domov. Soustavná starost o uchování jeho duchovních pokladů, jejich shromažďování a ochrana započaly už dříve. Církev, stát i obec přijaly naléhavá předsevzetí Šumavanů v tomto směru za své. Katolický "Kirchenbuchamt" v Mnichově vydal z pověření Německé biskupské konference (Deutsche Bischofskonferenz) provolání, vyzývající k zaznamenávání a zveřejňování církevně-náboženského zvykosloví, modliteb, písní, různých forem zbožné úcty vůbec. Ohlas v širokých kruzích vyhnanců byl živý. Jednotlivé osoby, soukromé i veřejné instituce se chopily úkolu zjistit a evidovat uchované kulturní cennosti nebo i nákupem v antikvariátech jejich počet rozhojňovat. Výzvy k finančním darům takový nákup a jeho veřejné uchování umožnily. Shromažďovány byly farní kroniky, mapy, fotografie památek a uměleckých děl, stavebních budov, podobizny vynikajících osobností, popisy kostelů, staré noviny a časopisy, publikace nejrůznějšího rozsahu, literární díla, vědecká pojednání všech oborů týkající se zejména kultury, dějin, zeměpisu, hospodářství, národopisu aj. Existuje zatím 14 rodáckých sbírek (Heimatsammlungen), vždy s jiným hlavním zaměřením, a dvě velká šumavská muzea v Pasově a ve Vídni. To pasovské, otevřené dne 8. května 1954 v prostorách Horního hradu (Oberhaus) pokračuje v tradici už roku 1923 založeného Šumavského muzea v Horní Plané, při čemž církev a náboženské umění tu zaujímá významné místo. Podíl Šumavanů na znovuvýstavbě Německa (v originále "in der Fremde", tj. "v cizině" - pozn. překl.), kam přišli jako do ciziny, byl nemalý. Prožité utrpení jako by v nich probudilo a přímo mobilizovalo dřímající tvůrčí síly. Pracovitost, spořivost a spolehlivost byly oním vzácným kapitálem, který jim nikdo nemohl vzít a který také podstatně přispěl k obnově Německa po druhé světové válce. Šumavané převzali odpovědnost ve všech oblastech veřejného života a nalezli také brzy porozumění pro svou osobitost i uznání za to, co dokážou. Působili i v církevních úřadech, farních radách a katolických spolcích. K úspěchům na poli církevní historie a vlastivědy náležejí badatelské příspěvky arciděkana Dr. Josefa Hüttla a prof. Josefa Dichtla, v oblasti sakrálních staveb projekty a realizace architekta Hanse Foschuma v linecké diecézi a v kostelní hudbě skladby a pedagogická činnost Isidora Stögbauera. Bez připomenutí by neměly zůstat práce zvonolijce Rudolfa Pernera, původem z Budějovic, který po válce v Pasově-Hacklbergu takřka z ničeho vybudoval velkou firmu, dílny, v nichž byly ulity sta a sta zvonů pro tuzemsko i zahraničí. Největší zvon pasovského dómu, Pummerin (to jméno je rodu ženského a odkazuje rovněž na velký zvon z Pernerových domovských Budějovic - pozn. překl.) o váze osm tun, je dílo Pernerovo, stejně tak tři zvony pro svatyni kláštera "Naší Milé Paní z Pastýřského pole" (v originále "für die Kirche des Klosters 'Unserer Lieben Frau von Hirtenfeld'" - pozn. překl.) u Betléma. I světově proslulé Steinbrenerovo vimperské vydavatelství kalendářů a modlitebních knih obnovilo v Schärdingu na Innu svou činnost. Němci z budějovické diecéze se v často uzavřených jazykových oblastech přijetí dalekosáhle integrovali, uchovali si však vlastní identitu, a to ve vyšší míře než jiné srovnatelné krajanské skupiny. Příčina je v tom, že už ve staré vlasti měli silně vyvinutý pocit vzájemné vnitřní pospolitosti ("Zusammengehörigkeitsgefühl"), která čerpala ze selských kořenů, krajinné a sociálně-společenské odlišnosti Šumavy od území jiných. K tomu přistupovala právě církev jako společensky silný spojující prvek, pomyslíme-li jen na roli poutí a poutních míst, památníků víry, klášterních center a jejich pastoračního dosahu. Mohou-li jižní Čechy děkovat za své biskupství josefinské státní církvi, mohou šumavští vyhnanci děkovat za mnohé právě enormní síle "lidové" církve, čerpající z hlubokých kořenných zdrojů středověku a baroka. Tato výstava pomáhá představit Šumavu jako kulturní krajinu, formovanou duchem křesťanského Západu. Při pohledu na její exponáty vzpomínáme však především na náš drahý domov, který neseme s láskou v srdci a na který nedokážeme nikdy zapomenout.

Glaube und Heimat, 1985, č. 9-10, s. 21-30

Jakkoli dílčí a snad i místy mylný by byl autorův pohled na jižní Čechy, Šumavu a diecézi, která je dnes vedle té plzeňské vlastně poloviční, nelze zapomínat, že byl slovem, proneseným do domácího mlčení kolem významného jubilea (český diecézní katalog vyšel naposledy 1948 a pak až 1981 a 1987 jako významnější ústupek úřadů) v soumraku už normalizačního komunistického režimu, pomocnou rukou, pomáhající nám i dnes lépe pochopit především omyly vlastní, problémy, které jsme si způsobili do značné míry sami. Mám podezření, že nejen lidé, nýbrž i některé předměty náboženského umění, figurující na pasovské výstavě, se za hranicemi nacházejí naší vinou. Zůstaly zničené vsi, zničené a vyrabované kostely. Sama církev, pronásledovaná totalitními režimy nacizmu a komunizmu, se stala postupně naším zpovědním zrcadlem.

"Glaube und Heimat"

Angažovaní kněží "první hodiny" (v originále "engagierte Priester der ersten Stunde", rozuměj po příchodu do Německa po vyhnání - pozn. překl.), jakými byli Dr. Wenzel Houschka, Msgre Johann Spannbauer, Dr. Josef Hüttl, děkan Ottomar Rausch, děkan Neuwirth a farář Johann Weiß a jiní sepsali v dubnu 1949 tzv. "Osterbrief an unsere Pfarrkinder aus dem Böhmerwald" (tj. "Velikonoční list našim farníkům ze Šumavy" - pozn. překl.), v květnu pak následoval text s názvem "Maria, Schutzpatronin des Böhmerwaldes" (tj. "Maria, ochránkyně a patronka Šumavy" - pozn. překl.) a v červnu tzv. "Pfingstbrief" (tj. "Svatodušní list" - pozn. překl.). Čtvrtý z textů nesl na základě usnesení kněžského shromáždění v dolnobavorském klášteře Metten jméno někdejšího, z domova důvěrně známého budějovického nedělního listu "Glaube und Heimat", jméno, které bylo nyní učiněno programem. Tímto znovuobnoveným okružním domovským listem měly být napříště šířeny všechny pro vyhnance významné zprávy. Jako záhlaví listu sloužil důvěrně známý symbol Madony Kájovské jako centrální výtvarný motiv, nalevo pak krajina kolem Ostrého (Osserlandschaft) s orajícím rolníkem, napravo Krumlov s okrouhlou zámeckou věží. Teprve během posledních desetiletí došlo k zásadnější změně výtvarné podoby nynějšího měsíčníku, který ovšem od října 1953 až do konce roku 1977 vycházel jednou za čtrnáct dní, tj. dvakrát měsíčně. Za vedení redakce, úpravu, administraci a úřední záležitosti zodpovídal, a to bez jakékoli pravidelné odměny, od prvního čísla až do 16. října 1974 farář Martin Wierer. Od listopadu 1974 do května 1977 nastoupil na jeho místo P. Richard Ackermann († 11. května 1977), do 19. října 1977 Hans Hölzl a po Hölzlově skonu pak Ernst a Franz Irsiglerovi. Za vydavatele se označili kněží a laici, seskupení ve sdružení "Glaube un Heimat e.V.", nesoucím stejné jméno jako list sám. Předsednictví se během let postupně ujali arciděkan Dr. Josef Hüttl, farář Franz Kitzhofer a v současné době (rozuměj roku 1987 - pozn. překl.) prelát Johannes Barth. Vedle vydávání měsíčníku a konání každoroční pouti podporovalo sdružení podle možností tisk dokumentárních materiálů, pamětních rodáckých knih (Heimatbücher) a vlastivědné literatury vůbec, pokud sloužily uchování náboženského a kulturního dědictví domova.
Časopis "Glaube und Heimat" dosáhl brzy jednoho z nejvyšších nákladů mezi krajanskými listy vyhnanců. Podařilo se navázat úzké kontakty s vyhnanci, žijícími v novém cizím prostředí, udržovat jejich domovský cit, dodávat jim naději a odvahu a zvládat pro mnohé tak nepochopitelný fakt jejich vyhnání světlem víry. Vedle nábožensko-výchovných (v originále "religiös-seeelsorglichen" - pozn. překl.) příspěvků referuje časopis slovem i obrazem o všech významných událostech minulých i současných, informuje o životě vsí i měst, kostelů a klášterů, příbuzných, sousedů a přátel, o jejich osudech, narozeních i svatbách v rodině, o úmrtích, o zakládáních existence, změnách bydlišť a poštovních adres, setkáních, poutích, o církvi a světě, o kultuře a historii, o folklorním dědictví a spolkovém životě, o zasloužilých lidech a památných výročích, především pak přináší zpravodajství z farností (rozuměj někdejších, které jsou ovšem chápány jako nezrušené a nezrušitelné - pozn. překl.). Od roku 1951 se začala objevovat rubrika "Soziale Ecke" (tj. "Sociální koutek" - pozn. překl.), která byla redigována Dr. Franzem Keinerem a advokátem Josefem Lukschem. Oba zpřístupňovali obtížné právní texty a interpretovali je lehce srozumitelnou formou. Přinášeli komentáře k přívalu zákonných předpisů po založení spolkového státu, tak mj. k zákonu o náhradě škod (tzv. "Lastenausgleichgesetz" zmírňoval postavení vyhnanců určitou kompenzací majetku, o který byli připraveni - pozn. překl.), k tzv. "výživnému" (Unterhaltshilfe) a "okamžité" pomoci (Soforthilfe), k daňovým úlevám (Steuererleichterungen), k tzv. úhrnnému odhadu škod k zařízení domácnosti (Schadenpauschalierungen zu Hausrat), k ohodnocení úspor ve starém domově (Auswertung von Sparguthaben in der Heimat), k tzv. "spolkovému ručení" (tj. spolkovým státem převzaté záruce vůči hospodářským rizikům z půjček - pozn. překl.), k podpoře a financování bytové výstavby a řemeslného podnikání, k výkladu odškodnění za domácnost, k poskytování úvěrů a mnoha jiným věcem. Dopisy a dotazy byly zodpovídány "radou i činem" (mit Rat und Tat) a ukazovaly často cestu k založení samostatné existence.
Mladým lidem byla určena rubrika "Am goldenen Steig" (tj. "Na Zlaté stezce" - pozn. překl.), kterou postupně vedli farář Georg Woratsch, jezuita páter Wieser, řídící učitel Franz Biehler a Otto Rauscher a která zprostředkovala věkově odstupňovaná poučení z oboru vlastivědy, zeměpisu i historie. O národopisné, kulturní a historické dědictví pečovali početní rodáčtí autoři z řad vyhnanců. Obsah, úprava a tisk prošly během času odpovídajícími změnami. S přesídlením vedení časopisu z bádensko-württemberského města Neuler do bavorského Beilngries získala od roku 1979 jednotlivá čísla časopisu nový vzhled. Úprava, uspořádání textů a celková forma se staly přehlednějšími a reprezentativnějšími, papír kvalitnějším. "Glaube und Heimat" vyčnívá z řady krajanských listů zvlášť příjemným vnějším vzezřením. Jeho páteř tvoří jako předtím zpravodajství z obcí a farností, i když se i důraz na určitá informační témata časem vyvíjel. Tisíce čtenářů očekávají, jak z mnoha jejich dopisů redakci vysvítá, jak ve Spolkové republice Německo, tak v Rakousku, Švédsku i v zámoří po téměř už čtyřicet let na nová čísla časopisu, ačkoli asi dvě třetiny někdejších čtenářů a spolupracovníků mezitím už nejsou mezi živými. Měsíčník "Glaube und Heimat" je uznáván jako jednotící spojení vyhnaných Šumavanů a opakovaně oceňován i jako dokumentace a kronika strastiplných let, které ho provázely. Stal se během nich bohatým fondem materiálů, nepostradatelných pro bádání zejména o církevní historii šumavského domova.

Kapitola o krajanském listě, jemuž právě internetové strany Kohoutího kříže za tolik vděčí, pochází ze s. 138-140 sedmého svazku sborníku Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen - Mähren - Schlesien, který nese podtitul "Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785-1985". Pomineme-li fakt, že sám hlavní název sborníku se hlásí k církevní jednotě českých zemí, v době, kdy svazek k jubileu vyšel, nebylo právě v nich, "doma", na podobný počin ani pomyšlení. Autor textu, který vedle ostatních, podepsaných jmény Kurt A. Huber, Isfried H. Pichler, Georg R. Schroubek, hraběnka Margarete von Buquoyová a Alois E. Milz (většina je nyní zastoupena i v Kohoutím kříži), mapuje jihočeskou církevní historii články "Die kirchliche Administration des deutschen Anteils der Diözese Budweis 1938-1945" a "Die deutschen Budweiser Diözesanen nach 1945" (z toho druhého je převzata i naše ukázka), je rodákem takříkajíc přímo ze srdce Šumavy. Rudolf Paleczek (mám vždycky při zvuku toho příjmení v uchu spojení "bratr Paleček" ze "Starých pověstí českých") přišel totiž na svět 28. února 1919 v osadě Jelm (Melm), kam vodíval malého Adalberta Stiftera z blízké Horní Plané (Oberplan) jeho dědeček, vyprávěl mu o šumavských časech moru, líčil mu krajinu kolem a chlapec, když dorostl ve slavného spisovatele, zachytil svou vzpomínku z dětství v povídce Žula (Granit), jednom z klasických děl německé i světové literatury. Jelm patřil k obci Hodňov (Honetschlag), Rudolf Paleczek navštěvoval však obecnou i měšťanskou školu ve Stifterově rodné Horní Plané, gymnázium pak už v severočeské Teplé (Teplá, německy psaná Töplei, Töpley či Tepley je dnes částí města Třebenice /Trebnitz/ 6 km jihozápadně od Lovosic /Lobositz/) a posléze v bavorském Pasově, kde roku 1941 i maturoval. Patří ke generaci, která byla sotva čeho ušetřena: válka a vojenská služba, z toho tři trudné roky na ruské frontě, válečné zajetí, vyhnání z domova a nový začátek v poražené zemi. Studoval v Mnichově němčinu, historii, zeměpis, latinu a filosofii za poválečných podmínek, které dnes už patří minulosti a lze si je jen těžko představit. Po státní zkoušce vyučoval na vyšší reálce v Řezně (Regensburg), na Giselině gymnáziu (Gisela-Gymnasium) v Pasově a na gymnáziu v příhraničním Zwieselu. 27 let, po něž posléze působil na pasovském gymnáziu Adalberta Stiftera (od roku 1956), vyplnil prací, která daleko přesahovala jeho pedagogické povinnosti: stal se jednatelem sdružení přátel a podporovatelů gymnázia, správcem učitelské a ústřední knihovny ústavu, respicientem pro výuku němčiny a od roku 1970 i redatorem gymnaziálních výročních zpráv. V roce 1977 v jubilejní zprávě ke stému jubileu gymnázia zveřejnil na jejích stranách své pojednání "Adalbert Stifter - Erbe und Auftrag" (tj.: "Adalbert Stifter - dědictví a úkol" - pozn. překl.), v němž dokázal vyjádřit odkaz starorakouské školní tradice a "pedagogický postoj tereziánsko-josefinského ražení", jak to v charakteristice přítele při jeho odchodu do penze roku 1983 napsal jeho přítel a učitelský kolega právě na této pasovské škole, spisovatel Hellmut Walters (i on je samostatně zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže). To stifterovské pojednání ostatně vyšlo na s. 138-143 20. svazku ročenky Ostbairische Grenzmarken (1978) znovu a jméno Rudolf Paleczek se v ní neobjevilo poprvé: už v roce 100. jubilea Stifterova úmrtí deset let předtím památného roku 1968 se na s. 149-152 svazku 10. toho renomovaného sborníku objevil jeho text "Adalbert Stifter als Pädagoge". "Studien-Direktor" Paleczek věnoval vedle osobnosti Stifterovy svůj zájem i dílu pražského rodáka Rilkea a také "naší paní" Boženy Němcové. Byl vyznamenán mimo jiné papežským řádem sv. Řehoře a mnohá léta spolupracoval v měsíčníku "Glaube und Heimat", jehož historii tak dobře zná, na utváření rubriky "Kirche und Welt". Zemřel ve svých devětašedesáti letech 21. září roku 1988 v Pasově, kde po tolik let působil.
- - - - -
* Jelm, Hodňov / Horní Planá / † † † Pasov (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko