Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF PANNWITZ

Můj vztah k Adalbertu Stifterovi

Vynechal bych to důležité, kdybych chtěl jen vyprávět o tom, jak jsem se ke Stifterovi dostal a jak mě provázel mým životem. To všechno je, sdělováno pětasedmdesátníkem, možná kulturně historicky zajímavé. Čím však je mi a jak ho vidím, cílí na něho samého. Tak budu nejdřív referovat o onom mém setkání s ním a pak teprve uvedu to o něm samém.
Se Stifterem jsem se seznámil už jako chlapec mezi 14 a 16 lety svého věku, a sice prostřednictvím jednoho starého soukromého učence, který v mém rodném městě Crossen an der Oder (dnes Krosno Odrzańskie - pozn. překl.) byl mým přítelem. Carl Bergemann z jedné rodiny švédského původu studoval ještě pod vedením Arndta a Simrocka (Ernst Moritz Arndt /1769-1860/ a Karl Josef Simrock /1802-1876/ byli němečtí básníci a spisovatelé - pozn. překl.) a slyšel mluvit starší příbuznou Novalisovu (vl.jm. Georg Friedrich Philipp svobodný pán von Hardenberg /1772-1801/, německý básník a prozaik, představitel raného romantismu - pozn. překl.), kterou mohl navštívit z Weißenfelsu (německé město ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko - pozn. překl.). Jeho původní oblastí byla staroseverština (v originále "das Altnordische" - pozn. překl.). Onemocněl však a musil víc než jen přesedlat. Obhospodařoval pak jeden panský statek (v originále "ein Rittergut" - pozn. překl.) u mého rodného města, i to ale později vzdal a usadil se jako poustevník na Stadtbergu (na hřbitově této části města Crossen an der Oder je mj. pochován německý spisovatel Klabund (vl.jm. Alfred Henschke /1890-1928/, zdejší rodák - pozn. překl.). Svou chorobu překonal a jeho univerzálně nasměrovaný duch se s vášní chopil "Assyriologie", jak se tehdy, v samých jejích začátcích, říkalo nové vědě. Pracoval jako odborník, nedokázal se však odhodlat k tomu, aby něco publikoval. Orientalistická část jeho knihovny a jeho rukopisy přešly po jeho smrti do fondů vratislavské univerzity (v originále "an die Universität Breslau", dnes polská instituce "Uniwerzytet Wroclawski" - pozn. překl.). Bergemann byl a zůstal člověkem goethovské kultury a širokého, nikdy neomezeného obzoru. Já ale jsem chtěl být jen básníkem a zaměstnával jsem se především básněními (v originále "vor allem mit Dichtungen" - pozn. překl.). To on mě zavedl k mnoha nadčasově či časově významným a tak rovněž i ke Stifterovi. U něho mne odkázal především na jeho "Landschaftschilderungen" (tj. "krajinářská líčení" - pozn. překl.), na nichž jsem se měl také učit mít oči opravdu otevřené (v originále "die Augen recht aufzutun" - pozn. překl.). Pravděpodobně jsem tehdy - v nějakém z těch sešitů po 10 či 20 fenicích (v originále "in einem der 10- oder 20-Pfennig-Hefte" - pozn. překl.) - četl tituly "Der Heideknabe" (pod tím názvem opravdu Stifterův text vyšel roku 1916 v levné edici "Die farbigen Heftchen der Waldorf-Astoria", tj. "barevných sešitcích" známé firmy na výrobu cigaret - pozn. překl.) a "Hochwald" (v českém překladu "Vasoký les" či "Hvozd" - pozn. překl.). V každém případě mě nadchli i "stifterovští lidé" a jejich "ideálu se bížící sféra" (v originále "die ,Stifterschen Menschen' und seine idealische Sphäre" - pozn. překl.). Žil jsem přece s Goethem, se Schillerovými básněmi a estetickými spisy, s Höltym, Hölderlinem, Shelleym, Byronem, Grillparzerem. O Jean Paulovi (vl.jm Johann Paul Friedrich Richter /1763-1825/, tak je označen i jeho hrob v Bayreuthu, německý autor zejména humoristických románů a povídek - pozn. překl.) jsem ještě nevěděl nic.
Po "zkoušce střední zralosti" (v originále "nach dem Einjährigen-Examen" - pozn. překl.) jsem byl přijat na gymnázium ve Stieglitz u Berlína a na bydlení do domácnosti svého strýce, amerikanisty Eduarda Selera (byl jako Pannwitz rodákem z Crossen an der Oder, žil v letech 1849-1922 - pozn. překl.). Od té doby platilo, že jsem své bohy a svaté, v jejichž kultu mne až dosud nikdo nerušil, musil i bránit nebo, bylo-li to marné, uzavřít do svého nitra. Moderní realismus a naturalismus, jakož nepřátelství proti všemu idealismu tu častokrát vyvstaly proti mně. Byl jsem spolužákem zakladatelů hnutí "Wandervogel" Karla Fischera a Siegfrieda Copalleho, s Copallem jsem byl pak dokonce osobně spřátelen, v podstatných věcech ale mnohdy ve sporu. Stifterova přírodní líčení byla ovšem obecně uznávána. Naproti tomu jeho postavy byly nejen Copallem považovány za neskutečné a výstřední, výtek se dostávalo i absenci děje. Byl to tehdejší estetický názor a odpovídalo to literatuře tehdy panující. Je pochopitelné, že do protikladu ke Stifterovi byl stavěn Immermannův vestfálský "Oberhof" a jeho pevní domovští obyvatelé. Jak bylo však možné, že přitom zůstalo bez povšimnutí, do jaké míry Stifter přese své homérské zjasnění čerpal a tvořil z půdy domova (v originále "aus den Böden schöpfte und schuf" - pozn. překl.)? Mělo by to být právě veskrze "výživným selským chlebem". To ne ovšem sentimentalita, kterou se živí zlaté srdce, byla zapovězena, nýbrž apoteóza, v jejímž hájemství nutno zadržet dech. Jinak, a podobně jako já, cítil a soudil, v čem ještě dále žije německý humanismus. Hans Georg Meyer (žil v letech 1849-1913 - pozn. překl.) byl profesorem na berlínském gymnáziu "Zum Grauen Kloster" a básníkem. Kolem přelomu století vyšla (v roce 1900 - pozn. překl.) jeho básnická kniha "Eros und Psyche: Ein Gedicht". Byl to sice epigonsky klasicistní, ale přísný a osobitý epos význačné kompozice a čisté strohé formy. Vzbudil tehdy rozruch a dosáhl i hned několika vydání. Wilamowitz (Ulrich von Wilamowitz-Moellendorf /1848-1931/ byl německý klasický filolog, editor a překladatel řeckých básníků a předseda Pruské akademie věd - pozn. překl.) z něho vytvořil řeckou báseň, Hermann Grimm (syn Wilhelma Grimma, zastoupeného s bratrem Jacobem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se zodpověděl svému poslání svým dílem o Raffaelovi (jde o knihu "Leben und Werk Raffaels", jejíž prvá verze "Das Leben Raphaels" vyšla už v roce 1872 - pozn. překl.) - byl jsem zrovna u Hanse Meyera, když to došlo - a Adolf Lasson (německý filosof, žil v letech 1832-1917 - pozn. překl.), bez tušení toho, co přijde, zvaný "posledním hegelovcem" napsal nato do deníku "National-Zeitung" (liberální berlínský německý deník, vycházející v letech 1848-1938 hymnus,jeho syn Georg (německý evangelický teolog a filosof, žil v letech 1862-1932 - pozn. překl.), pozdější vydavatel Hegela, po něm jedno pojednání. Adolf Lasson chtěl navštívit mého strýce a nezastihl jej, dal mi, který jsem mu otevíral, svou kartu: načež jsem se ho hned zeptal, zda je autorem onoho článku, a on, když se dověděl, že básníka osobně znám, šel se mnou do zahrady, kde jsme se o něm intenzívně bavili. S Hansem Meyerem se krásně hovořilo o mnoha mých oblíbencích. Také ke Stifterovi měl zvláště blízký vztah. A bral ho vcelku. Viděl ušlechtilost a vroucnost jeho postav, ztajenou vášnivost a velkolepost jeho uměleckého projevu. Ony dosud bezstarostné časy považovaly i Hölderlina (Johann Christian Friedrich Hölderlin /1770-1843/, významný německý lyrik, prožil od svých 33 let zbylých 40 roků života jako duševně chorý - pozn. překl.) za něžného lyrika, a také jeho rozpoznával Meyer v celé básnické mohutnosti. Existovali tehdy kromě skutečně vědoucích a budoucnostních po zemi roztroušení jedinci, kteří se zastavili před prahem jiné epochy. Patřil k nim Hans Meyer se svými přáteli. Jeho prostřednictvím se mi bezmála dostalo setkání se Stifterovým románem "Witiko". Hovořil jednou o jeho homérském slohu a o tom, že Stifter se v protikladu k Schillerově dramatu "Wallenstein" (v českém překladu "Valdštýn" - pozn. překl.) cítil úzce a přísně zavázán historické skutečnosti, i u něho se však, jak tomu ani jinak být nemohlo, stala "básní" (v originále "eine Dichtung geworden ist" - pozn. překl.). Dal mi tu knihu s sebou v původním vydání. Chtěl jsem si ji přirozeně přečíst, ale jak tomu u mladého člověka bývá, byl jsem právě tak zaneprázdněn a pohlcen čímsi jiným, že jsem se ani nerozhodl začít. Podobně se mi to událo s knihou, kterou jsem z ignorance dokonce vzít s sebou odmítl: byla to Nietzscheova (Nietzsche je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) práce "Genealogie der Moral". Hans Meyer si jako "nečasový" současník, a tedy ctitel Schopenhauera, Wagnera, Kellera, C.F. Meyera, Böcklina, Feuerbacha, dobře rozuměl se spisy Nietzscheova raného období, nechápal však jeho rozchod s Wagnerem a kroutil hlavou nad jeho dílem pozdějším. Už před mou maturitou mě napadalo, cože je asi za tím prahem a táhlo mne to tam. Vypisoval jsem si z knihy "Also sprach Zarathustra", poněvadž jsem si ji nemohl koupit, a osobně jsem se poznával s lidmi z blízkosti Stefana Georgeho (významný německý básník, žil v letech 1868-1933, odmítl Goebbelsem mu nabízené předsednictví nově založené Akademie der Künste a zemřel ve Švýcarsku - pozn. překl.). Už tím jsem vstoupil do nové doby. Stifterova "Vítka" jsem však četl teprve o dvě desítky let později, než by tomu mělo být.
Můj vztah ke Stifterovi se následně neměnil. Začátkem první světové války se ovšem i místně dostalo vše do nového prostoru: totiž do Stifterova prostoru vlastního (v originále "den von Stifter selbst" - pozn. překl.). Na podzim roku 1916 jsem se přestěhoval do Solnohradska a žil jsem až do svého odchodu na dalmatský ostrov Koločep koncem roku 1921 (k němu došlo i zásluhou velkorysého daru prvního československého prezidenta T.G. Masaryka - pozn. překl.) u jezer Mondsee a Wolfgangsee. Ještě téhož podzimu 1916 jsem putoval krajinou Wachau a současně pracoval na jednom díle, které mě zaměstnává už po celá desetiletí, ba dokonce až dodnes. Začátek jsem si přinesl z jižních Tyrol. Teď jsem shlédl poprvé město Linec a krajiny, ze kterých Stifter čerpal. Něco jiného bylo ještě důležitější. Vydáním své knihy "Krisis der Europäischen Kultur" v létě 1917 jsem vešel ve spojení s významným hnutím, které, tehdy už v běhu, mělo za cíl nejprve uchování Rakouska, poté jeho obnovu: stál jsem následně více či méně blízko Hofmannsthalovi (ten je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže a přiměl Pannwitze k navázání styků s Čechy v této záležitosti - pozn. překl.), Lammaschovi (Heinrich Lammasch /1853-1920/, rakouský právník a politik, jeden z hlavních zastánců rakouské neutrality - pozn. překl.), Redlichovi (Josef Redlich /1869-1936/, rakouský právník a politik, rodák z Hodonína - pozn. překl.), Bahrovi (i ten má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a mnoha jiným. Mou evropskou ideu, vyjádřenou roku 1918 v mém spise "Deutschland und Europa" a překračující už pouhý náčrt, jsem rozvíjel a bránil v dalších článcích, spisech, rozhovorech, vzájemné korespondenci. To mě vedlo koncem roku 1917 i do Prahy. Tam nám šlo o poslední pokus sjednocení ve společné evropské kultuře. Porozumět si nebylo obtížné a existovaly stále ještě otevřené dveře. Kramář (Karel Kramář /1860-1937, později prvý československý premiér - pozn. překl.), právě propuštěný z vazby, mi tehdy řekl, že mají čtyři plány, které mohou být provedeny v každou chvíli a jeden z nich se dá zvolit podle situace k tomu vhodné. Nebyla to vůle k Evropě, co pak rozhodlo o Rakousku-Uhersku a zbytku světa. Moje články v časopise "Der Friede" (pacifistický týdeník, jehož zakladatelem byl sociální demokrat Benno Karpeles /1868-1938/, vycházel ve Vídni od ledna 1918 do ledna 1919 - pozn. překl.), sebrané pak a rozšířené na knihu "Der Geist der Tschechen" (1919), vycházely už v roce 1918. Byl ještě a už čas na nějaký ohlas - ne ale na něco víc. Referuji ve vší krátkosti, co mnou hýbalo navenek a udržovalo při dechu, aby se z toho samo vyvozovalo, jaké simultánnosti pro mne nabyl Stifter, právě tak jako Grillparzer. Byli to přece básníci Rakouska, němečtí básníci celého Rakouska a utvořili svou tvorbou nepomíjivé základy jeho nadnárodní kultury. Hofmannsthal to pak byl, kdo v čase zhroucení dokázal zajistit záchovné přemostění kulturního zlomu na cosi víc než na nějaký pouhý rozplývavý oblouk duhy. Pracoval jsem spolu s ním. Přiměl mě i k tomu, abych pro "Österreichische Rundschau" (kulturní časopis, vycházející ve Vídni v letech 1904-1924 - pozn. překl.) napsal obě pojednání o Grillparzerových historicko-politických dramatech a o Stifterově románu "Nachsommer" (v českém překladu "Pozdní léto" - pozn. překl.).
Jako by sám měl snad vyhovět nějakému postulátu dějin, objevil v oněch letech "Witika" Hermann Bahr. To mělo silné a trvalé následky. Tím se stal zřejmým Stifterův rozměr, jeho úroveň a význam až do času světové historické krize - nehledě ani na uměleckou stránku věci. Vážený idylik zpracoval látku podobnou Schillerovu "Wallensteinovi" a přidržel se co do formy Homéra. Co nejhlouběji jsem pochopil v rozvrácené poválečné době s trpícími a cestu hledajícími, že "Witiko" dává příklad pro znovuvýstavbu země zdola, stupeň po stupni. Sám správným myšlením a konáním v odpovědnosti stále rostoucí, členil a mistroval, aniž by kdy nastupoval do čela, všeobecný chaos. Tady byl v jednom historickém románě podán příklad živelně skromné tvorby dějin. Jistě nikoli realistické - ale neméně reálné. Také nikoli přenosné - ale nadčasově platné. Veskrze rakouské - ale Lao Tse by cítil, že mu tu bylo dáno za pravdu. Tušil jsem tu moc, která neméně než romantická či reakční (pokud se jí někdo neupsal jako sentimentální "Stiftermensch" /tj. "stifterovský člověk" - pozn. překl./), nejniternější vůlí přijata, mohla podstatným způsobem pomoci nalézt z bezradné a bezcílné přítomnosti přímé východisko a možnou budoucnost. Tak jsem mohl předat sobě nejvlastnější (v originále "das Meinige" - pozn. překl.) ohlas působení "Witika", kde jsem jen mohl, dál. Článkem o něm v "Prager Presse" (od jara roku 1921 byl Pannwitz z podnětu Pavla Eisnera stálým spolupracovníkem tohoto pražského listu pod kontrolou československého ministerstva zahraničí, než mu v srpnu 1922 nebyla prodloužena smlouva, v čemž viděl zásah ministra Edvarda Beneše - pozn. překl.) jsem se vydal takříkajíc do jeho vlastního území, v posledním z mých "Flugblätter" (v 10 "letácích" se Pannwitz obracel "an die Deutschen nach dem Krieg", tj. "k Němcům po válce" - pozn. překl.) jsem pak na něho poukázal jako na vychovatele. To ale nebylo to vlastní. Byl už jsem tehdy v Dalmácii a tam mi došlo jako potřebné připravoval mladé lidi k jejich dosud neobvyklé roli v budoucí výstavbě. Jako jednu z nejvýznamnějších výchovných knih jsem "Witika" postavil do jejich nejniternějšího středu. To přispělo k jeho dalšímu působení a rozšíření (podobný pokus učinila po druhé světové válce Friederike Görresová, i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže, svou úpravou a zkrácením "Witika" k četbě pro mládež - pozn. překl.). Co se ovšem z toho všeho stalo? Nejprve nic z vytouženého a později protikladný opak. Tím však není nic vyřízeno. Neboť co by asi bylo beze všeho toho? A co by bylo dnes, nebýt oněch nadšených inspirací? Jsou krásně vznosné mosty, které vedou přes široké toky a hluboké propasti. Dnes se dají nijak vzácně potkat lidé, kteří prošli tehdejší výchovou a ten statek v sobě uchovali. Pro výstavbu zítřka pozítřka není rozhodující to, co vzniklo dnes ráno nebo včera večer, nýbrž to, co někdo přinesl s sebou. Zmínil jsem tu sice jen jeden zlomek vůdčích hodnot oné doby - totiž vnitřní čas v tom vnějším - to, co dává vstoupit se Stifterem ve spojení. I ta výseč však přesahuje sebe sama.
Počátkem dvacátých let jsem si ve Stifterovi hodně četl a činil si poznámky: chod vyprávění a mé myšlenky k tomu. Plánoval jsem už od roku 1916 práci "Das Jahrhundert des Deutschen Geistes". která se měla zabývat epochou přibližně v rozmezí let 1750 a 1850. Ve své čítance "Deutsches Lesebuch" Hofmannsthal obsáhl týž časový interval. Připravoval jsem svou knihu a myslil také na podrobné zpodobení Stifterovo. V roce stého výročí skonu Goethova jsem začal psát práci o Goethovi, což mi následně splynulo s oním "stoletím německého ducha". Tam je obsaženo i zpodobení Stifterovo. Poněvadž celek není uzavřen, i když je k dispozici nezanedbatelná jeho část, nezveřejnil jsem dosud nic z toho. Nyní konečně využívám přátelsky nabídnuté příležitosti, abych se po třech a půl desetiletích o Stifterovi opět veřejně vyslovil.

2.
Dějiny básnictví (nikoli "literatury" /v originále "Geschichte der Dichtung, nicht der ,Literatur'" - pozn. překl./) nesmějí vedle zjištění všech příslušných dat životopisných a historických (v originále "aus den Lebens- und Zeitenläufen" - pozn. překl.) a vedle mnohostranného rozboru a posouzení uměleckých děl opomenout nebo dokonce ohrozit věc hlavní: totiž výklad každého uměleckého díla z něho samého. Při dnes panující kriticko-analytické a biograficko-psychologické metodě, která hodně přinesla a dále přináší, zůstává v tom podstatném neuspokojen ten, kdo je sám básníkem a je proto navyklý dívat se na nějaké básnické dílo jako na básnické dílo samo (v originále "eine Dichtung als Dichtung" - pozn. překl.). Nikoli třeba proto, poněvadž ho bezohledně objasňující bádání osobně zraňuje, a už vůbec ne proto, poněvadž naráží na nedostatečnost těch, kdo vystupují bez bezprostřední zkušenosti s múzickým. Daleko více pozoruje jednu zásadní chybu: že je totiž básnictví zaměňováno s básníkem a že potom nejednou osobnost, kterou básník je, bývá zaměňována se sice od něho neodlučitelným, ale s ním také v jedno neslučitelným tvůrcem.
Následkem té záměny je, že se stále více vzdalujeme od uměleckého díla samotného. Výsledek tvorby není identický se svým tvůrcem a je s ním analogický pouze zčásti. Jinak by nebylo nijakého vzniku a ničeho vzniknuvšího (v originále "kein Werden und kein Gewordnes" - pozn. překl.), nýbrž jen opakování v jiné materii. Jinak by také nebylo nikoho, kdo by obětoval všechno pro to, aby ze sebe a nad sebe vytvořil dílo. Vztah člověka a díla, poté, co je obojí rozlišeno, lze ovšem dalekosáhle zkoumat. Nadto je člověk sám, který nějaké dílo přináší, v předpokladu, že má toto dílo nějakou význačnou objektivitu a objektitu, už mnohem méně nežli jen soukromou osobou spíše jedincem zodpovědným svému poslání, dalo by se říci "úřadu" (v originále "einer der seines Amtes verantwortlich waltet" - pozn. překl.).
Jeho síly jsou jinak rozděleny a nasměrovány: nejsou nárokovány určitým a určujícím účelem, nýbrž konají vlastní produktivitě přiměřenému cíli; pracují v lehčím živlu než tom skutečnostním a mohou proto dosáhnout vyššího stupně svobody a ryzejší hry; najevo vystupují, zlákány úkolem, jinak nevytěžitelné vrstvy duše, nabývající dominance. Je to tak právě obráceně, než se myslí a činí: z díla a uměleckého díla se dá soudit na nikoli méně skutečného, nýbrž na skutečnějšího, většího, dokonce pravdivějšího člověka než toho, který se tak či onak a většinou nedostatečně vypořádává se svým životem: nesmí ale být z tohoto vyveden nebo jím zastíněn. Měli bychom se spíše zříci toho, nějakým uměleckým dílem jako takovým se vůbec obírat. Je přece také v přírodních vědách, jejichž naturalismus zaviňuje množství bludných cest v pokusech a omylech, možno označit jako stále pronikavěji se prosazující poznání, a s ním i jemu odpovídající metodiku, že vyšším potencím není třeba rozumět jako z nižších se vyvíjejícím, nýbrž jim oběma dohromady jako jednomu nedělitelnému systému. Jen bychom se měli u umění a zejména básnictví neméně vystříhat právě opaku: totiž rozkladu nějakého výtvoru do formalistních elementů a zřetelů, do pole struktur, které mají být nositeli významu. Každé umělecké dílo je cosi v nejzazší míře komplexního a může být prosvíceno a odhaleno jen spolupůsobením mnoha a několikanásobných perspektiv natolik, aby vyvstala jeho organicko-krystalická stavba.
Životopisné a psychologické stifterovské bádání nelítostně odhalilo slabosti a mělčiny jeho existence, pochybení jeho života, manželský svazek se ženou pod jeho úroveň a mučivě trapné a dokonce tragické z toho se odvíjející následky. Ke zbavení iluzí tedy došlo a lze to dokonce uvítat. Neboť odvrat od básnického díla směrem k básníkovi, a sice ve všem tom, kde není básníkem, není lepší nežli opak. Nyní je však třeba odmítnout cynismus zklamaného stejně tak jako ten cynika původního. Neboť tomu není v žádném případě tak, že by Stifterovy ideálu se blížící postavy a situace byly pouhými vzdušnými zámky (v originále "bloße Wunschträume" - pozn. překl.) či vydatnými kompenzacemi bídné reality. Co by přesto tak bylo, není hlavní věcí. Jeho básnický svět je autonomní skutečností. Jsou v ní neoddělitelně jedním a týmž krajinně-selsko-měšťansko-šlechtická realita a její ideace a idealizace. Ten zjasňující pohled - také Homér přece nevidí dvojím zrakem a jako dvojí obrazy to reálné a to ideální - chápe to ideální jako imanenci reálného a nevystupuje z něho ven, nýbrž vstupuje do něj zvenku. To náleží ke všemu umění, ke všemu básnictví. Asi existuje spíše realistické a spíše idealistické básnictví. Stiftera není jednoduché počítat k tomu druhému, rozhodně se však k němu přiklání. Bylo by falešné mluvit u něho, jako to činila stará estetika, o idealizování. Nečiní věci jiné, nežli jsou. Daleko více jsou to praobrazy, archetypy, které vystavuje. A poněvadž ve vesmíru i v každém zrnku prachu cítí duši, zbásňuje do sféry nejryzeji cítěného přírodního světa nejvyšší měrou vystupňovaný svět duševní.

3.
Stifterův ideálu se blížící svět má typus světů pozdně klasického a klasicistického idylicko-heroického, liší se však od nich, poněvadž není zavázán nějaké návratné touze po skutečně nebo zdánlivě původním stavu, nýbrž se svým básníkem z takového vzešel a zjasňuje jej. Tak leží už v jeho základu věčné přírodní a také kulturní formy všeho uspořádaného venkovského a městského života. Nejsou nikde zastiňovány přehnanou charakterizací a naturalizací, jsou to ony, kdo nesou ostatní a snímají z nich jednotlivosti. Duchovně však Stifterův ideálu se blížící svět pramení jako nemálo jiných před ním a s ním v 18. a v počínajícím 19. století. Rousseauova "Nová Heloisa" (v originále "Nouvelle Héloise" - pozn. překl.) darovala době novou duši a Winckelmann (Johann Joachim Winckelmann /1717-1768/, německý estetik, jeden ze zakladatelů dějin umění a vědecké archeologie - pozn. překl.) zjevil očím a dotyku rukou plastický zázrak antiky. Nejen Goethovo básnické dílo, nýbrž i jeho teorie, a nejen Schillerova teorie, nýbrž i jeho básnické dílo dokázaly podepřít umění, které zčásti už bylo samorostlou klasikou, zčásti ji umožňovalo. Následný romantismus opustil nastoupenou cestu, aniž by se na ní vydobytého zcela zbavil, a učinil jeden krok dozadu a jeden dopředu. Zatížil pozdně náboženskou magií zasuté stupně starověku a pravěku a vynutil si z nich nevyklíčené sémě. Rozvinul pak bezměrnou duši a tvůrčího ducha, aniž by uznal nějakou jeho mez. Jej pak následoval a proti němu vystoupil realismus, který usiloval o vytvoření vnější skutečnosti, v níž se domníval uchopit zanedbanou předmětnost (v originále "das vernachlässigte Objektive" - pozn. překl.). Všechny tyto proudy, nejen ten jeden klasický, živily Stiftera. Tak není jeho pozdní klasika, nehledě i na její domovské a lidové ražení, napojena na něco stávajícího, nýbrž předstihuje jím teprve zastavěná území (v originále "von ihm erst bebauten Boden abgewonnen" - pozn. překl.). Podobně tomu bylo už u Grillparzera, jehož génius měl větší dosah, nevypracoval se však z venkovské hroudy, pocházel z Vídně a tam i zůstal tkvět.
Stifter je veskrze epikem, bezprostředně a v tom nejširším a nejhlubším smyslu slova. To nejmenší je, že psal jen povídky a romány (pomineme-li juvenilní poezii - pozn. překl.) a už tím se udržoval v epickém žánru. Román však nikdy není eposem, jen obráceně může mít epos i rysy románu - nikoli ve svůj prospěch. Arogantní záměnu nese s sebou epos už neznající doba se svou románovou záplavou. Opravdový epos pojednává nedosobní látku, k níž už existuje odstup nějakého dějinného věku, jehož naturalistické reality se tedy už proměnily a nacházejí svůj přiměřený výraz v jakési vyšší zduchovnělé formě. Dramatičnost a především zárodek dramatu jsou v eposu zahrnuty, ale sám epos je protikladem toho svým široce rozvinutým dějem jako sám neanalytický, nedialektický svět. Jsou také epická díla - nikoli eposy, nýbrž kroniky a romány - které se eposu silněji přibližují. To v prvé řadě islandské ságy. V naší době jsou to romány, které usilují čistě zrcadlit a také symbolicky zpodobit nějaký objektivní a plastický svět či svět objektivním a plastickým způsobem. Tady je člověk vychováván ve světě a skrze svět, jenž ho obklopuje. Počátkem toho jsou Goethovy romány zrání (v originále "Goethes Erziehungsromane", užívá se i označení "Bildungsroman - pozn. překl.). Následovali je mnozí. Jejich předmětem je, byť i v prostorovém omezení a také jinak v neúplnosti, celý věk, a mají dokonce nutkání prostřít se mnohými věky a posloupností generací. Tak se dotýkají navzájem s dějepisectvím a zároveň s přírodním bádáním, pokud mají za svůj předmět fáze a proměny osobní a kolektivní dědičné následnosti. S tím pak je spojena duchovně mravní vůle, uchovat v proměně něco trvalého, zabránit ustrnutí stejně jako přeryv a ukormidlovat pevný kurz v plavbě vlnami času. Goethovy romány o Wilhelmu Meisterovi, z nichž ten třetí, "Meisterjahre", tj. "léta mistrovská, nebyl napsán, sahají až k vystěhování do Ameriky. Gotthelfovy (Jeremias Gotthelf, vl.jm. Albert Bitzius /1797-1854/, švýcarský spisovatel a protestantský kněz, jeden ze zakladatelů venkovského románu, pro který se v němčině užívá i označení "Heimatroman" - pozn. překl.) dva romány o Ulim (jde o tituly "Wie Uli der Knecht glücklich wird" /1841, o pět let později v nové verzi "Uli der Knecht"/, a "Uli der Pächter" /1849/, v českých překladech Jana Wácslawa Rozuma a Josefa Kajetána Tyla přezvané na "Wogta, chudý čeledjn: čtenj pro lid" /1849/ a "Wogta, poctiwý nágemnjk /1850/, v dalším vydání /1894/ pak "Cyril, chudý čeledín", kde k oběma překladatelům přibyl Josef Bartocha - pozn. překl.), z nichž třetí zůstal rovněž nenapsán, pojednávají o dvou životních fázích jednoho švýcarského venkovana. Dostojevského "Bratři Karamazovi", z nichž byl uveden toliko prvý díl (stalo se tak roku 1880, zamýšleno bylo 5 dílů a dílo bylo zprvu nazýváno "Atheismus" nebo "Život velikého hříšníka" - pozn. překl.), jsou mohutným pokusem naturalisticky, psychologicky a symbolicky ve třech bratřích a jejich životních osudech ztělesnit tři fáze s tím spojené "náboženské" cesty člověka nespojitě a spojitě skrze peklo, očistec a ráj. Balzac ve své "Lidské komedii" (v originále "Comédie Humaine" - pozn. překl.) má intenzívně encyklopedickou tendenci v typických individuích, prostředích, osudech a dějích bez mezer zachytit a rozvinout souvislosti a podstatu svého věku. Cosi podobného měl v plánu už Schiller, ovšem v dramatu. Nazval je "Die Stadt" (tj. "Město" - pozn. překl.) a měl přitom na mysli Paříž. Máme-li před očima tyto velké vskutku epické románové koncepce, můžeme vystihnout to s nimi srovnatelné a nesrovnatelní ve Stifterových románech a povídkách.
Začátky vedou k už připomenutému jménu (lépe řečeno pseudonymu - pozn. překl.) Jean Paul. Jeho vliv následoval ten rozhodující Goethův a ten neméně silný Homérův, které nakonec daly zanechat jakémusi slohu na způsob ságy: a to konsekventním vylučováním a zjednodušováním. To však byl protipól vůči tomu, co představuje právě Jean Paul. Jeho kořeny - jsou jimi anglický realisticko-psychologický, moralistně-satirický a sentimentální román - sahají nazpět k počátku a středu osmnáctého století a odtud uchovává Stifter přemíru duše a ještě cosi původně anglosaského: zachycení a ztělesnění tryskající démonie ve věcech a lidech. Oboje se v něm proměňuje, aniž by se to vytrácelo. Přemíra duše je potlačena, ze studu a s disciplinou, aby tím nebyla porušena hluboká úcta před vnějším a vnitřním světem, především také ze sebe sama, který nyní zůstává sebe mocen v chvějící se zdrženlivosti. Skoupý a plachý výraz lidového citu a úsilí Rakušanovo činit se skromným mají, jako cosi vrozeného, na tom nemalý podíl. Od Jeana Paula uchoval Stifter ještě něco, co jeho román vyznačuje a co je u romantiků a u Hoffmanna, Kellera a Mörika (jsou míněni E.T.A. Hoffmann /1776-1822/, Gottfried Keller /1819-1890/ a Eduard Mörike /1804-1875/ - pozn. překl.) k mání zčásti původně, zčásti převzato: totiž prolomení krunýře skutečnosti. Její každodenní tvář tím zprvu nedoznává změny, jsou však skrze ni vidět vlastní mocnosti ji utvářející a jejich básnická inkarnace a zároveň zahalení v tu podivínské a humorné, tu v nepostižitelné a "reálně mýtické" charaktery, situace, poměry, události a konstrukce. Vsunutý, ne zcela suverénní (v originále "selbstherrlich" - pozn. překl.) svět velké fantazie. Je jasné, že to všechno může nabýt formy jen v útvarech epického žánru. Proniklo to z romantismu a ne bez Schillerova vlivu už do Goethova tak jinak utvářeného "Wilhelma Meistera". Stifter se obrací od Jeana Paula ke Goethovi. Tím ovšem není myšleno nic méně (v originále "nichts weniger" - pozn. překl.) než od jednoho vlivu k nějakému jinému. Jde o sféry ducha a umění a o vlastní fáze. Nyní se vpojuje - ve svém díle - duše do světa nebo trpí následky své nezapojitelnosti a nepoddajnosti. Existující o sobě - příroda, domov, národ a říše, dějiny, mravní řád, výchova - stává se fundamentem všeho, i vysněných světů. Básník sám se tím přidává na stranu prvého rakouského klasika, Grillparzera, jako ten druhý. Byl-li onen převážně dramatikem, on (rozuměj Stifter - pozn. překl.) je výlučně epikem. Pocházel přece z epického zemitého gruntu (v originále "aus epischen Grund und Boden" - pozn. překl.) a byl nerozpolcený, nefilosofický, nedialektický. Byl tak sice bydlištěm v hlavním městě Vídni a v provinčním Linci, kde město, věk a jeho otřesy, stavy a poměry odshora dolů, jakož hodnotu i zátěž duchovně měšťanských úkolů činně zakusil. Ve své tvorbě však, odpovídající jeho podstatě, vracel se vždy znova, ono všechno přijímaje, zpět do ochrany lesů, polí a rodné hroudy (v originále "Wälder, Äcker und Urschollen" - pozn. překl.), tam, kde se to historické a to geologické dalo vrstvu po vrstvě zjistit a vyčíst, přece však nepřevážilo nad přirozeným koloběhem a nepomíjivým dědictvím.
Odtud se dá rozumět jeho jazyku a způsobu jeho líčení. Jejich předpokladem je nářečí oné krajiny (v originále "die Mundart der Landschaft" - pozn. překl.). To z něho pocházejí nesčetná pojmenování, obraty, opisy předmětného i nepředmětného, sám způsob řeči. Což není totéž, jako když je nářečí zčásti zachováno, jako v Gotthelfových románech o Ulim nebo v Reuterově (Fritz Reuter /1810-1874/, německý básník a spisovatel v dolnoněmčině /Plattdeutsch/, užívané kromě dnešního severního Německa také v někdejším Východním Pomořansku /dnešní Polsko/ a Východním Prusku /dnešní Rusko/ - pozn. překl.) "missingsch" (v originále "Messingsch", tj. dolnoněmecký dialekt - pozn. překl.), nebo když se s ním koketně pohrává jako s polopravým (v originále "wie bei Halbechtem" - pozn. překl.). Stifterovým jazykem je spisovná a literární němčina, její všude prostupnou duší je však ta jeho nářečí. To vydává nevýslovně tajemnou hudbu a hojnost nechtěných záznějů a jemností (v originále "die Fülle ungewollter Schwebungen und Zartheiten" - pozn. překl.). Jen by se to mělo brát, jakkoli jde o jazyk vysoce vzdělaný, ne za něco dokonale pěstěného (v originále "nicht füreine vollkommen ausgebildete Sprache" - pozn. překl.). Tomu, kdo ve svém nářečí dále žije a konvenční jazyk otrle a virtuózně nezvládá, tomu zůstane tento více méně cizí řečí. To se dá u Stiftera vystopovat a věru nikoli k jeho škodě. Už před desítkami let jsme mohli ani ne vzácně zaznamenat, že cizinci, zejména pak Slované, kteří svou vlastní řeč ještě tak nezpackali, vyslovují němčinu a vůbec hovoří německy daleko lépe nežli Němci, které slýcháme. Důvod je v tom, že jim (rozuměj "cizincům" - pozn. překl.) to běžné neleželo na jazyku před každým významem a jeho výrazem, nýbrž byl alespoň ještě jeden, byť k němu i nebylo urazit cestu tak krátkou. Měli tak odstup a respekt. Úpadek našeho mluveného a zhusta i psaného jazyka stále pokračuje. Budeme končit nějakou syntézou slangu, negerské němčiny (dnes je považováno toto označení za rasistické a nekorektní - pozn. překl.), esperanta a algebry? Stifterova řeč předpokládá zábrany, jejichž společným a konečným jmenovatelem je to, že jazyk je u něho není, s postupujícím stářím autorovým víc a víc, čímsi automatickým, nýbrž je spíše prolomeným mlčením (v originále "ein gebrochenes Schweigen" - pozn. překl.). Neobsazuje celé pole mu uvolněné a nerozvíjí se nad to, co mu přísluší. Je zcela epický, tedy nelyrický a nedramatický, ani zdobný ani tvořivý, ale redukovaný a jakási ryzí funkce věcí (rozuměj "und eine reine Funktion der Sachen" - pozn. překl.). Tak obepínají bohaté Stifterovy obsahy vše, tj. i to vyslovitelné a nevyslovitelné jeho duše. Přidržuje se středu mezi organicky živoucím a duchovně abstrahovaným, je dětinsky prostý, jako voda čistý, průhledný, sváteční bez patosu, vykládající a vyučující bez pedagogiky, zrcadlící, rovnoměrný, nedělní. Dotýká se hranic toho prvotního a elementárního, jako v biblických promluvách babiččiných v próze "Der Heideknabe", či těch mýtických dívčiných v povídce "Katzensilber" (tj. "Kočičí stříbro" ze sbírky "Bunte Steine", tj. "Pestré kameny" - pozn. překl.), aby se pozvedl k vysokému slohu, v němž zaznívá prařeč, v románě "Witiko", kde pak upomíná ještě více na ságu nežli na Homéra. Nikdy ale nehledá nové možnosti a prostředky. Jeho mimořádně plastický výkon se zcela kryje s tradovaným statkem.

4.
Krajina zaujímá velice značný prostor ve Stifterově díle a má význam tomu odpovídající. Je s ní svým původem srostlý a nikdy tu vazbu neuvolnil. Snažil se jako učící se i poučující znát a zkoumat přírodu a k umění se obrátil nejprve jako malíř. Jeho obrazy stojí v rakouské tradici jeho doby: Waldmüller (Ferdinad Georg Waldmüller /1793-1865/, rakouský malíř období biedermeieru - pozn. překl.), Alt (Rudolf von Alt /1812-1905/, rakouský malíř a akvarelista, krajinář a vedutista jako jeho otec Jakob Alt /1789-1872/ - pozn. překl.) a jiní. Uchopení blízkého, věrné a vřelé vnímání a reprodukce vnímaného, osobní vztah k objektu bez subjektivity jsou čímsi pro něho příznačným. Odpovídá to jeho později započatému psaní. Přistupuje ještě něco, co je blízké právě jeho odvážnějšímu dílu. Ve svém vývoji totiž se už jako malíř vzdaluje romantismu a snaží se bezprostředně pochopit to, co spatřuje. To má u něho co činit jen se skutečností samou. Přece však svým vysoce citlivým a přesně pozorujícím zrakem odkrývá nové světy jasu a barvy, které se pak stávají tématem impresionistů. To všechno nalézá shody i v jeho literárním díle. Náběhy k němu nacházíme i nadále v jeho malířství - jen je umět vyjádřit: vystihnout samu přírodu: vznik a zánik, osud kamenů, vody… Tam, jako v nějakém druhém prostoru, bylo už uvedeno, kdo bez fantazírování, jen pod dozorem smyslů, proniká stále hlouběji do přírodního elementu a v tom největším i nejmenším spatřuje celek. Tak je, jako nahému zpodobení Vysokých Alp samých, třeba rozumět posledním malbám Segantiniho (Giovanni Segantini /1858-1899/, rakousko-italsko-švýcarský malíř, v alpských krajinách blízký symbolismu - pozn. překl.). Stifter jako malíř došel až před tuto propast a dokázal ji změřit jako básník krajiny i v líčení kruté nesmírnosti čehosi nadlidského a hrozivě katastrofálního.
Ani tady nepotřebuje nijaké extáze, ani tady se nedá vtáhnout do nijakého víru. Vyslovení čistých věci vedle sebe a po sobě navzájem stačí, neboť mu to poskytuje dlouhý a vysoce dychtivý dech a mluví za sebe samo. Obě umění, v zemské atmosféře tvořící malířství a těla modelující sochařství jsou mu blízká a vychovávají jeho umění slovesné. Jde mu tak veskrze o skutečnost a nezapracovává do ní nijaké chtěné působení. Hlavní roli hraje věda. Přesné zjištění a zodpovědný výrok jsou už počátkem vědy. On provozoval nadto přírodní vědy přírodovědecky myslil. Jeho román "Nachsommer" je - kromě mnoha jiného - kurz objevování a zkoumání Alp, za nímž nestály jen vědecké výsledky doby, nýbrž v němž je také ještě přítomný a vůdčí velký zámysl Geßnerův a Hallerův (švýcarští lékaři a přírodovědci Johannes Geßner/1709-1790/ a Albrecht von Haller /1708-1777/ vykonali spolu v roce 1728 velkou cestu do Alp, jejímž plodem se stala didaktická Hallerova poema "Die Alpen", která vyvolala značný dobový ohlas - pozn. překl.) a jejich vzestup od jednotlivého k univerzálnímu. Bylo Stifterovi předhazováno, že krajinu jen popisuje a minuciózně a pedanticky řadí jedno k druhému. Tak soudil už Hebbel, který coby psychologický dramatik tak jako tak stál na opačné straně. Existuje přece také protiklad antiky a Lessinga, Goethovy a Schillerovy klasiky, pro nějž má Hölderlin v jedné ódě, která umění ukazuje cestu, přiléhavou větu: "Lehrt und beschreibet nicht!" (tj. "Učte a nepopisujte!" - pozn. překl.). Každý rys, i v krajině, měl být zahrnut v nějakém ději, pokud jím nebyl podmíněn. K tomu třeba říci: toto platí daleko méně pro prózu než pro poezii, která má přece jen sevřenější formu. Dále platí méně tam, kde vnější děj není tím vůdčím, nýbrž je zcela vnořen do okolního prostředí. Také je Stifter, což by nemělo být zapomínáno, velký vypravěč, který umění vypravěčské a umění dialogu, dále tam, kde to je vyžadováno, i ono zvládnutí pohybu mas má v moci neméně nežli jiní, pouze že je vykonává jinak. Aniž by byly popírány jeho meze, nutno jeho formu chápat. Náleží k ní i šíře a délka. Kompozice románu "Nachsommer" je přece jedna jediná šířka a délka. Zůstává ovšem zbytek, nechať tu platí klasický princip či nikoli. Stifter se ztrácí v tom jen ještě prohlášeném, ne už ztvárnitelném, v nadbytku toho, co má jedno každé svůj vlastní život a svou vlastní cenu, co je také plně účinné, co se však už bez výběru, nadřazení a podřazení, bez perspektivního pohledu nedá uchopit jako jednota. Tato pedanterie je jednak intenzitou vlastní apercepce (fáze vnímání, při které si člověk uvědomuje a srovnává rozdíly mezi vnějšími a vnitřními podněty - pozn. překl.) autorovy, v jehož představě to všechno je živoucí stejně tak přemnohé jako jeden jediný celek, jednak selháním dotvořující síly tam, kde se s napodobením už nevystačí (v originále "wo die nachbildende nicht mehr ausreicht" - pozn. překl.). Ten nedostatek je plně vyvážen plností, barevností, pravdivostí a vřelostí těch rozvinutých koberců, které jsou tak kouzelně utkány přírodou a duší v jednom souladu. A pro něco takového by se žádná jiná forma nenašla.
Stifter je básníkem kosmického řádu. Kosmický řád je to, co ovládá už jeho krajiny a propůjčuje jim onen mohutný a nepokojný pohyb, který se pro svou pomalost a jistotnost jeví být klidem. Týž řád vede Stifter lidskou sférou: periodami národů, států. generací, rodin, individuí a poměry všeho druhu. "Kosmický" přitom neznamená to co transcendentní, nýbrž jsou to normální astronomické, biologické, historické cykly (v originále "Kreisläufe", tj. doslova "koloběhy" - pozn. překl.), které skutečně jsou přes všechen odpor a svévoli člověka také pro jeho život platným zákonem a tak tomu, kdo je ctí, zde našemu básníkovi, božsky formují jeho mysl jeho dílo. Dále to značí nepravidelný, mnohdy předem tušený vpád katastrof v chodu týchž právě zmíněných cyklů. V tomto případě probíhá vedle sebe či po sově navzájem dvojí vedení: jakési "basso continuo" (v originále "ein Generalbass" - pozn. překl.) a nad ním melodie pouta zbavená, které on neustupuje, ale kterou on nese. V ní je to nadměrné a ničivé, to, co není poslušno nijakého poznatelného zákona: jako tříletá velká a krutá zima Fimbul (také "zima hrůzy", předcházející zániku, o níž se praví v Mladší Eddě /zvané i Snorriho Edda, viz k tomu Wikipedia to, co by česky znělo asi takto:"Nadejdou tři zimy za sebou a nijaké léto mezitím, předtím už ale přejdou tři jiné zimy, v nichž se po celém světě rozpoutá válka. Bratři se pobijí z hamižnosti navzájem a při té řeži neušetří nikdo ani otce, ani syna, ani jiné příbuzné." - pozn. překl.) se sněhem a ledem, polomy a záplavy, zbloudění dětí v ledovci, osudová vášeň, úděsná vražda, hrůzyplná smrt, mor, válka, převrat. Normální cykly a stejně tak katastrofy jsou většinou několikařadé, takže krajina a lidé či lidská společenství v ní se chovají nejen jako příčina a následek, nýbrž jako pod jednou a touže hvězdou. Nejsilnější vzájemné "do sebe zapadání" (v originále "das stärkste Ineinandergreifen" - pozn. překl.) vykazuje "Witiko", kde z lesa jako by rostla říše. Jindy přičarovává krajina osud osob, které jsou v ní doma nebo se s ní sžily: o tom vyprávějí "Der Heideknabe", "Katzensilber" či "Mappe meines Urgroßvaters" (v českém překladu "Z kroniky našeho rodu" či "Paměti mého pradědečka" - pozn. překl.). Jde to tak daleko, že nevyslovitelné krajiny se mohou vtělit do nějaké nevyzpytatelné bytosti, bez mýtu či mystiky a zcela reálně, avšak neméně téže moci pak jako předvěcí démoni. Tak se vtělí pustina a žár Atlasu do Abdiáše v povídce "Abdias" a skromná vápencová krajina do svých stejně skromných lidí. Více či méně je tomu skoro vždycky tak a své pokračování to nachází v tehdejších městech a jejich měšťanských obyvatelích.
Kosmicko-telurický ("telurický" značí totéž co "vztahující se k zemi", "zemský" - pozn. překl.) řád určuje i dech oněch Stifterových prací. Lidské dění je všeobecně pomalé, mlčenlivé, nepozorovatelné jako vývoj z embrya. To platí pro lidi jednotlivě a navzájem. Výbuchy a konce jsou pozdní a často zhoubné. Jsou buď zadrženy nebo jsou počátkem druhého vývoje: jako v "Mappe meines Urgroßvaters, kde se děje obojí zároveň: se zabráněnou sebevraždou. Z toho se vysvětluje nepatrnost vnějšího děje, která se zdá protiřečit epičnosti. Nejde o události a jejich předvedení, nýbrž o růsty samy, které z nich vzcházejí či k nim vedou. Je to poslední svět z prehistorie počínající, z přírody na kulturu se proměňující rolnické kultury, z jejíchž přinejmenším sedmitisíciletých letokruhů vystupuje jako první teprve naše epocha. Stifterův svět je, v napojení na ten Goethův, nikoli vulkanistický, nýbrž neptunistický - také v doslovném slova smyslu, poněvadž jej utvářejí formující účinky vody a atmosféry s jejími projevy, a to až do coby rostliny se rozvíjejících duší (v originále "bis in die pflanzenhaft sich entfaltenden Seelen" - pozn. překl.). Předmluva ke sbírce "bunte Steine" to vyslovuje jako nejtišší, nejhlubší víru. Tak ovšem není Stifter nějakým tvůrcem bezčasých přeludů, nýbrž je zakořeněn a také zaujat v prostoru a čase. Jeho ideál je měšťansko-morálně podmíněn a při vší své humanistické šíři a svobodě zároveň těsně a úzkostlivě vázán na hladce a s nekonečným úsilím vylíčené prostředí, ba zvládání jeho nadměrného smyslu pro krásu má ztrnulost rituálu zaříkávaného nějakým démonem. Tak ve stifterovském řádu koliduje to věčně platné s přepjatým či drobnoidylickým, poněvadž je u něho sice realitě ponechán její plný rozměr - to jím odsouzené není vyloučeno - ale realizace před mnohým ostýchavě ustupuje a do jiného se zase zapřádá. Tady je v něm samém činná sféra fyzického a bez toho nelze ničemu s konečnou platností porozumět. Vnější zdrženlivost vůči veškeré tělesné erotice ukazuje, že tu leží pole napětí. Dá se předpokládat, že nejde o nedostatek citu, nýbrž o přemíru vznětlivosti, na níž nahá přirozenost působí jako surová, takže duše, která už ve svém vlastním okrsku reaguje mimózovitě (tj. netýkavě - pozn. překl.), se s tím nedokáže přímo spojit. Dílo však je, zejména ve svém pedagogického záměru, zcela podrobeno duši. Tak to není snad hrůza z toho, daleko spíš šťavnatá, všechno drsné, zpustlé, šeredné zahrnující plnost života obětovaná tomu ideálnímu. V niterném vztahu k tomu tu stojí ona pedanterie a onen smysl pro krásu, pokud se vyjadřují navenek v lásce k věcem a v péči o ně, hraničící s fetišismem. Vytvářejí půdu svatyním a posvátnostem, které proměňují život v náboženský kult. Ony mánie však, které jsou nutně skrze ženu a její sféru několikanásobně podněcovány, koření v témže základu, z něhož vyvěrá vše silné a nádherné a není proto nijak zatěžko je snášet.
Stifterova díla mají pod sebou bez výjimky místně časovou půdu a cílí nejvíce na její strukturu, ba dokážou dokonce ji konkrétně popsat. Nejsou to "dějiště", jen místa samoty či činné působnosti: Šumava, Dunaj, alpská jezera a údolí, pohoří nad Gardským jezerem, uherská pusta (v originále "die ungarische Steppe" - pozn. překl.), dokonce Atlas (tj. pohoří v severozápadní Africe, táhnoucí se přes Maroko, Alžírsko a Tunisko - pozn. překl.). Vídeň jako centrum říše nemůže samozřejmě chybět. Rolníci, měšťané, kulturní patriciát a kulturní šlechta (v originále "Kulturpatriziat und Kulturadel" - pozn. překl.) žijí vzájemně propojeni a patriarchální tradice jsou proniknuty a vjedno slity s osvícenou duchovností a mravností, které naléhají na uchování v pokroku a na pokrok při uchování. Vázanost a upřímnost (v originále "Gebundenheit und Freimut" - pozn. překl.), prostá přirozenost a bohabojná zdrženlivost, půvabná dvornost procházejí jako národní povaha (v originále "als Volkart" - pozn. překl.) všemi stavy. Jakkoli významným je stát brán, nepřekáží nijak v podstatě státu prosté, čistě organické existenci. Katolická církev je neproblematický, poněvadž kulturou podmíněný a kulturu podmiňující předpoklad. Úhrnná moc dědictví utváří soudržnost vůči věčným i časným výbušným silám. Značí převahu všeho druhového, tedy v celé jeho šíři i hloubce, množícího se a šlechtěného vůči mladému a individuálnímu. Je vůdčí vůlí individuu samému v druhu (fyzickém, psychickém i sociálním) zakotvenému uchovat převahu a tak jeho nejhutnější substanci vzdělat k nejjasnějšímu a nejkrásnějšímu tvaru. Trvale pěstované obyčeje jsou formujícími potencemi. Obsahují jako v obrazovém písmu, schopném divů, ona jádra (v originále "sie enthalten wie in zauberfähiger Bildschrift die Kerne" - pozn. překl.). Jsou často přitěžující, podivné a přestárlé jako třeba onen fantastický ceremoniál v próze "Nachkommenschaften" (v českém překladu "Potomci" - pozn. překl.). To ovšem nedokáže zastínit, jaká vybraná kultura stávající se přirozeností a jaký sebou samými neustále podávaný příklad s nimi, překonávajícími nesnesitelně banální a naturalistické nezávaznosti chování a poklesky (v originále "banale und naturalistische Sich-gehen-lassen und Absinken" - pozn. překl.), přichází, aby přetvořila coby slavnostní příležitost každý všední den v umělecké dílo.
Bylo by nesmyslné a nejsou k tomu už ani důvody, abychom to přivolávali nazpět nebo si to i jen přáli, jakož by bylo i čirým bláznovstvím, Stiftera předhazovat dnešnímu či budoucímu pokolení. Ten však, kdo, stejně vzdálen romantice jako modernosti, nachází v onom historicky omezeném cosi věčně neomezeného, řekne si, že značná část toho ještě přesně tak nebo přibližně tak zůstává lidsky platným, to celé i nadále nám dává úchvatně pocítit, že z nových a nesrovnatelných podmínek by asi musilo vzejít cosi srovnatelného, pokud se má lidstvo po vnitřním zhroucení tohoto extenzívního titánského věku znovu domoci nějaké antropologicky možné, tedy organické kultury. To, co by nadešlo, by nemohlo stát americko-ruskému snu blíže nežli Stifterovu básnickému dílu.
Vroucí snahou, ba vášnivou posedlostí Stifterovou je stavění lidského sídla (v originále "der Volksaufbau", překlad "lidová výstavba" by ovšem těžko obstál - pozn. překl.). Obrací se k němu ze všech stran a směřuje k němu přípravy. Už ve sbírce povídek "Feldblumen", jejíž ovzduší ještě prochvívá idylické štěstí, jak je známe z díla Jeana Paula (jeho "Dvě idyly" vyšly česky roku 1917 v Praze - pozn. překl.), staví si veškeré nouze zbavení mladí malíři a milenci při jednom alpském jezeře své vily a jak jen mnohé, až ke starému "obristovi" a mladému lékaři v "Mappe meines Urgroßvaters", k Risachovi a jeho chovanci v románě "Nachsommer" a k postavám románu "Witiko", vidíme u Stiftera stavět či obnovovat jejich domy. Linie života jsou tu sledovány po generace. Stoupají v nich vzhůru nebo sestupují a spadají, nebo bývají napravovány. "Die Narrenburg" (v českém překladu "Hrad bláznů" - pozn. překl.) a navazující "Prokop" (v originále takto, častěji bývá název citován jako "Prokopus" - pozn. překl.), oboje ještě dost romanticky vzněcující cizí žáry v domovském lese, mají být jen počátky kroniky celého rodu. V prózách "Der Hagestolz" (v českém překladu "Starý mládenec" - pozn. překl.), "Kuss von Sentz" (v českém překladu "Sentzovský polibek" - pozn. překl.) a tou nejvyšší měrou v románě "Nachsommer" je to, co v předešlé generaci proviněním zkrachovalo, v té následující dovedeno ke zdaru a střežené dědictví, jež je čímsi daleko významnějším nežli jen vnějším statkem, předáno. Ty příklady se dají bohatě rozhojnit. Nejinak než jako rod vede individuum svou životní dráhu. Kronice následnosti generací odpovídají v "Mappe meines Urgroßvaters" zapečetěné a čas od času zveřejňované záznamy o epochách vlastního života. Přesto se Stifter teprve později, v obou svých románech, z nichž ten druhý měl být také toliko počátkem řady, odvážil počinu největšího: zpodobení zmíněného už stavění lidského sídla (v originále "der Volksaufbau" - pozn. překl.) v románě zrání. Jeho "Nachsommer" pro svůj záměr vytváří příhodnou situaci předem, když dvěma zralým vychovatelům, kteří oba učinili z vlastního domu vzor obytné kultury, otci patriarchálního měšťanského původu a otcovskému příteli z vysoké státní služby, dá provést vzorný výchovný proces bez vnějších či vnitřních zábran a v něm velmi dobře uzpůsobeném jinochovi možnost "sich allseitig ausbilden" (tj. "se všestranně vzdělat" - pozn. překl.) - a to nikoli k nějakému povolání. Je to svět humanismu, široce rozpjatý jako ten, jejž zbudovali pedagogičtí encyklopedisté (Komenský /v originále "Comenius" - pozn. překl.), Leibniz a ještě Goethe) a zasazený do neslýchané učebny, sahající od Vídně až po srdce Alp. Je to na jedné straně utopie, na druhé straně nic vymyšleného, nýbrž pravé psané dílo jako skutečnost svého druhu (v originále "Dichtung als Wirklichkeit sui generis" - pozn. překl.), jež může posloužit coby vzor, který ovšem nelze už nikdy kopírovat. Zatímco "Nachsommer" následuje "Wilhelma Meistera", je "Witiko" jako historický román či lépe řečeno: jako román historie, eposu pozoruhodně blízko. Vládne jím sice morálně politický ideál a Stifter v něm vířící chaos všech poměrů a událostí uvádí do téměř anticky prosté formy, ale přijímá to s celou příčící se a vzdorující dějinnou hmotou bez nějaké redukce do své koncepce. Opět je hrdinou jinoch. To on, skromný a nijak mocný mezi mocnými světa, zchudlý rytíř a ojedinělec (v originále "Einzelmann" - pozn. překl.), zastává tu celý nehmatatelný národ (v originále "ein ganzes nicht greifbares Volk", dalo by se říci i "lid" či "společenství" - pozn. překl.). Toto ztělesnění díla má nejvyšší a trvalý význam: je to takříkajíc historický infinitezimál (viz Wikipedia - pozn. překl.), který z čehosi nekonečně malého dokáže plynule vyvodit něco nekonečně velkého. Witiko, věrný lesu (označení "Wald" by se tu dalo konkretizovat jako Šumava - pozn. překl.) a svému lesnímu dvorci, je záhy a nečekaně vtažen do bloudění, zmatků a střetů mocných a do osudů země. Nedere se nikdy blíž, drží se vždy zpátky, jedná však, za téměř nemožných ortelů svědomí, tak rozvážně, směle a odpovědně, že mu připadají k řešení věci těžší a těžší a on je zvládá. Jak úžasná je jeho ta i ona věrnost vůči starému i mladému knížeti a jak vždy je zkoušen a radou přítomen, stále ze samotného klína existujícího i tvořícího se společenství, a přece nikdy nesdílí své vlastní svědomí s nikým jiným než s Bohem! Witikovo
chování není ani aristokratické, ani demokratické, nýbrž sociálně organické. Spojuje se postupně s muži stejně smýšlejícími a vznikajícímu společenství lidu všech vrstev a stavů, církevním a světským knížatům, králům a císaři včetně se zdaří znovuobnovit rozvrácenou zemi a říši. Nemělo by být smlčeno, že se tomuto dílu dostává nebezpečnějšího postoje nežli je naduté podcenění: totiž nadšeného přijetí kalými i nekalými, v každém případě nesvědomitými nadšenci a blázny. Před jejich přístupem musejí být opatrovány všechny praobrazy ve svatyních.

5.
Ještě o jednom je třeba promluvit: o Stifterově obrazu člověka a o jeho lidech. K tomu náleží i jeho jednoznačná a jasná spoluúčast v díle prezentací objektivně duchovního světa a jeho role ve výchovném plánu a výchovné praxi. Nejen zprostředkována nějakým umělcem, nýbrž sama u někoho takového možná je tu přítomna, a sice jako vůdčí hvězda pevně nad ním stojící a jako učení se často podávající, přece však především jako nějaké dění, ba stálé a trvalé dění lidské výchovy a zrání od člověka k člověku a u každého člověka jednotlivě v jeho osamělosti. Právě proto je životu i jeho zblouděním ponechán jejich běh a bdí jen a opatrně zasahuje, a to mnohdy beze slova někdo, kdo se stal moudrým. Všechny učební běhy jsou
života běhy a života běhy jsou běhy učebními. Přesto jinak nežli v Goethových románech zrání nebo v Kellerově románě románě "Der grüne Heinrich" (v českém překladu "Zelený Jindřich" - pozn. překl.). Stifter tvoří, básnicky suverénně, postavy, poměry, osudy, jež jsou v jeho mysli už vyčištěny jako nějaké antické sochy, a na nichž může zobrazit to, co považuje v životě za věci hlavní. Nemělo by se brát jako něco malého, že Stifter nebyl literát, nýbrž básník, že byl vůdčí a výsostný pedagog, nikoli školmistr. Tak básnicky pracuje z ustavičné a bezprostřední zkušenosti na svém obrazu člověka. To směřuje, jak jeho díla dokazují, k velkým cílům do posledních maličkostí. Pro jeho ducha je člověk svým založením nejvyšším stupněm přírody. Přírodní vědy jeho doby a vedle toho všechno, co je s přírodou samou spojeno a co se od ní učí (rolník, zahradník, obyvatel lesů a hor), poznává, zkoumá, provádí, činí spolu fundamentem svého organického humanismu. Nikoli ovšem pseudofilosofické vývody z atomismu a biologie tehdejší doby, stejně málo si toho zasluhující jako ty dnešní jim odpovídající. Není v tom také analytikem ani teoretikem, nýbrž pozorovatelem a zkoumatelem lehce přístupných, ale nepřeberných a dominantních fenoménů. To, co je přesahuje, přijímá jako žák plný úcty (v originále "ehrfürchtiger Schüler", přívlastek by se dal přetlumočit i jako "bohabojný" - pozn. překl.). Přírodní věda se mu jeví v souladu s náboženstvím a s morálkou člověka a je mu jejich garantkou a pomocnicí.
Jde mu o staré hodnoty "Wahren, Guten und Schönen" (tj. "pravdy, dobra a krásy" - pozn. překl.). Jeho hodnota je v tom, že je jistým způsobem činí tělem. Dokáže dokonale učinit slitinou nosných elementů svých děl jevy a výtvory ducha - zejména pak umění - s jevy Země a hvězdného nebe, skutečnostmi a uspořádáním dějin, se strukturou člověka, národů a států. Přitom vůbec neopomíjí to neuspořádané a ničivé. Daleko víc ho tak vzrušuje plnost a strhující mohutnost života, jehož chaotické a démonické pozadí a základ nezakrývá, nýbrž snaží se je pln bázně zažehnat. Stejně jako co nejpodrobněji líčí v přírodě extrémní, v bezmoc nás uvádějící události (naposledy nepřetržitou sněhovou záplavu v Bavorském lese /český překlad lze ostatně najít na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./) a jako si bere za námět mor, třicetiletou válku, napoleonské války, revoluci v Rakousku, české dějiny s jejich vnějšími i vnitřními zápasy, tak se soustřeďuje i na ohrožení a utrpení, pokušením provinění a zločiny jednotlivého člověka. Ba vyhledává je, setrvává při nich a rozvíjí je. Bez toho není jeho idea člověka a jeho přírodní a božské výchovy, bez toho nejsou jím vytvořené lidské postavy vůbec k pochopení, a to teprve dává jeho až na tu ostrou dělící stěnu od nemožného kladeným ideálům jejich hutnost a substanci. Jsou samy sebe ovládající a překonávající, kající a samy se tříbící, samy sebe strpěvší a sama sebe se zřeknuvší, co život vymknutý ze spár dávají zase dohromady a které především za každou i tu nejzazší cenu uchovávají a hájí mírný zákon (v originále "das stille Gesetz ", také "tichý zákon" či "das sanfte Gesetz", tedy "něžný" či "sladký" zákon - pozn. překl.), lásku a utajenou důstojnost, formy a formu, ne asketický fanatismus a také nijaký princip, nýbrž ve vší skromnosti velký a krásný obraz člověka. Jsou rozličné úrovně a brzy z toho, brzy z onoho stavu, často obechvívané tajemstvím, které se pak vyjasňuje či nikoli, vždy zvláštní, jedinečné až do podivínství, vyznačující se drsnou a ostýchavou, němě bezednou, démonickou dobrotou. Přetrvaly život, byť se přitom skoro vytratily a jejich démon, nikoli vzácně i něčí jiný, vítězí svým zastíněným světlem. Ne všechny jeho postavy jsou takové mnohým je těžká cesta uspořena, jiné jí nejsou schopny, jiné zase ji nedokážou ujít až do konce. To ony však jsou ty osudové. Dá se vzpomenout, mezi mnoha jinými, třeba na lékaře z "Mappe meines Urgroßvaters", na starého mládence z povídky "Der Hagestolz", na lesního poutníka z povídky "Der Waldgänger", na už zmíněného "obrista", na Risacha, na Witika - a na tu ženu, která se bez hlesu vrhá ze stezky do propasti, nebo tu, která se po nadosobní roztržce nedokáže znovu vdát, nebo na obětavou sestru. To nejsou honosné, nýbrž životu vyrvané a jemu opět navrácené ideály, jak je básník, který svou duši plnou úcty a lásky napjal až do posledka, aby je dokázal realizovat. Ještě jednou: toto všechno žije a přede (v originále "lebt und webt" - pozn. překl.) uvnitř nepřekročitelných závor a je to proto do dneška a zítřka přenosné stejně málo jako třeba Hölderlinův "Hyperion". Je to však dostatečně silné, aby to obstálo pro sebe samo, a my vděčíme vždy za nejvíce právě těm, kdo obstojí pro sebe sama a nám se jim lze sotva jen i přiblížit.

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1956, č. 3, s. 65-80

P.S. ASIV či VASILO, jak bývá zkratkami uváděn titul lineckého stifterovského periodika, provázel dlouhý Pannwitzův text o pěti kapitolách redakční poznámkou pod čarou, znějící v českém překladu takto:
* Přinášíme tento příspěvek nejen kvůli jeho významu pro renesanci Stifterova odkazu v posledních 40 letech, nýbrž také v úctě a uznání před životem a působením dnes pětasedmdesátiletého básníka a myslitele Rudolfa Pannwitze. Vývody, opakovaně se dotýkající témat, jimž byly věnovány i rozpravy sněmování v Bad Hallu (stifterovské sympozium se tu konalo roku 1955 ke 150. výročí spisovatelova narození - pozn. překl.), otevírají zčásti (v originále "z. T." - pozn. překl.) zcela nové náhledy do básnického díla Stifterova a poskytují tak bádání ty nejhodnotnější podněty. (redakce)

Wissen ist weiser als Wissenschaft... Než věda moudřejší je vědění...
Wissen ist weiser als Wissenschaft.
Wahr ist was keine Frage weiß.
Deutung ist falsch, gleichnis hat kraft.
Erfahrung erfährt den kreis...
Než věda moudřejší je vědění.
Pravda je, co si pochyb nežádá.
Výklad se mýlí, příměr má sílu k řešení.
Zkušenost jen do kruhu zapadá...

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift,1969, č. 3-4, s. 87

P.S. Předchozí Pannwitzovo čtyřverší si vzal jako motto následující text o něm, vlastně jeho nekrolog ze čtvrtletníku lineckého Institutu Adalberta Stiftera, shodou okolností z téhož jeho čísla, kde se objevila recenze Eduarda Eisenmeiera (viz jeho samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) na české vydání překladů Stifterových povídek v českobudějovickém nakladatelství Růže, které jsem v roce 1968 redigoval.

Asi by nemělo význam stěžovat si na potíže překladu Pannwitzova textu. Cítil jsem prostě dluh, jejž každý Čech nepochybně má vůči autorovi práce "Der Geist der Tschechen" (1919), vůči muži, který si korespondoval s Masarykem i Benešem (s tím druhým se ovšem názorově rozešel, o tom i s překlady Pannwitzových dopisů Masarykovi a Benešovi viz "Korespondence - Rudolf Pannwitz, Otokar Fischer, Pavel Eisner", vydal v roce 2002 Památník národního písemnictví v Praze a Schiller Nationalmuseum Deutsches Literaturarchiv v Marbachu), s Otokarem Fischerem i Pavlem Eisnerem, s Otokarem Březinou i Jakubem Demlem, vůči muži, který ctil šumavského Stiftera tak, že to dokázal rovněž německy odůvodnit způsobem, majícím svou encyklopedickou a zároveň citovou závažností sotva sobě rovného. Následující text se všech těch Pannwitzových zásluh "stifterovsky" dovolává.

"Duch učinil více a také více působí, nežli kdo tuší…"
Rudolf Pannwitz / 27. května 1881 - 23. března 1969 /
Adalbert Schmidt

V čase parcelace umění a věd se počet univerzálních duchů stále umenšuje. Rudolf Pannwitz, zemřelý dne 23. března 1969 ve švýcarské obci Astano (okres Lugano, kanton Tessin) byl jedním z posledních syntetiků naší doby - to mu musejí, byť mezi oblibou a odporem, přiznat všichni, kdo znají jeho dílo a jeho činnost. Básník a myslitel, filosof kultury, interpret politického dění a pedagog se v něm spojili v osobnost, která se nepokusila o nic menšího, nežli o znovuobnovení ztracené jednoty umění, filosofie a vědy. Mesiánské gesto člověka tak encyklopedicky mnohostranného vytrysklo z vědomí opravdové mise a stalo se svědectvím pocitu odpovědnosti, jenž ho vždy poháněl k tomu, pochopit pohnuté děje jeho doby z jejich historických kořenů a učinit je plodnými pro budoucnost. Tím se vysvětluje jeho sklon k tvůrčím duchům, kteří realitu hloubavě přebudovávají, aniž by opouštěli půdu skutečnosti. Řecko-římská antika, německá klasika, především Goethe, magický idealismus Novalisův jakož i biologické a kulturně filosofické nálezy Nietzscheovy tvoří fundamenty jeho duchovního bytí. K tomu přistupuje jeho spříznění volbou (v originále "seine Wahlverwandschaft" - pozn. překl.) s východní moudrostí, o němž mimo jiné vydává svědectví jeho kniha "Hermann Hesses westöstliche Dichtung" (1957).
Rudolf Pannwitz se narodil dne 27. května roku 1881 v braniborském městečku Crossen an der Oder, tedy ve stejném místě, kde přišel o devět let později na svět Alfred Henschke, který přijal literární pseudonym Klabund (učinil tak v roce 1912, jde o složeninu z německých výrazů "Klabautermann", tj. "permoník" a "Vagabund", tj. "tulák" - pozn. překl.) a zemřel už roku 1928 v Davosu na zápal plic (komplikovaný ovšem jeho tuberkulózou - pozn. překl.). Pannwitz přežil svého mladšího (Klabund se narodil 4. listopadu 1890 - pozn. překl.) krajana, který záhy dosáhl literárního věhlasu, o více než čtyřicet let. Mladý Pannwitz studoval filosofii, germanistiku a dějiny umění, k jeho učitelům náleželi Georg Simmel (německý filosof a sociolog, žil v letech 1858-1918 - pozn. překl.) a Heinrich Wölfflin (švýcarský umělecký historik, žil v letech 1864-1945 - pozn. překl.). V domě Reinholda a Sabiny Lepsiusových (oba byli malíři, Reinhold Lepsius žil v letech 1857-1922, jeho žena Sabine, roz. Graefová, v letech 1864-1942 - pozn. překl.), kde byl přechodně domácím učitelem, dosáhl přístupu ke Stefanu Georgemu a jeho básnickému okruhu styku. Také Hermannu Bahrovi a především Hofmannsthalovi, který Pannwitzovo dílo znal a cenil si jej, stál blízko. Na podzim 1916 se Pannwitz přestěhoval do Solnohradska (Salzkammergut) a žil až do konce roku 1921 při jezerech Mondsee a Wolfgangsee. Mezitím navštívil i Prahu a pobýval tam. V atmosféře tohoto města a ve styku s jeho vůdčími osobnostmi (především s Karlem Kramářem) vznikly úvahy "Der Geist der Tschechen" (1919, v originále textu mylně 1918 - pozn. překl.). Poté opustil Pannwitz střední Evropu a prchl od vřavy ztechnizovaného světa do tvůrčího osamění archaické krajiny. když se mu otevřel svět dalmatských ostrovů. Nedaleko od Dubrovníka bydlil v mnišské odloučenosti na ostrově Koločep mezi olivovými háji a myrtovými keři, jež opředly i jeho texty a mysl (kniha "Dalmatinische Einsamkeiten", 1924). Těm několika málo hostům, kteří ho tu jen vzácně mohli navštívit, jevil se malý holohlavý muž s markantní produchovnělou tváří podobný nějakému čínskému mudrci, jak trefně poznamenal Werner Helwig (německý spisovatel, žil v letech 1905-1985, zemřel ve švýcarském exilu - pozn. překl.), který při jedné plavbě s nějakou řeckou rybářskou lodí dva roky před poslední světovou válkou učinil u poustevníka na Koločepu zastávku. Po válce odešel Pannwitz do Švýcarska a strávil poslední léta svého života v kantonu Tessin, kde neúnavně dál pokračoval v práci na svém široce rozvětveném díle, jehož značná část nebyla dosud zveřejněna.
Říše lyriky se otevřela nastávajícímu básníkovi v umění Stefana Georgeho. Mistr a autor sbírky "Teppich des Lebens" (1899) ho učil, jak Pannwitz doznává, přijímat básně jako "Vision des Allsinns" (tj. "vize Univerzální mysli", "Allsinn", tj. "univerzální mysl" je pojem z "Naturphilosophie", tj. "přírodní filosofie" Friedricha Wilhelma von Schellinga /1775-1854/ - pozn. překl.), jako útvary z plastických a hudebních elementů, jejichž tónové hodnoty se krystalizují v řádku, ve strofě, v periodě a v opakování a obměně, v progresi a regresi srůstají v harmonický zvukový celek (v originále "Klangkörper" - pozn. překl.). Na Georgeho poezii si Pannwitz tříbil i smysl pro hlasité čtení lyriky, pro kultivaci mluveného slova, umění, které je tak zvanými uměleckými recitátory dramaticko-patetickým či sentimentálním přednesem znetvořováno a připravováno o svůj opravdový účin. Pannwitz se zasazoval o spíše "liturgický" přednes lyriky a zabýval se otázkami toho druhu v pojednání "Zur Formenkunde der Kirche" (1912). Od Georgeho převzal Pannwitz i průběžné užívání malých písmen ve verších i v próze (s výjimkou prvého písmena na začátku řádky a u vlastních jmen). Svou interpunkci oproti obvyklé tradici nechce chápat schematicko-logicky, nýbrž jako jistou čtenářskou záložku pro volnou uměleckou "větu" (v originále "als Lesezeichen für den freien künstlerischen ,Satz'" - pozn. překl.).
Zvláštního významu nabylo pro Pannwitze setkání se spisovatelem Otto zur Linde (žil v letech 1873-1938, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Spolu s ním vydával v letech 1904-1914 měsíčník "Charon", orgán "pro básnictví a filosofii" (v originále "Monatschrift: Dichtung, Philosophie, Darstellung", později "Monatschrift für modernes geistiges Leben" - pozn. překl.), k jehož užším spolupracovníkům patřili Karl Röttger (německý spisovatel, žil v letech 1877-1942 - pozn. překl.), Rudolf Paulsen (německý spisovatel, žil v letech 1883-1966 - pozn. překl.) a Erich Bockemühl (německý pedagog a spisovatel, žil v letech 1885-1968 - pozn. překl.). Ze skepse rozpadlého obrazu světa se tu usilovalo o mýtus, od něhož se očekávala naděje na uzdravení rozpolcené přítomnosti v nový organický celek. Pannwitz toto úsilí, nakolik se týkalo jeho vlastní tvorby, charakterizoval v doslovu ke své sbírce "Landschaftgedichte" následujícími slovy (citujeme je v českém překladu - pozn. překl.): "Mé básnické dílo je svým způsobem kosmické a mýtické. Nikoli ovšem ve špatném chápání těchto pojmů. Tam, kde se mluví o "moderním" kosmu, míní se, aniž by se všímalo rozdílu, chaotické překračování hranic, a kde přijde řeč na mýtus, jsou jím rozuměny subjektu na pospas vydané trosky prasvětů. To obojí je něco, ne snad nic. Já s tím však nemám co do činění. Kosmos a mýtus nám umožňují prožít celek bytí. Jejich nekonečná a přesto uzavřená forma dává tomu univerzálnímu a komplexnímu, co nás každým okamžikem zevně i zevnitř ohrožuje, čemuž však ani naše vnímání ani náš rozum nedorostly, stát se nám zřejmým. A všechna umění jsou nakonec schopna to, co zdáli a zhloubi dospělo k naší představě, formovat konkrétně do svých symbolů. Jeví se to pak jako nějaká skutečnost vedle té navyklé, do které sice nevchází, mnohdy jí protiřečí a přesahuje ji, ale jako nějaká dokonalejší nás uchvacuje a, oddáme-li se jí, mateřsky nás objímá a domovsky uspokojuje. Tímto byl mi vždy kosmos a mýtus a takové je i mé mýtické a kosmické básnění. Nikoli fantazie a odraz mých vlastních náhodných setkání s čímsi bezbřehým, ani přestrojování do prapodob a nápodoba čehosi dosud nesrozumitelného - nýbrž zapřádání do věčné tkaniny lidstva, znovupřijímání padlého a obnovování zpřetrhaných vláken, pokračování v práci na vzoru a proměnách jeho proměnlivé náplně až dodnes, navazování počátku na konec a prazrod něčeho dosud nikdy neexistujícího ze všeho vždy existujícího. To je neukončitelný proces a ten, kdo v něm stane, postupuje v něm svým životem dál, nakolik jej to unáší - s něčím dosáhne cíle, s jiným nikoli."
Není vždy lehké v Pannwitzových dílech tento proces sledovat a vyčíst z jednotlivých prací cíle a záměry: ať už je řeč o jeho lyrice od sbírek "Urblick" (1926), "Hymnen aus Widars Wiederkehr" (1927) přes sebrané básně "Wasser wird sich ballen" (1963) až k poslední publikované lyrice (rok před smrtí - pozn. překl.) pod titulem "Ostern" (1968) či stejně tak o jeho epice ("Prometheus" /1902/,v"Das Kind Aion" /1919/, "Das Geheimnis" /1922/, "Trilogie des Lebens" /1929/) či o dramatických dílech ("Dionysische Tragödien" /1913/, "Baldurs Tod" /1919/, "Die Erlöserinnen" /1922/). Básník sám má pocit, že mnohá orákulská tajemnost musí být vysvětlena interpretujícím doslovem, jak to učinil v básnické skladbě "Thebais", skládající se z částí "Kadmos a "Teiresias" a napíná odvážný oblouk od Hrdinského věku (Hesiodos popisuje ve svém díle Práce a dny pět věků člověka: Zlatý věk, Stříbrný věk, Bronzový věk, Hrdinský věk a Železný věk, ve kterém i my ještě stále žijeme - pozn. překl.) k říši orfického mýtu, kde se nakonec Teiresias (thébský věštec z řecké mytologie, viz Wikipedia - pozn. překl.) a Odysseus setkají navzájem. Svazku, který vyšel v roce 1965, jsou přidružena obrazová díla Oskara Kokoschky (rakouský malíř, ilustrátor a grafik, předkové byli pražskými zlatníky, žil v letech 1886-1980 - pozn. překl.), shromážděná pod společným označením "Hellas". Tyto tajuplné, těžko čitelné básnické texty se neotevírají každému, byly proto vydány jen v nepatrném počtu výtisků a dnes jsou dávno rozebrány. To byl osud "kosmiků" oné básnické generace - stačí pomyslet jen na Alfreda Momberta (německý spisovatel a lyrik, žil v letech 1872-1942, zemřel ve Švýcarsku na následky pobytu v internačním lágru na území nacisty okupované Francie - pozn. překl.) a Theodora Däublera (rakousko-německý spisovatel, předseda německého PEN-klubu, žil v letech 1876-1934 - pozn. překl.).
Filosof a kulturní kritik (lépe by asi bylo říci "kritik kultury" - pozn. překl.) Pannwitz vystoupil s pracemi "Die Krisis der europäischen Kultur" (1917), "Kosmos Atheos" (1926), "Logos, Eidos, Bios" (1930), články a přednáškami "Der Nihilismus und die werdende Welt" (1951) a četnými jinými publikacemi. Ve věku zániku věří přesto na to tvůrčí, z nouze a nebezpečí doufá v nový vzestup člověka a lidskosti: "Der Nihilismus ist nicht Wahrzeichen unserer Lage - sondern ist begleitender Symptom und der Schatten des Lichtträgers." (tj. "Nihilismus není poznávacím znamením našeho postavení - nýbrž je jeho průvodním symptomem a stínem nosiče světla." - pozn. překl.) Ve spisech "Der Friede" (1950) a "Beiträgen zu einer europäischen Kultur" (1954) a v knize "Der Aufbau der Natur" (1961) zaznívá opět otázka, zda Evropa došla na konec své existence. Pannwitz míní, že Evropa může být v oblasti amerického a ruského vlivu rekonstruována a zachráněna jen po ukončení zběsilého industriálně ekonomického amoku a jím podmíněného přetížení současného člověka. Trpělivost k tomu potřebná musí být vydobyta na vůdčích vzorech. Jako takové Pannwitz uvádí odjakživa vedle klasické normy člověka míry a středu čínské a indické myslitele s jejich "ano", řečeným osudu (v originále "mit ihrem Jasagen zum Schicksal" - pozn. překl.). Jeho úvahy však také prozrazují, že je Pannwitz důvěrně obeznámen s myšlenkovými postupy psychoanalýzy, idejemi C.G. Junga (švýcarský psychiatr a zakladatel analytické psychologie, žil v letech1875-1961 - pozn. překl.), tendencemi existencialismu i s poznatky moderní přírodovědy.
Také jako pedagog usiloval Pannwitz působit mnoha publikacemi ("Der Volksschullehrer und die deutsche Sprache /1907/, "Der Volksschullehrer und die deutsche Kultur", "Die Erziehung", "Das Werk der deutschen Erzieher" /všechny 1909/). Reformu systému vzdělání nechce počít od univerzit, nýbrž od učitelstva obecných škol, neboť učitele obecné školy vidí jako nejdůležitějšího nositele národní kultury. Už tehdy požaduje vysokoškolské vzdělání učitelů. Myšlenka výchovy korunuje veškeré usilování v životě, ve státě a v jakékoli kultuře. Všechny učební běhy jsou mu života běhy a života běhy jsou mu běhy učebními (jde o přímou citaci z Pannwitzova textu Můj vztah k Adalbertu Stifterovi - pozn. překl.). Odtud je srozumitelná Pannwitzova úcta k Adalbertu Stifterovi, který je pro něho velkým vychovatelem lidstva, jako básník a člověk reprezentantem organického humanismu (tady autor nekrologu odkazuje přímo na text Můj vztah k Adalbertu Stifterovi i s udáním pramene, v němž byl publikován - pozn. překl.). Stejně jako Stifter, kterého řadí po Komenském, Leibnizovi a Goethovi k velkým pedagogickým encyklopedistům, chová Pannwitz neotřesitelnou víru v moc ducha, víru, kterou dosvědčuje i ve smyslu a mutatis mutandis také v dikci svého vzoru (citujeme v českém překladu - pozn. překl.): "Moc ducha není toho druhu, že by skutečnost proměňovala podle svého obrazu. Duch je však nejvyšším tvůrčím orgánem člověka. Jako takový ho řídí, utváří a přetváří v přirozených a zděděných mezích. Duch má bezprostřední a magický účinek na člověka a přes něho i na jeho svět. V tom spočívá význam vědění, vědy, poznání, umění, ideje, ideálu, náboženství a kultury. Náš kulturní defétismus a nihilismus je zradou na sobě samých, ne-li sebevraždou. Panika a všechna její hesla nemají nijaký základ. Duch učinil více a také více působí, nežli kdo tuší a tušit chce."

Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift,1969, č. 3-4, s. 87-89

- - - - -
* Krosno Odrzańskie (PL) / Horní Planá / Vítkův Kámen / † Astano (CH)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko