FRANZ PÖSCHKO
|
Die Sage von Hohenstein Willst du Reichtum gelangen, dann musst du dein Leben dran wagen. Gold in ergiebiger Menge kannst du nach Hause zu tragen, kannst sodann sorgenlos leben und noch den Kindern viel geben, wenn sie in fröhlichen Stunden Gefährten fürs Leben gefunden! Nimm eine stattliche Henne, schwarz und der Hölle zum Zeichen! Wirst du sie dann am Palmsonntag dem Satan zum Angebind' reichen, zeigt er dir gern seine Schätze, kannst dir auch viel davon nehmen; musst aber ja deine Habgier beizeiten bezügeln, bezähmen. Achte genau jetzt auf alles was ich heimlich will sagen: Niemals darfst einen Menschen um Rat nach dem Wege du fragen. Gehst du von Gollnetschlag westwärts, erhebt sich ein Berg dort mit Blöcken, meistens mit Fichten umfangen, zu Teilen sind 's Blößen mit Stöcken. So nennt der Volksmund die Strünke, die größtenteils langsam vermodern oder als wertvolles Brennholt im Herde als Flammenglut lodern. Oben sind finstere Felsen, drin sind echte Schätze geborgen. Nimm deine pechschwarze Henne, begib dich dorthin früh am Morgen! Wird in der Kirche der Pfarre die Leidensgeschichte gelesen, wie sie die Bibel berichtet und wie es dereinst gewesen. Nimmst du die Henne zu Händen, machst dreimal herum eine Runde rings um den mächtigen Felsblock genau zu Beginn jener Stunde! Krachen und Brechen und Bersten Als wolle der Felsen zerfallen, dröhnt donnergleich durch den Forst hin und ferne erst hörst du 's verhallen. Gleißendes Gold und Geschmeide Liegt da nun, den Augen zur Weide. Nimm nur, so viel du ertragest, so viel deine Not wird verlangen! Achte doch, 's kommt gleich die Habgier geheim hinterm Rücken gegangen. Wenn die dein Herz auch erfasst, bist du für immer verloren. Gleich merkt 's der Böse am Schlage; der Satan hat feine Ohren! Nimmermehr kannst du dich wenden von all diesen köstlichen Schätzen, sie werden dein Auge blenden und werden dein Herz beschwätzen. Bald aber endet die Frist mit dem letzten der göttlichen Worte. Krrr! Es krachen die Felsen, es schließt sich die offene Pforte. Rettungslos bist du verloren. O wärest du niemals geboren! |
Pověst o pokladu Chceš-li bohatství dojít, i život v sázku dáš tomu. Zlato v přehojné míře když potom nabereš domů, starost tě opustí všude a ještě na děti zbude, když každé v příhodné době chotě si našlo sobě! Vezmi slepici statnou, černou, peklu na znamení! Na Květnou neděli potom ji ďáblu dej k potěšení, ukáže rád ti svůj poklad, z něj můžeš se lecčeho nadít; musíš jen svoji chtivost maličko upozadit. Dávej teď bedlivý pozor co chci ti povědět krátce: žádného člověka nesmíš na cestu tam snad ptát se. Jdeš-li na západ z Klení, hora tam se skalami zvedá se v smrčinách vzhůru i s pařezy, pasekami. Po našem ty pařezy zvou se "Stöcken" tu po nářečí, byť zčásti ztrouchivěly, dál ohni v kamnech svědčí. Pravé poklady skrývá ta hora i Slepice zvaná, vezmi svou slepici černou, do šerých skal vydej se zrána! To ve farním kostele budou zas číst se slavné pašije, jak o nich v Bibli psána o Kristu ta historie. Drž pevně slepici v rukou, třikrát obejdi skalní témě; jak započne hodina čtení, otevírá se země! Jak by snad puknout měla praská to v ní a laje hromově hvozdem jak bouře i široko dál do kraje. Třpyt skvostů přebohatě dá zrakům pást se tu v zlatě. Ber jen, co ráda by vzala tvá bída neskonalá! Krotit se snaž sílu chtíče, co v tobě skryta spala. Když zachvátí tvé srdce, provždy ztratíš i duši. Zlo udeří bez prodlení, satan nastražil uši! Nemůžeš odtrhnout oči od těch pokladů v skále, snad srdce se nerozskočí a zrak ti nedá vale. Ta lhůta totiž končí, jak dozní jen slovo Páně. Krach ozve se pak náhlý, je veta po vchodu a bráně. I po tobě bude pak veta: kéž neuzřels světlo světa! |
|
Hoam!, 2007, č. 4, s. 8 |
|
|
P.S. Původně byl text otištěn roku 1954 v časopise Mein Böhmerwald, obnoveném tenkrát ve Vídni. Vrch lidově zvaný i Slepice (ve Slepičích horách), najde se na mapách pod názvem Vysoký Kámen při obci Klení. |
|
|
Bannerweihe Lasst vorm Banner uns geloben Treue unserm Böhmerwald! Lieber Gott im Himmel oben, führ' uns heim dorthin recht bald! |
Svěcení korouhve Šumavě nech věrnost znova před korouhví přísahat! Bože v nebi, do domova brzký návrat rač nám přát! |
|
Glaube und Heimat, 1968, s. 579 |
|
P.S. Toto čtyřverší je opatřeno poznámkou "zur Bannerweihe der Jugendgruppe Hochwald-Gratzen am 27. Juli 1952 in Wien" a vztahuje se nejen datem vzniku k časům, kdy se opravdu věřilo na návrat.
Franz Pöschko se narodil 27. ledna 1892 v Hartunkově (Hardetschlag) u Benešova nad Černou (Deutsch Beneschau). Po vychození obecné a měšťanské školy absolvoval učitelský ústav v Českých Budějovicích, kde vykonal závěrečnou zkoušku s vyznamenáním roku 1913. Působil pak jako učitel na školách v Rychnůvku (Deutsch Reichenau bei Friedberg) a v Žumberku (Sonnberg) u Nových Hradů (Gratzen). Roku 1916 vstoupil do školské služby ve Vídni a působil v tom městě až do své smrti 26. října 1955. Je pochován na vídeňském ústředním hřbitově, skupina 71, řada 11, hrob č. 7. Byl básníkem i hudebním skladatelem a rodné Šumavě věnoval mj. cyklus Auf den Spuren Adalbert Stifters und Josef Gangls, jakési básnické putování po památných místech regionu. Jako spolupracovník časopisu Mein Böhmerwald, který i po druhé světové válce vydával ve Vídni Herbert von Marouschek, uveřejnil v č. 7-8 jeho 9. ročníku pozoruhodný příspěvek ke Ganglovu dílu pod názvem Josef Gangl - der österreichische Tolstoi. I on sám se jistě považoval za rakouského autora: v jeho pozůstalosti je také návrh rakouské hymny na vlastní text a nápěv, připsaný prezidentu Theodoru Körnerovi. Složil i píseň Am Mandlstoa ke každoročním setkáním sudetoněmeckých krajanů v Rakousku na příhraniční skále vrchu Mandelstein s nádherným výhledem na Novohradsko. Pöschkova žena předčasně zemřela už v srpnu 1939, jeho dcera Gertraud, provdaná Molnárová, žila i po otcově smrti ve Vídni.
- - - - -
* Hartunkov / vrch Slepice / Benešov nad Černou / České Budějovice / Rychnůvek / Žumberk/ † † † Vídeň (A)
