Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER

Verse über den Wald
in Romanes und Deutsch
Romské verše o lese

O vešoro e pajtrenca, / O Wäldchen mit Blättern,
O čiriklo e phakenca! / O Vogel mit Flügeln!
Te me e dar dykava, / Wenn ich Furcht erblicke,
Andre tute chuťava. / In dich ich springen werde.

Veša, veša zelenone, / Wald. Wald grüner,
De tut pale angál mande! / Breite dich aus vor mir!

Te me e dar dykava, / Wenn ich Furcht erblicke,
Štar bárora chuťava. / Vier Zaune überspringe ich.

O lesýčku s listjm,
O ptáku s křjdlami!
Gestli gá strach zwidjm,
Do tebe skočím.

Lese, lese zelený,
Roztáhni se přede mnou!

Gestli gá strach uwidjm,
Čtyry ploty přeskočím.

Ten jazykově zde dále nijak neupravený úryvek z romské mluvnice "Románi Čib" (1821) s podtitulem "das ist: Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nebst enigen Fabeln in derselben" s přídavkem, tj. "als Anhang die Hantýrka, oder die Čechische Diebessprache" tedy "hantýrka čili česká řeč zlodějů" je jakýmsi zlomkem literární závěti jednoho z nejvýznamnějších tvůrců, dalo by se říci zakladatelů novočeské poezie, vltavotýnského rodáka Antonína Jaroslava Puchmajera. Spatřil světlo světa v rodině jircháře Karla Puchmajera a jeho ženy Anny, roz. Metlínové, dne 7. ledna roku 1769, téhož ještě dne byl pak ve zdejším chrámu Páně u sv. Jakuba i pokřtěn. Po triviální domácí škole ve svém rodišti, absolvoval v Českých Budějovicích piaristické gymnázium a zapsal se v Praze na filosofii. Ta byla podávána Seibtem (Karl Heinrich Seibt /1735-1806/, Lužičan a čelná postava pražské "alma mater", byl "krasovědec" a etik - pozn. překl.) a Meissnerem (August Gottlieb Meissner /1753-1807/, rodák rovněž z lužického Budyšína a mj. i zakladatel německé kriminální povídky, přednášel v Praze estetiku - pozn. překl.) německy a zdálo se, že i Puchmajerovy literární sklony najdou v němčině své naplnění. Zasáhla náhoda, prý zejména setkáním se Šebestiánem Hněvkovským dospěl Puchmajer k bojovnému národnímu stanovisku "jednoho jazyka", byť právě po německém příkladu. Jaroslav Vlček v Literatuře české XIX. století o Puchmajerovi neváhá prohlásit, že je "přes dobrý organizační talent v podstatě pouhý překladatel". Z filosofie přešel na bohosloveckou fakultu právě pro buditelský záměr, jemuž dal už jako kněz v šumavské (německy mluvící) vsi Ktiš (Tisch) roku 1797 výraz svou vznícenou předmluvou k jednomu (v pořadí druhému) svazku svého almanachu Sebrání básní a zpěvů, kde sám sebe označuje za "volajícího na poušti". Na kněze byl vysvěcen rok předtím 21. února 1796 v Českých Budějovicích (Budweis) a biskup Schaaffgotsche jej v květnu téhož roku ještě vyslal právě do Ktiše, odkud už v září 1797 odchází jako fundační kaplan do Prachatic, kde působil po tři roky. Dovedl si ze Ktiše naklonit i schwarzenberskou vrchnost českou ódou na knížete Josefa a německou ódou na kněžnu Paulinu. V letech 1800-1804 působil Puchmajer v Kamenném Újezdě (Steinkirchen) jako administrátor u svého strýce a zdejšího faráře Františka Puchmajera. To byl vlastně konec jeho jihočeského a šumavského působení. Jazyková všestrannost mu nedala usnout ani v následujících letech, kdy se vedle překladů zabýval zejména problémy české prosodie a pravopisu (došel za ruských protinapoleonských tažení českými zeměmi pod titulem Pravopis ruskočeský /věnoval roku 1805 tu práci pozdějšímu českobudějovickému biskupu Růžičkovi/ i k návodu, "jak se jazyk český písmem ruským psáti může" - ostatně sám rád své přijaté "vlastenecké" jméno Jaroslav rád psával s ruským písmenem Я na začátku). Jeho posledním působištěm byly Radnice v okrese Rokycany, kam se dostal zásluhou Šternberků (německy psané Pojednání o bylinářství Kašpara ze Šternberka vydal roku 1819 Puchmajer česky) zemřel však 29. září 1820 ve všeobecné nemocnici v Praze a v Praze na Olšanech je i pochován, byť vlastně neznámo kde. Je podivnou shodou okolností, že poslední práce Puchmajerovy jsou psány německy. Pomineme-li lidové poučení o polním hospodářství (1817), jež je českým překladem Puteoniho práce Kurze Landwirtschaftslehre, vydané pouhý rok předtím, jakož už zmíněný překlad Šternberkova bylinářství, nepočítáme-li podstatnou práci na druhém díle Jungmannova Německo-českého slovníku, jde zejména o ruskou mluvnici pod titulem Lehrgebäude der russischen Sprache, německy Puchmajerem sepsanou podle vzoru Dobrovského německé mluvnice češtiny (dedikovanou prostřednictvím Kašpara ze Šternberka už před knižním vydáním ruské carevně Marii Fjodorovně /byla rodem württemberská princezna/ za její návštěvy v Čechách roku 1818 a vydanou pak v září 1820) a už zmíněnou v Čechách jistě první vydanou mluvnici romskou. Ta vznikla za podivných okolností, souvisejících se zadržením podezřelé tlupy cikánů, jak byli tehdy kočovníci všeobecně označováni, uvězněním mužů v Plzni a internací žen a dětí pod dohledem v Radnicích. Ještě 7. června 1820 napsal svému obdivovanému učiteli a idolu Josefu Dobrovskému:
"Nebylo by mi nemilo, kdybych jako apoštol k vzdělání cikánů něčím přispěti mohl. Alespoň může spis můj k lepšímu poznání mluvy cikánské přičiniti."
Jde v těch dvou německy psaných jazykových příručkách snad i o cosi jako zašifrovaný vzkaz budoucím generacím Čechů, že to s tím "jedním jazykem" a jedním národem v Čechách (natož na Šumavě).
- - - - -
* Týn nad Vltavou / České Budějovice / Ktiš / Prachatice / † † † Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko