Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN PURITSCHER

Moje Rovné, náš dům a naše osudy

V seznamu míst, náležejících ke statkům pánů z Rožmberka (v užším slova smyslu jako "bona in Chrumpnaw pertinentia", tj. "statky ke Krumlovu příslušející" - pozn. překl.), sepsaném v roce 1379 (rozuměj Urbář zboží rožmberského z roku 1379 - Registrum bonorum Rosenbergicorum anno 1379 compilatum, ed. Josef Truhlář v Pojednáních Královské české společnosti nauk 1880 - pozn. překl.), je ves Rovné (německy Ruben /nářečně Rum/, jak je i dále v autorově textu bez přívlastku zmiňována, v originále dokonce s vysvětlením že to slovo značí "grubenreiche Gegend"! - pozn. překl.), a to právě jako rožmberská, uvedena vůbec poprvé. Nelze ji zaměňovat se vsí u Kájova (Gojau), zvanou také Rovné (zmiňovanou už k roku 1308 a pro rozlišení později uváděnou s přívlastkem jako Kladenské Rovné /Kladener Ruben/, tj. "z klád" a na "rovném" místě - pozn. překl.). Kdo byl zakladatelem toho "našeho" Rovného, není známo.
Rovné polohou míří k východu zasazeno do kopcovité krajiny mezi vrchy německy zvanými Quietn-Lecina, Hirschensprung (tj. "Jelení skok" - pozn. překl.), Guraweh a knížecím lesem schwarzenberským (německy "Herren Holz", i na dnešních mapách je uváděn český název "Panský les" - pozn. překl.). Na severovýchod od vsi ležela ves Haag (česky dnes na mapách Zahrádka - pozn. překl.), která byla dříve sídlem soudního obvodu (rychty), na jihozápad ves Lověšice (v originále německy Lobiesching, podle níž se "autorovo" Rovné nazývalo před svým zánikem i Lověšické Rovné /Lobieschinger Ruben/ - pozn. překl.), na sever Silniční Domky (Straßenhäuser) a na jih ves Jistebník (Stömnitz).
Rovné náleželo školu a farností k Zátoni (Ottau), malému překladištnímu bodu na řece Vltavě (Moldau), kde bývaly i kuželny, dva "obchodní domy", dvě školy (jedna česká a jedna německá) a policejní stanice. Bylo to jakési středisko dvou územních pásů nalevo a napravo od říčního toku.
Z Rovného do Zátoně vedla jen úzká pěší stezka. Když se pak přihodilo, že byl někdo povolán ze života na věčnost, putoval pohřební průvod s ostatky zesnulého přes Jistebník či, což byl častější případ, přes Lověšice na zátoňské "boží pole".
Rovné spadalo stejně jako Zátoň a Všeměry (Schömern, ves stejně jako autorovo Lověšické Rovné dnes zcela zaniklá - pozn. překl.) k politické obci Lověšice, vzdálené od Rovného dva kilometry. Na jihovýchod od mého rodiště ležela v nadmořské výšce 744 metrů ves Skupečné (Moresdorf, dnes zaniklá zčásti osada obce Čeřín /dříve německy Ziering/ - pozn. překl.) a o tři kilometry dál městečko Rožmitál na Šumavě (Rosenthal). Na sever od Rovného se na návrší při silnici z Přídolí (Priethal) do Kaplice (Kaplitz) nachází chalupy osady Silniční Domky (nadmořská výška 806 metrů), patřící způli k Oseku (Ossek), způli k Zahořánkám (Kaltenbirken).
Všechny dosud v tomto textu zmíněné osady jsou jmenovány jako záchytné body pro jinak nesnadnou místní orientaci. Všeměry, Lověšice, Rovné, Skupečné už dnes neexistují, žijí dosud zčásti alespoň (díky rekreačním chalupářům ovšem - pozn. překl.) Zahořánky a Osek. Zahořánky leží na trase směřující k Přídolí, městečku ležícímu také na sever od Rovného a vybavenému v minulosti mnoha právy. Právě jeho poloha na staré solné cestě z Lince (Linz) na Dunaji do Budějovic (Budweis), vedoucí přes Zátoň, Spolí (Pohlen) a Přídolí, to způsobila. Podobná cesta vedla severně od Rovného, sotva 15 minut chůze vzdálena, Silničními Domky na trase z Krumlova přes Přídolí, Zahrádku, Kaplici do Lince. Procházela v nadmořské výšce až 875 metrů kusem panského lesa knížat schwarzenberských a byla v roce 1902 až k Silničním Domkům znovu zbudována.
Sledujeme-li polohu osady Rovné a členění jejích pozemků, napadne nás, jak moudře se utvářelo už v dávných časech. K šesti selským usedlostem Tuschl čp. 1, Guwa čp. 2, Handlois čp. 3, Wuidl čp. 4. Schinker čp. 5 a Baurn čp. 6, které měly doložitelně stát už roku 1320, náleželo 165 hektarů a 65 arů užitné plochy a 89 hektarů a 60 arů lesa. To je dohromady 255 hektarů a 25 arů pozemkového majetku. Sama obecní půda, zaknihovaná v roce 1938, omezovala se na 34 hektarů užitné plochy a 9 hektarů lesa.
Sedláci měli půdu rozdělenu tak, že kromě pozemků kolem svých stavení vlastnil každý z nich kus pole na každém z okolních kopců. Nestávalo se, že by některé z usedlostí připadla půda na severní straně nějakého z vrchů. Stejně tak tomu bylo s lukami a lesy.
(…)
Majitelé se od roku 1585 dají téměř bez mezer doložit podle následujících pramenů::
Registra panstwj krumlowskeho 1585 a 1600 v zámeckém archívu českokrumlovském sign. 17G beta č. 13 a 16,
pozemková kniha Rychtařstwj Přjdolske od roku 1603 a dále od roku až do roku 1638 vedená v úředním jazyce českém; zámecký archív českokrumlovský sign. 15A S25,
pozemková kniha Richteramt Priethal ze 13. prosince 1704 a pozemková kniha Richteramt Pohlen, která sestává ze dvou svazků: Band 1. Maltschitz, Oßekh und Kaltenbürchen a Band 2. Ruben, Lobiesching, Stubau (dnes na mapách Dubová - pozn. překl.), Pohlen und Machowitz (dnes na mapách Machovice - pozn. překl.), obojí s datem 28. února 1705.
Majitelé stavení čp. 2 "Guwa (Gubo)", Fol. 100, s výminkářským stavením čp. 3:
1603 - Filyp
10. dubna 1620 - vdova po něm Marianne
1625 - majitel psán jako Ambros
9. ledna 1626 - Filyp, manžel vdovy po Filypovi z roku 1603
1628 - Nicles Kubo
4. července 1671 - syn předešlého Mathias Kubo
9. května 1711 - syn předešlého Sebastian Gubo
4. února 1744 - syn předešlého Josef Gubo
12. září 1750 - Adalbert Geörgl z Rovného, pocházející z Oseku
22. září 1751 - Galle Puritscher
24. února 1781 - Wenzel Puritscher
27. července 1810 - Matthaus Puritscher
31. května 1858 - Johann Puritscher
20. ledna 1884 - Wenzel Puritscher
16. února 1927 - Mathias Puritscher a Anna, roz. Lauseckerová z Wutschko (dnes až na jedno stavení zaniklý Bočkov, patřící jako osada k Zahrádce, pak k Rožmitálu, dnes součást Omlenice - pozn. překl.)
"Guwahaus" č. 2 a 3 měl s výměnkářským stavením 25 hektarů a 68 arů luk a polí spolu s 15 hektary a 92 ary lesa.
(…)
Přídolí bylo v září 1945 obklíčeno českým vojskem a obyvatelé shromážděni na náměstí. Pak byly domy na rozkaz vypleněny (v originále "auf Befehl ausgeplündert" - pozn. překl.) a všechno z nich vyházeno na hromady před ně. Po této akci si směl každý z někdejších vlastníků těch věcí naložit si na záda 30 kilogramů šatstva a nezbytností, se kterými se vrátil do domu. Ostatní vyházený majetek byl naložen na nákladní auta a odvezen.
(…)
Rodina Puritscherova ("po chalupě" Guwa) v Rovném čp. 2 byla dopravena do sběrného tábora v Českém Krumlově povozem Hiaseiových ze Zahrádky. Otec Puritscher byl v té době stále ještě odloučen od rodiny a internován v Českých Budějovicích. Puritscherovi byli při odsunu (v originále "beim Abtransport" - pozn. překl.) odděleni i od rodin svých sousedů, Kochových a Bieblových. Jako všichni do té doby internovaní jeli jsme v posledních vagonech. V Norimberku (Nürnberg) byl vlak, sestávající ze 40 vagonů, rozpojen na dvě části. Přední jeho část zamířila do Schwabachu, zadní do Forchheimu v Horních Frankách. Ve Forchheimu byly rodiny po příjezdu umístěny v tamním sirotčinci. Dne 2. listopadu 1946 byl Hans Puritscher (autor tu píše o sobě - pozn. překl.) odvezen sedlákem Johannem Beckem z Dormitz a pracoval poté jako pacholek na jeho hospodářství. Mathias Puritscher se dostal z Forchheimu do Schellenbergu jako pacholek k Bendallovým. Rodiče Puritscherovi s babičkou a synem Franzem poté, co pobyli nějaký čas ve městě Lohnerstadt (také Lohnerstadt bei Höchstadt an der Aisch - pozn. překl.), přesídlili do Dormitz čp. 19 a pracovali tam v zemědělství. Po několika letech otec Puritscher toho úvazku zanechal a vydělával si jako lesní dělník. Babička se uchýlila ke své dceři Marii, provdané Kochové, do Hitzhofen, kde pak strávila sklonek života. V Dormitz u rodiny Lenertových se v roce 1949 celá zbylá rodina Puritscherova konečně sešla k trvalejšímu společnému pobytu.
Starší syn Mathias Puritscher se v létě roku 1951 oženil s Magdalenou Hamerantovou z Gräfenbergu (rozuměj Gräfenberg v Horních Frankách, existoval i Gräfenberg v českých zemích, zvaný dnes Lázně Jeseník - pozn. překl.) a postavil si tam na adrese Loitpoldweg vlastní dům. Syn Franz si vzal v létě následujího roku 1952 za ženu Eveline Panwitzovou, rodem z Vratislavi (v originále Breslau, dnes polská Wróclaw - pozn. překl.). Rodiče Puritscherovi si se synem Hansem (rozuměj autora textu - pozn. překl.) pořídili spojenými silami ve Weiher bei Erlangen (bavorská oblast Střední Franky - pozn. překl.) rodinný domek a nastěhovali se do něj v srpnu 1958. Syn Hans se oženil s Katharinou Körberovou z Effeltrichu dne 28. téhož měsíce a roku.
V roce 1968 zakoupili Anna a Mathias Puritscherovi v Dormitz dům zvaný Glosnschneiderhaus, ve kterém pak prožili svá poslední léta. Krátce nato zemřel 25. září roku 1970 otec Mathias Puritscher v 73 letech věku a 15. října 1989 ho následovala i jeho žena Anna v požehnaném stáří 93 let.

Autor webových stran, z nichž je předchozí text přeložen v české ukázce, sám sebe na nich představil takto:

O sobě

Johann Puritscher, původce této kroniky, se narodil v Rovném 11. srpna roku 1929.
Byl s tím místem, jeho okolím, historií i původními obyvateli blízce obeznámen a žije dnes ve Weiher/ Uttenreuth (Weiher je od roku 1978 součástí obce Uttenreuth v bavorských Středních Frankách - pozn. překl.).
Od roku 1960 až do roku 1996 působil po více než 35 let jako zpravodaj rodácké rubriky Zátoně a okolí v krajanských časopisech "Glaube und Heimat" a "Hoam!".
V letech 1970-1978 předsedal i radě farnosti Sankt Kunigunde v Uttenreuth.
Byl kromě toho předsedou společenství vyhnaných příslušníků farnosti Zátoň v Bavorsku, Bádensku-Württembersku a Hesensku v letech 1986-1996. Poté se stal jeho předsedou čestným.
Produkoval řadu zvukových diaprojekcí, které uváděl na veřejnosti, mj. "Das Sterben des Böhmerwaldes nach der Vertreibung 1946" (tj. "Zánik šumavské kulturní krajiny po našem vyhnání v roce 1946" - pozn. překl.) a další o poválečné historii obce Weiher a Uttenreuth: "Wirken und Wandel der Zeit von 1963 bis 1970" (tj. "Práce a proměny času 1963-1970" - pozn. překl.).
Je autorem četných básní, zveřejněných v krajanských časopisech, mj. pod tituly "Heimgang", "Böhmeraldbunddank" a "Heimatschwur".

Johann Puritscher zemřel dne 19. července 2016 a urna s jeho popelem byla uložena na hřbitově bavorské obce Uttenreuth ve Středních Frankách.
- - - - -
* Lověšické Rovné / † † † Uttenreuth (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko