Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ERNST FRIEDRICH RAFFELSBERGER

Šumavské umění podmalby na skle

Jak hluboce se proměny časů dotkly i končiny tak odlehlé, jakou Šumava bezesporu zůstává, o tom svědčí kromě jiných ta skutečnost, že kdysi tu rozšířená starobylá povolání docházejí nebo už došla bolestného úpadku. Pro už tak těžce zkoušenou Šumavu je toho litovat nejen snad z hlediska hospodářského, nýbrž rovněž v ohledu kulturním jako trpké a nenahraditelné ztráty. Ve zvláštní míře to platí o řemesle, které ještě před půlstoletím stálo v plném rozkvětu a které by mělo být považováno za jeden z nejvýraznějších projevů původního lidového umění, totiž o umění podmalby na skle.
Když na konci devatenáctého století počalo lidové umění doslova vymírat a s ním počaly řídnout a mizet všechny ty nádherné výtvory venkovské domácí píle a umu, projevující se až dotud v plné rozmanitosti na podobě samých stavení, nábytku, nářadí a ozdobných předmětů všeho druhu, tu upadlo v obecné zapomnění i umělecké odvětví právě pro Šumavu a její obyvatele tak příznačné, jímž byla právě výroba tzv. relikvií, tj. voskových podob svatých a zpodobení týchž náboženských motivů právě technikou podmalby na skle.
Zemí jejího původu je Bavorsko, kde se rozvinula už daleko časněji. Bylo by však záslužné zjistit, nakolik byla pro ni i na české straně připravena stejně časně půda starobylou sklářskou činností, poněvadž souvislost obou odvětví je mimo jakoukoli pochybnost už proto, že právě při výrobě skla bylo v řadě hutí zaměstnáno mnoho kreslířů a malířů, kteří se mohli i nevědomky stát učiteli a vzory svým selským následovníkům.
Tak se mohlo stát, že se umění podmalby na skle rozšířilo do téměř všech částí Šumavy, zejména i na její rakouskou stranu. Jako nejstarší jeho centra lze jmenovat i přesto okolí Kvildy (Außergefild) a Dobré Vody (Brünnl) u Nových Hradů (Gratzen).
Zhotovování obrázků malovaných na obyčejné sklo a upevněných do těch nejjednodušších černých dřevěných rámů, bylo technicky záležitostí velmi prostou a zčásti i šablonovitě opětovatelnou.
Prvotní předlohou ovšem musel být jednotlivý náčrt, kresba jako činnost připomínající přece jen uměleckou tvorbu. Častým opětováním a množením základního motivu došlo však mnohdy k setření základních znaků původně osobního projevu a tím i ke snížení jeho zprvu vlastně jedinečné umělecké hodnoty. Předkreslený motiv se prostě položil pod skleněnou tabulku, na které pak došlo jemným štětcem k obtažení obrysových linií černou či rudou barvou. Pokud první z "umělců" následoval obrys předlohy, tj. jednotlivých postav a jejich tváří, řasení oděvů apod. s víceméně detailní věrností originálu, padla jeho práce následně do rukou druhému "umělci", který byl teprve vlastním "malířem". Na něm bylo pokrýt plochy vymezené kresebnými obrysy jemně namíchanými jednotlivými olejovými barvami, což činil zcela mechanicky a dá se říci i libovolně, jak o tom dodnes svědčí často velmi zvláštní barevné složení takových dávných podmaleb. Malování, o němž je řeč, vyžadovalo ovšem přece jistou zručnost, poněvadž malíř či také malířka museli obrázek levou rukou přidržovat a pokrývat barvami pole v obrysech původní předkresby rubově ovšem viděných (jako tzv. eglomisé našla později tato technika užití při malování firemních štítů). Tím bylo dílo hotovo, neboť vypalování barev se dalo ušetřit, když pomalovanou stranou dozadu bylo sklo rovnou zarámováno a zalepením zadní plochy získala podmalba dostatečnou ochranu.
Mnohdy musel však takový obraz projít rukama většího počtu malířů, poněvadž i u tohoto druhu lidového umění panuje podobný princip rozdělení práce, s jakým se na Šumavě nebo třeba v Krušnohoří setkáváme například u hračkářské dřevovýroby. Tady i tam se jeden lidový umělec zaměřuje výlučně na zachycení obličeje dotyčného světce, jiný třeba na jeho boty, třetí na stromy kolem, čtvrtý na zvířata, další maluje třeba jen tak často roněnou mučednickou krev atd. atd. Čím více údů a ratolestí byť jediná rodina tvůrcova má, tím proměnlivěji dopadá potom i mnohočetné stádium dokončení předkreslené předlohy.
Užití těchto obrázků na skle určují samy jejich náměty. Mohou se jako výzdoba selských světnic či předmět zbožné úcty v kostelích a kaplích věnovat zpodobení Svaté Rodiny jakož i jiných světců a světic, při čemž však budou vždy převažovat zpodobení Ježíšova a Mariina spolu se zachycením motivu Ukřižování. Vedle mnohostranných obměn těchto základních námětů vyprávějí nám prostě a dětinsky vroucně i jiné příběhy z Písma Svatého v často figurálně velmi bohatých kompozicích. Právě v té všeobecné srozumitelnosti nejvýše prostého a řekněme přímo drastického podání spočívá podstatný rys lidového umění vůbec.
Snad někdy ten příliš očitý naturalismus některých obrazových líčení až překračuje hranice uměřenosti, nicméně musíme obdivovat právě v primitivnosti výrazu, v často hrubé a hranaté formě poctivost názoru a upřímný charakter a hloubku celkového pojetí a chápání námětu.
V jednotlivých případech však prozrazují tyto neokázalé malůvky na skle ještě něco víc. Ten dětinsky upřímný přístup tvůrců k jejich tématu se nutně obráží v celém výsledném vyznění natolik, že dokáže předat hluboký duchovní náboj a inspiraci v sobě skrytou. Máme tu ve značné míře co činit s pracemi velmi moderní ražby, poněvadž to, co si vepsal expresionismus do štítu jako nové ideje, vešlo už dávno v podobě daleko autentičtější ve skutek právě v lidových podmalbách na skle. I tady se stala forma věcí vedlejší, myšlenka a duchovní stránka obrazového výrazu - povýšená často k symbolické výrazové zkratce - tu naopak znamená všechno. Posuzováno z tohoto hlediska, stává se i takové nenápadné dílko "na skle malované" skutečným uměleckým výtvorem.
Mnohé z těchto výtvorů jsou zajímavé nejen snad jako záležitost kulturně historická, nýbrž i jako doklad hlubinné lidové psychologie. Malý vesmír lidové obraznosti dal v představách šumavských umělců postavám, které jako by vystoupily spíše z okruhu domácích pověstí než z náboženské tradice. Tak možno vysvětlit některé motivy volně se pohybující v prostoru i v čase a vyzbrojivší např. starozákonního válečníka loveckou puškou či loupežnickou pistolí nebo považte navléknuvší oblíbeného světce do uniformy rakouského důstojníka. Podobné kulturně historické úlety se ovšem nijak nemohly dotknout citů širokého lidového publika, jemuž byly obrázky přece určeny především, ba naopak: jakákoli výtka ohledně nich by byla špatně vykládána jako nějaká svatokrádež.
Jak byly podmalby na skle přese svůj skromný vnější vzhled obchodně úspěšné, o tom nejlépe svědčí velké rozšíření, jehož dosáhly. Až hluboko do rakouských alpských krajin putovaly ty obrázky ze Šumavy a všude byly přijaty se stejnou láskou věřícího venkovanství.
Téměř v každém starém šumavském stavení se setkáte s těmi obrázky, které dodnes krášlí nízké selské světnice, jakkoli se stávají jako ozdoba domácích stěn předmětem den ode dne vzácnějším. Tyto neokázalé doklady šumavské tvořivé síly a svérázu jsou totiž často i z pouhé neznalosti vydány zániku. Nejlepší exempláře putují navíc ze Šumavy v poslední době jako ceněné práce tzv. selského (později se uplatnil spíše značně nepřesný přívlastek naivní, primitivní či insitní - pozn. překl.) umění k početným sběratelům, zejména pak v zámoří.

Waldheimat, 1930, č. 12, s. 190-191

Když 28. prosince 1973 zemřel v bavorském Chamu krátce před dovršením 75 let svého věku "Oberstudiendirektor a.D." Dr. Phil. Ernst Friedrich Raffelsberger, odešel s ním nejen ceněný a žáky milovaný pedagog, nýbrž i jeden z největších německy hovořících znalců šumavského a jihočeského umění vůbec. Byl jako třeba i Alfred Kubin či Fritz Blumentritt původem ze středočeských Litoměřic (Leitmeritz), kde se narodil 14. února 1899. Maturoval však už na gymnáziu v Budějovicích, kam byl jeho otec povolán na místo ředitele zdejšího německého učitelského ústavu. Následovala léta vysokoškolských studií v Praze a ve Vídni, počáteční působení na dvou šumavských venkovských školách v Kájově (Gojau) a ve Chvalšinách (Kalsching) a odchod do Žatce (Saaz) a pak do Ostravy (tehdy Mährisch-Ostrau), kde byl za války roku 1940 jmenován ředitelem školy. Publikoval vlastně nejprve právě v nezapomenutelném českobudějovickém měsíčníku Waldheimat, odkud pochází i naše ukázka, po vyhnání se však věnoval šumavskému tématu natolik, že mohl odevzdat jako ucelený výsledek dlouholeté práce knihu Der Kunstbesitz des Böhmerwaldes und seines südböhmischen Vorlandes (Umělecké bohatství Šumavy a jejího jihočeského předhůří), která vyšla roku 1973 o pouhých 23 stranách textu, zato s téměř stovkou stran obrazových příloh. Z Českých Budějovic, kde se jistě setkal s životní láskou poprvé, měl ostatně i manželku Hermine, rozenou Schwetzovou, která ho svou smrtí 1. února 1973 předešla o pouhých deset měsíců. Tu ránu osudu jeho srdce neuneslo, jakkoli přečkalo předtím už ztrátu tolikerou.
- - - - -
* Litoměřice / České Budějovice / Kájov / Chvalšiny / † Cham (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko