JOSEF RANK

Hra o Adamovi a Evě

Vzpomínka z dětství

Právě jsem dokončil snídani (mlíko z mističky) a vydal se k lavici u kamen za svým tučným přítelem, velkým domácím psem jménem Soltan, který obvykle lehával natažen prostřed světnice. Uložil jsem se vedle něho, objal ho kolem krku, drbal po hřbetě a nakonec jsem se na něj i posadil, což on ve své nekonečné mírnosti a dobrotě klidně snášel, jen občas ke mně melancholicky obraceje své velké hnědé oči. Byl čas, kdy čeleď a sourozenci škrabali u rohového stolu brambory a hromadili je do pyramidy před sebou. Děvečka měla donést velkou mísu s polévkou, trochu se ale opařila a zdržela se o něco déle; tu se stala maminka netrpělivou, volala na děvečku, aby si pospíšila, načež ta ve velkém chvatu, obrovitou mísu ve vysoko zdvižených rukou, přicházela z kuchyně, zvolala: "Da bring' ich 's!" (tj. "Tady to nesu!" - pozn. předl.) - narazila na velkého psa, pustila mísu před sebe a sama upadla směrem za ní... Nastala chvíle zděšení, než vrchní čeledín Maxenz, dlabaje zrovna lžící nějaké jídlo na stole, klidně a suše poznamenal: "Das hat der Hendlbub auch gesagt: Da bring's ich 's - und fällt mit den Eiern zur Tür herein!... " (tj. "To říkal ten kluk vod kuřat taky: Tady to nesu - a upadl ve dveřích i s těma vejcema!"
Následoval ovšem výbuch smíchu, stopy nehody byly odstraněny, polévka donesena znovu - a po stole se všichni rozešli, aniž by vykonali obvyklou modlitbu...
Snad tato okolnost měla vinu na tom, že téhož dne došlo známé přísloví: "Neštěstí nechodí nikdy samo!" tak zneklidňujícího naplnění. Neboť zanedlouho po té nehodě s ranní polévkou se stala rodičovská světnice jevištěm události, která mé mladistvé nervy mocně pocuchala.
Otec seděl u rohového stolu a činil křídou na jeho velké desce nějaké své výpočty; maminka započala vedle dveří do komory přípravy k polednímu obědu a já vylezl na lavici při zdi, abych pohlédl do dvora a na vlastní oči spatřil, cože se tam poutavého odehrává - spadl jsem však následujícího okamžiku leknutím málem z lavice dolů! Ztělesněné "Gottseibeiuns!"(tj. "Pán Bůh s námi!" - pozn. překl.) s rohy, černou tváří a rudýma očima vešlo do dvora a přicházelo v doprovodu dvou dobrodružně kostýmovaných osob k našim domovním dveřím. Utekl jsem se k mamince, která se právě u rohového stolu chystala mísit nějaké těsto, zavinula mě do své zástěry a volala s pohledem upřeným úzkostně ke dveřím: "Da Tuifl!" (tj. "Čert!" - pozn. překl.). Položila mi konejšivě ruku na hlavu a dotazovala se po příčině celého mého úleku, byla však vzápětí vývojem událostí sama poučena, oč vlastně jde. - Dveře se totiž otevřely a dovnitř vstoupily už zmíněné dobrodružné postavy; byl to muž v dlouhé košili přes šaty, přepásané koženým opaskem kolem beder, huňatý vous na bradě a kolem lící, v levé ruce umně zhotovený model jablůňky; hned za ním vešla jako druhá z postav nějaká žena, rovněž s dlouhou košilí přes oděv a opaskem, hlavu však měla pokrytu lněnou parukou, jejíž lokny spadaly jí hluboko na záda.
Moje matka se teď ke mně sklonila, přitiskla plochou dlaň na má ústa a konejšivě řekla tichým hlasem: "Fürcht' dich nicht; es ist nur das Adam-und-Eva-Spiel!" (tj. "Nic se neboj; to je jen hra o Adamovi a Evě!" - pozn. překl.)
Muž a žena se postavili vedle dveří, jabloň pak dali mezi sebe doprostřed. Nyní počal Adam, zpívaje mezitím jako v recitativu o celé historii prvého hříchu, točit za kmenem jablůňky připevněnou klikou, uvádějící do pohybu hada, zavěšeného ve větvích; ten vystřeloval jedovaté pohledy, pojížděl sem a tam a neúnavně vyrážel hlavou proti jednomu jablku, jako by chtěl říci: "Der ist 's; der wird dir 's weisen!" (tj. "To je ono, to ti ukáže!" - pozn. překl.) Adam se rozpomenul na zápověď Páně a varoval před požitím jablka; Eva však byla dostatečně slabá, aby kráse jablka pěla chválu a vábila Adama k jeho snědení. Svou árií vyprávěla o tom, jak ráno za nádherného slunečního svitu přišla ke skvějící se jabloni; červ visící z jedné její větve ji hned přátelsky pozdravil a pravil: "Hast du die rote Frucht da schon gekostet? Ei, iß davon, du wirst nicht sterben, vielmehr ewig leben und so viel sein als Gott selber!" (tj. "Už jsi ochutnala ten rudý plod? Aj, pojez z něho a nezemřeš, ale budeš věčně žít, a tak budeš totéž co Bůh sám!" - pozn. překl.) To si zapamatovala a radila teď ke snědení jablka. Adam měl ještě námitky - pak ale jeden z plodů utrhl, okusil a nemohl si jej ani vynachválit - dal také Evě ochutnat; tu náhle byl blízek bezmoci a před očima se mu všechno měnilo. "O unglückseliger Tag!" volal, "der Teufel hat und betrogen!" (tj. "Ach neblahý to den, ten ďábel nás oklamal!" - pozn. překl.) Za těch slov se rozletěly dveře od zápraží a se vzteklým rachotem se dovnitř vřítil satanáš, vysmál se nešťastníkům, máchl rudě natřeným mečem a zapěl:

"Nun sollt ihr zittern und erblassen,
In der Tod gehn und das Paradies verlassen!"

(tj.: "Teď chvějte se, teď bledi máte být,
smrti jste vydáni, ráj je vám opustit!" - pozn. překl.)

Adam a Eva zhrouceni teď spustili závěrečný svůj žalozpěv; znějící krutou lítostí a vypočítávající svízele, za nichž jim napříště bude žít a dobývat si chléb vezdejší!
Hra byla u konce, Adam, Eva i ďábel rázem vypadli z role a navyklým tónem pokorně a jednohlasem zažebronili: "Bitten schön auch um was!" (tj. "Pěkně prosíme o něco málo!" - pozn. překl.)
Maminka hned chystala výslužku, otec se ale otočil od rohového stolu ke dveřím a povídá:
"Wo zu Haus, ihr Leute?" (tj. "Odkudpak jste domovem, lidičky?" - pozn. překl.)
Manželský pár jmenoval jedno místo v Horní Falci (Oberpfalz).
"Merk 's, merk's" (tj. "hleďme, hleďme" - pozn. překl.), opáčil otec: "Sind wackere Leut', auch lutherische, dort!" (tj. "Bodří lidé tam jsou, taky luteráni!" - pozn. překl.)
"Wir sind katholisch," (tj. "my jsme katolíci" - pozn. překl.) ujišťovali Adam i Eva - a taky satanáš - s upřímnou skromností.
Můj tatínek se jen smál a tomu poslednímu z trojice ještě dodal: "Das ist dein Glück, so kannst du auch noch einmal durch den Schornstein zur ewigen Seligkeit auffahrn!... " (tj. "To máš tedy zatra štěstí, tak můžeš aspoň jednou vyrazit komínem k blaženosti věčné!... " - pozn. překl.)

Hoam!, 1956, č. 10, s. 9-10

Hausinschriften

Inschrift über dem Scheunentor

Verleihe, Gott, uns Deinen Segen
Und sei mit Deiner Gnad' zugegen.
Von Dir kommt jede gute Gab',
Beschütze uns und unser Hab'.

Uhrinschrift

So geht die Zeit
Zur Ewigkeit.

Inschrift in der Stube ÿR>
Man lebet so dahin und nimmt es nicht in acht,
Wie jeder Augenblick das Leben kürzer macht.

Neben dem Kachelofen

Wenn Hass und Neid
Brennten wie Feuer,
Dann wär' das Holz zur Zeit
Nicht gar so teuer.

Auf dem Torbogen der Einfahrt

Geht der Teufel mit einem Prozess ins Haus - kein Zweifel,
So geht das Haus auch bald - mit dem Prozess zum Teufel!

Nápisy domovské

Nápis na vratech stodoly

Bože, dej nám své požehnání,
buď milostiv nám do skonání.
Co máme, od Tebe je darem,
chraň to i nás před časným zmarem.

Nápis na hodinách

Tak plyne čas
na věčnost zas.

Nápis nade dveřmi světnice

Jak život jde, kdo z nás si pozor dává,
že čas se krátí, ubývat nepřestává?

Nápis u kachlových kamen

Kdyby závist s lidskou zlobou
jako oheň hořely,
s drahým dřevem touhle dobou
starost bysme neměli.

Nápis nad vjezdem do dvora

Kdo o statek se soudí, čerta přivolává
a k čertu jde pak dům i všecka světská sláva!

Aus dem Böhmerwalde, 1843

Josef Rank pochází z Chalup (Friedrichsthal), kde se narodil v domě zvaném Paulihof 10. června 1816. Chalupy jsou vlastně německá chodská ves severozápadně od Nýrska (Neuern) na západní Šumavě. Rank navštěvoval gymnázium v Klatovech a vydal se pak po jeho ukončení pěšky, což nebylo v té době nic neobvyklého, do Vídně, aby tam mohl studovat filosofii. Brzy nato ho zbavilo finančních starostí místo hofmistra (vychovatele) v domě advokáta Georga rytíře z Planerů. To právě Planerovi a jeho ženě věnoval Rank později i svou knihu o Šumavě, z níž pocházejí i naše ukázky jím zaznamenaných veršů pololidových sentencí. Bylo to první dílo svého druhu, vydané roku 1843 v Lipsku a záhy proslavilo svého autora. Pět let nato byl svými krajany v Horšovském Týně (Bischofteinitz) zvolen za druhého nejmladšího poslance frankfurtského parlamentu, jehož členem byl jako liberální "Velkoněmec" až do jeho rozpuštění. Později byl Rank činný jako spisovatel a redaktor ve Stuttgartu, Frankfurtu nad Mohanem, Výmaru a Norimberku, naposledy pak jako redaktor a divadelní tajemník ve Vídni. Uveřejnil množství povídek a románů, z nichž se větší část týká jeho šumavské domoviny a vytvořil i četná dramatická díla, z nichž mnohá byla s úspěchem uvedena na scéně. Ve stáří žil však Rank poměrně v ústraní, i když stačil pro monumentální dílo Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild (Böhmen, Bd. 1, Vídeň 1894) napsat ještě kapitolu Život německého lidu na Šumavě (Volksleben der Deutschen im Böhmerwald), stejně jako dokončit i paměti Erinnerungen aus meinem Leben, vydané pak germanistou Augustem Sauerem roku 1896 v Praze. Téhož roku 27. března Josef Rank ve Vídni také zemřel.

- - - - -
* Chalupy / Klatovy / Horšovský Týn / † † † Vídeň (A)