Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

WILHELM REICHART

Z dopisu polní pošty

O masopustní neděli jsme narazili na Rusy a zaútočili na ně. Až do večera jsme je pronásledovali. Ráno však zaútočili oni na nás s velikou přesilou. Bylo to v krásném bukovém lese v metr vysokém sněhu. Bylo to oné masopustní neděle velice vážné. Jeden kamarád po druhém padali zasaženi k zemi. Gottfried Stadler byl raněn hned časně zrána. Já se to ovšem dověděl až druhého dne. Hrbili jsme se za silnými kmeny bukových stromů. Naše slabě obsazené postavení bylo stále prořídlejší. Rusové se k nám v lese přiblížili až na 30 kroků od těla. Musili se přesto zase obrátit. Hrozně přitom pršelo, sněžilo a zuřila bouře. Teprve když naše dělostřelectvo vyslalo na Rusy množství šrapnelů, za velkých ztrát ustoupili. Druhého dne jsme se v krupobití kulek (v originále "im dichten Kugelhagel" - pozn. překl.) pohnuli znovu o kus kupředu. Přitom se ztratil Alois Seidl, kterého jsem měl do té doby po svém boku (pozdější přípis uvádí, že Alois Seidl z Mlynářovic /Müllerschlag/ naštěstí utrpěl pouhý zásah ukazováčku na pravé ruce - pozn. překl.) - Od masopustu jsme teď bez přestání v karpatských lesích. Na noc se vyhrabávají díry v zemi nebo jen ve sněhu. Měli jsme ještě hodně vážných bojů, bohatých na ztráty. Dvakrát jsme ztratili všechny šarže (rozuměj poddůstojníky (v originále "hatten wir alle alle Chargen /Unteroffiziere/ verloren" - pozn. překl.). Také špičky prstů mám pořád ještě necitlivé. Spánku jsme skoro odvykli. Velice často ležíme celý den v rojnici na palebné linii (v originále "in der Schwarmlinie" - pozn. překl.) a večer pak musíme hloubit spojovací zákopy. Když jsme pak jednou měli chvílku času a Rusové, kteří vůbec nejsou tak fanatičtí, nám dali pokoj, nesměli jsme stejně usnout, abychom nezmrzli. Zima byla tak velká, že nefungovaly závěry pušek.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005. č. 4, s. 17-20, č. 5, s. 20-23, č.6, s. 17-19

Psaní, datované 29. březnem válečného roku 1915 a odeslané spíše jako zápisky z fronty než jen pozdrav blízkým už z klidného zázemí c.k. rezervního vojenského špitálu ve vyklizeném cukrovaru severomoravského města Lipník nad Bečvou (v originále "Leipnik"), psal tehdy ani ne dvaadvacetiletý Šumavan Wilhelm Reichart (v popisném archu sčítání lidu z roku 1921 je příjmení kupodivu psáno "Reichert"). Podle Herberta Kiewega, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, který Reichartovu korespondenci viděl v opisech z majetku potomka učitelské rodiny Tanzerovy, vyznačuje se podivuhodnou stylovou jistotou, slovní pohotovostí a výrazovou silou. Reichart, narozený v Krejčovicích (Schneiderschlag) čp. 20 tamnímu chalupníkovi Johannu Reichartovi a jeho ženě Mathilde, roz. Geierové ze Sedlmína (Zedlmin) dne 28. května 1893 (křtil ho v Záblatí /Sablat/ kaplan Ferdinand Kadláček) byl přitom vyučeným zedníkem, přes nehybnost levé ruky, způsobenou válečným zraněním z května 1917 v desáté z bitev na řece Soči (Isonzo) mezi Rakousko-Uherskem (kterému tehdy patřilo dnešní Slovinsko) a Itálií, to povolání vykonával i po první světové válce. Po té druhé sice kupodivu nebyl podroben odsunu, ale v roce 1950 mu byl i se synem Ottou povoleno vystěhování do Německa poté, co byl proti své vůli pracovně nasazen v českém vnitrozemí a jeho předčasně zničená žena tam už v roce 1948 v pouhých 48 letech zemřela. Rodné Krejčovice se mu už spatřit nepodařilo (zůstalo z nich ostatně pouhých několik stavení a zdevastovaná kaple) a ocitl se v obci Harthausen, spolková země Porýní-Falc. Prý stačil ještě popsat v padesátých letech své zážitky z poválečného Československa v prvých ročnících krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief. Zesnul krátce před svými pětašedesátinami dne 8. června roku 1958. Ani mír není nijaká lehká věc, i když válka? To je literatura sama, cosi jako fikce k neuvěření.
- - - - -
* Krejčovice / † † † Harthausen (RP)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko