Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ADOLF RODLER

Biskupský kněžský seminář v Českých Budějovicích

Následující text, který tu přetiskuji bez jakýchkoli jazykových úprav, odkazuje hned poznámkou "pod čarou" za svým záhlavím, že je pro stejnojmennou brožuru ke stoletému trvání českobudějovického kněžského semináře (1804-1904) jejím autorem Dr. Ladislavem Dvořákem (žil v letech 1870-1933), profesorem církevních dějin a fundamentální teologie při biskupském bohosloveckém ústavu v Českých Budějovicích, mj. několika hesly i přispěvatelem a tím i jedním ze spoluautorů proslulého Ottova slovníku naučného - viz k tomu blíže Wikisource) pořízen (cituji:) "dle stejnojmenné německé statě praelata Rodlera ve spisu: ,Die theologische Studien und Anstalten der katholischen Kirche in Oesterreich. Aus Archivalien von Dr. Herrmann Zschokke, k. k. Hofrat, inf. Praelat und Domkantor am Metropolitan-Kapitel zu St. Stephan in Wien, emer. Universitaetsprofessor Wien und Leipzig'. = Wilhelm Braumüller, k. u. k. Hof- u. Universitaets-Buchhändler 1894. Nedoprovázím proto text (jeho německá předloha je i v rukopise pod titulem "Das bischöfliche Clericalseminar und die theologische Diözesanlehranstalz in Böhmisch-Budweis /Biskupský kněžský seminář a diecézní teologický institut České Budějovice 1804-1892/" uložena ve Státním oblastním archivu v Třeboni, fond BS ČB /Biskupský seminář České Budějovice/, karton 30, složka IV A 1) svými poznámkami ani odkazy na webové stránky, přičemž jména těch, kdo na webových stranách Kohoutího kříže mají své samostatné zastoupení, jsou jako linky podtržena. Stejně jako v německé předloze textu jsou historické informace dovedeny jen do roku 1892.

Biskupství česko-budějovické od císaře Josefa II. vyloučením kraje budějovického, táborského, prácheňského a klatovského z arcidiecése pražské založené jest nejmladším biskupstvím v církevní provincii české. Papežská bulla je zřizující datována jest 20. září 1785 (d. d. XII. Calend. Octobr.) a správa nové diecése počala 1. ledna 1786. Kanovník olomoucký Jan Prokop hrabě Schaaffgotsche jmenován byl prvním biskupem naším 18. dubna 1784, potvrzen od Pia VI. 25. září 1785, konsekrován 11. prosince 1785 a inthronisován 26. února 1786.
Dvorním dekretem ze dne 31. prosince 1786 zrušený klášter kapucínský v Č. Budějovicích byl biskupovi vykázán co dům kněžský (Priesterhaus) nové diecése (jakýsi stín semináře), kde totiž alumni, kteří na generálním semináři v Praze theologická studia dokončili, před svěcením na kněžství ještě půl léta pro praktickou duchovní správu se měli vzdělávati. Absolvovaní theologové začali poprvé bydleti v tomto kněžském domě 1. září 1788. Smutné zkušenosti, jichž se při nejlepší vůli a snaze Josef II. dožil, přiměly jej a jeho nástupce, že počali upouštěti od dráhy nastoupené a znenáhla uvolňovati pouta, jimiž církev v Rakousku byla sevřena. Tak již císař Leopold II. odvolávaje se na stížnosti od biskupů a představených klášterních opět a opět přednesené, dne 4. července 1790 nařídil, aby gen. semináře byly zrušeny a biskupům volno bylo zaříditi semináře diecésní s theologickými studiemi a proto i u nás byl svrchu označený dům biskupu přenechán za účelem zřízení vlastního semináře diecézního dvorním dekretem ze dne 21. října 1790. Biskup Schaaffgotsche se nyní horlivě o to staral, aby své diecési dostatečný kněžský dorost zajistil a výchovu umožnil, ježto málo rodičů mohlo své syny do Prahy na universitu posílati.
Tehdá bylo v Č. Budějovicích pouze jedno gymnasium se 6 třídami. Proto staral se biskup Schaaffgotsche se svým mocným vlivem u dotyčných instancí, aby gymnasia v Klatovech a v Jindř. Hradci byla obnovena, zrušené konvikty v Krumlově a Březnici do Č. Budějovic přeloženy a v Č. Budějovicích filosofický a theologický ústav zároveň s klerikálním zřízen byl. Několikaletému neúnavnému úsilí jakož i osobním zakročením u císaře Františka I. podařilo se konečně r. 1803, že jeho největší přání bylo vyplněno. Císař František I. seznal totiž nutnost toho, aby každá diecése měla svůj seminář a aby každý biskup patřičný vliv měl na vzdělání a výchovu theologů a proto bylo nejvyšším dkretem ze dne 2. dubna r. 1802 nařízeno: "Da zur Führung des so wichtigen Seelsorgeramtes tugendhafte, geschickte und thätige Männer nothwendig sind, welche meistens nur in den Seminarien unter der unmittelbaren Aufsicht und Leitung der Bischöfe gebildet werden, so soll der Diöcesan-Bischof ein eigenes Seminarium haben."
Nejvyšším dvorním dekretem ze dne 7. dubna 1803 bylo tedy povoleno zřízení vlastního biskupského semináře v Č. Budějovicích pr 30 alumnů a současně tříletého theologického ústavu v něm se čtyřmi profesory na účet české náboženské matice a rovněž povoleno zřízení dvouletého ústavu filosofického, pro který klášter Cisterciáků ve Vyšším Brodě byl povinnen dodati potřebné tři učitele filosofie z vlastních prostředků, což se stalo roku 1815 po vzdělání dotyčných učitelů; do té doby vyučovali na filosofii prozatímně Piaristé proti přiměřené remuneraci.
Když posléze dřívější klášter kapucinský účelně na útraty náboženské matice byl adaptován, mohlo býti přikročeno k otevření semináře a s ním spojeného ústavu theologického. Veliká byla radost obyvatel města Č. Budějovic při zprávě o tomto šťastném výsledku; neboť tím dostalo se jim velkého dobrodiní, že jich synové během celého studia až k vysvěcení na kněžství bez velikých výloh v otcovském městě svém zůstati mohli, a proto připravili svému milému vrch. pastýři při jeho návratu stkvělé uvítání, v němž tehdejší biskupský sekretář podává tuto zprávu "in diario functiorum episcopalium": "Illustrissimus Dominus Antistes 16. Octobr. 1802 se contulit Viennam, ubi cura sua et industria propriisque expensis a Sua Caes. Reg. Apostol. Majestate pro Dioecesi Lycaeum et Alumnium Theolog. pro 30. Individuis e fundo Religionis per 200 fl. dotatis, et pro aliis 60. Theologiae operam navantibus extra domum Seminarii habitantibus Stipendium. 80 fl. - et sibi usumfructum Dominii Pacoviensis et Jeniecžkowa Lhota impetravit. - Die 29. Martii an. 1803 Illusrissimus Dominus Antistes iteruj felix Vienna redut Trebonae a Rssm. D. D. Praeposito, Decano Capitulari et Vicario generali, demum a 4 Senatoribus Budvicensib., Postae Praefecto de Scharfenfeld et suis 2 Caeremoniariis consalutabatur. Vesperi Rudolphstadium adveniens a Iaculatoribus Civitatis Budvic. equis insidentibus duce Dno Consule de Sterneck, pluribus incolis Civitatis et pagorum salutabatur. Hora 18 in Suburbio a Copia magna omnis genesis et aetatis hominum maximo aplausu suscipiebatur, et sub pulsu omnium campanarum, strepitu mortariorum, sonitu tympanarum et clangore tubarum ad Residentiam suam pervenit. - Amoenum aspectum praebuit aquamanarium in foro civitatis, quo 900 lampadibus praeclare erat illuminatum."
Že tato zpráva svědčí o neobyčejné oblíbenosti tehdejšího biskupa i u širších vrstev obyvatelstva, netřeba podotýkati.
Až do r. 1804 studovali theologové budějovičtí na semináři pražském, 4. listopadu r. 1804 počala theologická studia v Č. Budějovicích a 30 studujících jako alumnů (chovanců) bylo do semináře přijato, kdežto ostatní theologové ve městě v domech soukromých bydleli a stipendii (Handstipendien) z náboženského fondu poděleni byli. V semináři pak s ostatními alumny brali podíl ve vyučování a pokud bylo možno ve cvičení duchovním, aneb studovali v semináři pražském. Arciť musel býti napřed bývalý, nyní zrušený klášter kapucínský dříve účelně adaptován na útraty náboženské matice, než k otevření ústavu theologického a semináře přikročeno býti mohlo.
Slavnost otevření udála se následovně: Dne 4. listopadu roku 1804 odebral se biskup hrabě Schaaffgotsche ráno o 9. hodině za hlaholu všech zvonů a doprovázen studujícími gymnasia a lycea, pak kanovníky a magistrátem městským do katedrály, byl tam přítomen kázání a po hymnu "Veni Sancte Spiritus" celebroval slavné pontifikální bohoslužby. Po té vedl 30 alumnů v processí do semináře, v kostele seminářském měl k nim řeč, četl poté instrukci, již se svým generálním vikářem (pozdějším biskupem Růžičkou) složil a udělil nato požehnání. Tím vstoupil biskupský kněžský seminář v Č. Budějovicích v život.

Budova semináře
Dřívější, nyní zrušený klášter kapucínský, který i se sousedním kostelem sv. Anny biskupu za seminář ponechán byl, byl jednopatrové stavení v pravém úhlu se dvorem uprostřed, uvnitř města, blíže hlavního náměstí, na straně východní dosti velikou zahradou opatřené. Aby za seminář sloužiti mohla a k dosažení poslucháren náležitých, musela býti budova ta dříve r. 1803 přestavěna a to nákladem 6475 zl. 523/4 kr. na útraty náboženské matice. Nový seminář zařízen byl pro 30 chovanců, vedle nichž dle nejvyššího schválení i 3 professorům svobodný byt v semináři zaručen byl s povinností s chovanci correpetovati. Posluchárny byly v přízemí umístěny, pro všechny alumny muselo jediné museum dostačiti. Když posléze objevila se potřeba během let pro větší počet alumnů větší místnosti opatřiti, obrátil obrátil se biskup Růžička na zemské gubernium s prosbou o rozšíření semináře.
Nejvyšším dvorním dekretem ze dne 1. března r. 1825 nařídil císař František I., že, jakmile bude možno, všichni kandidáti stavu kněžského od I. ročníku theologických studií počínajíc, v semináři bydleti mají. Byloť to pro kázeň žádoucno, aby všichni posluchači theologie zároveň i do alumnátu přijati byli. Proto konalo se v té příčině šetření a stavební plány byly schváleny, leč vyjednávání bylo přerušeno, později nejvyšším rozhodnutím ze dne 19. prosince r. 1826 opětně začato a - opět přerušeno, jelikož žádný fond stavební po ruce nebyl a na příznivější poměry náboženského fondu se čekati mělo.
Na opětnou prosbu biskupovu povoleno jest konečně milostivě od dobrotivého císaře Ferdinanda I. rozšíření budějovického semináře k přijetí 100 alumnů. Dle návrhu c. k. kraj. inženýra Antonína Krátkého v Č. Budějovicích byla stará budova semináře v letech 1843 a 1844 účelně nákladem 30.086 fl. 12 kr. C. M. přestavěna a druhé poschodí nad celou budovou postaveno. Tento nový seminář byl 4. listopadu r. 1844 jako ve 40. výročí založení tohoto ústavu slavně posvěcen, o kterémžto svěcení byla v "Časopise katolického duchovenstva", roč. 1844, svazek 4., str. 790 a 791 tato zpráva:
"Dne 4. listopadu bylo v král. svobodném krajském městě Č. Budějovicích konané vysvěcení znovu postaveného a valně rozšířeného bisk. semináře. Nejvýš slavnému řízení milostivého zeměvládce, Jeho c. k. Majestátnosti Ferdinanda I. zůstaveno bylo, aby dávno již jevené a prosbami tolikrát obnovené přání J. Excellence ndp. biskupa Arnošta Konstantina nejmilostivěji zplsti, výlohy přes 30.000 zl. obnášející z c. k. církevního skladu Českého - ku stavení dobrotivě vykázati ráčil; kteréžto svou účelu přiměřenou a vkusnou vnitřní uspořádaností ve všech odděleních ku přijetí 100 alumnů, jakož i představených správců a 6 professorů, mimo čtvero poslucháren bohosloveckého učiliště, obecného schválení dochází, jakož i svou prostranností a svým velebným zevnějškem dojista nemalou okrasu našeho - v posledních letech mnohou vznešenou stavbou zušlechtěného města působí. Když s počátkem měsíce března 1843 staré stavení částečně bourati se začalo, 27. března pak rukou vysoce důst. inful. děkana Václava z Angelisu základní kámen se položil: otevřela se na zříceninách starého kláštera kapucínského, kdež od r. 1804 jen 30 alumnů, a to dosti bídné přebývání mělo, pod obezřetným vedením krajského měřitele, p. Antonína Krátkého, stavba nového domu. Po 11 leta trvající stavbě, po který čas alumni po domech vydržováni býti museli, přijatá byla nová výstava tato 30. září 1844. Načež 4. října t. r. vys. důst. kapitul. děkan na místě Jeho Excellence ndp. biskupa, jenž toho času nemocen byl, tento, právě po 40 letech nově vystavený seminář u přítomnosti sl. krajského auřadu, všech městských i vojanských honorací, u přítomnosti veškerých alumnů, jakož i veškeré studující a školní mládeže dle církevního ritu slavně vysvětil. Napotom měl vys. důst. městský pan děkan, kapitol. strážce a scholastikus Dr. Jos. Leeb předmětu důstojnou řeč, kterouž vys. důst. a o budějovický seminář velmi zasloužilý čestný kanovník, rektor a prof. P. Jan Körner zodpověděl. Po skončeném vysvěcení odebralo se veškerenstvo do spolu obnoveného seminárního kostela, kdež vys. důst. p. kapitolní děkan vzýváním Ducha sv. školní rok otevřel. Pontifikální mše sv. skončila se slavným Te Deum laudamus.
Tento den zůstane pamětným dojista všechněm, kteříž slavnosti jeho přítomni byli; aby však nikdy k zapomenutí nepřišel, Budějovičtí letopisové hlásati budou jeho slávu veškerému potomstvu."

Veliký krok učiněn na cestě k řádnému vychování duchovenstva, jaké mělo býti dle zákona sněmu tridentského, ale ne krok úplný. Seminář, ač pod správou biskupa, upraven, jak si jej vláda přála, a nikoliv jak to dle uznání biskupa prospěch církve vyžadoval. Následky systému Josefinského, ač zmírněny, přece jen zůstávaly v platnosti. Probuzený ruch katolický nedal se ale již tak snadno utlumiti. Papež Pius IX. zvolen byv 1846 za hlavu církve ještě téhož roku dne 9. listopadu ve své encyklice obrátil zřetel biskupů na semináře, vyzývaje, aby všecku svou pastýřskou píli a snahu věnovali seminářům, by, kde posud nejsou dle nařízení sněmu tridentského zařízeny, je zařídili a již zařízené tak opatřili, aby se v nich vychovali praví Boží
bojovníci a schopní a pilní pastýřové, již by nadšeni jsouce pravým církevním duchem, svému povolání dostáli. Hlasu toho nepřeslechli biskupové rakouští, ale sešedše se po revolučním roku 1848 ve Vídni r. 1849, sjednotili se v tom, že žádati budou nejdříve těch práv, která jim na základě systému Josefinského byla odpírána. Tu na prvním místě žádáno, aby navrácen byl církvi patřičný vliv na náboženské vyučování ve škole a na vychovávání a vzdělávání kandidátů stavu kněžského. Císařským nařízením ze dne 30. dubna 1850 této spravedlivé žádosti vyhověno a církvi dáno právo, říditi samostatně vyučování a vychovávání budoucích kněží.
Od té doby seminářská budova nedoznala žádného rozšíření a žádného podstatného přestavění.
Přednášky i poté byly v přízemních místnostech (vedle sakristie) odbývány a theologům všech 4 ročníků byla 2 musea vykázána; teprve biskup Jirsík dal zříditi 4 oddělená prostranná musea pro jednotlivé ročníky a v těch až dodnes se konají přednášky o theologii. Seminář obsahuje nyní 41 pieç mimo místnosti kuchyňské a sklepy a má rozsáhlou zahradu, čímž nad mnohé jiné semináře ke svému velikému a velice cennému prospěchu vyniká.
Na jižní straně budovy seminární přiléhá v bezprostředním spojení s ní kostel sv. Anny čili kostel seminární.

Kostel seminární
Tento kostel založen byl ke cti sv. Anny od císařovny Anny, manželky císaře Matyáše roku 1614, když v Č. Budějovicích na stavovském sněmu prodlévali, zároveň s klášterem kapucínským, který se rovněž nově zříditi měl. A sice bylo za tím účelem, aby se získala plocha stavební, devět domů ve městě zakoupeno a dne 9. července r. 1614 spojil se P. Cherubin, který měl prvním kvardiánem nového kláštera se státi, s městskými Kašparem Doudlebským ze Sternecku, Mikolášem Schanzem z Eisenbühelu a Hirschem z Hirschecku, aby se přikročilo k dalšímu jednání. Hned z počátku bylo sem vedle bratrů laiků 18 P. P. kapucínů uvedeno.
Dekretem pražského arcibiskupa Arnošta hraběte z Harrachu stali se tito řádnými kazateli v budějovickém farním kostele a získali si pilným kázáním a zpovídáním, jakož i svým jednoduchým a důstojným životem v městě mnoho přátel. Při novém regulování far za císaře Josefa II. byl sice činěn návrh od zemského gubernia na ponechání kapucínů ve městě, ale klášter kapucínský byl přece dvorním dekretem ze dne 31. prosince 1786 zrušen a 21 řeholníků částečně v duchovní správě ustaveno, částečně do jiných klášterů svého řádu rozděleno. Poslední kvardián budějovického kláštera kapucínského Hyacinth Brosche stal se kurátem při dómě v Č. Budějovicích a zemřel r. 1793.
Co se svěcení kostela týče, přišel dne 31. května 1615 arcibiskup pražský Jan Lohelius do Českých Budějovic a položil slavnostně základní kámen ke klášteru a kostelu sv. Anny v pondělí po neděli Exaudi; kostel byl konsekrován od téhož arcibiskupa dne 1. února 1621. Toku 1709 byl kostel obnoven a rozšířen. Zrušením kapucínského kláštera za císaře Josefa II. roku 1786 byl i kostel sv. Anny zrušen, sloužil pak jako sklad pro obilí a teprve s otevřením semináře kněžského roku 1804 jako kostel seminární bohoslužbě opět odevzdán. Hlavní oltář jest jediný zbytek z doby kapucínů. Na tomto hlavním oltáři kostela seminářského byla dříve tabulka s nápisem: "Civium munificentia renovata 1815", důkaz to, že tehdá kostel renovován byl. Varhany jsou z kláštera Augustiniánů bosáků v Táboře, zrušeného r. 1816. V r. 1827 byla nad kostelem věžička se 3 zvony postavena.
R. 1872 dal tehdejší rektor semináře Dr. Josef Hais kostel velice pěkně a umělecky vymalovati. Proto tam bylo následující nápis: "Episcopo Joanne Valeriano dioecesim regente Picture hujus ecclesiae perfecta est per Antonium Friebel, Pragensem, et filios Adolphum et Adalbertum. Anno Domini MDCCCLXXII."
R. 1837 založili měšťan budějovický Josef Kozymáček a jeho manželka Alžběta kapitálem 13.696 zl. 40 kr. českého kazatele u tohoto kostela seminářského, při němž ostatně více bratrstev a zbožných spolků stává, jež odedávna od představených semináře nebo od profesorů spravovány jsou. Místo českého kazatele bylo r. 1845 poprvé obsazeno.
Mezi těmito bratrstvy zasluhuje zvláštní zmínky bratrstvo svaté Barbory, od r. 1856 založené. Toto bratrstvo svaté Barbory, od r. 1856 založené. Toto bratrstvo je schváleno nejen od církve, ale i od vysokého c. k. místodržitelství a má za účel, podporovati úctu k sv. Barboře jakožto patronce blažené smrti. Členové bratrstva přispívají k účelům spolku toho čtvrtletně obnosem 50 kr. r. m. a starají se o to, aby zemřelí slušným a katolického křesťana hodným způsobem pochováni byli. V r. 1881 slavilo bratrstvo 25leté jubileum svého založení po celý oktáv svátku sv. Barbory. Osmidenní pobožnost ta byla slavnostně zakončena osobním účastenstvím Jeho Excellence nejdp. biskupa Jana Valeriana, který jako zakladatel bratrtva s radostně pohnutým srdcem "Te Deum laudamus" zapěl a požehnání udělil.

Představení semináře
Nejvyšší představený klerikálního semináře a ředitel s ním spojeného theologického učeliště byl od začátku a jest, jak se samo sebou rozumí, biskup diecésní. Ten jmenoval svým zástupcem ke správě semináře rektora, který výchovu alumnů říditi, nad kázní bdíti a seminář spravovati má. Ředitelem však theologického ústavu jest pořád jen a jedině biskup sám; ale administrativní záležitosti ústavu obstarává z rozkazu biskupova rektor, pročež se rektor dříve podepisoval "rektor semináře a Geschäftsleiter theologického ústavu". Ve vykonávání úřadu celého měli původně rektora podporovati v semináři spolubydlící profesoři dle ustanovení nejvyššího dvorního dekretu ze dne 7. dubna 1803, "že dle žádosti p. biskupa pro 3 professory volný byt v budově seminární se povoluje pod tou výminkou, aby tito 3 professoři dohled nad sudiemi v semináři měli, nutné korepetice s chovanci a stipendisty konali a nad domácí kázní a řádem za vedení představeného semináře bezprostředně bděli", následkem čehož ustanovení prefekta studií zvláště honorovaného zbytečno bylo.
Od počátku až do r. 1848 byl vždy jeden z professorů ústavu theologického zároveň rektorem, takže první čtyři rektoři vedle rektorátu, za nějž žádného zvláštního platu neměli, ještě i professuru obstarávali. Teprve v r. 1848 bylo povoleno ustanovení zvláštního, samostatného rektora v budějovickém semináři počínajíc školním rokem 1849. Ježto pak mezitím biskup hrabě Schaaffgotsche při svém úmrtí r. 1813 třetinu svého jmění, tj. obnos 3815 zl. na zřízení prefekta semináře odkázal, byl rektorovi již v r. 1815 prefekt studijní jako výpomocná síla k ruce dán; v r. 1845 konečně i vlastní spiritual pro seminář jest ustanoven. Obor působnosti těchto tří představených semináře jest biskupskými instrukcemi každému z nich přesně stanoven. Spiritualovi byla mravní výchova alumnů přiřknuta, prefekt, od r. 1857 praeses a od r. 1864 vicerektor nazvaný, má v prvé řadě napomáhati v dohledu nad studiemi a kázní a jest k eventuelnímu supplování professorů zavázán, kdežto rektor zodpovědným jest za správu semináře a mimo to ekonomii celého domu a agendu biskupského theologického ústavu jakož dřív tak i nyní obstarávati má.
Co se platu týče, nebyl rektor původně za svůj úřad honorován, jelikož, jak svrchu dotčeno, byl spolu profesorem; od r. 1841 (guberniální dekret ze dne 27. února 1841) obdržel roční remuneraci 200 zl. C. M. a teprvé od r. 1848, když (ministr. výnosem ze dne 8. září č. 1114) pro budějovický seminář ustanovení zvláštního rektora povoleno bylo, byl mu roční plat 600 zl. C. M. z české náboženské matice poukázán vedle svobodného bytu, stravy, otopu, světla, prádla a posluhy v semináři. Spiritual má od zřízení tohoto úřadu (nařízení ze dne 10. července 1845 č. 41.050) plat 500 zl. C. M., vicerektor má výnos fundace na stud. prefekta, k čemuž náboženský fond doplněk 114 zl. 201/2 kr. na plat 400 zl. C. M. dává. Oba tito spolupředstavení mají též byt a zaopatření v semináři.
Budějovický seminář čítá do dnešní doby 13 rektorů, 8 spiritualů a 20 vicerektorů.

Posloupnost představených semináře
a) rektoři:
  1. Josef Novák od 1. listopadu 1804 do r. 1818, první rektor biskupského kněžského semináře, zároveň 1804-1822 professor dogmatiky; r. 1817 kanovník budějovické kapitoly, 4. května 1821 jmenován arcibiskupem v Zadru (v Dalmacii). 12. ledna 1823 teprve konsekrován, resignoval po 14 letech a zemřel jako titul. arcibiskup z Larissy r. 1844 v Jindřichově Hradci v Čechách.
  2. Vojtěch Juhn od 1. listopadu 1818 do r. 1826, dříve 1804-1826 professor hermeneutiky a biblického studia Starého i Nového Zákona; od r. 1818 současně rektor a professor biblického studia, r. 1826 infulovaný probošt v Jindřichově Hradci, kdež zemřel r. 1843.
  3. Václav Šembera od 6. března 1826 do r. 1827, dříve 1810-1826 professor církevních dějin a církevního práva; r. 1826 rektor, r. 1827 infulovaný prelát v Českém Krumlově, kde zemřel r. 1828.
  4. Dr. Jan Körner, vynikající znatel jazyka českého, od 1. února 1827 do r. 1848. od r. 1817 professor biblického studia Nového Zákona, od r. 1827 současně rektor, r. 1843 kanovník, zemřel r. 1853. Za něho oddělení professury od rektorátu.
  5. František Nitsch, od 1. dubna 1848 do r. 1859, dříve 1826-1831 praefekt studijní, pak vikarista, od r. 1837 i katecheta - r. 1842; 1842-1848 professor dogmatiky a apologetiky; 1848-1859 rektor; r. 1859 kanovník; zemřel r. 1865.
  6. Jan Weis od 1. srpna 1859 do r. 1861, předtím 1845-1859 první spiritual budějovického semináře; r. 1859 rektor; r. 1861 kanovník; zemřel r. 1862.
  7. Dr. František Jechl od 1. října 1861 do r. 1864, předtím r. 1842 studijní praefekt; 1843-1861 professor pastorálky; od r. 1853 i katechetiky a methodiky; r. 1861 rektor; r. 1864 kanovník; zemřel r. 1865.
  8. Jan Sika od 1. října 1864 do r. 1871, předtím r. 1855 praefekt studijní, r. 1859 spiritual; r. 1864 rektor, v kterémžto úřadu zemřel r. 1871.
  9. Dr. Josef Hais od 19. dubna 1871 do r. 1873, předtím od r. 1857 professor morálky, od 2. semestru r. 1860 i všeobecné pedagogiky do 14. října 1861, od té doby i fundamentální theologie až do r. 1871; r. 1872 čestný kanovník při prvním zřízení kanonikátů čestných; r. 1873 skutečný kanovník; r. 1875 biskup v Hradci Králové.
  10. Dr. Jan Turner od 1. října 1873 do r. 1875, dříve od r. 1859 professor biblického studia Nového Zákona , od r. 1863 i pedagogiky; r. 1873 rektor; r. 1875 infulovaný probošt v Jindřichově Hradci; zemřel r. 1878.
  11. Dr. Petr Špelina od 1. října 1875 do r. 1884, dříve od r. 1860 professor biblického studia Starého Zákona a (do r. 1864) semitských dialektů, od r. 1864 i církevního práva; r. 1875 rektor; r. 1884 kanovník.
  12. Dr. Josef Hoffmann od r. 1884 do r. 1889, od r. 1864 professor cirkevních dějin; od r. 1875 i církevního práva (a od r. 1871 i učitel dějin křesťanského umění); r. 1884 rektor; r. 1889 infulovaný probošt v Jindřichově Hradci.
  13. Adolf Rodler od r. 1889; předtím r. 1884 spiritual, pak kanovník.
b) spiritualové
  1. Jan Weis od r. 1845 do r. 1859; první spiritual; viz nahoře.
  2. Jan Sika od r. 1859 do r. 1864; viz nahoře.
  3. Václav Jiřík od r. 1864 do r. 1872, pak farář v Bukovníku; zemřel r. 1885.
  4. František Janský od r. 1872 do r. 1873, 1859-1872 vicerektor, r. 1872 spiritual, r. 1873 konsistorní kancléř, r. 1888 kanovník.
  5. Bartoloměj Berger od r. 1873 do r. 1883, pak farář v Dubném.
  6. Dr. Alois Jirák od r. 1883 do r. 1884; dříve professor biblického studia Starého Zákona, dialektů semitských a církevního práva.
  7. Adolf Rodler od r. 1884 do r. 1889; viz nahoře.
  8. Josef Hůlka od r. 1889.
c) vicerektoři
  1. Vojtěch Lidmanský od r. 1816 do r. 1821 studijní praefekt; r. 1821 konsistorní sekretář, r. 1827 kancléř, r. 1832 kanovník, r. 1838 guberniální rada, r. 1842 kníže biskup v Celovci (Klagenfurt); zemřel r. 1858.
  2. František Linhart od r. 1821 do r. 1826; viz professory doleji.
  3. František Nitsch od r. 1826 do r. 1831; viz rektory.
  4. Josef Körbl od r. 1831 do r. 1834; pak vikarista a katecheta; zemřel r. 1842.
  5. Jan Mařík od r. 1835 do r. 1836; posléze kaplan; zemřel na odpočinku r. 1851.
  6. Jan Šavel od r. 1836 do r. 1837; viz professory.
  7. Matěj Lajtl od r. 1837 do r. 1842, posléze vikarista, pak farář, vikář, od r. 1874 kanovník; zemřel co kanovník-strážce.
  8. Dr. František Jechl od r. 1842 do r. 1843; viz rektory.
  9. Emmanuel Mardetschläger od r. 1844 do r. 1848, pak konsistorní kancelista.
  10. Alois Tonner od r. 1848 do r. 1851, farář ve Velharticích a Běšinách, kde r. 1862 zemřel.
  11. Matěj Suchomel od r. 1851 do r. 1853, pak farář v Königsecku; zemřel r. 1864.
  12. František Menschik od r. 1853 do r. 1855; viz professory doleji.
  13. Jan Sika od r. 1855 do r. 1859; obdržel titul Praeses seminarii; viz rektory.
  14. František Janský od r. 1859 do r. 1872; od roku 1864 s titulem Vicerektor; viz spiritualy.
  15. Jan Raška od r. 1872 do r. 1873; viz professory doleji.
  16. Antonín Svoboda od r. 1873 do r. 1876, pak farář v Rudolfově; zemřel r. 1882.
  17. Dr. Václav Šimánko od r. 1876 do r. 1882; viz professory doleji.
  18. Dr. Alois Jirák od r. 1882 do r. 1883; viz spiritualy.
  19. Václav Petr od r. 1883 do r. 1888; pak na odpočinku založil novou kongregaci Bratří Nejsvětější Svátosti Oltářní, která po předchozí approbaci biskupské posléze i nejvyšším rozhodnutím ze dne 22. srpna 1891 (dle výnosu c. k. ministerstva kultu a vyučování ze dne 28. srpna 1891, čís. 18454) státní uznání má.
  20. Karel Slavík od r. 1888.
Professoři theologického ústavu
Dogmatika

Josef Novák od r. 1804 do r. 1822; viz rektory.
Dr. Josef Davídek od r. 1823 do r. 1842 (Cisterciák kláštera Vyšší Brod); zemřel r. 1858.
František Nitsch od r. 1842 do r. 1848; viz rektory.
Dr. August Svoboda od r. 1848 do r. 1861; zemřel r. 1880 jako děkan v Počátkách.
Dr. Antonín Lenz od r. 1861 do r. 1882, od r. 1871 do r. 1882 i fundamentální theologie.
Dr. Václav Šimánko od r. 1882, od r. 1883 i křesťanské filosofie.

Morálka

Josef Hablesreither od r. 1804 do r. 1810, zároveň i pastorálka a katechetika, pak děkan a vikář v Trhových Svinech, kde zemřel r. 1820.
Josef Folberger od r. 1810 do r. 1814.
Dr. Theol. & Phil. Josef Leeb od r. 1815 do r. 1825, zároveň i všeobecná paedagogika; stal se městským děkanem a kanovníkem v Českých Budějovicích, vrch,. dozorcem škol, proboštem a dvakráte kapitulním vikářem, rytířem řádu Leopoldova; zemřel r. 1857.
Petr Weber od r. 1825 do r. 1844; infulovaný probošt v Jindřichově Hradci; zemřel r. 1864.
Jan Šavel od r. 1844 do r. 1857, v posledním roce i filososofie křesťanská; městský děkan a kanovník v Českých Budějovicích, probošt a generální vikář, papežský protonotář, vikář kapitulní, rytíř rádu Železné koruny III. třídy; zemřel r. 1887.
Dr. Josef Hais od r. 1857 do r. 1871; od r. 1860 do r. 1861 i pedagogika, od roku 1861 do r. 1871 zároveň fundamentální theologie; viz rektory.
Dr. Martin Říha od r. 1871 do r. 1885, od r. 1873 i paedagogika; od r. 1885 biskup v Českých Budějovicích.
Dr. Antonín Málek od r. 1885, od r. 1889 i fundamentální theologie.

Pastorálka

Josef Hablesreither od r. 1804 do r. 1810; viz morálka.
Josef Folberger od r. 1810 do r. 1814; viz morálka.
Josef Watzovský od r. 1815 do r. 1821; pak farář a vikář v Březnici, kde dne 2. dubna r. 1834 v noci uškrcen v posteli nalezen byl.
Dr. Michael Schönbeck od r. 1821 do r. 1843, pak kanovník; zemřel jako infulovaný děkan kapitulní r. 1861.
Dr. František Jechl od r. 1843 do r. 1861; viz rektory.
Dr. Antonín Skočdopole od r. 1861; od r. 1862 i katechetika a methodika, čestný kanovník, čestný doktor Pražské Karlo-Ferdinandovy university, prelát-protonotář atd.

Dějiny církevní

Josef Nagl od r. 1804 do r. 1810, zároveň církevní právo a patrologie; zemřel jako titulární děkan v Němčicích r. 1823.
Václav Šembera od r. 1810 do r. 1826, zároveň církevní právo; viz rektory ; zemřel jako prelát v Českém Krumlově.
František Linhart (dříve prefekt studijní) od r. 1827 do své smrti r. 1834, zároveň církevní
právo.
Dr. Vojtěch Mokrý od r. 1834 do r. 1852, zároveň církevní právo; později probošt a generální vikář, papežský protonotář, rytíř řádu Františka Josefa; zemřel r. 1882.
Dr. Theol. & Juris Can. František Loberschiner od r. 1852 do r. 1864 (předtím od r. 1851 do r. 1852 katechetika a methodika), zároveň právo církevní; apoštolaký protonotář, komtur řádu císaře Františka Josefa, zemřel jako infulovaný prelát v Českém Krumlově r. 1881.
Dr. Josef Hoffmann od r. 1864 do r. 1884, od r. 1875 i církevní právo, od r. 1871 dějiny křesťanského umění ; viz rektory.
Dr. Josef Jelínek od r. 1884, od r. 1885 i paedagogika.

Biblické studium Starého Zákona

Vojtěch Juhn od r. 1804 do r. 1826; viz rektory.
Dr. Karel Körner od r. 1826 do r. 1853; zemřel r. 1853.
Dr. Karel Valdecký od r. 1853 do r. 1855; zemřel r. 1855.
František Menschik (dříve studijní praefekt) od r. 1855 do r. 1860. od r. 1859 i fundamentální theologie; zemřel r. 1860.
Dr. Petr Špelina od r. 1860 do r. 1875; viz rektory.
Dr. Leo Schneedorfer od r. 1875 do r. 1883 (Cisterciák z Vyššího Brodu), od r. 1882 do r. 1883 i filosofie křesťanská; od r. 1883 c. k. professor biblického studia Nového Zákona na německé universitě pražské.
Dr. Alois Jirák od r. 1883, od r. 1884 i církevní právo.

Biblické studium Nového Zákona

Vojtěch Juhn od r. 1804 do r. 1817; viz rektory.
Dr. Jan Körner od r. 1817 do r. 1843; viz rektory.
Dr. Jan Hruška od r. 1843 do r. 1859; od r. 1852 zároveň i pedagogika a od r. 1857 i fundamentální theologie; zemřel jako osobní děkan v Kájově r. 1860.
Dr. Jan Turner od r. 1859 do r. 1873, od r. 1863 i paedagogika; viz rektory.
Th. Dr. C. Jan Raška (dříve vicerektor) od r. 1873, od r. 1882 do r. 1889 i fundamentální theologie.

Církevní právo

Od r. 1804 do r. 1864 spojeno s profesurou církevních dějin; viz nahoře.
Dr. Petr Špelina od r. 1864 do r. 1875; viz rektory.
Dr. Josef Hoffmann od r. 1875 do r. 1884; viz rektory.
Dr. Alois Jirák od r. 1884, od r. 1883 i biblické studium Starého Zákona.

Katechetika a Methodika

Josef Hablesreither od r. 1804 do r. 1810; viz morálka.
Rupert Trinks, rektor kolleje Piaristů.
Kajetán Bernert, kněz řádu Piaristů, ředitel reálky; oba tuto vědu supplovali až do r. 1851.
Dr. František Loberschiner od r. 1851 do r. 1852.
Dr. František Jechl od r. 1852 do r. 1862.
Dr. Antonín Skočdopole od r. 1862.

Paedagogika

Dr. Josef Leeb od r. 1815 do r. 1825.
Vincenc Hauser, Arnošt Schönauer a Felix Furtmüller, kněží řádu Cisterciáků z Vyššího Brodu, supplovali do r. 1852.
Dr. Jan Hruška do r. 1857.
Dr. August Svoboda od r. 1857 do r. 1860.
Dr. Josef Hais od r. 1860 do r. 1861.
Václav Jiřík od r. 1861 do r. 1863; viz spiritualy.
Dr. Jan Turner od r. 1863 do r. 1873.
Dr. Martin Říha od r. 1873 do r. 1885.
Dr. Josef Jelínek od r. 1885.

Fundamentální theologie

Jan Šavel do r. 1857.
Dr. Jan Hruška od r. 1857 do r. 1859.
František Menschik od r. 1859 do r. 1860.
Dr. August Svoboda od r. 1860 do r. 1861.
Dr. Josef Hais od r. 1861 do r. 1871.
Dr. Antonín Lenz od r. 1871 do r. 1882.
Jan Raška od r. 1882 do r. 1889.
Dr. Antonín Málek od r. 1889.

Křesťanská filosofie

Jan Raška od r. 1881 do r. 1882.
Dr. Leo Schneedorfer od r. 1882 do r. 1883.
Dr. Václav Šimánko od r. 1883.

Dějiny křesťanského umění

Dr. Josef Hoffmann od r. 1871 do r. 1889.
Adolf Rodler od r. 1889.

Jakoby symbolicky končí ten cenný rozpis jmen "professorů" budějovického "klerikálního" semináře jménem autora textu o něm a o jeho sídle. Já v té budově strávil od roku 1959 první období svých českobudějovických studentských let na nově tehdy zřízeném Pedagogickém institutu (měl z nás tehdy zřejmě vychovávat i ateistické vychovatele příštích ateistů), znám ho tedy dobře zevně i zevnitř z dob, kdy ze zrušeného už kostela sv. Anny nebyla ještě zřízena koncertní síň. To, že se tu Monsignore Adolf Rodler poté, co konal funkci spirituála, tj. kněze, pečujícího o duchovní potřeby studentů, ujal ředitelství ústavu a navíc přednášel i dějiny křesťanského umění, jehož muzeum chtěl v přístavbě semináře zřídit, staví ho do role nejen pro město České Budějovice, nýbrž i pro celou dvojjazyčnou (s latinou vlastně trojjazyčnou) diecézi velice významné. O onom diecézním muzeu bude ještě řeč. Jeho vlastní zakladatel se narodil 13. května roku 1843 v Litoradlicích a při křtu lokalistou Václavem Tomanem v kostele sv. Prokopa, který je dnes s přilehlým hřbitovem tím jediným, co dnes kvůli Jaderné elektrárně Temelín zbylo z někdejší farní obce Křtěnov, dostal jméno Adolf Florian Rodler. Jeho otec Wenzel Rodler, narozený dne 23. září roku 1787 v Kunžvartu (německy Kuschwarda, dnes Strážný), revírník z Litoradlic čp. 10, kde chlapec spatřil světlo světa, byl synem Franze Rodlera, "waldmeistra" ze Zátoně (německé označení "Waldmeister" se nedá přeložit jako "lesmistr", jde o pozici mezi pojízdným myslivcem /Reitjäger/ a polesným /Waldbereiter, v matrice je Franz Rodler povoláním psán jako "Waldmistr ze Ssatawi") pod Boubínem a Johany, roz. Tomanové, novorozencova matka Alžběta byla dcerou Karla Lepšího, myslivce z Litoradlic a Anny, roz. Fidlerové z Hněvkovic. Kmotrem dítěte se stali krumlovský důchodní Florian Muller a jeho choť Eleonora. Wenzel Rodler byl ženat už podruhé (s Alžbětou se brali 13. září 1840 v Křtěnově): jeho první ženou byla Alžbětina o sedm let starší sestra Marie, kterou si vzal za ženu ve Křtěnově 6. února 1837 (zemřela ani ne rok nato dvaatřicetiletá 26. ledna roku 1838 v Litoradlicích čp. 10 na souchotiny). On sám skonal v 66 letech náhle "mrtwicj raněn"a nezaopatřen 9. prosince 1851 v Poněšicích, pochován byl v Kostelci, kam Poněšice farností příslušejí. Wenzelův či Václavův (v českých matrikách je psán Waclaw) otec Franz Rodler se narodil dne 3. prosince roku 1741 v Těnovicích a půvabný česky psaný záznam ho píše "Frantissek Rohrler". Umřel 31. května 1823 v Babicích (Bowitz), pro netolickou úmrtní matriku německy vedenou už je "Franz Rodler, pensionierter Waldmeister". Do schwarzenberských služeb vstoupil 1. října roku 1760 a sloužil jako revírník v Kunžvartu, Zátoni a Kamenném Újezdě (Steinkirchen). Oženil se v roce 1769 ve Lštění s už zmíněnou Johanou Tomanovou, dcerou revírníka ze Včelné (německy Kellne, v latinském matričním záznamu ovšem psáno "Wczelna"). Františkovým otcem byl Leopold "Rohrler" (1708-1781), zesnulý 2. března roku 1781 v Rohanově (Tonnetschlag), jako revírník sloužící zprvu u hraběte Desfourse, pak u Schwarzenbergů. Byl nejstarším synem Franze (1679-1745), zakladatele mysliveckého rodu Rohrlerů/Rodlerů a polesného panství Protivín. Ten nastoupil do knížecích schwarzenberských služeb roku 1721 jako pojízdný myslivec v Miesau (dnes zaniklý Vyšný), pozdější revír Křišťanov (Christianberg) a zahájil tak stopětasedmdesátiletou éru (1721-1895) rodlerovského působení ve schwarzenberských lesích. Tím posledním nositelem příjmení Rodler v tomto ohledu byl Ferdinand Rodler (1825-1895), správce nájemných pozemků panství Krumlov v letech 1873-1895, bratr Wilibalda Rodlera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Zpět však k Adolfu Rodlerovi z Litoradlic. Poté, co absolvoval teologická studia v Českých Budějovicích, byl tu roku 1867 i vysvěcen na kněze a působil tu krátce jako kaplan, než byl v Třeboni nejen kaplanem, nýbrž i katechetou tamního reálného gymnázia. Povolán jako vychovatel k dětem hraběte Trauttmansdorfa, přestěhoval se v roce 1870 s touto rodinou do Říma, kde byl hrabě rakouským velvyslancem u Svaté stolice. Právě tam ho upoutala vrcholná díla křesťanského umění, o nichž si pořizoval přečetné zápisky, jak konstatuje obsáhlý Rodlerův nekrolog v "Kalendáři k uctění nejsvětějších Srdcí Pána Ježíše a Panny Marie na rok 1914". Od roku 1877 byl po návratu do Čech farářem v Husinci, odkud byl biskupem Schönbornem přeložen na českobudějovický seminář a ustanoven tu nejprve v letech 1884-1889 spirituálem, od roku 1889 pak rektorem. Když selhal jeho plán církevního muzea v přístavbě tohoto ústavu, našlo se pro staré umělecké památky jihočeského církevního umění místo v části bývalého Jirsíkova českého gymnázia u chlapeckého semináře ve Skuherského, tehdy Gymnasiální ulici (dnešní Gymnázium J.V. Jirsíka sídlí v budově, vzniklé o 35 let později nežli ta prvá z roku 1868 se seminárním kostelem sv. Václava). Některá díla, uložená zprvu přímo v Rodlerově, jsou dnes ozdobou Alšovy jihočeské galerie (mezi válkami je v odborné péči uchovávalo českobudějovické městské muzeum) a trvalým památníkem iniciátora jejich muzejního soustředění. Vedle diecézního muzea a plánu postavit v Českých Budějovicích novou katedrálu (v roce 1897 pro ni město darovalo pozemky na Senovážném náměstí) zabýval se Rodler sbíráním starých písemností jihočeských měst, které chtěl vydat tiskem (nedošlo k tomu už). V letech 1881-1886 byl za staročeskou stranu poslancem sněmu království Českého (volební obvod Prachatice - Netolice - Volary, viz k tomu Digitální parlamentní knihovna, v roce 1893 se stal kanovníkem katedrální kapituly, později kanovníkem-strážcem a roku 1910 infulovaným (tj. majícím právo nosit mitru i berlu) děkanem téže kapituly. Dva roky nato 31. prosince 1912 v Českých Budějovicích městský děkan a papežský komoří Monsignore Adolf Rodler v 69 letech věku skonal a byl pochován u sv. Otýlie. Jeho hrob podle brožury Daniela Kováž Budějovické hřbitovy nese označení jménem Miloslava Trdly a Rodlerovy údaje na náhrobním kameni nenajdeme. To bylo naštěstí napraveno a dnes ve skupině kněžských hrobů vedle společného hrobu českobudějovických biskupů nacházíme na černé desce s římským číslem X. i jméno Adolf Rodler hned na prvém místě v řadě. Nejširší publicitu si získal jako vydavatel vimperských českých kalendářů (zejména Mariánský kalendář a kalendář Svatá rodina), vycházejících u Steinbrenera, kam psal i povídky pro lid. Jako přispěvatel četných českých i německých periodik stal se živým dokladem toho, čím se stal a byl "rakouský" český "venkovský" kněz, zde navíc z rodu šumavských schwarzenberských lesníků Rodlerů (o nich samozřejmě tolik vím jen díky vzácnému příteli Dr. Raimundu Paleczekovi z Mnichova, i samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže). Datum Rodlerova skonu nelze chápat jen jako poslední den jednoho roku. Byl to totiž předposlední rok celé jedné epochy před velkou válkou, která všechno změnila.
- - - - -
* Litoradlice, Temelín / Husinec / † † † České Budějovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko