Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

PETER ROSEGGER (vl. jm. PETER ROSSEGGER)

Was ih schudi bi worn af der Olm Co jsem zůstal dlužen horským pastvinám

Wan ih hunerd Johr leb,
Wan ih Tog und Nocht zohl,
Ih kons nit dazwinga,
Wos ih schuldi bi worn af amol.

Afn Bett, wo ih glegn
Wir af Rosan daneh,
Do wochsn hiaz dornani
Ruotan af d'Höh.

Sie wochsn um d'Hittn,
Übern Berg und üba d'Ebn,
Sie wochsn um da bluatjungan
Senin ihr Lebn.

Wos ih mei Vamögn?
Af da Wiesn a Holm;
Ih kons nit dazohln,
Wos ih schuldi bi worn af der Olm!

Kdybych i sto let žil snad,
počítal nocí i dnem,
ten dluh už sotva změřím,
co v horách tam zanechal jsem.

Z lože, na němž jsem lehal
s mým štěstím na růžích,
pnou se teď vzhůru k nebi
houštiny v trnech svých.

A obrůstají chýše
v úvalech, výšinách,
i mladou salašnici
sevřely v smrtných snách.

Co ze všeho mně zbylo?
Stéblo trávy, ví Bůh.
Nesplatím nikdy svým horám,
jejich pastvinám prastarý dluh!

Jeden den na Šumavě

Jednoho dne jsem se vypravil z Budějovic želnavskou drahou na Šumavu. Železnice jako by neměla ani ponětí o tom, jaká rovina je všude kolem a vláček se s bolestným supěním začal hned šplhat k výšinám plným borovic nad Korosekami a dál ke Zlaté Koruně, zatímco Vltavě se uzdálo zůstat dole v kotlině, skalnatých soutěskách a roklích svého koryta. Kdyby měla dráha sledovat její tok, začala by věru nenapravitelně kličkovat.
U Krumlova je nádraží vysoko ve vrších, řeka zato obtáčí město pod nimi a doslova je svírá v objetí svých zákrutů. Je to objetí plné půvabu, v němž spočívá starý Krumlov i s obrovským knížecím zámkem. Až Benátky připomíná to malebné město, jehož křivou nivou protéká tichá hnědavá voda, přes níž vedou mosty do uliček a náměstí a kolem níž se pod skalami a vrchy shlukly staré domy. Krása Prahy obletěla svět, ale malé knížecí město nad Vltavou malebností nijak nezaostává za metropolí království, ba ji svou polohou s mocným hradem na skále a uskupením věží a střech v říční soutěsce snad i předčí. Malovaná zámecká věž s ochozem je jeho symbolem a sotva najde sobě rovnou. Prospívající městečko, které má dnes něco přes devět tisíc obyvatel, by se jistě rádo rozrostlo, ale pevné sevření okolních srázů a výšin mu radí nespěchat. Jen pomalu, je přece dost velkoměst! Buď rád, žes dosud na venkově, starý Krumlove v náruči hor a lesů, že dosud žádný tovární komín nezastřel rezavým dýmem kříže a makovice tvých nádherných věží! To, že dosud stojíš v maličko středověkých vztazích příchylné závislosti na svém schwarzenberském knížeti pánu, následníku Vítkovců a Rožmberků, by ti nemělo působit potíž. Jen nepřijímej do svých zdí nadpočet českých úředníků a řemeslníků, vystač si v té potřebě početným německým potomstvem a modli se především každým dnem vroucí otčenáš na dobrý úmysl, aby tvůj otcovský dobrodinec, velkomožný kníže Schwarzenberk, nezapomněl zcela na svůj německý původ. - A teď už vás sám Bůh ochraňuj, vy skvostné Benátky naší Šumavy! Na Vaši horu, německy tak příznačně zvanou Schöninger, tentokrát nevystoupím, neboť má dnes mlžný čepec.
Chci dál, k samému srdci Šumavy, tam, kde žil její velký básník a kde je i kolébka jeho poezie.
Železniční trať se vine mnoha zákruty a serpentinami až do horského údolí, kam míří náš vlak, míjející cestou i Hořice, něco na způsob šumavského Oberammergau s tradicí slavných pašijových her. Snad se tu jejich slibný začátek nezvrhne v pusté komediantství!
Konečně se ocitáme v horském údolí s plochou nivou, zvedající se travnatými úbočími k zalesněným horským hřbetům. Na lukách rostou osamělé borovice a jsou po nich volně roztroušeny veliké šedé balvany. Lesnaté hřebeny hor se za poledne modrají na obzoru až do daleka.
Nádraží v Horní Plané, kde vystupujeme, je položeno sedm set metrů nad mořem. Není tu nijak zvlášť chladno, kromě stromů, trávy a ovsa tu však sotva co jiného roste. O to půvabnější je množství osad, které široko daleko kolem září bělostí a zámožností svých chalup. Městečko Horní Planá leží obráceno k jihu trochu výš na téměř ploché náhorní planině. Stoupám k němu s pocity zbožného poutníka. Plných třicet let bylo mým vroucím přáním navštívit jednou toto místo, kde se narodil můj milovaný básník, kde prožil i své dětství a měl před svými zraky tu krajinu, která se stala zdrojem nesrovnatelné poezie. Ačkoli jsem až dosud nestrávil ani den na Šumavě, ovanulo mne tu rázem cosi důvěrně domáckého. Moje duše tu byla už mnohokrát šťastná, když jsem daleko doma ve Štýrsku četl jeho díla. Krajina nemá navenek nijakou podobnost s mým rodným Krieglach-Alpelem, leda že tady i tam nechce růst nic než stromy, tráva a oves.
V hostinci U Gassela hned při vstupu najednou slyším volat: "To je přece Lenzen Peterl!" Tak mi v Alpelu říkali před čtyřiceti lety. Přede mnou stanul nějaký muž, hornoplánský občan, a se vší dobrosrdečností se vyznával, že mě prý zná, podle obrázku, a že můj příjezd - věda o tom, že jsem v Krumlově - očekával, poněvadž jsem přece ctitelem jeho strýce. Představil se mi pak jako synovec mého milovaného básníka Adalberta Stiftera. Ukázalo se, že ten Stifter mladší zná mé příběhy a spisování stejně důvěrně, jako já to, co napsal Stifter starší.
Stifter mne pak pozval k sobě domů, a tak na stejném místě, kde kdysi sedával na bobku chlapec Adalbert a později usedal týž už coby student, vracející se domů na prázdniny, dlel nyní "Lenzen-Peterl" a popíjel výbornou kávu. Stifterův rodný dům je malé přízemní zděné stavení se třemi či čtyřmi místnostmi, z nichž jedna - ta babiččina - slouží jako opravdové Stifterovo muzeum s obrázky, rukopisy a jinými památkami na spisovatele, který se tu před dvaadevadesáti lety jako syn tkalcův narodil. Dům si ještě dobře uchovává svou původní podobu. Při vchodu leží stále i onen velký kámen, "tvaru kostky protažené velmi do délky", o němž spisovatel hovoří ve své povídce Žula a na kterém seděl, když ho šibalský kolomazník přetřel smolou přes obě nohy.
Pak jsme navštívili farní kostel, ve kterém jsem si vzpomněl na Stifterovo líčení svaté noci vánoční. Vystoupili jsme poté na návrší zvedající se za obcí s kostelíkem "u dobré vody". Za ním výš ještě rostou ve vrchu borovice a tam je i kříž a kámen, na němž básník tak rád sedával. To místo má v sobě nepopsatelný půvab, lze z něho přehlédnout většinu míst, kde se odehrávají Stifterovy povídky. Dole pod městečkem se rozkládá doširoka plochá luční niva. Vltavské břehy tu nejsou obrostlé křovinami jako u jiných toků, vinoucích se obydlenými údolími. Docela nahá kráčí mokrými lukami a v rozmarných zátočinách vytváří u Horní Plané podobu srdce, které je ve Stifterových dílech zváno "srdcem Šumavy". - Zvlněné hřbety vrchů ohraničují údolí u Horní Plané; k jihu dosahá pohled k dalekým modravým obrysům, za nimiž za jasných dnů z nesmírné odlehlosti prý lze zřetelně spatřit skalnaté a ledovcové vrcholy Alp. K východu je hornoplánská výšina poseta šedými balvany, porostlá vřesem a řídkými borovicemi; to tady se odehrává Stifterova novela Ves na pláni (Das Heidedorf), která je hvězdou na nebi německy psané literatury a také jí už zůstane. - K západu se v nevelké dálce zvedá dlouze protáhlý lesnatý hřbet 1378 metrů vysoké hory Plechý (pozn.překl.- Rosegger tu používá německého názvu Blöckenstein místo Plöckenstein, jakož i dále Blöckensteinsee v případě Plešného jezera). Vysoko na jejích prsou odpočívá v zářezu hory, v klíně hvozdu a skal hluboké černé jezero zvané Plešné. Kdo má dobrý zrak, může za jasného počasí z návrší "u dobré vody" spatřit tam v dálce nad temnou skalní stěnou, u jejíž paty leží jezero, štíhlý kamenný obelisk - památník Adalberta Stiftera. Tady se odehrává Stifterova nesrovnatelně krásná povídka Hvozd (Der Hochwald).
Horní Planá chová samozřejmou hrdost na svého básníka a ctí jeho památku s dojemnou pietou. Na návrší "u dobré vody" byl založen Stifterův park, pro jehož účel poskytli početní zdejší obyvatelé své polnosti. Stačí usednout na jednu z laviček tohoto přírodního parku a zasnít se nad pohledem do tiché, širé a slunečné krajiny, aby vám do srdce pozvolna vstoupil dech stifterovské krásy, sen vystupující ze stránek jeho Vsi na pláni, jeho Hvozdu a Vítka, jeho Popsané jedličky, Pozdního léta a knihy nazvané prostě Z kroniky našeho rodu, stejně jako všechny ostatní tu jmenované tolik spjaté se zdejší krajinou a jejími lidmi. Jako by se člověk přenesl do pokojné idyly první poloviny našeho devatenáctého století, kdy ta lesní krajina byla daleko za světem ponechána svému nevzrušenému osudu.
Tichá, slunečná odlehlost je dodnes v povaze té země. Přistupuje k tomu stejně nepopsatelný dech stifterovské poezie, takže tu klasickou krajinnou idylu ruší jediný posel nových časů - totiž železnice. Právě ona mne však přenesla do této končiny, kam bych bez ní pravděpodobně sotvakdy zavítal.
Dnes se dá ještě mluvit o Šumavě jako o lesní končině a dál na západ je tu dokonce skutečný prales, jediný v německy mluvících zemích, kde stromy staré mnoho set let padnou a trouchnivějí na témže místě, kde kdysi dávno před námi všemi začaly růst.
Nikoli poprvé mi napadlo a ozřejmila mi to i líčení nového básníka Šumavy Johanna Petera, že lidový život německy mluvící Šumavy vykazuje zcela zvláštní podobnost s životem lidu severovýchodního Štýrska; totéž povahové ustrojení, tytéž mravy a způsoby; ba i v nářečí a odění shledávám blízkou příbuznost. Jak je to možné, když je mezi oběma kraji dosud tak málo vzájemného styku a odděluje je navíc široký pás Podunají, které přece vykazuje svéráz tak podstatně jiný? Příčinou bude nejspíš z největší míry sama matka Země, ta matka, která nabízí svým dětem stejné rozdíly i shody. Bohaté Podunají, plodné hornorakouské svahy i životem kypící roviny Dolních Rakous daly svým obyvatelům do vínku bezohlednost a pýchu, zatímco chudší obyvatelé horských končin si déle zachovali nejen svůj prostý život, nýbrž díky odlehlosti i zdávna neporušené charakterové rysy.
Je však jedna společná vlastnost, která nás Němce navzájem pojí, ať už žijeme v krajinách úrodných nebo na drsné zemské hroudě - a to je žízeň. Máme žízeň, my z hor i my z údolí, tu i odtamtud. A chrabří Šumavané dokázali najít prostředek, který tu žízeň dokáže obrátit ve společný prospěch. Pití na společný užitek! Pivní krejcar! Džbánek piva tam stojí ve prospěch společného užitku o půl krejcaru víc. Hornoplánští už se tím způsobem spolupropili ke krásné obecné škole a pijou právě na chudobinec, jehož rozložitá hrubá stavba je už hotova. Ten poloviční pivní krejcar vynese městečku ročně přes dva tisíce zlatých! - Dál už ve vývodech nehodlám pokračovat, poněvadž já sám popravdě vypil tolik, že to pro chudobinec bude bohatě stačit tak na půl střešní tašky.
Ve večerním soumraku od nádraží ještě pohled kolem do pokojného kraje s jeho klidnými liniemi, nad nimiž pohasínají poslední červánky. Když průvodčí přirazil dvířka kupé, bylo mi, jako by se zaklapla kniha plná stifterovské idyly. Vidím ještě bělat se Horní Planou tam nahoře v návrší, pak pomalu mizí dozadu ty temné lesní hřbety i s jejich "vsí na pláni". - Nad Plechým se dosud třpytí odlesk západu. Zatáhnu okenní závěs, abych se oddal vzpomínce na ten krásný den, tentokrát ve svém nitru.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1988, s. 37-42

P.S. Text, který Rupert Essl přetiskl i v Böhmerwäldler Jahrbuch 1970 na s. 98-103 s některými pasážemi zde vypuštěnými, pochází z Roseggerova časopisu Heimgarten a připomíná autorovu návštěvu Horní Plané, o níž ostatně zůstavil v pamětní knize hostí v rodném domě Stifterově autentický zápis tohoto znění:

"Dnes se mi splnilo mé životní přání, můj Adalberte Stiftere, spatřit pramen Tvé poezie, Tvůj domov. Bůh ochraňuj toto místo a tento dům. Horní Planá 25. 4. 1897. Peter Rosegger."

Hausspruch Požehnání domu

O Bergheimat traut,
von Ahnen bebaut,
von Kindern betreut,
von Enkeln erneut:
Gott segne dein Erdreich,
Gott segne den Fleiß,
erleuchte den Landmann
auf dass er es weiß
und oft bedenkt
und nimmer vergisst,
wie treu und heilig
die Heimat ist.

Horská zem milovaná,
předky zbudovaná,
dětem zasvěcená,
vnuky obnovená:
Bůh žehnej té říši,
Bůh žehnej té píli,
krajanům vnukni,
aby pochopili,
že nesmí nikdy zradit
svou domovskou čest,
že věrnost je svatá,
vlast že jediná jest.

Půlnoční v horách*

Čím víc se blížily Vánoce, tím tišeji bylo v domě. Čeledíni vyhnali dobytek ze stáje, nastlali čerstvé slámy a opravili hrádě a jesle pro zakládání krmení nad žlaby. Po celém domě se drhlo a smýčilo, do každé komůrky pronikly děvečky s košťaty a pometly. Když nadešel konec všemu tomu uklízení, mytí a dávání do pořádku, dům ztichl v posvátném klidu a byl tu náhle Štědrý večer.
Večeře se konala ve světnici pro domácí i s čeledí. Starší čeledín vyprávěl vánoční příběhy. Po večeři zazpívala maminka sváteční pastýřskou koledu. Jindy jsem nábožně naslouchával, dnes jsem však přemýšlel jen o cestě na půlnoční. Čeleď se pečlivě ustrojila do svátečních šatů. V devět hodin byli všichni připraveni a zapálili od svícnu pochodně na cestu. Držel jsemse za ruku staršího čeledína a rodiče i s babičkou, kteří zůstali doma, aby hlídali stavení, pokropili pokropili mě svěcenou vodou a kladli mi na srdce, abych neupadl a nezmrzl po cestě. Pak jsme vyšli.
Byla hluboká tma a pochodeň, kterou nesl jeden z čeledínů vepředu, vrhala rudé světlo v dlouhých pásech po sněhu, křovinách a stromoví, které jsme cestou míjeli. Stezka byla dlouho úzká, takže jsme museli jít v řadě za sebou. Řezavý vítr rozháněl jiskry z plamene pochodní a když drobné oharky dopadly na tvrdý ledový krunýř pěšiny, chvíli ještě třpytně zářily ve sněhové tříšti.
Pak jsme přišli k široké cestě, po níž jsme už mohli kráčet vedle sebe a kde už místy zazněly i rolničky okolojedoucích saní. Čeledínovi dohořele pochodeň až k ruce, v níž ji třímal a musel si zapálit novou. Viděli jsme teď po cestě před sebou i za námi pobleskovat tmou i jiné zářivě rudé velké pochodně, třepotaly se jakoby samy v černočerném povětří, ale za nimi se zblízka vždy vynořovaly tváře jedna za druhou, množství tváří, které se k nám teď přidružovaly cestou na půlnoční.
Viděli jsme i světla po okolních horách a výšinách, některé tak daleko od nás, že se nedalo poznat, zda stojí či zda se pohybují.
Tak jsme šli dál. Sníh nám vrzal pod nohama a tam kde ho vítr svál, byla holá černá zem tak ztvrdlá mrazem, že naše okované boty o ni zvonily do noci. Lidé kolem hovořili a smáli se, mně se však zdálo, jako by se to ve svaté noci nepatřilo: víc a víc jsem už myslel na to, jaké to bude v kostele, na hudbu a slavnou mši vprostřed noci.
Když jsme delší čas kráčeli cestou kolem osamělých stromů a stavení, pak znovu přes pole a lesem, uslyšel jsem jakoby z vrcholků stromů sestupující náhlé zvonění. Byl to zvuk zvonu z blízké už kostelní věže. Světla, která jsme viděli z okolních hor a údolí, stále houstla a plynula všechna ke kostelu. Menší zvon teď vystřídal ten větší a zněl pak tak dlouho, než jsme došli do samé jeho blízkosti.
Byla tedy přece pravda, co říkal dědeček: o půlnoci se zvony rozeznějí a zvoní tak dlouho, dokud z dalekých údolí nepřijde na půlnoční i ten poslední chalupník. Když lidé došli ke kostelu, zastrčili hořící pochodně jejich vrcholem do sněhu, aby je tak uhasili. Jen jednu zarazili mezi kameny hřbitovní zdi a nechali hořet. Konečně se rozezněly všechny zvony sborem, v kostele spustily varhany a my mohli vejít dovnitř.
Vypadalo to tu úplně jinak než o nedělích. Světla, která hořela na oltářích, byla zářivě bělostná jako třpytivé hvězdy a zlatý svatostánek nádherně odrážel jejich svit. Rudě planula lampa věčného světla. Zato vysoká klenba kostela se ztrácela natolik ve tmě, že skvostné ozdoby sloupví a stropu chrámové lodi bylo sotva vidět. Temné postavy lidí usedly do lavic nebo stanuly podél nich. Ženy měly hlavy a ramena celé zavinuté v šátcích a bylo slyšet, jak pokašlávají. Mnozí lidé drželi v rukou hořící svíce a zpívali ze svých modlicích knížek, když se z kruchty ozvalo slavné Te Deum.
Pak začal obcházet kostelník, rozžehl všechny svíce, které vůbec v kostele byly a teď už i každý z přítomných tu v kostele vytáhl z kapsy aspoň svíčičku, zapálil ji od jiných a horkým voskem přilepil na lavici před sebe. Teď se v kostele rozsvítilo, že bylo vidět i malby na stropech.
Na kruchtě už začaly nasazovat tóny houslí, bubnů a trumpet, a když zaklinkal zvonek ze sákristie a farář v zářivém ornátě, provázen ministranty a červeně oděnými světlonoši vykročil po purpurovém koberci k oltáři, rozehřměly se teprve varhany plným hlasem, zavířily bubny a břeskně zazněly trubky vysokými akordy.
Tak začala slavná mše a půlnoc v ní zvučela a duněla v souzvucích vší slávou nebeskou. Při obětování všechny nástroje divem ztichly a jen dva jasné hlasy zpívaly líbeznou koledu, při požehnání pak zanotovaly dvě křídlovky a klarinet pomalu a tiše ukolébavku dítěti. Při posledním evangeliu posléze se ozval z kruchty i hlas kukaččin a nato slavíček jako vprostřed slunečného jara.
Duši celou vznícenou posvátným kouzlem noci Narození Páně nedal jsem znát navenek své dojetí, zůstal jsem vážný a klidný a cítil jen velikost chvíle, v níž na mne sestoupila nebeská milost.
A zatímco zněla kolem hudba, myslil jsem na otce, na maminku a na babičku u nás doma. Klečí teď jistě kolem stolu při jediné svíci a modlí se. Nebo už možná usnuli a je tma ve světnici, jen hodiny jdou, hluboký mír leží nad horami i lesy a svatá noc se prostírá nad celým naším světem.

Waldheimat (1873)

Putování za Stifterem

Jednoho dne dostal Adalbert Stifter dopis následujícího znění:

"Můj pane!
16. dubna ve 3 hodiny odpoledne bude sedět v restaurantu hotelu U arcivévody Karla muž, který by s Vámi rád vypil sklenku vína. Přicestuje sem za tím účelem a prosí Vás, abyste se v uvedenou hodinu ráčil vynacházet v uvedeném lokále.
Amsterodam, 3. dubna 186.. John Benotts.

Stifter byl textem dopisu nemálo překvapen. Neznal nikoho jménem Benotts a nikdy by především ani nepomyslel, že by někoho v Amsterodamu mohlo jen napadnout, že se vydá do Lince kvůli posezení nad sklenkou vína s cizím člověkem. Básník tehdy bydlel v samé blízkosti zmíněného hotelu a v určený den a hodinu se opravdu dostavil do restaurantu. Lokál byl téměř prázdný. Stifter se usadil u jednoho z malých stolků a optal se číšníka, zda je v hotelu přihlášen nějaký cizinec z Amsterodamu. Dotázaný nevěděl o ničem podobném.
Byly tři hodiny odpoledne. Stifter si všiml, že postarší muž sedící nedaleko kamen neklidně vzhlíží ke dveřím pokaždé, když se otevřely. Konečně se zvedl. Byl to nahrblý, churavě vyhlížející muž dlouhých šedých vlasů, po stranách obličeje s licousy, které mu propůjčovaly nejspíš vzezření Angličana. Pokulhávaje, jako by mu u kamen zdřevěněla jedna noha, přistoupil k číšníkovi a vyměnil s ním pár slov, po nichž číšník mlčky ukázal právě ke stolu, u něhož seděl Stifter. Stařec se blížil ostýchavým krokem, pak zůstal nesměle stát a upíral oči na básníkův zjev.
"Jste to opravdu Vy?"zeptal se s cizím přízvukem. "To opravdu Vy jste napsal Studie?"
"Mé jméno je Adalbert Stifter," odpověděl básník.
"Děkuji Vám," řekl cizinec. "Jsem John Benotts z Amsterodamu." Posadil se ke stolu, kde seděl Stifter, na židli naproti němu. Básník nevěděl, co říci, a tak mlčel.
Cizinec řekl jen: "Jaké víno máte nejraději?"
"Rýnské," odpověděl básník.
Cizinec objednal. Seděl mlčky proti Stifterovi a pozoroval jeho obličej. Když přinesli víno, naplnil Holanďan číše a beze slova si spolu připili. Uplynula snad půlhodina, aniž by si vyměnili víc než jedenadvacet slov tu uvedených. Když byla láhev prázdná, zvedl se cizinec ze židle a řekl tichým hlasem:
"Mám jednu prosbu."
"Vyslovte ji," řekl Stifter.
Cizinec stál chvíli mlčky a pak pronesl slavnostně:
"Adalberte Stiftere! Dovolíte, abych Vás políbil na čelo?"
Teď se zvedl i Stifter a opáčil: "Lidské čelo je Bohem posvěceno. Políbení se dovoluje!"
Cizinec položil svou paži pomalu a lehce kolem básníkova ramene, naklonil se k jeho čelu a vtiskl na ně svůj polibek. Když se tak stalo, stačil ještě říci: "Děkuji Vám, Adalberte Stiftere, za všechno štěstí, kterým jste mne obdaroval. Žijte blaze!" Po těch slovech odešel.
Několik týdnů nato dostal Stifter následující psaní:
"Můj drahý básníku!
Ten člověk ze 16. dubna Vám asi připadal trochu zvláštní. Četl totiž Vaše Studie a byl těmi prózami tolikrát a tak hluboce zasažen a pohnut, že v něm vzbudily neodolatelnou touhu políbit alespoň jednou Boží milostí tak obdařené čelo jejich autora. Vykonal proto pouť až do vzdáleného Rakouska rovnou cestou tam a rovnou cestou zpátky, aniž by se zdržel, všechno jen a jen proto, aby Vám mohl složit k nohám svůj veliký dík. Stalo se tak a já jsem teď zase doma. Putování za mým milovaným básníkem přičítám k oněm několika málo dobrým věcem, které jsem ve svém životě vykonal.
Adalberte Stiftere! Nebe Vám žehnej za všechno dobrodiní, které Vaše dílo už lidem prokázalo a jistě ještě prokáže.
Amsterodam, 4. května 186.. John Benotts."
Od té doby už Stifter o svém nizozemském ctiteli nikdy víc neuslyšel.

Hoam!, 1962, č. 10, s. 7-8

Robert Hamerling Robert Hamerling

Das höchste Ideal, die glühend heiße Phantasie
Die größte Lust, den tiefen unbegrenzten Schmerz;
Schon e i n s zu schwer dem schwachen Erdensohn,
Gott legt' sie a l l e in d i e s Dichterherz.

Nejvyšší ideál a fantazie žhavá,
slast, jíž bezměrná hloubka žalu proniká;
slabého j e d i n á z těch věcí udolává,
Bůh v š e c h n y ale vložil v srdce básníka.

R.Hauer, Heimatkunde, s. 136

P.S. Na otázku, proč tu figuruje právě tato Roseggerova báseň, lze odpovědět jejím přesným určením: byla napsána ke vztyčení Hamerlingova pamětního kamenného obelisku se železným portrétním reliéfem v Karlstiftu na úpatí vrchu Eichelberg, kde pramení Lužnice. Ta nedaleko odtud protéká místy, kde Hamerling v dětství prožil šťastné chvíle u strýce skláře ve dnes zaniklých Stříbrných Hutích. Viz o tom informaci i v medailonu Roberta Hamerlinga.

Z rakouských lidových autorů snad vůbec ten z nejoblíbenějších, měl právě Peter Rosegger nesporný vliv na vývoj a zaměření celé šumavské německé literatury. Na Pestřickém vrchu (Hutberg 842 m) mezi Pestřicí (Unter-Stögenwald) a Račínem (Ratschin) ve vrcholové skále, hledící tenkrát ještě jen přes mladou Vltavu ke zřícenině Vítkova Kamene, byla dokonce kdysi vsazena jeho podobizna a těm skalám se po něm říkalo Rosegger-Felsen (fotografii přinesl časopis Hoam! v ročníku 1975 na s. 269). Četl se prý zvláště po zimních večerech a zejména román Jakob der Letzte koloval doslova z ruky do ruky. Také Roseggerovo heslo Heim zur Scholle (Zpátky k rodné hroudě) údajně svého času probouzelo nadšení v šumavské selské mládeži. Jeho Waldheimat dal jméno nejen pověstnému českobudějovickému časopisu, který se na šumavskou literaturu a vlastivědu programově zaměřoval, ale stal se prostě jakýmsi synonymem i šumavského domova vůbec. Příznačnou podrobností je v tomto ohledu už v roce 1919 zrušení názvu Roseggerova ulice v Českém Krumlově, který zřejmě vadil v nové republice. Paul Fechter o Roseggerovi píše v Dichtung der Deutschen: "Jeho nekonečná popularita je ke cti jak širokým vrstvám, které vyznávaly jeho dílo, tak i jemu samému." Mnohému se možná naučil u Stiftera, čistota prostého srdce však mu byla zřejmě vrozena. Narodil se vlastně jako Peter Rossegger (to dvojí s nahradil později jen jedním - dodejme ještě, že německé Ross- má spíše co společného s koňmi než s růžemi) 31. července 1843 v Alplu při Krieglachu v Horním Štýrsku jako syn lesního rolníka. Snad by zůstal pasákem stád, jímž byl ve svém dětství, pro tělesnou slabost se však začal učit krejčím, v letech 1865-1869 navštěvoval pak obchodní akademii v Štýrském Hradci a po zbytek života byl svobodným spisovatelem, od roku 1876 i vydavatelem časopisu Der Heimgarten, kde otiskl mnoho svých prací, které psal i v nářečí. Jednou z nich je i báseň Co jsem zůstal dlužen horským pastvinám, kterou uvádíme v českém překladu. Významem nepřekonatelný zůstává ovšem český převod jeho náboženských úvah Moje království nebeské, vydalý u Jana Laichtera v edici Otázky a názory roku 1906. Tam je uvedena i Vánoční píseň*, jíž dal Karel Velemínský českou podobu, kterou si dovolím jen málo upravit, aniž bychom porušili její naivně muzikální, opravdu "waldschulmeisterovský" starobylý půvab:
Co stvořil Bůh tu říši tónů,
zní Zemí píseň milionů,
do srdce lehá příjemně.
Nezněly už pak nikdy asi
vroucí zpěv, prostých koled hlasy
jak tenkrát prvně v Betlémě.

Slyším je, hvězda je k nám svála:
Buď Bohu na výsostech chvála
a lidem dobré vůle mír!
A o Dítěti dobrá zpráva,
že zrodilo se, prosvítává
od nás daleko ve vesmír.

Jen zněte zplna, harfy, zvony,
vydejte všechněch hlasů tóny,
buď Pánu čest a lidem klid!
Víření bubnů, zbroje hřmění
se na posvátné ticho změní
sotva ta píseň začne znít.

Jen budem-li v tušení vzňatém
dbát slov té staré písně svaté
všech Vánoc, jednou Boží chrám
v Jeho království, které roste,
poví nám vstříc to Slovo, prosté
v e l i k o n o č n í Pokoj vám!
Peter Rosegger (Ottův slovník naučný uvádí za tímto jménem i: jinak Peter Kettenfeier - "Petr v okovech") zemřel pět týdnů před svými 75. narozeninami 26. června 1918 v Krieglachu a předešel tak svým koncem jen o pouhých několik měsíců i samu podunajskou monarchii. Jeho báseň Požehnání domu (Hausspruch) platí bezpochyby té užší i širší vlasti, jak se tehdy říkalo, a tedy vlastně i Šumavě. Dnes nám to požehnání zní spíš jako zádušní píseň za cosi, co bylo kdysi i naším domovem. Když štýrská zemská vláda zřídila v šedesátých letech literární cenu Petera Roseggera, stal se jejím prvním nositelem ne bez jisté symbolické platnosti sudetoněmecký autor Bruno Brehm, jehož některé romány vyšly také v českém překladu.
- - - - -
* Alpl (A) / Horní Planá / † Krieglach (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko