Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRIEDRICH SCHEIBELBERGER

's Haderntal Haderntal

Fragst Du wen um 's Haderntal,
kennt man 's gar nicht überall.
Weil es um uns're Heimat ist,
halte ich es für gewiss,
so schön wie im Haderntal
ist 's auf der Welt nur einmal!

Ja, die Leut' im Haderntal
hab'n nur ein paar Goaß im Stall,
die sind auch noch spindeldürr,
schau Dir 's an, es steht dafür,
Goaßerl wie im Haderntal,
siest auf Erden nur einmal.

Grünt und blüht 's im Haderntal,
jubeln Spatz und Nachtigall,
kommt die Welt mir herrlich vor.
Stimm' mit ein in diesen Chor,
dann schenkt Dir das Haderntal,
rundum seinen Widerhall!

Werden dann di Bäume kahl,
fällt der Schnee in 's Haderntal,
sind wir in der Stube drin
und der Wind heult im Kamin,
so arg wie im Haderntal
auf der Welt kein zweites Mal!

Lebe wohl mein Haderntal
Ich sah dich zum letzten Mal
dreh' mich nimmer zu dir um
weil ich sonst in' Wanken kumm',
leben in dem Haderntal
kannst auf Erden nur einmal!

Budeš-li se kde na něj ptát,
nemusejí ho všude znát.
Že jsem však odtud domovem,
chci, aby bylo známo všem,
že Haderntal, co mám tak rád,
je co do krásy unikát!

Vím, proč i lidi tu mám rád,
mají jen pár koz v chlívě stát,
navíc hubených jako louč,
koukni se jen, já nevím proč,
Haderntal stojí za to znát,
už pro ten kozí unikát.

Zeleň tu září odevšad,
ptáci jásají napořád,
svět je tu pro mě plný krás.
Přidáš- li k chóru vlastní hlas,
jeho echo ti dá už znát,
proč že mám Haderntal tak rád!

Když stromy holé vidíš stát,
Haderntal je sám sněhopad
a vítr skučí v komíně ,
v chalupě dobře jedině.
Taková břitva, že bys pad',
je v Haderntalu akorát.

Buď mi zdráv a žij nastokrát,
naposled jsem tě uzřel snad
a víc se nesmím ohlédnout,
děs jal by mě, jak mře ten kout.
Haderntal, jak jsem ho měl rád,
býval prostě jen jedenkrát!

Unterm Regenbogen - eine Dokumentation (1993), s. 196-197

P.S. Maria Schulze-Kroiherová, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, uvádí ve své "dokumentaci" pod titulem "Unterm Regenbogen", že jí předchozí "písňový" text v německém originále Fritz Scheibelberger předal 24. dubna roku 1993 při prvé společné česko-německé mši na Svatém Tomáši a ona v něm shledala lásku k domovu vyjádřenu tak vroucně a niterně, že by o ty verše čtenáře nerada ochudila. Bylo by však asi třeba znát ten kout, jemuž se studenoválečnická hranice "míru" stala osudem, ty samoty Haderntal (tj. "Údolí hadrů", jak se mimochodem nazývala podle Boba Hurikána a jeho "Dějin trampingu" brdská trampská osada /Hurikán v ní nikdy nebyl/ údajně podle toho, že tam předtím "lágrovali Cikáni" /dnes politicky korektně Romové/ a zanechali tam zbytky oděvů) a Stratbauer (také Strathof bei Haderntal) kus dál na západ při někdejším Horním Markschlagu (Obermarkschlag), zaniklém pod českým jménem Horní Hraničná, o němž prý existoval i veselý popěvek:
Heit gehn mir net hoam,
bis dass der Kuckuck schreit -
und schreit der Kuckuck z' Hodantoil,
oft gen mit no zum Stratbaum oi!
(tj.: "Nežli kukačka zakuká,
kdo by se domů bral,
až uslyší ji Haderntal,
jdem ještě k Stratbauerovi dál!" - pozn. překl.)

Hodina nula

Když jsem v půli května 1945 jako mladý voják poraženého německého wehrmachtu po dobrodružné pouti z Tyrol na Šumavu zaklepal o půlnoci na okno svého rodičovského domu a uslyšet ozvat se z něj maminčin hlas, přemohl mě nepopsatelný pocit: teď jsi zase doma a válce je konec! (v originále "Jetzt bist Du wieder daheim und der Krieg ist aus!" - pozn. překl.)
Moje domovská obec Reiterschlag (dnes Pasečná - pozn. překl.), okr. Kaplice (Kaplitz) na Šumavě, resp. celé jihozápadní Čechy a západní Mühlviertel byly zabrány a obsazeny Američany.
V té době panovalo pravé stěhování národů. Zachraň se, kdo můžeš, bylo heslem prchajících. Němečtí vojáci se pokoušeli postranními cestami ujít americkým liniím a tím i zajetí, ale i někdejší váleční zajatci, lidé zavlečení na nucené práce a jiní běženci byli v pohybu. V naší obci byli na konci války nasazeni do zemědělství Poláci a Francouzi.
Jednoho dne se ozvalo "Die Tschechen kommen!" (tj. "Češi jdou!" - pozn. překl.) Do Německého Rychnova dorazil pestrý houfec osob v podivně česky přeznačených německých uniformách. Jeden z nich se prohlásil jako "komisař".
Když potom v srpnu 1945 Američané od nás a z Mühlviertelu odešli, přišli z druhé strany hranice Rusové a tady, kde byl můj domov, šířilo české panování skutečnou hrůzu. Už od obsazení Američany existoval zákaz nočního vycházení. Na příkaz Čechů musil od nynějška s okamžitou platností každý Němec, ať už to byl muž či žena, nosit na levém rukávě bílou pásku s písmenem N (Němec), ten, kdo byl členem strany (rozuměj NSDAP - pozn. překl.), se dvěma písmeny NN (Němec nacista).
Brzy se objevili i čeští četníci a několik Čechů v civilu k vybudování státní správy. Komandovali lidi na práci a předpisovali rolníkům dodávky. Noví páni zbavili Němce a jejich majetky jakékoli právní ochrany (v originále "waren jetzt vogelfrei" - pozn. překl.).
Nejprve byli zatčeni někdejší vedoucí nacisté (v originále "die ehemals führenden NS-Leute" - pozn. překl.), podrobeni bití při výsleších a pak převezeni do lágru v Kaplici nebo v Budějovicích a a tam přenecháni podobným metodám. V lágrech skončili i nacisté, kteří se vůbec ničím neprovinili a skončili, pokud měli to štěstí, po několika dnech na práci u českých sedláků. Tři lidé z naší obce přišli v té době o život.
Češi chodili od domu k domu a sepisovali všechny motorky a bicykly, rádia, hudební nástroje a jiné věci či cennosti (auto tu tenkrát neměl nikdo). Taky domácí zvířata byla spočítávána a zapisována. Takřka v každém stavení bylo ovšem ještě všecko možné tajně ukryto. Během následujících týdnů musely být všechny zapsané předměty odevzdány a svezeny do stodoly na faře a nikdo proti tomu ani nemukl (v originále "kein Mensch muckte dagegen auf" - pozn. překl.). Říšská marka byla bezcenná, na osobu bylo vyměněno 100 českých korun, všechno ostatní propadlo. Koupit nebylo co v létě 1945 tak jako tak.
Když jsme se dověděli, že na postupimské konferenci bylo 2. srpna 1945 rozhodnuto o vysídlení milionů Němců včetně nás sudetských, hluboce nás to zasáhlo. Nemohli jsme pochopit, že bychom měli být nuceni opustit domov, ve kterém žily celé generace našich předků. Když však Češi na jazykové hranici s vyháněním začali, věděli jsme, že tomu budeme vydáni na pospas i my. Proto jsme také za tmy postupně přepravovali ukryté věci k našim příbuzným do Rakouska.
Poněvadž se šířily i zvěsti, že sudetští Němci mají být posíláni k nucenému pracovnímu nasazení do jiných oblastí Československa, a naše situace se stala naprosto bezvýchodnou, rozhodl jsem se ještě s třemi přáteli domov opustit. Dne 13. listopadu 1945 jsme začali pracovat v totálně rozbombardované linecké ocelárně VÖEST (za války Hermann-Göring-Werke - pozn. překl.). Poměry byly tristní, v lágru II na lineckém Bauernbergu (lágr I a lágr III, všechno pobočky koncentračního tábor Mauthausen, určené za války pro jeho vězně, poslané sem do Lince na otrockou práci, byly umístěny přímo na pozemcích ocelárny - pozn. překl.) jsme byli směstnáni na nejtěsnějším možném prostoru a hlad nás brzy přivedl na myšlenku dojet si koncem týdne pro něco k jídlu "domů".
Pro uprchlíky byl tenkrát Dunaj nepřekonatelnou překážkou. Na linecké straně kontrolovali Američané a na druhém z břehů Rusové veškerý provoz a projít mohli jen Rakušané s platným čtyřjazyčným průkazem. Jeden příbuzný v mém věku mi půjčil svůj průkaz. Také můj přítel RN si to tak zařídil a tak jsme se vezli v přeplněné mühlkreisské železnici (v originále "Mühlkreisbahn" - pozn. překl.), do Haslachu vestoje. Tam jsme pak u známých počkali, až se setmí. Kolem chalup vsi Ödt (ještě na rakouské straně proti Hornímu Ureši /Ober-Urasch/ - pozn. překl.) jsme pronikli přes hranici, vyhnuli jsme se každému stavení a aniž by nás kdo zpozoroval, dorazili jsme k nám.
Příští den jsem strávil v rodičovském domě, kde bylo přece jen víc něčeho k jídlu než tam v Linci. Následující noci jsem se vydal těžce naložen proviantem přes hranici a ranním vlakem jsem odjel do Lince nazpět. K přechodu přes dunajský most jsem od svého příbuzného potřeboval ještě jednou ten už zmíněný průkaz.
Poté, co jsme byli doma ještě vícekrát, dověděli se o tom Češi a vyhrožovali, že nás chytí. Přesto jsem riskoval zadržení každý druhý až třetí týden, než mí nejbližší museli v srpnu 1946 náš dům a všechno kolem s 50 kg zavazadel na osobu opustit.
Počátkem zimy roku 1946 jsem hranice přešel naposledy. Ve vyrabovaném rodičovském domě ležela ve špejcharu mlýna (v originále "im ,Troadkasten' /Getreidespeicher/" - pozn. překl.) na prázdném pytli do klubíčka stočená, ale mrtvá, naše kočka.

Unterm Regenbogen - eine Dokumentation (1993), s. 139-141

Shledání s domovem

V neděli 15. května roku 1990 jsem se vypravil s celou svou rodinou do ČSFR, abych navštívil svou někdejší farní osadu Německý Rychnov u Frymburka (Deutsch-Reichenau bei Friedberg, za války Deutsch-Reichenau bei Haslach, osada, patřící k politické obci Reiterschlag, zanikla po válce pod českým jménem Rychnůvek - pozn. překl.) a mé rodiště Pernek (Berneck). resp. to, co z obou zůstalo.
Po 44 letech jedu dnes se smíšenými pocity po cestě plné výmolů lesem, zvaným kdysi Schanzwald (česky by se řeklo "Na Šancích" - pozn. překl.). Před někdejším Reiterschlagem spatřujeme velké stádo černostrakatého skotu. V místě samém byly pro pracovníky zemědělského družstva (v originále "für die Kolchosearbeiter" - pozn. překl.) postaveno několik rodinných domků. Vedle stojí zchátralý plechový sklad, zrezlé hospodářské stroje a trochu stranou obrovský kravín (v originále "ein riesiger Stall" - pozn. překl.). Je 10 hodin dopoledne, ale přímo strašidelný klid. Není vidět jediného člověka a my míříme pomalu k Perneku. Z perneckých polí bylo učiněn jeden obrovitý společný pozemek a jen několik ovocných stromů při cestě upomíná na někdejší ves. Pak přichází zatáčka, kdysi zvaná "Bayerhanslreiw", mostek "Bohhäusl-Bruck" (přes potok Světlá /Zwettl-Bach/ - pozn. překl.) a už jsme v Německém Rychnově u křižovatky zvané kdysi "Joslbaun-Kreuzung" - pozn. překl.). Tady necháme auto stát a jdeme kolem dvou prázdných, dezolátních seníků, které jsou dnes jedinými stavbami se zemí srovnané farní a školní osady Německý Rychnov, k někdejšímu prostranství při místním kostele (v originále "zum Kirchenplatz" - pozn. překl.).
Jeden kamenný okraj hrobu a pár kamenných podstavců náhrobních křížů leží teď mezi býlím a křovinami tam, kde kdysi stával náš farní kostel a hřbitov vedle něho. Mezi kaštany u někdejší hospody stojí větší kamenný sokl, bezhlavá socha svatého Jana Nepomuckého leží při něm v kopřivách. Jedeme autem nazpátek k už zmíněnému mostku "Bohhäusl-Bruck a jdeme odtud cestou lesem, kterému se u nás říkalo "Berghölzl" (tj. "horský lesík" - pozn. překl.) směrem na někdejší ves Linden (zanikla pod "českým" označením Linda - pozn. překl.). Tady, kde potok, pramenící při Svatém Tomáši (Sankt Thoma), protéká úzkým údolíčkem, sávalo kdysi roztroušeno deset stavení (v jednom z nich s čp. 25 žil např. ještě v padesátých letech neodsunutý Franz Lackinger, jeho žena Maria, roz. Zierlingerová, a jejich pět dětí - pozn. překl.), zvaných Klein-Berneck (ves zanikla pod českým jménem Malý Pernek koncem padesátých let jako celý Pernek, kde až do zániku žilo ve 22 domech 41 lidí - pozn. překl.), mezi nimi i můj rodičovský dům, mlýn řečený "Trumplmühle". Ačkoli jsem si často představoval, že tu jistě teď, po dlouhé době, kdy už tu žádný dům nestojí, bude vypadat všecičko jinak, doslova jsem oněměl: místo luk a polí les s vysokými stromy. Jen tu vepředu na pasece vidíme stát starou třešeň. Jdeme k potoku a dostáváme se k naší mlýnské strouze (v originále "zu unserem Wehrgraben" - pozn. překl.). Je teď zarostlá, ale dobře rozpoznatelná a těsně před místem, kde stál můj rodičovský dům, jsou při jejích březích dosud zachovány kamenné desky. Z mého rodičovského domu zůstal jen pahorek, přírodou překrytý bujnými křovinami a listnatými stromy. Až dosud jsme na své cestě nikoho nepotkali. Teprve na zpáteční cestě vidíme v Pasečné (v originále "in Reiterschlag" - pozn. překl.) družstevníky (v originále "die Kolchoseleute" - pozn. překl.) se dvěma traktory pracovat na poli. Jedeme ještě do Svatého Tomáše a nahlížíme oknem do vyklizeného a rozpadajícího se kostela. Zříceninu Vítkův Hrádek (Wittinghausen) můžeme jen obejít, poněvadž stupně před vchodem jsou odstraněny a vchod sám je pobit prkny. Přes všechny zdrcující doklady lidských omylů a selhání byl pro mne tento den velikým zážitkem. Ještě před nedávnem jsem si nikdy nedokázal ani pomyslit, že bych svůj domov mohl snad ještě kdy vůbec spatřit.

Unterm Regenbogen - eine Dokumentation (1993), s. 194-196

Když na Pondělí velikonoční dne 21. dubna roku 2003 v linecké nemocnici skonal po těžké operaci obličeje, bylo ve zprávě o úmrtí uvedeno, že se tak stalo ve dvaaosmdesátém roce jeho věku. Poněvadž se jeho rodiče brali v kostele sv. Václava ve dnes zcela zaniklém Rychnůvku 31. ledna 1921 a na archu prvého "republikového" sčítání lidu s datem 16. února jsou ještě uvedeni bez dítěte, musil by se narodit opravdu nejtěsněji po jejich svatbě. Snad proto je v rodopisném serveru GEDBAS uveden s pochybným údajem o narození "kolem roku 1924" a jako starší než on tu figuruje jeho bratr Rudolf, padlý v roce 1943 u Stalingradu sotva dvacetiletý. Rodiče Rudolf (1891-1956) a Hedwig, roz. Hoferová (1897-1978), kteří vedle tří synů (nejmladší z nich byl Willi) měli i dvě dcery: Friedu (1925-2012), provd. Stieglerovou, a Hedwig, provd. Sturmovou, hospodařili na Friedrichově rodném mlýně Trumpelmühle (také Trompelmühle), který je jinak připomínán již před rokem 1379, až do srpna 1946, jak jejich syn připomíná v jednom z předchozích svých textů. Fritz, jak ho známí důvěrněji oslovovali, zanechal pak po sobě vedle manželky Hildy a dvou dětí: syna Gerharda a dcery Ingrid, i několik textů o ztraceném domově, z nichž několik na ukázku překládáme.
- - - - -
* Pernek, Pasečná / Haderntal, Horní Markov / Rychnůvek
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko