Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ROBERT SCHEU

Putování po Čechách v předvečer revoluce

Když jsem probíral svůj plán cesty po Čechách s krátce nato zemřelým geniálním malířem Egonem Schielem a zmínil přitom i město Prachatice, tu mu zasvítily oči a on řekl jen: "Ano, Prachatice musíte jistě vidět!" Ten oživený záblesk umělcových očí byl mi jakýmsi ukazatelem, že v tom městě musí existovat cosi, čemu se nelze lhostejně vyhnout. Prachatice byly vždy uváděny jako přímá obdoba sousedního Českého Krumlova (Böhmisch-Krumau, za nacizmu Krummau an der Moldau - pozn.překl.) a tak jsem si od jejich návštěvy sliboval i v národnostně politickém ohledu opravdu cenné dojmy.
Zamířil jsem tedy z Plzně znovu nazpátek do jižních Čech (Scheuova kniha začíná líčením Českých Budějovic a okolí, pokračuje na jih přes Český Krumlov Šumavou k západu - pozn.překl.), kde jsem se ostatně mohl nadít v jedné české selské usedlosti na doporučení feldkuráta Kolby vlídného pohostinství. Prachatice jsou sice převážně německé město, sama náhoda tomu však chtěla, že jsem se měl znovu ocitnout v jazykově českém prostředí. Nabídla se mi tak vzácná příležitost poznat český národní charakter z největší blízkosti v jeho domácí intimitě a já rád přijal to pozvání.
Ze železniční stanice Vodňany-Čičenice vede odbočka tratě přes Vodňany-město a pak hustými jehličnatými lesy do Prachatic. Předposlední stanicí je tu Husinec, rodiště Jana Husi. Od prachatického nádraží vede k městu pěstěná alej, které jsem se nakonec vyhnul, poněvadž můj budoucí hostitel bydlil ve Vodňanské ulici, která vede za branami města rovnou do polí. Velkými dřevěnými vraty se vcházelo rovnou do dvora selského domu, kde jsem měl najít útulný příbytek.
Domácí paní stála právě v kuchyni u kamen, když jsem vstoupil dovnitř. Jaké bylo mé podivení, když nejenže mluvila plynně německy, ale z jejích úst zněla ta nejspisovnější němčina vzdělané a kultivované dámy, takže když ji označím za selku, kterou i opravdu byla, mohl bych navodit falešný dojem. Byla totiž dámou v tom smyslu, jímž rozumíme jistý spíše vlastně vrozený takt a s ním spojené příjemné, doslova vybrané způsoby. Muž byl ještě za prací venku na poli; poznal jsem ho až na sklonku dne, když usedl se svými dvěma dětmi, Frantíkem a Mařenkou, u večerního stolu. Byl to muž ještě ani ne čtyřicetiletý, štíhlý, s vážnýma melancholickýma očima, převislým knírem a s jistou neokázalou důstojností, jaká je vidět u lidí, kteří se ve svém životě ani jediným dechem neuchýlili z cesty dobra a spravedlnosti. Sedmiletý Frantík, světlovlasý, jasnooký, vřelé, příchylné povahy, se se mnou hned důvěrně spřátelil. Jeho pěkně utvářená chlapecká hlavička se tak pěkně poddávala pohlazení, celá kulaťoučká a hřejivá.
Mařenka s plavými prameny svých dlouhých vlasů vyhlížela na první pohled trochu divočeji, byla však stejně dobře vychovaná a bystrá jako její malý bratr, kterého bych si dovedl docela dobře představit jako německé dítě. Celá ta rodina byla nejlíbeznějším a nejsympatičtějším obrazem lidství v oné neporušené čistotě, jaká se dá potkat snad už jen na venkově. Vztahy uvnitř rodiny i její styky navenek s ostatními lidmi v domě, s čeledí i s cizinci, kteří sem přechodně zavítali, byly v každém ohledu příkladné.
Byl mi určen prostorný pokoj v prvním poschodí s elektrickým osvětlením, psacím stolem, postelí a koženou pohovkou; poněvadž místnost předtím obýval duchovní, byla bohatě ověšena náboženskými obrazy a symboly.
Ze dvora a od stájí se dalo stodolou projít do rozlehlé ovocné zahrady za usedlostí, kde se ve strouze vesele máchala vodní drůbež; stál tu vpředu zelení obrostlý altán s lavicemi a dřevěným stolem, také včelí úly; kulisu pozadí tvořily však už domy města, které odtud bylo doslova na dosah, zejména plasticky vystupující obrys děkanského kostela, na jehož střechu a venkovní stěny kreslilo zapadající slunko ostré stíny. Pozorovat to líbezné panorama bylo a zůstalo trvale mým potěšením zvláště za pravých horkých letních dnů, kdy oko nacházelo blažený oddech v pohledu na šťavnatou zeleň luk hned v sousedství městských zdí. Jaká blaženost moci se natáhnout na trávník čerstvě posečený srpem a vystavit se paprskům slunce, pronikajícím větvemi švestkových stromů. Obvykle netrvalo dlouho a přikradl se sem Frantík, nesměle a toužebně tajil krok za krokem v řádcích posečené trávy, než jsem ho zpozoroval a on se mohl uložit po mém boku.
Byly to tiché dny, plné klidu a míru.
Město samo by dokázalo nadchnout malíře a milovníka starobylosti už pověstnou branou s vybledlým obrazem rožmberského jezdce, svými hradbami s cimbuřím a stářím zčernalou mohutnou stavbou děkanského kostela. Spolu s líbezným zahradním zákoutím před starou farou se tu přímo nabízí spousta vděčných motivů. Zprohýbaná železná mříž v okně kostela vypráví o strašlivých bojích, které se tu za dávných časů odehrávaly. Roku 1420 byl chrám přepaden husity pod Žižkovým vedením a pětaosmdesát prachatických měšťanů tu bylo upáleno vhazováním smolných věnců do kostelní prostory. Ti uvnitř zavření se pokoušeli prolomit mříž, dokázali však nanejvýš ohnout některé z jejich příček. Dnes skýtá už zmíněné zahradní zákoutí utěšený pohled, my však víme, že ten nesmrtelný zápas nevyhasl do dnešních dnů, ba že naopak spěje k vlastnímu řešení. Od mohutného kostela, který stále znovu přitahuje a upoutává náš zrak, kdykoli ho i z dálky míjíme, vede ulička směrem vpravo k prachatickému rynku (Ringplatz - pozn.překl.), který nás už při prvním setkání ohromí a okouzlí svou tvarovou a barevnou pestrostí. Té proměnlivosti fasád jednotlivých domů, spojujících se nakonec ve výslednou plnost jednoho jediného souzvuku! Vysoké štíty temné místy až do černa, fronty domů, na nichž opalizují okna jako nějaké lesknoucí se škeble a kde vyprávějí fresky a nápisy o dávné minulosti! Stojí tu radnice, okresní hejtmanství, okresní soud, hostinec "Zur Säumerglocke" (U soumarského zvonu), český Národní dům, jehož vytlučená okna zase jednou připomínají, že jsme tu vstoupili v pohnutý čas na opravdu horkou půdu.
Ve výše položené části města stojí vyhlášené prachatické gymnázium a při něm internát; to gymnázium slyne výjimečně životadárnou silou, která umožnila i slaběji nadaným mladým adeptům vědění přijmout školní moudrost s menším odporem a s většími úspěchy než v jiných učebních institucích říše; snad na tom přísluší zásluha i celému tomu líbeznému údolí, čemu ten ústav může děkovat za tak skvělou výchovnou pověst. Nejkrásnější pohled na město a údolí se však otevírá od blízkých Markétiných lázní (Margarethenbad), známého to letoviska, které bývalo za mírových časů pravým rájem vlídné pohostinnosti a letních radostí, nyní je ovšem útočištěm vojáků postižených za války malárií.
Obraz Prachatic je ostatně pokaždé jiný a vždycky jinak přitažlivý podle toho, odkud se na to město díváme; jinačí pohled na ně je od severu, jinačí od východu či od jihu; když tak například vystoupíme cestou k městskému hřbitovu, dojdeme posléze až k výšině, odkud je najednou vidět do čtyř navzájem oddělených údolí, z nichž každé jako by bylo světem samo pro sebe. Město Prachatice má teď něco přes čtyři tisíce obyvatel, z nichž tři čtvrtiny tvoří Němci.

Wanderung durch Böhmen am Vorabend der Revolution, s. 102-104

Tu knihu, z níž zde uvádíme první část kapitoly o městě Prachaticích, má prý stále na stole můj americký přítel Jeremy King, jemuž jsem ji kdysi doporučil. Dr. Robert Scheu ji napsal v dějinné chvíli, která se sotva opakuje. Je to ostatně vyjádřeno v samém názvu té řekl bych historické reportáže (sám autor ji v podtitulu označuje Ein Quellenwerk der Zeitgeschichte), vyšlé roku 1919 a zachycující i tvář Šumavy. Tam ostatně po první světové válce založili právě dva vídeňští nadšenci, Dr. Scheu a jeho přítel Hanns Sassmann (ten je jako šumavský německý básník dokonce zastoupen i v této naší antologii), v Českém Krumlově divadelní scénu Südböhmische Schaubühne a chtěli s ní zřejmě putovat po tehdy ještě zalidněné německé Šumavě. Projekt v nové republice žalostně selhal, ta dvě příjmení však stojí za to i v této souvislosti připomenout. Robert Scheu se narodil jako syn skladatele slavné sociálně demokratické hymny Píseň práce Josefa Scheua v dolnorakouském Schönau 11. července 1873. Stal se významným publicistou a spisovatelem, redigoval přední rakouský deník Arbeiter Zeitung a je i autorem dnes běžného pojmu "Kulturpolitik". Zemřel 25. ledna 1964 ve Vídni. Jeho fotografie v té nesmírně pozoruhodné knize mi připomínají podobu našeho Dr. Vladislava Vančury, kterého po heydrichiádě popravili nacisté a jehož nesmrtelná Markéta Lazarová nemohla mít ve své filmové podobě (1966) jinou než právě tu šumavskou tvář.
- - - - -
* Schönau (A) / České Budějovice / Český Krumlov / Prachatice / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko