Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JUSTINE SCHÜSSELOVÁ

Prachatické školství

Zeměpisná i politická situace města Prachatice (v originále "die geographische und politische Lage der Stadt Prachatitz" - pozn. překl.) jistě spoluutvářely jeho obyvatele, posilovaly jejich kolektivní smysl a pocit odpovědnosti, mocněji než kdekoli jinde se díky nim vyvinula jejich schopnost rozlišovat a srovnávat a také den co den osvědčované vědomí, jak důležité je vědět a umět, chce-li člověk v životě něčeho dosáhnout. Tolerance (v originále "Liberalität" - pozn. překl.) a smysl pro krásu, vřazení se do vlastního jazykového společenství (v originále "in die eigene Volksgemeinschaft" - pozn. překl.) a zároveň otevřenost zájmům sousedů, to všechno tu utěšeně rostlo a bylo pěstěno. Velký vliv na město a jeho občany měl zejména obchod na soumarské Zlaté stezce, která vedla přes drsné šumavské pohoří dál do Bavor. Zřejmě nešlo toliko o výměnu zboží, nýbrž stejně tak i o výměnu myšlenek a zkušeností ("ein Saumb umb den andern" /tj. "jeden soumarský náklad za jiný" - pozn. překl./). Takoví lidé se záhy naučili cenit si toho, čemu dnes říkáme vzdělání, a tak není divu, že Prachatičtí se o zřízení školy ve městě postarali velice brzy.
Už ve 14.století byla z prostředků města založena škola, která byla nejprve obvyklou výukou čtení a psaní (v originále "eine gewöhnliche Schreibschule" - pozn. překl.), v níž se však brzy vedle elementárních předmětů vyučovalo i klasickým jazykům. Tato městská škola byla podřízena tehdejšímu zdejšímu faráři; ten směl učitele ustavovat i vizitovat. Četní bakaláři a magistři z pražské univerzity, založené v roce 1348 nalezli tu své prvé působiště.
Se značnou pravděpodobností (v originále "mit ,ziemlicher Sicherheit'" - pozn. překl.), jak píše Josef Meßner (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), stála školní budova ve 14. století mezi kostelem a Dolní branou (v originále "zwischen Kirche und Unterem Tor" - pozn. překl.), tam, kde dnes zvedá cimbuřím opatřená a sgrafity zdobená fasáda domu (zvaného také "Heydlův dům", viz webové stránky Prachatice.eu- pozn. překl.), označovaného i jako někdejší sídlo literátské školy. Toto učební zařízení bylo podporováno prachatickými měšťany. Na živobytí studentů přispívala obec týdně 30 míšeňskými groši. Chudým scholárům byla v jistých dnech určena možnost bezplatné stravy (v originále "armen Scholaren wurden Kosttage und Freitische zugewiesen" - pozn. překl.), kterou musili hradit právováreční měšťané, pokud nechtěli práva vařit pivo pozbýt. Učitelé dostávali vedle nepatrného školního platu také církevní "akcidencie" (v originále "Accidentien", česky doslova "případky" - pozn. překl.), jako chléb, velikonoční vejce, desátky apod.. Duchovní i světští učitelé to byli, kdo zprostředkovali na této škole po čtyři staletí vědění své doby mnoha mladým mužům. Navštěvovaly ji významné osobnosti, jako byl Křišťan z Prachatic (v originále "Christian von Prachatitz" - pozn. překl.), rektor pražské univerzity v letech 1403. 1412, 1423 a 1434, Mistr Jan Hus (v originále "Magister Johannes Hus" - pozn. překl.), rektor Václav Menšík z Prachatic (v originále "Rektor Wenzel Menschik", rektorem pražské univerzity byl už kolem roku 1385 - pozn. překl.), stavitel Buchsbaum (Hans Puchsbaum či Puchspaum žil mezi lety 1390 a 1454 a zasloužil se o výstavbu svatoštěpánského dómu ve Vídni jako předák její stavební huti, ovšem např. ve Wikipedii není ani zmínky o jeho vztahu k Prachaticím - pozn. překl.), Peter a Hans z Prachatic (česky někdy Petr a Hanuš z Prachatic - pozn. překl.)
Aby pozvedl náboženské cítění obyvatel, obnovil Vilém z Rožmberka (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v 16. století téměř zaniklé literátské bratrstvo, které podle všeho existovalo od 14. století. Toto sdružení pěstovalo sborový kostelní zpěv, ale v rámci většího zařízení i jiná odvětví umění a vědy, jak uvádí Johann Trajer (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Obraz, zachycující literátské bratrstvo, zhotovený v 17. století, visí na varhanní empoře prachatického kostela sv. Jakuba.
Roku 1862 zemřel, jak to napsal Paul Messner (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), "hochachtbare Bürgermeister, Major und Kommandant der vereinigten Winterberger und Prachatitzer Schützenkompanien Felix Spinka, der als wahrhaftiger hochsinniger Menschenfreund in einer Stiftung mehrere Grundstücke, Wirtschaftsgebäude und 2000 Gulden zur Gründung einer deutschen Mittelschule in Prachatitz testamentarisch zusicherte." (tj. "vysoce ctihodný purkmistr, major a komandant spojených sborů vimperských a prachatických ostrostřelců Felix Spinka, který jako upřímný velkomyslný lidumil ve své závěti zajistil nadací většího počtu pozemků, hospodářských budov a 2000 zlatých založení německé střední školy v Prachaticích", dodejme, že prachatický purkmistr a mecenáš Felix Spinka se narodil v Prachaticích 30. srpna roku 1795 a zemřel v rodném městě dne 2. září 1862, zřejmě v roce 1945 byla odstraněna pamětní deska na domě čp. 184 na Velkém náměstí, zvaném také dům Bozkovského /do roku 1570 sloužil jako radnice, v letech 1571-1598 byl jeho majitelem obchodník se solí a prachatický purkmistr Jiřík Bozkovský/, který v roce 1829 za 2301 zlatých zakoupil Felix Spinka a poté, co tři roky po zakoupení při požáru města vyhořel, ho dal opravit a roku 1868 došlo už po Spinkově smrti k jeho přestavbě; dnes je v něm /od roku 2001/ Kulturní centrum Otto Herberta Hajeka /ten je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) K tomu přibylo i darování domu čp. 109 ve Školní ulici (v originále "Schulgasse", dnešní Husova ulice - pozn. překl.), jehož vlastníkem byla Barbara Wimbersky, pro školní účely. To v něm bylo 5. října roku 1865 otevřeno německé komunální reálné gymnázium (v originále "deutsche Kommunal-Real-Gymnasium", sídlící tu až do 27. září 1897, kdy biskup Martin Říha vysvětil novou gymnaziální budovu v dnešní ulici Zlatá stezka čp. 137 /tehdy Gymnazijní/ - pozn. překl.). Gymnáziu by měla být věnována zvláštní kapitola (viz na stránkách Kohoutího kříže český text "Příběh prachatického gymnázia a Sovy" v obrazové příloze textových ukázek Leopolda Günthera - pozn. překl.).
Přičleněn ke gymnáziu byl studentský domov, zbudovaný v letech 1903-1904 domácím stavitelem Rudolfem Zobelem.
Koncem 18. století podřídila císařovna Marie Terezie triviální (obecné) školy státnímu dozoru. V této době byla v Prachaticích postavena německá normální škola, ve které se tehdy vyučovalo dvojjazyčně, takže sem většinou jazykově německá města mohla posílat děti k výuce češtiny a naopak okolní české vsi ty své, aby se naučily německy. Světští řídící učitelé vystřídali předchozí "Schulrektoren", jimiž byli zpravidla duchovní. Nadřízenými školskými úřady byla místní školní rada (Ortsschulrat), které předsedal purkmistr, okresní školní rada (Bezirksschulrat), jejímž předsedou byl okresní hejtman s okresním školním inspektorem jako odborníkem, a posléze zemská školní rada, které předsedal sám místodržící se zemským školním inspektorem jako poradcem. V Trajerově historicko-statistickém popisu budějovické diecéze (knižní titul "Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis" z roku 1862 - pozn. překl.) čteme pod záhlavím "Pfarrschule Prachatiz" psáno: "eingeschulte: Alt-Prachatitz, Mustrum, Städtisch-Öd, Wolletschlag, Hummelberg, Grilling, Rohn. - Patron und Präsident. Die Stadtgemeinde. - Zahl der Schulkinder: 468. - Einkommen des 1. Lehrers: 246 fl. 65 kr.; des 2. und 3.: 222 fl. 32 kr.; des 4.: 193 fl. 26 kr. ö.W." (tj. "přiškoleny: Staré Prachatice, Ostrov (také Vostrov), Městská Lhotka, Volovice, Třemšín, Cvrčkov, Leptač. - Patron a prezident: městská obec. - Počet školních dětí: 468. - Příjem 1. učitele: 246 zl. 65 kr.; 2. a 3.: 222 zl. 32 kr.; 4.: 193 zl. 26 kr. rakouské měny" - pozn. překl.)
Tento popis budějovické diecéze vyšel roku 1862. Prachatice měly podle toho tenkráte čtyřtřídní farní (obecnou) školu s průměrným počtem 117 dětí na jednu třídu (pro srovnání: Libínské Sedlo /Pfefferschlag/ 99 dětí, Nebahovy /Nebahau/ 107 dětí v jednotřídkách!).
V končícím 19. a na počátku 20. století existovalo vedle gymnázia větší množství obecných škol: jedna pětitřídní chlapecká, jedna pětitřídní dívčí a jedna trojtřídní česká kromě jedné školy mateřské (v originále "nebst Kindergarten" - pozn. překl.); dvě měšťanské školy, z nichž jedna s připojeným dívčím penzionátem byla vedena klášterem, jeden světský dívčí domov (v originále "Töchterheim" - pozn. překl.) pro žačky obecných, měšťanských a pokračovacích škol, po jedné německé a české živnostenské pokračovací škole (v originále "gewerbliche Fortbildungsschule" - pozn. překl.), jedna státní hudební škola a jedna městská orchestrální škola (v originále "eine staatliche Musikschule und eine städtische Orchesterschule" - pozn. překl.); pro obzvláště nadané byla zřízena jedna soukromá malířská a kreslířská škola (v originále "eine private Mal- und Zeichenschule" - pozn. překl.), jejímž nejznámějším žákem byl malíř a sochař Machtl (připisuje se mu podíl na vytvoření newyorské sochy Svobody /v originále "ihm wird die Schöpfung der New Yorker Freiheitsstatue zugeschrieben"/ - pozn. překl.)
Josef Messner nazval Prachatice "městem škol" (v originále "nannte Prachatitz eine ,Schulstadt'" - pozn. překl.) a zařadil je mezi moderní města jazykově německých oblastí Čech (v originále "stellte sie in die Reihe der ,modernen Städte' Deutschböhmens" - pozn. překl.).
Koncem 19. století, kdy byly Čechy ještě částí habsburské říše, vyostřil se boj českého živlu proti německým školám. V mnoha převážně německy hovořících šumavských obcích bylo vynuceno zřízení české školy. Opatření k tomu vedoucí byla natolik drastická, že se rozhořčení nad tím projevilo dokonce i v německém zahraničním tisku. Tak 28. května píše mnichovský list "Allgemeine Zeitung" na straně 2156 svého ranního vydání: "Die ,Deutsche Zeitung' brachte vor kurzem einen Artikel über das geradezu unglaubliche Vorgehen der tschechische Agitation in der herrlichen kleinen deutschen Stadt Prachatitz im Böhmerwalde. Wie in Budweis haben Advocaten und Pfaffen die Einleitung der Tschechisierungsversuche auch hier besorgt und der Gemeinde nicht nur die Last der Erhaltung des deutschen Gymnasiums, welches, als die Regierung dasselbe über tschechische Agitation auflassen wollte, die Gemeinde zu erhalten sich entschloss, aufgehalst, sondern wollen derselben auch noch ganz wie anderswo eine überflüssige, von dem tschechischen Schulvereine gegründete, tschechische Schule zur Erhaltung aufbürden. Mit terroristischen Mitteln werden die Leute in der stundenweiten Umgebung gezwungen, ihre Kinder wenigstens in die Listen der tschechischen Schule eintragen zu lassen - in die Schule selbst brauchen die Kinder nicht zu kommen, sie erhalten auch ohne das gute Zeugnis. Diese Mitteilung der "D. Ztg." kann ich ihnen von hier auch nur vollauf bestätigen. Man hat, in diesem Treiben unserer tschechischen Mitbürger stehend, den Eindruck, als lebe man in Feindesland. Die Tschechisierung wird von oben und unten mit einer Heftigkeit betrieben, welche das Schlimmste befürchten lässt, um so mehr, als das junge, kräftigere Geschlecht der Deutschen hier noch nicht zu Worte gekommen ist. Man hofft von Seiten unserer Älteren, sehr häufig hoch verdienten, aber viel zu rücksichtsvollen Herren noch immer auf einen Wechsel der Windrichtung in maßgebenden Kreisen - eine Hoffnung, die thöricht ist, weil selbst dann, wenn dieser Wechsel eintritt, es für viele heute doch noch deutschen Orte zu spät geworden sein wird." ." (tj. "List ,Deutsche Zeitung' přinesl před nedávnem článek o přímo neuvěřitelném postupu české agitace v nádherném německém městečku Prachatitz na Šumavě. Stejně jako v Budějovicích se i tady advokáti a páteři chopili vedení v počešťovacích pokusech a obci pověsili na krk nejen těžké břemeno udržení německého gymnázia, které, když je vláda vydala napospas české agitaci, se obec rozhodla uchovat, nýbrž chtěli jí stejně jako někde jinde pověsit na krk k udržení přebytečnou, českou Maticí školskou založenou českou školu. Teroristickými prostředky byli lidé i z okolí na hodiny vzdáleném donucováni, aby své děti nechali zanést přinejmenším do seznamů české školy - do ní samé děti chodit nemusejí, i tak dostanou dobré vysvědčení. Toto sdělení listu ,Deutsche Zeitung' vám mohu odtud jen vrchovatě dosvědčit. Člověk má, když vestoje přihlíží tomuto řádění našich českých spoluobčanů, že snad žije v nepřátelské zemi. Počešťování je provozováno shora i zdola s takovou prudkostí, že se dá obávat toho nejhoršího, o to více, že mladé pokolení Němců se tu ještě nedostává ke slovu. Je stále ještě určitá naděje ze strany našich starších pánů, velice mnohdy lidí velice zasloužilých, ovšem až příliš ohleduplných, že se vítr ve směrodatných kruzích nějak přece jen obrátí - naděje, která je pošetilá, poněvadž i poté, kdyby k tomuto obratu došlo, bude už pro mnohá dnes ještě německá místa prostě příliš pozdě." - pozn. překl.).
Po první světové válce bylo počešťování škol urychleně hnáno kupředu se státní podporou. Z gymnázia se roku 1922 stal ústav český a ten, kdo chtěl své dítě dostat na nějakou německou střední školu, mezi něž náležela i gymnázia, musel je poslat jinam (do Českých Budějovic, Českého Krumlova či do Kašperských Hor /v originále "Budweis, Krummau, Bergreichenstein"/ - pozn. překl.) a vzít tak na sebe značné finanční oběti. Ke gymnáziu až dosud přičleněný studentský domov byl přeměněn na německou rodinnou, resp. ženskou odbornou školu (v originále "in eine deutsche Familienschule /Frauenfachschule/" - pozn. překl.), která zůstala německému obyvatelstvu uchována jako jeho vzdělávací zařízení. Podstatným zlepšením školské struktury bylo zavedení 4. třídy měšťanské školy (dobrovolný 9. školní ročník jako jednoroční učební kurz), která žáky připravovala svou učební látkou na vyšší řemeslné či obchodní vzdělání nebo na přechod do jiné školy na tuto navazující.
V roce 1938 se Gymnázium stalo opět německým. Město nyní převzalo i někdejší budějovický německý učitelský ústav a rozšířilo tak vzdělávací nabídku. Prachatice se tak (po připojení k nacistické Říši - pozn. překl.) staly nejvýznamnějším školským střediskem německy hovořící Šumavy.
K historii zdejších škol se váže i obsáhlejší, místy osobně laděná vzpomínka (německý text originálu podáváme v českém přetlumočení - pozn. překl.), jejíž autorkou je paní Martha Wimbersky (zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.):
"Než byly školy postaveny pod státní dozor, byly pod dohledem církevním. V Prachaticích to byl školní ředitel. Jeho úřadovnou i bytem byla školní "ředitelna" (v originále "die Schuldirektorei" - pozn. překl.), jejíž budova stála v bezprostřední blízkosti děkanství, přilehlá k městské hradbě. Později tam míval svůj byt třetí kaplan. K "ředitelně" patřila rohová zahrádka naproti kapli sv. Antonína Paduánského a sv. Jana Nepomuckého (v originále "gegenüber der Johannes-Antonius Kapelle" - pozn. překl.), která byla k dispozici následujícím katechetům. Katecheta Seiler zavedl "Grüß Gott" (tj. "Pozdrav Bůh" - pozn. překl.) jako žákovský pozdrav. Předtím bylo obvyklé zdravit duchovenstvo "Gelobt sei Jesus Christus" (tj. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus" - pozn. překl.), učitelský sbor pak "Küß die Hand" (tj. "Rukulíbám" - pozn. překl.). V každé třídě visel na zdi kříž a modlilo se před i po vyučování. Do roku 1918 se školní děti shromažďovaly před bohoslužbami ve školách a byly učiteli odváděny ke kostelu. Od 1. května až do konce školního roku navštěvovaly školní děti pod dohledem učitelů mši svatou o všedních dnech kromě čtvrtka každodenně. Dále se děti účastnily i procesí na svátek sv. Marka (25. dubna), třech po sobě následujících prosebných procesí a procesí o Božím Těle, kdy stáli žáci chlapecké obecné školy a studenti gymnazisté se svými korouhvemi za doprovodu učitelského sboru před podloubími na hlavním rynku (dnešní Velké náměstí - pozn. překl.). Děvčata všech škol počínaje tou mateřskou šly bíle oděny s věnečkem ve vlasech a s květinovým věnečkem na košíčku přes paži, z něhož trousila okvětní lístky bílých pivoněk, jako družičky (v originále "Kranzljungfern" - pozn. překl.) v samotném procesí. Dne 4. října o císařových jmeninách byla sloužena pamětní mše svatá. I na začátku a na konci školního roku byli žáci odváděni ke slavnostním bohoslužbám k této příležitosti. Každého čtvrt roku chodily školní děti pod dohledem svých učitelů ke svatému přijímání. Každým Rokose konávaly v kostele zkoušky z náboženství, které prováděl děkan nebo biskup, pokud se zrovna ve městě nacházel, aby udílel svátost biřmování. V roce 1841 byla ve Školní ulici (dnes Husova - pozn. překl.) postavena nová obecná škola chlapecká. Roku 1875 vznikla pak v horním patře téže budovy dívčí měšťanka.
Pětitřídní obecná škola dívčí byla umístěna v domě čp. 109 ve zmíněné už Školní ulici, který darovala ke školním účelům Barbara Wimbersky se svým mužem. Ve vděčné vzpomínce na manželský pár donátorů účastnily se žákyně školy se svými učiteli každoročně pamětní bohoslužby. Prostorná budova školy se širokými chodbami chovala v přízemí kromě bytu školníkova i žákovskou knihovnu. V podkroví nalezla místo učňovská pokračovací škola. Na dívčí obecné škole působila dlouhou dobu vážená paní řídící učitelka Cornelia Baudyßová (narodila se roku 1858 v jihotyrolské obci Taufers im Münstertal, ležící dnes na území Itálie s italským jménem Tubre, v Prachaticích jako učitelka působila v letech 1878-1915 - pozn. překl.). S paní odbornou učitelkou Marií Schaschekovou (narozenou roku 1856 v Praze - pozn. překl.) založila dívčí pokračovací školu a dívčí penzionát. Obě instituce se nacházely v Neumannově ulici (v originále "in der Neumanngasse" - pozn. překl.). V roce 1910 byla pokračovací škola přeměněna na tzv. "Frauenschule für Weiß- und Kleidernähen" (česky "Ženská průmyslová škola pro šití prádla a oděvnictví" - pozn. překl.). V novostavbě našly přístřeší škola i dívčí internát. Po roce 1918 došlo opět ke změně na rodinnou školu (v originále "eine Familienschule" - pozn. překl.), později s označením "Frauenschule für Frauenberufe" (česky "Ženská odborná škola pro ženská povolání" - pozn. překl.). Před zřízením dívčí obecné školy byly dívky vyučovány v klášteře Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Sestry měly ve své správě i soukromou dívčí měšťanskou školu s právem veřejnosti, kam směly být přijímány jen přespolní žákyně z českých obecných škol, tedy vesměs Češky, které se tu chtěly naučit němčině. Nižších tříd svých dívčích škol se sestry v počátečních letech 20. století zřekly.
Po roce 1918 bylo německé školství plánovitě potlačováno. Nejprve sáhli Češi po německém gymnáziu. Nesměli být do něho přijímáni žádní noví žáci. Češi si do vlastnictví přebírali jednu třídu po druhé a od roku 1922 byla po německém gymnáziu veta.
Ze dvou pětitřídních obecných škol se staly trojtřídky. Měšťanská škola byla ponechána. Později byla k ní přičleněna jedna třída na dobrovolném základě. Roku 1926 postavili Češi pro své žáky novou školní budovu. Měli teď pětitřídní obecnou školu a jednu měšťanskou školu, jednu mateřskou školu, jednu rodinnou školu a internát k ní náležející.
Aby neohrozily německou měšťanskou školu, vzdaly se karmelitánky své dívčí měšťanky s právem veřejnosti, zároveň i internátu a opatrovny (v originále "die Bewahranstalt" - pozn. překl.). Klášter přijímal osiřelé děti. Jeho sirotčinec, jakož i německá mateřská škola byly podporovány německým Schulvereinem. Aby ochránily studentský domov před českým zásahem, přešly sem německé školy.
Aby své nové školy nějak zalidnili, přiváděli sem Češi žáky z bližšího i vzdálenějšího okolí. Bylo vidět táhnout jich od nádraží celé zástupy."
Tady končí zpráva o školách, jak nám ji podala Martha Wimbersky.

Literatura:
Dr. Eduard Eisenmeier: Das alte Literatenbild in der Dekanalkirche zu Prachatitz
Prof. Edmund Kaltofen: Deutsche Arbeit, 9. Heft Juni 1908
Josef Messner: Prachatitz, ein Städtebild
Heinrich Renner: Die Lateinschule und das Gymnasium von Prachatitz
Johann Trajer: Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis

(kromě Heinricha Rennera jsou všichni ostatní zde jmenovaní autoři také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)

Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald (1986), s. 215-219

Justine Schüsselová se narodila v Prachaticích dne 1. června roku 1922. Toho roku se datuje i zánik zdejšího německého gymnázia. Vedení českého gymnázia na jeho místě se ujal už předtím František Zdráhal (1863-1928) z Českých Budějovic, v roce 1918 předseda tamního Národního výboru, bojovný nacionalista. V roce 1923 odešel na penzi. Bysta Felixe Spinky (1795-1862), o němž je řeč v předchozí textové ukázce, byla odstraněna z vestibulu gymnazijní budovy a přemístěna do prachatického muzea. "Boj o českou školu" se stal v městě na jazykové hranici výrazem politických řešení, které vyvrcholily říšským záborem Prachatic po mnichovské "dohodě" o odstoupení pohraničních území Československa a po porážce "třetí Říše" vyhnáním německého obyvatelstva. Mezi vyhnanci se ocitla i tehdy tři- až čtyřiadvacetiletá mladá učitelka, která se v roce 2016 dožila v hornobavorském Traubingu (část obce Tutzing v zemském okrese Starnberg) požehnaných 94 let. Pět let předtím se vyslovila pro práci Ulriky Prägerové z univerzity v americkém Bostonu o úloze hudby v kolektivním povědomí nejen snad prachatických a šumavských Němců po ztrátě jejich domova. U prezentace textu v Ethnomusicology Review se setkáváme i s podobou té svědkyně s obrazem rodných Prachatic na zdi za ní. Rodina a škola jim dala tu životní rezervu, s níž se dá udržet kolektivní povědomí a identita. Známe to každý sám za sebe.
- - - - -
* Prachatice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko