LUKAS BERNHARD SCHNEIDER

Je povinností otců...

...je povinností otců pověděti to, co vědí, dětem, aby se to dověděli potomci, a ti, kteří ještě přijdou, aby to vypravovali svým dětem a pak proto, aby po něm zůstala památka, až tu nebude.

Tak cituje na počátku svého článku (v rubrice "Pod čarou", jak se česky říkalo namísto "Feuilleton") v českobudějovickém listu Republikán z roku 1924 profesor Vojtěch Novotný-Kolenský (1881-1945) "vždy upřímného Budějovičana" Lukase Bernharda Schneidera, z jehož kroniky pak obsáhle cituje. Ačkoli je po Schneiderovi v jeho rodném městě dodnes pojmenována ulice, jeho desetidílná rukopisná kronika Českých Budějovic (Böhmisch-Budweis jsou u něho psány), asi ze všech dochovaných ta nejvýznamnější, dosud nevyšla ani v německém originále, ani v českém překladu, který by si bezesporu zasloužila. Takto jsme odkázáni na zmíněné jedině publikované, a to volně přeložené ukázky z ní, jež tu přetiskujeme i s překladatelovým, tj. v tomto případě Novotného, úvodem. Doplněny jsou jen některé časové a místní údaje, zejména v závorkách. Sluší se však ještě předtím poznamenat, že sám Lukas Bernhard Schneider, syn zdejšího pekaře Antona Schneidera a jeho ženy Anny, byl podle záznamu v českobudějovické matrice dne 18. října 1717 pokřtěn kaplanem Johannem Todtem jmény Lukas Leopoldus (kmotry byli Sebastianus Hornisch "Senior Plebis" se svou ženou Barbarou a Thomas Lodl "civis Pistor", tj. městský pekař jako přítomný novorozencův otec a později i tento zde pokřtěný jeho syn), podle knihy zemřelých pak zde v Budějovicích 30. dubna 1782 v 64 letech svého věku také skonal a 2. května toho roku i pochován při dominikánském klášteře ("in crypta ad V.V.P.P. /tj. důstojní páni otcové/ Dominicanos"), jehož historie je ostatně rovněž součástí jeho kroniky.

Ukázky z pamětní knihy českobudějovické

Vojtěch Novotný

České Budějovice mají také svou psanou pamětní knihu. Zachovány jsou dva opisy v městském archivu a originál v městském muzeu. Napsal ji, ovšem německy, vždy upřímný Budějovičan Lukáš Bernard Schneider, městský pekař, ze své vlastní píle, bez pomoci městské správy, poněvadž je povinností otců pověděti to, co vědí, dětem, aby se to dověděli potomci, a ti, kteří ještě přijdou, aby to vypravovali svým dětem a pak proto, aby po něm zůstala památka, až tu nebude.
Jako pramene do roku 1737 použil soukromých záznamů osmi jménem uvedených osob i jiných nejmenovaných. Od toho roku do roku 1781 zapisoval sám, co prožil a po něm pokračoval jeho syn a snad i jiní. Knihu si rozdělil na deset dílů, kde vypravuje o jménu a počátcích královského města Budějovic, o založení (dominikánského) kláštera a kostela Mariánského, o klášteře kapucínů u sv. Anny, o založení škol P.P. piaristy, o farním kostele, o Rudolfově, o vesnicích, náležejícím k městu Budějovicům, o procesu, vedeném městským úřadem a různé jiné události. - Pro zajímavost chci uveřejniti některé ukázky ve volném překladě.

Francouzi v Českých Budějovicích 1741 a srážka v Zahájí 1742

Kvůli jasnosti připomínám: - Marie Terezie nastoupila vládu za poměrů těžkých. Sousedé činili si nároky na její země a vystoupili proti ní vojensky. Karl Albert, vévoda bavorský, vystoupil, aby získal dědictví rakouské a došel podpory u krále francouzského (byl jím v letech 1715-1774 Ludvík XV. - pozn. překl.). Vojsko francouzsko-bavorské vtrhlo 1741 do Rakous a do Čech, zmocnilo se zakrátko těchto zemí. Pro Marii Terezii bylo štěstím, že národové zůstali jí věrni a bránili jejích práv.
Spojenecké vojsko přišlo i do Českých Budějovic a obsadilo město. O tom vypravuje náš kronikář:
V tomto roce 1741 byl v Čechách a také zde velký strach a hrůza před králem francouzským a kurfiřtem bavorským, který spojenou mocí válečnou nejprve Pasov (až od roku 1803 bavorský - pozn. překl.) lstí a pak Linec (Linz) obsadil a pak prošel po hranicích českých na straně rakouské, takže 14. října v 7 hodin večer 27 mužů nepřátelských husarů přišlo do vsi Rožnov (Stradonitz). Tam se ubytovali v hostinci a zůstali po celou noc. Když však nastal den, jeli asi na půl cesty k městu (Budějovicům, tu však se obrátili a vrátili k Freistadtu, odkud byli přišli. Nikomu sice nic zlého neučinili, ale co za celou noc snědli, jsou do dneška dlužni.
Když o tom ještě téže noci dvěma sedláky byla zpráva do města přinesena, povstal den nato záhy ráno veliký nepokoj a městské brány byly otevřeny teprve o půl deváté, poněvadž byla obava, že přijde ještě něco více. Když však se už nic nestalo, vše se utišilo. Ozbrojení měšťané obsadili hlídky při branách a udržovali je ve dne i v noci.
Dne 25. října asi v jednu hodinu odpoledne přišel ke Krumlovské (Linecké) bráně (Krummauer /Linzer/ Tor, v Divadelní ulici) francouzský důstojník s jedním trubačem a chtěl býti vpuštěn do města. Hlídka dala hned výstřelem znamení, a když důstojník byl ve městě ohlášen, uveden byl k panu purkmistrovi, kde učinil výklad ve francouzské řeči. Tlumočníka dělal německý učitel Leonhard Wrutz, rodilý Savojan. Důstojník žádal jménem svých nejvyšších představených, aby francouzským a bavorským vojskům bylo město vydáno, začež slíbil, že nikomu se nestane násilí, nýbrž že vše bude hotově placeno.
Nato pan purkmistr i celá městská rada prosila o dvakrát dvacet čtyři hodiny příměří, aby to mohli oznámit měšťanům. Důstojník dal za odpověď, že přijde druhého dne.
Tohoto zmíněného dne (26. října) přišel v devět hodin ráno opět onen důstojník a s ním asi 500 mužů a žádali, aby bez okolků byli vpuštěni a kdyby se tak během dvou hodin nemělo státi, chtěli na město útočiti ohněm. Také skutečně v zahradě pana Christopha Metzea blíže Krumlovské brány počali se zakopávati a opevňovati.
Když slavný městský úřad i měšťanstvo vidělo, že věc jest vážná a že občané nemohou města ubrániti - město bylo špatně opevněno a nebylo tu vojska, nýbrž jen 200 myslivců, kteří tenkrát ihned se dali na útěk - byly brány otevřeny a Francouzové vpuštěni. Nikomu nic zlého neučinili, nýbrž jen hlídky při branách obsadili, ostatní odebrali, ostatní odebrali se do se do svých obydlí.
Dne 28. října počali Francouzové v tzv. sádkách (Fischhof v někdejší Rybní ulici) zřizovati skladiště a zásobovací pekárnu s dvanácti pecemi. 29. října přišlo opět 300 Francouzů, kteří však hned příštího dne dali na pochod k Týnu nad Vltavou (Moldauthein).
Od toho času až do 19. listopadu 1741 bylo viděti stále jak Francouze, tak i Bavory táhnouti městem a měli stálý tábor za Špitálským dvorem (Spitalhof) až k Barvířskému dvoru (Färberhof) (tj. asi v místech pozdějšího Senovážného náměstí a okolních ulic) a po levé straně až k Vltavě (Krumlovské aleje /Krummauer Allee/ či Krumlovské stromořadí, pozdější Háječek). Sem denně přicházeli a odcházeli, takže jistě až na 30 tisíc mužů tudy prošlo.
V témže čase 8. listopadu jeho Jasnost Karl Albert, kurfiřt bavorský (dal se počátkem následujícího roku 1742 v Praze korunovat za českého krále), sám přijel na koni v průvodu dvou pluků dragounů a kyrysarů (asi 10 000 mužů) a ubytoval se v radnici. 9. listopadu zde zůstal a šel do farního kostela na mši (byl čtvrtek); 10. listopadu také se zde ještě zdržel a den nato odcestoval koňmo na Hlubokou (Frauenberg).
Dne 13. listopadu byli dva francouzští pěšáci za Špitálským dvorem na stromě oběšeni, poněvadž pobrali několik kaprů sedlákovi z Hodějovic (Hodowitz), jenž vezl ty ryby do Lince (Linz). Od té doby drženo mužstvo v přísné kázni. 18. listopadu přišla zpráva, jak královští (uherští) nebo rakouští husaři 500 Francouzů, kteří odtud se dali na pochod k Jindřichovu Hradci (Neuhaus), zčásti pobili, zčásti zajali. Nato mezi desátou a jedenáctou hodinou přišla sem posádka, která utekla z Třeboně (Wittingau).
Příštího dne celý sbor, který tábořil za Špitálským dvorem, vyrazil v noci a dal se na pochod po Dlouhém mostě (Lange Brücke) a trvalo až do dvou hodin odpoledne, než poslední z města vyšli. Nezůstal žádný muž ani v táboře, ani ve městě. Klíče od bran městských vzali s sebou až k Dlouhému mostu, kde je městské radě vydali. Dvě brány, Trhosvinenská (Schweinitzer /Wiener/ Tor ve Vídeňské ulici /dnes Karla IV./) a Krumlovská, byly otevřeny teprve o půl třetí odpoledne. Ale Dlouhý most za sebou Francouzi spálili.
Dne 21. listopadu přišlo něco přes dvacet královských uherských husarů velmi záhy na Staré město (Altstadt, někdejší Budivojovice) a mezi osmou a devátou hodinou vjeli do města. Nezdrželi se však dlouho. Odpoledne potom přitáhlo jiných asi 100 mužů, kteří se zde ubytovali a zůstali. Z nich každou noc jezdilo jich několik na hlídky a ráno se vraceli. Potom každodenně vojáci němečtí (rakouští) a uherští pěšky i koňmo na pochodu přicházeli a odcházeli, takže jich tu stále bylo hojnost. V polovici prosince bylo město silně šancemi opevněno a musil každý občan denně jednoho muže k opevňovacím pracím dodati nebo sám jíti. Proti Dlouhé silnici (Lange Fahrt) byly všechny staré, ale ještě dosti zachovalé věže při nynější hradební zdi (při Mariánském náměstí) sraženy a děla tam postavena. Také městské dvorce v okolí města strženy, zahrady zničeny, velmi krásné ovocné a jiné stromy poraženy, ploty odstraněny a vše k hájení připraveno. Tenkrát byl takový krásný podzim, že nikdo takového nepamatoval a v prosinci kol sv. Lucie nebyl ani jeden studený den.
Dne 21. prosince poslala francouzská a bavorská posádka z Hluboké jednoho trubače s psaním zdejšímu veliteli. Byl do města přiveden a zas vyveden se zavázanýma očima. Jaká zpráva to byla, nikdo se nedověděl.
V noci 23. téhož měsíce prosince v jednu hodinu přitáhlo levé křídlo královské armády a 12 pluků pěších bylo ubytováno ve městě (podle Meerwaldova a Kratochwillova Heimatbuchu /1930/ téhož dne do Budějovic přibyl i rakouský princ Karl von Lothringen /1712-1780/, švagr císařovny Marie Terezie a od roku 1742 vrchní velitel císařských /královských/ vojsk v Čechách, se svým generálním štábem). Dne 24. prosince (tedy na Štědrý den) asi v pět hodin ráno vypukl v Loknerském dvoře (Locknerhof) před Trhosvinenskou branou nepozorností jednoho markytána oheň a dvůr shořel úplně.
Tehdy už zmíněné levé křídlo armády vyrazilo a po pontonovém mostě (při loděnici, náhradou za Francouzi spálený Dlouhý most), který tu noc předtím byl vystavěn, dalo se na pochod proti sboru něpřátelskému, který ležel u Vodňan.
29. prosince přivedli husaři prvních 200 zajatých Francouzů a Bavorů do města a byli hlídáni ve škole u farního kostela.
Roku 1742 v lednu konáno Tedeum na poděkování za dobytí Lince Rakušany nazpět.
V této době zuřila zde horká nemoc a nebylo dne,aby nebylo ve městě několik mrtvých., pročež také po všechny dny u P.P. dominikánů konány prosby s bohoslužbami u milostného obrazu Panny Marie (Budějovické), aby Bůh své tresty zastavil a nás od nebezpečné nemoci a jiného zla chránil.
Od 21. do 23. března 1742 byly v městě a předměstí ubytovány 3000 slavonské (Slavonie je historická země mezi řekami Drávou, Sávou a Dunajem, rozdělená dnes mezi Chorvatsko a Srbsko) zemské obrany (domobrany).
V noci mezi 30. a 31. březnem chtěli rakouští vojáci v zámku Hluboká ležící Francouze a Bavory náhle přepadnouti. Také skutečně několik Chorvatů dalo se s pomocí žebříků do práce, ale ti tam je záhy zpozorovali, odvážně vyrazili a musilo se od toho upustiti.
Dne 8. dubna vstoupilo několik Chorvatů v noci do domu baštýřova u Českého Vrbného (Böhmisch Fellern), zabili rybářského pomocníka a jeho tchána tak ztýrali, že druhého dne zemřel. Potom všechno vyloupili. Ale druhého dne byli uloupenou puškou prozrazeni a poznáni; byli chyceni a 19. dubna 1742 u Dlouhého mostu takto popraveni: dva, kteří se vraždy dopustili, byli shora dolů kolem lámáni; druzí dva však, kteří neměli na vraždě účasti, nýbrž jen při krádeži ženu i děti týrali, aby na nich vynutili peníze, byli oběšeni - v noci však všichni čtyři na místě pohřbeni.
Dne 25. května v 10 hodin večer táhla pomoc Francouzům na Hluboké, ale když se přiblížila k táboru královského vojska uherského u Zahájí, byla svedena téhož večera tuhá bitka mezi královskou jízdou a francouzským oddílem asi 18 000 mužů. Poněvadž však počet Francouzů byl veliký, muselo královské vojsko ustoupiti a od o obléhání zámku Hluboká upustiti. N a obou stranách byl dosti velký počet mrtvých a raněných. Královská armáda utábořila se potom blíže města Budějovic před Pražskou branou (Prager Tor) podél tzv. Dlouhé cesty (už zmíněná "Lange Fahrt") až k Rudolfovské silnici (Rudolfstädter Straße). Francouzi však zůstali stát u zámku Hluboká a utábořili se tu. (poznámka: Dodnes ukazuje se místo při silnici z Munic do Zahájí, označené křížem, kde byli Francouzi pohřbeni. Ba, lidé vypravují, že tam byla zakopána i plukovní pokladna. Asi roku 1870, tak mi vypravoval pan správce Johann /Jan/ Wodiczka z městského muzea, vrátil se prý z Francie jeden muž, snad z Munic a dle plánku hledal ono místo a tam kopal. Pak zmizel beze stopy. Vzniklo tedy podezření, že onen poklad našel.)
Francouzská armáda vytáhla 28. května až k Bavorovicům a zůstali stát u Dehtářského potoka (Dechter /Dechtar/ Bach) nedaleko Českého Vrbného.
Městská rada hned druhého dne svolala občanstvo na radnici a vyzvala všecky, aby si každý opatřil potraviny, by pro případ obléhání nebyla v městě nouze.
Dne 5. června v poledne zdvihla se francouzská armáda a stáhla se k Protivínu. Když to naši zpozorovali, vytáhl hned první sbor husarů za nimi a sváděl potyčky se zadním vojem, takže ještě téhož večera vraceli se ranění husaři i zajatí Frncouzi. Vojsko, které stálo i města, odtáhlo ve 4 hodiny odpoledne za Francouzi k Vodňanům.
Tohoto měsíce vícekráte až 1500 mužů zajatců bavorských a francouzských bývalo sem dopravováno a zas odvedeno.
Posádka francouzská a bavorská, která držela zámek Hlubokou, byla 28. července donucena hladem ke kapitulaci a zámek vydala. - Vojáci přivedeni do města Budějovic jako zajatci. V té době zuřila nákaza mezi hovězím dobytkem, obzvláště kravami, takže během měsíce nezůstala jich ani třetina. Toho roku bylo také mnoho myší, které na úrodě polní způsobily velké škody.
Od 4. do 8. října dopravováno sem těžké dělostřelectvo od obléhání Prahy a odtud dále do Lince a k Vídni.
Dne 9. listopadu chtěl utéci sedlák od opevňovacích prací, vojáci ho chytali a on u Dlouhého mostu skočil do vody, chtěl přeplavat řeku, ale nepodařilo se mu to a utopil se.
Roku 1743 na Nový rok slouženo Tedeum za dobytí Prahy. Dne 10. dubna přivedeno 600 zajatých Francouzů a dopraveni do Lince. Ještě častěji ptotom přiváděni a zas odváděni zajatci - přicházeli a odcházeli zas vojáci, než se celá příhoda utišila.