Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ SCHRÖNGHAMER-HEIMDAL

Fronleichnam Boží tělo

Gott ist gut.
Die Welt ist schön.
Helle Weite, grüne Flut,
In der Lüften Lustgetön.
Heiland geht in Lichtgestalt
Heute auf den stillsten Steigen
Die gesenkten Stirnen neigen
Sich des Wunders Allgewalt.
Evangelium weiß ein Wort,
Das vor aller Anfang war.
Licht der Welt, der Liebe Hort,
Den die reinste Magd gebar,
Gott vor aller Anbeginn,
Gott durch Ewigkeiten hin,
Heute gibt er sich uns ganz
Gott und Mensch in der Monstranz.
Die Kanone kracht vor Lust,
Heute kann sie keinen schrecken.
Krieger in den Bratenröcken
Pochen an die Ordensbrust.
Fahnen feiern, Wimpel spielen
Ueber tausend Häupter hin.
Himmelwärts die Herzen zielen,
Alle Sünde ist verziehn.
Böllerschüsse, Kirchenglocken,
Unschuld, Blüten in den Locken,
Kinderlieder, Mutterflehn.
Helle Weite, grüne Flut,
In der Lüften Lustgetön.
Gott ist gut.
Die Welt ist schön.

Je dobrý Bůh
a krásný svět.
Jasné dálky, znící vzduch,
příval listů nese květ.
V světle kráčí Spasitel
po nejtišších stezkách země.
Všemoc divu sklání jemně
níže zástup lidských čel.
Evangelium zná Slovo,
které bylo přede vším.
Světlo Vykupitelovo
v Panně zrozeno a s ním
Bůh k nám přišel jako host,
Bůh už dál až na věčnost,
který se nám celý dal,
v monstranci Bůh, Kristus král.
Radostně dnes zvučí čas,
strachu můžeme dát vale.
I válečníky cti dbalé
vidíme jít, v tváři jas.
Vlajky, korouhvičky vlají
nad tisíci hlavami.
Bez hříchu jsme, srdce k ráji,
míří k nebi nad námi.
Hlahol zvonů, z děl ohlasy,
písně, pentle, dívčí vlasy,
matek, dětí bezpočet.
Jasné dálky, znící vzduch,
příval listů nese květ.
Je dobrý Bůh
a krásný svět.

Budweiser Zeitung, 1933, č. 44, s. 2

P.S. Toho měsíce a roku, kdy báseň v Budějovicích vyšla, vítězila v Německu Hitlerova národně socialistická revoluce, nesoucí zkázu.
Der Arbersee Javorské jezero

Bewegten Herzen stehen wir davor,
kaum kann das Auge all die Pracht begreifen:
der Wälderwall, des Sees Silberstreifen,
dazu der Wellen geisterleiser Chor.

Des Himmels Wölbungen, die darüber blaut,
scheint in den Fluten lächelnd sich zu baden;
es ist ein Bild voll Schönheit und voll Gnaden,
wie ich es nicht im kühnsten Traum geschaut.

Ich fühl es wohl, vom Erdenschmerz befreit:
In diesem tiefen, glanzdurchwirkten Schweigen
muss jede Seele sich der Schönheit neigen,
um hell und leuchtend höhenwärts zu steigen -
wir sind im Banne einer Ewigkeit.

S pohnutým srdcem stojíme tu zas,
sotva tu všechnu krásu oko vnímá:
lesy a jezero, které třpyt stříbrný má,
zpěv vln, tichý sbor duchů mimo čas.

Pod nebesy se klene modrý den,
v hladině vody jas milostiplný;
úsměvný obraz, jejž koupou ty vlny,
sotva i v mých snech bude předstižen.

Pozemských strastí cítím se tu prost:
to mlčení, co proniká až k duši,
krása, jejíž svit nic tu neporuší
a stoupat někam výš ji člověk tuší –
zajat tím kouzlem sám až na věčnost.

P.S. Báseň mi okopírovali s doslovným českým převodem bez rýmů, který se tu pokouším nahradit verši svého vlastního překladu, v říjnu 2006 v informačním centru národních parků Šumava a Bavorský les na česko-bavorském nádraží u Alžbětína (Elisental), kde jsem už druhým rokem trávil týden své dovolené ve spolkových prostorách sdružení Zelené srdce Evropy.
Waldheimat Lesní domov

Der Bach, der Weg, der Steig.
Die Vöglein im Gezweig.
Der Wald, der Hang, das Feld
Sind eine stille Welt.

Die Ferne lockt nicht mehr,
Die Heimat sehnt mich her,
Sie ist so lieb und gut,
Wie eine Mutter tut.

Mein Heimatmutterschoß,
Das Dorf, lässt mich nicht los.
Im Wachen wie im Traum
Zieht 's mich ins seinen Raum.

Das Gras grüßt mich am Rain
Zum Rasten lädt der Stein,
Die Luft umkost mich lind
Am Buhl wie einst das Kind.

Ich bin ihr stillster Gast
zur letzten, libsten Rast.
Mein letzter, liebster Reim:
Ich gehe wieder heim.

Potok, cesta, kde ztich
sbor ptáků ve větvích.
Les, stráň, luk bezpočet,
v úvalu usnul svět.

Nevábí dálná zem,
jsem zajat domovem.
Je mi tu dobře, milo,
jak u maminky bylo.

Na klíně domova
už asi setrvám.
Ve snu i denním bdění
jsem v jeho vymezení.

Tráva i skála známá
chladí mě pod nohama
i vítr osloví tě,
jako bys byl zas dítě.

Jsem hostem nejtišším.
Až vposled uslyším
ten známý, drahý hlas,
domů chci navždy zas.

Hoam!, 1975, č. 5, 2. str. obálky

Waldheimat Lesní domov

Mein Heimat - Mutterschoß
Das Dorf, lässt mich nicht los.
Im Wachen wie im Traum
Zieht's mich in seinen Raum.
Das Gras grüßt mich am Rain,
Zum Rasten lädt der Stein.
Die Luft umkost mich lind
Am Bühl, wie einst als Kind.
Der Bach, der Weg, der Steig,
Die Vöglein im Gezweig,
Der Wald, der Hang, das Feld
Sind eine stille Welt.
Die Ferne lockt nicht mehr,
Die Heimat sehnt mich her.

Domov je jako klín
matky - jsem jeho syn.
Bdí ve mně. I v mých snách
chce mít mne na dosah.
Na mezi stonky trav
voní mi na pozdrav,
kámen i vítr ztich,
jak tenkrát na kopcích
potok a přes něj most,
zpěv ptáků pro radost,
ty stráně, pole, les,
čistý svět u nebes.
Kam jen bych šel teď dál,
mne domov zavolal.

Grafenauer Anzeiger, 24.11.1999, s. 31

P.S. Dvě verze básně i dvě verze překladu, ty překladové se ovšem značně navzájem rozcházejí.

Nebeské hlasy

Pramáti seděla ve staré lenošce a měla na klíně položenu nějakou svatou knihu (v originále "ein heiliges Buch" - pozn. překl.). Její povadlé ruce spočívaly nehybně prostřeny na zažloutlých listech s velkými písmeny, přístupnými stařeninu zraku.
Dům byl tichý a prázdný. Otec, matka, podruzi a děvečka odešli na Vzkříšení do farní vsi. Pramáti byla už příliš stará, aby se vydala na tak pro ni namáhavou cestu, a tak zůstala doma u své svaté knihy a u mě, kterého měla na opatrování. Byl jsem ještě malý a nevěděl jsem nic o Vzkříšení, doma jsem pak byl nejen snad z těchto dvou důvodů, ale také abych dal naopak pozor na babičku a zavolal na pomoc lidi, kdyby se snad křehké stařence mělo něco nepředvídaného stát.
Usadil jsem se tedy poslušně u okna, otevřeného vstříc jarnímu slunku, a sledoval pramáti, ale také třpytný ruch mladého života na pastvinách za plotem našich humen. Nad modravými lesy stálo nebe jako jeden jediný zářící div slunce, světla a ticha. Tu jsem náhle zdáli zaslechl nějaký vznešeně jemný hlas: bim-bam, bim-bam, bim-bam nepřestávající opakovaně znít.
K tomu jednomu hlasu se připojil zanedlouho druhý a ve dvou dohromady to znělo ještě slavnostněji a vznešeněji.
Když pak se vydral odněkud přetékající hlas třetí, bylo to, jako by tam nahoře v nebi visely neviditelné varhany.
Stále mocněji dorážel ten vícehlas na můj sluch, dopadal někam do hloubi srdce a hřměl v něm dál - zázračný, navzájem se v proud splétající chór neslýchané harmonie.
Tázavě jsem zabloudil očima k pramáti.
"Nebeské hlasy," řekla stará žena a já spatřil, jak jí ty kouzelné hlasy vyčarovaly na povadlé tváři třpytící se slzy. Tu sklopila své oči přede mnou jakoby němým studem a zvedla upracované ruce od svaté knihy nad svou starou hlavu sepjaté k modlitbě. A její lidský hlas se chvějivě vmísil do zázračného zdroje kypící harmonie.
"Ach Ty můj nejsvětější Spasiteli, díky! Děkuji Ti za všecko štěstí i bolest, jimiž jsi mě obdařil v mém dlouhém živobytí. Za to, že jsem směla ještě jednou slyšet ty nebeské hlasy - tu na zemi… Ochraňuj tohoto chlapce, ochraňuj tento dům. Nech nás všechny být účastny Tvého slavného vzkříšení. Amen."
Ruce jí klesly znovu na svatou knihu a zůstaly na ní ležet jako předtím.
Pramátina modlitba vstoupila však s těmi nebeskými hlasy v celé slávě samotnou jitřní branou mé mladé duše a zůstala tam tkvět až dodnes. Přesto, že jsme stařenku provázeli ještě téhož roku ke hrobu; jakkoli už dlouho patří k těm, na něž se zapomnělo: její světlá podoba se sepjatýma rukama nezvratně trvá v nejhlubším mém duchovním nitru, kde o každém už Vzkříšení ožívají, burácivě hřmějí a prýští nebeské hlasy.
Vyrostl jsem a brzy i pochopil, co to bylo za stav, který právě ony způsobovaly mé pramáti. Znal jsem každý jednotlivě, poněvadž jsem odlišnost jejich tónu měl dostatečně v uchu z procesí a poutí. Znal jsem všechny zvony a jejich hlas v okruhu domova, ten blízký z naší farní vsi, z Kreuzbergu, z Klingenbrunnu (v samotném tom německém místním jméně zaznívá "zvonivý pramen" - pozn. překl.), ten vzdálenější z Zellu, ze Schönbergu, z Grafenau i ze Sankt Oswaldu.
Zejména když pak zazněly o Bílé sobotě ke Vzkříšení, došly mého sluchu. Měl jsem v srdci ozvěnu oněch nebeských hlasů, obraz modlící se pramáti a její stařecky chvějivý hlas v čarovné harmonii: nebe a zem, zvony a slunce, člověčenství a božství, pokryty hřmící slávou vítězství Spasitelova, Vzkříšením, na kterém byla v šumu nebeských hlasů účastna i má pramáti. Kde by mohla být jinde než tam v domově věčných harmonií?

Friede sei ihr erst Geläute (1956), s. 60-62

P.S. Název knihy, z níž je převzat originál textové ukázky, je totožný s posledním veršem Schillerovy Písně o zvonu: Freude dieser Stadt bedeute, Friede sei ihr erst Geläute (tj.: "ať dál městu radost nese, mír ať hlásat prvně jme se", přičemž ta slova starého, tuším že Kamenářova překladu nestačí plně vystihnout dvojlomnou krásu slov "Freude" a "Friede"). Možná že okolnost, že ta antologie německých literárních textů o zvonech, které dal Schillerův verš jméno, vyšla roku 1956 ve východní části Německa, je základní příčinou, proč jsem prózu bavorského "šumavského" autora zařadil i k jeho básním našeho výběru.

Baum in der Heimat Stromu tam doma

Baum in der Heimat
Du hast es schön:
Immer und immer
Darfst du dort stehn.

Muss ich scheiden und wandern
Weit in die Welt,
Du hast dein Bleiben,
Wo dir's gefällt.

Saugst mit den Wurzeln
Die Kraft aus dem Grund,
Baum in der Heimat,
Saugst dich gesund.

Wiegst mit dem Wipfel,
Dich in Heimhimmelsluft,
Darfst dich verschwenden
Mit Blüten und Duft.

Weißt nicht von Heimweh,
Fernsein und Not.
Dir bleibt die Heimat
Auch noch im Tod.

Baum in der Heimat
Du hast es schön:
Darfst in der Heimat
Sterbend vergehn.

V domácí zemi
dál můžeš stát.
Co všechno viděls:
rozkvět i pád

i odchod z vlasti;
ty věrně jak stráž
zůstals a trváš,
kde kořeny máš.

Kořeny saješ,
čím živí tě zem,
strome tam doma,
dej útěchy všem.

Houpá tě vánek
a domova dech,
když v závrati vůní
spíš ve květech.

Ty o stesku nevíš,
jak zahltí.
Zůstaneš na svém
i ve smrti.

Snad závidím ti
i umírat:
Navždycky doma
spal bych tak rád.

Waldheimat, 1931, s. 106

Byl synem rolníka a koláře Schrönghamera v Marbachu, okres Grafenau. V Marbachu se 12. července 1881 i narodil. Navštěvoval obecnou školu v blízkém Eppenschlagu, pak gymnázium v Pasově, kde pokračoval ve studiích na tamní univerzitě. Zlákala ho ještě architektura na mnichovské polytechnice, nakonec se ale v bavorské metropoli stal vedoucím redaktorem známého časopisu Fliegende Blätter. V roce 1910 si postavil v Neuburgu na Innu venkovský dům a věnoval se od té doby výhradně spisovatelskému povolání. Pak přišla první světová válka, sloužil v ní ve 12. bavorském pěším regimentu a byl prý třikrát vyznamenán. Roku 1919 si vzal dceru známého výzkumníka v oboru letectví Dr. Augusta von Parcivala Cecilii a žil celá léta se ženou a dětmi v Haidenhofu u Pasova. Z někdejšího chalupnického synka Franzla se nakonec stal uznávaný spisovatel, který oslavil rodný Bavorský les a k příjmení Schrönghamer připojil umělecký pseudonym Heimdal. Když 3. září 1962 v Pasově jednaosmdesátiletý zemřel, zahrnoval jeho autorský odkaz 33 knih. V téměř 1500 krátkých povídkách vydal svědectví o svém lesním domově a jeho neopakovatelném půvabu. Je to kraj na jižní straně Roklanu a Luzného, kraj, jímž protéká Velká a Malá Ohe. Je venkovským autorem v nejlepším slova smyslu. Zná a oceňuje nářečí, dokáže zvýraznit to původní, samorostlé a zemité a trvá na tom v době postupujícího zplanění, nadvlády konzumu a uniformity center. Byl vždy národnostně zaujat. Cenil si německého živlu v Čechách z hlediska politického a kulturního a byl také na jazykovém pomezí hojně a s oblibou čten. Zejména periodický tisk českobudějovického německého nakladatelství Moldavia a šumavské kalendáře přinášely každoročně řadu jeho příspěvků. V jeho básních a próze panuje silné citové zaujetí, nezřídka provázené dobrým rozmarem. To stesk po domově však z něho učinil básníka a přímo symbolicky znějí jeho verše těm Šumavanům, kteří ztratili vlast na druhé straně pohoří za okolností neskonale osudovějších. Blízkost tóniny je však natolik nápadná, že už publikováním značného dílu své tvorby u nás v německém šumavském tisku (zejména právě v českobudějovickém časopise Waldheimat) ho řadí mezi básníky jednoho "lesního domova" podobně jako třeba rakouského Petera Roseggera. Proto mu někdejší Česko-bavorské Výhledy blahé paměti věnovaly svého času delší můj článek i s překladem krátké povídky Pramen v divočině (Pstruh).
- - - - -
* Marbach (BY) / † Pasov (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko