Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KARL JOHANNES ZU SCHWARZENBERG

Možnosti lesního velkopodnikání ve střední Evropě

Na otázku, jaké jsou možnosti lesního velkopodnikání ve střední Evropě, musím dát prostou odpověď: "Skromné." Máme však stále v lese ještě relativně značné rezervy. Je před námi možnost určitého, byť ne upřílišněného racionálního využití. A jistě je tomu tak, že je to stále ještě les, jenž toho, kdo pro něj a v něm pracuje, musí uživit.
Naše téma zahrnuje dva principy, které prošly během let mnohou podstatnou změnou slovního významu. Především co do místního vymezení: hovoříme-li o střední Evropě, musíme z lesnického přijmout trochu jiné dělení než to zeměpisné či politické. Pod střední Evropou tu chceme rozumět území, obhospodařované po dlouhý čas po zásadě jisté trvalosti, už s ohledem na klimatické podmínky, které neznají umělých hranic. (…)
Druhá věc je pojem lesního velkopodnikání. Proměna významu toho slova je snad ještě větší než u pojmu střední Evropy. Ve skutečnosti totiž lesní velkopodnikání sotva vůbec nadále existuje. (…)
V letech po druhé světové válce jsme mohli zaznamenat jedinečný vrchol v míře zisku ze středoevropských lesů. Když se totiž ohlédneme dál do minulosti, můžeme zjistit, že existovala vždy dlouhá období, kdy lesní celky vykazovaly relativně nepatrný výnos. Jako příklad uvedu meziválečné období dvacátého století, ale také osmdesátá léta století devatenáctého. Ovšem, zažili jsme všichni dobu znovuvýstavby a takzvaného hospodářského zázraku prvých 30 či 25 let po druhé světové válce, kdy zisk z lesů byl opravdu poměrně značně vysoký. Ty časy jsou však relativně nadlouho za námi. (…)
Na druhé straně touha člověka po tom, co chápe jako nedotčenou přírodu, roste tím silněji, čím je moderní společnost technizovanější, motorizovanější a reglementovanější. Tou nedotčenou přírodou je ve střední Evropě v prvé řadě především les. A specifikum řečené střední Evropy představuje právě skutečnost, že to je území s relativně hustým osídlením a přitom s relativně značně vysokým podílem lesa. Je to kombinace, kterou jinde na světě nikde nenajdeme. Jsou jistě i podobně hustě zalidněná území, les tam však v podobné míře sotva zůstal zachován. Zmíněná kombinace je totiž typická právě s ohledem na zvláštní historický vývoj, který je jen střední Evropě vlastní. Na jihu Evropy a zčásti i v její západní části lesy zmizely. A čím větší měrou byl ten les zachován, čím krásnější se představuje návštěvníkovi, tím vyšší jsou i nároky obyvatelstva, nikoli snad jen z kruhů zemědělských a lesnických, právě na něj. Když dnes sledujeme zákonné iniciativy, zabývající se přírodou a lesem, můžeme zjistit, že nejméně jich vychází právě z vlastních těchto zemědělských a lesnických kruhů. (…)
Musíme s politováním konstatovat, že problémy stejně jako nároky týkající se zemědělství a lesnictví vzrostly do té míry, že už nemohou být přenechány pouze lesníkům či zemědělcům. Můžeme tu užít obměněného úsloví, že válka je příliš vážnou záležitostí na to, aby mohla být přenechána toliko generálům. I tady se svět prostě změnil.

Allgemeine Forstzeitung (Wien), 1986, č. 9 s. 253

Jsem sedlák, řekl o sobě jednou jako kdysi jeho předek, "lancknecht" Bedřich blahé paměti. Jak lpí na zděděných statcích, snad o to víc chápe, že jsou i pokladem pro všechny. Rodový zámek v bavorském Scheinfeldu při cestě mezi Norimberkem a Würzburgem propůjčil za časů totality dokumentačnímu centru českého exilu. Jeho otec Karel (nejstarší byli vždycky Karlové, říká syn, tj Karel VII. zu Schwarzenberg, přezdívaný také "Kary") byl vlastně český spisovatel, užívající i pseudonymu Jindřich Středa. Zemřel ve Vídni v dubnu 1986, tedy v roce, z něhož pochází synův text. Matka byla rozená "zu Fürstenberg" a zesnula rovněž ve Vídni na Štědrý den roku 1988. Karel VII. Johannes Nepomuk Joseph Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Menas Fürst zu Schwarzenberg, Duke von Krummau, jak zní v oficiálním německy psaném rodokmenu celé jméno jejich syna, narodil se v Praze 10. prosince 1937. Poté, co nacisté zkonfiskovali otcovo orlické panství, vyrůstal v otcových rodných Čimelicích, kam se rodina uchýlila. Po válce následoval odchod a ztráta styku s domovem, kam z Rakouska zavítal poprvé znovu až v roce 1968. Poté, co byl mezitím adoptován strýcem Jindřichem, pocházejícím z rakouské větve, spojila se v jeho osobě "syna dvou otců" hlubocká i orlická větev slavného rodu vjedno. Bylo mu souzeno jako švýcarskému občanu, který podivnou náhodou nebyl v roce 1951 zbaven ani československého pasu, šťastně se dožít obratu, jehož důsledky přijal vpravdě za své a po pádu komunismu ve funkci kancléře prezidenta republiky prokázal pak vpravdě synovsky šlechtickou loajalitu kontinuitě českého státu. Vědomí souvislosti je mu dáno nad jiné už v myšlence, kterou vyznává činy: že totiž "nic člověku doopravdy nepatří, vše je mu jen propůjčeno a za vše bude muset skládat účty sobě samému a komusi tam nahoře." Už roku 1985 byl na návrh Bruna Kreiského zvolen předsedou Mezinárodní helsinské federace, která pak památného roku 1989 získala tehdy spolu s Lechem Walęsou Evropskou cenu lidských práv Rady Evropy. Je dobře cítit, že jsme nyní v Evropě znovu všichni spolu s vévodou krumlovským jako děti jedné jediné země, kterou už netřeba opouštět. Patří do ní samozřejmě i kdysi schwarzenberské lesy. Minulost i budoucnost v nich srůstá pro všechny bez rozdílu.
- - - - -
* Praha
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko