Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

CONSTANZE SEDLMEYEROVÁ

Výstava jiřinek v Deskách

Jedna novinová noticka vyvolala v naší rodině a v našem přátelském okruhu velký ohlas. Jiřinky (v originále "Dahlien und Georginen", i v češtině je pro tyto hlíznaté trvalky užíváno označení "jiřina" i "jiřinka" - pozn. překl.) byly ve dvacátých letech vysloveně módní květinou. Latinské označení Dahlia odkazuje na příjmení švédského botanika Anderse Dahla (žil v letech 1751-1789, viz Wikipedia - pozn. překl.). Květiny přišly do Španělska před dvěmi sty lety z Mexika. Německé pojmenování "Georgine" (a to z něho bezpochyby odvozené obojí české "jiřina" či "jiřinka" - pozn. překl.) má na svědomí německý botanik Carl Ludwig Willdenow (žil v letech 1765-1812, viz opět Wikipedia - pozn. překl.), který je zvolil podle příjmení jiného německého botanika, zeměpisce a chemika, působícího v ruském Petrohradě. Tímto mužem byl Johann Gottlieb Georgi (žil v letech 1729-1802, viz Wikipedia - pozn. překl.). Všechny ty keříky pestrých barev květů teď měly být k vidění v malé osadě v okrese Kaplice (Kaplitz), která něco podobného nabízela poprvé a dostala se tak do lidských řečí. Květiny podobného druhu byly tehdy v soukromých zahradách ve větší míře spíše vzácností, poněvadž panoval názor, že se nehodí pro každé klima.
Jednoho krásného slunečného podzimního dne jsme se tedy do Desek (Brettern) vydali. Samozřejmě "per pedes" (tj. "po svých /nohou/" čili pěšky - pozn. překl.), poněvadž veřejný dopravní prostředek, který by mířil k tomuto cíli od kaplického nádraží (tam byl autorčin otec Ferdinand Kolaczek "drážním inspektorem" /Bahninspektor/ - pozn. překl.), prostě neexistoval. Mí rodiče, sourozenci a tety, jakož i můj pozdější manžel (rozuměj Karl Adalbert Sedlmeyer, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) putovali se mnou lesem zvaným tu "Wurkerwald" (dnes na mapách "Borek" - pozn. překl.) do městečka Kaplice, kde se k nám ještě připojila má milá kamarádka ze studií Muz Pösinger-Sokolová. Dál vedla cesta přes Mostky (Pernlesdorf) a Nižší Hodonice (Hodenitz) až do Desek. Našemu zraku se nabízela líbezná krajina pod zářivou podzimní oblohou. Ke škole v Deskách, obklopené školní zahradou, květinami přímo překypující (v originále "von einem blumenstrotzenden Schulgarten umschlossen war" - pozn. překl.), jsme dorazili někdy kolem poledne. Trsy různých odrůd jiřin nás zdravily ze zahrady už napřed. Iniciátorem výstavy byl zdejší pan řídící Rehder, velký milovník květin. Uvítal nás srdečně hned u branky, stejně jako jeho milá a přívětivá paní, rodem Vídeňačka, s jejich malým synkem. Nejprve ovšem vedla cesta právě zahradou v celé její barevné nádheře. Těch variací jen, té velikosti keříků i květů na nich! Každý exemplář byl opravdové individuum o sobě. Ta daleká pouť sem stála skutečně za to. A co teprve výstava! Úžasný zážitek a v jižních Čechách svým rozsahem něco podobného poprvé. Z doslechu jsme věděli o obdobné akci na ostrově Mainau na Bodamském jezeře, ale to byl snad spíše vzdálený toužebný sen.
Nečekáni a neohlášeni jsme se objevili u Rehderových a přesto jsme byli bez váhání pozváni k rodinnému obědu. Bylo pečené kuře se salátem. U stolu bylo veselo a hovor se samozřejmě točil kolem jiřin. Nemělo to chybu a apetit nemohl být lepší.
Čekalo nás ale ještě malé překvapení. Ozvalo se zaklepání na dveře a v nich stál pan okresní školní inspektor profesor Franz Oppelt (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se svou manželkou. Všeobecné zdravení mělo přátelský ráz, poněvadž Oppelt byl osobností každému známou a paní domu také nově příchozí energicky přizvala ke společnému stolu. Taková vstřícnost ostatně byla tehdy obvyklou téměř v každé rodině a každý, kdo zaklepal na dveře domu, byl obsloužen coby vítaný host.
Každá z nás příchozích žen byla obdarována kyticí krásných jiřin a společnost se rozloučila s přívětivými hostiteli i milou osadou. Poslední pohled na květinovou nádheru, zamávání šátkem na odchodnou a pak už jen cesta nazpět domů. Vzpomínka na tu jedinečnou výstavu jiřin v Deskách je však ve mně stále živá, kdykoli jen v zahradě ty krásné květiny spatřím.

Glaube und Heimat, 2011, č. 9-10, s. 62-63

Vzpomínky na zříceninu hradu Pořešín

Je opravdu podivné, jak v běhu lidského života jedna jediná nepatrná zmínka, ba jedno jediné slovo postačí vyvolat a probudit množství zasutých jinak vzpomínek. Spojí-li se s dávnými časy dětství a mládí, mohou přivolat i štěstí jejich dnů, zejména když od nich uběhlo už více nežli padesáte jar (v originále "mehr als fünfzig Lenze", autorce textu bylo v roce 1958 pětapadesát let - pozn. překl.).
Jaké to slovo mě před nedávnem přimělo k takovému závěru, chci v krátkosti sdělit. V sedmém čísle letošního ročníku "Hoam!" v noticce o Lipenské přehradě končí jedna věta o turistických stezkách od ní po jejím dokončení vedoucích slovy: "… und zur Ruine Poreschin im Maltschtal bei Kaplitz angelegt." (tj. že jedna z nich je založena i "… ke zřícenině hradu Pořešín v údolí řeky Malše" - pozn. překl.). "Ruine Poreschin", to bylo něco jako moje heslo. Náhle stála ta hradní zřícenina přede mnou v celé své romantice, ne, celé moje dětství a mládí jako by s ní ožilo. V blízkosti toho rozpadlého hradu jsem totiž vyrostla (rozuměj na kaplickém nádraží, kde byl autorčin otec Ferdinand Kolaczek přednostou stanice - pozn. překl.). Vždycky to nás čtyři děti (pan přednosta Kolaczek měl se svou manželkou Annou, roz. Löwenhoferovou, syna Hanse a tři dcery Marianne, Constanze a Theodoru - pozn. překl.) s našimi kamarády táhlo ke zdem sídla těch "pánů z Pořešína" (v originále "zu den Mauern dieser ,Herren von Poreschin'" - pozn. překl.), jak byli v historii zváni, kde řeka Malše, v jejíž běhuté a čisté vodě se dalo tak nádherně koupat, šumí hluboko dole pod skalním útesem, nesoucím hradní základy. Prodírali jsme se tu porostem roklí, šplhali se jehličnatým lesem k hradnímu zdivu a cítili jsme se obyvateli těch míst. Hráli jsme si tu nesčíslněkrát s naprostou vášní na četníky a na zloděje (v originále "Räuber und Gendarmen" - pozn. překl.) s tvářemi nalíčenými od borůvek, abychom vyhlíželi co nejhrůzostrašněji. Bylo to, jako by do nás vždycky vstoupil duch těch dávno zašlých středověkých rytířů. S neporušenou radostí ze života jsme holdovali té hře na tomto místě, když už nám skoro všem bylo přes dvacet let. Samozřejmě jsme poté vítězové i poražení svorně usedali k občerstvení černým chlebem a kyselým mlékem, obojí doneseným z jediného selského dvorce poblíž. Zřícenina byla hojně navštěvována budějovickými turistickými spolky. Zejména "Leitensteiner" (německý spolek nazvaný podle skal zvaných "Leiterstein" /tj. "Žebřík"/ na temeni hory Kleť - pozn. překl.) mi jako veselí vandrovníci dobře utkvěli v paměti.
Uplynulo třicet let od doby, kdy jsem tě, milá stará hradní zřícenino, spatřila naposledy. Co jen toho leží mezi tehdejškem a dneškem! To dějiště her mého dětství už asi neuvidím. V mých vzpomínkách však zůstáváš, dávný, milý Pořešíne. Můžeš být snad lecčím zasut v mé duši, zapomenout na tě ale nedokážu nikdy!

Hoam!, 1958, č. 9, s. 22-23

Zemřely nedlouho po sobě ty tři sestry, dcery přednosty stanice Kaplice-nádraží (Kaplitz-Bahnhof, dnes část obce Střítež) Ferdinanda Kolaczeka a jeho ženy Anny, roz. Löwenhoferové z Českých Budějovic (Budweis). Nejmladší z nich Dora (Theodora), provd. Wegenkittelová, v posledních letech života obyvatelka domova seniorů Bruderliebe v hornorakouském Welsu spolu se sestrou Marianne (ze tří sester naopak tou nejstarší), zemřela nejdříve, a to v 83 letech svého věku dne 26. dubna roku 1997. Marianne ji v 95 letech následovala 23. září téhož roku. Prostřední co do stáří byla Constanze, narozená 6. prosince 1903 ve Welsu, zesnulá pak 20. března 1998 v charitním domově (Caritas-Altenheim) Marienstift v bavorském Gautingu blízko Mnichova. své dětství prožily Dora, Constanze a Marianne na kaplickém nádraží a teprve po otcově penzionování se rodina přestěhovala do Českých Budějovic, kam děvčata už předtím dojížděla do školy. Vzdělání dokončovaly pak zčásti i v Praze. Constanze se stala učitelkou domácích nauk a ručních prací, tedy Hauswirtschaftslehrerin. Dne 9. listopadu 1930 se v Českých Budějovicích provdala za RNDr. Karla Sedlmeyera, syna drážního inspektora v.v. v Českých Budějovicích Karla Sedlmayera (ten se psal ještě s "a" v příjmení) a Marie, roz. Stráské z Trhových Svinů (Schweinitz). Prvním manželem sestry Dory byl Ferdinand Pavlik, druhým pak Franz Wegenkittel, s nímž se jí koncem druhé světové války narodila v Zell am See v Solnohradsku (za války se někdejší Rakousko, od roku 1938 součást nacistické "Třetí říše", zvalo nejprve do roku 1939 "Land Österreich", pak až do roku 1942 Východní marka /Ostmark/, následně do konce války "Alpen- und Donau-Reichsgaue", tj. "alpská a dunajská říšská župa"), kde byl muž přednostou železniční stanice, dcera. Jediný bratr tří sester Kolaczekových Hans zemřel nedlouho po skončení strašlivé druhé světové války na následky v ní utrpěného zranění. Marianne si vzala, ovšem až v 70 letech věku v rakouském Linci, za manžela svého učitele a ctitele z mládí Josefa Lasseka, který má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení. Muže přežila o 18 let, ostatně se tím od svých sester nijak neodlišila. Jen Constanze měla to štěstí, oslavit se svým manželem v roce 1980 ještě zlatou svatbu a poté, co jí v roce 1988 zemřel, roku 1993 své devadesátiny v kruhu sedmi vnoučat. Zatímco sestry Dora i Marianne jsou pochovány na hřbitově sv. Martina v Linci, spočinuly ostatky Constanze po boku jejího muže v hornobavorské obci Flintsbach am Inn blízko Brannenburgu, kde žili. Snad tam na tom hrobě zazáří do prvých mrazů někdy i kytice podzimních jiřin.
- - - - -
* Wels (A) / Kaplice / České Budějovice / † Gauting (BY) / † † Flintsbach am Inn (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko