Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

BERNHARD SETZWEIN

Schau ich über die Grenze oder
schaut die Grenze auf mich…
Dívám se přes hranici

Schau ich über die Grenze oder
schaut die Grenze auf mich

ob ich den Mut aufbringe sie anzusprechen
soll ich zu weit gehen oder

muß ich warten bis die Grenze fällt
mach ich den Schritt nach Böhmen oder

kommt Böhmen mit mir nach Haus

Dívám se přes hranici nebo
se dívá hranice na mne

zda seberu odvahu ji oslovit
mám jít dál nebo

musím čekat až ta hranice padne
udělám krok do Čech nebo

přijdou Čechy se mnou domů

Stifter Jahrbuch (1996), s. 133

Ist die Winter wirklich ein Leichentuch… Je zima skutečně umrlčí rubáš?

Ist der Winter wirklich ein Leichentuch und
die Landschaft unterm Schnee schon tot oder

sitz ich leichenstarr vor einem großen weißen
Blatt Natur und weiß nicht wie aufblühen

stehen die Wörten zusammengefaltet
in den kleinen Knospen am Zweig und

liegen die Sätze keimbereit im Boden
warten auf einen plötzlich Frühlingseinfall

um dann die Sonnenseite vollzuschreiben
mit einem unerhört grünen Gedicht

Je zima skutečně umrlčí rubáš a
krajina pod sněhem už mrtvá nebo

sedím mrtvolně strnulý před velkým bílým
listem přírody a nevím jak rozkvést

stojí slova složena
v malých pupenech na větvi a

leží věty připraveny vyklíčit v půdě
čekají na náhlý vpád jara

aby pak plně popsaly výsluní
neslýchaně zelenou básní

Stifter Jahrbuch (1996), s. 134

P.S. Obě předchozí básně vyšly původně téhož roku jako Stifterova ročenka (vydává ji pravidelně mnichovský Adalbert Stifter Verein) v knize HinterBayern s fotografiemi Herberta Pöhnla a s texty Karla Kriega a Bernharda Setzweina, vyšlé ve Viechtachu v edici "lichtung".

K pasovské výstavě o Karlu Klostermannovi 1998
Básník Šumavy alespoň pro Němce znovuobjevený

Před pěti lety vyšel v nakladatelství Morsak (Morsak-Verlag) v Grafenau román, přeložený z češtiny (autorkou překladu byla Anna Jelineková, samostatně zastoupená i na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a odehrávající se krátce před přelomem devatenáctého a dvacátého století na české straně horského masívu Bavorského lesa (v originále "auf der böhmischen Seite der Bayerwaldbergmassives" /!/ - pozn. překl.), jmenovitě na samotě Pürstling (česky Březník - pozn. překl.) při severovýchodním úbočí Luzného (Lusen), "půl hodiny od bavorské hranice". Jako jméno autora českého originálu nad titulem překladu, znějícím "Aus der Wald der Waldeinsamkeit" můžeme číst: Karl (!) Klostermann. Od roku 1996 se teď malé, ale velmi čilé pasovské nakladatelství Karla Stutze (Karl-Stutz-Verlag Passau) ujalo Klostermannova díla a vydalo z něho jako prvé dva svazky knihy "Böhmerwaldskizzen" a "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwald". Odkaz na překladatele u nich hledáme ovšem marně; črty a obrázky z cest v nich obsažené byly totiž, jak se dovídáme z doslovu editorova, jímž je tu Gerold Dvorak, napsány (a také publikovány - pozn. překl.) původně německy. Přitom v obojím tomto případě stojí na obalu k dovršení všeho zmatku česká forma autorova křestního jména, tj. "Karel" Klostermann.
Ta zmatená hra s křestními jmény má opravdu příznačný charakter. Byl v revolučním roce 1848 narozený Klostermann "Karl" nebo "Karel", byl Čech nebo Němec - nebo byl nakonec obojí? Je v právu Šumavské muzeum (Böhmerwaldmuseum) v Pasově, když výstavu, probíhající až do 5. července 1998 na pasovském Horním hradě (Oberhaus), uvádí na plakátě k ní názvem "Karl/Karel Klostermann 1848-1923 - Dichter zwei Nationen"? Je třeba následně hledat Klostermannovo místo, ale i jeho poselství "lidopisného" autora (v originále "volkskundlicher Schriftsteller" - pozn. překl.), právě v tomto průsečíku? Je snad pro nás, jeho dnešní čtenáře, stálým "pendlováním" mezi tím svým "Karel" a "Karl" zvláště zajímavý už tím, že přímo zosobňuje a ztělesňuje (v originále "in persona verkörpert" - pozn. překl.) něco, co nám příležitostně stále ještě způsobuje problémy, totiž německo-české soužití?
Nepodléhejme však nijakému klamu! Také Klostermann to neměl se svým vášnivě prosazovaným porozuměním mezi Němci a Čechy vždy lehké; také on zažil osočování, které dnes potkává často v témže tónu i gestu nás. Narodil se v hornorakouském Haagu, což byla ovšem spíš náhoda, poněvadž jeho rodiče byli oba původem Šumavané, a to německého kmene. Otec pocházel z Rehberka, dnes česky Srní, ležícího v hloubi té nejkrásnější Šumavy, vyhlášené dnes z větší části za "národní park". Vracíval se sem později hlavně v létě a považoval ta místa za své spisovatelské refugium, je možno je ostatně navštívit. Matka pocházela ze známé sklářské rodiny Abelé z rovněž šumavské Hůrky (Hurkenthal). Doma se mluvilo výhradně německy, ale Karl už jako chlapec a dospívající jinoch, který velmi časně opustil otcovský dům, ovládal češtinu jako druhou svou mateřštinu.
Klostermann byl vůbec něco jako jazykový génius ("linguales Genie"); údajně prý ovládal dvanáct jazyků. To mu také umožnilo přijmout místo pomocného učitele francouzštiny v Plzni (Pilsen) poté, co ve Vídni trochu ukvapeně přerušil studia mediciny a věřil, že se stane žurnalistou a spisovatelem. To ovšem musel i nadále provozovat jaksi bokem a po večerech, poněvadž až do svého penzionování 1908 zůstal Klostermann učitelem - nadto byl také nějaký čas radním města Plzně.
Jeho prvními publikovanými pracemi byly německy psané fejetony a črty z cest pro pražský list "Politik" (není tu zmíněn vídeňský časopis "Wanderer", kam psal Klostermann už v letech, kdy v dunajské metropoli studoval - pozn. překl.). Věnoval se v těchto textech krajině, kterou se pak zabýval po celý další čas své spisovatelské činnosti, totiž jádru dnešního šumavského Národního parku (je proto v Čechách prostě a jednoduše nazýván "básníkem Šumavy"). Osvojil si tento prostor během nesčetných putování po něm jaksi krok za krokem; stojí ovšem za zaznamenání, že se přitom vyhýbal oněm "konkurenčním územím", které už měli "vykryty" autoři jiní. Odvážil se tak stejně málo do "župy" ("Gäu") věhlasného Maximiliana Schmidta z Eschlkamu, zvaného Waldschmidt, který přece napsal i román z Chodska ("Hančička, das Chodenmädchen" - pozn. překl.) a jiný o "Zlaté stezce" z Pasova do Prachatic ("Am Goldenen Steig" - pozn. překl.), jako do dál jižněji položeného kraje Stifterova kolem dnešního Lipenského jezera (které ovšem tehdy na řece Vltavě ještě neexistovalo).
A přece nelze ponechat stranou, že Klostermannova knižní prvotina "Böhmerwald-Skizzen", která v Plzni vyšla roku 1891, byla německými čtenáři srovnávána s pracemi právě těchto autorů. Pro Klostermanna to porovnání nedopadlo dobře. Když můžeme dnes číst obě nová vydání jeho německých textů v pasovském Karl-Stutz-Verlag, dá se tušit proč asi. Klostermann byl nelítostným realistou (sám sebe ovšem označuje i za "romantika" - pozn. překl.), který popisuje život na Šumavě ve vší jeho skutečné tvrdosti. Namísto líbezného "pozdního léta" Stifterova je to např. u něho ta nejkrutější zima, v níž jeho lidé umírají hlady a nemohou ani zahrabat své mrtvé do zledovatělé země. Namísto rozněžnělých hovorů o laskavém zákonu přírody jsou tu zachycena nářeční lamenta, která vyjevují i ne vždy smířlivě pokojnou povahu mnoha Šumavanů: "Ostecha kunnt i di wiara Goaßkitz." (tj. "Moh bych tě vypíchat jak kozle." - pozn. překl.)
Editor Klostermannových prací a soukromý badatel Gerold Dvorak posunuje svého šumavského autora - snad až trochu příliš důrazně - do blízkosti Gerharta Hauptmanna, který téměř ve stejné době propadl se svou hrou "Před západem slunce" ("Vor Sonnenaufgang") u berlínského publika. Souhlasí snad to, že naturalismus obou, Klostermanna i Hauptmanna, přišel trochu brzy a narazil zprvu prostě na odpor "zjemnělého" publika. Karla Klostermanna alespoň to (šlo ovšem v jeho případě podle všeho spíš o nezájem čtenářů a kritiků, než o nesouhlas s jeho "poetikou" - pozn. překl.) rozmrzelo natolik, že už teď jako Karel Klostermann začal psát a publikovat česky. Mělo z toho nakonec být přes dvacet románů a povídkových souborů. A především: měl s tím mít od počátku velký úspěch. Jeho první román "Ze světa lesních samot", právě onen, jak už zmíněno, přeložený teď do němčiny, získal rovnou Výroční cenu České akademie, která byla později udělena Karlu Klostermannovi ještě třikrát (ve skutečnosti ještě čtyřikrát, tj. celkem za 5 románů ze 14, které napsal! - pozn. překl.).
Jeho německé publikum mu to všechno mělo spíše za zlé. Byl považován za zrádce, poněvadž zběhl ke slovanskému jazyku - a to k tomu jazyku, který zároveň většina rodem německých Šumavanů více či méně dobře ovládala. Jaksi jen se skrytým protestem ovšem, poněvadž s českými sousedy nechtěli mít nic přímo co dělat - což obráceně platilo taktéž. Zcela jinak Karl/Karel Klostermann. Považoval tento konflikt, do kterého byl nevolky vtažen, vždy za naprosto zbytečný. V doslovu k sérii článků "Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwald" píše: "Nenahlížím, proč by mohl být někdo Němcem a proč by mohl někdo milovat svůj německý kmen jen potom, bude-li zároveň nenávidět a podezírat své slovanské sousedy, své sousedy, s nimiž nás pojí tisícileté dějiny, pouta krve, společné hmotné zájmy, stejné pojetí práva a cti, krátce všechno, co dává obsah pojmu širšího důvěrně blízkého domova. (…) Konflikt, který nás dnes rozděluje, je nedorozuměním."
Nedorozuměním, dodejme, které mělo ještě mít krvavé následky. Klostermann, který se vždy stavěl proti jakékoli národní či etnické omezenosti (Ivan Martinovský, editor Klostermannovy korespondence, upozornil ovšem ve studii "Karel Klostermann a Československá republika", otištěné ve sborníku Minulostí Západočeského kraje XXXVI, 2001, s. 11-34, na "zvláště odporný" autorův antisemitismus, rostoucí často z "domácích", rozuměj českých kořenů - pozn. překl.), se těch následků už nedožil. Zemřel v roce 1923 a byl pochován na plzeňském "svatováclavském" hřbitově (dnes Ústřední hřbitov s kaplí sv. Václava - pozn. překl.). Na náhrobku, mohutném žulovém balvanu, stojí psáno jméno Karl (!) Klostermann. Kupodivu neměla zřejmě česká obec spisovatelových příznivců Klostermannovi za zlé jeho německý původ natolik, nakolik mu měli Němci jeho lásku k Čechům. Zatímco byl z německých literárních dějin vlastně vymazán, v Čechách povýšil na klasika.
Tomu nedokázali nijak ublížit ani komunisté. Nejen že byly po něm v době, kdy docházelo k systematickému vymazávání německých stop v Čechách, pojmenovávány ulice a náměstí; ponechali dokonce v novém vydání románu "Kam spějí děti" (vyšel ve Státním nakladatelství krásné literatury v roce 1957 v jednom svazku s románem Skláři - pozn. překl.) předmluvu s tvrzením autorovým, že lidé na Šumavě jsou "plemenem" Němci. Něco nepředstavitelného, máme-li před očima, že mladí Češi dnes často ani netuší, že kdysi v Čechách vůbec nějací Němci kdy žili.
Pozoruhodných poučení se tedy lze dobrat u Klostermanna, ať už je psán Karl či Karel, a to oběma stranám, té české jako té bavorské - posledně jmenované ovšem s příslušným požadavkem "dohonit zameškanou látku" (v originále "mit gehörigen Nachholbedarf" - pozn. překl.). Právě pasovská výstava je k tomu naléhavou výzvou.

P.S. Gerold Dvorak poznamenává na okraj tohoto Setzweinova článku, k němuž prý poslal autorovi několik písemných připomínek a oprav, že byl zveřejněn v novinách Bayerische Staatszeitung (č. 23 ročníku 1998), zasílaných "úředně" každé obci v celém Bavorsku.

U Zelené panny

"Jestli vůbec existuje něco jako tajemství, pak je to tajemství místa," řekl Vančura.

Spisovatel (snad jeho jméno má symbolicky upomenout na snad vůbec největší zjev české meziválečné prózy, nacisty hanebně popraveného Vladislava Vančuru, jehož Markéta Lazarová ožila na filmovém pásu v šumavské scenerii - exteriéry u Lipna a kolem Prachatic) a disident z Prahy vysedává už po 6937 dopolední a při 23593 žejdlících pěnivého moku v hospodě U Zelené panny v malém západočeském hnízdě jménem Hlavanice (to označení je literární fikcí) a je jednou z ústředních postav nového románu Bernharda Setzweina Die Grüne Jungfer (Zelená panna), který se ocitl roku 2003 v užší nominaci na prestižní německou literární cenu Alfreda Döblina. Jeho autor žije v bavorském Waldmünchen (jakoby tam prchl z rodného Mnichova/München, kde spatřil světlo světa 29. dubna 1960, do "českých lesů" - tak příznačného motivu v klasice našich sousedů), o čemž vydal pozoruhodné svědectví v předmluvě k vlastní knize Ein Fahneneid aufs Niemandsland (Přísaha při vlajce na zemi nikoho):
Jiní lidé mají snad svůj pohled na svět, mně stačí pohled přes hranici (v originále Grenzanschauung - pozn. překl.). Každého dne si ten pohled dopřávám, když z okna pokoje v bavorském Waldmünchen, kde tohle píšu, upřu zrak na horský hřbet českého Čerchova (německy se pro tu chodskou horu užívalo v minulosti i označení Schwarzkoppe - pozn. překl.). Tam někde nahoře jde jím otevřená zelená hranice. Tady dole mým psacím stolem rovněž. Dennodenně ji musím překračovat tam i nazpátek. Literatura a překračování hranic jsou doslova synonyma. Pro mě alespoň v každém případě.
Jistě nikoli náhodou je Bernhard Setzwein jedním ze sestavovatelů "bavorsko-české čítanky" Mezi Radbuzou a Řeznou (Zwischen Radbuza und Regen), v jejímž německém vydání se setkáme i se slavným snímkem přestřihování ostnatého drátu ministry Dienstbierem a Genscherem na hranicích tehdejší ČSFR. Byl a je při tom, zná dobře českou literaturu od Ladislava Klímy přes Bohumila Hrabala až třeba po Jáchyma Topola a ví:
Wer eine Reise durchs Böhmische macht, der muss einen Sinn haben fürs Elegische.
(Ten, kdo putuje po Čechách, musí mít smysl pro elegickou náladu.)
Sám psal nejprve básně v bavorském nářečí, pak se obrátil k próze, kde jsou jeho velkými vzory Günther Grass a Oskar Maria Graf a kde by se podobně jako ve slovníkovém hesle, které cituje na svých internetových stranách, dal označit nejspíš za sarkastického regionalistu ve svém nelítostném boji proti zapomínání temných kapitol nejen německé historie.
- - - - -
* Mnichov (BY) / hora Čerchov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko