JAKOB STABERNAK

Vlastní životopis

V dokonalé úctě podepsaný (v originále "der achtungsvoll Gefertigte" - pozn. překl.) je dne 20. července 1847 v Budějovicích (Budweis) z lože manželského narozen (v originále "ehelich geboren" - pozn. překl.), katolického náboženství, ženat, 61 let stár, do Budějovic příslušný a dodnes zcela bezúhonný.
Dne 18. srpna 1861 vstoupil jsem po předchozím studiu ve věku čtrnácti let jako stavební praktikant do učení a služeb zdejšího stavitele pana Josefa Kneissla a byl jsem dne 21. srpna 1864 po tříletém uspokojujícím (v originále "zufriedenstellende" - pozn. překl.) vyučení a služební době prohlášen volným a hned ponechán jako stavební kreslič v kanceláři zmíněného stavitele, v kteréžto hodnosti jsem až do 30. prosince 1870 k nejplnější spokojenosti sloužil. Poté, co se můj šéf dostatečně přesvědčil o mé počestnosti, píli, znalostech a upřímnosti skrze uznaných devět let v jeho službách, jmenoval mne samého dne 1. ledna 1871 svým zástupcem, zplnomocněncem a jednatelem (v originále "und Geschäftsleiter" - pozn. překl.), v kteréžto hodnosti jsem až do 10. března 1876 k nejplnější spokojenosti sloužil.
Dekretem ze dne 10. března 1876 byla mi na základě mých za 15 let činnosti ve stavebním oboru a soukromým studiem nabytých vědomostí udělena slavným c.k. místodržitelstvím koncese k provozování řemesla stavitelského a já se od té doby sám vzdal dosud u pana stavitele Josefa Kneissla drženého místa, započal samostatný stavitelský provoz a provedl od té doby za 33 let činnosti následující stavby k nejplnější spokojenosti partají a veřejnosti.

P.S. Následuje výčet staveb, který bude ve větší úplnosti ještě uveden v našem závěrečném textu ke Stabernakově odkazu. Sám předchozí překlad je pořízen z opisu dokumentu s vročením 1909, který mi z rodinného archivu ve Stabernakově domě v dnešní Riegrově ulici počátkem září 2012 laskavě poskytl pan Martin Polák. Seznámili jsme se při tzv. "Noci kostelů" téhož roku shodou okolností v témže domě Božím zasvěceném Svaté Rodině, který uvádí Jakob Stabernak na prvém místě ve výčtu staveb při svém vlastním životopise jako "öffentliche Kirche samt Waisenhausgebäude für die barmherzigen Schwestern vom hl. Carl Boromäus in der Wienergasse", tj. "veřejný kostel včetně budovy sirotčince Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ve Vídeňské ulici", rozuměj v areálu dnešního Biskupského gymnázia se vchodem z dnešní ulice Karla IV..

Z posledních cest

28. července 1931 na cestu do Horní Vltavice (Obermoldau) vzato s sebou 3500,00 korun. Z toho na výdajích zaplaceno: 1 byt a pečivo zaplatil Adi.
28. července Luise za Horní Vltavici 500 korun.
2. srpna v Podubeckém (v originále "in Podubezký" - pozn. překl.) za pečivo 15 korun.
2. srpna cesta do Strakonic 58, 50 korun.
2. srpna snídaně ve Strakonicích 4, 70 korun.
2. srpna cesta do Horní Vltavice 20,00 korun.
8. srpna Luise ode mne 500,00 korun.
18. srpna od Adiho Luise 500,00 korun.
29. srpna šoférovi (v originále "dem Choufer" - pozn. překl.) za cestu domů 20 korun.
Celkem výdaje za Horní Vltavici 1634, 10 korun.
(...)
1. srpna 1932 do Horní Vltavice vzato s sebou (částka chybí, viz následující - pozn. překl.)
Od Adiho na autobus 400 korun.
Od Adiho pro Taubera 900 korun.
Od Adiho na stravu 700 korun.
Od Gustla dohromady 2000 korun.
Od Gustla za 200 šilinků 800 korun.
Od Gustla na stravu za srp. (v originále "für Aug." - pozn. překl.) 500 korun.
Z domova vzato s sebou 690 korun.
Celkem vzato s sebou 3990 korun.
Výdaje:
1. Tauberovi za byt 900 korun.
2. Za omnibus 380 korun.
3. 4. srpna Luise 500 korun.
4. 6. srpna Marii za červenec 150 korun.
5. Luisie za červenec?
6. Tuma krejčí 20 korun.
10. srpna Luise 300 korun.
15. srpna Erwinovi 40 korun.
20. srpna --- 200 korun.
25. srpna --- 200 korun.
30. srpna --- 100 korun (přeškrtnuto - pozn. překl.)
31. srpna --- 90 korun.

P.S. Tady text zápisů o cestách na Šumavu končí. Podle vyjádření pana Martina Poláka jezdil Jakob Stabernak do Horní Vltavice na samém sklonku života, kdy už musil počítat se skromnější hotovostí, náhradou za dovolenou, trávívanou předtím pravidelně v Karlových Varech (Karlsbad). Třeba asi poznamenat, že hned počátkem listopadu téhož roku 1932, z něhož pocházejí poslední řádky v zápisníku, jejich pisatel v Českých Budějovicích, "B. Budweis, Rigrova 925", jak je možno číst v záhlaví sešitku, skonal.

Narodil se 20. července 1847 na Pražském předměstí (Prager Vorstadt) Českých Budějovic čp. 210 v rodině tesařského tovaryše a patentálního invalidy Adalberta Stabernaka a jeho ženy Rosalie, manželské dcery Simona Deutsche (Luksche) a jeho ženy Marie Chalupové. Svou profesní kariéru popsal sice ve svém vlastním životopise, třeba však asi dodat, že se 15. listopadu roku 1873 poprvé oženil, ještě jako stavební kreslič u stavební firmy Josefa Kneissla, v českobudějovické katedrále u sv. Mikuláše s Veronikou Steinhäuslovou, dcerou domovníka na českobudějovické radnici (adresa "Stadt 1.") Antona Steinhäusla a jeho ženy Anny, roz. Šwíkovcové. Ženichovi bylo 26 let, nevěstě 23 let. Neuplynul však ani rok a Veronika se stala v květu života obětí tehdy tak rozšířené tuberkulózy. Pochována byla na Staroměstském hřbitově. Druhá Jakobova svatba u sv. Mikuláše se konala dne 12. února 1876 (měsíc nato se ženich profesně osamostatnil) a manželkou se mu stala Katharina Wortnerová, dcera mistra truhlářského Kaspara Wortnera z Trhových Svinů (Schweinitz) čp. 91 a jeho ženy Kathariny, roz. Fischmeisterové z Českých Budějovic (nevěstinou adresou je v oddací matrice proslulý "Wortnerův dům" čp. 234 v dnešní ulici U Černé věže). Měli spolu pět dětí: syny Josefa (*1877), Ottu (*1878), Gustla (*1883) a Adolfa (*1886) a dceru Idu (*1880). Když Jakob Stabernak 2. listopadu 1932 skonal (manželka ho 29. června 1922 ve smrti o deset let předešla), vypočetl nekrolog v Budweiser Zeitung (kupodivu se v něm na rozdíl od Stabernakova vlastního podání uvádí, že u Josefa Kneissla působil od roku 1861 celých 35 let a převzal firmu teprve po Kneisslově odchodu v roce 1895, když byl od roku 1876 jen jejím jednatelem, samostatně pak firmu vedl až do roku 1920) řadu významných staveb, které po sobě zesnulý zanechal a bez nichž si tvář zejména jeho rodného města i dnes nelze vůbec představit. Jde o už zmíněný kostel Svaté Rodiny a přilehlý sirotčinec sester boromejek, kostel a klášter sester Nejsvětější Svátosti v Rudolfovské ulici, kostel a klášter bratří Nejsvětější Svátosti (petrinů) v dnešní Žižkově ulici, kostel a starobinec boromejek na Lannově třídě (dnes budova policie), městský chudobinec (dnes budova Krajského úřadu v ulici Boženy Němcové), kostel a klášter U sv. Josefa (dnes restituovaný majetek Školských sester Na Sadech), přestavbu ústavu hluchoněmých na Mariánském náměstí, městský hřbitov s kaplí sv. Otýlie, školu ve Štítného ulici (dříve Kailova ulice /Kailgasse), chudobinec v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou), v Mladém (Lodus) o místní kapli (na dnešním Švabinského náměstí, dřívější návsi, za druhé světové války přezvané na Adolf-Hitler-Platz) a hřbitovní kapli, přestavbu biskupské rezidence v Biskupské ulici a různé jiné budovy továren, nádraží, místních kaplí apod.. Spolu se stavitelem Hauptvoglem provedl stavbu Justičního paláce, elektrárny, někdejšího německého gymnázia v České ulici, okresního úřadu i blízkého Stegmannova závodu (obojí vcelku je dnešní Krajský úřad); spolu se stavitelem Johannem Stepanem a Hauptvoglem pak zbudovali zdejší německou obchodní školu (v dnešní Dukelské ulici), dívčí lyceum (dnes budova Jihočeské univerzity v Dukelské ulici), městskou spořitelnu (v Krajinské ulici), provedli rozšíření dělostřeleckých kasáren na Pražském předměstí. Zejména za své zásluhy o kostelní a klášterní stavby byl Stabernak v roce 1889 vyznamenán papežem Lvem XIII. rytířským křížem řádu sv. Silvestra se zlatou ostruhou. Od císaře Františka Josefa obdržel už roku 1895 briliantovou jehlici s jeho podpisem. Předsedal po 25 let sdružení podnikatelů ve stavebnictví (Genossenschaft der Baugewerbe), půl století byl členem sdružení vojenských vysloužilců (Militär-Veteranen-Verein), jehož byl po 35 let předsedou a pak i čestným předsedou. V letech 1886-1906 se podílel na práci obecního výboru (Gemeindeausschuß) jako jeho člen, pak až do roku 1918 působil jako městským radní (referát pro fondový úřad /Fondsamt/, nemocnici, patronátní dům /Patronatshaus/ a chudobinec) a věnoval se i práci v místní školní radě. Stal se čestným občanem Německého Benešova, Hodějovic (Hodowitz), Homolí (Hummeln), Dobré Vody (Gutwasser) a Čtyřech Dvorů (Vierhöf). Je pochován na hřbitově u sv. Otýlie u jižní ohradní zdi. Dal ten hřbitov, pojmenovaný po ženě jeho někdejšího zaměstnavatele Josefa Kneissla, přece v letech 1887-1888 za 40 169 zlatých a 52 krejcarů postavit. Jak ovšem vyčíslit penězi všechny ty i "šumavské" konce zdejšího němectví, celé krajiny na jih odtud podobné jednomu zanikajícímu hřbitovu, jehož prapůvodu v protikřesťanské "německé revoluci" a ve zrodu národně socialistické Třetí říše se naštěstí zásluhou svého skonu pouhých několik týdnů před začátkem osudného roku 1933 nestačil dožít?

- - - - -
* České Budějovice / Benešov na Černou / Horní Vltavice / † † † České Budějovice