Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ STANGL

Jsem ze mlýna v Černém Údolí

Mám tu vodu dobře v paměti ze svých mladých let. Přitéká z Rakous a ačkoli se podle příhraniční vsi Schwarzau, u které pramení, jmenuje Schwarzaubach (česky Černá - pozn. překl.), my jí říkávali "Altbach", tj. "starý potok". Sotva opouští jako sotva znatelná stružka prameniště na rakouské straně, překračuje brzy nato jako malý a dosud slabý tok českou hranici a po kilometru tak asi poté napájí nádrž Zlatá Ktiš (Goldentischer Teich).
Nádrž byla uměle založena vedle několika jí podobných někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století (přesněji 1789, dva roky nato při ní vznikla i stejnojmenná, dnes zaniklá osada - pozn. překl.) právě proto, aby jí posílený potok mohl na svém dalším toku nést pokaždé zejména na jaře polenové dříví či i vory (v originále "Prahmfahrten"! - pozn. překl.). A opravdu: při opouštění Zlaté Ktiše vodní proud i jeho koryto opravdu znatelně přibírá na síle. Vine se pak osaměle temnými lesy, kolem jihozápadního úpatí vrchu Traberg (dnes na mapách Točník, 903 m - pozn. překl.) a dosahuje poté, co přijal cestou malé potoky další, asi po čtyřech kilometrech vzrostlý a pramenitě, až panensky průzračný, osady Černé Údolí (Schwarzthal) na jižní Šumavě (im südlichen Böhmerwald). Je tomu místu oživením, místem dětských her i služebníkem zároveň.
Lidem, žijícím v blízkosti té rychle tekoucí vody, bylo její ustavičné šumění důvěrně známou a blízkou, nikdy nekončící melodií, na kterou byli zvyklí a které by se neuměli a nechtěli zříci. Jen my malé děti jsme nesměly moc blízko ke břehu, aby nás, rozpustilé a neposlušné, podle varovných maminčiných slov nepopadl svýma dlouhýma rukama hastrman, "Bougermann", jak se mu říkalo po našem, a nestáhl nás tam do vodní hlubiny k sobě. Když jsme byli přece jen trochu větší hoši, zjistili jsme brzy, že ten hastrman číhá jen na ty malé a nám "velkým" už nemůže nic udělat; ano, nejednou jsme ho i uviděli, když jsme tak náhodou někdy žbluňkli hloub do vody i my. Tak jsme se s tím naším potokem sbližovali postupně stále důvěrněji, až jsme znali každičkou jeho zátočinu, každý větší kámen v jeho korytě. Znali jsme každý strom na jeho břehu a věděli, kde v proudu uvidět pstruhy. Znali jsme i hlubší místa, kde jsme se rádi koupali a závodili v tom, kdo déle vydrží pod vodou. Jednou musel naletět i nějaký ten pstruh. K takové tůni se chodívalo navečer, když už se stmívalo a bylo hůř vidět, taky selští mládenci ze sousední vsi tu byli, aby v rouše Adamově zbavili tělo denního potu. V zimě jsme se rádi proháněli po ledových krách, dokud se některá nerozlomila na kusy a my se neoctli po kolena v ledové vodě. Náš potok byl prostě místem klukovských zábav v létě i v zimě.
Jeho voda ostatně sloužila i čistě hospodářským účelům. Dva mlýny poháněla a všechny ženy z okolí v té vodě, čisté jako sklo, rády máchaly své "velké prádlo". Zedník si bral z potočního koryta písek na maltu a košíkář zas pruty z vrb, hojně tu při březích rostoucích.
Zvláštní význam měl potok pro lesní hospodářství. Ochotně nesl se vší pravidelností rok za rokem polenové dříví i vory (v originále "Prahme", i podle webových stránek Třeboňsko upravil inženýr Johann Riemer už v letech 1778-1783 tok říčky Černé v délce 24 km pro plavbu polenového dříví i vorů - pozn. překl.) až dál pak také po Malši, Vltavě a Labi k velkým městům vnitrozemí.
Nebyla však ta voda vždycky jen přátelsky pokojná. Měla manýry horských potoků, jednou netečně poklidných, jindy zas divoce vzkypělých. Když se za jarního tání řinula voda z horských svahů do údolí a zároveň se přihlásilo i dlouho zadržované období dešťů, zbarvila se ta jindy tak čistá a jasná voda, v níž bylo vidět každou rybku i kamínek na dně a která se dala bez rozmyslu pít, na tmavou, zlatohnědou břečku. Potok se rozhudral jako nějaká krůta (v originále "pustete sich wie eine Truthenne" - pozn. překl.), až posléze jeho voda vystoupila daleko široko ze svých břehů. A když pak musely být vypuštěny i výše položené, vodou z tajícícho sněhu rovněž přeplněné nádrže, to aby se jim neprotrhly hráze, rozlily se vodní spousty doširoka celým údolím jako obrovitý, běsnící proud. Příšernou, strach vzbuzující silou řítila se s ohlušivým hřmotem ta hnusně zabarvená masa s vysokými výstřiky pěny jako fúrie přímo po svahu. Cokoli jí stálo v cestě a nebylo pevně ukotveno, nezadržitelně brala s sebou. Menší zvířata, která se neuchýlila včas do bezpečí, byla jí unášena. Mosty a lávky byly strženy, stromy vyvráceny z kořenů a lidé museli tomu přírodnímu divadlu jen bezmocně a bezradně přihlížet.
Domy v údolí byly záplavou obklíčeny kol dokola a lidé, kteří je obývali, donutila vystoupit s menšími zvířaty mnohdy až na střechu. Opustit dům nebylo už pak možné. Ženy a děti se krčily v nějakém koutě, plakaly a modlily se. Při kraji valící se vody postávali zvědavci a i jim kradmo v bezmoci skanula slza po líci. Viděli drůbež, kusy nábytku, palivové dřevo, ploty, dřevěné můstky a spoustu jiných předmětů větších i menších, jak je příval nese dál. To peklo trvalo nezřídka až do dalšího dne, voda pak začala postupně opadat a vracela se zpátky do potočního koryta. Zůstaly louky pokryté šedým bahnem a splavená pole, na četných stromech visely dál kusy majetku, které se zachytily ve větvích.
Pomalu se vracel starý klid. Lidé čerpali vodu ze sklepů a pokoušeli se uvést zase domy do pořádku. Hnilobný zápach připomínal ale ještě dlouho zlou pohromu. Snad neměly záplavy každým rokem takový rozsah, z břehů však vystupovala voda skoro každým rokem. Přes to všechno byli zdejší lidé hluboce citově spjati se svým údolím, vsí, která po něm měla jméno, i se svým "starým potokem" (jak už zmíněno, říčce Černá se tu říkalo "Altbach" - pozn. překl.).
V roce 1946 byli i obyvatelé Černého Údolí Čechy vypovězeni a žijí od té doby většinou tady v Německu. Se stále sílícím steskem vzpomínají ti, kdo jsou dosud naživu, na svá rodná místa, ačkoli jejich domy tam třeba už nestojí, srovnány Čechy se zemí. Tak sešly ze světa i trosky budov staré sklářské huti, v níž se až do přelomu devatenáctého a dvacátého století vyrábělo slavné černé hyalitové sklo. V roce 1903 zastavila provoz a jen vysoké obvodové zdi svědčily o jejím někdejším lesku.
Když zmíněného roku 1946 musely pracovité ruce opustit svou ves, zachvátila spoušť a zkáza ji i celé okolí široko daleko. Divočina rychle postupovala a příroda si bere nazpět to, co z ní člověk před staletími svou prací vyrval a obdělal. Návštěvník hledí se smutkem na místa, kde práce kdysi vládla krajem; nepoznává je už vlastně. Jen ta voda se vine starými zákruty neomylně dál údolím - tak jako kdysi.

Glaube und Heimat, 1989, č. 8, s. 14-16

P.S. Karel Mašek píše v knize Jihočeské menšiny (1925): "…Černá, která počíná se v Dolních Rakousích poblíže hranic u vesničky Švarzavy (!) a u Žďáru vlévá se do Malše je pojmenováním v přímém odporu s křišťálovou čistotou své vody a jasným vzhledem jejím. Jest bujnější nežli Malše, poněvadž řečiště její dosti příkře se svažuje a ona mnohými skalami prodírati se musí." Stanglův popis záplavy, kterou Černá častokrát dokázala způsobit, připomněl mi živě rok 2002, kdy to na ní právě protržením přehrady u Soběnova začala ta "tisíciletá voda", která zasáhla i českobudějovickou knihovnu a také mé knihy ve sklepě panelového domu při Vltavě v Čéčově ulici, v jehož třináctém poschodí se rodily a rodí takřka všechny překlady Kohoutího kříže.

Mein Vaterhaus Můj rodný dům

Drunten am Schwarzaubach, da wo die Erlen steh'n,
stand eine Mühle: mein Vaterhaus.
Das Wasser mühte sich, munter das Rad zu dreh'n,
war treue Diener, tagein, tagaus.

Des Mühlenbach's Rauschen, des Räderwerk's Surren,
war Müllers Symphonie, sein liebstes Lied.
Mühle am Schwarzaubach in schönen Fluren,
war Müllers Freude, sein Stolz und Lieb.

Leg't sich die Märzenluft auf den schon müden Schnee,
eilte viel Wasser hinab ins Tal.
Drunten der Schwarzaubach flutet zum großen See;
Des Tales übel, des Müllers Qual.

Fielen die Sonnenstrahl'n ins Tal heiß hernieder,
spielten vier Kinder im Gras.
Sie tanzten ihr'n Reigen und sangen froh Lieder;
Sorgen der Mutter: Des Baches Nass.

Da drängt's auch den Müller in mehlweißen G'wanden,
Für kurze Weile vor seine Tür.
Er liebt dies Stück Erde und ist ihr anhangen;
Belass'ne Natur, 'ne wahre Zier.

Der Tag zog nach Westen, nach Müh', Arbeit und Last;
Über der Anhöh' das Abendrot hang.
In der Erlenkrone piepst' noch ein Sängergast,
und vom Nachbarn her tönt' Klarinettenklang.

Der Wälder Gesänge, traut säuselnde Weisen,
drangen verzaubernd herüber zum Haus.
Mit den Düften der Tannen, den Schöpfer lobpreisend,
stiegen sie hoch übers Tal hinaus.

Der urmächtige Wald hält das Tal umschlungen,
dunkel die Fichten, knorrig die Föhr'n.
Murmelnde Wässerchen ihr Rinnen bekunden,
Nichts sollt' dies Idyll gröblich zerstör'n.

Du irdisches Schicksal, o, wie kalt Deine Hand,
die Du zum "ODSUN" uns gereicht,
als geschändet, geraubt unser urdeutsches Land,
das schon den Ahnen zur Heimat gereicht.

Nun sind dort verklungen, die schöndeutschen Weisen,
mir ist, als läge das Tal im Schlaf.
Kein Blumengestade mit duftenden Reizen;
Des Besitzes beraubt wurde Bauer wie Graf.

Es gibt nicht mehr Felder, es gibt nicht mehr Schnitter,
Häuser und Hütten stehen nicht mehr.
Und seh' ich die Brache, wie ist es mir bitter,
gegen den "Abschub" gab's keine Wehr.

Kein plätscherndes Mühlrad, kein Surren der Räder,
leer rinnt das Wasser im Bach dahin.
Vergebens das Streben der Ahnen und Väter,
Was gab der Söhnen den rechten Sinn.

Die Fremden, die Kamen, zogen wieder von dannen,
werken und schaffen war nicht ihr Pläsier.
Statt Reichtum und Wohlstand, wonach sie wohl sannen,
gab 's nur die Arbeit als Elixier.

Seit der so bangen Zeit flossen viel' Jahre hin,
Ängste entschwanden, die Sehnsucht blieb.
Und tief im Herzen drin schlummert noch fest ein Sinn:
"Der schöne Böhmerwald", wo die Mühle
im Schwarzthal drin.

30. 3. 2001

Tam v údolí Černé, kde jen olše stojí dál,
stával i mlýn: byl to můj rodný dům.
Voda se snažila, stále by klapával,
zas a zas, pořád vstříc příštím dnům.

Šum náhonu, klapot mlýnského kola,
mlynáři zněly co píseň nejsladší.
Mlýn na Černé tam v lukách kol dokola,
byl jeho pýchou, jej měl nejradši.

Když dýchl březen na už unavený sníh,
voda se rozlila pak jako moře,
Černá zle vládla tady v povodních
a mlynářovi působila hoře.

Zaplálo zas však slunko nad údolím
a čtvero dětí zpívalo si v trávě,
při mlýně skotačily a dál po okolí,
než celé mokré vrátily se matce po výpravě.

Pan otec také vyšel ze zdí mlýna,
před zamoučená vrata na chvíli.
Miloval ten kus země, netknutou krajinu,
přírodu čistou, domov přemilý.

Den k západu se chýlil po vší práci,
nad vrchy obzor počal řeřavět.
V koruně olší pípli ještě ptáci,
od sousedů se ozval klarinet.

Nápěvy hvozdů, šumy neustálé,
dům vždy blíž co div obklopovaly.
S omamnou vůní jedlí k nekonečné chvále
Tvůrce k nebi nad krajem stoupaly.

Přemocný les měl ten kraj ve objetí
svých temných jedlí, pevných borovic.
Zurčící vodu, jež tu krásu světí,
zdálo se, že už nezakalí nic.

Pozemský osude, jde ze tvé ruky chlad,
jež k "odsunu" nám pokynula všem,
zhanobila a zloupila prastarý řád,
který tu předci zavedli domovem.

Dozněly písně v naší rodné řeči,
jako by k spánku lehla lada ta.
Nijaká zahrada, jež vůní kráse svědčí;
násilím zloupen sedlák jako hrabata.

Zašla i pole, louky nekoseny,
zanikly domy, i když ne hned vráz.
Vidím jen úhor, trpký beze změny,
proti té zkáze jaká kde je hráz?

I mlýnské kolo už se dotočilo,
naprázdno plyne voda do dáli.
Marné se jeví předků dobré dílo,
v němž by potomci smysl hledali.

Ti cizí, co sem přišli, dávno prchli jinam,
dřina jim asi nevoněla dost,
chtěli jen bohatství, všechno co sebrali nám,
nestalo se jim lékem pro radost.

Je to dávno, byť člověk v paměti má
hrůzu, jež vybledla, a jen stesk ostává.
Hluboko v srdci stálý sen mi dřímá:
mlýn v Černém Údolí, má
krásná Šumava.



Glaube und Heimat, 2008, č. 4, s. 4

Něco víc o mém rodišti

Černé Údolí, kdysi líbezná klidná malá osada, ležící v jednom z jižních výběžků Šumavy pouhé čtyři kilometry od hranic s Rakouskem. Říkám kdysi, poněvadž v tom stavu, v jakém někdy bývala, už dávno neexistuje. Po vysídlení německého obyvatelstva v roce 1946 Češi větší část domů strhli a pohledu se dnes otvírá dolina vlastně téměř prázdná a vylidněná.
A přece tu kdysi stávalo 57 chalup se zahrádkami před sebou a zelenými palouky kolem v líbezném poklidu končiny obklopené prastarými lesními hvozdy, daleko od hektické každodennosti velkých měst. Ten blahodárný poklid okolí jako by vstupoval i do lidí, kterým v něm bylo dáno žít, cizinci pak, když sem příležitostně zavítali, hovořívali rovnou o ráji. Tak spočívala osada, protékaná šplounajícím a šumícím potokem, kterému jsme říkali Schwarzaubach, zasněna v nehynoucí kráse, poskytované tu přírodou den co den každému z nás na odiv. Zdejší lidé byli přitom ve své prostotě nenároční, zvyklí vycházet si navzájem vstříc.
Nějakým jiným bohatstvím ovšem místo požehnáno nebylo. Obývali je většinou zemědělci s nějakým vedlejším zaměstnáním, poněvadž sama půda byla spíše chudá a žeň z ní nepatrná. Malá hospodářství byla odkázána na práci žen, dětí a jejich prarodičů, zatímco muži vydělávali peníze pro celou početnou rodinu někdy až v daleké cizině. Přezdívalo se jim proto "Fortgeher". Odcházeli do světa časně zjara a na podzim se zase vraceli, poněvadž už tam, kde působili, nebylo "na zimu" potřeba tolik pracovních sil.
Tato stále opětovaná rozloučení s rodinou a její předlouhá čekání na návrat živitelův byla neobyčejnou psychickou zátěží pro obě strany. Kdo by se dokázal vcítit do starostí těch, kteří zůstali doma o toho, kdo odešel, a naopak muže kdesi v cizině o své opuštěné milé tam daleko? Místní hospodářské poměry však nutily k tomuto drsnému způsobu života.
Známou a dobrý výdělek slibující adresou byla těm, kdo odcházeli za prací jinam, rakouská firma "Rostock". Po celém světě byla známa výrobou obrovských betonových kádí na víno, opatřených uvnitř velice tenkou vrstvou legování podle tajného receptu. Pracovní postupy přitom užívané stávaly se však častou příčinou onemocnění vnitřních orgánů těch, kdo prováděli montáž. Šlo zejména o plicní choroby, které je nutily práce předčasně zanechat.
Pro ženy a děvčata ve vsi byla oblíbenou výplní přece jen klidnějších zimních měsíců domácká výroba nitěných knoflíků, říkalo se tomu u nás "Knöpflnähen". Tenké kovové kroužky o průměru jednoho až dvaapůl centimetru byly obtáčeny a zapošívány bílou nití a hotové pak zasílány do výroben prádla. Práce to byla namáhavá a výdělek mizivý.
V létě přinášel čas jahod a lesních plodů další práci pilným rukám žen a dětí. S hrnci a bandaskami se chodilo do lesů zejména na sběr borůvek, "Bejnbrouka" (tj. "trhání jahod" - pozn. překl.), jak se u nás říkalo. Hojně na pasekách a v celém lese rostoucí borůvky a brusinky (u nás řečené "Krankerl") byly v kuchyni připravovány na nejrůznější způsob nebo zavařovány na zimu. Co přebývalo nad vlastní spotřebu, šlo na prodej. S houbařením to bylo stejné.
Vedle těch, co odsud odcházeli za obživou jinam, bylo v Černém Údolí ovšem i několik zemědělců "na plný úvazek" (v originále "Vollerwerbsbauern" - pozn. překl.). Ti nepotřebovali dělat na cizím, živila je rodná hrouda a ve stájích jim stála silná tažná zvířata. Ta mohla pomoci i mimo jednotlivá hospodářství třeba při svážení dlouhého dřeva. Už od časného jitra byli koně i volci zapřaháni před masívní povozy, v zimě za dostatku sněhu před sáně a následovala jízda směrem k buquoyskému lesu, zvanému tu "Herrschaftswald". U cíle byl vůz podroben úpravě do příslušné délky a za nejvyššího vypětí sil byly naň naloženy kmeny 20 až 30 metrů dlouhé i za pomoci těžkých ručních navijáků. Když na voze spočinuly dva až čtyři takové kmeny, vyrazilo se na další cestu. Tentokrát byla jejím cílem buquoyská pila Sankt Gabriela u Německého Benešova (v originále "Deutsch-Beneschau", dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.). Bylo to z lesa tak pět až osm kilometrů daleko, to podle polohy složiště kmenů. Téměř vždy to vyšlo, že povozy dojely k hospodě u Holubů právě v čas oběda. Hospodská Holubová (v originále "die Holubin", tj. něco jako české "Holubka" - pozn. překl.) s tím už samozřejmě počítala. Poněvadž na tom místě silnice prudce stoupala, musela být zápřež znásobena, to značí, že tažná zvířata ode dvou povozů byla zapřažena k jednomu. Když první fůra vyjela nahoru, udělala se polední přestávka. Forman se posilnil v hospodě, zvířata dostala při oji své krmení. Potom byla do kopce vytažena druhá fůra. Jakmile se tak stalo, pokračovalo se v cestě za veselého práskání bičů dále směrem k Sankt Gabriele. I z okolních míst ovšem dopravovali sedláci s koňmi (v originále "Pferdebauern" - pozn. překl.) dlouhé dřevo hraběte k téže pile, aby si tak vydělali trochu peněz navíc.
Pro vesničany to byl už obraz důvěrně známý, když po silnici kolem táhly kolony povozů s náklady dlouhého dřeva za hlasitého volání "hý" a "hot" (v originále "Hi- und Hotrufen" - pozn. překl.).
Jinou možnost, jak dřevo z panských lesů dopravit dál do vnitrozemí, nabízely vodní toky. Z tohoto důvodu byly v 18. století na horních tocích zdejších řek a potoků založeny umělé vodní nádrže, aby bylo možno zvýšit stav vody v případě plavení polenového dřeva či voroplavby (v originále "Prahmfahrten", v češtině se sice na rozdíl o d němčiny slovo "prám" /pramice/ významem od slova "vor" liší, ale vorařský výraz "pramen" pro řadu spojených vorů je od německého "Prahm" či "Prahme" odvozen a je jeho množným číslem, tj. "Prahmen", což v němčině i obsahově odpovídá /prámy=vory/, jakkoli někteří čeští autoři se domnívají, že jde o české slovo "pramen" přejaté do němčiny! - pozn. překl.). Polena se plavila zjara, když voda v potocích stoupla táním sněhu, celé léto pak náleželo voroplavbě.
Polenové dříví bylo už v zimě sváženo dřevorubci z lesního bezcestí na jejich saních rohačkách (v originále "Hörnerschlitten" - pozn. překl.) ke složištím při potocích. Byla to práce náročná, vysilující a nebezpečná. Sáně, naložené až více než dvěma krychlovými metry dřeva, byly řízeny ručně a rychlá jízda svahem do údolí vyžadovala značnou zkušenost a obratnost zejména při brzdění, aby nedošlo k neštěstí. Na složištích byla polena pečlivě srovnána. V plavebních termínech na jaře byla pak příbuznými dřevorubců házena do proudu, zatímco dřevorubci, vyzbrojeni dlouhými okovanými vorařskými háky, se starali o to, aby se snad v korytě nehromadila.
Na různých úsecích potoků byly stavěny tak řečené rechle pro zadržování, vlastně lépe řečeno "počítání" dřeva (v originále "Holzfang-Rechen", česky se jim někdy také říkalo "hradla" - pozn. překl.), které spuštěny dřevu cestu zahradily a vodu propustily. Po odebrání žádoucího množství dřeva znovu vytaženy nahoru poskytly pak další průchod plavbě.
Asi 25 kilometrů dlouhý tok říčky Černé pramení v Rakousku (jméno má ode vsi Schwarzau či od místa, zvaného "schwarze Au", tj. "černá niva" - pozn. překl.), kus nad nádrží Zlatá Ktiš překračuje (brzy za svým prameništěm - pozn. překl.) českou hranici a ústí pak při Kaplici do řeky Malše (Maltsch). Horní tok Černé není pro množství svých úzkých zákrutů k voroplavbě vhodný, plavení polenového dřeva však vyhovuje. Teprve za Německým Benešovem, kde do ní ústí Pohořský potok (Buchersbach), mohl přijmout i vory, které po něm pluly.
Pohořský potok vzniká v širokém okolí Pohoří na Šumavě (Buchers) z množství menších potoků a je pro vory splavný hned nedaleko za Pohořím.
K dopravě dřeva po vodě přešla z hospodářských důvodů hraběcí buquoyská vrchnost už před více dvěma sty lety, poněvadž žádným jiným dopravním prostředkem nemohly být takové spousty dřevní hmoty z rozlehlých buquoyských polesí za tak nízkých nákladů přemístěny do měst ve vnitrozemí.

O vorech a voroplavbě
Pro přepravu dřeva vodní cestou se nabízely v prostoru jižních Čech zejména řeky Vltava (Moldau), Malše, Pohořský potok a jak už zmíněno, také říčka Černá.
Horní toky všech čtyř vod doslova křižují husté šumavské hvozdy a už proto jsou pro plavení dřeva z nich daleko nejvhodnější. Pro podporu potoků bylo právě na těchto horních tocích, jak jsem tu už uvedl na jiném místě, zřízeno množství umělých vodních nádrží (v originále "künstliche Teiche", tj. doslova "umělé rybníky" - pozn. překl.). Jednou z nejvýznamnějších byl Pohořský rybník (Bucherser Teich, zvaný dnes i Jiřická vodní nádrž podle už zaniklé vsi Jiřice /Georgendorf/ - pozn. překl.). Podle zprávy "neznámého původu" ("unbekannter Herkunft") měl v dřívějších dobách obrovskou rozlohu a jeho hladina dosahovala až k někdejší osadě Šance (ves dnes rovněž dávno zaniklá - pozn. překl.).
Poněvadž v této nádrži vyvěrá ze dna hned několik potoků, hromadily se v ní spousty vody, zadržované mohutnou hrází. Už v roce 1464 sloužila nádrž údajně chovu ryb. V té zprávě (psané ovšem v době pozdější - pozn. překl.) čteme dále doslova (v originále je zpráva citována ovšem německy - pozn. překl.) : "Tu došlo ke strašlivé události. Následkem nečasu se v září roku 1592 zvedla voda natolik, že hráz pod jejím tlakem pukla. Povodeň zaplavila nejen okolí břehů Pohořského potoka, řek Černé a Malše, nýbrž vylila i Vltavu z jejích břehů, takže rozsah záplavy dosahal až k Budějovicům." V tamní farní kronice stojí o tom psáno (originál je rovněž v němčině - pozn. překl.): "Item 1592, dne 23. září, protrhl se Pohořský rybník v Novohradských horách (v originále "der Buchartsteich im freien Wald"!, ostatně "Freiwald" se jako označení Novohradských hor používá v Rakousku až dodnes - pozn. překl.) a způsobil veliké škody. Voda byla tak vysoká, že se v Budějovicích dalo lodí doplout až ke mříži kostela." (v originále "daß man in Budweis bis zu dem Kirchengitter hat schiffen können" - pozn. překl.) Od těch dob se rybníku říkalo "mordýř a škůdce zemský" (v originále "der Mörder Böhmens" - pozn. překl.).
Pohořský rybník ležel po dlouhý čas vypuštěn. Bahnem na jeho dně tekla jen úzká struha a kolem vznikly v časech, kdy hrabě Johann von Buquoy dal upravovat k lepšímu využití zásob dřeva ve svých lesích vodní toky v nich k jeho plavení, lidské osady. Pohořský rybník byl znovu opraven v roce 1774 a regulační práce byly dokončeny roku 1778. Voroplavba na Pohořském potoce započala pak v roce 1783. Jedno z plavených polen neslo nápis: "Am 8. Oktober 1783 ist gegenwärtiges Buchenes Scheit bei Anfang der Scheiterschwemme von Gräflich-Buquoyschen Herrschaft aus der Gratzen Bucherser Waldung zum ersten hier in Budweis angekommen." (tj. "Dne 8. října 1783 připlulo toto bukové poleno při zahájení plavby polenového dřeva z hraběcích panských lesů novohradských při Pohoří sem do Budějovic jako prvé." - pozn. překl.) Konec citátu.
Nežli ke skutečné voroplavbě došlo, musely být provedeny nejrůznější přípravné práce. Už v zimě byly kmeny z nepřístupných lesních končin stahovány koňskými či volskými potahy k lesním cestám a odtud přepravovány povozy na dlouhé dřevo k tak zvaným "vazištím" (v originále "zu den sogenannten Bindewehren" - pozn. překl.) na plavebním potoce. Jakmile na jaře nadešlo tání, začali se voraři připravovat k budoucí plavbě: oba konce každého kmene musely být opatřeny velkými otvory. Úchytné a spojovací houžve (v originále !Fangwieden und Bindewieden" - pozn. překl.) musely být upraveny a napařeny, tj. mokré nahřáty nad ohněm, aby se staly pevnými a ohebnými zároveň, musel být seřízen "šrek" ("Schreck"), jak se nazývala vorová brzda, konce kmenů na předním konci (koncům voru se česky říkalo "pata" a bylo to slovo nesklonné - pozn. překl.) voru musely být na spodní straně zkoseny sekerou, jinak řečeno předky musely být šikmo podsekány (v českém vorařském slangu bylo pro tu práci užíváno pěkné sloveso "podčelovat" - pozn. překl.), aby vor lépe přešel přes kameny potočního či říčního dna, jakož i mnoho jiných věcí. Když bylo to všechno vykonáno a skončilo se s plavením polen - tj. někdy v polovině června - začaly se na vazištích spojovat vorové tabule. Bylo to, vždycky ovšem podle šíře kmenů a potočního či říčního koryta, osm až deset kmenů, svými tenčími konci dopředu, položených vedle sebe a houžvemi pevně spojených. Pevné tyče, zvané "Durchschläge" (česky "vořiny" - pozn. překl.), na něž byly kmeny navlékány otvory už zmíněnými, vedly napříč celou šíří vorové tabule a činily ji stabilní. První tabule byla jen šest metrů dlouhá, aby mohl být vor snadněji veden (v originále "leichter leinten /lenken/" - pozn. překl.), zatímco délka zadních tabulí činila až přes 20 metrů. Poslední z tabulí byla zase o něco kratší. Kormidlování se dělo vesly na první vorové tabuli (tomuto přednímu voru se česky říkalo i "předák" - pozn. překl.), "šrek", také už zmíněná vorová brzda, na zadní tabuli (česky řečené "zadák" - pozn. překl.); působil při brzdění vlastně jako kotva (na řekách mívala "jehla" v šrekové "škoule", tj. mezeře mezi kládami, až sedm metrů délky /!/, ryla ve dnu a při prudkém zarážení se zatloukala palicí - pozn. překl.). Celý pramen (v originále "das ganze Floß" - pozn. překl.) sestával z osmi až deseti vorových tabulí. Zatímco první z nich, dlouhá, jak už řečeno, šest metrů, bývala spojována na prvním vazišti blízko Pohoří, zvaném Baronův most (Baronwehr), delší tabule se hotovily na vazištích po toku následujících a připojovaly se postupně až do plné délky celého vorového pramene. Ten tvořilo osm až dvanáct vorových tabulí o celkové délce 150 metrů a objemu dřeva asi 70 metrů krychlových (v originále "Holzvolumen von etwa 70 fm", tj. 70 "Festmeter" - pozn. překl.). Na Pohořském potoce byl Baronův most vazištěm nejvýše položeným (říkalo se tam také "Obere Zeughütten", tj. "horní kůlny" - pozn. překl.), pak následovalo vaziště (zvané i "Mittlere Zeughütten", tj. "prostřední kůlny" - pozn. překl.) v Leopoldově (Leopolddorf) a konečně "Migalwehr" ("Migal", také "Untere Zeughütten", tj. "dolní kůlny" - pozn. překl.) u Uhliště (Kohlstätten). Další vaziště leželo pak už při říčce Černá u Ličova (Litschau), krátce za ústím Pohořského potoka do ní.
Než se začalo s plavením vorů, byl odtoky z vodních nádrží zvýšen stav vody natolik, aby Pohořský potok učinil splavným. Když měla voda k plavení dostatečná před vory tak dvouhodinový "náskok" (to poněvadž vory plují rychleji, než teče voda), vory odrazily od břehu a plavební uzávěra potoka byla zrušena. Pramen vorů byl nyní voraři pomocí dlouhých tyčí vyveden z mělčiny vaziště do plného proudu potoka. Byl jím uchopen a pomalu se dal do pohybu. - Plavba, při níž šlo vorařům často i o holý život, mohla započít. Každých 15 až 20 minut byl vypraven jeden pramen na cestu; mnohdy tak vyplulo za den 15 i více pramenů. Posádka voru sestávala z plavců (Fahrer, označení "vorař" /Flößer/ se mezi "plavci" - kapitánu pramene se říkalo "vrátný" - neužívalo - pozn. překl.) a jejich pomocníků (v originále "Einflößer /Gehilfe/", pomocní plavci neměli "plaveckou knížku" či jiný doklad o plavecké způsobilosti - pozn. překl.), vedle toho existoval samozřejmě i dozorčí plavební perzonál). Upsali se tvrdé, někdy opravdu přímo životu nebezpečné práci. Jen s nejvyšším vypětím sil a za obratného manévrování svým plavidlem je dokázali neporušeno provést divokou vodou plavebního potoka. Pokud musili překonat obtížný jez s propustí nebo spádový peřejovitý úsek, kde se rychlost plavby mnohonásobně zvyšovala, docházelo mnohdy k situacím, které vyžadovaly skutečné mistrovství a nasazení života zároveň. Jedním z nejnebezpečnějších a plavci nejobávanějších míst na toku Černé byl úsek mezi Ličovem a Blanskem (Pflanzen), kde se říčka prodírá skalní soutěskou (do Černé tu krátce předtím ústí Pohořský potok). Jakmile vorový pramen u Kaplice dosáhl toku řeky Malše a v Budějovicích pak dokonce Vltavy, byla už další jeho cesta podstatně klidnější.
V příležitostném rozhovoru s voraři se to místo jejich největšího ohrožení, samo slovo "Litschau", nikdy neozvalo.
Domovem těchto mužů z ocele byly končiny kolem Uhliště a Leopoldova. Z jiných oblastí se o práci spojenou se zdejší voroplavbou nikdy nikdo neucházel. Bylo to něco jako dědičný statek a jen synové plavců vstupovali do tohoto tvrdého a nebezpečného povolání; věděli o jeho úskalích a strázních od svých otců a během let se s ním prostě identifikovali. Nebylo nijakou vzácností, že se plavec před vstupem na vor obracel v naléhavé modlitbě k Všemohoucímu, aby si vyprosil, že Bůh bude při něm v následujících hodinách stát a dá mu sílu je zvládnout.
I tak mnohý z těch, kdo ráno s odvahou přebíral s ostatními svůj vorový pramen, byl večer přinesen domů mrtev na marách.
Osada Černé Údolí byla, a to jak svou příslušností farní, tak i obecní, rozdělena hned několikerým směrem. Daleko největší její část náležela k farnosti Terčí Ves (Theresiendorf, dnes Pohorská Ves s devastovaným někdejším farním kostelem sv. Linharta - pozn. překl.) a jen šest jejích domů pak k farnosti Německý Benešov. Politicky příslušelo Černé Údolí větší svou částí k Německému Benešovu a k Velkému Jindřichovu (Groß-Heinrichschlag), menší pak k obci Lužnice (Luschnitz).
Také přímo v místě existovaly dva pojmy: na jedné straně hlavní část osady se staveními a pozemky asi 40 obyvatel, ne druhé straně část zvaná "Hütte" (tj. "huť" - pozn. překl.) se 17 domy, náležejícími k buquoyskému majetku a obývanými veskrze lidmi v hraběcích službách. Označení "Hütte" se odvozovalo od někdejší sklářské huti, v jejímž okolí chalupy stály a zčásti dodnes stojí. Bydleli v nich lesní dělníci.
Sklářská huť byla tu zbudována asi v polovině 19. století a fungovala do roku 1903. Vyrábělo se v ní také ve své době slavné černé hyalitové sklo. Tenkrát dosáhlo Černé Údolí snad největšího svého významu. Těžkosti s odbytem a vysoké dopravní náklady vedly nakonec ke zrušení sklárny. Po roce 1946 i ruinu, která po ní zbyla a kde jsme si jako kluci tak rádi hráli na četníky a loupežníky, srovnali Češi se zemí. Nedaleko té ruiny stála v buquoyském panském lese na severozápadním úpatí vrchu Traberg (dnes na mapách Točník, 896 m - pozn. překl.) lesní kaple sv. Huberta (v originále "Waldkapelle 'St. Hubertus'" - pozn. překl.). Byla oblíbeným cílem výletníků, vyhledávajících to místo, kde stála, pro jeho klid. A když pan hrabě ve svém loveckém zámečku na Žofíně (Sophienschloss) trávíval letní prázdniny a pořádal ve svých rozlehlých lesích velkolepé hony, dával sloužit v oné kapli nedělní mši svatou. Byla to pro věřící lid, který se k ní sešel, vždycky vzácná chvíle, když kola těch elegantních limuzín s hraběcí vrchností náhle zvolnila ve skřípajícím písku prostranství před kaplí a zůstala stát, aby suverénní zjevy dam a pánů mohly vystoupit z automobilů a za úklon svých čekajících poddaných vešly do nitra lesní svatyně.
Mezitím dorazil i další vůz pana faráře z Terčí Vsi, který pak celebroval bohoslužbu, zatímco se pan řídící Praxl postaral o její hudební doprovod na harmonium.
Po roce 1946 byla stržena i tato lesní kaple a dnes už nic neupomíná na to, že někdy existovala.
Se zemí srovnali Češi ostatně i lovecký zámeček Žofín, prý na podnět pohraničníků až v osmdesátých letech minulého století (nedlouho před pádem komunizmu - pozn. překl.).
Na jihovýchod od místa, kde stával, prostírá se Žofínský prales (Sophien-Urwald), nedotčený lidskou rukou, tj. ušetřen sekery a pily až do dnešních dob. Lidmi z okolí býval obecně zván toliko "der Urwald" a byl chráněným územím už opravdu dlouho před naším odchodem. Jeho ochranu vyhlásil hrabě Georg von Buquoy roku 1838 a vysvětlil své rozhodnutí následujícími slovy:
"… ich habe mich entschieden, den erwähnten Teil des Waldes als Denkmal der schon lange vergangenen Zeiten für einen anschaulichen Genuß der echten Naturfreunde zu bewahren und dort auf jede wirtschaftliche Förderung zu verzichten." (tj. "… rozhodl jsem se zmíněnou část lesa uchovat jako památník dávno minulých časů názornému požitku opravdových přátel přírody a zříci se tu jakékoli hospodářské těžby." - pozn. překl.)
Žofínský prales představuje zachovalou horskou bučinu s příměsí smrku a jedle (tady autor vlastně cituje z průvodce RNDr. Eduarda Kočárka z edice Toulky příhraničím, svazek 1 - Mühl a Waldviertel, Novohradské hory, Český Krumlov, Třeboň a okolí /1992/, který vydalo nakladatelství Kletr - pozn. překl.). V bylinném patře roste řada zajímavých druhů, charakteristických pro tento typ porostu (mařinka vonná, bažanka vytrvalá, hluchavka žlutá horská, řeřišnice trojlistá a další). Takové horské bučiny původně pokrývaly téměř celé území Novohradských hor, než byly člověkem vykáceny a nahrazeny smrkovou monokulturou. Žofínský prales je jednou z nejhodnotnějších lesních rezervací v celém (někdejším už také - pozn. překl.) Československu a vzhledem ke snaze o maximální zachování původního stavu není přístupný veřejnosti (konec citátu).
Panský les někdejší buquoyské vrchnosti není jediným lesem, který se táhne podél hranice s Rakouskem. Při našem Černém Údolí navazoval na panská polesí směrem k severozápadu "Bürgerwald", tj. les kdysi darovaný německobenešovským měšťanům, dále "Staatswald", tj. státní les, "Kirchenwald", tj. kostelní les (patřící kostelu sv. Jakuba Většího v Německém Benešově), posléze odlehlý "Gemeindewald", obecní les německobenešovský. Na východ a na sever byl kruh uzavřen selskými lesy (v originále "von Bauernwäldern" - pozn. překl.). Uprostřed všeho toho lesního moře leželo zasněno Černé Údolí.
Čechy byly po válce hned v letech 1945 a 1946 ničeny nejen hodnoty, vytvořené tu německy hovořícími lidmi, nýbrž česká lůza, která se v těch letech vedrala do nejrůznějších úřadů, z nichž byla snad později tak jako tak postupně odstraňována, zabíjela, a to zcela úmyslně, i německé lidi samé. Tak byly, jen co já vím, v nejbližším okolí mé rodné osady zabiti s jasným záměrem čtyři z našich sousedů. Jedním z nich byl Franz Jaksch, otec mého kamaráda ze školy Rudiho Jaksche, zaměstnaný po léta v Rakousku jako stavbyvedoucí u firmy Kalinger.
Ve zmatcích těsně poválečné doby táhlo ho to neodbytně domů k rodině, o níž neměl zprávy. Za velkého mrazu a spousty sněhu se vydal 5. prosince 1945 na cestu sem k nám. Když dorazil do Terčí Vsi, pět kilometrů před cílem svého putování, byl kontrolován českou vojenskou hlídkou. Ačkoli jeho papíry byly shledány v pořádku, byl zaveden do služební místnosti. Po asi čtyřech hodinách - podle výpovědi očitých svědků - vypotácel se z ní na cestu, jak už řečeno ještě pět kilometrů dlouhou, která ho stále ještě dělila od jeho nejbližších. Začalo se navíc stmívat a cesta vedla lesem - domů ovšem už nikdy nedošel. Následujícího dne - sotva se rozednívalo ranní šero - přivezli ho známí, pracující už tou dobou v lese, na rohačkách ve sněhu a mrazu rodině před dům. Našli ho na cestě v lese ležet zastřeleného.
Při ohledání mrtvoly zjistil lékař na hrudi mrtvého stopy série výstřelů z kulometu a jeden výstřel do hlavy. - Šílený šok pro rodinu, těšící se na šťastné shledání otce s dětmi o právě nadcházejících Vánocích.

Ještě pár slov o škole
Základní všeobecné vzdělání poskytovala dětem z Černého Údolí místní obecná škola. První třída zdejší dvojtřídky měla tři oddělení, druhá třída dvě. Ti nejmenší ze žáků navštěvovali po tři roky první třídu, ti z prvního oddělení druhé třídy čtvrtý a pátý ročník, ti z druhého jejího oddělení pak šestý, sedmý a osmý ročník. Tento způsob vyučování kladl na učitele tvrdé nároky a vyžadoval jeho promyšlený postup. Zatímco zaměstnával jedny psaním, mohl probírat s ostatními ústní témata a naopak. První třída mívala většinou něco přes dvacet žáků, druhá něco přes třicet.
Do školy chodily děti celkem z pěti míst: z Černého Údolí, z Velkého Jindřichova (dvaapůl kilometru daleko), z Malého Jindřichova (Klein-Heinrichschlag, dnes zaniklý, dva kilometry daleko), ze Starého Holandu (Alt-Holland, rovněž dnes zaniklý, půldruhého kilometru daleko), ze Zlaté Ktiše (zaniklá osada u stejnojmenné vodní nádrže čtyři kilometry daleko) a z Ahornhütten (ves v těsném sousedství zámečku Žofín, zaniklá pod jménem Javory, tři kilometry daleko). I za větru, deště a bouřky, v zimě v hlubokém sněhu musely děti podstupovat svou cestu do školy, z většiny vsí a osad vedoucí navíc hlubokými lesy. Poněvadž vyučování bylo celodenní, obědvali žáci ve škole. Šlo ovšem obvykle jen o kus suchého chleba. V zimě se některým ze žáků, vybraných učitelem, vydávala školní polévka v kilometr od školy vzdáleném hostinci u Holubů.
Mezi učitelem a rodiči žáků existoval velmi úzký, neřku-li srdečný vztah. V čele školy stál u nás po dlouhá léta pan řídící Praxl, který učil prvňáky, ale znal opravdu důkladně rodiče všech žáků školy v Černém Údolí. Pro svou laskavost byl oblíben v místě i v širokém okolí, ba stal se jakousi zdejší legendou. Ve druhé třídě učila, tehdy ještě pod svým dívčím jménem, slečna Friederike Trnková (pozdější paní Praxlová), hodná, ale přísná, jak se říkávalo (v originále "mit sanfter Strenge" - pozn. překl.), s dobrým vlivem na všechny, kdo byli svěřeni do její výchovné péče.
Také kulturně jsme nebyli u nás nijak na bodě nula. Díky divadelním sklonům našeho učitelstva se konala v zimních měsících v hostinci u Holubů představení lidových her v provedení místních ochotníků. Jeden lesník dohlížel v Černém Údolí na část obrovských buquoyských polesí (lesní správa byla ovšem v Nových Hradech) a staral se v nich o pořádek.
Hostinec u Holubů a lesní krčma u Thurnů (Waldchenke Thurn) nabízely hostům své služby a za nedělních odpolední i oblíbenou zábavu ve svých kuželnách.
Také ženy v domácnosti měly rozhodně kde utrácet. Ve dvou místních obchodech s potravinami se ovšem nejen nakupovalo, nýbrž probíraly se i novosti zejména bližšího okolí. Za všemi jinými nákupy se putovalo do čtyři kilometry vzdáleného Německého Benešova.
Dva mlýny měly na starost semlít obilí z okolních polí na dobrou mouku. Byl to Schürerův a Stanglův mlýn. Tady bych rád poznamenal, že rodinu Schürerových povýšili v dřívějších stoletích (bylo to za císaře Rudolfa II. v roce 1592, kdy byl Martin Schürer, na něhož se i s jeho synem Valentinem povýšení rodiny také vztahovalo, sekretářem Viléma z Rožmberka - pozn. překl.) do šlechtického stavu. Pro své zmužilé chování při obraně šumavského hraničního lesa (získal jeho velké rozlohy na Tachovsku od samého císaře a nazval je "Waldheim" podle původního hornosaského domova Schürerů blízko Míšně - viz o tom Josef Blau ve druhém díle své práce "Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald" - pozn. překl.) a díky svým velkým zásluhám o české sklářství nabyl krásného titulu "Ritter von Waldheim" (tj. "rytíř z Waldheimu" - pozn. překl.). V pozdějších letech se zakoupila jedna větev rodu také v Černém Údolí. Rytířský titul prý směl užívat ještě Karl Schürer, poslední z majitelů zdejšího Schürerova mlýna. (O Martinu Schürerovi a jeho rodu viz též obrazovou přílohu u Viléma z Rožmberka.)
Také on se stal ovšem po druhé světové válce obětí vyhnání ze Šumavy a zemřel před několika lety v rakouském Linci.
Až do poloviny 19. století se v Černém Údolí pálilo dřevěné uhlí přinejmenším v jednom zdejším milíři. Obsluhoval ho údajně uhlíř, křestním jménem zvaný "Lipei". Později byl na tom místě postaven dům, nesoucí popisné číslo 11. Až do našich časů se tam "po chalupě" říkalo "Kolnlipei". I jiný dům (čp. 22), řečený po někdejších majitelích "Kohlmester", připomínal zřejmě tím označením milíř, který tam kdysi stával.

Úmrtí a pohřby
Když zesnul někdo ze členů rodiny, neodnesli jeho mrtvé tělo do márnice, nýbrž bylo po tři dny vystaveno v otevřené rakvi v domě smutku. Vedle rakve stála nádobka se svěcenou vodou a kropenka, kterou každý, kdo vstoupil do místnosti, pokropil nebožtíka. Zprávu o úmrtí dotyčné osoby roznášely po sousedech děti s datem a místem pohřbu a ovšem i prosbou, aby se oslovení obřadu zúčastnili.
Za večerů, po které byl zesnulý vystaven v domě smutku, drželi sousedé a známí u mrtvého stráž. Od osmé hodiny večerní pozdě do noci se u rakve modlili litánie a růženec a když předříkávač nasadil notu, zazpívali obvykle i nějakou mariánskou píseň.
V den pohřbu shromáždila se hned zrána obec smutečních hostí u domu smutku, odkud měl být toho dne vypraven pohřební průvod. Když nastal čas, byla rakev přenesena na vůz, tažený koňmi, a když byla na něm obložena všemi smutečními věnci a kyticemi, mohl se dát zástup, mířící k farnímu kostelu v Terčí Vsi, odtud z Černého Údolí po silnici to bylo pět kilometrů daleko, konečně do pohybu. Za vozem kráčel jinoch s rozsvícenou lucernou, zástup za ním pak se po většinu cesty opět hlasitě modlil. V Terčí Vsi byla rakev přeložena na máry a za vyzvánění zvonu vynesena na nich po schodech k prostranství přede dveřmi do kostela. V těch se objevil kněz se dvěma ministranty a oblečen v černém obřadním ornátu pokropil rakev svěcenou vodou, při čemž pronášel slova modlitby za zemřelého. Malý sbor doprovázel ceremoniál smutečními nápěvy. Následně byla rakev vnesena dovnitř kostela a slouženo nad ní rekviem, po němž průvod s knězem v čele zamířil k místnímu hřbitovu, vzdálenému od kostela asi tak 250 metrů. Nad hrobem vykonal kněz církevní obřad a pronesl řeč za mrtvým, jehož tělesné pozůstatky byly pak odevzdány posvěcené zemi.
Poté, co byl nebožtík pochován na "božím poli" (v originále "dem Gottesacker übergeben" - pozn. překl.), pokračovalo všechno už v duchu daleko méně truchlivém. Předříkávač jménem pozůstalých pozval smuteční hosty k tomu, aby vypili za nebožtíka sklenici v blízkém hostinci, který už je očekával. Říkalo se tomu půllitru piva a krajíci suchého chleba u nás "Leichentrunk". Dlouhý pochod sem, modlení i mnohý hovor s tolika známými, kteří se tu sešli po čase pohromadě, dal vyschnout jazyku i hrdlu natolik, že bylo třeba je svlažit a hospoda byla věru tím nejvhodnějším místem, kde bylo nyní lze podobné manko odčinit. Pivo se k tomu účelu nabízelo jistě nejlíp, ta jedna sklenice byla ovšem pro leckoho málo na jeho osobní manko. Jistě, nejedna dobrá ženuška zavítala k výčepu jen opravdu na skok, poněvadž chvátala domů a truňk byl pro ni jen ztrátou času; to si pak později doma vyřídila s panem manželem. Ten měl totiž času dost a musel přece vést u stolu důležité rozpravy. "Pánská runda" se objednávala "dokola" ještě jednou a pak "ještě jednou" znova dál a dál; na vlastní náklady ovšem už. Příležitostně přišla přitom řeč i na právě pochovaného, že to byl dobrý člověk. Jinak to ale bylo dobré samo o sobě tady a teď, něco jako svátek, k němuž dal ten den pohřbu dobrou záminku. Pokročilá hodina konečně napomenula k odchodu a k návratu domů. Za neodbytně se hlásícího návalu sentimentality došlo ke vzájemnému loučení a v pozdním už odpoledni ke zpáteční cestě v náladě značně povznesené, jakkoli to bylo - z pohřbu.
Černé Údolí by jistě nikdy nedosáhlo velkého významu, kdyby tu ovšem, jak už řečeno, nebylo oněch 60 až 65 let výroby skla.
Podle prarodičů osada vznikla někdy v 18. století.

Glaube und Heimat, 1995, č. 2, s. 16-21

Böhmerwald-Gedanken Přemítání o Šumavě

Hinter den Hängen, hinter den Bergen,
liegt traurig ein Land, entrissen den Erben.
Noch stehen die Hütten, von Ahnen erbaut,
kränkelnd und leer, von den Zeiten ergraut.

Noch wissen die Alten, wie dort es einst war,
die Enkel – o Himmel – die seh'n nicht mehr klar,
daß die Väter im Schweiße die Scholle bebaut,
daß deutsch war die Erde und deutsch war der Laut.

Großmutter erzählte vom Rübezahl
den Kindern, es waren 4, 5 an der Zahl.
die Mutter, sie flickte und stopfte und nähte wenn Not,
denn sparen und fretten war das elfte Gebot.

Und ließ man in Muse berauschen
vom plätschernden Bächlein, von Wäldern, die rauschten;
Und Klänge der Glocken aus nah' und aus fern'
zogen vorbei, hinauf zu dem Herrn.

Da schwelgte die Brust, der Blick glitt nach oben
als Dank an den Schöpfer, der thronet hoch droben.
Vergessen die Sorgen die gestern noch drückten,
die Seele erfaßte ein warmes Entzücken.

Die Jahre vergehen, das Menschlein nun alt,
sein Herz schlägt hinüber zum Böhmerwald.
Und führst Du, o Landsmann, die Rückkehr im Sinn,
so änd're Dein Sinnen, es führt kein Weg mehr dort hin.

Za horami a za černými lesy
zloupená země truchlí pod nebesy.
Chalupy ještě, předky zbudovány,
některé stojí, zkáze v pospas dány.

Jen staří vědí, jak tu bývávalo,
vnuci – ach, nebe – už ani to málo,
že každá hrouda dílu otců svědčí,
že hovořila zdávna jejich řečí.

Rýbrcoul byl hrdinou pohádek
babičky naší pro můj dětský věk,
mamince při šití když nevybyl čas ani,
než nouzi třít, to svaté přikázání.

A přece Múza bývala tu s námi,
v šumění potoka, lesů, jež temně mámí,
v hlaholu zvonů z poblízka i zdáli,
jak vzhůru k Pánu sborem zaznívaly.

Dmula se hruď a k nebi zraky spěly,
co výraz díků Bohu Stvořiteli.
Včerejší starost zhltl příboj času,
duše se hřála, uchvácena z jasu.

Ba, roky jdou, údělem stáří ti je,
človíčku, v srdci dál Šumava přesto bije
a tepe, ale i, krajane, dává znát,
že cesta zarostla, přestaň žít pro návrat.

Glaube und Heimat, 1995, č. 2, s. 33

Schicksals-Vers der Sudetendeutschen Verše o našem osudu

Kaum war zu Ende, der große Brand,
kam ein weiteres Unheil, herein in das Land.
Noch wurden beweint von ihren Lieben,
Söhne und Väter, die im Kriege geblieben.
Da flattert brutal die Nachricht ins Haus
Du, Deutscher, zieh in die Fremde hinaus.
Packe Dein Bündel und verlasse das Land,
kehr nie mehr zurück, in Dein Heimatland.

Sotvaže požár války dohořel,
vešel k nám do kraje jiný zlý nepřítel.
Nestačili jsme ani oplakat
syny a otce, když nám přišli brát
dům se slovy strašlivé noviny:
Běž, Němče, táhni z rodné krajiny,
sbal svůj uzlíček a opusť naši zem,
je navždy pryč, cos kdy zval domovem.

Glaube und Heimat, 1995, č. 2, s. 19

Franz Stangl, narozený podle vlastního údaje (v Glaube und Heimat, 2008, č. 4, s. 4) dne 25. března 1921, datuje prvý svůj text listopadem 1988, tj. rok před velkou změnou, ke které v Čechách došlo pádem komunismu. Ten mlýn zvaný Stangl-Mühle, který na plánku osady vlastní rukou uvedl i jako místo svého původu při německé adrese Würzburg, Schlesierstraße 30, ležel vlastně na potoce Mühlbach, což byl náhon, dnes na mapách vůbec nezakreslený, nedaleko výš na toku Černé na druhém náhonu pak mlel druhý zdejší mlýn zvaný Schürer-Mühle, čp. 19, při němž je dnes v provozu malá vodní elektrárna, zásobující proudem i sousední přilehlou oblast Rakouska (viz web Zaniklé obce, kde je při kapitole "Černé Údolí" i plánek, provázející v Glaube und Heimat Stanglův text). Není alespoň tohle potěšující zvěst?
- - - - -
* Černé Údolí
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko